7 Tdo 1366/2014-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2014 v neveřejném zasedání o
dovolání obviněného R. V., proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 5. 6. 2014, sp. zn. 14 To 125/2014, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 6 T 127/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 6 T 127/2013, byl
obviněný R. V. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákona ve formě organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona a
byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 32
měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona mu byl uložen
peněžitý trest ve výměře 50.000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro
případ, že by jím peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody na 4 měsíce. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o
vině a trestu také u obviněného J. H. jako hlavního pachatele.
Obviněný R. V. se podle rozsudku soudu I. stupně organizátorství uvedeného
trestného činu dopustil tím, že v přesně nezjištěném období v měsíci listopadu
2009, nejpozději 26. 11. 2009, v T., přesvědčil spoluobviněného J. H. s
příslibem, že bude hradit splátky leasingu a spoluobviněnému vyplácet poměrnou
část zisků získaných provozem níže uvedených strojů a zařízení, vše motivované
získáním těchto strojů a zařízení do své moci a jejich další realizací
dosažením vlastního majetkového prospěchu, k uzavření leasingových smluv
č. ..., jejímž předmětem byl leasingový pronájem traktoru zn. ...... včetně
mulčovače se sběrným košem v ceně 575.000 Kč a č. ....., jejímž předmětem byl
čelní nakladač zn. Bonatti MP2 v kupní ceně 114.700 Kč (obojí bez DPH), a k
získání předmětu leasingu přispěl osobně tím, že spoluobviněnému J. H. předal
finanční částku 123.201 Kč určenou na uhrazení akontace, čímž bylo uzavření
smluv a předání předmětů leasingu podmíněno, a dne 27. 1. 2010 a 31. 3. 2010
vyžádal od spoluobviněného potvrzení o předmětech leasingu, na základě těchto
sám tyto věci převzal a dále s nimi disponoval, tedy nikdy spoluobviněnému
předmětné věci nepředal, dále s nimi disponoval a následně ani spoluobviněnému,
ani leasingové společnosti přes opakované výzvy předměty leasingu nevydal a s
věcmi naložil nezjištěným způsobem, přičemž spoluobviněnému J. H. ani
přislíbené splátky leasingu nehradil, čímž společnosti Deutsche Leasing ČR,
s.r.o., způsobil škodu ve výši nejméně 566.499 Kč.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný R. V. odvolání, které Krajský
soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 5. 6. 2014, sp.
zn. 14 To 125/2014, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný R. V. řádně a včas dovolání,
opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný
uvedl, že byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákona, přičemž „tr. zákon platný v době rozhodování pod ustanovením §
250 postihuje manipulaci s kurzem investičních nástrojů, bod 3, písm. b nemá“.
Podle odůvodnění rozsudku soud užil právní kvalifikaci podle zákona ve znění
platném ke dni spáchání skutku, které shledal příznivějším, avšak ve výrokové
části již toto časové rozlišení neuvedl. Podle obviněného je znění zákona,
podle kterého soud postupoval, nezbytnou částí výroku a výrok je tedy podle něj
neúplný. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
spatřuje nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné právní hodnocení v
porušení principu akcesority (pozn. účastenství). Uvádí, že organizátorem je
ten, kdo se rozhodujícím způsobem podílí na trestném činu spáchaného jinou
osobou. Má za to, že popis skutku pachatele musí být totožný s popisem skutku
organizátora. Soudy však popsaly jednání pachatele a organizátora odlišně,
přičemž z popisu skutku u obviněného J. H. podle obviněného neplyne, že by se
dopustil trestného činu podvodu, když porušení smlouvy po jejím podpisu není
trestné, pokud není prokázáno, a ve skutku uvedeno, že úmysl porušit byl předem
zamýšlen. Obviněný nesouhlasí ani s vyčíslením škody, která je ve výroku
rozsudku rozdílem kupní ceny a uhrazené akontace, avšak ze spisu plyne, že byly
uhrazeny čtyři leasingové splátky v částce 70.420 Kč, takže nelze dovozovat
úmysl od počátku neplatit a způsobit tak značnou škodu. Dále uvádí, že při
zjišťování skutkového stavu mají být provedeny všechny důkazy, tedy i důkazy
navržené obhajobou, svědčící v jeho prospěch. Soud však neprovedl jím
navrhovaný výslech svědka V. V. Podle obviněného soud neprovedl důkazy, které
by svědčily o jeho účasti na trestném jednání. Zdůrazňuje, že žádné věci
nepřebíral a ani je u sebe neměl. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. obviněný uvedl, že bylo rozhodnuto o jeho odvolání, aniž byly
splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího
soudu, jakož i vadné řízení, které mu předcházelo a přikázal soudu I. stupně
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání s
námitkami obviněného nesouhlasí. Tvrzení, že zásada akcesority účastenství
předpokládá shodný popis skutku u organizátora i přímého pachatele, postrádá
podle něj jak zákonnou oporu, tak logiku. Chování organizátora a
bezprostředního pachatele reálně nemůže být identické a proto není možné
požadovat, aby popis skutků ve výroku rozsudku byl totožný. Shoda musí podle
státního zástupce pokrývat podstatu věci (v daném případě podvodné jednání ve
formě uvedení v omyl či využití něčího omylu, s cílem obohatit sebe či jiného a
způsobení značné škody), avšak u organizátora navíc znak úmyslného zosnování
jednání přímého pachatele. Státní zástupce je přesvědčen, že těmto požadavkům
výroková část rozsudku nalézacího soudu vyhovuje. Správné podle něj není ani
tvrzení obviněného, že jednání obviněného J. H. není trestné, neboť uzavření
leasingových smluv nebylo ze strany obviněného J. H. myšleno vážně, věděl, že
stroje ve skutečnosti převezme, bude provozovat a leasingové splátky bude
hradit obviněný R. V. a v tomto smyslu podle státního zástupce prodávajícího
uváděl v omyl při vědomí hrozící škody. Pokud jde o námitku obviněného týkající
se vyčíslení škody, státní zástupce uvedl, že nelze směšovat škodu jako znak
skutkové podstaty trestného činu a škodu ve smyslu rozhodování o povinnosti k
její náhradě. Škoda v kvalifikačním smyslu je dána reálně způsobeným zmenšením
majetku poškozeného v okamžiku dokonání trestného činu. A ta byla podle
státního zástupce správně vyčíslena částkou 566.499 Kč jako rozdíl kupní ceny
obou strojů a uhrazené akontace. Uhrazené leasingové splátky by podle státního
zástupce měly význam pouze pro výrok o náhradě škody. O nároku na náhradu škody
však nebylo rozhodováno. Podle státního zástupce nebyl ani naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť nalézací soud na str. 13
svého rozhodnutí výslovně uvedl, že užití nové právní úpravy podle trestního
zákoníku není pro obviněné příznivější, tedy muselo být užito znění trestního
zákona účinné v době spáchání činu, tj. ke dni 26. 11. 2009. Takové vysvětlení
postupu soudu při volbě právní úpravy je podle něj zcela postačující a není
nutné, aby se tato skutečnost výslovně uváděla ve výroku o vině. Ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný podle státního zástupce
neuplatnil důvodně, neboť své tvrzení o nenaplnění procesních podmínek pro
zamítnutí odvolání, nepodpořil žádnou věcnou argumentací, takže není zřejmé,
jakou procesní podmínku měl na mysli. Státní zástupce uzavřel, že námitka, jíž
obviněný zpochybňoval úplnost provedeného dokazování, neodpovídá žádnému z
dovolacích důvodů a je z hlediska dovolání irelevantní.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.,
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že ve výrokové části rozhodnutí
soudu I. stupně je neúplný výrok. Podle obviněného se jedná o neúplný výrok,
neboť chybí rozlišení, podle kterého znění trestního zákona soud při svém
rozhodování postupoval. Nejvyšší soud shledal tuto námitku zjevně
neopodstatněnou.
Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou
podstatnou náležitost stanovenou zákonem. Neúplnost výroku rozhodnutí pak
spočívá v absenci či neúplnosti náležitostí výrokové části rozsudku a jeho
jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních § 120 odst. 1 písm. c),
odst. 3, § 121 až § 124 tr. ř. nebo výrokové části usnesení uvedené v § 134
odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle § 120 odst. 1 písm. c) tr. ř. je náležitostí rozsudku výrok rozsudku s
uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Výrok rozsudku vyjadřuje
závěrečný závazný názor soudu o projednávané věci. Pouze výrok rozsudku nabývá
právní moci a je vykonatelný. Lze jej rozdělit na výrok o vině (u rozsudku
odsuzujícího i zprošťujícího) a dále výrok o trestu (jen u odsuzujícího
rozsudku), výrok o náhradě škody a výrok o ochranném opatření. V uvedeném
případě tak přichází v úvahu výrok o vině a výrok o trestu.
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž
se obžaloby zprošťuje, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká,
a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení,
nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu
spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby
skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků
včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jednou z nejdůležitějších
částí právní kvalifikace výroku o vině je označení trestného činu, jehož se
výrok týká, které se ve výroku uvede zákonným pojmenováním i uvedením
příslušného zákonného ustanovení. Příslušné zákonné ustanovení je třeba uvést
tak, že se uvede číselné označení paragrafu, příslušný odstavec, písmeno či
alinea.
Podle § 122 odst. 1 tr. ř. se výrok o trestu skládá ze zákonného pojmenování
ukládaného druhu trestu (např. odnětí svobody, zákaz činnosti apod.) s uvedením
příslušného zákonného ustanovení, podle něhož je trest ukládán a vyměřována
jeho výše, případně u některých trestů stanoven způsob jejich výkonu.
Aplikují-li se tyto zásady na uvedený případ, je zjevné, že v rozhodnutí
okresního soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Uvedení okolnosti, podle
kterého znění trestního zákona bylo v dané věci postupováno, není zákonnou
náležitostí výrokové části. K námitce obviněného, že trestní zákon platný v
době rozhodování pod ustanovením § 250 postihuje manipulaci s kursem
investičních nástrojů, lze uvést, že se v případě tohoto číselného označení
paragrafu zákona nejedná o trestní zákon ale o trestní zákoník. Je běžnou praxí
trestních soudů, že označením tr. zákon (nebo trestní zákon) se míní zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, a označením tr. zákoník (nebo trestní zákoník) se
míní zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jak to vyplývá i z jejich zákonného
označení. V odůvodnění rozsudku soudu I. stupně na str. 13, a zejména usnesení
odvolacího soudu na str. 3, se navíc nachází jasné vysvětlení, podle kterého
zákona byla trestnost činu posuzována. Tato námitka obviněného je tedy zjevně
neopodstatněná.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že část námitek
obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
neodpovídá. Námitky, které mají hmotně právní povahu, a lze je tak pod tento
uplatněný dovolací důvod podřadit, jsou námitky obviněného, že byla v jeho
případě porušena zásada akcesority (účastenství), když jednak popis skutku
hlavního pachatele a popis skutku organizátora musí být podle něj totožný. Dále
je to námitka týkající se v podstatě absence podvodného úmyslu, že z popisu
skutku hlavního pachatele nelze dovodit, že by se dopustil trestného jednání,
když porušení smlouvy není trestné, pokud není prokázáno a ve skutku uvedeno,
že úmysl smlouvu porušit byl předem zamýšlen. S tím souvisí také námitka, že po
převzetí leasingu byly uhrazeny další splátky celkem ve výši 70.420 Kč, a proto
podle obviněného nelze dovozovat úmysl neplatit a způsobit tak značnou škodu.
Protože obviněný R. V. v souladu s uplatněným důvodem dovolání namítá, že ve
výroku o vině skutková věta neobsahuje úplný popis skutečností rozhodných pro
naplnění všech znaků skutkové podstaty daného trestného činu ve smyslu
ustanovení § 120 tr. ř., Nejvyšší soud se těmito námitkami zabýval, ale shledal
je zjevně neopodstatněnými.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že rozhodnutím soudu I.
stupně (s jehož závěry se ztotožnil také odvolací soud) byl obviněný J. H.
uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona,
jako tzv. hlavní pachatel, a obviněný R. V. byl uznán vinným trestným činem
podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona ve formě organizátorství
podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona.
Podle rozsudku soudu I. stupně se obviněný J. H. uvedeného trestného činu
dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) dne 26. 11. 2009 v T., z podnětu a za
účasti spoluobžalovaného R. V., uzavřel se společností Deutsche Leasing ČR,
s.r.o., dvě ve skutku konkrétně specifikované leasingové smlouvy na konkrétně
uvedené předměty leasingu (traktor s příslušenstvím a nakladač), které převzal
do užívání dne 27. 1. 2010 a 31. 3. 2010, přičemž byl seznámen s tím, že není
vlastníkem uvedených předmětů leasingu a je oprávněn s nimi nakládat pouze v
souladu s podmínkami příslušné leasingové smlouvy, a následně z důvodu
nehrazení leasingových splátek a tedy neplnění povinností vyplývajících z
leasingových smluv, došlo k jejich výpovědi, které byly obviněnému doručeny v
říjnu 2010 s tím, že byl současně vyzván k předání obou předmětů leasingu
vlastníkovi, což neučinil, a to ani po osobní schůzce konané dne 16. 11. 2010,
a dále s uvedenou leasingovou společností nekomunikoval, přičemž předměty
leasingu převzal prostřednictvím spoluobviněného R. V., který s věcmi dále bez
vědomí a souhlasu obviněného nakládal, čímž leasingové společnosti způsobil
škodu v celkové výši nejméně 566.499 Kč (bez DPH).
Trestněprávně postižitelné organizátorství je v trestním zákoně vybudováno na
zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní
odpovědnosti účastníka (v daném případě organizátora) na trestní odpovědnosti
hlavního pachatele. Organizátorství (stejně jako všechny ostatní formy
účastenství) je podle § 10 tr. zákona trestné jenom tehdy, jestliže se hlavní
pachatel o trestný čin alespoň pokusil. Ze zásady akcesority účastenství
vyplývá, že čin, k němuž směřuje organizátorství, musí splňovat všechny pojmové
náležitosti úmyslného trestného činu nebo jeho pokusu. Mezi jednáním
organizátora a spáchaným trestným činem hlavního pachatele přitom musí být
příčinný vztah: organizátor je odpovědný jen za čin, jehož provedení zosnoval
nebo řídil. Účastenství ve formě organizátorství je z hlediska subjektivní
stránky úmyslnou formou účasti na trestném činu, jak to vyplývá také přímo ze
znění ustanovení § 10 odst. 1 tr. zákona („…kdo úmyslně…“). Úmysl organizátora
směřuje k tomu, aby spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil; úmysl musí
zahrnovat všechny skutečnosti naplňující tyto znaky, tedy zejména i skutečnosti
tvořící skutkovou podstatu organizovaného trestného činu. Tyto podmínky byly v
této trestní věci obviněného R. Václavíka splněny, byť neschopnost soudu I. stupně výstižně v tzv. skutkové větě, týkající se hlavního pachatele, popsat na
základě provedených důkazů prokázané rozhodné skutkové okolnosti ve vztahu k
použité právní kvalifikaci, zejména jasně a jednoznačně přímo ve skutku
vyjádřit z hlediska podvodného jednání podstatnou skutečnost, že obviněný J. H. od počátku jednal na základě podnětu a dohody s obviněným R. V. s vědomím, že
sám leasingové splátky hradit nebude, ve svém důsledku může mylně vyvolávat
pochybnosti o naplnění všech výše uvedených podmínek účastenství, jak se to
také stalo v tomto případě. Námitky uplatněné obviněným R. V. jsou totiž přímým
důsledkem Okresním soudem v Táboře ve skutku hlavního pachatele nejasně
formulovaných skutkových zjištění. Ve skutku z hlediska podvodného jednání
uváděné podružné okolnosti („…je oprávněn nakládat s nimi pouze v souladu s
podmínkami příslušné smlouvy…došlo k jejich výpovědi…vyzván k předání…což
neučinil“), nebo dokonce z hlediska podvodného jednání okolnosti zcela matoucí
(„…a následně z důvodu nehrazení leasingových splátek …“), zatemňují samotnou
podstatu jednání hlavního pachatele J. H. Okresní soud v Táboře také popsal
skutek poněkud netradičně (resp. jej takto formulovaný opsal z obžaloby na č. l. 499 tr. spisu), když oddělil popis jednání hlavního pachatele J. H. a popis
jednání organizátora R. V. do samostatných skutků. To ale samo o sobě nelze
považovat za vadu rozsudku, pokud jsou skutky popsány tak, aby odpovídaly
zákonným požadavkům. Při oddělení jednání hlavního pachatele a jednání
účastníka do dvou samostatných skutků, ale lze hlavnímu pachateli přičítat
pouze jednání uvedené ve skutku, jímž byl uznán vinným a formulaci skutkových
vět je proto nutné věnovat patřičnou pozornost.
Přitom původ nejasné formulace
a rozdělení na dva skutky je již v přípravném řízení, kdy bylo nejdříve trestní
stíhání vedeno pouze proti obviněnému J. H., a navíc původně pro trestný čin
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, čemuž byl přizpůsoben i popis
skutku, který se ale s následnou změnou právní kvalifikace již nezměnil. Po
zahájení trestního stíhání také R. V., orgány činné v přípravném řízení
nezahrnuly jeho jednání do původního popisu jednání obviněného J. H., ale
uvedly jej jako další samostatný skutek. Od zahájení trestního stíhání přitom
popis jednání (skutku) obviněného J. H. byl v podstatě stejný. Vzhledem k
následné změně právní kvalifikace pak trpěl stejnými nejasnými formulacemi, jak
byly výše uvedeny, když státní zástupce v nové obžalobě na tuto změnu
nereagoval, ač ji na oba obviněné již podával pro trestný čin podvodu (viz č. l. 499 tr. spisu). Okresní soud v Táboře pak popis skutku z obžaloby zcela
nekriticky opsal také do výroku rozsudku o vině. Jediný kdo nepostupoval zcela
formalisticky, a proto doplnil popis předmětného skutku tak, aby jednoznačně
vyjadřoval podvodnou povahu jednání obviněného J. H., v souvislosti se změnou
právní kvalifikace oproti původní obžalobě (č. l. 114) z trestného činu
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, na trestný čin podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zákona, byl Okresní soud v Českých Budějovicích. Ten, ještě
v řízení pouze proti obviněnému J. H., kterého rozsudkem ze dne 7. 3. 2012, sp. zn. 2 T 191/2011, uznal vinným na rozdíl od obžaloby trestným činem podvodu
podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, popis skutku doplnil o zjištění, že obviněný
jednal s vědomím, že nebude platit leasingové splátky (viz č. l. 151 tr. spisu). Tento rozsudek byl ale odvolacím soudem zrušen, a věc byla vrácena
státnímu zástupci k došetření, který novou obžalobu již na oba obviněné podal
ohledně J. H. opět s původním popisem skutku, ač již pro trestný čin podvodu.
Nekritické přebírání popisu skutku z obžaloby, bývá zpravidla motivováno obavou
o zachování totožnosti skutku. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku
ale neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku. Pro rozhodnutí orgánů
činných v trestním řízení je významný především samotný skutek a nikoli jeho
popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu
skutku. Z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu
obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje, a popisem skutku
ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není
vázán. Soud si proto musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, co je jeho
podstatou a v návaznosti na to musí skutek být předmětem jeho dalšího postupu,
přičemž se nesmí při zvažování svého postupu po podání obžaloby omezit jen na
to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis
skutku se skutkem samotným. Skutek samotný na straně jedné, a popis skutku na
straně druhé, jsou dvě odlišné kategorie. Skutek je to, co se ve vnějším světě
objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je jen slovní formou,
prostřednictvím které se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské
komunikace. Samotný skutek tudíž nelze ztotožňovat s popisem skutku (viz např.
rozhodnutí NS sp. zn. 7 Tz 179/99).
Skutková podstata trestného činu podvodu podle § 250 tr. zákona
vyžaduje, aby pachatel měl podvodný úmysl již v době, kdy začne naplňovat
objektivní stránku tohoto trestného činu. Pokud úmysl „podvést“ získá až
dodatečně, trestného činu podvodu se nedopustí. Podstatným je nepochybné
prokázání úmyslu pachatele při naplnění skutkové podstaty trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zákona, tedy prokázání i subjektivní stránky tohoto
trestného činu, když je nezbytné trvat na důsledném uplatňování odpovědnosti za
zavinění jako jedné ze stěžejních zásad, na kterých je vůbec vystavěna definice
trestného činu (§ 3 odst. 3 tr. zákona – k trestnosti činu je třeba úmyslného
zavinění, nestanoví-li tento zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti).
K naplnění trestní odpovědnosti za následek pak nestačí ho jen způsobit, ale je
nutno ho také zavinit.
Podstatou účastenství na trestném činu v českém trestním právu je to,
že vedle zásady akcesority se váže k úmyslným trestným činům, jejichž podoba
musí být v základních rysech ve skutkové složce (nikoliv v podobě zákonných
znaků skutkové podstaty) známa i účastníkovi, neboť rovněž jednání účastníka je
svojí povahou jednáním úmyslným. O účastenství platí po subjektivní stránce
tolik, co platí o úmyslných trestných činech vůbec. I u účastníka musí být
prokázán úmysl vztahující se ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu, k
němuž účastenství směřuje. Pokud je např. pachateli trestného činu podvodu
podle ustanovení § 250 tr. zákona nutno prokázat nejen úmysl uvést podváděný
subjekt v omyl, ale rovněž úmysl tomuto způsobit škodu, musí být taktéž
účastníkovi na tomto trestném činu mimo rozumnou pochybnost prokázáno, že o
tomto úmyslu přímého pachatel věděl a že jeho úmysl účastníka při jednání
zahrnuje všechny skutečnosti i subjektivního charakteru, charakterizující
trestný čin pachatele (srov. např. V. Solnař, J. Fenyk, D. Císařová, Základy
trestní odpovědnosti, 2003, 376).
K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství podle § 10
odst. 1 písm. a) tr. zákona se vyžaduje, aby organizátor úmyslně zosnoval nebo
řídil spáchání trestného činu. V daném případě obviněný R. V. podle právní věty
výroku o vině úmyslně zosnoval obohacení jiného tím, že uvedl někoho v omyl a
způsobil takovým činem značnou škodu. Zosnování trestného činu je činnost,
která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v
iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání,
ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich
vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu
výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1009/2009).
Pokud jde o popis skutku, organizátor se účastní protiprávního činu nepřímo,
jednáním, jež samo o sobě nezakládá skutkovou podstatu žádného trestného činu a
proto je také trestní odpovědnost účastníka (v tomto případě organizátora)
závislá na trestnosti hlavního pachatele (tzv. akcesorita účastenství), přičemž
ze soudní judikatury (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004,
sp. zn. 5 Tdo 303/2004) vyplývá, že má-li být obviněný uznán vinným některou z
forem účastenství, musí soud do výroku o vině zahrnout popis všech právně
významných skutečností jak samotného účastníka, tak i hlavního pachatele
trestného činu, a to takovými skutkovými okolnostmi, které jej naplňují ve
všech znacích jeho skutkové podstaty a tento popis musí být obsažen ve výroku o
vině účastníka.
Soudem použití právní kvalifikace tedy předpokládá (právě s ohledem na zmíněnou
zásadu akcesority účastenství) existenci hlavního pachatele, který se dopustil
jednání, které naplňuje skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, přičemž je
nezbytné, aby jednání hlavního pachatele bylo ve skutkové větě odsuzujícího
rozsudku náležitě popsáno. Není tedy stanoveno, že by popis skutků hlavního
pachatele a účastníka měl být totožný (jak se domnívá obviněný), neboť, jak
správně uvedl státní zástupce, není jednání hlavního pachatele a účastníka
identické.
Obviněný v rámci porušení zásady akcesority účastenství dále namítá, že z
popisu skutku pachatele, tj. J. H., nelze dovozovat, že se dopustil trestného
činu podvodu, protože porušení smlouvy po jejím podpisu není trestné, pokud
není prokázáno, a také ve skutkové větě uvedeno, že úmysl porušit byl předem
zamýšlen. Jak již bylo výše zmíněno, popisu skutku hlavního pachatele J. H. Okresní soud v Táboře zjevně nevěnoval dostatečnou pozornost z hlediska
obsahových náležitostí uvedených v ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., a zcela
nekriticky opsal předmětný popis skutku z obžaloby. Nedostál tak, z hlediska
srozumitelnosti výroku o vině, důsledně povinnosti soudu, uvést ve výroku o
vině m. j. všechny zákonné znaky včetně těch, které odůvodňují určitou trestní
sazbu. Přesto v tomto případě lze ještě popis skutku hlavního pachatele
obviněného J. H. v odsuzujícím rozsudku považovat za dostatečný, a tedy
vykazující namítanou subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 250
odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným. Je totiž zřejmé, že
Okresní soud v Táboře ohledně jeho podvodného úmyslu učinil na základě
provedených důkazů v odůvodnění rozsudku uvedené jednoznačné skutkové zjištění,
že „na rozdíl od poškozené společnosti od počátku věděl, že nebude platit
leasingové splátky, k čemuž se přitom smlouvou zavázal“. Zavinění na straně
tohoto hlavního pachatele tak správně zjistil ve formě nepřímého úmyslu, a to i
ve vztahu ke způsobení škody, když u J. H. zjistil jeho „značně neutěšené
majetkové poměry“ a tedy neschopnost platit leasingové splátky (viz str. 12
rozsudku, in fine). Pokud tedy soud I. stupně v popisu skutku týkajícího se
obviněného J. H. m. j. uvedl, že uzavřel předmětné leasingové smlouvy z podnětu
R. V., přičemž obsah tohoto podnětu včetně placení splátek leasingu je
konkretizován v odůvodnění rozsudku tak, že obviněný J. H. splátky platit
nebude, dále že byl seznámen s tím, že není vlastníkem předmětů leasingu a může
s nimi nakládat pouze v souladu s podmínkami příslušné leasingové smlouvy, že
předměty leasingu převzal prostřednictvím obviněného R. V., který s nimi dále
nakládal, vyplývá z toho skutkový závěr soudu I. stupně, který je upřesněn v
odůvodnění rozsudku, že obviněný J. H. od počátku věděl, že nebude platit
leasingové splátky. Z tohoto skutkového zjištění pak vyplývá hmotně právní
závěr, že jednal od počátku v podvodném úmyslu. Na tomto závěru nemůže nic
změnit ani nevhodný popis skutku v části kde je uvedeno, že „následně z důvodu
nehrazení leasingových splátek…“, což může vyvolávat mylné zdání o původním
úmyslu J. H. leasingové splátky hradit. Takovýto závěr by ale byl v přímém
rozporu s výsledky dokazování. Slovo „následně“ má pak vztah k okamžiku
výpovědi leasingových smluv a nikoliv snad k úmyslu hradit splátky. Zejména o
tuto část popisu skutku se přitom opírá námitka obviněného R. V. o absenci
podvodného úmyslu hlavního pachatele, čemuž ale nelze přisvědčit nejen s
ohledem na výše uvedené, ale také vzhledem na zjištěnou insolventnost, a tedy
od počátku existující objektivní neschopnost J. H.
hradit splátky leasingu, ale
také s ohledem na příslib R. V., že splátky bude platit sám, ač si byl vědom
skutečnosti, že k tomu ani on nemá dostatek finančních prostředků a nesplňuje
podmínky pro uzavření leasingových smluv. Proto je z hlediska podvodného úmyslu
bez významu námitka, že po uzavření leasingových smluv byly hrazeny další
splátky a nelze tak podle obviněného R. V. dovozovat od počátku úmysl neplatit. Navíc se jedná pouze o několik dodatečně uhrazených leasingových splátek, které
byly uhrazeny na základě urgence a v nedostatečné výši, která neodpovídala
dohodnuté výši splátek u obou smluv rozvržených celkem na 60 měsíčních splátek
po dobu pěti let. Tyto splátky jsou také zanedbatelné vzhledem k celkové ceně
předmětů leasingu. Z provedených důkazů lze přitom dovodit, zejména s ohledem
na „vyviňující“ dopisy, které přiměl napsat obviněného J. H. (viz č. l. 10
odůvodnění rozsudku), že toto zaplacení několika splátek, bylo ze strany
obviněného R. V. jen součástí jeho snahy zbavit se předem trestní odpovědnosti
za jeho jednání. Lze tak uzavřít, že nejasný popis skutku uvedený ve výroku o
vině obviněného J. H., je jednoznačně upřesněn a konkretizován v odůvodnění
rozsudku tak, že naplňuje namítaný, od počátku existující podvodný úmysl. Proto
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná. Rušit
napadené pravomocné rozhodnutí jen z formálních důvodů za účelem upřesnění
popisu skutku, když soud zjevně potřebné skutkové zjištění učinil, podrobně jej
také rozvedl v odůvodnění rozsudku, ale pouze nejasně jej formuloval přímo v
popisu skutku ve výroku o vině, by bylo pouhým formalizmem, přičemž situace
obviněného R. V. by se tím ani nijak nezměnila.
Na základě provedených důkazů bylo soudem I. stupně spolehlivě zjištěno, že
leasingové smlouvy byly obviněným J. H., z podnětu obviněného R. V., sjednány s
tím, že stroje převezme, bude provozovat a splátky bude hradit obviněný R. V.,
s příslibem, že obviněnému J. H. bude vyplácet poměrnou část zisků získaných
provozem zařízení. Tímto jednáním obviněný J. H. nepochybně uvedl v omyl
poškozenou společnost, neboť sám neměl nikdy v úmyslu předměty leasingu
splácet, měl tak podle vzájemné dohody činit obviněný R. V., přičemž J. H.
věděl, že by R. V. „úvěr nedali“, tedy že pro uzavření leasingových smluv
nesplňuje podmínky (viz výpověď svědka R. Š.), čímž spoléhal na budoucí
nejistou událost. Správně proto soud I. stupně uvedl, že J. H. musel být
srozuměn s tím, že v případě nedodržení slibu obviněným R. V., což navíc bylo
za dané situace vysoce pravděpodobné, bude muset leasingové splátky hradit sám.
Protože sám vůbec neměl dostatek finančních prostředků, muselo mu tedy být od
počátku zřejmé, že v takovém případě leasingové splátky hrazeny nebudou.
Takovým jednáním obviněný J. H. naplnil všechny znaky skutkové podstaty
uvedeného trestného činu. Toto trestné jednání obviněného J. H. je pak obsaženo
rovněž v popisu skutku obviněného R. V., který pod příslibem hrazení
leasingových splátek (za situace, kdy se obviněný J. H. i on sám nacházel ve
velice nepříznivé majetkové a finanční situaci), a příslibem vyplácení poměrné
části ze zisku získaného provozem strojů, přiměl obviněného J. H. k uzavření
leasingových smluv na uvedená zařízení, se záměrem získat tato zařízení do své
moci a dispozice, když následně nehradil leasingové splátky ani poškozené
společnosti ani obviněnému J. H., nevrátil předměty leasingového nájmu a
naložil s nimi nezjištěným způsobem. Ze skutečností uvedených v popisu skutku,
ve spojení s doplňujícím odůvodněním rozhodnutí soudů obou stupňů je
nepochybné, že obviněný R. V. úmyslně zosnoval spáchání trestného činu
podvodu, přičemž mezi jeho jednáním organizátora, jednáním hlavního pachatele a
následkem, je příčinný vztah. Obviněný R. V. byl tedy správně shledán
odpovědným za trestný čin, jehož spáchání zosnoval.
Pokud obviněný v dovolání dále namítal, že nebyly provedeny všechny důkazy,
zejména důkazy svědčící v jeho prospěch (opakovaně navrhoval výslech svědka V.
V.), že věci nepřebíral, ani je u sebe neměl, jedná se o námitky skutkové,
jimiž obviněný brojí proti způsobu hodnocení důkazů soudy, jakož i proti
úplnosti provedeného dokazování. Tyto námitky nelze podřadit pod uplatněný
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního
soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu
každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost,
k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez
důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou
situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud II. stupně
neshledal žádná pochybení soudu I. stupně stran úplnosti a správnosti
provedeného dokazování a hodnocení důkazů, odůvodnil, proč také nepovažoval za
nutné doplňovat dokazování výpovědí svědka V. V. (str. 3), a zejména již
nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 12) odůvodnil, proč odmítl tento návrh
obhajoby na doplnění dokazování.
Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze pro
její skutkovou povahu podřadit ani námitku, jíž obviněný brojí proti výši
způsobené škody. Z provedeného dokazování je z hlediska výše škody zřejmá
podstatná skutečnost, že v okamžiku dokonání trestného činu podvodu, se výše
škody rovnala rozdílu mezi cenou předmětů leasingu a akontací (tato skutečnost
vyplývá ze samotné skutkové věty). Několik následně uhrazených leasingových
splátek, navíc ne řádně a včas, ale až dodatečně na základě urgence a v
nedostatečné výši, již bylo pouze náhradou vzniklé škody a měly by význam pouze
pro výrok o náhradě škody. O nároku poškozeného na náhradu škody však v tomto
případě nebylo rozhodováno.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší soud takové okolnosti, z nichž by
vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve
shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své
hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že
obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., lze dovolání
podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písm. a) až k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První
alternativa (kterou obviněný uplatnil) ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. by měla své místo, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného
přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného a k odmítnutí odvolání z
tzv. formálních důvodů uvedených v ustanovení § 253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř.
V podstatě by šlo o případ, kdy by obviněnému byl nedůvodně odepřen přístup k
soudu druhé instance. V trestní věci obviněného je ale zřejmé, že krajský soud
odvolání obviněného projednal, a až po meritorním přezkumu rozsudku soudu I.
stupně rozhodl o něm tak, že ho podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Uplatnění této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. tedy vůbec nepřipadalo v úvahu. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř. tedy mohl být uplatněn v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení
předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak
jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V řízení, které
předcházelo napadenému rozhodnutí však s ohledem na výše uvedené nebylo
shledáno naplnění žádného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až k)
tr. ř. Nejvyšší soud na základě námitek obviněného konstatuje, že sice své
dovolání opřel o formální deklaraci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř., ale svými konkrétními námitkami tento dovolací důvod nenaplnil.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky, které bylo možno podřadit pod
uplatněné dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo dovolání
obviněného R. V. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš