7 Tdo 1306/2008

7 Tdo 1306/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 29. října 2008 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. S. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 99/2008, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 T 88/2007, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 90 T 88/2007, byl obviněný M. S. uznán vinným trestným činem útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl odsouzen podle § 155 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu tří let.

Obviněný se trestného činu dopustil tím, že dne 2. 5. 2007 v době kolem 22:40 hodin v B. na křižovatce ulic N. a H., poté, co byla z důvodu jeho předchozího protiprávního jednání zjišťována jeho totožnost příslušníkem Policie České republiky nadstrážmistrem F. V. a strážníky Městské Policie Brno T. G. J. B., napadl F. V. úderem pěstí pravé ruky do levé části obličeje, takže proti němu musely být použity hmaty a chvaty sebeobrany a musela mu být přiložena pouta.

Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti všem výrokům, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 5 To 99/2008, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce řádně a včas dovolání, které směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř. Obviněný je přesvědčen, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí, konkrétně v rozsudku soudu prvního stupně, je dán důvod dovolání spočívající v nesprávném právním posouzení skutku. Skutek tak, jak je popsán ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, postrádá podle obviněného jakýkoli popis úmyslu, a to konkrétním a nezaměnitelným způsobem.

Skutková věta tak podle něj postrádá jeden ze znaků skutkové podstaty a tedy nelze údajně dojít k závěru, že se jedná o trestný čin podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Obviněný zdůraznil, že násilí musí být užito v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Soud prvního stupně za výkon pravomoci v tomto případě označil oprávnění policisty ke zjišťování totožnosti podle § 13 zák. č. 283/1991 Sb. Aby byly naplněny znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, musí pachatel jednat s úmyslem ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele.

Z popisu skutku však podle obviněného nevyplývá, jakým způsobem mělo jednání obviněného ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele, s jakým úmyslem obviněný užil násilí vůči poškozenému, jaký vliv mělo mít toto jednání na výkon pravomoci veřejného činitele. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku nemá svůj odraz v provedeném dokazování. Z dokazování podle něj nevyplývá, že by se jednání dopustil v souvislosti s tím, že byl zasahujícím policistou vyzván k prokázání totožnosti. Zcela pak chybí specifikace úmyslu ve vztahu k tomuto jednání.

Z dokazování sice vyplynulo, že byl obviněný vyzván policistou k prokázání totožnosti, nicméně útok ze strany obviněného nepřišel bezprostředně po této výzvě jako reakce na ní. V tomto směru popis skutku podle obviněného neodpovídá provedenému dokazování. Zopakoval, že z jeho jednání nelze učinit závěr, že by jeho jednání bylo důsledkem výzvy policisty k prokázání totožnosti a že by bylo vedeno úmyslem působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Obviněný v dovolání citoval výpovědi svědka V. a G.

s tím, že z těchto výpovědí nelze dovodit žádnou souvislost mezi výzvou k prokázání totožnosti a vlastním úderem a konstrukce soudu prvního stupně ve vztahu k jakému výkonu pravomoci se jeho útok vztahoval, nemá podle obviněného oporu v provedeném dokazování. Obviněný uvedl, že útok nesměřoval vůči zasahujícímu policistovi v souvislosti se zjišťováním jeho totožnosti, jak je uvedeno ve skutkové větě. Tato souvislost nebyla provedeným dokazováním prokázána a veškeré okolnosti měly být hodnoceny v souladu s principem in dubio pro reo, což se podle něj nestalo.

Obviněný konstatoval, že hlediska subjektivní stránky soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vzal za prokázané s tím, že jednal v úmyslu přímém. Jde však podle něj o pouhé formální konstatování soudu prvního stupně, aniž by bylo zřejmé, k čemu tento úmysl směřoval. Toto pochybení se podle něj promítlo i do skutkové věty.

Z usnesení soudu druhého stupně je pak podle obviněného zřejmé, že se dovolací soud vypořádal s jeho námitkami ryze formálně. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve všech výrocích.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že nelze přihlížet k té části námitek, ve které obviněný tvrdil, že obsah tzv. skutkové věty nevychází z provedeného dokazování, a v této souvislosti nabízel vlastní skutkovou verzi vycházející z jeho vlastního hodnocení důkazů. Uvedenému dovolacímu důvodu podle státního zástupce neodpovídají také námitky týkající se porušení nikoli hmotně právních, ale procesních zásad in dubio pro reo a volného hodnocení důkazů.

Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podle něj podřadit námitky, podle kterých popis skutku v tzv. skutkové větě, zejména pokud jde o subjektivní stránku, neodpovídá zákonným znakům trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Státní zástupce konstatoval, že úmyslné zavinění na straně pachatele nemusí být v tzv. skutkové větě deklarováno výslovně, postačuje, jsou-li uvedeny takové skutečnosti, ze kterých existence úmyslu nepochybně vyplývá. Z tzv. skutkové věty vyplývá, že obviněný zaútočil úderem pěsti proti policistovi V.

poté, kdy policista zjišťoval jeho totožnost. Státní zástupce má za to, že z těchto okolností nelze učinit jiný závěr, než že obviněný zaútočil na policistu právě proto, že tento policista vykonával svoje oprávnění požadovat prokázání totožnosti ve smyslu § 13 zákona č. 283/1991 Sb. (viz podrobněji argumentace na str. 3 rozsudku) a že fyzický útok obviněného směřoval k tomu, aby znemožnil policistovi provedení tohoto služebního zákroku. Tzv. skutková věta proto podle jeho názoru obsahuje skutečnosti odpovídající subjektivnímu znaku trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr.

zák. „v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele“. Dodal, že obšírnější rozvedení okolností zakládajících subjektivní stránku trestného činu by podle něj bylo na místě v případě, že by existovaly nějaké okolnosti, které by mohly vzbudit pochybnost o tom, zda fyzický útok souvisel s prováděným služebním zákrokem (např. kdyby se obviněný s poškozeným osobně znali a existoval mezi nimi nepřátelský vztah nesouvisející s činností poškozeného u Policie ČR). V daném případě však žádné takovéto okolnosti zjištěny nebyly a ani obviněný žádný jiný v úvahu přicházející motiv fyzického útoku na poškozeného v dovolání neuvádí.

Popis skutku v tzv. skutkové větě proto státní zástupce považuje z hlediska zákonných znaků trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. za vyhovující. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není dán ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Současně navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení tomuto rozhodnutí předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je

povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Nejvyšší soud předně shledal, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které uplatnil v rámci svého odvolání (viz č. l. 120 a násl. tr. spisu), soud druhého stupně je shledal nedůvodnými. Tyto námitky byly součástí celé jeho obhajoby a již soud prvního stupně se jimi zabýval a náležitě vypořádal. Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují z velké části do oblasti skutkových závěrů. Obviněný totiž námitkami, že popis skutku nemá svůj odraz v provedeném dokazování nebo že neodpovídá provedenému dokazování, soudům obou stupňů zjevně vytýká vadná skutková zjištění. Obviněný cituje výpovědi svědků a vyvozuje z nich vlastní závěry vycházející z jeho vlastního hodnocení důkazů, přičemž zcela pomíjí skutková zjištění učiněná soudy. Obviněný tak těmito námitkami pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy, jakož i se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, neboť je obviněný ve skutečnosti nezakládá na soudy zjištěném skutkovém stavu, ale v podstatě na tom, že považuje dokazování za neúplné a soudy měly jinak hodnotit provedené důkazy. Pod uplatněný dovolací důvod není možné podřadit ani procesní námitku, že měly soudy veškeré okolnosti hodnotit v souladu se zásadou in dubio pro reo.

Na základě shora uvedeného je tedy zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho i správnost a úplnost skutkového stavu. Takovými námitkami však deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289, Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.

Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.

Nejvyšší soud ani neshledal, ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.

Naproti tomu byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněným uplatněn právně relevantně v té části dovolání, v níž namítl, že popis skutku postrádá popis úmyslu a postrádá tak jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z popisu skutku pak podle obviněného nevyplývá, jakým způsobem mělo jeho jednání ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele, s jakým úmyslem užil násilí vůči poškozenému, jaký vliv mělo mít toto jednání na výkon pravomoci veřejného činitele. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

Trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí, kdo užije násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně nerušeného výkonu pravomoci veřejného činitele. Předmětem ochrany je pak jednotlivec, nositel pravomoci veřejného činitele. Násilí musí být užito vždy v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl.

Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu spočívající v tom, že obviněný užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele.

Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák., včetně naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu.

Soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatoval, že obviněný poté, co byla z důvodu jeho předchozího protiprávního jednání zjišťována jeho totožnost, a to příslušníkem Policie České republiky nadstrážmistrem F. V., který se na místo dostavil služebním vozem a v uniformě, tohoto napadl úderem pěstí pravé ruky do levé části tváře, ještě za účasti jmenovaných strážníků městské policie, takže proti obviněnému musely být použity hmaty a chvaty sebeobrany a musela mu být přiložena pouta.

Ze skutkových okolností blíže rozvedených v odůvodněních rozsudků obou soudů je zřejmé, že obviněný užil násilí (úder pěstí), za okolností, kdy policista evidentně vykonával pravomoc veřejného činitele (§ 89 odst. 9 tr. zák.) a plnil úkoly společnosti a státu v rámci svých pravomocí, které mu byly zákonem k tomuto svěřeny. Za daného stavu věci tak vznesené námitky obviněného neobstojí. Obviněný věděl, že jde o policistu vykonávajícího pravomoc veřejného činitele a pokud ho udeřil pěstí, učinit tak chtěl a nemohl proto jednat v jiném než přímém úmyslu. Tímto svým úmyslným jednáním mařil oprávněný výkon pravomoci veřejného činitele a muselo být proti němu postupováno jak je výše uvedeno. Je evidentní, že znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněný naplnil i pokud jde o subjektivní stránku, poněvadž užil násilí v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele a jednal tak evidentně v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o náležitosti výroku rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným, jsou upraveny v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle kterého popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. V tomto konkrétním případě je podstatné, že jednání obviněného a jeho okolnosti jsou dostatečně vyjádřeny ve výroku o vině a v podrobnostech jsou pak blíže specifikovány v odůvodnění rozhodnutí, přičemž popis skutku odpovídá příslušným znakům skutkové podstaty uvedeného trestného činu.

Nelze přitom přisvědčit ani námitce obviněného, že z popisu skutku nevyplývá jakým způsobem mělo jeho jednání ovlivnit výkon pravomoci veřejného činitele a jaký vliv na výkon této pravomoci mělo. Za situace, kdy se obviněný v podstatě hájil tím, že si nic nepamatuje, ač podle znalce byl v době činu maximálně ve středním stupni prosté opilosti a snížení jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti bylo jen nepodstatné, nutno při zjišťování jeho úmyslu vycházet z konkrétních okolností případu. Z těch vyplývá, že obviněný byl nejprve zadržen příslušníky městské policie a fyzického útoku se dopustil až vůči příslušníku Policie ČR, který se na místo dostavil později a až poté, co jím byl požádán o prokázání identity. To ostatně vyplývá i z tzv. popisu skutku, že poškozeného napadl poté, co byla zjišťována jeho totožnost. Jeho úmysl tak směřoval k zabránění zjištění jeho identity, čemuž nasvědčuje nejen předchozí protiprávní jednání jako důvod jeho zadržení, ale i zrušení platnosti jeho povolení k dlouhodobému pobytu na území ČR již v roce 2006. Jaký vliv mělo toto jednání na výkon pravomoci, je pak bez významu.

Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné a zčásti tomuto dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Protože v řízení předcházejícím rozhodnutí soudu druhého stupně nebyl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného M. S. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. října 2008

Předseda senátu:

JUDr. Michal Mikláš