7 Tdo 1355/2011-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného P. L., stíhaného v řízení proti uprchlému, které
podal proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 11 To
203/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T
92/2010, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
I.
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2011, sp. zn. 1 T
92/2010, byl obviněný uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §
250b odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona, a podle § 250b odst. 4 a § 35 odst. 2 tr.
zákona byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle
§ 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 35 odst. 2 tr. zákona byl současně zrušen výrok o
trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 11. 2009,
sp. zn. 51 T 143/2009, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která tím
pozbyla podkladu. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo také
rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené Českomoravské záruční a rozvojové
banky, a. s., na náhradu škody.
K odvolání obviněného, podanému jeho ustanoveným obhájcem, Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. 11 To 203/2011, zrušil podle § 258
odst. 1 písm. f) odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu I. stupně pouze ve
výroku o náhradě škody, a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. znovu v
rozsahu zrušení ve věci rozhodl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání,
ve kterém uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k), d) a l) tr.
ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřuje v tom, že
v rozsudku „nebylo nikterak rozhodnuto o tom, zda se ostatní výroky soudu
prvního stupně (zejména pokud jde o výrok o vině a na něj navázaný výrok o
uložení trestu) potvrzují, či zda se na základě podaného odvolání zrušují.
Je proto namítáno, že „naprosto chybí výrok“ o tom, jak odvolací soud rozhodl
o zbytku rozhodnutí soudu I. stupně.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. porušení
ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení i ve veřejném zasedání,
je spatřován v tom, že bylo konáno řízení proti uprchlému podle § 302 a násl.
tr. ř., ač pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Ze spisu vyplývá, že
obviněný se i s celou rodinou odstěhoval do USA (stát Florida), kde doposud
žije, a orgány činné v trestním řízení z toho dovodily, že se vyhýbá
trestnímu řízení, aniž by zjišťovaly, zda účelem jeho pobytu v cizině a
motivem, je právě probíhající trestní řízení. Soud se spokojil s tím, že se
obviněný dlouhodobě nezdržuje na dostupných a známých adresách, a svým
postupem mu odňal základní práva, která mu v trestním řízení přísluší.
Zejména právo být přítomen hlavnímu líčení a náležitě se hájit.
Existence důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je pak
spatřován v tom, že provedenými důkazy nebylo prokázáno předání částky 3 mil.
Kč společností Decker, s. r. o., zpět obviněnému, který si ji následně
ponechal. Pokud by při sjednávání úvěrové smlouvy měl úmysl ponechat si tuto
částku, není jasné, proč tyto peníze posílal na účet společnosti Decker, s. r.
o., když si nemohl být jist tím, že mu tato společnost bude ochotna následně
přeposlat peníze zpět z důvodu nevydání stavebního povolení. Je také namítáno,
že jedním ze dvou provedených důkazů o převodu peněz společností Decker, s. r.
o., do rukou obviněného, byl výslech tehdejšího jednatele této společnosti R.
N., jehož věrohodnost je ale otázkou, když se mu vyplatí tvrdit předání peněz,
přestože se tak nestalo. Dalším důkazem je pak směnka, jíž se společnost H. A.
P. s. r. o., zavázala zaplatit společnosti Decker, s. r. o., částku 3 mil.
korun, aniž by bylo zřejmé za co. Soudy přitom jako nadbytečné zamítly návrhy
na provedení výslechu správce konkurzní podstaty společnosti obviněného H. A.
P., s. r. o., jejímž byl obviněný jednatelem, ke zjištění, zda existují
dokumenty potvrzující převzetí předmětné částky obviněným, a o jejím
zaevidování v účetnictví společnosti, na provedení výslechu stávajícího
jednatele společnosti Decker, s. r. o., D. S. ke zjištění, zda došlo k
výplatě částky uváděné svědkem R. N., a také na výslech p. L., která byla v
dané době rovněž jednatelkou společnosti H. A. P., s. r. o. Nebyl tak zjištěn
skutkový stav bez důvodných pochybností a o předání předmětné částky nebylo
dosaženo praktické jistoty.
V závěru dovolání bylo navrženo, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
soudů obou stupňů, včetně vadného předcházejícího řízení, a přikázal soudu I.
stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedl, že obviněný byl vyslechnut ještě před zahájením trestního
stíhání, a nepochybně tedy věděl o tom, že záležitost použití předmětného úvěru
je předmětem šetření orgánů činných v trestním řízení. Za této situace se
nezdržoval na žádné v úvahu přicházející adrese a stal se tak pro tyto orgány
naprosto nedosažitelný. Z obsahu vydaného příkazu k zatčení přitom vyplývá,
že příslušné orgány činné v trestním řízení měly informaci o tom, že se
obviněný údajně zdržuje v USA, přičemž on sám, ani prostřednictvím obhájce,
nikdy soudu nesdělil konkrétní informaci o místě svého pobytu v zahraničí.
Státní zástupce proto považuje podmínky pro řízení proti uprchlému za splněné.
K námitce ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. státní
zástupce uvedl, že rozsudek odvolacího soudu netrpí absencí nebo neúplností
některého výroku, když se o odvolání rozhoduje jako o celku a nikoli zvláštním
výrokem ve vztahu ke každému výroku napadeného rozhodnutí. Nebylo tak
povinností odvolacího soudu rozhodovat samostatným výrokem o odvolání ve vztahu
k výrokům, ohledně kterých neshledal odvolání důvodným.
K námitkám v rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. státní zástupce uvedl, že tyto směřují výlučně proti hodnocení
důkazů a úplnosti provedeného dokazování, takže se s tímto dovolacím důvodem
zcela míjejí. Protože ale státní zástupce shledává námitky obviněného ohledně
dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a k) tr. ř. zjevně
nedůvodnými, navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání.
II.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, pokud
v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný
existenci tohoto důvodu dovolání spatřuje v tom, že v rozsudku odvolacího
soudu chybí výrok o tom, jak soud rozhodl ohledně výroku o vině a trestu z
rozsudku soudu I. stupně, které byly rovněž napadeny odvoláním, resp., že o
těchto výrocích nebylo rozhodnuto.
O chybějící výrok se ale v této trestní věci nejedná. Jak uvedl již
státní zástupce ve vyjádření k dovolání, soud v trestním řízení rozhoduje o
odvolání jako o celku. Shledá-li proto odvolání směřující proti všem výrokům
rozhodnutí soudu I. stupně důvodným pouze ohledně některého z oddělitelných
výroků, jakým byl v tomto případě výrok o náhradě škody, a v ostatních výrocích
(o vině a trestu) žádné vady nezjistí, nejedná se o částečně důvodné nebo
částečně nedůvodné odvolání, ale o odvolání jako celek důvodné. Námitka
obviněného je zjevně motivována praxí soudů v občanskoprávním řízení, která se
ale v trestním řízení neuplatní, protože soud postupuje v tomto řízení podle
trestního řádu, který namítaný postup neumožňuje. Odvolací soud proto
postupoval správně, pokud zrušil pouze oddělitelný výrok o náhradě škody,
který shledal vadným a v rozsahu zrušení pouze ohledně náhrady škody znovu
rozhodl. Výroky o vině a trestu z rozsudku soudu I. stupně, jako správné tak
zůstaly beze změny v platnosti, a rozhodnutím odvolacího soudu nabyly rovněž
právní moci, aniž by ohledně těchto nedotčených výroků bylo podle trestního
řádu nutno činit nějaký zvláštní, samostatný výrok. Nejvyšší soud proto shledal
námitky obviněného ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
zjevně neopodstatněnými.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud také ohledně námitek v rámci
důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který je dán tehdy,
byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Pod tento důvod dovolání spadají námitky obviněného proti
konání řízení proti uprchlému podle § 302 a následujících trestního řádu, ač
pro takové řízení neměly být splněny zákonné podmínky.
Podle § 302 tr. ř. lze konat řízení proti uprchlému proti tomu, kdo se
vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.
Z trestního spisu vyplývá, že proti obviněnému jako uprchlému bylo
zahájeno trestní stíhání doručením usnesení o jeho zahájení ustanovenému
obhájci dne 13. 4. 2010. V souladu s ustanovením § 305 tr. ř. pak po podání
obžaloby rozhodl soud I. stupně o konání řízení proti uprchlému usnesením ze
dne 26. 5. 2010, sp. zn. 1 T 92/2010 (č. l. 222 tr. spisu). Téhož dne byl
soudem vydán také příkaz k zatčení obviněného.
V příkazu k zatčení soud uvedl, že obviněnému nebylo možno doručit
usnesení o zahájení trestního stíhání a žádným možným způsobem jej nebylo možno
ani předvolat k výslechu. Policií ČR bylo zjištěno, že se obviněný údajně
zdržuje v USA, v místě bydliště jej nelze zastihnout a jeho pobyt není znám.
V usnesení o vedení řízení jako proti uprchlému, pak soud uvedl, že
obviněný byl stíhán jako uprchlý již Obvodním soudem pro Prahu 10 pro jiný
trestný čin (trestní příkaz tohoto soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 51 T
143/2009), nezdržuje se v místě trvalého ani přechodného bydliště, jiná jeho
adresa nebyla zjištěna a Policií ČR je po něm stále pátráno.
Po zahájení úkonů trestního řízení dne 9. 6. 2008 pro daný trestný čin,
obviněný k věci téhož dne podal vysvětlení podle § 158 odst. 5 tr. ř. jako
podezřelý a byl si tak plně vědom, že ve věci probíhá šetření orgány policie.
Od tohoto okamžiku se stal obviněný pro orgány činné v trestním řízení
nedosažitelný, na jím uvedených adresách zásilky nepřebíral. Bezvýsledné bylo
také šetření policie na těchto adresách. Z šetření ale vyplynulo, že se
obviněný i s rodinou nachází v USA, jak vyplynulo z dokladů v jiném trestním
stíhání obviněného vedeném rovněž jako proti uprchlému. Z úředního záznamu
policie (č. l. 191 tr. spisu) vyplývá, že také matka obviněného telefonicky
potvrdila jeho odstěhování i s rodinou do USA s tím, že nemá na něj kontakt. Z
uvedených skutečností vyplývá, že ve věci byly dány důvody pro konání řízení
proti uprchlému podle § 302 tr. ř., neboť obviněný se vyhýbal trestnímu řízení
pobytem v cizině a tato námitka je zjevně neopodstatněná. Přitom Nejvyšší soud
poukazuje také na ustanovení § 306a odst. 2 tr. ř., podle kterého po pominutí
důvodů řízení proti uprchlému, může obviněný do 8 dnů od doručení rozsudku
navrhnout, aby byl rozsudek zrušen, což soud k návrhu obviněného učiní a hlavní
líčení provede znovu.
Další námitky obviněného v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. již pod tento, ani žádný jiný, uplatněný dovolací důvod nelze
podřadit, protože se týkají výhradně úplnosti dokazování a hodnocení důkazů.
Obviněný tak dovoláním napadá správnost skutkového zjištění soudu I. stupně, o
kterém jsou podle jeho názoru důvodné pochybnosti. Námitky proti správnosti
skutkových zjištění lze ale uplatnit pouze v odvolání jako řádném opravném
prostředku, což se také v této trestní věci stalo, ale odvolací soud je
neshledal důvodnými. Dovolání ale není dalším odvoláním, a řízení o dovolání
jako mimořádném opravném prostředku proti již pravomocnému rozhodnutí soudu II.
stupně, se řídí přísnějším režimem, kdy přezkumná povinnost dovolacího soudu
může být založena pouze námitkami odpovídajícími důvodům dovolání taxativně
uvedeným v ustanovení § 265b tr. ř. Mezi těmito důvody dovolání ale není
uvedena nesprávnost skutkových zjištění, nebo neúplnost dokazování či nesprávné
hodnocení důkazů. Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá,
že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním soudů v řízení a je oprávněn
přezkoumávat pouze správnost právního posouzení skutku.
Výjimečný zásah do skutkových zjištění až v řízení o dovolání, může
odůvodnit pouze existence tzv. exrémního rozporu (nesouladu) mezi provedenými
důkazy a na základě jejich hodnocení učiněnými skutkovými zjištěními soudu,
který se ve svém důsledku mohl projevit také v nesprávném právním posouzení
skutku. Takovýto rozpor ale není v dovolání namítán a ani Nejvyšší soud jej
ve věci nezjistil. Shodnými námitkami proti skutkovému stavu se přitom
podrobně zabýval odvolací soud na straně 2 napadeného rozsudku a Nejvyšší
soud na tuto část odůvodnění plně odkazuje, když se s názorem odvolacího
soudu ztotožnil. Již soud I. stupně, zejména na základě výpovědí svědkyň J. Š.
a JUDr. M. S., podrobně objasnil okolnosti uzavření úvěrové smlouvy, které
potvrzují, že obviněný po vyčerpání účelově vázaného úvěru, krátce po jeho
poskytnutí, neplnil podmínky úvěru, nereagoval na výzvy poskytovatele úvěru a
stal se nekontaktní. Způsob převzetí částky 3 mil. Kč formou půjčky v
hotovosti, jak jej potvrzuje svědek R. N., včetně vystavení směnky
obviněným, zadlužení obchodní společnosti N. A. P., s. r. o., a výpověď
nájemní smlouvy daných prostor pronajímatelem poprvé již dne 26. 6. 2006 pro
neplacení nájemného, potvrzují závěr soudu, že bez souhlasu věřitele si
obviněný tuto část úvěru ponechal, použil ji na jiný účel a způsobil tím
značnou škodu ve smyslu trestného činu podle § 250b odst. 2, 4 písm. b) tr.
zákona. Nelze přitom přisvědčit námitce, že pokud obviněný měl při sjednávání
úvěrové smlouvy s poškozenou úmysl ponechat si částku 3 mil. Kč, není jasné,
proč tyto peníze posílal na účet společnosti Decker, s. r. o., když neměl
jistotu, že tato společnost bude ochotna přeposlat mu peníze následně zpět.
Předně obviněný nebyl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 tr.
zák., u kterého se vyžaduje existence podvodného úmyslu od počátku, tj. již v
době uzavírání úvěrové smlouvy. I když zjištěné okolnosti případu nasvědčují
možné existenci tohoto úmyslu, byl obviněný uznán vinným trestným činem
úvěrového podvodu podle § 250b odst. 2 tr. zák., kde není nutný uvedený úmysl
a postačí použití úvěru bez souhlasu věřitele na jiný než určený účel.
Poskytnutý úvěr přitom podle úvěrové smlouvy nemohl čerpat obviněný v
hotovosti, ale na základě předložených smluv o dílo, faktur či jiných daňových
dokladů, musel dávat příkazy k úhradě. Obviněný tak podle podmínek čerpání
úvěru (čl. III úvěrové smlouvy) nutně potřeboval jinou obchodní společnost,
která se měla podílet na činnostech, k jejichž financování byl úvěr účelově
určen a na jejíž bankovní účet mohl dávat příkazy k převodu peněžních
prostředků (viz též „Obchodní podmínky...“, bod III. čerpání úvěru).
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné
odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš