7 Tdo 1312/2013-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 12. 2013 o dovolání
obviněného R. P. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze
dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3 To 36/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 49/2012 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. P. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 32
T 49/2012, byl podle § 45 tr. zákoníku (správně podle § 45 odst. 1 tr.
zákoníku) zrušen výrok o vině a trestu v pravomocném trestním příkazu Okresního
soudu v Prachaticích ze dne 23. 12. 2011, sp. zn. 1 T 188/2011, včetně dalších
obsahově navazujících výroků, a obviněný R. P. byl uznán vinným přečinem
krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaným,
dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování
domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl
obviněný odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku, § 45 tr. zákoníku (správně
§ 45 odst. 1 tr. zákoníku), § 43 odst. 1 tr. zákoníku k společnému úhrnnému
trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr.
zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích v
podstatě v tom, že obviněný v době od 27. 9. 2011 do 18. 11. 2011 v šesti
případech specifikovaných v bodech 1 – 6 výroku o vině vnikl do obytných částí
domů, resp. do garáže obytného domu, v různých obcích okresu Č. B. , resp.
okresu P. , v úmyslu odcizit tam vhodné věci, což se mu ve čtyřech případech
nepodařilo, protože byl vyrušen (body 1, 3, 4, 5), a ve dvou případech odcizil
věci v celkové ceně 36 590 Kč (body 2, 6), a tohoto jednání se dopustil přesto,
že byl pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 17.
4. 2003, sp. zn. 1 T 30/2003, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů) k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 150
hodin s tím, že tento trest byl posléze přeměněn v trest odnětí svobody na 75
dnů, který obviněný vykonal dne 17. 1. 2011.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo
usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 3
To 36/2013, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí odvolání
napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr.
ř. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zahrnul
jednak námitky směřující proti způsobu, jímž soudy hodnotily důkazy, a proti
skutkovým zjištěním, která z nich vyvodily, a jednak námitky, jimiž vytýkal, že
nebyly splněny podmínky pro uložení společného trestu. Ve vztahu k dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že nebyly splněny
„procesní podmínky“ pro zamítnutí odvolání. Obviněný se dovoláním domáhal toho,
aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v
Českých Budějovicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v
§ 265b tr. ř.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není další běžný opravný
prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu,
ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až
l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby
zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Konkrétní uplatněné námitky
mu musí odpovídat také svým obsahem. Pokud je dovolatelem obviněný, pak je
zároveň osobou, která dovoláním jako opravným prostředkem disponuje mimo jiné i
v tom smyslu, že odkazem na zákonný dovolací důvod primárně určí obsah a rozsah
přezkumu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se tudíž nezabývá jiným zákonným
dovolacím důvodem než tím, na který odkázal dovolatel. Z toho také vyplývá, že
pokud konkrétní uplatněné námitky svým obsahem neodpovídají tomu zákonnému
dovolacímu důvodu, na který dovolatel odkázal, Nejvyšší soud nezkoumá, zda by
tyto námitky případně nemohly být jiným dovolacím důvodem, na který dovolatel
neodkázal (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS
554/03).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení je patrno, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného
práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. Významné je, že se jedná o právní posouzení skutku, tak jak ho
zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel. V dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí lze namítat, že skutkový
stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný
uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu
zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou skutkové námitky, tj. takové
námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti
tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a
nahrazení těchto zjištění jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z podnětu dovolání podaného s
odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou
správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému
stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám
proti skutkovým zjištěním soudů. Znovu je třeba zdůraznit povahu dovolání jako
mimořádného opravného prostředku, který je určen k nápravě závažných právních
vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů
prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Obviněný neuplatnil v podaném dovolání žádnou námitku v tom smyslu, že by
skutková zjištění Okresního soudu v Českých Budějovicích, s nimiž se v
napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Českých Budějovicích,
neodpovídala zákonným znakům přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a),
odst. 2 tr. zákoníku dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stádiu pokusu
podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zákonným znakům přečinu porušování domovní
svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Pouze takto koncipované námitky by
svým obsahem odpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky obviněného směřovaly proti skutkovému základu výroku o vině a byly
formulovány paušálně konstatováním, že „skutkové závěry vybočují z klasického
hodnocení důkazů a vycházejí z předpokladu jeho viny, ačkoli žádné přímé důkazy
ani ve formě věcných stop, ani jiné ... tak, aby podporovaly skutkové závěry,
opatřeny nebyly“. V tom obviněný bez bližší konkretizace spatřoval porušení
práva na spravedlivý proces.
Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně Nejvyšší soud zásadně
nezasahuje. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě
je dotčeno ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces
a zásah Nejvyššího soudu má podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českých Budějovicích, z nichž v
napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině mají odpovídající obsahový podklad
ve výpovědích svědků, kteří obviněného přistihli v domech, do nichž obviněný
vnikl, poznali ho, popsali jeho jednání, a pokud se jim nějaké věci v době
přítomnosti obviněného ztratily, uvedli okolnosti, z nichž jasně vyplývá, že se
nemohly ztratit jinak než tím, že je obviněný odcizil. Není úkolem Nejvyššího
soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v
souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a že ani
jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Své
hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný
nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem,
jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky, jimiž obviněný zpochybňoval splnění
podmínek pro uložení společného trestu.
Na obviněného byla dne 16. 3. 2012 podána u Okresního soudu v Českých
Budějovicích obžaloba, v jejímž žalobním návrhu bylo uvedeno pět útoků
spáchaných v době od 27. 9. 2011 do 25. 10. 2011 a představujících dílčí části
pokračujícího trestného činu. Po podání obžaloby vyšlo najevo, že obviněný byl
pravomocně odsouzen trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 23.
12. 2011, sp. zn. 1 T 188/2011, pro další útok spáchaný dne 18. 11. 2011 a že
tento útok je jen dílčí částí pokračujícího trestného činu, pro který byla
podána uvedená obžaloba. Okresní soud v Českých Budějovicích rozhodl o vině,
trestu a náhradě škody trestním příkazem ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 32 T
49/2012, tak, že zrušil výrok o vině a trestu v trestním příkazu Okresního
soudu v Prachaticích, uznal obviněného vinným všemi šesti útoky, které posoudil
jako pokračující trestný čin, a uložil obviněnému společný trest (§ 45 tr.
zákoníku), a to úhrnný trest odnětí svobody na jeden rok s tím, že výkon trestu
byl podmíněně odložen a zkušební doba byla stanovena na tři léta. Okresní soud
v Českých Budějovicích v dalším řízení projednal věc v hlavním líčení, které
skončilo rozsudkem ze dne 1. 11. 2012. Okresní soud v Českých Budějovicích
takto postupoval poté, co obhájce obviněného podal za obviněného odpor proti
trestnímu příkazu ze dne 16. 4. 2012.
Obviněný nenapadal výrok o uložení společného trestu z hmotně právních pozic,
zejména ne argumentací namítající např. nedostatek podmínek stanovených v § 45
odst. 1 tr. zákoníku, ale kvůli porušení procesních ustanovení. Podstatou
námitek obviněného totiž bylo tvrzení, že trestní příkaz Okresního soudu v
Českých Budějovicích nabyl právní moci, že obhájce podal odpor po uplynutí
zákonné lhůty a proti vůli obviněného. Z toho obviněný vyvozoval nedostatek
podmínek pro uložení společného trestu. Zmíněné námitky obviněného se ovšem
nijak netýkaly hmotně právního posouzení, které soudy založily na tom, že všech
šest útoků představuje pokračující trestný čin. Námitky obviněného byly ve
skutečnosti založeny na tom, že se proti němu vedlo trestní stíhání v době, kdy
předcházející trestní příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích nabyl
právní moci. Jde o námitky, které nelze podřadit pod dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. již proto, že tento dovolací důvod spočívá v
porušení hmotného práva (trestního zákona), zatímco obviněný ve skutečnosti
namítal nepřípustnost trestního stíhání, tj. porušení procesního práva
(trestního řádu). Obviněný neuplatnil zákonný dovolací důvod, kterému by
obsahově odpovídaly námitky vedené v tom smyslu, že jeho trestní stíhání ve
stádiu po vydání trestního příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích,
které vyústilo v rozsudek tohoto soudu a posléze v napadené usnesení Krajského
soudu v Českých Budějovicích, bylo nepřípustné podle § 11 odst. 1 písm. f) tr.
ř. Proto se Nejvyšší soud těmito námitkami dále již nezabýval a nezkoumal
jejich věcnou opodstatněnost.
V té části dovolání, která se opírá o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř., obviněný namítl, že jeho „odvolání ... bylo zamítnuto, aniž byly splněny
procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“. Jde v podstatě o
citaci zákonné dikce vymezující jednu ze dvou variant dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tato varianta se ovšem na posuzovaný případ vůbec
nevztahuje, neboť se týká jen případů, kdy odvolání bylo zamítnuto nebo
odmítnuto z procesních důvodů, tj. proto, že bylo podáno opožděně, osobou
neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala
odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět (§ 253 odst. 1 tr.
ř.), resp. proto, že odvolání nesplňuje náležitosti obsahu odvolání (§ 253
odst. 3 tr. ř.). V těchto případech odvolací soud zamítne nebo odmítne odvolání
bez meritorního přezkoumání rozsudku podle § 254 odst. 1 tr. ř., a pokud
rozhodne chybně, znamená to, že obviněnému odňal přístup k druhé instanci.
Účelem dovolání pak je jen to, aby obviněnému bylo umožněno dosáhnout
meritorního přezkoumání rozsudku soudem druhého stupně. V posuzované věci bylo
odvolání obviněného zamítnuto podle § 256 tr. ř., tj. jako nedůvodné, a to po
meritorním přezkoumání rozsudku podle § 254 odst. 1 tr. ř. Za tohoto stavu byl
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. použitelný ve variantě,
podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení tomuto rozhodnutí
předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Konstrukce
této varianty dovolacího důvodu záleží v tom, že dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř. tu je vázán na některý z jiných dovolacích důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., v dané věci na dovolací důvod
uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z uvedené vázanosti vyplývá, že pokud
uplatněné námitky nejsou dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., pak nejsou ani dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání
obviněného jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2013
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec