U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. 11. 2010 o dovolání
obviněného M. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2010,
sp. zn. 6 To 25/2010, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka
ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 6/2009 takto :
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. M. o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 27. 1. 2010, sp. zn.
61 T 6/2009, byl obviněný M. M. uznán vinným v bodě I/1-14 trestným činem
podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.,
trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.) a v bodě II/1-6 trestným
činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb.,
trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Za trestný čin uvedený v bodě I a
dále za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem
Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 15 T 375/2005, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp. zn. 7 To
346/2006, byl odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr.
zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle
§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti na šest let, přičemž byl
zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně a další obsahově
navazující rozhodnutí. Za trestný čin uvedený v bodě II byl odsouzen podle §
250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky a dva měsíce, pro
jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. a podle § 229 odst. l tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody. Části obžaloby, podané pro trestný čin podvodu
podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., byl obviněný podle § 226 písm. b) tr.
ř. zproštěn.
O odvoláních, která podali obviněný a jeden z poškozených, bylo rozhodnuto
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. 6 To 25/2010. Z
podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve
Zlíně podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině
trestným činem podvodu podle § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I/1-14),
v navazujícím výroku o trestu a v navazujícím výroku o náhradě škody a dále ve
výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody uloženého v trvání dvou roků a
dvou měsíců za trestný čin uvedený v bodě II. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
nově rozhodnuto tak, že obviněný byl v bodě I/1-14 uznán vinným zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen za tento zločin
a dále za trestné činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným ve věci
Okresního soudu v Hodoníně sp. zn. 15 T 375/2005, podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu
činnosti na šest let, přičemž podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok
o trestu v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 15 T
375/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 7. 12. 2006, sp.
zn. 7 To 346/2006, a další obsahově navazující rozhodnutí, a podle § 39a odst.
2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen do věznice s ostrahou pro výkon trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků a dvou měsíců, který mu byl uložen za trestný
čin uvedený v bodě II rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Nově
bylo rozhodnuto také o náhradě škody, a to výrokem podle § 228 odst. l tr. ř.
Odvolání poškozeného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto (šlo o odvolání jiného
poškozeného, než byli poškození, o jejichž nárocích bylo rozhodnuto z podnětu
odvolání obviněného).
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci. Tento rozsudek napadl jednak ve výroku o vině
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a jednak v tom
směru, že jím byl v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ponechán
beze změny výrok o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zák. V obsáhle zpracovaném podání odkázal na důvod dovolání uvedený v §
265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu vytkl nesoulad
mezi tím, jak soudy ve výrocích o vině popsaly zjištěný skutkový stav, a tím,
pod jaké zákonné znaky trestných činů ho podřadily. Namítl, že sebe nijak
neobohatil, nikoho neuvedl v omyl, nezamlčel žádné podstatné skutečnosti a
nejednal protiprávně. Uvedl, že výrok o vině je v rozporu s principem
subsidiarity trestní represe. Kromě toho, tj. mimo meze dovolacího důvodu,
vytkl nesprávnost skutkových zjištění, která se stala podkladem výroků o vině,
projevil nesouhlas s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a ohradil se i proti
tomu, že nebylo vyhověno jeho návrhům na provedení dalších důkazů. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a aby přikázal
nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno zčásti z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se dovolání opírá o námitky, které
dovolacímu důvodu odpovídají, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není
možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů stanovených v §
265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je zřejmé, že předmětem právního posouzení je skutek,
tak jak ho zjistil soud, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Podstatou
právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního totiž je aplikace
hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V
dovolání lze namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nevykazuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní
vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo rámec dovolacího
důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží
dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i
změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového
stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání se tudíž nemůže opírat o námitky proti
tomu, jak soud hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění vyvodil z důkazů, jak
postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že
nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolání podaného s
odkazem na ustanovení § 265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou
správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému
stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k
námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku byl posouzen
skutek, který podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i podle
zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně spočíval v podstatě v tom,
že obviněný jako jednatel, případně předseda představenstva různých obchodních
společností v době od 14. 1. 2005 do 29. 12. 2005 za tyto společnosti ve
třinácti případech uzavřel leasingové smlouvy a v jednom případě uzavřel
smlouvu o změně subjektu leasingové smlouvy, tím se společnosti, za které
jednal, staly leasingovými nájemci motorových vozidel, avšak obviněný od
počátku jednal vždy s vědomím, že nebude schopen zajistit řádné uhrazení
leasingových splátek, uhradil vždy jen počáteční zálohu při uzavření leasingové
smlouvy, další splátky nehradil, předmět leasingu na výzvy leasingových
společností nevrátil, přičemž za vozidlo získané na podkladě smlouvy o změně
subjektu leasingové smlouvy nezaplatil nic a naopak je prodal, a tímto jednáním
způsobil leasingovým společnostem škodu v celkové výši 14 747 805 Kč (bod
I/1-14 napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci).
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byl posouzen
skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, s nimiž
se v napadeném rozsudku ztotožnil také Vrchní soud v Olomouci, spočíval v
podstatě v tom, že obviněný v úmyslu neoprávněně se obohatit odebral dne 14. 7.
2006 na základě smlouvy o výpůjčce od obchodní společnosti Samohýl MB, a.s. dva
automobily za účelem předváděcí jízdy pro zákazníka s tím, že po ukázce vozidla
ihned vrátí, to však neměl v úmyslu, vozidla ani přes upomínky nevrátil,
způsobil tak obchodní společnosti Samohýl MB, a.s., škodu ve výši 1 479 000 Kč
a dále jako jednatel obchodní společnosti VISTA 2000, spol. s r.o., s vědomím,
že nebude schopen hradit leasingové splátky uzavřel ve dnech 21. 7. 2006 a 18.
8. 2006 za tuto společnost s obchodní společností DaimlerChrysler Financial
Services Bohemia, s.r.o., celkem čtyři leasingové smlouvy, tím se společnost,
za kterou jednal, stala leasingovým nájemcem motorových vozidel, avšak obviněný
uhradil vždy jen zálohu, případně první splátku, další splátky nehradil,
předmět leasingu ani po výzvách leasingové společnosti nevrátil a tím způsobil
leasingové společnosti škodu ve výši 3 037 497 Kč (bod II/1-6 rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně).
Zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten,
kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu
nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého
rozsahu. Škodou velkého rozsahu se podle § 138 odst. l tr. zákoníku rozumí
škoda dosahující částky nejméně 5 000 000 Kč.
Trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchal ten, kdo
ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatil tím, že uvedl někoho v omyl,
využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti, a způsobil tak na cizím
majetku značnou škodu. Podle § 89 odst. l 1 tr. zák. se značnou škodou rozumí
škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč.
Z citovaných ustanovení je patrno, že zákonné znaky podvodu jsou podle § 209
odst. l tr. zákoníku i podle § 250 odst. l tr. zák. prakticky shodné. Porovnají-
li se s nimi skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině, je
evidentní, že právní posouzení obou skutků odpovídá zákonu. To ostatně vyložily
již oba soudy v odůvodnění rozsudků. Námitkám, které v podaném dovolání
uplatnil v tomto ohledu obviněný, není možno v žádném případě přisvědčit.
Lze jen uvažovat o určité nepřesnosti tzv. právní věty výroku o vině u obou
trestných činů, a to v tom směru, že je v ní uvedeno, že obviněný obohatil
„sebe”. Tato nepřesnost souvisí s tím, že obviněný jednal v postavení orgánu
obchodních společností a posuzovaným jednáním dosáhl ve skutečnosti obohacení
těchto společností, které získaly do své dispozice automobily bez poskytnutí
odpovídajícího protiplnění. Zcela výstižné by proto bylo takové znění tzv.
právní věty, v němž by bylo uvedeno, že obviněný obohatil „jiného“. Uvedená
nepřesnost nemá žádný podstatnější význam. Trestný čin podvodu je konstruován
tak, že obohatí-li pachatel „sebe” či obohatí-li „jiného“, jde o alternativní
znaky téhož trestného činu, aniž by tu byl jakýkoli kvalifikační či jiný
rozdíl, který by vyplýval z naplnění té či oné alternativy. Zmíněná nepřesnost
se nijak nedotýká správnosti právního posouzení skutku uvedeného v bodě I/1-14
napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci jako zločinu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ani správnosti právního posouzení skutku
uvedeného v bodě II/1-6 rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Ze skutkových zjištění soudů jasně vyplývá naplnění znaku, který spočívá v tom,
že obviněný „uvedl někoho v omyl”. Tento omyl nastal na straně osob jednajících
za obchodní společnosti, které společnostem, za něž jednal obviněný, poskytly
automobily formou leasingu či formou výpůjčky. Omyl těchto osob spočíval v tom,
že když obviněný podepsal příslušné smlouvy, očekávaly, že společnosti, za něž
obviněný jednal, splní závazky vyplývající ze smluv. To však obviněný neměl v
úmyslu a omezil se vždy nanejvýš jen na splnění těch dílčích závazků, které mu
umožnily fyzicky získat automobily. Jednalo se vesměs o zaplacení zálohy, resp.
první splátky splatné již při podpisu nebo před podpisem leasingové smlouvy,
neboť bez toho by mu leasingové společnosti automobily vůbec nepředaly. To, že
společnosti, za které obviněný jednal, hodlají splnit závazky z podepsaných
smluv, obviněný ve skutečnosti jen předstíral a tím vyvolával omyl u osob
jednajících za druhou smluvní stranu.
Pokud soudy v tzv. právní větě výroku o vině oběma trestnými činy uvedly také
znak, že obviněný „zamlčel podstatné skutečnosti”, má to odpovídající oporu ve
zjištění, že skutečná hospodářská situace společností, za které obviněný
jednal, byla tak špatná, že obviněný od počátku věděl, že nebude schopen
zajistit řádné hrazení splátek vyplývajících ze smluv o leasingu. Obviněný v
žádném z posuzovaných případů neseznámil druhou smluvní stranu se skutečností,
že společnosti, za něž jedná, jsou ve vztahu k přijímaným závazkům v podstatě
insolventní, ačkoli to pro daný obchod mělo zásadní význam. Bezpředmětné jsou
tudíž námitky v tom smyslu, že obviněný předal leasingovým společnostem všechny
požadované podklady, že tyto společnosti měly od obviněného k dispozici vše, co
považovaly za potřebné k uzavření leasingových smluv, a že proto nemohly být v
nějakém omylu.
Nelze pominout, že důvěra leasingových společností ve splnění závazků
společností obviněného očividně souvisela s tím, že obviněný byl dlouhodobým
klientem leasingových společností, což se promítlo do míry jejich obezřetnosti
při sjednávání posuzovaných obchodů. Zároveň však je třeba zdůraznit, že
posuzované útoky byly soustředěny do relativně krátkého časového období. Z toho
vyplynulo, že než se leasingovým společnostem stalo zřejmým, že jejich nároky
zůstanou v celém rozsahu neuspokojeny, přistoupily na uzavírání dalších smluv.
Tento aspekt obou posuzovaných skutků jasně svědčí o celkově podvodném
charakteru jednání obviněného.
Tím, jak soudy posoudily skutky uvedené ve výroku o vině, se nijak neocitly v
rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe a s principem, že trestní
postih je krajním prostředkem nápravy narušených vztahů. Rozhodně nešlo o
žádnou nepodloženou kriminalizaci nesplněných závazků z obchodně právních
vztahů. Posuzované jednání obviněného vůči obchodním partnerům jeho společností
mělo evidentně podvodnou povahu, bylo jasně protiprávní, výrazně vybočilo z
mezí soukromoprávních vztahů a nabylo povahy kriminálních činů. Pokud s delším
časovým odstupem nakonec došlo k urovnání vztahů vyplývajících z většiny smluv,
jednalo se jen o náhradu škody způsobené trestným činem, a nikoli o to, že by
posuzované skutky postrádaly znaky trestného činu. V této spojitosti lze
odkázat na zjištění, že za situace, kdy se leasingovým společnostem nedostávalo
peněžního plnění z podepsaných smluv, obviněný na výzvy těchto společností ani
nevrátil automobily, které byly předmětem leasingu.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci není rozhodnutím, které by
spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. Takovým rozhodnutím není ani rozsudek
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v části, v níž zůstal rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci nedotčen.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na zásady vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces přichází zásah Nejvyššího soudu do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním v úvahu jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je
dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod. V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, z kterých v
napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů
mají jasné obsahové zakotvení v provedených důkazech. Soudy svůj postup při
hodnocení důkazů srozumitelně, přehledně, jasně, ověřitelně a zejména logicky
vysvětlily. Nedopustily se při tom žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Náležitě také
vysvětlily, proč považují rozsah provedeného dokazování za dostatečný a proč
nepokládají za nutné doplňovat důkazy tak, jak to navrhoval obviněný. To, že
obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se
neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. listopadu 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec