U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 29. dubna 2014 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněných P. N. , a M. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze
ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 20 T 38/2011, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 20
T 38/2011, byli obvinění P. N. a M. J. , za trestnou činnost uvedenou ve
výroku o vině rozsudku, uznáni vinnými jako spolupachatelé podle § 23 tr.
zákoníku, zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr.
zákoníku (skutky ad A/2, 3 výroku o vině) a přečinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (skutek ad A/1 výroku o vině). Obviněný P. N.
pak byl dále sám uznán vinným přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b),
odst. 3 tr. zákoníku, a porušování domovní svobody podle 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku, spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku společně s
dalšími neustanovenými osobami (skutek ad B/1 výroku o vině), a dále ještě
přečiny maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku (skutek ad B/2 a, b, výroku o vině) a nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (skutek ad B/3 výroku o vině).
Obviněný M. J. byl pak sám uznán vinným také zločinem podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (skutek ad C/1 výroku o vině),
a přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea prvá
a druhá tr. zákoníku (skutek ad C/2 výroku o vině).
Obviněný P. N. byl v bodě I. výroku o trestu, za zvlášť závažný zločin loupeže
podle § 173 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, přečin podílnictví podle § 214
odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jakož i za sbíhající se trestný čin výtržnictví
podle § 202 odst. 1 tr. zákona, jímž byl uznán vinným pravomocným rozsudkem
Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2011, sp. zn. 5 T
119/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne
21. 11. 2011, sp. zn. 3 To 823/2011, a sbíhající se přečin maření výkonu
úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jímž
byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 31 T 43/2010, odsouzen podle § 173
odst. 2 a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání 9 let. Pro výkon tohoto trestu byl zařazen podle § 56 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3
tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 24 měsíců, podle § 70 odst. 1 písm. a), resp. písm.
d) tr. zákoníku trest propadnutí věci (3 ks samopalů včetně součástí k nim a
motocykl, jak jsou ve výroku specifikované). Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr.
zákoníku bylo ohledně dalších věcí tohoto obviněného v rozsudku konkrétně
uvedených, zejména nábojů a zásobníků k samopalům, rozhodnuto o jejich zabrání.
Současně byl podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu pod bodem 1.
z výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 T
119/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pod bodem II. výroku o trestu byl obviněnému P. N. dále za přečiny krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, porušování domovní svobody
podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nedovoleného ozbrojování
podle § 279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, uložen podle § 279 odst. 3, § 43
odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zákoníku společný úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 4 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel na 4 roky.
Obviněný M. J. byl odsouzen podle § 173 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 let a 6 měsíců, k jehož výkonu byl
podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. c), resp. d) tr. zákoníku mu byl uložen také
trest propadnutí věci, a to finanční hotovosti ve výši 3 700,- Kč a motorového
vozidla zn. Audi RS6 bez RZ s upraveným VIN kódem a klíčem od zapalování.
Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo ohledně obou obviněných
rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením
Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 10 To 58/2012, zamítnuta
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podali obvinění řádně a včas dovolání.
Obviněný P. N. uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c), g) a h)
tr. ř. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předně
obsáhle citoval judikaturu Ústavního soudu k výkladu tohoto dovolacího důvodu
Nejvyšším soudem, podle které Nejvyšší soud může v řízení o dovolání zasáhnout
také do skutkových zjištění soudů, jsou-li tato v extrémním rozporu s
provedenými důkazy. O tento případ, že se jedná také v jeho trestní věci. Za
nejzávažnější pochybení soudů nižších stupňů, a porušení práva na spravedlivý
proces podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, považuje
vyslovení jeho viny ohledně skutku pod bodem A/3 (pozn. loupežné přepadení v
objektu PPL v P. dne 22. 3. 2010), kde bylo rozhodnuto na základě jediného
důkazu pachovou stopou a také v rozporu s dalšími důkazy svědčícími v jeho
prospěch. Stejné pochybení spatřuje s odkazem na příslušnou část odůvodnění
napadeného usnesení také v tom, že odvolací soud pouze přezkoumal, zda soud I. stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, zda proces dokazování formálně
splňuje požadavky § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale zcela vyloučil možnost, aby se sám
zabýval tím, zda skutková zjištění nejsou v rozporu s provedenými důkazy. Namítl, že v odůvodnění napadeného usnesení chybí např. popis způsobu hodnocení
důkazů, nebo jak se soud vypořádal s námitkami obhajoby, což podle jeho názoru
svědčí o tom, že odvolací soud hodnocení důkazů vůbec neprováděl, když sám také
zdůraznil, že skutková zjištění nepřezkoumává a podle obviněného provedení
tohoto přezkumu nelze dovodit ani z odůvodnění rozhodnutí. Následně odvolacímu
soudu vytýká jako nepřijatelné, aby proces hodnocení důkazů ohledně skutků v
bodě A) rozsudku uvedl souhrnně za všechny skutky, když dva skutky loupežného
přepadení spolu věcně vůbec nesouvisí, aby se vypořádal s jednotlivými
námitkami zcela nepřehledně, střídavě bez logické souvislosti, aniž by bylo
zřejmé, ke kterému konkrétnímu skutku se argumentace vztahuje, aby k námitce o
jediném důkazu pachovou stopou argumentoval pouze obecně celým komplexem
důkazů, aniž by tyto důkazy blíže popsal, aby zcela pominul námitku obhajoby,
např. ohledně ztotožnění samopalu s tlumičem, s argumentací o typové shodě
samopalu a tlumiče, když svědci výslovně vyloučili, že by tlumič nalezený při
domovní prohlídce byl tím, který byl použit pachatelem při loupežném přepadení,
aby se opomněl vypořádat s výpovědí svědka K. , který mu poskytl alibi, aby se
nevypořádal se skutečností, že žádný ze svědků nebyl schopen uvést jizvu jako
významný markant na jeho obličeji, který by musel být viditelný i přes
maskování. Dále pak odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal ani s jeho
dalšími námitkami, aby vina u skutků ad A/1, 2, nebyla posuzována společně u
obou obviněných, ale podle toho jak jednotlivé důkazy svědčí o účasti každého z
nich na spáchaní skutků, konkrétně paměťová karta z videokamery nalezená při
domovní prohlídce u spoluobviněného M. J. a jeho stopa DNA nalezena na místě
zapálení vozidla VW Golf Variant dne 4. 3.
2010, že u skutku ad A/2 o jeho vině
svědčí pouze nepřímé důkazy pachovou stopou na místě činu a nejednoznačná
výpověď utajeného svědka J. N. , přičemž se v souvislosti s tím nevypořádal s
námitkou ohledně názoru Ústavního soudu na tento důkaz ve vztahu k zásadě
veřejného projednání věci. U skutku ad A/3, že nebyl proveden navrhovaný důkaz
výslechem svědka C. , u nějž soud nemůže předjímat jeho nevěrohodnost, a
nevypořádal se s tím, že výskyt jeho mobilního telefonu byl zjištěn v Č. B. ještě 2,5 hodiny před loupežným přepadením v P. U skutku ad B/1, že se
odvolací soud nevypořádal s jeho obhajobou, že na motocyklu Kawasaki jel proto,
že na žádost třetí osoby se dostavil na místo, aby jej pomohl převézt, aniž by
věděl, že je kradený. Je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
projevem libovůle, flagrantním porušením jeho práva na spravedlivý proces,
nesplňuje požadavek přesvědčivosti, a proto nemůže vůbec obstát před Nejvyšším
soudem.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. obviněný P. N. uvedl,
že k naplnění tohoto důvodu dovolání došlo ve spojení s odběrem jeho pachového
vzorku dne 22. 10. 2010 ještě před sdělením obvinění ve vztahu ke skutkům
uvedeným pod bodem A/2 a A/3 rozsudku soudu I. stupně. Tento vzorek, ač mu byl
odebrán v souvislosti se skutkem uvedeným pod bodem B/1 rozsudku, ohledně
kterého ale při prohlídce místa činu žádná stopa nalezena nebyla, byl však
následně použit i pro srovnání s pachovou stopou nalezenou na místě činů u
skutků uvedených pod bodem A/2 a A/3, což považuje za neprocesní postup, neboť
ve vztahu k těmto skutkům byla splněna podmínka nutné obhajoby, ale v době
odběru pachového vzorku neměl obhájce.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný P. N. uvedl,
že mu byly uloženy dva tresty odnětí svobody v trvání 9 a 4 let, tedy v součtu
v trvání 13 let, což ale převyšuje horní hranici trestní sazby 12 let u
nejpřísněji trestného činu. I když bylo uložení těchto dvou samostatných trestů
formálně odůvodněno trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze
dne 28. 4. 2010, sp. zn. 31 T 43/2010, který byl vydán v mezidobí spáchání
skutků pod bodem A) rozsudku (trest 9 let), a skutků uvedených pod bodem B)
rozsudku (trest 4 roky), tímto formálně správným postupem mu byl ale uložen
neadekvátně vysoký trest převyšující i zákonnou horní hranici trestní sazby.
Uvedený trestní příkaz je totiž podle jeho názoru ve vztahu k projednávané
trestné činnosti zcela bez významu, nemělo být k němu přihlíženo a odvolací
soud proto neměl připustit aplikaci ustanovení umožňujícího uložení dvou
samostatných trestů tímto způsobem, který považuje za ústavně nekonformní
výklad ustanovení § 43 a § 45 tr. zákoníku. Tento postup považuje obviněný P.
N. v tomto případě také za porušení zásady rovnosti účastníků řízení, neboť
spoluobviněnému M. J. byl za spáchání totožné trestné činnosti uvedené v bodě
A) rozsudku, a srovnatelné případně i závažnější trestné činnosti uvedené v
bodě C) rozsudku, s trestní sazbou do 6 let odnětí svobody, než je jeho trestná
činnost uvedena v bodě B) rozsudku s trestní sazbou do 5 let odnětí svobody,
uložen za celou projednávanou trestnou činnost úhrnný trest odnětí svobody v
trvání 9,5 roku. Rozdíl 3,5 roku v uložených trestech nemůže být podle jeho
názoru odůvodněn tím, že on byl v mezidobí odsouzen trestním příkazem za
relativně banální přečin. Za celou projednávanou trestnou činnost, že mu tak
měl být uložen úhrnný trest, popřípadě souhrnný společný trest ve vztahu k
odsouzení rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 6. 2011,
sp. zn. 5 T 119/2010.
V závěru dovolání obviněný P. N. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Vrchního soudu v Praze, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích, včetně předcházejícího řízení, a tomuto krajskému soudu
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný M. J. uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K
jednání uvedenému v bodě ad A/1, 2 rozsudku soudu I. stupně namítl, že z
provedených důkazů jej žádný jednoznačně a bez důvodných pochybností nespojuje
s danými skutky a proti němu svědčí pouze čtyři důkazy. Konkrétně uvedl
fotografii průjezdu vozidla zn. Octavia, které v dané době užíval, dne 3. 3.
2010 obcí Č. (tedy den před skutkem), aniž by byla identifikována osoba, která
vozidlo řídila, přičemž on užíval hlavně vozidlo zn. Audi. Dále uvedl pachovou
stopu (skutek ad A/3 rozsudku) zajištěnou na podlaze v kanceláři firmy PPL CZ,
s.r.o., jeho stopu DNA na jedné ze zápalek nalezených na místě zahoření vozidla
VW Golf, a svědectví utajeného svědka J. N. , před kterým se měl spoluobviněný
pochlubit, že loupežné přepadení firmy PPL spáchal s nějakým L.
Vedle odkazu na judikaturu Ústavního soudu o pachové stopě jako podpůrném
důkazu, obviněný namítl, že mu srovnávací vzorek byl odebrán až víc než půl
roku po skutku a bez přítomnosti obhájce, přičemž svědek B. připustil možnost
přenosu pachové stopy, resp. tímto svědkem i odborným vyjádřením, že je tato
stopa hodnocena jako důsledek přenosu. Poukázal také na to, že mu byla
opakovaně vykradena garáž v P. , kde mu byly odcizeny také oděvní součásti,
které používal při přípravě aut k prodeji, a to rukavice, montérky a dva páry
starší sportovní obuvi.
K jednání uvedenému v bodě ad C/1 rozsudku namítl, že od dovozce z Německa
nakoupil a následně prodal víc než čtyřicet osobních automobilů, z nichž se
pouze u pěti podařilo policii zjistit pozměněný VIN kód. On sám ale
nedisponoval takovou technikou jako policie a nemohl tyto změny zjistit,
přičemž i jeden z kupců uvedl, že když zadal takovéto ověření odborné firmě,
tak pozměnění VIN nezjistila. Proto je pro obviněného nepochopitelné, jak mohl
soud pouze z faktu, že část jím zobchodovaných automobilů měla pozměněný VIN, a
to část percentuálně odpovídající množství aut s pozměněným VIN v Čechách,
dovodit bez dalšího, že vědomě užíval kradená vozidla. Tento závěr obou soudů
je podle obviněného v rozporu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Rovněž ohledně stopy DNA na zápalce namítl, že jde o stopu lehce přenosnou,
která nemůže být důkazem jeho přítomnosti na místě a v čase zahoření vozidla VW
Golf, ani jej s tímto vozidlem spojovat tak, že ho užíval jako kradené a použil
ho i k loupeži.
Je toho názoru, že uvedené důkazy samotné, ani ve spojení s důkazy dalšími,
nemohou být podkladem skutkového závěru o jeho účasti na skutcích uvedených v
bodě ad A/1, 2 rozsudku krajského soudu. Navíc se jedná pouze o nepřímé důkazy,
které nesplňují kritéria pro jeho usvědčení, jak byla k jejich hodnocení
stanovena v judikatuře Ústavního soudu, naposledy v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS
3622/10 z 16. 6. 2011, z kterého následně odcitoval podstatnou část.
K jednání uvedenému v bodě ad C/2 rozsudku pak obviněný M. J. uvedl, že
považuje za nesmyslný závěr krajského soudu, že předmětné padělky uvedené ve
skutku (pozn. zřejmě míněn padělek osvědčení o registraci vozidla – bod C/2b
rozsudku) měl u sebe s úmyslem použít je jako pravé. Nic takového, že nebylo
prokázáno ani prokazováno, a jedná se o nepodložený závěr, který se krajský
soud ani nepokusil odůvodnit a odvolací soud na to vůbec nereagoval. Z jeho
laického hlediska se mu přístup obou soudů jeví tak, že prostě bez jakéhokoliv
relevantního důkazu mu připíšou účast na jakémkoliv trestném činu včetně úmyslu
a „na jeho obranu zvysoka kašlou“.
Obviněný M. J. také konkrétně uvedl judikaturu Ústavního soudu k
restriktivnímu výkladu jím uplatněného důvodu dovolání Nejvyšším soudem,
poukázal také na konkrétní články Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod,
jakož i Evropské úmluvy o lidských právech, která byla podle jeho názoru
postupem soudů ve věci porušena, a na závěr navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu I. stupně, aby věc znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovoláním obviněných uvedl, že těžiště jejich dovolacích námitek spočívá v
opakování argumentace obsažené již v odvolání. Námitky obviněného M. J.
spočívající v polemice s tím, jak soudy hodnotily důkazy, a o porušení
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přitom nenaplňují deklarovaný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o tvrzené porušení procesních
předpisů a nikoliv o nesprávné hmotněprávní posouzení. Protože podle konstantní
judikatury Nejvyššího soudu je dovolání zjevně neopodstatněné v případě, že se
v něm jen opakují argumenty použité v původním řízení a v řádném opravném
prostředku, které dostatečně posoudil již soud v řádném opravném řízení, státní
zástupce navrhl, aby byla dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná
odmítnuta podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obou obviněných jsou v podstatě
založena na totožných námitkách, které jsou součástí jejich odvolání (č. l.
3076, resp. č. l. 3083 a násl. tr. spisu), soud II. stupně se jimi zabýval a
vypořádal se s nimi. Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby
obviněných a podrobně se s nimi vypořádal již nalézací krajský soud. Proto na
jeho podrobné a vyčerpávající odůvodnění Nejvyšší soud plně odkazuje, když se s
jeho závěry rovněž zcela ztotožnil. Obecně lze konstatovat, že veškeré dovolací
námitky obviněného P. N. , a z podstatné části také obviněného M. J. ,
neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
protože (jak konstatoval také státní zástupce ve vyjádření k dovoláním) jsou
zejména projevem jejich nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy.
U obviněného M. J. lze pod uvedený důvod dovolání podřadit pouze námitky ke
skutkům uvedeným v bodě B/1, 2 výroku o vině, které se týkají existence úmyslu,
resp. zda vědomě užíval daná vozidla a zda měl padělané doklady u sebe s
úmyslem použít je jako pravé. Pokud by obviněný P. N. neuplatnil i jiné
námitky pod dalším důvodem dovolání, bylo by jeho dovolání odmítnuto podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako podané z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotněprávní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky
hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající
nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť
takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání,
protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých
výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, jež naplňují jednotlivé
taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze
stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání, a dovoláním se zásadně
nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, a
to už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené
důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací
soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či
opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř. Bez opětovného
provedení důkazů zpochybňovaných obviněným, proto dovolací soud zásadně nemůže
hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů a v této
věci takovému jinému hodnocení ani nic nenasvědčuje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotněprávními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud
mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl
odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání a jak byl namítán
obviněným P. N. Již soud I. stupně přitom odsuzující rozsudek také řádně
odůvodnil.
Konkrétně k jednotlivým skutkovým námitkám obviněných v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a neexistenci extrémního rozporu mezi
provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, Nejvyšší soud uvádí
následující.
Oba obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů, resp. nevypořádání se s
důkazy svědčícími v jejich prospěch a s jejich obhajobou, když ostatní důkazy
považují v podstatě za nedostatečné k prokázání jejich viny. Obviněný P. N. s
odkazem na citovanou část odůvodnění usnesení odvolacího soudu namítá zásadní
pochybení tohoto soudu v tom, že pouze přezkoumal, zda bylo soudem I. stupně
dokazování provedeno v potřebném rozsahu, a zda proces hodnocení důkazů
formálně splňuje požadavky ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., ale podle jeho
názoru zcela vyloučil možnost zabývat se tím, zda skutková zjištění nejsou v
rozporu s provedenými důkazy. Tato námitka ale nemá žádné opodstatnění, protože
je v přímém rozporu s odůvodněním usnesení odvolacího soudu. Obviněný P. N.
předně zřejmě nepostřehl, že předmětná citace judikátu (R 53/1992) odvolacím
soudem je pouze jeho obecným konstatováním, a nevyplývá z něj tvrzený závěr, že
by odvolací soud takto postupoval v této trestní věci. Naopak z předcházejícího
textu odůvodnění je zjevné, že odvolací soud podrobil přezkumu také proces
hodnocení důkazů soudem I. stupně a dospěl k závěru, že dokazování bylo
provedeno v potřebném rozsahu, důkazy byly také řádně zhodnoceny v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., a krajský soud nepochybil, pokud na nich
založil svůj závěr o vině obou obviněných. Postrádá-li tento obviněný v
odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu popis způsobu hodnocení důkazů, je nutno
uvést, že pokud se odvolací soud ztotožnil s tím, jak byly důkazy hodnoceny
soudem I. stupně, což se stalo v této věci, bylo by zcela nadbytečné podrobně
opakovat stejné úvahy, které byly uvedeny již v odsuzujícím rozsudku. V takovém
případě odvolací soud může na odpovídající část odůvodnění rozsudku soudu I.
stupně pouze odkázat, jak to také učinil na str. 11 usnesení. Přitom se předtím
v odůvodnění na str. 9-11 dostatečně podrobně vypořádal také s konkrétními
odvolacími námitkami obviněného P. N. , včetně konkrétních rozhodných důkazů k
bodům ad A) i B) výroku o vině. I když si lze jistě představit lepší odůvodnění
rozhodnutí soudem, a usnesení vrchního soudu v tomto směru není dokonalé,
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani námitce, že se odvolací soud vůbec
nevypořádal s námitkami obhajoby, nebo že odkázal pouze nekonkrétně na komplex
důkazů, aniž by je blíže popsal. Nesdílí tedy názor obviněného P. N. , že
postup odvolacího soudu byl zřetelnou libovůlí, nebo flagrantním porušením
základních práv, resp. práva na spravedlivý proces, jak je uvedeno v dovolání.
Právo na spravedlivý proces není porušeno tím, že soudy nerozhodnou v souladu s
představou obviněného. Že oba obvinění mají zcela jinou představu o hodnocení
důkazů, a svoji vinu v celém rozsahu nejen popírají, ale považují ji také za
neprokázanou dosud provedenými důkazy, je v této věci zřejmé, a to i z jejich v
celém řízení neustále opakovaných stejných skutkových námitek, včetně řízení o
dovolání.
K výše uvedenému lze dodat, že naposledy Ústavní soud např. v rozhodnutí sp.
zn. III. ÚS 2670/13, ze dne 23. 1. 2014, v této souvislosti poukázal na
rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (ze dne 19. 12. 1997,
věc H. vs. Finsko, stížnost č. 20772/92), který uvedl, že „se odvolací soud
při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu“, k
čemuž Ústavní soud dodal, že jinak řečeno, reakce soudu II. stupně na námitky
je adekvátně obsažena i v příklonu k právnímu stanovisku vyjádřenému v
předchozím rozhodnutí.
Pokud jde o výrok o vině obou obviněných v bodě A/1, 2 rozsudku, obě tato
jednání spojuje uvedené vozidlo VW Golf Variant CL (pozn. bílé barvy v
provedení combi; dále jen vozidlo VW). Obviněný P. N. ohledně těchto skutků v
podstatě pouze namítá, aby jeho vina byla posuzována samostatně, přičemž
poukázal konkrétně na obsah paměťové karty z videokamery s tím, že tato ale
byla zajištěna při domovní prohlídce u spoluobviněného M. J. , a na ztotožnění
stopy DNA téhož spoluobviněného na zápalce, která byla nalezena na místě
zahoření vozidla VW. V podstatě tutéž námitku uvedl obecně také obviněný M. J. , když se ohradil proti tomu, aby důkazy svědčící proti obviněnému P. N. , byly
bez prokázání spojitosti používány i proti němu. Této námitce M. J. ale nelze
přisvědčit již jen proto, že pokud by tomu tak skutečně bylo, tak nejen v
případě jednání uvedených pod bodem ad A/1-3 výroku o vině, ale zejména i v
případě jednání uvedeného pod bodem ad B/1, by byli odsouzeni oba spoluobvinění
jako spolupachatelé, a nikoliv pouze P. N. Skutky uvedené ve výroku o vině pod
body A/1, 2 spolu souvisí proto, že dne 17. 2. 2010 došlo v obci W. v Rakouské
republice k odcizení vozidla VW, které pak bylo dne 4. 3. 2010 dvěma pachateli
použito k loupežnému přepadení pobočky firmy PPL v Č. B. a posléze téhož dne
bylo nalezeno zapálené za obcí H. , nedaleko od Č. B. Ač spáchání také těchto
skutků oba obvinění popírají, soud I. stupně uvedl, že jsou z jednání uvedených
v bodech ad A/1, 2 usvědčováni sice pouze souhrnem nepřímých důkazů, které ale
umožňují jednoznačný závěr o tom, že tyto skutky skutečně spáchali oni. Poukázal přitom předně na již zmíněnou paměťovou kartu z videokamery zajištěné
u obviněného M. J. , na které byl dne 12. 2. 2010 zaznamenán jednak interiér
vozidla Škoda Octavia, když typově shodné vozidlo v té době M. J. také užíval,
a shoda přístrojové desky vozidla byla zjištěna porovnáním s fotografií
interiéru stejného typu vozidla užívaného tímto obviněným, která byla zajištěna
v počítači M. K. , bývalé přítelkyně M. J. (viz str. 23 rozsudku). Zejména
však uvedená paměťová karta obsahovala videozáznam z předchozího dne 11. 2. 2010 (viz str. 22 rozsudku, resp. č. l. 927-937 tr. spisu), na kterém je m. j. zaznamenán pohled na čelní stranu budovy firmy PPL v Č. B. , pohled přes okno
přímo do místnosti firmy a 6 fotografií kanceláře této firmy. To plně
koresponduje se záznamem kamerového systému uvedené firmy rovněž ze dne 11. 2. 2010 (viz CD nosič na č. l. 954 tr. spisu, resp. fotografie na č. l. 944-951
tr. spisu), na kterém je zachycen příchod dvou osob k služebnímu vchodu do
administrativní budovy firmy PPL v Č. B. , z nichž jedna přistupuje k oknu
dispečinku, kde následně dne 4. 3. 2010 došlo k loupežnému přepadení, a
opakovaně zdvihá pravou ruku k oknu této místnosti (viz str. 23 rozsudku, resp. č. l. 1199 tr. spisu). Z tohoto záznamu firemního kamerového systému je zřejmé,
že dvě osoby prováděli tři týdny před loupežným přepadením obhlídku a
dokumentaci tohoto areálu PPL po dobu cca 50 minut a odjeli. Protože
videozáznam z této obhlídky byl zajištěn u obviněného M. J.
, to již samo o
sobě nasvědčuje závěru, že by s vysokou pravděpodobností mohl být také jedním z
pachatelů následného loupežného přepadení. Toto podezření ještě umocňují
výpovědi tří pracovníků firmy PPL, podle kterých dne 4. 3. 2010, krátce po
19.00 hod., do prostoru dispečinku vstoupili dva pachatelé loupežného přepadení
a měli na hlavách černé kukly. Při prohlídce garáže, kterou si v P. pod
falešným jménem pronajímal a užíval obviněný M. J. , byla vedle různých
registračních značek na cizí vozidla, zajištěna právě také jedna černá kukla. Ani to ale nejsou všechny důkazy svědčící proti obviněnému M. J. , jak bude
dále uvedeno.
V bodě ad A/1 výroku o vině, nebyli obvinění uznáni vinnými krádeží vozidla VW
dne 17. 2. 2010 v obci W. (pozn. přes T. S. , N. H. a M. H. , pouhých 57
km od Č. B. ), ale pouze přečinem podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, tj. že na sebe převedli a užívali věc, která byla získána trestným
činem spáchaným v cizině jinou osobou. Jelikož toto vozidlo VW bylo uvedeného
dne odcizeno v době od 16.30 do 18.33 hodin, vině P. N. uvedeným přečinem
nasvědčuje předně lokalizace jeho mobilního telefonu tento den na trase Č. B.
– H. S. po dobu od 17.08 až do 17.37 hodin (podrobněji viz kontrolní jízda
na str. 26-27 rozsudku). To nasvědčuje možnému pohybu obviněného P. N. na
trase ve směru na obec W. v Rakouské republice, a to právě v době odpovídající
odcizení vozidla VW. Ve vztahu k obviněnému M. J. je pak významné zjištění, že
podle kamerového záznamu bylo odcizené vozidlo VW ještě s původní registrační
značkou zachyceno téhož dne krátce po jeho odcizení, jak projíždí ještě v
Rakouské republice obcí M. H. v 18.33 hodin směrem k hranici s Českou
republikou, a to v doprovodu stejného typu vozidla Škoda Octavia Combi, jaké v
té době užíval tento obviněný (viz dílčí skutek ad C/1 rozsudku), a které pak
ještě dne 3. 3. 2010 bylo zaregistrováno na trase z Č. B. do P. , kde M. J.
bydlel. Že toto doprovodné vozidlo Škoda bylo opatřeno v obou případech
zaregistrovaného průjezdu shodnou odcizenou registrační značkou, jen odpovídá
skutečnosti, že u obviněného M. J. byla posléze zajištěna celá řada jiných
odcizených registračních značek.
Přesto, že uvedené skutečnosti svědčí pouze pro závěr o možné vině obou
obviněných ve vztahu ke skutku ad A/1 rozsudku, soud I. stupně správně
konstatoval, že je ještě samy o sobě neusvědčují, ale je tomu tak až v
souvislosti s dalšími důkazy provedenými k jejich následnému jednání dne 4. 3.
2010. Důkazy provedené v souvislosti s loupežným přepadením firmy PPL v Č. B.
dne 4. 3. 2010, totiž v souvislosti s výše uvedeným umožňují učinit spolehlivý
závěr o vině obviněných nejen ohledně skutku ad A/2, ale také skutku ad A/1.
Vedle v odůvodnění rozsudku popsanému zjištění pohybu a použití typově shodného
vozidla VW dvěma pachateli k provedení tohoto loupežného přepadení (str.
48-49), je významné zejména to, že vozidlo zapálené krátce po loupeži poblíž
obce H. , bylo právě tím vozidlem VW, které bylo dne 17. 2. 2010 odcizeno v
Rakouské republice (totožný VIN kód). Jinak řečeno, byli-li oba obvinění
pachateli uvedeného loupežného přepadení, nepochybně nejméně také na sebe
převedli, resp. užívali vozidlo VW, které bylo získáno trestným činem spáchaným
v cizině jinou osobou, ve smyslu přečinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm.
a) tr. zákoníku.
Pokud jde o důkazy prokazující, že pachateli loupežného přepadení dne 4. 3.
2010 jsou právě oba obvinění, v tomto směru jsou významná zjištění, o která
soud I. stupně zcela správně opřel svůj závěr o jejich vině. O tom, že
předmětné vozidlo VW odcizené dne 17. 2. 2010 v Rakouské republice, bylo
použito pachateli k loupežnému přepadení firmy PPL v Č. B. dne 4. 3. 2010,
nejsou žádné pochybnosti. Pro závěr, že těmito pachateli byli právě oba
obvinění, pak vedle jejich již výše zmíněného vztahu k samotnému vozidlu VW, a
jeho přepravě do České republiky (lokalizace mobilního telefonu P. N. a
doprovod typově shodného vozidla s vozidlem užívaným M. J. , včetně jeho
následného pohybu ve směru na P.), svědčí nejen soudem I. stupně zmíněný, a
obviněným odpovídající popis postav obou pachatelů svědky z řad pracovníků
firmy PPL, ale také těmito svědky popisované samopaly použité pachateli, které
tito svědci také typově ztotožnili se samopaly ukrývanými obviněným P. N. u
jeho známých, které ale přes toto ukrytí na několika místech byly u nich
zajištěny policií. Zejména jsou to ale také pachové stopy obou obviněných
zajištěné v prostorách firmy PPL, kde došlo k loupežnému přepadení (viz č. l.
1056 a násl. tr. spisu; P. N. na podlaze místnosti a M. J. na trezoru a
krabici) a navíc ještě další DNA stopa M. J. na zápalce zajištěné na místě
zahoření vozidla VW.
Tyto důkazy pachovou stopou (obviněný M. J. i stopu DNA) oba obvinění v
dovolání zpochybňují, zjevně při vědomí významu tohoto důkazu proti nim. Podle
obviněného P. N. je tento důkaz ve vztahu ke skutkům ad A/2, 3 nepoužitelný,
protože byl získán neprocesním postupem, když v době odběru pachového vzorku
dne 22. 10. 2012, a to v souvislosti se skutkem uvedeným v bodě B/1 výroku o
vině, ještě neměl obhájce, a tento tedy nebyl uvedenému odběru srovnávacího
pachového vzorku přítomen, ač ohledně skutků ad A/2, 3 výroku o vině již jde o
případ nutné obhajoby. Předně je nutno uvést, že uvedená námitka není způsobilá
naplnit důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., (protože pod něj
není vůbec podřaditelná), který obviněný P. N. spatřuje v namítaných
okolnostech zajištění jeho srovnávacího pachového vzorku. Tento dovolací důvod
je dán v případě, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít
měl. P. N. ale nenamítá, že po určitou část řízení neměl obhájce, ač ho mít
měl. Neměl-li tento obviněný v době odběru srovnávacího pachového vzorku
obhájce, a nejednalo se v dané době ani o případ nutné obhajoby, nemůže tato
skutečnost způsobit následnou nepoužitelnost tohoto důkazu i při objasňování
další trestné činnosti již v situaci nutné obhajoby. Procesní úkon, jakým je
také odběr srovnávacího pachového vzorku, musí odpovídat požadavkům trestního
řádu v době jeho provádění, a následné změny procesních podmínek, včetně vzniku
důvodu nutné obhajoby, nemají vliv na to, že daný úkon byl proveden v souladu s
trestním řádem, ani na pozdější použitelnost tímto úkonem opatřeného důkazu v
rámci dalšího dokazování. Odběr srovnávacího pachového vzorku je neinvazivní
metodou provedený úkon spadající pod ustanovení § 114 tr. ř. (prohlídka těla a
jiné podobné úkony), jde o důkaz existující nezávisle na vůli obviněného, a lze
jej získat i za použití zákonného donucení, aniž by bylo porušeno pravidlo
„nemo tenetur se ipsum accusare“ (nikdo není povinen sám sebe obviňovat). Nelze
proto z hlediska přítomnosti obhájce, namítané dokonce zpětně, odběr
srovnávacího pachového vzorku ztotožňovat např. s výpovědí obviněného (resp.
podezřelého), která je naopak výsostně projevem jeho vůle, ale ani se samotným
provedením následné pachové identifikace (tzv. odorologická expertíza).
Nejvyšší soud proto nepřisvědčil této námitce obviněného P. N. To platí i o
obdobné námitce obviněného M. J. o nepřítomnosti obhájce i při odběru jeho
srovnávacího vzorku pachu.
Obviněný M. J. pak ohledně pachové stopy, s odkazem na judikaturu Ústavního
soudu, poukazuje také na možnost přenosu této stopy, a na podpůrnou povahu
tohoto důkazu, který sám o sobě nemůže prokázat jeho přítomnost v čase a na
místě skutku a tedy jeho účast na něm. K tvrzení tohoto obviněného, že svědek
J. B. (pozn. zpracovatel odborného vyjádření z oboru metody pachové
identifikace – pouze ke skutku ad A/3 výroku o vině) připustil možnost přenosu
pachové stopy, je přitom třeba uvést, že tento sice ve své výpovědi možnost
přenosu pachové stopy M. J. na místo činu připustil (viz str. 31 rozsudku),
ale z důvodu slabého pachu tohoto obviněného na pachových stopách zajištěných
na místě spáchání skutku ad A/3 (PPL v P. ) a navíc mezi dvěma pachateli, kteří
páchají trestnou činnost společně a jsou v bezprostředním kontaktu před
samotným spácháním trestného činu, když např. společně přijeli na místo nebo si
podali ruce. Pravděpodobnost zanechání pachu jedné osoby na druhé je přitom tím
menší, čím delší je doba od zanechání tohoto pachu. Možnost přenosu pachové
stopy proto v daném případě vůbec nevylučuje přítomnost tohoto obviněného na
místě činu v bodě ad A/2 rozsudku a v případě jednání pod bodem ad A/3 rozsudku
je to otázka zhodnocení reálnosti této možnosti v souvislosti s dalšími důkazy.
Přitom svědek J. B. jednoznačně uvedl, že doba uložení pachové stopy nemá
žádný vliv na schopnost jejího porovnání. Proto nelze přisvědčit ani námitce M.
J. , že jeho pachový vzorek byl odebrán víc než půl roku po skutku.
Přes nedůvodnost námitek obviněných proti významu resp. použitelnosti důkazu
pachovou stopou k prokázání jejich viny, je také nutno uvést, že pachovými
stopami se ještě nevyčerpal celý okruh nepřímých důkazů, o které lze závěr o
jejich vině opřít. Je zde totiž ještě výpověď utajeného svědka vystupujícího
pod jménem J. N. , který zná oba obviněné a dlouhodobě zejména obviněného P. N.
, s kterým byl v přátelském vztahu. Tento svědek uvedl, že obviněný P. N. s
ním mluvil o přepadení firmy PPL v Č. B. , a to v době jeho přípravy i po jeho
provedení, přičemž se mu po přepadení zmínil i o tom, že jej provedl s nějakým
M. , z čehož pak svědek usoudil, že se jedná o M. J. Uvedený svědek také viděl
u P. N. samopal vz. 58, o kterém se mu P. N. pak zmínil, že byl použit při
loupežném přepadení, a již asi rok před loupeží viděl také u M. J. samopal zn.
Škorpion, který byl opatřen tlumičem. Tento svědek dále uvedl, že obviněný P.
N. se mu svěřil také s tím, že k loupeži použili bílé vozidlo Volkswagen v
provedení kombi, o kterém věděl, že jej tento obviněný měl již nějakou dobu
před loupeží. Ohledně samopalu vz. 58 se sklopnou pažbou také svědek V. H.
vypověděl, že mu ho obviněný P. N. ukazoval. Ostatně k celému arzenálu zbraní
a střeliva držených obviněným P. N. , postačí odkázat na výsledky domovních
prohlídek uvedené na str. 36-37 rozsudku.
Do výše uvedeného okruhu nepřímých důkazů svědčících o vině obviněného P. N.
skutky uvedenými v bodech A/1 a A/2 výroku o vině, pak zapadá a podporuje je
také zjištění ohledně jeho majetkových poměrů před a po loupežném přepadení
provedeném dne 4. 3. 2010. Výše uvedený utajený svědek J. N. k tomu uvedl, že
za peníze z loupežného přepadení si obviněný P. N. zakoupil motocykl. K tomu
vypověděl také svědek M. Š. , který sice o loupeži nic neví, ale uvedl, že
obviněný P. N. do března 2010 neměl žádný výrazný majetek, ale po březnu 2010
„hýřil penězi, jezdil po diskotékách…“ a zakoupil si motocykl. To potvrzuje
také faktura založená v trestním spise (č. l. 2544) ze které vyplývá, že si P.
N. dva týdny po datu loupežného přepadení ve firmě PPL v Č. B. , zakoupil dne
17. 3 2010 motocykl Yamaha za 96 000,- Kč. V hlavním líčení pak tento svědek
odmítl vypovídat, protože mu bylo vyhrožováno, pokud by vypovídal proti
obviněným. V souvislosti s tímto vyhrožováním nelze pak pominout dopisy, které
obviněný P. N. zaslal zjevně již po svém zadržení osobám, které by mohly
vypovídat v této trestní věci (J. K. ), ani jeho písemné vzkazy s pokyny k
vyzvednutí a ukrytí „velkýho“ nebo kontaktování jiné osoby, které byly
zajištěny policií u svědků J. C. (viz č. l. 265 tr. spisu) a M. W. (č. l.
333 tr. spisu).
Všechny výše uvedené, byť nepřímé důkazy, do sebe vzájemně zapadají, doplňují
se a vzájemně tak podporují natolik, že umožňují učinit bez důvodných
pochybností spolehlivý závěr o vině obou obviněných skutky uvedenými v bodech
A/1 a A/2 výrokové části rozsudku soudu I. stupně.
Pokud jde o následné loupežné přepadení firmy PPL dne 22. 3. 2010 v P. ,
uvedené v bodě A/3 výroku o vině, obviněný M. J. namítá, že jediným důkazem
týkajícím se jeho osoby je pachová stopa, kterou ale svědek J. B. označil v
odborném vyjádření za důsledek přenosu této stopy. Obviněný P. N. namítá, že
neprovedením výslechu navrženého svědka C. jde o tzv. opomenutý důkaz, a
soudům také vytýká, že se nevypořádaly se záznamem uskutečněného
telekomunikačního provozu, z kterého vyplývá výskyt jeho mobilního telefonu v
Č. B. ještě 2,5 hodiny před tímto loupežným přepadením v P.
Již soud I. stupně k důkazní situaci ohledně tohoto skutku ad A/3 výroku o vině
uvedl (str. 52 rozsudku), že je zde komplikovanější důkazní situace, ale i když
se opět jedná pouze o nepřímé důkazy, uznal oba obviněné vinnými i tímto
skutkem. Vycházel předně ze skutečnosti, že i tohoto loupežného přepadení se
podle svědeckých výpovědí zaměstnanců poškozené firmy dopustili dva pachatelé
(pozn. maskování na obličeji maskou s lidskou tváří), jejichž postavy
nevylučovaly, že by to mohli být oba obvinění. Odborným vyjádřením
(kriminalistika-balistika) byla pak z kamerového záznamu firmy identifikována
zbraň s tlumičem jednoho z pachatelů, jako odpovídající samopalu vzor 61
Škorpion, když tento typ zbraně náležející obviněnému P. N. byl následně
zajištěn. Vedle toho pak soud I. stupně zdůraznil nalezené pachové stopy obou
obviněných na místě tohoto loupežného přepadení, a to právě na místech, kde se
obvinění podle výpovědí svědků skutečně pohybovali. Podpůrně k těmto důkazům
pak soud přihlédl také ke stejnému způsobu provedení loupežného přepadení jako
dne 4. 3. 2010 u stejné firmy PPL v Č. B. , ke zjevným sklonům obou obviněných
k páchání trestné činnosti majetkového charakteru, přičemž obviněný P. N. se v
minulosti dopustil dokonce podobné trestné činnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že ani v případě tohoto loupežného přepadení není důkaz
pachovou stopou jediným důkazem viny, jak namítá obviněný M. J. K této
argumentaci soudu I. stupně lze doplnit, že podle výpovědí svědků byl druhý z
pachatelů ozbrojen pistolí, jak uvedený typ samopalu, tak i pistole byly v té
době prokazatelně v držení obviněného P. N. , a mezi těmito střelnými zbraněmi
svědek J. V. označil samopal i pistoli, jako nejpravděpodobnější zbraně,
kterými byli oba pachatelé ozbrojeni. Tento svědek přitom označil pistoli ČZ
vz. 75 ve shodě se svědkyní Š. K. , která sama má tento typ pistole a uvedla,
že pistole jednoho z pachatelů jí byla hodně podobná. Takto se k typu pistole
vyjádřila většina svědků loupežného přepadení. Správnost závěru soudu I. stupně
o vině obou obviněných i tímto skutkem ale potvrzují v tomto případě zejména
jejich pachové stopy nalezené na místě činu, byť se obecně jedná o důkaz
nepřímý a tedy podpůrný (k tomu viz č. l. 1368 a násl. a č. l. 1403 a násl. tr. spisu). Z výpovědí svědků vyplývá, že jeden pachatel se samopalem zůstal u nich
a hlídal je, jak leželi na zemi, přičemž druhý pachatel s pistolí šel po
schodech do prvního patra budovy do pokladny, kde byla svědkyně Š. K. Na místě
činu byly přitom zajištěny tři pachové stopy (č. 97/10/1, 2, 3), a to na
podlaze v kanceláři příjem a výdej (č. 97/10/1), klika dveří kanceláře
dispečink pokladna (č. 97/10/2) a na podlaze za vchodem do místnosti pokladny
(č. 97/10/3). Na všech těchto třech místech byla zjištěna pachová stopa P. N. a jeho přítomnost na místě činu je podle výsledku pachové identifikace
jednoznačná. Tento závěr nemůže zpochybnit ani jeho námitka, že výskyt jeho
mobilního telefonu byl zjištěn v Č. B. ještě 2,5 hodiny před loupežným
přepadením v P. Tato doba totiž bohatě postačuje pro jeho přesun z Č. B. do
P. Pachová stopa M. J. byla také zjištěna na podlaze v kanceláři příjem a
výdej, kde se i podle svědků pohybovali oba obvinění, ale nebyla zjištěna na
klice dveří kanceláře dispečink a pokladna. To je také v souladu s uvedenou
výpovědí svědků, že dál do pokladny šel s pistolí pouze jeden z pachatelů, a
tedy obviněný P. N. Jistý rozpor nastal ohledně pachové stopy na podlaze za
vchodem do místnosti pokladny (č. 97/10/3), kde se měl pohybovat již pouze
obviněný P. N. , ale tato stopa byla ztotožněna také s pachovým vzorkem M. J. Tento rozpor ale zpracovatel odborného vyjádření z oboru pachové identifikace
J. B. vysvětlil ve své výpovědi v hlavním líčení, kde uvedl, že pach na
pachových stopách M. J. byl slabý, a proto je nutné usuzovat na možnost
přenosu jeho pachu na místo činu, kde mohl být zavlečen, nebo tam mohl být. Nic
nesvědčí pro závěr, že pach M. J. již byl na místě činu a tuto možnost lze
proto vyloučit. V souvislosti s možností přenosu pachové stopy obviněný M. J. namítá, že mu opakovaně byla vykradena jím užívaná garáž v P. , kde mu m. j. měly být odcizeny oděvní součástky, pár rukavic a dva páry starší sportovní
obuvi (v odvolání dokonce tři páry starší obuvi), které používal při přípravě
automobilů na prodej.
Neexistenci jakéhokoliv důkazu, který by podpořil toto
tvrzení, vysvětluje tím, že byl v pátrání a tak vykradení garáže na policii
nehlásil. Tímto se M. J. zjevně snaží využít uvedenou situaci ohledně všech
jeho pachových stop, ale jak bylo již výše uvedeno, možnost přenosu pachové
stopy přichází v úvahu pouze v případě loupežného přepadení firmy PPL v P. ,
ale nikoliv v Č. B. Obhajobě o odcizení uvedených osobních věcí, která by
měla vysvětlit přítomnost pachových stop M. J. na místě činu, ale nelze
přisvědčit a je bez významu. Nejen proto, že ji nelze ničím potvrdit, ale již
samotná okolnost, že by nějaký zloděj odcizoval např. několik párů starých bot,
snad dokonce s úmyslem použít je v budoucnu k páchání trestné činnosti a
vytvořit jeho pachové stopy, je zcela nereálná. V případě loupežného přepadení
firmy PPL v Č. B. , je to vyloučeno řadou dalších důkazů prokazujících
spáchání činu také M. J. V případě loupežného přepadení firmy PPL v P. pak
zpracovatel odborného vyjádření z oboru metody pachové identifikace sice
připustil možnost přenosu jeho pachových stop, ale současně potvrdil, že i v
takovém případě musel být M. J. v bezprostředním kontaktu s osobou, která by
případně mohla pachovou stopu přenést, např. spolu přijeli na místo ve vozidle,
podali si ruce a podobně. Je zřejmé, že je míněn bezprostřední kontakt také z
časového hlediska a muselo by tedy k němu dojít krátce před nebo v průběhu
loupežného přepadení. Protože přenos pachové stopy je, vedle jejího zanechání
přímo samotným obviněným M. J. , pouze jedním z možných důvodů jejího výskytu
na místě činu, a i při možnosti jejího přenosu ale musel být v bezprostředním
kontaktu s obviněným P. N. , jehož výskyt na místě byl pachovou identifikací
zjištěn jednoznačně, nemá i s ohledem na další důkazy a okolnosti případu ani
Nejvyšší soud žádné pochybnosti o tom, že i M. J. je pachatelem také
loupežného přepadení firmy PPL v P. Ohledně zmíněných dalších důkazů a
okolností případu, přitom postačí odkázat na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně (str. 53). Nelze přitom ve vztahu k celé trestné činnosti obou
obviněných, jíž byli uznáni vinnými v této trestní věci, pominout ani zjištěné
skutečnosti ohledně jejich vzájemného vztahu a osobním profilu. Předně oba byli
v rozhodné době v přátelském vztahu a udržovali spolu pravidelný kontakt. Vedle
jiných svědků (např. A. N. , M. K. ), je to zřejmé zejména z výpovědi svědka M. Š. , který uvedl, že oba obviněné seznámil on někdy koncem roku 2009, pak P. N. jezdil za M. J. do P. a naopak. Vedle toho, že oba byli dlouhodobě
nezaměstnaní, je zjevně spojovala také jejich kriminální minulost podrobně
popsána na str. 59-62 rozsudku, kdy obviněný M. J. již měl 12 záznamů v
rejstříku trestů, obviněný P. N. sice „pouze“ 5 záznamů, ale m. j. také za
loupežné přepadení spáchané se zbraní v roce 2000 ve Spolkové republice
Německo. Tehdy se s dalším spolupachatelem nejdříve pod pohrůžkou použití
zbraně zmocnili cizího motorového vozidla a následně, s punčochami přes hlavu a
pistolí v ruce přepadli spořitelnu, kdy P. N.
také jednou vystřelil, a
donutili tak pokladní k vydání peněžní částky 32 380 DEM. Veškerá jejich
předchozí trestná činnost, za kterou oba byli také ve výkonu trestu odnětí
svobody, byla přitom z podstatné části majetkové povahy. K námitce obviněného
P. N. pak ještě Nejvyšší soud dodává, že nevyslechnutí navrženého svědka C. nelze za dané důkazní situace považovat za tzv. opomenutý důkaz. Soud I. stupně
na str. 45 až 46 rozsudku podrobně odůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům
obviněných, a to včetně uvedeného svědka, který byl v té době ve vazbě v
Rakouské republice, a těžko by mohl objektivně potvrdit, že před více jak dvěma
lety, v době loupežného přepadení dne 22. 3. 2010 ve firmě PPL v P. , se
pohyboval v přítomnosti obviněného P. N. Soud I. stupně vedle blízkého vztahu
tohoto svědka a obviněného P. N. , poukázal přitom také na výpověď svědka J. K. , který na tento den také poskytl obviněnému P. N. „alibi“ s tvrzením, že se o
loupeži dozvěděli při společném sledování televize (podrobněji viz str. 14 až
15 rozsudku), ale o přítomnosti také navrženého svědka C. se vůbec nezmínil. S
tímto procesním postupem soudu I. stupně se také Nejvyšší soud ztotožnil. Ne
snad proto, že by bylo možné pochybovat o tom, že by tento navržený svědek
neposkytl ve své výpovědi obviněnému P. N. stejné „alibi“ jako svědek J. K. ,
ale proto, že takováto výpověď by z hlediska její pravdivosti v žádném případě
nemohla obstát v konfrontaci s výše uvedenými důkazy a výslech tohoto svědka by
tak byl zcela nadbytečný. Přitom nelze pominout, že obviněný P. N. zasílal
potenciálním svědkům dopisy, a také žádosti o ukrytí určité věci, nebo o
kontaktování jiné osoby, jak již byly zmíněny výše a čímž se snažil mařit
vyšetřování.
Obecně k založení výroku o vině výlučně na nepřímých důkazech Nejvyšší soud
dodává, že takový postup soudu není vyloučen a neznamená porušení práva na
spravedlivý proces nebo práv obviněného. Není výjimečná situace, kdy se v
určitých případech nepodaří orgánům činným v přípravném řízení opatřit důkazy
přímé a k dispozici tak jsou pouze nepřímé důkazy. Dochází k tomu zejména v
případech trestné činnosti spáchané recidivujícími pachateli trestné činnosti,
jako jsou také obvinění P. N. a M. J. , kteří z předchozí vlastní zkušenosti
znají postupy policejních orgánů, a další trestnou činnost proto pečlivě
připravují s cílem, aby nebyli jako pachatelé odhaleni, a tedy na místě
nezanechali ani žádné stopy, které by vedly k jejich dodatečné identifikaci.
Jsou-li k dispozici pouze nepřímé důkazy, je ale nutné, stejně jak tomu bylo v
této trestní věci, důkladně zhodnotit všechny okolnosti, za nichž byl trestný
čin spáchán a mít k dispozici ne toliko jediný nepřímý důkaz. Pokud existující
pouze nepřímé důkazy vzájemně, případně i v souvislosti s okolnostmi případu,
umožňují učinit zjištění také o dalších skutečnostech, které společně logicky
vedou k závěru o tom, kdo je pachatelem trestného činu, jde o důkazní podklad
stejně věrohodný a hodnotný, jako důkazy přímé.
Ohledně další části trestného jednání uvedeného v bodech B a C výroku o vině,
již byli obvinění uznáni vinnými samostatně. Obviněný P. N. předně v bodě B/1
spácháním přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, a
přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, ve
spolupachatelství s dalšími dosud nezjištěnými osobami.
Ve vztahu k uvedenému přečinu krádeže obviněný P. N. pouze namítá, že odvolací
soud nepřezkoumal jeho obhajobu spočívající v tom, že sice byl přistižen při
jízdě na daném motocyklu zn. Kawasaki, ale bylo to proto, že se na prosbu třetí
osoby (pozn. kterou odmítl jmenovat) dostavil na dohodnuté místo, aby převzal a
převezl tento motocykl. Proto namítá, že i kdyby věděl o tom, že je motocykl
kradený, neexistuje jediný důkaz o jeho podílu na krádeži dalšího majetku
rodiny T. , nebo že by o této krádeži věděl a maximálně by se u něj mohlo
jednat o podílnictví ve vztahu k motocyklu.
Podle skutkových zjištění soudu I. stupně, uvedených v bodě B/1 výrokové části
rozsudku, se obviněný P. N. dopustil (s další dosud nezjištěnou osobou či
osobami) uvedených přečinů tím, že po vypáčení vstupních dveří vnikli do obytné
části domu poškozených a do provozovny restaurace, a po vypáčení dalších dveří
vnikli i do garáže, která je součástí domu, přičemž v těchto prostorách
odcizili desítky různých věcí konkrétně uvedených ve výroku o vině ad B/1, čímž
způsobili škodu nejméně ve výši 325 512,- Kč. Na místě činu byly sice zajištěny
biologické stopy, ale nebyly dostatečné pro izolování DNA, a také se nepodařilo
zajistit ani daktyloskopické stopy, které by byly způsobilé k identifikaci.
Soud I. stupně k rozhodnutí o vině P. N. předně uvedl (viz str. 55 rozsudku),
že v situaci, kdy byl na místě činu bezprostředně po jeho spáchání, a odvážel
odcizený motocykl, zvolil výše uvedenou obhajobu, která ale s ohledem na
výpovědi svědků nemůže obstát. Poukázal přitom na výpověď svědka M. T. , který
se nečekaně večer vrátil domů a viděl od jejich domu odjíždět vozidlo Fiat
Ducato. Již způsob odjezdu tohoto vozidla soud I. stupně označil za svědčící o
tom, že obviněný P. N. je jedním z pachatelů krádeže, a ani jeho počínání při
pronásledování dalšími svědky nesvědčí o tom, že motocykl pouze převážel na
žádost jiné osoby, když z výpovědí svědků je zřejmé, že prchal z místa činu a
snažil se zabránit svému zadržení. Přitom soud I. stupně poukázal i na
skutečnost, že obviněný měl u sebe za pasem pracovní rukavice a označil za
otázku, jak se to slučuje s jeho obhajobou. I vzhledem k osobě P. N. , který se
v minulosti i v současné době opakovaně dopouští protiprávního jednání, tak
soud I. stupně dospěl k závěru, že je pachatelem také skutku uvedeného v bodě
B/1 rozsudku.
Odvolací soud konstatoval, že výše uvedený závěr o vyvrácení obhajoby P. N. je
v souladu s provedenými důkazy. Přitom argumentaci soudu I. stupně v podstatě
doplnil tím, že odjíždějící vozidlo Fiat Ducato mělo odlišnou registrační
značku vpředu a vzadu, že obviněný P. N. sám připustil, že toto vozidlo odjelo
ještě za jeho přítomnosti, poukázal také na výpověď poškozeného M. T. , že se
rozsvítila světla a vyjel muž na motocyklu jeho bratra, jakož i na výpovědi
dvou svědků (T. R. a V. D. ), kteří pak tohoto muže na motocyklu
pronásledovali, tento jim záměrně ujížděl vysokou rychlostí, až později
havaroval a zadrželi jej. Nejvyšší soud proto nepřisvědčil ani námitce
obviněného P. N. , že odvolací soud nepřezkoumal jeho obhajobu. Odvolací soud
naopak jeho obhajobu přezkoumal, ale závěr soudu I. stupně o tom, že byla
vyvrácena, shledal v souladu s provedenými důkazy. Obviněný P. N. zjevně
nesouhlasí s tím, že také odvolací soud neuvěřil této jeho obhajobě, což ale
neznamená, že by se jí nezabýval, resp. ji nepřezkoumal. K stejnému závěru
ostatně na základě výše uvedeného dospěl také Nejvyšší soud. Jen na doplnění
argumentace soudu I. stupně lze uvést, že pokud by se P. N. skutečně na místo
krádeže dostavil pouze na základě prosby jemu známé třetí osoby, navíc vybaven
pracovními rukavicemi, tak by v jeho prospěch mohla svědčit právě tato osoba.
Pokud ale její jméno odmítl sdělit, jednak to již samo o sobě výrazně
zpochybňuje pravdivost této obhajoby, a v souvislosti se způsobem jeho doslova
úprku z místa krádeže těsně za danou dodávkou, a následnou jeho snahou uniknout
na motocyklu za každou cenu zadržení, je zřejmé, že následoval svého
spolupachatele. Pracovní rukavice, které měl při jízdě zastrčeny za pasem
kalhot, a posléze byly zajištěny na místě havárie, pak vysvětlují skutečnost,
že na místě činu nebyly zajištěny použitelné daktyloskopické ani jiné stopy.
Není přitom podstatné, zda sám dané věci odcizoval v domě nebo v garáži, nebo
je pouze nakládal do předmětné dodávky, anebo sám odcizil jen předmětný
motocykl včetně příslušného vybavení. Situace na místě činu, a zejména útěk
obviněného z něj, jak byla zjištěna zejména na základě výpovědí svědků M. T. ,
T. R. a V. D. potvrzuje, že jednal v součinnosti nejméně s jednou další
osobou jako spolupachatel, a podle § 23 tr. zákoníku, každý ze spolupachatelů
odpovídá za celý čin vedený stejným úmyslem, jakoby jej spáchal sám. Bez
významu je proto také jeho námitka, že i kdyby věděl, že motocykl byl kradený,
tak neexistuje žádný důkaz o tom, že se podílel i na krádeži dalšího majetku
rodiny T. a mohl se tak pouze ve vztahu k motocyklu dopustit maximálně
trestného činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku. Je věcí každého
obviněného, jaký způsob obhajoby si zvolí a zda realisticky zhodnotí důkazní
situaci. Vzhledem k uvedeným důkazům lze ale obhajobu obviněného P. N. v
případě skutku ad B/1 spolehlivě označit za pouhou legendu, která popírá
realitu a nemůže jej ohledně tohoto skutku zbavit trestní odpovědnosti.
Další námitky pak obviněný P. N. uplatnil pod důvodem dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. h) tr. ř. I když formálně sám považuje za souladné se zákonem uložení dvou samostatných
trestů odnětí svobody v trvání 9 a 4 let, protože to bylo odůvodněno trestním
příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 31
T 43/2010, který byl vydán v období mezi spácháním skutků uvedených v bodě A)
výroku o vině, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 9 let, a
skutků uvedených v bodě B) výroku o vině, za které mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání 4 let, ale s ohledem na celkovou délku 13 let tohoto trestu
odnětí svobody, se podle jeho názoru jedná o neadekvátní výši trestu. Poukázal
také na to, že uložený celkový trest odnětí svobody v trvání 13 let, převyšuje
i horní hranici 12 let odnětí svobody u nejpřísněji trestného činu jímž byl
uznán vinným, tedy zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, 2
písm. c) tr. zákoníku, a je toho názoru, že se sice jedná o formálně správný
postup, který ale vedl k zjevně nepřiměřenému výsledku. Odvolacímu soudu proto
vytýká, že neměl připustit aplikaci ustanovení umožňujícího uložení dvou
samostatných trestů, a to proto, že odsouzení uvedeným trestním příkazem bylo
zcela bezvýznamné ve vztahu k trestné činnosti projednávané v této trestní věci
a neměl proto k němu přihlížet. V takto uloženém trestu současně shledává
porušení zásady rovnosti, když spoluobviněnému M. J. byl uložen trest odnětí
svobody v trvání 9,5 roku, a to za spáchání totožné trestné činnosti v bodě A)
výroku o vině, a trestné činnosti v bodě C) výroku o vině, která je srovnatelná
s jeho trestnou činností v bodě B) výroku o vině, případně je ještě závažnější.
Výklad ustanovení § 43 a § 45 tr. zákoníku soudy, proto obviněný P. N.
považuje za nesouladný „s ústavně konformním výkladem“.
Z uvedené rekapitulace námitek P. N. proti výroku o trestu je zřejmé, že z
podstatné části neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou proto
způsobilé založit ve vztahu k tomuto výroku přezkumnou povinnost dovolacího
soudu. V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze
namítat, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští,
nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Ohledně první alternativy,
spočívající v uložení nepřípustného druhu trestu, obviněný nic nenamítá. Jako
odpovídající druhé alternativě tohoto důvodu dovolání pak lze hodnotit jeho
námitku, že mu byl uložen trest odnětí svobody nad horní hranici trestní sazby.
Tato námitka je ale zjevně neopodstatněná, protože obviněný P. N. zjevně
neposuzuje výměru samostatně uloženého souhrnného trestu odnětí svobody, který
svojí výměrou 9 let nepřevyšuje horní hranici spáchaného nejpřísněji trestného
zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku, kde lze
pachateli uložit trest odnětí svobody v trvání od 5 až do 12 let, nebo horní
hranici trestní sazby skutkové podstaty přečinu nedovoleného ozbrojování podle
§ 279 odst. 3 tr. zákoníku (6 měsíců až 5 let odnětí svobody) v případě
společného úhrnného trestu, ale tuto námitku o překročení horní hranice zákonné
trestní sazby zakládá na součtu dvou různých výše uvedených trestů, a to
souhrnného a společného úhrnného. Pokud obviněný nezpochybňuje splnění
zákonných podmínek pro uložení těchto dvou trestů, postup soudů považuje v
tomto směru za formálně správný, ale domáhá se, aby mu byl uložen jen úhrnný,
nebo jen společný souhrnný trest, protože celkově považuje trest za neadekvátní
co do jeho výše, je podstatou jeho dovolání nepřiměřenost uloženého trestu. Jak
ale vyplývá z výše citovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
nepřiměřenost trestu není důvodem dovolání. Totéž pak platí i o namítaném
porušení zásady rovnosti účastníků řízení.
Obviněný M. J. také v dovolání uvedl námitky k samostatným výrokům o vině
týkajících se jeho osoby, a uvedeným pod body C/1 písm. a) až e) a C/2 písm.
a), b) výrokové části rozsudku.
Ohledně jednání uvedeného v bodě C/1, které spočívalo v pěti případech užívání
osobních automobilů značné hodnoty, které byly získány trestným činem spáchaným
na území České republiky nebo v cizině jinou osobou, čímž spáchal zločin
podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku,
pouze vytýká soudům, že se nevypořádaly s jeho obhajobou. Ta spočívala v
tvrzení, že od dovozce z Německa nakoupil a následně prodal více jak čtyřicet
osobních automobilů, z nichž se u pěti automobilů podařilo policii zjistit
pozměněný VIN kód. On ale tuto změnu nemohl zjistit, protože nedisponoval
technikou, kterou měla k dispozici policie. Proto, jak uvádí, „nechápe“ jak
pouze z faktu, že část z jím zobchodovaných vozidel měla pozměněný VIN, soudy
dovodily, že vědomě užíval kradená vozidla. Touto námitkou, v souladu s
uplatněným důvodem dovolání, zpochybňuje naplnění subjektivní stránky výše
uvedeného zločinu.
Již soud I. stupně se zabýval v podstatě s totožnou obhajobou obviněného M. J.
, že vozidla kupoval a následně prodával v dobré víře. Vyhodnotil ji jako
účelovou, když poukázal na okolnosti případu, které vylučují, aby o původu
vozidel nevěděl (viz str. 58-59 rozsudku). Konkrétně soud I. stupně uvedl, že
se vesměs jednalo o dobře prodejná vozidla (pozn. Škoda Octavia Combi, VW
Multivan, VW Touran, BMW 330D Cabrio, BMW X5), obviněný je prodával pod
falešnou identitou, někdy nestandardně výrazně snížil cenu a zájemcům o koupi
vozidla jako důvod jeho prodeje předkládal legendu, že mu jiná osoba předáním
vozidla splácí dluh.
Argumentaci soudu I. stupně k stejné námitce obviněného M. J. k bodu C/1
výroku o vině, doplnil také soud odvolací (viz str. 11 usnesení). Poukázal
zejména na výpovědi celé řady svědků, kterým byla vozidla odcizena, i kterým
byla následně obviněným prodána. Ztotožnil se s postupem soudu I. stupně, který
neuvěřil obhajobě M. J. , že se jednalo o legální prodej, ani jeho tvrzení, že
pokud tito svědci uvedli, že se jim představil pod cizími jmény, a předkládal
jim doklady na cizí jména, že jde o komplot ze strany těchto osob. Odvolací
soud také poukázal na další důkazy, jako smlouvu na vozidlo na cizí jméno,
nalezenou u obviněného při domovní prohlídce, na skutečnost, že při jeho
zadržení měl u sebe doklad totožnosti na cizí jméno, ale s jeho fotografií,
dále padělek dokladu o registraci vozidla, a v jeho vozidle, které mělo
pozměněný VIN, se nacházely sady různých registračních značek na vozidla.
S těmito argumenty se Nejvyšší soud plně ztotožnil, protože uvedené důkazy
spolehlivě prokazují obviněným zpochybňovanou subjektivní stránku zločinu
podílnictví, jímž byl ohledně tohoto jednání uznán vinným. Ač se obviněný M.
J. staví do pozice poctivého a nic netušícího obchodníka s ojetými auty, který
se dokonce snad sám stal obětí neznámých podvodníků, výše uvedené skutečnosti
potvrzují zřejmou nepravdivost a neudržitelnost této obhajoby. Zvláště pak v
souvislosti se zjištěními ohledně jeho osoby a jeho nebývale bohaté kriminální
minulosti. Pokud jde o zmíněnou subjektivní stránku, u zločinu podílnictví
zákon vyžaduje úmyslné zavinění, ale plně postačí i úmysl nepřímý. Obviněnému
M. J. byly známy všechny skutkové okolnosti, z kterých mu muselo být zřejmé,
že daná vozidla byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Tomu zcela
odpovídalo nejen jeho výše uvedené vybavení (falešné doklady, odcizené
registrační značky z cizích vozidel), ale také jeho chování při jejich prodeji,
kdy se důsledně snažil zakrýt svoji identitu. Přitom nutno zdůraznit, že nejde
pouze o pozměněné VIN vozidel, jak uvádí v dovolání, ale o celou řadu dalších
soudy uvedených důkazů, které ale obviněný M. J. zcela pomíjí. S výjimkou
jediného vozidla, které bylo odcizeno ve Spolkové republice Německo, byla
všechna ostatní vozidla odcizena v České republice, a všech pět předmětných
vozidel mělo pozměněné VIN. Na tom nemůže nic změnit v dovolání namítaná
okolnost, že řadu jiných vozidel nakoupil od prodejce z Německa a prodal je
zcela legálně.
Ohledně jednání uvedeného v bodě C/2 výroku o vině obviněný M. J. namítá, že
nebylo prokázáno, že by dané padělky měl u sebe v úmyslu použít je jako pravé.
Toto jednání, soudem I. stupně právně kvalifikované jako přečin padělání a
pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 tr. zákoníku, spočívalo v tom, že
si v přesně nezjištěné době opatřil a poté u sebe přechovával, jednak na
počítačové tiskárně padělaný občanský průkaz vystavený na jméno J. P. , který
byl opatřen fotografií M. J. , a který užil dne 22. 11. 2010 jako pravý (bod
C/2a výroku o vině), a také padělané osvědčení o registraci vozidla na motocykl
tovární značky Yamaha RN12, provozovatele M. J. , a to s cílem užít toto
osvědčení jako pravé (bod C/2b výroku o vině). Je tak zřejmé, že neprokázání
úmyslu užít padělanou veřejnou listinu jako pravou, obviněný může namítat pouze
ve vztahu k padělanému osvědčení o registraci uvedeného motocyklu, byť v
dovolání v této souvislosti zmiňuje oba uvedené padělky. Považuje-li totiž
obviněný M. J. za „nesmyslný“ závěr soudu I. stupně, že v případě „zmíněných
padělků je měl u sebe v úmyslu použít je jako pravé“, bylo by možné takto
charakterizovat spíš tuto jeho námitku i ve vztahu k padělanému občanskému
průkazu. Přímo ve výše uvedeném popisu skutku ad C/2a je totiž uvedeno, že
tento padělaný občanský průkaz užil jako pravý dne 22. 11. 2010, přičemž z
odůvodnění rozsudku na str. 59 vyplývá, že se tak stalo uvedeného dne při jeho
zadržení. Ostatně tento účel držení padělaného občanského průkazu sám také
doznal. I tato námitka absence úmyslu, ohledně jednání v bodě ad C/2b výroku o
vině, odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, ale je rovněž zjevně neopodstatněná.
Soud I. stupně existenci uvedeného úmyslu odůvodnil pouze poukazem na činnost
obviněného M. J. v době před jeho zadržením. Odvolací soud se k této otázce
nevyjádřil vůbec.
Zavinění, jako vnitřní psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného
činu, se zpravidla dokazuje nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých
se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem. Je proto třeba
vycházet ze všech konkrétních okolností, za kterých byl trestný čin spáchán, a
ze všech v tomto směru významných důkazů. Takto postupoval také soud I. stupně,
byť rozhodné okolnosti nijak blíže nekonkretizoval v odůvodnění rozsudku, ale
obecně je zahrnul do konstatování o činnosti obviněného M. J. v době před jeho
zadržením. Pokud tento obviněný popírá, že by si opatřil a přechovával padělané
osvědčení o registraci daného motocyklu v úmyslu, aby jej bylo užito jako
pravého, je si třeba předně položit otázku, proč tedy vůbec takový padělek měl
ve své moci. Tutéž otázku by si bylo možno položit například i ohledně u něj
zajištěných několika sad registračních značek na zcela cizí automobily. Účel
přechovávání tohoto padělaného osvědčení o registraci vozidla nelze posuzovat
bez přihlédnutí ke skutečnosti, že se obviněný ve větším rozsahu prodejem
ojetých vozidel zabýval, že mezi nimi byla i vozidla kradená, že k zakrytí
pravé identity těchto vozidel odcizených původním majitelům byly pozměněny
jejich VIN, že M. J. prokazatelně pět takovýchto vozidel užíval, a posléze
čtyři z nich pod smyšlenou záminkou a při utajování své identity prodal dalším
osobám, a to i za použití padělaných listin (podrobně viz str. 37 až 43
odůvodnění rozsudku; pozn. na str. 41 a 42 nepodstatná záměna v označení skutků
ad C/1d a C/1e). V souvislosti s těmito skutečnostmi, s přihlédnutím i k
předchozí majetkové trestné činnosti M. J. , a předchozímu použití padělaného
občanského průkazu jako pravého, je pak zřejmé, že také důvodem přechovávání
daného padělaného osvědčení o registraci vozidla bylo jeho užití jako pravého.
Protože výše uvedené hmotněprávní námitky obviněného M. J. , které spadaly pod
jediný jím uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými, odmítl jeho dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Ohledně dovolání obviněného P. N. Nejvyšší soud zjistil, že jeho
námitky neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Námitky které uplatnil pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. c) a h) tr. ř., pokud danému důvodu odpovídaly, byly shledány zjevně
neopodstatněnými. Dovolání tohoto obviněného proto také odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš