7 Tdo 1371/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. prosince 2004 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného R. S., které podal proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 To 153/2002, v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 50 T 84/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 50 T 84/2002,
byl obviněný R. S, (společně se spoluobviněnou K. K.) uznán vinným trestným
činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §
187 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil jednáním uvedeným ve výrokové části
rozsudku soudu I. stupně. Tímž rozsudkem byl podle § 226 písm. a) a c) tr. ř.
obviněný zproštěn obžaloby pro dalších pět útoků kvalifikovaných obžalobou
rovněž jako trestný čin podle § 187 odst. 1 tr. zák. Za trestný čin jímž byl
uznán vinným byl R. S. podle § 187 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody
na 3 roky, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do
věznice s ostrahou.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal odvolání R. S. a v jeho neprospěch Obvodní
státní zástupce pro Prahu 9. Odvolání R. S. bylo rozsudkem Městského soudu v
Praze ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 9 To 153/2002, podle § 256 tr. ř. zamítnuto
jako nedůvodné. K odvolání státního zástupce odvolací soud podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ohledně tohoto
obviněného pouze ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově uložil
R. S. podle § 187 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 4 roků, pro
jehož výkon jej zařadil podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodů
uvedených v § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.
Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítá,
že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném
zasedání, které bylo nařízeno na den 2. 6. 2004. Namítá, že ještě před
započetím veřejného zasedání telefonicky žádal svoji obhájkyni, aby jej z
důvodu nemoci omluvila a požádala o odročení jednání s tím, že lékařské
potvrzení dodá následující den, když v den jednání nebyl schopen toto potvrzení
soudu ani obhájkyni doručit. Odvolací soud ale jeho omluvu nepřijal a jednal v
jeho nepřítomnosti. S poukazem na potvrzení ošetřující lékařky MUDr. M. J.,
které bylo následující den také doručeno soudu, a z kterého vyplývá, že se
veřejného zasedání dne 2. 6. 2004 ze zdravotních důvodů nemohl zúčastnit, má za
to, že přes závažnou překážku mu odvolací soud neumožnil účast na veřejném
zasedání o odvolání a porušil tak jeho právo uvedené v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod na projednání věci v jeho přítomnosti.
Ohledně důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný namítá,
že skutkové zjištění soudu I. stupně spočívá na nesprávném posouzení skutku,
protože jediným důkazem proti němu byla výpověď spoluobviněné K. K. Je také
toho názoru, že v jeho případě došlo k vyprovokování skutku policií, což
dovozuje z úředního záznamu policie ze dne 31. 3. 2003, z něhož vyplývá, že se
policisté předem domluvili se svědkem J. na předání drogy. Považuje proto za
nepochybné, že když policie neměla dostatečné důkazy k jeho trestnímu stíhání,
bylo přistoupeno k jejich opatření nezákonným způsobem, a to vyprovokováním
jeho jednání. Navrhl proto, aby byla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušena a věc
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného ohledně jeho námitek ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. uvedla, že z okolností celého případu je zřejmé jednoznačné
směřování úmyslu obviněného k nelegálnímu obchodu s drogami, přičemž prvního
dílčího útoku, který měl všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího
trestného činu jímž byl nakonec uznán vinným, se dopustil již předtím, než
svědek M. J. nabídl Policii ČR svoji pomoc. Nejednalo se tedy o případ, kdy
pachatel se až v důsledku aktivity policie rozhodne spáchat trestný čin, resp.
je k jeho spáchání vyprovokován. Neobstojí tedy námitka obviněného, že se
jednalo o provokaci a tím o opatření důkazů nelegálním způsobem.
Ohledně námitek obviněného týkajících se důvodu dovolání podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že důvodem zakotvení práva obviněného
na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou
možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu kladeno obžalobou za vinu a k
důkazům, na nichž je obžaloba založen. Trestní řád proto stanoví odlišné
požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, které je těžištěm a
vyvrcholením procesu dokazování a zákonné podmínky pro přítomnost obviněného u
veřejného zasedání tak rigorózně vymezeny nejsou. To je zřejmé z ustanovení §
238 odst. 1 tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení
veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z tohoto
ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně
použít rovněž na přítomnost osob při veřejném zasedání. Ústavní právo
obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je
třeba zachovat v případě, že na něm trvá a výslovně projeví nesouhlas s konáním
veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, přičemž svou neúčast u již nařízeného
veřejného zasedání včas a řádné omluví takovými důvody, které mu fakticky brání
se tohoto zasedání zúčastnit. Pokud měl obviněný i jeho obhájkyně zachovanou
zákonnou lhůtu k přípravě a před odvolacím soudem nebylo prováděno dokazování,
přičemž se jednalo o zdravotní indispozici, která teprve po veřejném zasedání
přerostla ve stav, který si vyžádal pracovní neschopnost a obviněný nedoložil,
že by mu tento stav bránil v účasti na veřejném zasedání, případně zdravotními
potížemi trpěl již v době, kdy mu byl znám termín veřejného zasedání, ale
lékařské potvrzení o své nezpůsobilosti zúčastnit se veřejného zasedání si včas
nezajistil, pak ze strany odvolacího soudu nedošlo k porušení daných zákonných
norem a bude namístě odmítnutí dovolání jako zjevně neopodstatněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný námitkou ohledně vyprovokování jeho jednání
policií napadá závěr soudů o existenci jeho zavinění ve formě úmyslu, tj. v
podstatě, že daný skutek není trestným činem, protože v důsledku policejní
provokace nebyla naplněna jeho subjektivní stránka. Tato námitka odpovídá v
dovolání uplatněnému důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto se jí
Nejvyšší soud zabýval.
Nález Ústavního soudu ČR č. III 597/99, jak na něj obviněný poukazuje v
dovolání, dopadá na případy, kdy pachatel neměl v úmyslu spáchat daný trestný
čin a rozhodl se k tomu až poté, co byl vyprovokován k jeho spáchání v důsledku
aktivity (provokace) orgánů policie. V případě obviněného by tomu tak bylo za
situace, že by se nezabýval prodejem heroinu a dopustil by se tohoto jednání až
poté, co by byl o prodej této drogy požádán na základě podnětu orgánů policie.
Státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání správně uvádí, že v daném případě se
ale nejedná o situaci, kdy se pachatel až v důsledku aktivity rozhodne spáchat
trestný čin, resp. je k jeho spáchání vyprovokován. Jak vyplývá ze skutkových
zjištění soudu I. stupně, podílel se obžalovaný dne 31. 1. 2002 na prodeji
heroinu ve dvou případech, a to v době kolem 12:30 hod. a kolem 15:00 hod. V
prvním případě dne 31. 1. 2002 kolem 12:30 hod. došlo k zadržení skupiny
drogově závislých osob orgány Policie ČR poté, co od neznámých osob koupili 3 g
heroinu. Ohledně prodejců drogy bylo pouze zjištěno, že se jedná o osoby jim
známé pod přezdívkou H a K. K druhému případu dne 31. 1. 2002 kolem 15:00 hod.
u nádraží došlo poté, co svědek M. J. z podnětu orgánů police po jeho
propuštění telefonicky požádal o další schůzku za účelem nákupu heroinu. Při
této schůzce došlo po předání drogy k zadržení spoluobviněné K. K. a posléze k
zadržení také obviněného R. S.
Z uvedeného je zřejmé, že R. S. nepojal úmysl podílet se na prodeji drogy až
poté, co došlo za tímto účelem svědkem M. J. ke sjednání druhé schůzky dne 31.
1. 2002, ale jednal takto úmyslně již při prvním prodeji drogy a druhá schůzka
pak již směřovala především k zjištění totožnosti a zadržení prodejců drog.
Zásah policie tedy nevedl k podněcování obviněného k tomu, aby konal něco co
sám nemá v úmyslu. V daném případě se tedy nejednalo o policejní provokaci
trestné činnosti a námitka obviněného v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Totéž platí i ohledně námitky obviněného týkající se důvodu dovolání podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Jak vyplývá z trestního spisu odvolací soud
nařídil první veřejné zasedání o odvolání obviněného na den 19. 5. 2004. Čtyři
dny před jeho konáním obviněný doručil odvolacímu soudu přípis v němž uvedl,
že se veřejného zasedání dne 19. 5. 2004 nemůže zúčastnit protože je nemocen,
požádal o jeho odročení na jiný termín s tím, že trvá na své osobní účasti.
Současně s tím přiložil i potvrzení o pracovní neschopnosti od 11. 5. 2004.
Jak vyplývá z protokolu o veřejném zasedání ze dne 19. 5. 2004, odvolací soud
za účelem ověření, zda je obviněný schopen účasti u veřejného zasedání, toto
odročil na den 2. 6. 2004 ve 14:00 hod. Poté soud přípisem, který byl
obviněnému doručen dne 22. 5. 2004, jej upozornil na to, že ne každá pracovní
neschopnost znamená automaticky také i omluvu u soudního jednání, kterou lze
přijmout pouze tehdy, že je podle vyjádření ošetřujícího lékaře současně
vyloučena jeho účast u soudního jednání, protože by to ohrozilo zdraví
obviněného. Současně s uvedeným přípisem bylo obviněnému dne 22. 5. 2004
doručeno také vyrozumění o konání veřejného zasedání dne 2. 6. 2004.
Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 6. 2004 pak vyplývá, že se obviněný
nedostavil. Jeho osobně přítomná obhájkyně pak uvedla, že dnešního dne jí
telefonovala ošetřující lékařka obviněného a sdělila jí, že obviněný není
dnešního dne schopen účasti u veřejného zasedání. Poté se soud opakovaně snažil
telefonicky spojit s touto lékařkou, ale neúspěšně. Rovněž v trestní kanceláři
bylo ověřováno, zda zde v trestní věci obžalovaného nebyla doručena nějaká
nová zpráva, nebo zda lékařka či obžalovaný nekontaktovali trestní kancelář.
Poté co výsledek této snahy soudu o zjištění nějaké omluvy obviněného z
veřejného zasedání byl negativní, a když soud neměl žádný doklad o tom, že by
práceneschopnost obviněného pokračovala, dospěl k závěru, že jsou splněny
podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. V důsledku
uvedeného šetření bylo veřejné zasedání zahájeno s půlhodinovým zpožděním a v
jeho závěru bylo vyhlášeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Jak dále vyplývá z trestního spisu, až následujícího dne 3. 6. 2004 bylo soudu
doručeno družkou obviněného potvrzení o jeho pracovní neschopnosti od 2. 6.
2004, tj. ode dne, kdy se konalo druhé odročené veřejné zasedání. Potvrzení
lékařky z téhož dne, z něhož vyplývalo, že obviněný nebyl schopen účasti u
prvního veřejného zasedání dne 19. 5. 2004 a dále, že dne 2. 6. 2004 byl
ošetřen pro bolesti v krku, teploty a bolesti při polykání a bolesti kloubů, a
z tohoto důvodu se nemohl zúčastnit u veřejného zasedání, bylo pak odvolacímu
soudu doručeno až 4. 6. 2004, tj. druhý den po veřejném zasedání.
Podle § 234 odst. 1 tr. ř. se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech
členů senátu a zapisovatele.
Podle § 263 odst. 4 tr. ř. lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat v
nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účastí při
veřejném zasedání vzdává.
Podle § 238 tr. ř. se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného
zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení.
Uvedené ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. v daném případě nepřichází v úvahu,
protože obviněný nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Vyplývá
však z něj, že zákon pouze pro tyto případy stanovuje přísné podmínky omezující
možnost soudu konat veřejné zasedání o odvolání v nepřítomnosti obviněného.
Rovněž z citovaného ustanovení § 238 tr. ř. vyplývá, že přísné podmínky
stanovené pro konání hlavního líčení, se z hlediska přítomnosti obviněného
nevztahují také na veřejné zasedání o odvolání. Je to dáno tím, že hlavní
líčení je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a nepřítomnost obviněného
je spíše výjimečná (§ 202 tr. ř.).
Právo obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti je ale nutno také u
veřejného zasedání odvolacího soudu zachovat, pokud on sám dá jednoznačně
najevo, že nesouhlasí s jeho konáním v jeho nepřítomnosti a z již nařízeného
zasedání se řádně a včas omluví. V této trestní věci tak ale obviněný
neučinil. Jak vyplývá ze shora uvedených okolností za nichž probíhalo řízení u
odvolacího soudu, obviněný se včas omluvil pouze z veřejného zasedání, které
bylo nařízeno na den 19. 5. 2004. Soud jeho žádosti o odročení tohoto zasedání
vyhověl, přičemž jej řádně poučil, že pouhá pracovní neschopnost ještě
neznamená, že není schopen také účasti na veřejném zasedání a že tato
skutečnost musí být doložena lékařem. O konání odročeného veřejného zasedání se
obviněný dozvěděl 10 dní předem a byl si také plně vědom nutnosti, doložit v
případě pracovní neschopnosti soudu rovněž potvrzení lékaře o tom, že v
důsledku nemoci není schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Pokud se tedy
obviněný k veřejnému zasedání dne 2. 6. 2004 opět nedostavil a soudu nijak
nedoručil potvrzení lékaře o tom, že není schopen se veřejného zasedání ze
zdravotních důvodů zúčastnit, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že porušil jeho
právo na projednání věci v jeho přítomnosti, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod. Nelze totiž přehlédnout, že obviněný nebyl k
veřejnému zasedání předvolán, ale byl o jeho konání toliko vyrozuměn. Již tím
dal odvolací soud obviněnému jasně najevo, že sám nepovažuje jeho osobní
přítomnost za nutnou a může ve věci rozhodnout i v jeho nepřítomnosti. Pokud
přesto obviněný trval na své osobní účasti, bylo především jeho povinností a v
jeho zájmu, aby učinil vše, co pro zachování tohoto jeho práva bylo potřebné.
Nelze vytýkat soudu, že porušil jeho práva a na druhé straně neučinit nic pro
to, aby soud tato jeho práva mohl zachovat. Přitom odvolací soud vyvinul
maximální úsilí proto, aby se zachovalo právo obviněného na projednání věci v
jeho přítomnosti. Nic na tom nemění ani prohlášení obhájkyně u veřejného
zasedání, když obviněnému bylo zřejmé, že soud pro řádnou omluvu jeho
nepřítomnosti vyžaduje zprávu ošetřujícího lékaře o tom, že v důsledku nemoci
není schopen účasti na soudním jednání. I když se pomine skutečnost, že
obviněný se dostavil k lékaři zrovna v den konání odročeného veřejného
zasedání, nelze mít za to, že se jednalo o náhlé zhoršení jeho zdravotního
stavu natolik, že by nebyl schopen dostavit se také k soudu. To totiž nevyplývá
ani ze zprávy ošetřující lékařky ze dne 2. 6. 2004, ve které pouze konstatuje
potíže, pro které byl obviněný ošetřen a z tohoto důvodu, že se nemohl
zúčastnit veřejného zasedání. Lékařka tedy nekonstatovala, že obviněný pro
zdravotní potíže nebyl ani schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Tuto zprávu
navíc soud ani neměl včas k dispozici.
Obviněný také věděl, že jeho případná neschopnost zúčastnit se veřejného
zasedání musí být doložena lékařskou zprávou soudu. Nestačí tedy nějaký
telefonát lékařky advokátovi. Měl-li tedy obviněný dne 2. 6. 2004 zdravotní
potíže a navštívil proto lékaře, bylo na něm, aby u soudu včas zabezpečil
řádnou omluvu, zvláště pak, když veřejné zasedání se nekonalo v ranních
hodinách, ale jeho začátek byl stanoven až na 14:00 hod. Obviněný se tak, přes
vědomí její nutnosti, nejen včas nezabezpečil potřebnou zprávu ošetřující
lékařky, ač ji v daný den navštívil, ale rovněž neučinil nic pro to, aby soud
tuto zprávu měl k dispozici a mohl případně na jejím základě opětovně odročit
veřejné zasedání. Nemohl-li tak obviněný učinit osobně, mohl tak včas učinit
např. prostřednictvím svojí družky. Ta se však k soudu dostavila až
následující den a přinesla pouze potvrzení o pracovní neschopnosti, nikoli
však zprávu lékařky. Výhradně vinou obviněného, který také musí střežit svá
práva, došlo tak k situaci, že soud v době konání veřejného zasedání neměl
žádné hodnověrné důkazy o tom, že obviněný ze zdravotních důvodů není schopen
účasti u veřejného zasedání o odvolání. Postupem odvolacího soudu tak nedošlo
k porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti a námitka
obviněného také v tomto směru je zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených důvodů bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš