7 Tdo 1383/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. listopadu 2005 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 9. února 2005, č. j. 3 To 523/2005-154, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 93/2004, takto:
Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují rozsudky Krajského soudu v Brně
ze dne 9. února 2005, č. j. 3 To 523/2005-154 a Okresního soudu v Prostějově ze
dne 2. 7. 2004, č. j. 1 T 93/2004-120.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prostějově přikazuje, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. 7. 2004, č. j. 1 T 93/2004
120, byl obviněný J. P. uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem
výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle § 222
odst. 1 a § 35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v
trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 2 let.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozenému M. V. částku 10.000, Kč.
Krajský soud v Brně rozhodl dne 9. února 2005 rozsudkem č. j. 3 To 523/2005
154 o odvolání obviněného proti výše citovanému rozsudku okresního soudu tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu
a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného J. P.
uznal vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr.
zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že dne 11. 4. 2003
kolem 23:00 – 24:00 hod. v P. na ulici K. poté, co se dostal M. V. mezi
vstupními dveřmi baru S. do konfliktu s pořadateli, kteří následně postupně od
něho odešli, přišel k M. V., zvedl ho ze země, chytil ho kolem krku a vytlačil
ho ven a přitom nezjištěným ostrým předmětem mu záměrně způsobil na pravé
straně krku tři řezné rány o délce 6 cm, 5 cm a 4 cm zasahující na pravou tvář,
pro které musel jmenovaný vyhledat lékařské ošetření a následně byl do 3. 5.
2003 v pracovní neschopnosti, přičemž k poranění velkých krčních tepen a žil,
nacházejících se na boční ploše krku, nehluboko pod kůží, nedošlo pouze
náhodou. Za to mu byl podle § 222 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody
na dobu 2 let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody
poškozenému M. V. částku 10.000,- Kč.
Obviněný J. P. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku krajského soudu z důvodů uvedených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm.
b) a písm. g) tr. ř. Obviněný namítá, že ve věci rozhodl vyloučený orgán.
Námitku podjatosti předsedy senátu Okresního soudu v Prostějově JUDr. P. V.,
který ve věci rozhodoval, učinil obviněný již před rozhodnutím odvolacího
soudu, avšak tato námitka nebyla shledána důvodnou. Dále obviněný uvádí, že ho
JUDr. V. dobře zná z minulosti, kdy byl členem křesťanského sdružení, kde
působil jako jeho zpovědník. Ze způsobu vedení procesu (např. poučování
vyslýchaných osob a vůbec vedení výslechů) je jeho podjatost zřejmá, což lze
nejlépe ověřit přehráním zvukového záznamu z konaných jednání. Dále namítá, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Popis skutku musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro jeho právní
kvalifikaci. Skutek uvedený ve výroku rozsudku odvolacího soudu nelze podle něj
právně kvalifikovat jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák., protože jeho popis neobsahuje skutečnosti, ze
kterých by bylo možno bez pochybností usuzovat na naplnění subjektivní stránky
tohoto trestného činu. Trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 tr.
zák. je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak
k ublížení na zdraví, tak ke způsobení těžké újmy na zdraví. Především z
hlediska subjektivní stránky trestného činu – úmyslu se soud právním posouzením
zjištěného skutku blíže nezabýval. Závěry soudu o použité právní kvalifikaci
nejsou náležitě rozvedeny a jsou natolik nepřesvědčivé, že vzbuzují důvodné
pochybnosti o jejich správnosti, což platí i o rozsudku nalézacího soudu.
Navrhl proto, aby byly dovoláním napadený rozsudek krajského soudu a rozsudek
nalézacího soudu v celém rozsahu zrušeny a věc byla přikázána soudu I. stupně
k novému projednání a rozhodnutí a současně bylo nařízeno, aby ji soud I.
stupně projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém písemném vyjádření
k dovolání uvedl, že pokud obviněný namítá, že ve věci rozhodl vyloučený
orgán /§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř./, je jeho dovolání zjevně neopodstatněné. Z usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 1 T 93/2004,
je zřejmé, že ani obviněný ani jeho obhájkyně, nevznesli v průběhu jednání
soudu I. stupně jedinou námitku proti způsobu vedení hlavního líčení, k
poučování osob zúčastněných na jednání tohoto soudu a k realizaci jejich
výslechu, a proto tuto argumentaci považuje za přinejmenším subjektivně
podbarvenou a nelze vyloučit, že se jedná o reakci na rozhodnutí, které
nesplňovalo představy obhajoby. Rovněž s námitkou obviněného, že JUDr. V. byl
v minulosti členem křesťanského sdružení, ve kterém působil obviněný jako
zpovědník, se již citované usnesení náležitě vypořádalo. V souvislosti s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že s touto námitkou obviněného se
ztotožňuje a s ohledem na námitky zaměřené především proti subjektivní stránce
mající vztah zejména k § 222 odst. 1 tr. zák. poukazuje na to, že pro závěr, že
těžká újma na zdraví byla pachatelem způsobena úmyslně, není nutné, aby
pachatel chtěl způsobit právě takové poranění, které bylo jeho jednáním
způsobeno. Tento závěr je odůvodněn již zjištěním, že pachatel jednal v úmyslu
způsobit poškozenému poranění aspoň takové intenzity, které má charakter těžké
újmy na zdraví ve smyslu § 89 odst. 7 tr. zák. K naplnění trestného činu podle
§ 222 odst. 1 tr. zák. však nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co
způsobilo (v případě pokusu trestného činu mohlo způsobit) těžkou újmu na
zdraví, nýbrž je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na
zdraví (srov. č. 19/1963 Sb. rozh. tr.). Dále připomíná, že z hlediska úmyslu
způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že pachatel věděl, že svým
jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl
nepřímý). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku,
zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení
(zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Při aplikaci těchto obecných úvah o příčinné
souvislosti mezi jednáním a následkem a k nim přistupujícím zaviněním na
předmětnou trestní věc obviněného pak dospívá k závěru, že je soudy obou stupňů
ve svých rozhodnutích dostatečně neakceptovaly a otázka zavinění ve formě
úmyslu obviněného způsobit jednáním, které je mu kladeno za vinu, těžkou újmu
na zdraví ve smyslu ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. nebyla v odůvodnění
napadených rozhodnutí správně vyhodnocena a skutečnosti s ní spojené nebyly
dostatečně jasně vyjádřeny a odůvodněny tak, aby nevznikaly pochybnosti, za
jakých subjektivních okolností se obviněný činu dopustil. Právní závěry, které
oba soudy v této souvislosti ve svých rozhodnutích učinily tak nemají potřebný
podklad v provedeném dokazování a lze je považovat za velmi obecné.
Státní
zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poté ve vyjádření cituje skutkové
věty obou rozhodnutí a jim odpovídající odůvodnění, z nichž usuzuje, že nemůže
obstát jednoznačný závěr, vyjádřený v tzv. skutkové větě rozsudku krajského
soudu: „… k poranění velkých krčních tepen a žil, nacházejících se na boční
ploše krku, nehluboko pod kůží, nedošlo pouze náhodou“. Dále uvádí, že za
daného skutkového stavu není zřejmá především povaha použité zbraně. Intenzita
útoku obviněného J. P. vůči krku poškozeného byla podle soudů obou stupňů malá,
a proto nelze uzavřít, že obviněný věděl, že svým jednáním může způsobit
poškozenému těžší následek ve formě těžké újmy na zdraví, a že byl s tím
srozuměn, což v daném případě pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle §
8 odst. 1 tr. zák. k § 222 odst. 1 tr. zák. znamená, že nelze dovodit ani
existenci úmyslu nepřímého, natožpak úmyslu přímého jak je prezentováno v
rozhodnutí soudu I. stupně (srov. stanovisko II/1965 Sb. rozh. tr.). Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal
a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného J. P. je podle
§ 265a tr. ř. přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje
náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly v dovolání napadeny, Nejvyšší soud
přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroku, proti nimž bylo
dovolání podáno. Přezkumná činnost Nejvyššího soudu je v řízení o dovolání
omezena zásadně jen na ty výroky, proti nimž bylo podáno dovolání, a v rámci
takto omezeného rozsahu přezkumné povinnosti přezkoumává i řízení, které
předcházelo napadené části rozhodnutí. Po přezkoumání Nejvyšší soud shledal, a
to shodně s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že
dovolání obviněného, pokud jde o námitku, že ve věci měl rozhodnout vyloučený
soudce /dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř./, je
zjevně neopodstatněné. Pro stručnost se odkazuje na usnesení Okresního soudu v
Prostějově ze dne 1. 9. 2004, č. j. 1 T 93/2004-133, a na usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 12. 2004, č. j. 3 To 514/2004-146, kterým byla stížnost
obviněného proti tomuto usnesení okresního soudu podle § 148 odst. 1 písm. c)
tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Oba soudy se touto námitkou zevrubně zabývaly,
svoje rozhodnutí náležitě odůvodnily, přičemž Nejvyšší soud se s jejich
argumentaci ztotožňuje. Dodat k tomu je snad možno jen to, že o rozhodnutí
vyloučeného soudce nemůže jít, jestliže o námitce podjatosti bylo předem řádně
a pravomocně negativně rozhodnuto, jako tomu bylo v projednávaném případě.
Naproti tomu dovolání podané z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je v daném případě opodstatněné.
Trestného činu podle ustanovení § 222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo
jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví.
Podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které
bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v
úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání
trestného činu nedošlo.
V napadeném rozsudku skutková věta vztahující se k pokusu trestného činu
ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1 tr. zák. je formulována
tak, že obviněný J. P. „dne 11. 4. 2003 kolem 23.00 – 24.00 hod. v P. na ulici
K. poté, co se dostal M. V. mezi vstupními dveřmi baru S. do konfliktu s
pořadateli, kteří následně postupně od něho odešli, přišel k M. V., zvedl ho ze
země, chytil ho kolem krku a vytlačil ho ven a přitom nezjištěným ostrým
předmětem mu záměrně způsobil na pravé straně krku tři řezné rány o délce 6 cm,
5 cm a 4 cm zasahující na pravou tvář, pro které musel jmenovaný vyhledat
lékařské ošetření a následně byl do 3. 5. 2003 v pracovní neschopnosti, přičemž
k poranění velkých krčních tepen a žil, nacházejících se na boční ploše krku,
nehluboko pod kůží, nedošlo pouze náhodou“. Náležitosti výroku rozsudku
vydaného v řízení před soudy upravuje ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř., podle
kterého popis skutku ve skutkové větě výroku musí být uveden tak, aby
jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu,
jímž byl obviněný uznán vinným. Je-li nezbytným znakem skutkové podstaty pokusu
trestného činu úmysl pachatele spáchat trestný čin, k jehož dokonání nedošlo,
je nezbytné tento úmysl ve skutkové větě uvést. Se zákonným znakem „úmysl
trestný čin spáchat“, tj. v daném případě způsobit těžkou újmu na zdraví, však
nekoresponduje žádná ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu ale ani
nalézacího soudu popsaná konkrétní okolnost, jejímž spácháním byl obviněný
uznán vinným, která by tento zákonný znak naplňovala. Ze skutkových vět
rozsudků ani z jim odpovídajících odůvodnění nelze učinit závěr, že obviněný J.
P. chtěl způsobit M. V. těžší následek ve formě těžké újmy na zdraví, případně
že věděl, že svým jednáním může těžkou újmu na zdraví způsobit a pro případ, že
ji způsobí, byl s tím srozuměn (§ 4 tr. zák.). Ve skutkové větě musí být znaky
skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k
ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát (srov. nálezy
Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04, resp. ze dne 27. 9.
2005, sp. zn. II. 460/04). Skutek, tak jak byl zjištěn oběma soudy, nenaplňuje
znaky pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1, § 222 odst. 1
tr. zák. po subjektivní stránce. Pro úplnost je třeba dodat, že nedostatky
skutkové věty pak nemohou být zhojeny cestou odůvodnění, k čemuž ostatně ani v
jednom z uvedených rozhodnutí nedošlo, i když z odůvodnění rozsudku soudu I.
stupně, který se opíral o znalecký posudek MUDr. I. F., lze vyčíst, že
poškozený utrpěl řezné rány na krku v blízkosti velkých krčních tepen a žil, k
jejichž přetětí nedošlo jen náhodou.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené skutečnosti rozhodl ve věci tak,
jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení a přikázal Okresnímu soudu v
Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém
projednání věci okresní soud doplní dokazování se zaměřením na úmysl
obviněného /byť ve formě eventuálního úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák./
způsobit těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 a § 222 odst. 1
tr. zák. s tím, že pokud bude prokázáno, že obviněný naplnil všechny znaky
uvedeného trestného činu, vyjádří to náležitým způsobem ve skutkové větě
rozsudku a výrok o vině odůvodní v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. listopadu 2005
Předseda senátu:
JUDr. Juraj Malik