U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 11. 2012 o dovolání
obviněného Mgr. J. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6.
2012, sp. zn. 7 To 245/2012, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu
5 pod sp. zn. 30 T 4/2012 t a k t o :
Podle § 265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. K. o d m í
t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. 30 T 4/2012,
byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. l tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. l tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody na devět měsíců s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. l
tr. zákoníku podmíněně odložen a zkušební doba byla podle § 82 odst. l tr.
zákoníku ustanovena na osmnáct měsíců. Výrokem podle § 228 odst. l tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 5 v podstatě v tom, že
obviněný dne 16. 5. 2011 v době od 10,20 hodin do 10,25 hodin na břehu ostrova
C. l. v P. po předchozím verbálním konfliktu se rozběhl proti poškozenému K.
B., prudce do něj napřaženýma rukama strčil v oblasti hrudníku, v důsledku toho
poškozený při ztrátě stability a nekoordinovaném pádu v členitém terénu utrpěl
tržnou ránu nosu, utržení špičky nosu a pohmoždění hlavy a krční páteře s
pracovní neschopností od 16. 5. 2011 do 25. 6. 2011, kdy byla pracovní
neschopnost ukončena na žádost poškozeného.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům rozsudku, bylo usnesením
Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 7 To 245/2012, podle § 256
tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Městského soudu v Praze. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod
dovolání uvedený v § 265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího důvodu
namítl, že skutek není trestným činem, protože jednal v nutné obraně a neměl v
úmyslu ublížit poškozenému, a že odsuzující výrok je v rozporu s principem
ultima ratio. Mimo meze dovolacího důvodu uplatnil námitky proti skutkovým
zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, proti tomu, jak soudy
hodnotily důkazy, proti rozsahu provedeného dokazování a proti tomu, který
samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 5 ve věci rozhodl. Obviněný se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby ho zprostil
obžaloby.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za
dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není žádný další běžný
opravný prostředek v procesu trestního řízení. Dovolání je mimořádný opravný
prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu,
nýbrž v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. l písm. a)
až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Zákonný dovolací
důvod nestačí jen formálně deklarovat. Uplatněné námitky mu musí odpovídat také
svým obsahem.
Podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho
hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného
práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. Jedná se o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy,
a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. V
dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí je možné namítat, že skutkový stav,
který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán
vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu
zjištěného soudy. Mimo dovolací důvod jsou s k u t k o v é námitky, tj.
takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů
oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím pádem i změny ve skutkových zjištěních
soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje.
Dovolání se tudíž nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily
důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění
důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na provedení
dalších důkazů apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k
nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. l
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku
zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního
a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Na skutek, tak jak byl zjištěn oběma soudy, nemohlo být aplikováno ustanovení
§ 29 odst. l tr. zákoníku o nutné obraně, protože obviněný neodvracel žádný
útok. Slovní konflikt vznikl tím, že obviněný se při jízdě motorovým člunem po
řece Vltavě přiblížil ke břehu natolik, že poškozený, který v místě chytal
ryby, měl nahozené rybářské pruty a obával se o ně, na to reagoval výkřikem na
adresu obviněného. Poté, co si oba vyměnili urážlivé slovní výroky, obviněný
přirazil člunem ke břehu, vystoupil, rozběhl se a fyzicky napadl poškozeného. Z
těchto zjištění je jasné, že incidentu, který se jinak odehrával v úrovni
slovních výroků, obviněný sám dodal povahu fyzického napadení poškozeného, aniž
mu ze strany poškozeného hrozil nějaký úder či jiné podobné napadení, natož aby
takový útok ze strany poškozeného již trval. Soudy rozhodly správně, pokud
nepřijaly obhajobu obviněného ohledně nutné obrany.
Úmyslné zavinění podle § 15 odst. l písm. b) tr. zákoníku soudy správně
vyvodily ze způsobu jednání obviněného a z dalších okolností, které se týkaly
terénu na místě a osoby poškozeného. K úvahám a závěrům obou soudů lze jen
dodat, že pokud obviněný s rozběhem napřaženýma rukama prudce a neočekávaně
strčil poškozeného, který byl evidentně výrazně starší osobou, do hrudníku, a
to na břehu s nerovným hrbolatým povrchem, bylo i ze subjektivního hlediska
obviněného snadno předvídatelné, že poškozený upadne a že při pádu utrpí
zranění dosahující závažnosti ublížení na zdraví (§ 122 odst. l tr. zákoníku).
Namítaný princip ultima ratio souvisí s ustanovením § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
z něhož vyplývá, že trestní represe je krajním prostředkem řešení narušených
vztahů. Jestliže byl skutek posouzen jako trestný čin, není to v rozporu s
citovaným ustanovením, jak o tom svědčí evidentní společenská škodlivost činu,
který nabyl povahy vyloženě kriminálního činu tím, že obviněný vystupňoval
původní malicherný slovní konflikt mezi řidičem motorového člunu a rybářem do
podoby svévolného fyzického útoku, k jehož provedení si nejprve musel vytvořit
předpoklady připlutím ke břehu a vystoupením z člunu na břeh. Tyto okolnosti
vylučují nahlížet na čin obviněného jako na nějakou mimovolnou a
nekontrolovanou reakci, natož pak jako na reakci obrannou.
Pokud obviněný zaměřil dovolání z podstatné části proti skutkovým zjištěním,
která se stala podkladem výroku o vině, musí Nejvyšší soud znovu konstatovat,
že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně.
Učinit tak může jen zcela výjimečně, a to pouze v případech, kdy to odůvodňuje
extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V
takových případech vyplývá zásah Nejvyššího soudu z jeho povinnosti poskytnout
ochranu ústavně garantovanému základnímu právu obviněného na spravedlivý
proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají obsahovou
spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla
tato zjištění učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 5, z nichž v napadeném
usnesení vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými
důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění
soudů mají odpovídající obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byly svědecká
výpověď poškozeného K. B. a výpověď svědka J. P., který byl v době incidentu na
místě, nebyl jeho účastníkem, sledoval jeho vznik a průběh a popsal ho v
podstatě shodně s tvrzeními poškozeného. Věrohodnost svědecké výpovědi
poškozeného byla co do mechanismu vzniku jeho zranění ověřena také znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. Není úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby provedené důkazy znovu
reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké
vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů a že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2
odst. 6 tr. ř. Svůj hodnotící postup soudy jasně, srozumitelně a především
logicky vyložily, přičemž zároveň přijatelně zdůvodnily, proč považují návrhy
obviněného na další dokazování za nadbytečné. To, že obviněný nesouhlasí se
skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy
hodnotily důkazy, a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný,
není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem podle § 265b odst. l písm. g) tr. ř. nejsou námitky, které
obviněný zaměřil proti tomu, který samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 5
rozhodl ve věci. Deklarovaný dovolací důvod spočívá v porušení hmotného práva,
zatímco námitky obviněného se týkají dodržení procesních předpisů. Již z toho
je zřejmé, že jde o námitky mimo uplatněný dovolací důvod. Jiný dovolací důvod,
pod který by tyto námitky případně byly podřaditelné, obviněný neuplatnil.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec