7 Tdo 1302/2012-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 10. 2012 o dovolání
obviněného J. M., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích –
pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To 106/2012, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 13 T 158/2006 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. o d m í t
á .
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 13 T 158/2006,
byl obviněný J. M. uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu
obecně prospěšného zařízení podle § 184 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) s tím, že podle § 24 tr. zák. bylo
upuštěno od jeho potrestání.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Táboře skutek, který podle jeho
zjištění spočíval v tom, že obviněný dne 13. 1. 2005 kolem 12,30 hodin na
účelové komunikaci v katastru obce Z. L., okr. T., od areálu obchodní
společnosti Čepro, a.s., ve směru k silnici č. .... řídil osobní automobil zn.
Škoda Octavia Combi registrační značky ......., před křížením vozovky s
želežniční tratí nerespektoval před železničním přejezdem dopravní značku
„Stůj, dej přednost v jízdě!“, nezastavil, aby měl náležitý rozhled, bez
dalšího vjel na železniční přejezd v době, kdy jím projížděl osobní motorový
vlak č. ... s deseti lidmi včetně posádky, a přední částí vozidla narazil do
středu motorového vlaku.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině, bylo usnesením Krajského soudu
v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 10. 5. 2012, sp. zn. 14 To
106/2012, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Výrok o
zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. l
písm. e), g), l) tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. namítl, že trestní stíhání bylo nepřípustné jednak podle § 11 odst. l
písm. b) tr. ř., protože bylo promlčeno, a jednak z důvodu nepřiměřené délky
řízení. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. zahrnul námitky
v tom smyslu, že skutek měl být správně posouzen podle trestního zákoníku
účinného od 1. 1. 2010 a že z tohoto hlediska nebyl trestným činem. Dovolací
důvod podle § 265 odst. l písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s předcházejícími
dovolacími důvody. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
V této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 26. 10.
2011, sp. zn. 7 Tdo 1298/2011, jímž z podnětu dovolání obviněného zrušil
dřívější rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Táboře věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. V citovaném usnesení Nejvyšší
soud vyslovil závazné právní názory jak v otázce promlčení trestního stíhání,
tak v otázce časové působnosti trestních zákonů. V nových rozhodnutích se oba
soudy těmito právními názory řídily a odstranily vady vytknuté Nejvyšším soudem.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti
obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Námitky uplatněné v tom smyslu, že trestní stíhání bylo promlčeno podle § 11
odst. l písm. b) tr. ř. a že bylo nepřípustné, obviněný vyvozoval z okolnosti,
že mezi vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj.
dnem 21. 6. 2007 (nikoli 13. 9. 2007, jak nepřesně uvedl obviněný), a
vyhlášením druhého odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Táboře, tj. dnem 13.
1. 2011, uplynula doba delší než tři roky. Tyto námitky evidentně nemají žádné
opodstatnění.
Před tím, než trestní zákoník nabyl dne 1. 1. 2010 účinnosti, promlčecí doba
běžela podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a byla podle § 67 odst.
3 písm. a) tr. zák. několikrát přerušena, konkrétně vyhlášením usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 17. 1. 2008,
sp. zn. 14 To 307/2007 (jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne 21. 6. 2007 a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a
rozhodnutí), nařízením hlavního líčení na 9. 4. 2009 a nařízením hlavního
líčení na 26. 11. 2009. Tento účinek uvedených úkonů nebyl nijak dotčen tím, že
dne 1. 1. 2010 nabyl účinnosti trestní zákoník, který na rozdíl od
předcházejícího trestního zákona nespojuje účinek přerušení promlčecí doby s
úkony, jakými jsou vyhlášení usnesení odvolacího soudu a nařízení hlavního
líčení. Význam úpravy zakotvené v trestním zákoníku spočívá v tom, že zmíněné
úkony nepřerušují běh promlčecí doby, pokud k nim došlo v době od 1. 1. 2010, a
nikoli v tom, že by nová úprava zpětně odstraňovala účinky těchto úkonů, pokud
k nim došlo v době do 31. 12. 2009. Trestní stíhání obviněného tedy nebylo
nepřípustné pro promlčení.
Trestní stíhání obviněného se nestalo nepřípustným ani z důvodu nepřiměřené
délky řízení. I když lze připustit, že doba, po kterou řízení probíhalo,
koliduje s právem obviněného na projednání věci v přiměřené lhůtě (čl. 6 odst.
1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), resp. s jeho právem na
projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod), nevyplývá z toho nepřípustnost trestního stíhání podle § 11 odst. l
tr. ř. Pokud bylo uvedené právo obviněného dotčeno délkou řízení, bylo to
přiměřeně kompenzováno tím, že obviněnému nebyl uložen trest a že bylo upuštěno
od jeho potrestání.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Těžištěm námitek obviněného zahrnutých pod tento dovolací důvod bylo to, že
pokud by byl skutek posouzen podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010,
nejednalo by se o trestný čin. Obviněný vyvozoval tento názor z toho, že podle
výroku o vině se obviněný dopustil činu „z nedbalosti“, což k trestní
odpovědnosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku nestačí, neboť toto ustanovení
vyžaduje zavinění „z hrubé nedbalosti“. Těmto námitkám Nejvyšší soud rozhodně
nemohl přisvědčit.
V tzv. právní větě výroku o vině je uvedeno, že obviněný „z nedbalosti“ ohrozil
provoz obecně prospěšného zařízení. Dikce „z nedbalosti“ je namístě, neboť jde
o zákonný znak trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a podle § 120
odst. 3 tr. ř. takový výrok musí obsahovat mimo jiné i uvedení všech zákonných
znaků.
Jak Nejvyšší soud vyložil již v usnesení ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 7 Tdo
1298/2011, uznání obviněného vinným trestným činem poškozování a ohrožování
provozu obecně prospěšného zařízení podle § 184 tr. zák. bylo podmíněno tím, že
pokud by byl na skutek aplikován trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, jednalo
by se o přečin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z
nedbalosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku, jehož zákonným znakem je z
hlediska subjektivní stránky to, že pachatel se činu dopustí „z hrubé
nedbalosti“. K trestní odpovědnosti za uvedený přečin nestačí prostá nedbalost,
ale vyžaduje se hrubá nedbalost, jejíž znaky jsou vymezeny v § 16 odst. 2 tr.
zákoníku. Pouze v případě, že by nebylo možno u obviněného dovodit hrubou
nedbalost podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku, přicházela by v úvahu aplikace
trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 a v důsledku toho i beztrestnost
posuzovaného jednání obviněného pro nedostatek subjektivní stránky trestného
činu.
Za tohoto stavu soudy posuzovaly jako předběžnou otázku (§ 9 odst. l tr. ř.)
to, zda skutek vykazuje znaky přečinu poškození a ohrožení provozu obecně
prospěšného zařízení z nedbalosti podle § 277 odst. l tr. zákoníku. Protože
soudy dospěly ke správnému úsudku, že při aplikaci trestního zákoníku účinného
od 1. 1. 2010 skutek vykazuje znaky uvedeného přečinu a není tedy beztrestný,
musely v dalším stadiu svých úvah posoudit, zda je namístě uznat obviněného
vinným tímto přečinem, anebo trestným činem podle trestního zákona účinného v
době spáchání činu. V tomto ohledu soudy správně konstatovaly, že obviněného
nelze uznat vinným podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010, protože to
pro něho není příznivější než uznání viny podle trestního zákona účinného v
době spáchání činu, tj. trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Výsledkem
těchto úvah byl správný závěr soudů, že tu je podklad pro to, aby obviněný byl
uznán vinným trestným činem poškozování a ohrožování provozu obecně prospěšného
zařízení podle § 184 tr. zák.
Pokud součástí výroku o vině obviněného tímto trestným činem není uvedení
dikce, že obviněný spáchal čin „z hrubé nedbalosti“, není to vada výroku o
vině, neboť v uvedeném ohledu šlo jen o předběžnou otázku, jejíž posouzení
soudy vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí. Řešením této předběžné otázky
byla podmíněna aplikace ustanovení § 184 tr. zák., které ovšem stanoví, že
pachatel spáchá čin „z nedbalosti“, a proto je ve výroku o vině správně uveden
tento zákonný znak vztahující se k subjektivní stránce trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným.
Jinak se Nejvyšší soud ztotožnil s tím, jak soudy posoudily předběžnou otázku
týkající se zavinění obviněného z hlediska trestního zákoníku účinného od 1. 1.
2010. Podle § 16 odst. 2 tr. zákoníku je trestný čin spáchán z hrubé
nedbalosti, jestliže přístup pachatele k požadavku náležité opatrnosti svědčí o
zřejmé bezohlednosti pachatele k zájmům chráněným trestním zákonem. Soudy
výstižně poukázaly na to, že obviněný narazil do boční části středu osobního
motorového vlaku na nechráněném železničním přejezdu, který byl řádně vyznačen,
že nerespektoval dopravní značku přikazující zastavit a dát přednost ani
dopravní značku omezující rychlost jízdy motorových vozidel v místě na 20 km/h
a že naopak se k železničnímu přejezdu přiblížil vysokou rychlostí, která mu
neumožňovala adekvátně reagovat na přítomnost vlaku. Pokud soudy z tohoto
způsobu jízdy obviněného vyvodily závěr o jeho hrubé nedbalosti ve smyslu § 16
odst. 2 tr. zákoníku, je toto řešení posuzované předběžné otázky plně
akceptovatelné.
Rozsudek Okresního soudu v Táboře ani napadené usnesení Krajského soudu v
Českých Budějovicích – pobočka v Táboře nejsou rozhodnutími, která by spočívala
na nesprávném právním posouzení skutku. V námitkách obviněného neměl Nejvyšší
soud žádný podklad k tomu, aby na právním posouzení skutku oběma soudy cokoli
měnil.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr. ř. byl v této věci
uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože
byl v řízení předcházejícím tomuto rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
Z této konstrukce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. l) tr.
ř. tu je vázán na některý další z dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm.
a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvody podle § 265b odst. l písm. e),
g) tr. ř.
Z uvedené vázanosti ovšem zároveň logicky vyplývá také to, že pokud je dovolání
zjevně neopodstatněné z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. e), g) tr. ř.,
pak je zjevně neopodstatněné i z hlediska ustanovení § 265b odst. l písm. l)
tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení,
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. l
písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec