7 Tdo 1327/2020-400
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2020 o
dovoláních, která podali obvinění L. I., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a N.
U., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 19. 5. 2020, sp. zn. 9 To 145/2020, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 102/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných L. I. a N. U.
odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 2. 2020, č. j. 3 T
102/2019-327, byli oba obvinění uznáni vinnými přečinem krádeže podle § 205
odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tento přečin byl obviněné N. U. uložen trest odnětí
svobody v trvání 12 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu
tří roků, a dále jí byla uložena povinnost ve zkušební době podmíněného
odsouzení uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Obviněnému
L. I. byl za tento přečin a dále za přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne
14. 1. 2020, sp. zn. 2 T 103/2019, uložen souhrnný trest odnětí svobody v
trvání 27 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 48 měsíců,
a byla mu rovněž uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení
uhradit podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Současně byl zrušen
výrok o trestu z výše uvedeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující. Podle § 228 odst.
1 tr. ř. byla oběma obviněným uložena povinnost zaplatit na náhradu škody
společně a nerozdílně poškozeným S. M. a A. M. částku 107 077 Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byli tito poškození se zbytkem svého nároku na náhradu škody
odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání
proti všem jeho výrokům. Městský soud v Praze o těchto odvoláních rozhodl
rozsudkem ze dne 19. 5. 2020, č. j. 9 To 145/2020-358 tak, že rozsudek
nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil
a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné uznal
vinnými přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nově bylo
rozhodnuto také o trestech a o náhradě škody, a to shodně s citovaným rozsudkem
soudu prvního stupně.
3. Podle skutkových zjištění soudů vyjádřených ve výroku napadeného
rozsudku odvolacího soudu se obvinění trestné činnosti dopustili v podstatě
tím, že jako uživatelé pronajatého bytu v Praze 10 nejpozději ke dni 29. 3.
2019 společně naložili s vybavením bytu v rozsudku specifikovaným (zejména
nábytek, obrazy, soška) v rozporu s nájemní smlouvou, čímž poškozeným S. M. a
A. M. způsobili škodu v celkové výši 107 077 Kč.
4. Obvinění společně podali proti všem výrokům rozsudku Městského soudu
v Praze dovolání, která opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Namítli, že odvolací soud provedl pouze změnu právní kvalifikace
skutku, námitkami obviněných se však nezabýval. Nebyla naplněna subjektivní ani
objektivní stránka trestného činu krádeže ani zpronevěry. Pochybení shledali
rovněž v nesprávné realizaci důkazního řízení, v němž byly porušeny některé z
dílčích atributů práva na spravedlivý proces. Došlo k vyslovení viny, skutek
však nebyl prokázán, přičemž skutková zjištění obou soudů jsou v extrémním
rozporu s učiněnými právními závěry.
5. Opakovaně namítli, že si vybavení bytu nepřisvojili, neboť toto řádně
po skončení bytu zase odevzdali majitelům. Do jeho předání majitelům ho užívali
oprávněně na základě nájemní smlouvy, nemohla tak být naplněna objektivní
stránka uvedeného přečinu. Nechtěli porušit nebo ohrozit zájem chráněný
zákonem, ani nevěděli, že svým jednáním mohou takové porušení či ohrožení
způsobit a nebyli s tím srozuměni, proto nebyla naplněna ani subjektivní
stránka skutkové podstaty trestného činu.
6. Ohledně zmiňovaného extrémního rozporu namítli, že nebylo prokázáno
datum předání bytu zpět pronajímateli po skončení nájmu, proto učiněné závěry
postrádají souvislost. Soud prvního stupně pouze uvedl, že z fotodokumentace
pořízené dne 30. 3. 2019 zjistil, že v bytě se původní nábytek nenachází. Na
základě toho dospěl k závěru, že tato fotodokumentace byla pořízena při předání
bytu a že nikdo jiný než obvinění neměl čas ani motiv chybějící vybavení
odnést. Odvolací soud dospěl bez jakékoli důkazní opory k závěru, že k předání
bytu po skončení nájmu došlo nejpozději k 29. 3. 2019, přičemž v tuto dobu se
již předmětné vybavení v bytě nenacházelo, což mělo být prokázáno zejména
výpovědí svědka J. H. – ten však vypověděl, že k předání bytu došlo dne 30. 3.
2019. Dále upozornili na údajně nepřesvědčivou a nekonzistentní výpověď svědka
J. H., který nebyl schopen objasnit datum a čas předání bytu. Závěry, že
fotografie byly pořízeny při předání bytu a že bezprostředně po předání byly
zaslány poškozené (ta ihned reagovala, že se nejedná o původní vybavení), jsou
bez znalosti okamžiku předání bytu bezpředmětné. Stejně tak neobstojí závěr, že
nikdo jiný než obvinění neměl čas chybějící nábytek a vybavení odcizit. S
odkazem na zásadu in dubio pro reo obvinění uzavřeli, že zde nebyl jediný
důkaz, který by jejich vinu přímo prokazoval, hodnocení důkazů soudy bylo zcela
svévolné a pro vyslovení viny nedostatečné.
7. Ve vztahu ke skutkovému stavu připomněli, že dne 29. 3. 2019 byl
sepsán předávací protokol, ze kterého plyne, že byt byl předán v pořádku včetně
veškerého vybavení; přílohou nebyly žádné fotografie. Fotografie pořízené
svědkem J. H. nelze mít za podklad, jelikož jednak je obvinění nemohli
zkontrolovat a odsouhlasit – mohly být účelově pozměněny, a jednak byly podle
zjištění soudů pořízeny až 30. 3. 2019. Vybavení, které je na fotografiích,
obvinění neznají – když byt opouštěli, toto se v bytě určitě nenacházelo.
Svědek J. K. se do bytu dostal až s prodlením několika dnů, přičemž klíče měl v
držení po celou dobu svědek J. H.. Tento svědek uvedl, že v bytě byl několikrát
v období od 28. do 30. 3. 2019, klíče následně předal svědku J. K. až 2. 4.
2019. Z fotografií má být zřejmé, že k předání bytu došlo dne 30. 3. 2019, na
některých fotografiích je vidět obviněný L. I. (je jen na fotografiích, kde
není vidět žádný ať už původní či vyměněný nábytek). Protože však nebyly
předloženy originály fotografií, nelze datum jejich pořízení ověřit. S odkazem
na sms komunikaci uvedli, že tato byla upravena. Kromě toho se v ní obviněný
rozhodně nepřiznával, že by odstranil předmětné vybavení bytu. Z WhatsApp
komunikace je zase zřejmé, že svědek J. H. sdělil poškozené řadu informací,
které nekorespondují s jeho výpovědí. Z videozáznamu umístěného na facebookovém
profilu obviněné je zřejmé, že nábytek se v bytě nacházel, byl pouze
přestěhován na jiné místo.
8. Ve všech komunikacích a fotografiích figuruje jen obviněný L. I.,
spolupachatelství, příp. účastenství obviněné N. U. není prokázáno vůbec. Motiv
obou obviněných zůstal rovněž pouze v rovině domněnek a spekulací (sami chtěli
nájem ukončit, své exekučně vymáhané dluhy plní, obviněný řádně podniká). Pokud
jde o výši škody, některé položky nebyly vůbec zaneseny v nájemní smlouvě –
nebylo tak prokázáno, že by se vůbec v bytě nacházely. Výše škody proto nebyla
řádně zjištěna.
9. Obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek
Městského soudu v Praze a přikázal věc příslušnému soudu v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout, případně aby ve věci rozhodl sám.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření k dovolání uvedla, že pokud jde o námitky, kterými obvinění
zpochybňují provedené důkazy a předkládají dovolacímu soudu vlastní verzi
skutkového děje, ty deklarovaný dovolací důvod nenaplňují. Pro právní závěr o
vině obviněných není podstatné, zda k předání bytu došlo dne 29. 3. 2019 či o
den později. Z dokazování vyplynulo, že průběh nájemního vztahu byl
problematický a postup při vyklizení neproběhl za standartních podmínek.
Nábytek, který po obviněných v bytě zůstal, neodpovídá nábytku, který zde byl,
když byt obvinění přebírali. Za opodstatněnou nelze považovat námitku, že
jejich jednáním nebyly naplněny zákonné znaky přečinu zpronevěry, zejména znak
„přisvojení si cizí věci“.
11. Státní zástupkyně naopak přiznala opodstatnění námitce, že není
zřejmé, na základě jakých skutečností dospěl odvolací soud k závěru o
spolupachatelství obviněné N. U. Z odůvodnění rozsudků obou soudů nevyplývá, že
by se zabývaly otázkou zaviněného jednání obviněné. Státní zástupkyně je toho
názoru, že její zavinění by bylo možno dovodit, pokud by byt zůstal po ukončení
nájemního vztahu prázdný. Nicméně z provedeného dokazování vyplynulo, že byt
byl plně vybaven jiným nábytkem, dále že se svědky J. K. a J. H. komunikoval
pouze obviněný L. I. Nebyl tak získán žádný relevantní podklad pro závěr, že by
obviněná byla informována o nedovoleném způsobu manipulace s původním bytovým
vybavením.
12. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil v části týkající
se obviněné N. U. rozsudek odvolacího soudu i další na něj obsahově navazující
rozhodnutí a aby přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat
a rozhodnout. Dovolání obviněného L. I. navrhla odmítnout podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání jsou přípustná (§ 265a tr. ř.), byla podána – společným podáním –
osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d
odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§
265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.),
avšak byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
14. Především Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným
opravným prostředkem určeným k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a
hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního
a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Dovolání lze
podat jen z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu, nestačí jen
formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
15. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na
skutkový stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině
odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným.
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní
postup orgánů činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění
soudů. Učinit tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní
rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových
případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně
zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90
Ústavy).
17. Obvinění ve skutečnosti neuplatnili žádné námitky podřaditelné pod
tvrzený (ani žádný jiný) dovolací důvod. Ačkoli použili obecné proklamace o
nenaplnění znaků objektivní a subjektivní stránky trestného činu zpronevěry a o
porušení procesních předpisů, žádné relevantní námitky v tomto směru neuvedli.
Obsahem a podstatou jejich dovolání jsou námitky skutkové, shodné s jejich
obhajobou z předchozího řízení, že nábytek z majetku poškozených z bytu
neodnesli ani s ním jinak nenaložili, nýbrž v době jejich odstěhování byl tento
nábytek stále v bytě. Obsah vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního
zastupitelství jde tedy poněkud nad rámec uplatněných dovolacích námitek.
Obvinění v dovolání nenamítli chybnou právní kvalifikaci skutku, nýbrž brojí
proti skutkovým zjištěním soudů, proti nimž staví svou vlastní verzi skutkového
děje založenou na tvrzení, že nábytek neodcizili. Námitku o nesprávném právním
posouzení skutku tak založili na jiných skutkových zjištěních, než ke kterým
dospěl soud prvního stupně a s nimiž se ztotožnil i odvolací soud.
18. Tvrzený dovolací důvod nebyl relevantně uplatněn a Nejvyšší soud
neshledal ani důvod k zásahu pro porušení práva obviněných na spravedlivé
řízení. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést
důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu
věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
19. O žádný z těchto případů se však v posuzované věci nejedná a
dovolací námitky jsou více méně opakováním námitek, s nimiž se již v předchozím
řízení soudy vypořádaly. Na odůvodnění obou soudních rozhodnutí tak lze
odkázat. Soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné
deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily.
Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu podrobně reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a
vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
20. Žádný, natož extrémní rozpor při ustálení skutkových zjištění nelze
shledat v tom, že soudy vycházely ze svědeckých výpovědí J. H. a J. K. ve
spojení s dalšími důkazy popsanými v odst. 6 a 7 odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu a podrobně zhodnocenými v následující pasáži rozsudku. Také odvolací soud
se v odůvodnění svého rozsudku znovu zabýval obsahem provedených důkazů a
jejich hodnocením a skutkovými námitkami obviněných, které uplatňují i nyní v
dovolání. Soudy se nedopustily žádného zjevného pochybení, když uvěřily
výpovědi svědka J. H., který vysvětlil i obviněnými zpochybňované momenty
ohledně data předání bytu a jeho stavu zaznamenaného v protokolu o předání.
Skutkovou verzi, že by tento svědek odstěhoval zařízení bytu (a nastěhoval tam
jiné, podstatně nižší hodnoty) po předání bytu a odchodu obviněných a před
zasláním fotografií majitelce bytu, resp. před příchodem svědka J. K. do bytu,
soudy důvodně vyloučily jednak na základě výpovědi svědka J. H., ale i na
základě dalších důkazů, zejména následné komunikace prostřednictvím
zaznamenaných sms zpráv, kde obviněný výměnu nábytku připustil, zachycení
obviněného na sérii fotografií pořízených při předání bytu, kde je zároveň
zachycen už vyměněný nábytek, a dalších. Soudy rovněž odůvodnily, že závěr o
výši škody opřely zejména o protokol o převzetí bytu s fotodokumentací a o
znalecký posudek z oboru ekonomiky.
21. Také stručná námitka v odst. 29 dovolání týkající se účasti obviněné
N. U. je skutkové povahy. Její podstatou je tvrzení, že není prokázána účast
jmenované na spáchání popíraného skutku. Ani této námitce však nelze přiznat
důvodnost. Obviněná sama připustila, že při předání bytu svědku J. H. byla
přítomna, i když ona byla přítomna pouze na začátku a následně odešla s dcerou
ven. Není sporu ani o tom, že v bytě se spoluobviněným bydlela. Byla zasvěcena
i do nájemního vztahu. I na protokolu o předání (vrácení) bytu je uvedeno
(pouze) její jméno. Sama hovořila o tom, že neplatili řádně nájemné, proto
museli byt vyklidit. Z její výpovědi ani z žádného jiného důkazu nevyplývá ani
náznak toho, že by věci byly z bytu odneseny (odstěhovány) spoluobviněným bez
jejího vědomí. Ani námitka týkající se zavinění obviněné není svou podstatou
hmotněprávní povahy – ve skutečnosti jde opět o námitku skutkovou, že se
obviněná na trestném jednání nepodílela. Taková verze však není rozumně
myslitelná.
22. Stejný závěr vyplývá i z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů (tj.
výslovně z nich vyplývá, že se obvinění dopustili skutku společně), i když se
otázkou účasti každého z obviněných na trestném jednání detailně nezabývaly,
patrně proto, že jde o věc zcela jasnou. Z povahy předmětného trestného jednání
a z postavení obou obviněných je zřejmé, že se na trestném jednání museli tou
či onou formou podílet společně. Ani z jejich výpovědí ostatně nevyplývá nic
jiného. Nevyplývá z nich nic, z čeho by bylo možné dovozovat, že jeden z
obviněných jednal bez vědomí a účasti druhého. To tím spíše, že muselo dokonce
dojít nejen k odstěhování, ale i k výměně nábytku, což se nemohlo odehrát bez
asistence obyvatele bytu.
23. Je tedy zjevné, že mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými
zjištěními soudů není extrémní rozpor. Logická návaznost skutkových zjištění
soudů na provedené důkazy vylučuje závěr, že by bylo porušeno ústavně zaručené
základní právo obviněných na spravedlivé řízení. To, že obvinění nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem. Právo obviněných na spravedlivé
řízení nebylo nijak porušeno tím, že na podkladě provedených důkazů soudy
učinily závěr, že obvinění jsou pachateli stíhaného skutku.
24. Z popsaných důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněných L. I. a N. U.
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podaná z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. O dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. 12. 2020
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu