7 Tdo 133/2022-245
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání obviněného K. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 10 To 210/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 67/2020,
Podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného K. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. 8. 2021, č. j. 6 T 67/2020-194, byl obviněný K. V. uznán vinným pokusem přečinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře jednoho roku a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Pokusu přečinu krádeže se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně obviněný dopustil stručně řečeno tím, že dne 10. 4. 2020 v době od 21:20 hod. do 21:30 hod. v Hradci Králové, ulici XY, před domem č. p. XY, v úmyslu zmocnit se cizí věci, nezjištěným předmětem překonal uzamčený zámek levých předních dveří zaparkovaného motorového vozidla zn. BMW 318, tyto dveře otevřel, horní částí těla vniknul do interiéru vozidla, kde nenalezl věci, které by mohl odcizit, proto od vozidla odešel, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl mimo jiné pro přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 13. 2. 2020, sp. zn. 3 T 5/2020, k trestu odnětí svobody v trvání desíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
3. Odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. 11. 2021, č. j. 10 To 210/2021-215, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Takto bylo rozhodnuto poté, co byl nejprve rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 9. 2020, č. j. 6 T 67/2020-94, obviněný uznán vinným pokusem zločinu krádeže podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za který mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou, načež Krajský soud v Hradci Králové odvolání obviněného, kterým napadl rozsudek prvního stupně ve výroku o vině a o trestu, svým usnesením ze dne 7. 1. 2021, č. j. 10 To 279/2020-118, podle § 256
tr. ř. zamítl. Proti uvedenému usnesení podal obviněný dovolání, přičemž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2021, č. j. 7 Tdo 634/2021-167, byla zrušena rozhodnutí soudů obou stupňů a věc byla přikázána soudu prvního stupně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022. Konkrétně obviněný namítal, že skutková zjištění nemají žádnou oporu v dokazování, neboť nebylo prokázáno a v popisu skutku konkretizováno, jakou cizí věc měl v úmyslu si přisvojit. Určení konkrétní věci nebo alespoň představy pachatele o konkrétní věci je pak zcela
nezbytné pro právní posouzení skutku. V opačném případě dochází k svévoli na straně soudů a rozhodnutí není přezkoumatelné. I kdyby měl jakoukoli konkrétní představu o spáchání krádeže, pak by trestnost pokusu zanikla, neboť dobrovolně upustil od dalšího jednání a v ničem dalším nepokračoval, čímž odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem. Dle názoru dovolatele napadené rozhodnutí také trpělo vadou extrémního nesouladu, neboť učiněná skutková zjištění jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Konkrétně poukázal na odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví mechanoskopie, ze kterého vyplynulo, že nástroji zajištěnými u obviněného nebylo působeno na zámek (ani jinou část) automobilu. Dále zdůraznil, že jeho jednání po incidentu neodpovídalo chování osoby, která se právě dopustila trestného činu, jelikož zůstal na místě činu a komunikoval i s poškozeným. Obviněný namítal, že veškeré skutečnosti uvedené ve skutkové větě rozsudku vyplývají pouze z tvrzení svědkyně B. Š., jejíž výpověď se postupem času podstatně zkreslila a byla založena především na jejích domněnkách. Odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I ÚS 520/16, a konstatoval, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť se soudy nezabývaly okolnostmi zpochybňujícími věrohodnost tohoto stěžejního důkazu. Má za to, že nebyl prokázán úmysl spáchat trestnou činnost, pro kterou byl uznán vinným. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal, eventuálně aby rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že by se skutek stal, resp. že skutek není trestným činem.
6. Nejvyšší státní zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání nevyjádřilo.
7. Nejvyšší soud nejdříve zkoumal, zda je v posuzované věci přípustné dovolání a jestli nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., a dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
8. Předpokladem přípustnosti dovolání je podle § 265a odst. 1 tr. ř. skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí předpokládaných ustanovením § 265a odst. 2 tr. ř. Dovolání je pak nepřípustné, jestliže je jím napadeno jiné rozhodnutí, než je rozhodnutí soudu ve věci samé ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř., anebo když jím dovolatel napadá takovou část rozhodnutí, kterou nepřezkoumával a nebyl povinen přezkoumat ve druhém stupni ani odvolací soud. Rozhodnutí soudu druhého stupně lze totiž dovoláním napadat pouze v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn a povinen přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně podle hledisek vymezených v § 254 odst. 1 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003, publikované pod č. 1/2005 Sb. rozh. tr.).
9. Uvedená zásada vychází z principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, resp. vytýkanými nedostatky, neboť podle § 254 odst. l tr. ř. nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Odvolací soud proto přezkoumá z podnětu podaného odvolání jen ty oddělitelné výroky rozsudku, proti nimž odvolatel podal odvolání, a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo. Oddělitelným výrokem je např. výrok o trestu. Jiné výroky a jim předcházející řízení odvolací soud nesmí zásadně přezkoumávat, i kdyby šlo o výroky, proti nimž by odvolatel mohl podat odvolání, avšak odvolání nepodal. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 82/2003, publikované pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr., též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 4 Tdo 412/2013, publikované pod č. 68/2013 Sb. rozh. tr.).
10. Protože přípustnost dovolání se posuzuje ve smyslu § 265a odst. 1 tr. ř. k dovolání jako celku, je podstatné, zda alespoň jeho část, např. týkající se jen výroku o vině nebo jen výroku o trestu, uvedené podmínky splňuje. Pro to, aby Nejvyšší soud mohl, byť část dovoláním napadeného rozhodnutí přezkoumat, stačí, že je dovolání přípustné jen v části, tzn. jen ve vztahu k některému z oddělitelných výroků. Proto, i když by bylo dovolání formálně nepřípustné k jednomu z takových oddělitelných výroků, ač k jinému jsou splněny podmínky § 265a odst. 1 tr. ř., nelze takové dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř., ale je třeba jeho důvodnost posoudit v té části, na niž se důvod nepřípustnosti nevztahuje. O dovolání jako celku se rozhodne podle výsledku takového přezkumu.
11. V této věci bylo odvolání podáno toliko proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud správně podle § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumával zákonnost a odůvodněnost pouze tohoto oddělitelného výroku, jakož i správnost postupu řízení, které mu předcházelo, aniž byl přitom povinen přezkoumat jiné výroky postupem podle § 254 odst. 2, 3 tr. ř. (viz odstavec 4. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Proto mohl obviněný napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen ve výroku o trestu, tj. v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Avšak obviněný nesměřoval ani část své dovolací argumentace proti výroku o trestu a brojil v něm výlučně proti výroku o vině. Nelze proto shledat, že by bylo dovolání alespoň v některé z jeho částí přípustné.
12. Nejvyšší soud proto bez věcného přezkoumání rozhodnutí podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl dovolání obviněného, neboť není přípustné. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 3. 2022 JUDr. Josef Mazák předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Roman Vicherek, Ph.D.