U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. října 2014 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Ing. J. Z. CSc., podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 12 To 214/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 17 T 60/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. Z. CSc., o d m í t á .
Předně je nutno uvést, že ve věci se jedná již o druhé rozhodnutí soudů v této trestní věci, když poprvé byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. 17 T 60/2012, kterým byl uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři měsíce, s podmíněným odkladem jeho výkonu podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu osmnácti měsíců. Dále mu byl podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nosit zbraň na dva roky a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to revolveru zn. Astra. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo Krajským soudem v Praze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 12 To 11/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Z podnětu dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 840/2013, o zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž Okresnímu soudu Praha-západ přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, když shledal důvodnou námitku obviněného, že nebyly naplněny všechny znaky přečinu výtržnictví.
Po novém projednání věci soudem I. stupně byl obviněný rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 17 T 60/2012, znovu uznán vinným, ovšem již jen přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Za tento přečin byl odsouzen podle § 353 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 měsíce, který mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nosit zbraň na dobu 18 měsíců, a podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to revolveru značky Astra, výr. č. 240753.
Obviněný se uvedeného přečinu dopustil ve stručnosti tím, že dne 8. 9. 2011, kolem 20:00 hodin, před domem č. … v ulici N. V., v obci L. n. V., po předchozí slovní rozepři s R. T., reagoval na jeho výčitky a nadávky tím, že zpod bundy vytáhl revolver zn. Astra, který na něho namířil a vyhrožoval mu zastřelením, pokud toho nezanechá, čímž ho vystrašil tak, že se poškozený obával o svůj život a místo incidentu urychleně opustil.
Rozsudek soudu I. stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 12 To 214/2014, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podle obviněného napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť soud II. stupně nesprávně posoudil otázku existence okolností vylučujících protiprávnost a společenskou škodlivost jeho jednání. Dále namítl absenci zprošťujícího výroku ohledně té části obžaloby, kterou již v dřívějším dovolacím řízení shledal soud nedůvodnou a absenci výroku a úvahy o započtení již fakticky trvajícího zákazu činnosti.
Podle obviněného soudy obou stupňů nesprávně posoudily společenskou škodlivost jeho jednání a skutečnost, zda tímto jednáním naplnil znaky přečinu nebezpečného vyhrožování. Soudy měly zohlednit důsledněji, jak mohl poškozený vnímat jeho osobnost. Zdůraznil přitom, že byl v okolí dobře znám, byl bezúhonný, členem samosprávy a poškozený sám uvedl, že ohrožení cítil spíše z manipulace se zbraní, než z jednání obviněného. Kromě toho byl jednoznačný i nepoměr jejich fyzických sil, a to v neprospěch jeho jako obviněného. Naopak to byl poškozený, který vyhledal obviněného a vyvolal konflikt. On se od počátku snažil uniknout z pro něj nepříjemné situace, cítil se ohrožen, vytažení zbraně bylo únikovým manévrem, demonstrací dispozice prostředkem schopným obrany při nepoměru fyzické síly a nikoli projevem agresivity, jak bývá obvyklé v případě přečinu nebezpečného vyhrožování. Ke zklidnění poškozeného tímto způsobem i došlo, tento svého jednání zanechal a místo konfliktu opustil. Dle obviněného projednávaný skutek nedosahuje intenzity společenské škodlivosti předvídané u trestného činu a soudy jej tedy nesprávně posoudily, pokud dospěly k závěru, že jde o trestný čin.
Obviněný také namítl, že se soudy nezabývaly úvahami o okolnostech vylučujících protiprávnost. Soudům vytkl, že se soustředily pouze na několik desítek sekund trvající časový interval, kdy viditelně držel zbraň, aniž by vzaly v úvahu jeho předchozí a následné jednání, kdy si byl vědom před vytažením zbraně vzájemného poměru sil, když námaha a stres při jeho kardiologických problémech vážně ohrožují jeho život a zdraví. Naopak poškozený je o 14 let mladší, fyzicky zdatný, se sklonem k násilí, minimálně slovně jej napadal, nadbíhal mu a snažil se vyvolat konflikt. Podle obviněného tak bylo vytažení zbraně pouze jeho snahou tlumit agresivitu poškozeného demonstrací skutečnosti, že disponuje prostředkem obrany schopným vyrovnat nepoměr sil mezi nimi. Existence nebezpečí ve formě agrese jiného, a pocit ohrožení, jsou podle obviněného zásadními podmínkami pro uplatnění okolností vylučujících protiprávnost.
Další námitky obviněného, které podřadil pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., je předně absence zprošťujícího výroku ohledně části jednání uvedeného v obžalobě, že „na místě veřejnosti přístupném se dopustil výtržnosti“. Pro tuto část jednání nebyl uznán vinným a podle jeho názoru musí být rozsudkem rozhodnuto o celém skutku popsaném v obžalobě. Rovněž tak ve výroku o trestu i odůvodnění této části rozhodnutí, že chybí podle obviněného zohlednění skutečnosti, že zbrojní průkaz mu byl zadržen z důvodu probíhajícího trestního stíhání již před právní moci rozsudku. Zakázanou činnost tedy nemohl vykonávat po dobu, která byla podstatně delší v době vydání rozhodnutí soudu II. stupně, než je výměra uloženého trestu. Důsledkem tohoto postupu nemá zákaz nošení zbraně po dobu 18 měsíců, ale fakticky po dobu cca 4 let, což je trestem zjevně nepřiměřeným. Podle názoru obviněného tedy ve výroku o trestu chybí také další výrok o případném zápočtu doby faktického výkonu tohoto trestu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a věc vrátil soudu II. stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že námitky obviněného jsou námitkami proti skutkovým závěrům soudů I. a II. stupně a nelze je tedy podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný uplatnil argumentaci shodnou jak před soudy obou stupňů, přičemž tyto se již s těmito námitkami spolehlivě vypořádaly. Ve skutečnosti obviněný nesouhlasí se způsobem, jak soudy hodnotily provedené důkazy a domáhá se jejich odlišného hodnocení vyznívajícího výrazně v jeho prospěch. Takovéto výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině. K námitkám obviněného stran dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. se státní zástupkyně nevyjádřila a závěrem navrhla odmítnout dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudů I. a II. stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudy zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného ohledně nesprávného posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, resp. subsidiarity trestní represe, okolností vylučujících protiprávnost, a ohledně nenaplnění znaku dané skutkové podstaty spočívajícím ve vyvolání důvodné obavy, odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné.
K námitce obviněného, že jednal za okolností vylučujících protiprávnost a že v podstatě nebyl naplněn znak skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování, a to vyvolání důvodné obavy u poškozeného, je nutné uvést, že tyto námitky vznesl obviněný již ve svém předchozím dovolání v této trestní věci. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 7 Tdo 840/2013, těmito námitkami již zabýval, ačkoli obviněný svou argumentaci k nim založil na jiném skutkovém základě vyplývajícím z vlastního hodnocení důkazů, na rozdíl od toho, ke kterému dospěly soudy na základě výsledků dokazování. Přesto obviněný stejné námitky na základě stejné argumentace (z podstatné části doslovně) opět uvádí i ve svém dalším dovolání, ač již ve výše zmíněném rozhodnutí o předchozím jeho dovolání Nejvyšší soud jasně uvedl, že nesouhlasí s jeho námitkami ohledně okolností vylučujících protiprávnost, konkrétně ohledně nutné obrany a také ohledně nezpůsobilosti jeho jednání vyvolat v poškozeném důvodnou obavu. Pokud se obviněný domnívá, že nyní Nejvyšší soud zcela přehodnotí své předchozí závěry, ač důkazní situace zůstala stejná, je tato jeho úvaha zcela lichá. Přitom se těmito námitkami zabývaly i soudy I. a II. stupně ve svých rozhodnutích a přesvědčivě se s nimi vypořádaly.
Proto Nejvyšší soud za dané situace jako zcela postačující pouze opakuje svoji předchozí argumentaci, že „okolnosti vylučující protiprávnost jsou taková jednání, která způsobují, že čin není trestným činem, i když jinak (s výjimkou protiprávnosti) zdánlivě naplňují všechny znaky trestného činu. Ač trestní zákoník obsahuje celkem pět okolností vylučujících protiprávnost činu, obviněný nijak nekonkretizuje, o kterou z nich by se v jeho případě mohlo jednat. Z jeho argumentace, že tyto okolnosti vylučující protiprávnost činu shledává v existenci nebezpečí v podobě agrese jiného, je ale zřejmé, že se nedomáhá uplatnění podmínek krajní nouze, ale nutné obrany, jejíž podstatou je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem.
To ostatně plně odpovídá také okolnostem případu. Nutná obrana je čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Čin bránící se osoby při dodržení podmínek a mezí nutné obrany není trestným činem.
Soudy I. a II. stupně se touto otázkou podrobně zabývaly, přičemž z provedených důkazů hodnocených v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. spolehlivě vyplynulo, že v momentě, kdy obviněný, jako reakci na slovní potyčku s poškozeným (i když velmi vulgární ze strany poškozeného a iniciovanou samotným poškozeným), vytáhl revolver a mířil jím proti tělu poškozeného, byl tento k němu již otočen zády a žádný útok tedy obviněnému nehrozil. Nenastala žádná okolnost vylučující protiprávnost takového jednání. Především je nutno zdůraznit, že soudy shledaly nevěrohodnou výpověď obviněného i jeho manželky ohledně fyzického napadení svědkyně L. Z. ze strany poškozeného a neuvěřily obhajobě obviněného, který se snažil své jednání omluvit v podstatě tím, že se zastal své manželky, čímž chtěl dosáhnout posouzení jeho jednání jako jednání v nutné obraně, tedy za okolností vylučujících protiprávnost činu. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že k fyzickému útoku na manželku obviněného, který by obviněný svým jednáním odvracel, nedošlo. Podmínky pro jednání v nutné obraně tak nebyly naplněny, což soudy ve svých rozhodnutích náležitě odůvodnily a Nejvyšší soud tento závěr akceptuje. Současně soudy hodnotily všechny okolnosti případu, včetně předchozího, jakož i následného jednání obou účastníků sporu, zdravotního stavu obviněného, jejich věkového rozdílu a fyzické dispozice, atd. Obviněnému nehrozil v okamžiku vytažení zbraně na poškozeného žádný útok a rovněž tak v tu dobu ani žádný útok již netrval. Ze skutkových zjištění soudů je naopak zřejmé, že obviněný zcela neadekvátně (namířil na poškozeného střelnou zbraň) reagoval na slovní konflikt s poškozeným, na jeho výčitky a nadávky, přičemž za takovou nepřípustnou a zcela zjevně nepřiměřenou reakci bylo nutné učinit obviněného trestně odpovědným. Nelze totiž opomenout ani skutečnost, že zákon o zbraních a střelivu č. 119/2002 Sb., v platném znění, klade zvýšené požadavky (např. v § 29) na osoby vlastnící zbrojní průkaz (zbraň), mimo jiné stran obezřetnosti, okolností a způsobu, kdy a jak mohou zbraň nosit, manipulovat s ní a jednání kladené obviněnému za vinu v situaci, kdy se nejednalo o nutnou obranu, se rozhodně těmto podmínkám zcela vymyká.
Co se týče námitky ohledně absence znaku, že to může vzbudit důvodnou obavu se způsobilost takovéto vyhrůžky v souladu s rozhodovací praxí soudů posuzuje se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, tj. se zřetelem k povaze výhrůžky, k tomu, jak ji poškozený v době činu vnímal, se zřetelem k povahovým vlastnostem pachatele a jeho aktuálnímu psychickému stavu v době pronášení výhrůžky, k jeho fyzickým dispozicím v porovnání s fyzickými dispozicemi poškozeného, k místu, kde byla výhrůžka pronesena, k eventuální přítomnosti dalších osob, k tomu, zda byla doprovázena nějakým demonstrativním jednáním atd.
Soudy I. a II. stupně ke svým závěrům o naplnění všech znaků uvedeného přečinu nebezpečného vyhrožování, tedy i znaku o možnosti vzbuzení důvodné obavy, přistoupily po zhodnocení všech okolností případu. Podle skutkových zjištění soudů měl obviněný nedlouho předtím konflikt s přítelkyní poškozeného týkající se jejich psů a tento spor zůstal neurovnán. Na toto téma pak došlo ke sporu mezi poškozeným a obviněným, kdy je zřejmé, že rozhovor inicioval poškozený a zjevně hovořil hlasitě a velice neslušně (jak vyplývá již ze skutkové věty), došlo tak ke slovní rozepři, při které obviněný náhle vytáhl revolver, který měl při sobě a namířil ho proti tělu poškozeného.
Takové jednání, aniž bylo doprovázeno dalšími slovními projevy ze strany obviněného, je zcela nepochybně způsobilé vyvolat v poškozeném důvodnou obavu o zdraví a život. Jako nebezpečné bylo jednání obviněného vnímáno i samotným poškozeným, který vzniklou situaci řešil okamžitým odchodem z místa konfliktu. Souhrn všech těchto skutečností je přesvědčivým podkladem pro závěr o důvodnosti obavy, kterou z jednání obviněného měl poškozený. Nelze akceptovat argumentaci obviněného, že se poškozený neměl důvod obávat jednání obviněného, neboť tento je znám jako osoba bezúhonná.
Ze znění ustanovení § 353 odst. 1 tr. zákoníku je přitom zřejmé, že důvodná obava ani nemusí vzniknout, ale její vznik musí být reálný.
Obviněný v dovolání namítá také nesprávný názor soudů ohledně posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, které podle jeho názoru nedosahuje intenzity předvídané u trestného činu a dovolává se také uplatnění zásady subsidiarity trestní represe s tím, že účelem trestního zákona není stíhat jednání bagatelní nebo taková, která jsou postižitelná jako přestupek. K výkladu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu, a výkladu aplikace principu „ultima ratio“, se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil ve stanovisku jeho trestního kolegia (Tpjn 301/2012; publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 26/2013).
Konstatoval, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr.
zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu.
Obecně se úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. K tomuto závěru ale v této trestní věci nelze dojít, protože jednání obviněného naopak zcela odpovídá běžným případům této trestné činnosti, když nelze považovat vyhrožování usmrcením střelnou zbraní za čin postrádající společenskou škodlivost, nebo tzv. bagatelní čin, jak namítá obviněný. Přitom soudy také konstatovaly, že jednání obviněného bezprostředně předcházející konfliktu bylo svévolné, když požadoval, aby pes byl opatřen košíkem, ač to obecní vyhláška nevyžadovala. Z hlediska hodnocení společenské škodlivosti jednání obviněného tak nelze dospět ani k závěru, že byť postupoval protiprávně, sledoval legitimní cíl souladný s právem. V takovém případě by jednání pachatele obecně bylo možno hodnotit jako podstatně méně společensky škodlivé, než jednání osoby, která protiprávně postupuje, tak je protiprávní i stav, který se snaží nastolit.
Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. K tomuto obviněným namítanému principu „ultima ratio“ Ústavní soud uvedl např. již v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ve kterém se zabýval trestněprávní kvalifikací jednání, které má soukromoprávní základ, že použití trestního zákona je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní právní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních společenských hodnot. V zásadě však nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde závisí především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva, jimž má soudní moc poskytovat ochranu. Ústavní soud k tomu ale také dodal, že je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Uplatnění zásady „ultima ratio“ tedy podmínil tím, že nejsou splněny všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti, což opět není případ obviněného v této trestní věci, kdy naopak tyto předpoklady u Ing. J. Z. CSc. splněny jsou.
Další obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Chybějícím výrokem je takový výrok jako celek, který není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud do výrokové části pojmout, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran, např. poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.
Podstatou skutku je jednání pachatele a následek tímto způsobený a je významný z hlediska trestního práva. Pokud obviněný namítá, že nebylo rozhodnuto o části skutku uvedeného v obžalobě (čl. 178) „dopustil se na místě veřejnosti přístupném výtržnosti“, pak je nutné upřesnit, že se nejedná o část skutku a skutkové věty, ve které by bylo popisováno, čeho se obviněný dopustil a co je mu kladeno za vinu, ale jedná se o tzv. právní větu, která podřazuje skutková zjištění pod zákonnou terminologii. Jde vlastně o vyjádření skutkových zjištění v právních pojmech a institutech. V obžalobě bylo původně jednání obviněného posouzeno v jednočinném souběhu kromě přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a zmiňovaná právní věta se vztahovala k druhému z uvedených přečinů. V předchozím dovolacím řízení (7 Tdo 840/2013) byl přitom vysloven závěr, že obviněný svým jednáním nemohl naplnit znaky i tohoto přečinu výtržnictví, ale pouze přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu tedy soudy I. a II. stupně již správně postupovaly, pokud jednání obviněného neposoudily i jako přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, což se logicky odrazilo i ve vypuštění právní věty vztahující se k této kvalifikaci, a to oproti popisu uvedenému v obžalobě. Nelze tedy přijmout uvedenou dovolací námitku obviněného, že by nebyl v rozhodnutí soudů vyčerpán celý žalovaný skutek.
Pokud obviněný namítá absenci i dalšího výroku ohledně zápočtu doby, po kterou mu z důvodu opatření orgánu veřejné moci byla odňata možnost vykonávat následně rozsudkem zakázanou činnost, pak ani tuto námitku nelze akceptovat. Výrok o trestu odsuzujícího rozsudku podle § 122 odst. 1 tr. ř. musí obsahovat výrok o trestu s uvedením zákonných ustanovení, podle nichž byl vyměřen. Rozsudek soudu I. stupně tyto náležitosti výroku o trestu obsahuje beze zbytku, a to i ve vztahu k té části výroku o trestu, kterým byl obviněnému podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti. Obviněný zjevně nerozlišuje trestní stíhání (§ 10 odst. 10 tr. ř.) od vykonávacího řízení (§ 315 a násl. tr. ř.). Předseda senátu soudu I. stupně rozhodne až po právní moci rozsudku, jímž byl uložen trest zákazu činnosti, o započtení doby předcházející právní moci rozsudku, po kterou již nesměl obviněný vykonávat zakázanou činnost na základě opatření státního orgánu. Tuto dobu započte do výkonu uloženého trestu zákazu činnosti (§ 350 odst. 1 tr. ř.). Jedná se tedy o samostatné rozhodnutí, které přichází v úvahu až v rámci vykonávacího řízení podle hlavy XXI. oddílu 5. trestního řádu a nikoli o rozhodnutí (výrok), které by měl obsahovat již odsuzující rozsudek, jak se toho domáhá obviněný.
Jelikož rozhodnutí soudu I. stupně není zatíženo pochybením spočívajícím v absenci některého výroku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jsou námitky obviněného i v tomto směru zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tedy se shora uvedených důvodů dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. října 2014
Předseda senátu: JUDr. Michal Mikláš
Vypracoval: JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.