7 Tdo 13/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2006 o
dovolání obviněného R. H. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24.
3. 2005, sp. zn. 6 To 18/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 46 T 1/2003 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. o d m í t
á .
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 46 T 1/2003, byl
obviněný R. H. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4
tr. zák.
Podle skutkových zjištění krajského soudu se jej obviněný dopustil tím, že jako
jediný jednatel a společník společnosti A. H., s. r. o., na základě obchodní
smlouvy uzavřené dne 3. 2. 1993 se společností Š., a. a. s., jejímž předmětem
bylo využití všech možností odbytu smluvního programu – smluvních výrobků,
zejména odbytu automobilů zn. Škoda se sjednanou výhradou vlastnictví věci při
prodeji na fakturu pro prodávajícího podle článku VI. 5 přílohy 2a smlouvy,
takto v období od září do prosince 1993 odebral na fakturu 130 automobilů zn.
Škoda (blíže konkretizovaných v popisu skutku rozsudku nalézacího soudu),
přičemž následně v období od září 1993 do dubna 1994 i přes sjednanou výhradu
vlastnictví tato vozidla před zaplacením kupní ceny dále prodal, a přesto, že
za vozidla dostal od kupujících zaplaceno, neprovedl ani následně jejich
úhradu, ale takto získané finanční prostředky použil pro svoji potřebu a na
úhradu svých dalších závazků, čímž poškozené společnosti Š., a. a. s., nyní Š.
A., a. s., způsobil škodu ve výši nejméně 25.011.620,20 Kč.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon
byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí ve statutárních orgánech obchodních
společností a družstev na dobu pěti let. Poškozená společnost byla s nárokem na
náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání obviněného Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 24. 3. 2005, sp.
zn. 6 To 18/2005, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že podle jeho názoru soudy obou stupňů
učinily zjevně nesprávné hmotně právní závěry, a to zásadního významu pro
posouzení, zda se dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným. Má za to,
že usnesení vrchního soudu i rozsudek krajského soudu jsou sice svým obsahem
značně rozsáhlé, ale tato rozsáhlost není podle něj odrazem pečlivé analýzy
skutkových a právních aspektů kauzy, nýbrž je způsobena především několikerým
uváděním seznamu zpronevěřených automobilů a konstatováním skutkových a
odvolacích argumentů. Podle obviněného je třeba veškeré úvahy a závěry podřídit
ustanovením § 248 tr. zák. a článku 8 Listiny základních práv a svobod, podle
něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu
závazku. Zdůraznil, že v předmětné trestní věci je nezbytné na odborné úrovni
zjistit, jakým způsobem a kdy docházelo k přechodu vlastnictví k předmětným
automobilům. Uvedl, že tzv. „výhrada vlastnictví“ je účinná pouze tehdy,
jestliže se na ní obě smluvní strany platně dohodly. Je přesvědčen, že soudy
nepodrobily předmětnou smlouvu důkladné právní analýze. Za zcela nesprávný
považuje obviněný názor odvolacího soudu, že i v případě neplatnosti smlouvy je
vinen, neboť obě smluvní strany se jí minimálně po jistou dobu cítily vázány a
z této smlouvy také plnily. Namítl, že ani jedna ze smluvních stran podle
smlouvy nepostupovala. Dále se domnívá, že soudy pochybily, když jej označily
ze dealera prodávajícího výrobky společnosti Š., a. a. s., na základě mandátní
smlouvy. Má totiž za to, že skutečný vztah mezi ním a jmenovanou společností
byl vztahem odběratelským. Rovněž poznamenal, že soudy nerozlišovaly tak
rozdílné pojmy jako je neplatnost smlouvy a neplatnost části smlouvy.
V další části dovolání obviněný uvedl, že vzhledem k složitosti případu si
nechal vypracovat stanovisko doc. JUDr. K. M., CSc. Vyjádřil přesvědčení, že
zpochybňovat závěry jmenovaného odborníka by znamenalo, že právní praxe je v
příkrém rozporu s právní teorií. Podle dovolatele vede vypracované stanovisko
k závěru, že osobní automobily, ani kupní cenu za ně zaplacenou, nemohl
zpronevěřit, neboť společnost, kterou jako jednatel zastupoval, se stala
vlastníkem automobilů jejich převzetím. Dále zdůraznil, že trestný čin
zpronevěry je charakteristický tím, že jeho pachatel jedná v rozporu s vůlí
vlastníka. V této souvislosti pak doplnil, že u zboží dodávaného za účelem jeho
dalšího prodeje je však vlastník s tímto dalším prodejem srozuměn a dokonce za
tím účelem zboží dodává. Prodej zboží s výhradou vlastnictví před jeho
zaplacením není zpronevěrou, ale může jí být přisvojení si výtěžku za takto
prodané zboží. Je ovšem nutno prokázat, jak bylo s výtěžkem naloženo.
Postup ve své trestní věci označil za nestandardní, přičemž příčinu spatřuje v
tom, že je mediálně známou osobou a orgány činné v trestním řízení se proto
snaží o jeho odsouzení. Domnívá se, že v posuzovaném případě se dokazování
omezilo pouze na zjištění, že společnost, jejímž byl jednatelem, obdržela za
prodané automobily kupní cenu. Podle jeho názoru však nebylo prokázáno, co bylo
za kupní cenu předmětných automobilů pořízeno. Tvrdil, že poškozená společnost
v tomto směru žádné požadavky nevznesla, trestní oznámení podle obviněného
suplovalo instituty práva obchodního. Nesouhlasil s tím, že soudy nepřipustily
možnost podnikatelského rizika, neboť podle dovolatele je třeba vzít v úvahu,
že trestné činnosti se dopustil v době, kdy v České republice byly zkušenosti s
podnikáním minimální. Připomněl, že navrhoval vypracovat znalecký posudek,
který by vyhodnotil finanční toky z účtu C. B., zejména z toho pohledu, zda
společnost obviněného disponovala dostatečným finančním krytím na úhradu
faktur, resp. zda banka svévolně určila, které z platebních příkazů pozastaví.
Vyslovil rovněž nesouhlas s tím, že při zjišťování výše škody se vycházelo
pouze z údajů poškozené společnosti.
Z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry obviněný
namítl, že učinil vše pro to, aby byly finanční prostředky získané společností
za prodej automobilů převedeny výrobci. V tomto bodě poukázal na výpověď
svědkyně P., ekonomky společnosti, jejímž byl jednatelem. Domnívá se, že
podpisem převodních příkazů dal dostatečným způsobem najevo svou vůli zaplatit
výrobci za prodaná vozidla. Je přesvědčen, že nemohl ovlivnit, že C. B. jako
poskytovatel úvěru některé příkazy neprovedla. Podle obviněného nebylo
prokázáno, že mu bylo „ihned“ známo, že zmíněné platby nebyly provedeny.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení vrchního
soudu i rozsudek krajského soudu, a to zejména proto, aby obhajoba mohla
napravit zásadní pochybení v dokazování a přibrat znalce z oboru
ekonomika-účetnictví.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání písemně vyjádřila podle §
265ho odst. 2 tr. ř.
Má za to, že jednání obviněného vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, 4 tr. zák. Z výhrady vlastnictví podle § 445 obch. zák.
nevyplývá podle ní pro kupujícího výslovný zákaz zboží dále prodat. Nicméně za
věc svěřenou ve smyslu § 248 tr. zák. je v tomto případě nutno považovat
výtěžek za svěřenou věc, který je ekvivalentem prodané věci, takže není v
majetku pachatele. Pokud pachatel nakládá s tímto výtěžkem jako s vlastním,
dopouští se podle názoru nejvyšší státní zástupkyně trestného činu zpronevěry.
V podrobnostech odkazuje na č. 21/2002-I Sb. rozh. trest. Nejvyšší státní
zástupkyně nesouhlasí s tvrzením dovolatele, že smlouva o odbytu automobilů by
měla být neplatná. Poukazuje na to, že tzv. výhrada vlastnictví byla upravena v
čl. VI/5 přílohy č. 2a k uvedené smlouvě. Z ní plyne, že nešlo o klasickou
kupní smlouvu, kde k přechodu vlastnictví dochází předáním věci.
Pokud obviněný namítá, že k platbám za automobily nedošlo vinou C. B., má
nejvyšší státní zástupkyně za to, že tato banka postupovala v souladu s
úvěrovými podmínkami, které si s obviněným smluvně dohodli. Obviněný si proto
podle ní musel být vědom, že prostředky, které zaslal na účet, budou v souladu
se smlouvou použity na úhradu splátek poskytnutého úvěru.
Podle nejvyšší státní zástupkyně není právní posouzení zatíženo vadami, když z
rozhodnutí soudů jasně plyne závěr o úmyslném zavinění obviněného ve formě
úmyslu nepřímého podle § 4 písm. b) tr. zák. Obviněný podle ní nebyl odsouzen
jen za to, že by nemohl dostát svému závazku.
Za opodstatněnou považuje pouze tu námitku obviněného, že soudy při stanovení
výše škody způsobené obviněným vycházely z cen vozů fakturovaných poškozenou
společností, nikoli z kritérií § 89 odst. 12 tr. zák. Současně však vyslovuje
názor, že i kdyby bylo postupováno při jejím výpočtu podle § 89 odst. 12 tr.
zák., nemohlo by dojít k takové diferenci, aby to mělo vliv na právní posouzení
skutku, a tím i postavení obviněného, když hranice škody velkého rozsahu ve
výši 5.000.000,- Kč byla překročena pětinásobně. Protože použití § 89 odstr. 12
tr. zák. není po právní stránce otázkou zásadního významu, navrhla, aby
Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda dovolatelem uplatněné námitky lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Na tomto místě Nejvyšší soud připomíná, že v případě dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr.ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný skutek byl
nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky tohoto trestného
činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím přitom skutek, tak
jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod neumožňuje namítat nesprávnost
skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování.
Z povahy námitek uplatněných dovolatelem však Nejvyšší soud dovodil, že
deklarovaný dovolací důvod jimi byl naplněn, neboť uplatněné námitky směřovaly
proti právní argumentaci, na jejímž podkladě vrchní soud dospěl k závěru, že
zjištěný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.
Nejvyšší soud však shledal, že Vrchní soud v Olomouci se prakticky všemi
námitkami obsaženými v dovolání zevrubně zabýval z titulu rozhodnutí od
odvolání obviněného a se závěry, k nimž dospěl, se Nejvyšší soud (s jedinou
výjimkou podrobně rozvedenou níže) ztotožnil.
V odůvodnění svého rozhodnutí proto Nejvyšší soud v zásadě vychází z
argumentace vrchního soudu, kterou pouze v některých ohledech rozšířil.
Obviněný R. H. byl rozsudkem krajského soudu ve spojení s usnesením vrchního
soudu uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 4 tr. zák.,
neboť podle závěru soudů si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a
způsobil tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Přisvojení si cizí věci podle závěru soudů spočívalo v tom, že prostředky
získané prodejem shora uvedených automobilů nepoužil na úhradu jejich kupní
ceny poškozené společnosti Š., a. a. s., nyní Š. A., a. s. (dále jen poškozená
společnost), nýbrž pro svou potřebu – na úhradu svých dalších závazků.
V této souvislosti nutno (jak dovolatel opodstatněně zdůrazňuje) řešit otázku,
kdy ve výroku vypočtené automobily, resp. prostředky získané jejich prodejem,
přešly do vlastnictví společnosti A. H., s. r. o., jejímž byl obviněný jediným
jednatelem a společníkem. Odpověď na tuto otázku vyplývala ze smlouvy, kterou
obě zmíněné společnosti uzavřely dne 3. 2. 1993.
Soudy dospěly k závěru, že jde o tzv. nepojmenovanou smlouvu ve smyslu § 269
odst. 2 obch. zák., jejíž součástí bylo ujednání o tzv. výhradě vlastnického
práva ve smyslu § 445 obch. zák. Podle čl. VI/5 přílohy č. 2a si totiž
poškozená společnost při prodeji proti faktuře vyhradila vlastnictví dodávaného
vozu, pokud nemůže volně a neomezeně disponovat celou fakturovanou částkou.
Nešlo tedy zjevně o klasickou kupní smlouvu podle § 409 obch. zák., kde by
kupující v souladu s § 443 odst. 1 obch. zák. nabýval vlastnického práva ke
zboží, jakmile je mu předáno.
V této souvislosti bylo ovšem nutno zaujmout stanovisko k námitce obviněného,
že smlouva nebyla platně uzavřena, neboť na zmíněné výhradě vlastnictví se
strany platně nedohodly.
V tomto ohledu možno odkázat na čl. 31 zmíněné smlouvy, podle něhož „přílohy
1,2,3,4,5, jakož i protokoly 1,2,3 jsou nedílnou součástí této smlouvy“. Text
smlouvy je obviněným podepsán a obviněný ani nikdy nepopíral, že ji osobně
podepsal. Poukazoval však na to, že shora uvedené přílohy smlouvy již podepsány
nejsou.
K tomu Nejvyšší soud vyzdvihuje, že samotný fakt, že přílohy smlouvy nejsou
obviněným (ani zástupcem poškozené společnosti) podepsány nečiní smlouvu, resp.
její přílohy bez dalšího neplatnými. Obchodní zákoník nestanoví výslovně
povinnost přílohy podepsat (byť v zájmu právní jistoty je to jistě namístě),
ani z absence podpisů nevyvozuje neplatnost smlouvy ani jejích příloh (k tomu
viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1422/99, str. 4).
Podle zjištění Nejvyššího soudu předmětná obchodní smlouva netrpí vadami, které
by měly za následek absolutní či relativní neplatnost smlouvy jako právního
úkonu. Nelze se dovolávat nedostatku zákonem vyžadované formy (§ 40 odst. 1
obč. zák.), neboť jak smlouva, tak její přílohy byly vyhotoveny písemně. Podle
zjištění soudů nebyly dány ani důvody relativní neplatnosti pro nedostatek
svobody, vážnosti, určitosti a srozumitelnosti projevu vůle (§ 37 odst. 1 obč.
zák., § 267 odst. 1 obch. zák.). Text samotné smlouvy je jen velmi obecný, je z
něj patrno, že slouží jako výchozí podklad pro dojednanou transakci, přičemž
všechny podstatné konkrétní skutečnosti charakterizující práva a povinnosti
obou stran jsou obsaženy v přílohách smlouvy a protokolech. Podmínky obsažené
v přílohách, podle zjištění soudů, byly formulovány současně s textem smlouvy
(tj. nikoli dodatečně), byly vyhotoveny písemně, jsou včetně výhrady
vlastnictví formulovány zcela určitě a srozumitelně. To, zda obviněný byl s
obsahem příloh a zejména s tím, že součástí smlouvy je tzv. výhrada vlastnictví
skutečně seznámen, je otázkou skutkovou, kterou se krajský i vrchní soud
důkladně zabývaly a na podkladě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému
závěru, že obviněný si výhrady byl vědom (šlo o typizovanou, běžně užívanou
smlouvu, povědomí o existenci výhrady vlastnictví potvrzovali nejen svědci z
řad zaměstnanců poškozené společnosti, ale i podřízený obviněného svědek P. D.).
Vědomost obviněného o přílohách smlouvy plyne mimo jiné i z protokolu o jednání
ze dne 14. 6. 1993, v němž se na ně opět výslovně odkazuje (viz č. l. 117
spisu). Tohoto jednání se obviněný osobně zúčastnil a protokol o něm podepsal.
Lze proto uzavřít, že soudy v souladu se zákonem považovaly obchodní smlouvu ze
dne 3. 2. 1993 za platnou včetně příloh, tedy i přílohy obsahující výhradu
vlastnictví, a jednoznačně zjistily, že obviněný si byl této výhrady vědom.
Pokud jde o návaznost tohoto závěru na posouzení, zda obviněný naplnil svým
jednáním znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., shoduje se
rozhodovací praxe v tom, že až do zaplacení kupní ceny je pro pachatele cizí
věcí též věc, kterou jako kupující převzal od prodávajícího na základě kupní
smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o výhradě vlastnictví, spočívající ve
smyslu ustanovení § 445 obch. zák. v tom, že kupující nabude vlastnictví až
zaplacením kupní ceny (k tomu viz č. 5/2002-I, obdobně č. 55/2005 Sb. rozh.
trest.).
Protože ve shodě s citovanou judikaturou může zpronevěření svěřené věci
spočívat i v přisvojení si výtěžku, který byl získán prodejem svěřené věci,
bylo nutno zkoumat, jak s výtěžkem za prodej automobilů naložil obviněný.
Obviněný vyslovil názor, že pokud výtěžek z prodeje aut byl řádně zaúčtován,
nelze mu klást bez dalšího za vinu jeho zpronevěření, když nebylo zjišťováno,
jak bylo s výtěžkem skutečně naloženo.
Tuto námitku nelze akceptovat. Obviněný byl uznán vinným, že inkasoval výtěžek
za prodej automobilů, které na něj byly obchodní smlouvou převedeny poškozenou
společností. Tento výtěžek se skládal z ceny, za kterou mu byly automobily
poškozenou společností prodávány navýšené o částku, která zohledňovala náklady
a zisk společnosti obviněného. Na rozdíl od výtěžku za další automobily, které
byly na společnost obviněného převedeny poškozenou společností ve 128 případech
specifikovaných ve výroku rozsudku krajského soudu obviněný výtěžek sice
inkasoval, avšak částku patřící podle obchodní smlouvy poškozené společnosti na
ni nepřevedl a použil ji pro potřeby vlastní společnosti. Ve dvou případech pak
použil automobily přímo k úhradě závazků své společnosti vůči společnosti A. B.
V této souvislosti nutno zmínit další stěžejní tezi dovolání (a obhajoby)
obviněného a sice, že na částky fakturované poškozenou společností vystavil
příkazy k úhradě C. B., u které měl veden účet, avšak tato je nerealizovala a
(podle obviněného svévolně a bez jeho vědomí) využila prostředky na účtu pro
úhradu svých pohledávek vůči obviněnému.
I touto námitkou se krajský i vrchní soud zevrubně zaobíraly a dospěly přitom k
závěru, který Nejvyšší soud zcela sdílí. Obviněný sice podle zjištění soudů
skutečně podstatnou část výtěžku za prodej vozů převedl na svůj účet u C. B.,
přičemž současně bylo prokázáno, že této bance zasílal i příkazy k převodu
těchto částek na účet poškozené společnosti. To, že k realizaci těchto příkazů
ve shora uvedených případech nedošlo, takže poškozená společnost výtěžek z
prodeje vozů neobdržela, bylo důsledkem smluvního ujednání obviněného a C. B.,
které upravovalo režim splácení poskytnutého úvěru a vedení předmětného
bankovního účtu. C. B. byla podle čl. V úvěrové smlouvy oprávněna inkasovat své
splatné pohledávky z tohoto účtu.
Z hlediska posouzení námitek obviněného o absenci subjektivní stránky jeho činu
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že to, že banka takto postupovala, nebylo pro
obviněného žádným překvapením. Byl s touto skutečností periodicky seznamován
prostřednictvím výpisů z předmětného účtu. Nešlo přitom o nějaký ojedinělý jev,
který by se koncentroval do tak krátkého časového úseku, který by bránil
obviněnému na postup C. B. reagovat tak, aby k převodu výtěžku za prodej
automobilů na jiné pohledávky banky vůči němu nedocházelo (šlo o období cca půl
roku). Jak soudy důvodně konstatovaly, obviněný mohl zaručit to, aby výtěžek za
prodané automobily byl skutečně převeden na poškozenou společnost např. tím, že
by platby prováděl z jiného účtu, který by pro tento účel zřídil (jak to
ostatně, ale až po inkriminované době, také učinil). Nutno ovšem vyzdvihnout,
že C. B. postupovala v souladu se smlouvou o úvěru, kterou s obviněným
uzavřela. Nejvyšší soud proto shodně s vrchním soudem považuje za podstatné pro
posouzení jednání obviněného, že o postupu C. B. věděl a musel si být proto
současně vědom, že výtěžek za prodej automobilů je v důsledku toho používán na
úhradu jiných pohledávek vůči němu, ale nikoli na úhradu kupní ceny automobilů
ve smluvených termínech, k čemuž se obchodní smlouvou zavázal.
Stejně tak nelze akceptovat argumentaci obviněného tvrdící, že nebylo nijak
zohledněno „podnikatelské riziko“ celé transakce, resp. fakt, že zkušenosti s
podnikáním v tehdejší době byly minimální. Podle zjištění krajského a vrchního
soudu nelze v transakci, která je podkladem pro trestní stíhání obviněného v
posuzované věci, spatřovat žádné výjimečné riziko, které by nebylo možno
předpokládat. Obviněný je stíhán nikoli proto, že se mu automobily nepodařilo
dále prodat, nýbrž proto, že část výtěžku z jejich prodeje odpovídající
fakturované kupní ceně - a zde nutno znovu zdůraznit, že obviněný vozy dále
prodával za kupní cenu navýšenou o částku pokrývající jeho náklady a zisk –
neodvedl poškozené společnosti, jak se k tomu zavázal.
Jako částečně opodstatněnou shledal Nejvyšší soud pouze poněkud obecně
formulovanou námitku obviněného, že při stanovení výše způsobené škody
vycházely soudy z údajů poškozené organizace. Tuto námitku posoudil Nejvyšší
soud jako námitku proti právnímu posouzení, nikoli jako námitku proti skutkovým
zjištěním soudů, neboť výše škody v případě trestného činu zpronevěry má být
stanovena v souladu s hledisky uvedenými v ust. § 89 odst. 12 tr. zák. (viz č.
21/2002 Sb. rozh. trest.), což se v posuzovaném případě zjevně nestalo.
Podle § 89 odst. 12 tr. zák. se při stanovení výše škody primárně vychází z
ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu
obvykle prodává. Teprve nelze-li takto cenu zjistit, vychází se z dalších
kritérií uvedených v druhé větě § 89 odst. 12 tr. zák.
V posuzované věci bylo při stanovení výše škody způsobené obviněným skutečně
vycházeno z cen vozů, které poškozená společnost fakturovala společnosti
obviněného. I když nebylo postupováno striktně podle § 89 odst. 12 tr. zák.,
Nejvyšší soud sdílí stanovisko vyjádřené nejvyšší státní zástupkyní, že na
stanovení celkové výše škody a tím i na právní posouzení jednání obviněného to
nemělo významnější vliv.
Při posuzování této námitky nutno mít na zřeteli, že v předmětném případě nešlo
o jednorázový prodej jediného vozu, nýbrž hromadný dlouhodobý prodej vozů
jejich výrobcem, který se realizoval za standardní ceny. Z obsahu spisu není
zřejmý žádný důkaz naznačující, že by ceny, za které Š., a. a. s., prodávala
vozy společnosti obviněného, byly vyšší, než za které je dodávala ostatním
velkoodběratelům.
Obviněný nakupoval vozy postupně, v delším časovém období a hromadně, pokud by
s cenami jako předraženými nesouhlasil, uplatnil by vůči nim nepochybně
výhrady, což, jak lze zjistit z připojené obchodní dokumentace, nikdy neučinil.
Závěru, že šlo o standardní prodejní ceny, nasvědčuje i fakt, že obviněný tyto
vozy bez problémů obratem prodával se ziskem jednotlivým zájemcům.
Nejvyšší soud tím ovšem kategoricky nevylučuje, že například při ohodnocení 130
ve výroku vypočtených automobilů znalcem v souladu s kritérii § 89 odst. 12 tr.
zák. by mohlo dojít i k částečnému snížení takto stanovené výše škody. Z toho,
co bylo uvedeno shora, je však zřejmé, že takové eventuální snížení by se mohlo
pohybovat maximálně v řádu několika tisíc Kč na jeden vůz, tj. v případě 130
vozů by nepřesáhlo částku jednoho milionu Kč. Se zřetelem k tomu, že celková
způsobená škoda stanovená bez použití postupu podle § 89 odst. 12 tr. zák.
činila 25.011.620,- Kč, nemělo by případné snížení celkové způsobené škody
například o jeden milion Kč žádný praktický dopad ani na právní posouzení
jednání obviněného, ani na posouzení stupně nebezpečnosti činu obviněného a
potažmo tedy i na uložený trest.
Obviněný byl uznán napadeným rozhodnutí vinným trestným činem zpronevěry podle
§ 248 odst. 1, 4 tr. zák., tj. že činem způsobil škodu velkého rozsahu. Za tu
se v souladu s ust. § 89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda dosahující nejméně
částky 5.000.000,- Kč. Tuto hranici škoda zjištěná v posuzovaném případě
přesáhla pětinásobně. Jak již bylo řečeno shora, eventuální snížení škody v
řádu 1 - 2 milionů by nic nezměnilo na právním posouzení věci, ani na výši
uloženého trestu. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že eventuální změna by se
týkala toliko snížení výše škody rozhodné pro potřeby trestního řízení, nikoli
pro rozhodnutí o povinnosti k náhradě škody, o které se však v tomto trestním
řízení nerozhodovalo.
IV.
Lze proto shrnout, že Nejvyšší soud po posouzení všech námitek uplatněných
obviněným R. H. shledal opodstatněnou jedinou, a sice posledně zmíněnou námitku
vůči způsobu výpočtu škody, kterou svým jednáním způsobil.
Nedospěl však k závěru, že by shora popsané pochybení zakládalo důvod pro
zrušení napadeného rozhodnutí. Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., je-li
zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení
obviněného, a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní
stránce zásadního významu, je namístě dovolání odmítnout.
Právě o takovou situaci se jednalo v posuzované věci. Jak již bylo podrobně
zmíněno shora v závěru pasáže III odůvodnění tohoto usnesení, eventuální
snížení obviněným způsobené škody připadalo reálně v úvahu toliko v takovém
rozsahu, který nemohl mít dopad na změnu právního posouzení jeho jednání, ani
na trest, který mu byl uložen.
Postup stanovení výše škody v případě trestného činu zpronevěry podle kritérií
uvedených v § 89 odst. 12 tr. zák. je v rozhodovací praxi soudů řešen shodně se
shora naznačeným způsobem, nejde tedy zjevně o právní otázku zásadního významu.
Ze všech těchto důvodů proto Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného R. H.
podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., přičemž takto rozhodl v souladu s ust.
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr