7 Tdo 1344/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. 12. 2004
dovolání obviněného Ing. M. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Ostravě pod sp. zn. 15 T 231/2001 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T 231/2001.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Ostravě přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
I .
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. 15 T
231/2001, byl obviněný Ing. M. B. uznán vinným trestným činem poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák.
Podle zjištění okresního soudu se jej dopustil tím, že „v období od 5.11.1999
do 13.2.2000 v Ostravě blíže nezjištěným způsobem použil částku 1.197.616,25
Kč, kterou obdržel z účtu svého právního zástupce JUDr. P. S. na účet vedený u
U. B., a.s., O., majitele J. B., kdy tuto částku postupně z uvedeného účtu
vybral v hotovosti, a takto činil přesto, že si byl vědom existence splatné
pohledávky za sebou věřitele společnosti V., a.s., na základě pravomocného
rozsudku Krajského obchodního soudu v Ostravě, sp.zn. 17 Cm 84/96, ve výši
2.084.654,- Kč, čímž způsobil této společnosti, jejímž právním nástupcem má být
Ing. J.V. – S., S., škodu ve výši 1.197.616,25 Kč“.
Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon
byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Poškozený Ing. J.V. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázán
podle § 229 odst. 3 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání, které však bylo usnesením
Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 2. 2004, sp. zn. 3 To 15/2004, zamítnuto
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě podal obviněný dovolání, a to z
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Usnesení krajského soudu napadl obviněný dovoláním v celém rozsahu. V prvé řadě
vyzdvihuje, že společnost V., a. s., nebyla jediným věřitelem obviněného.
Obviněný tvrdí, že z částky 1.197.616,25 Kč, která mu byla zaslána na účet,
použil na úhradu nesporných přednostních pohledávek částku 391.734,- Kč
(odvolává se v tomto ohledu na str. 3 odůvodnění rozsudku okresního soudu),
takže v jeho držení zůstala částka 805.882,25 Kč. Okresnímu soudu vytýká, že
ten dospěl k částce o 299.250,- Kč vyšší, tj. že by měl mít v držení
1.105.132,25 Kč. V další části odůvodnění svého dovolání obviněný vysvětluje,
že zbylou částku vybral z účtu svého bratra a uložil ji u jiné důvěryhodné
osoby, aby tak zamezil tomu, že se částky zmocní Ing. J.V.. Ten se na obviněném
domáhal zaplacení několika částek, ač podle přesvědčení obviněného nebyl
skutečným věřitelem, což podle něj prokázalo i následně vedené občanskoprávní
řízení.
Obviněný dále namítá, že uvedenou hotovost jako část svého majetku ani neukryl,
ani nezatajil, nehodlal rovněž zmařit pohledávku společnosti V., a. s., neboť s
ní byl v kontaktu. Postoupení pohledávky Ing. J.V. však obviněný považuje za
neplatné. To, že pohledávka této společnosti za ním nebyla ani zčásti uhrazena,
bylo podle obviněného zaviněno nikoli jeho jednáním, nýbrž tím, že odpovědní
zaměstnanci této společnosti na něm pohledávku nevymáhali. Proto také učinil
kroky, aby se k těmto prostředkům formou soudní exekuce nedostal podle
obviněného zdánlivý věřitel Ing. J.V..
Závěrem dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení i rozsudek
okresního soudu v celém rozsahu zrušil a okresnímu soudu přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby jej Nejvyšší soud sám
obžaloby v celém rozsahu zprostil
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání podrobně písemně vyjádřila podle §
265h odst. 2 tr. ř. Ve svém vyjádření poukazuje na to, že soud vymezil dobu
páchání zjištěného skutku na období od 5. 11. 1999 do 13. 2. 2000, tedy na dobu
před uzavřením smlouvy mezi společností V., a. s., a Ing. J.V. – S., o
postoupení předmětné pohledávky. Veškeré námitky zpochybňující postavení Ing.
J.V. jako věřitele proto považuje za bezpředmětné. Podle ní i tvrzení o uložení
peněz u „důvěryhodné osoby“ směřuje do oblasti skutkových zjištění, když podle
skutkové věty rozsudku obviněný peníze „použil nezjištěným způsobem“. Pokud
ovšem dlužník svěří svou hotovost do úschovy věřiteli neznámé osobě, lze podle
nejvyšší státní zástupkyně hovořit o ukrytí, resp. odstranění majetku ve smyslu
§ 265 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Jiná je podle ní situace ohledně tvrzení dovolatele, že část prostředků použil
na úhradu pohledávek tzv. přednostních věřitelů. Podle nejvyšší státní
zástupkyně nelze akceptovat úvahu obsaženou na str. 7 - 8 rozsudku okresního
soudu, podle níž byl čin dokonán již samotným převedením finančních prostředků
na účet bratra obviněného, byť okolnosti založení tohoto účtu krátce před
dojitím platby považuje za podezřelé. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na
to, že obhajobu obviněného, podle které nejméně 391.734,- Kč z částky, která
byla zaslána na účet jeho bratra, použil na úhradu dluhů státním orgánům,
okresní soud zjevně nepovažoval za vyvrácenu (viz str. 3 odůvodnění rozsudku).
V případě této částky by tedy podle nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno
hovořit o odstranění majetku či jeho části a nedošlo by ohledně ní k naplnění
znaků trestného činu poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. Vzhledem k výši
takové částky nelze podle ní dovodit, že by projednání dovolání nemohlo zásadně
ovlivnit postavení obviněného ve smyslu § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Závěrem navrhovala, aby Nejvyšší soud usnesení krajského soudu zrušil a
přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné,
bylo podáno oprávněnou osobou, v zákonné lhůtě a na předepsaném místě.
Poté se zaměřil na to, zda námitky uplatněné v dovolání lze skutečně považovat
za některý z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř., neboť uplatnění
námitek, které obsahově naplňují dovolací důvod, je nezbytnou podmínkou
přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
Nejvyšší soud v této souvislosti konstatuje, že v případě dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v jeho rámci namítat, že zjištěný
skutek byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, přestože znaky
tohoto trestného činu, resp. znaky žádného trestného činu neměl. Myslí se tím
přitom skutek, tak jak byl soudem zjištěn. Tento dovolací důvod tudíž
neumožňuje namítat nesprávnost skutkových zjištění, nesprávnost hodnocení
provedených důkazů ani neúplnost provedeného dokazování.
Znaky trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
lze naplnit několika způsoby. Obviněný Ing. M. B. se jej podle zjištění soudů
dopustil tím, že zmařil uspokojení svého věřitele tím, že odstranil část svého
majetku a tímto činem způsobil značnou škodu.
Za zmaření uspokojení svého věřitele se v souladu s respektovanou judikaturou
považuje takové jednání pachatele, kterým způsobí stav, kdy věřitel nemůže ani
částečně dosáhnout uspokojení své splatné pohledávky. K trestní odpovědnosti
pachatele by ovšem nestačilo, kdyby věřitel měl možnost uspokojit svou
pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Je také s přihlédnutím k posuzovanému
případu důležité poznamenat, že dlužník, který ze svého majetku uhradí jiné
pohledávky vůči sobě, se nedopouští trestného činu podle § 256 odst. 1 písm. a)
tr. zák., byť by tím současně zmařil nebo částečně zmařil uspokojení jiného
věřitele, mohlo by se ovšem jednat o jiný trestný čin, například o trestný čin
zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. (k tomu viz č. 41/1990, č. 38/2001
Sb. rozh. trest.).
Všechny alternativy skutkové podstaty poškozování věřitele podle § 256 odst. 1
písm. a) tr. zák. (zničení, poškození, zatajení, zcizení, učinění
neupotřebitelným nebo odstranění majetku) zahrnují zmenšení aktiv z majetku
dlužníka, který by jinak mohl sloužit k uspokojení věřitele. Odstranění, jehož
se podle závěru soudů dopustil obviněný Ing. M. B., spočívá v ukrytí majetku
pachatelem tak, aby s ním dlužník mohl i nadále disponovat, avšak s vyloučením
možnosti uspokojení věřitele z tohoto majetku.
Soudy podle skutkových zjištění, která učinily, omezily ve výroku rozsudku dobu
páchání trestné činnosti obviněného oproti obžalobě na období do 13. 2. 2000 s
tím, že 14. 2. 2000 byla uzavřena smlouva mezi společností V., a. s., a Ing.
J.V. – S., o postoupení předmětné pohledávky. Omezily tím tedy zjištěný skutek
jen na jednání obviněného vůči společnosti V., a. s. Vzhledem k tomu, že
dovolání podal pouze obviněný, nepřipadá v úvahu změna napadeného rozhodnutí v
neprospěch obviněného (§ 265p odst. 1 tr. ř.), takže i Nejvyšší soud se ve svém
přezkumu omezil jen na shora uvedenou dobu.
Stručně řečeno, obviněný v dovolání uplatnil dvě zásadní námitky. Jednak, že
nečinil kroky k tomu, aby zmařil uspokojení pohledávky společnosti V., a. s.,
jednak, že z částky 1.496.866,25 Kč, která byla v inkriminované době
poukázána na účet jeho právního zástupce, uhradil další přednostní pohledávky.
Způsobená škoda by tedy i v případě uznání viny trestným činem poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., byla podle jeho přesvědčení
nižší než 1.197.616,25 Kč, jak ji ve výroku rozsudku vyčíslil okresní soud.
Tyto námitky shledal Nejvyšší soud částečně důvodné. V prvé řadě skutková věta
rozsudku okresního soudu nevyjadřuje jednoznačně naplnění znaků trestného činu
poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák. V této souvislosti
Nejvyšší soud připomíná, že toliko výrok rozsudku má konstitutivní účinek,
takže jeho nedostatky spočívající v absenci skutečností vyjadřujících některý
ze znaků skutkové podstaty trestného činu nelze napravovat v odůvodnění
rozhodnutí (k tomu viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 565/02).
Okresní soud sice ve výroku svého rozsudku konstatuje, že obviněný „… blíže
nezjištěným způsobem použil částku 1.197.616,25 Kč, kterou obdržel, tuto částku
postupně z uvedeného účtu vybral v hotovosti přesto, že si byl vědom existence
splatné pohledávky za sebou věřitele společnosti V., a.s., čímž jí jako svému
věřiteli způsobil škodu ve výši 1.197.616,25 Kč …“. Takto formulovaná skutková
zjištění nesvědčí o jednoznačném naplnění znaků trestného činu poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Závěr, že tuto částku blíže nezjištěným způsobem použil, připouští mimo jiné i
to, co namítá obviněný v rámci dovolání, a sice, že ji přinejmenším částečně
použil na úhradu jiných přednostních pohledávek. Z popisu zjištěného skutku
není zřejmá subjektivní stránka jednání obviněného, tj. zda transakce s
částkou, kterou obdržel, měly být motivovány záměrem obviněného odstranit tento
svůj majetek, tj. zabránit jejich prostřednictvím, aby z tohoto majetku mohla
být uspokojena pohledávka věřitele, společnosti V., a. s., případně dalších
věřitelů. To soud konstatuje pouze v odůvodnění rozsudku na str. 7 a 8, kde se
výslovně uvádí, že založení účtu na jméno bratra bylo vedeno záměrem vyhnout se
exekucím, které obviněnému hrozily.
A právě nejasné závěry ohledně obhajoby obviněného ve vztahu k údajným platbám
dalším přednostním dlužníkům považuje Nejvyšší soud za další nedostatek
rozhodnutí okresního i krajského soudu. Má totiž význam pro závěr o výši
způsobené škody a tím i právní kvalifikaci jednání obviněného.
Rozhodnutí okresního soudu shledává Nejvyšší soud, pokud jde o zjištěnou výši
škody způsobené obviněným, rozporným.
Ve skutkové větě rozsudku okresního soudu se konstatuje, že obviněný způsobil
věřiteli společnosti V., a. s., škodu ve výši 1.197.616,25 Kč. Z kontextu
výroku lze dovodit, že okresní soud považoval za způsobenou škodu celou částku,
která byla na účet bratra obviněného převedena jeho právním zástupcem po
stržení úhrady odměny za zastupování obviněného ve výši 299.250,- Kč.
Na str. 3 odůvodnění rozsudku okresního soudu se však uvádí, že z písemného
vyjádření obviněného ze dne 10. 10. 2000 bylo zjištěno (tato formulace navozuje
jednoznačný dojem, že soud v této části obhajobu obviněného akceptoval), že z
částky, kterou obdržel, zaplatil další přednostní pohledávky ve výši 391.734,-
Kč. Okresní soud z toho v další větě odůvodnění rozsudku činí závěr, že i tak
by obviněnému ještě zůstávala částka 1.105.132,25 Kč. V takovém případě by
ovšem způsobená škoda nemohla činit 1.197.616,25 Kč, jak se uvádí ve výroku
rozsudku. Okresní soud dále na str. 3 - 4 odůvodnění v podstatě připouští,
odkazujíc na další vyjádření obviněného ze dne 10. 6. 2001, že tento plnil
další dluhy ve výši 205.709,40 Kč, zdůrazňuje však v této souvislosti, že
společnosti V., a. s., neplnil obviněný nic.
Z odůvodnění rozsudku je přitom zřejmé, že tvrzení obviněného o údajných
dalších platbách jiným dlužníkům v době, kdy měl plnit společnosti V., a. s.,
nepovažovaly soudy pro posouzení jednání obviněného za relevantní. Tento právní
názor však neshledává Nejvyšší soud správným. Jak již bylo řečeno shora (s
poukazem na respektovanou judikaturu, např. č. 41/1990 Sb. rozh. trest.), pokud
by skutečně bylo prokázáno, že obviněný Ing. J. B. plnil z částky, kterou v
inkriminované době obdržel, jiné, skutečné (nikoli fingované) pohledávky,
nemohly by být tyto částky zahrnuty do výše škody způsobené společnosti V., a.
s., neboť by ohledně nich nebylo možno učinit závěr, že obviněný tuto část
svého majetku odstranil, aby tak zmařil uspokojení svého dlužníka. Bylo by
ovšem možno zvažovat, zda se nejedná ve vztahu k těmto platbám o jiný trestný
čin, například o trestný čin zvýhodňování věřitele podle § 256a tr. zák. V
posuzovaném případě by však muselo být pečlivě zkoumáno, zda byla zachována
tzv. totožnost skutku a zejména, zda by eventuálním uznáním obviněného vinným
tímto trestným činem vedle trestného činu poškozování věřitele podle § 256
odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. nedošlo k porušení zákazu reformace in
peius (zákazu změny k horšímu) podle § 265s odst. 2 tr. ř.
Uvedená pochybení okresního soudu neodstranil ani soud odvolací, přestože
některá z nich obviněný výslovně namítal ve svém odvolání.
Po přezkoumání věci proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že formulace skutkové
věty v rozsudku okresního soudu neposkytuje jednoznačný podklad pro právní
posouzení takto zjištěného skutku jako trestného činu poškozování věřitele
podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. I když některé formulace
obsažené v odůvodnění rozsudku činí skutkové závěry soudu ve vztahu k použité
právní kvalifikaci přesvědčivějšími, nemůže to nedostatky výroku rozsudku
zhojit, jak na to v jiných obdobných případech opakovaně poukázal i Ústavní
soud.
Vzhledem k nesprávnému pominutí plateb, které obviněný podle svého tvrzení
učinil v inkriminované době na úhradu dalších přednostních pohledávek,
shledává Nejvyšší soud jako nedostatečně podložený i závěr o výši škody
způsobené obviněným. Výše zákonné hranice tzv. značné škody ve výši 500.000,-
Kč (viz § 89 odst. 11 tr. zák.) byla podle zjištění soudů překročena obviněným
poměrně jednoznačně, takže nelze vyloučit, že i po započtení pohledávek
uhrazených obviněným ve prospěch dalších dlužníků by jednání obviněného mohlo
být posouzeno opět podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. Nicméně
případný závěr o snížení způsobené škody v řádech statisíců nelze podle závěru
Nejvyšší soudu interpretovat jako změnu, která by nemohla zásadně ovlivnit
postavení obviněného /§ 265i odst. 1 písm. f) tr. ř./, a to přinejmenším z
pohledu kritérií rozhodných pro ukládání trestu (§ 31 odst. 1, § 23 odst. 1 tr.
zák.).
IV.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí krajského i okresního soudu zrušil v celém
rozsahu a okresnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl (§ 265k odst. 1, § 265k odst. 2, § 265l odst. 1 tr. ř.).
Na okresním soudu především bude, aby odstranil přetrvávající nejasnosti
týkající se obhajoby obviněného, že část částky, jež mu byla zaslána, použil na
úhradu pohledávek jiných věřitelů než společnosti V., a. s. Pokud by tato
obhajoba obviněného nebyla vyvrácena, bude třeba tomu přizpůsobit závěr o výši
škody způsobené této společnosti a adekvátně i právní posouzení jednání
obviněného. V případě opětovného uznání obviněného vinným trestným činem
poškozování věřitele podle § 256 tr. zák. bude nezbytné precizovat skutková
zjištění ve výroku rozsudku tak, aby z nich bylo jednoznačně zřejmé naplnění
znaků tohoto trestného činu, zejména ve vztahu k naplnění znaků subjektivní
stránky činu.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný .
V Brně dne 29. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Robert Fremr v. r.