7 Tdo 1385/2014-20
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 17. prosince 2014 v neveřejném zasedání, o
dovolání obviněného M. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 14 To 167/2014, v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 28/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 1 T 28/2014,
byli obvinění M. Š. a R. T. pod bodem ad 1) uznáni vinnými přečinem vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod bodem ad 2) M. Š. přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku a obviněný R. T. pomocí k přečinu krádeže podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku k § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl obviněný M. Š.
odsouzen podle § 175 odst. 1 za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 10 měsíců. Podle § 81 odst. 1 a § 82
odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému
M. Š. uložena zvláštní podmínka osvědčení spočívající v povinnosti během
zkušební doby podle svých sil zaplatit škodu, kterou trestným činem způsobil
poškozenému D. Š. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo
rozhodnuto též o trestu pro obviněného R. T.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání státní zástupce v neprospěch
obou obviněných. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. 14 To 167/2014, podle § 258 odst. 1 písm.
d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil výrok o vině pod bodem ad 1), celý výrok o
trestu a náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že
obviněné M. Š. a R. T. uznal vinnými zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, 2
písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento
zločin a za přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ohledně
něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, odsoudil obviněného M. Š. podle § 175
odst. 2 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr.
zákoníku ho pro výkon trestu zařadil do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1
a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody. Rovněž
rozhodl o trestu pro obviněného R. T.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný M. Š. řádně a včas
dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
úvodu zrekapituloval průběh řízení v jeho trestní věci, přičemž citoval z
rozhodnutí soudů obou stupňů pasáže týkající se hodnocení jednání popsaného pod
bodem ad 1). Má za to, že jak z odůvodnění rozhodnutí okresního soudu, tak z
odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že útok vedl, a aktivně se do
něj zapojil obviněný R. T., ale on nebyl iniciativní, pokud jde o údery
trubkou. Jediným přímým svědkem byla K. M., která vypovídala o tom, že
poškozeného tloukl přes záda jen obviněný R. T. Obviněný potvrdil, že se doznal
k jediné ráně, kterou poškozenému dal uvedenou trubkou. Namítá však, že k
tomuto úderu již nedošlo ve spojitosti s vlastním vydíráním, ale šlo o období,
kdy již poškozený rezignoval a souhlasil s jejich požadavky. Obviněný
připustil, že poškozený mohl mít modřiny, avšak nebyl podle něj opatřen žádný
důkaz, že modřiny vznikly po použití měkké, pravděpodobně instalatérské trubky
a nelze je ani připisovat jedinému úderu, který učinil on. Mohly totiž podle
něj vzniknout po úderech pěstí. Zopakoval, že on udeřil poškozeného pouze
jednou. Poukázal také na to, že popisovaná trubka nebyla ani zdokumentována.
Uvedl, že byl několikrát soudně trestán, avšak pro všechna odsouzení svědčí
fikce beztrestnosti, další polehčující okolností je jeho plné doznání a to, že
se nikdy nedopustil jednání, které by bylo podřaditelné pod hlavu druhou
zvláštní části trestního zákoníku. Na závěr zopakoval, že úder trubkou, kterého
se dopustil on, již nebyl v příčinné souvislosti s vlastním vydíráním, není
proto důvod k použití přísnější právní kvalifikace a k uložení nepodmíněného
trestu odnětí svobody. Ačkoli obviněný neuvedl přímo, čeho se domáhá, je možné
dovodit, že navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího
soudu a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání uvedla, že nesouhlasí s námitkou obviněného, že použití instalatérské
trubky nelze považovat za zbraň. Naopak souhlasí s názorem soudu II. stupně, že
obvinění použili nalezenou trubku jako aktivní součást svého útoku vůči
poškozenému, kterého především obviněný R. T. v průběhu napadení opakovaně bil
do různých částí těla a v důsledku těchto ran měl poškozený na těle modřiny.
Uvedenou trubku je nutno podle státní zástupkyně považovat za zbraň ve smyslu §
118 tr. zákoníku, neboť nepochybně učinila útok obviněných vůči tělu
poškozeného důraznější a poškozený se také v důsledku použití této zbraně a
obav z možných dalších následků podvolil útoku obviněných. Použitá právní
kvalifikace jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku
je tedy podle ní přiléhavá. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že veškeré námitky obviněného uplatněné v dovolání
směřují toliko proti skutku popsanému ve výroku o vině rozsudku soudu II.
stupně pod bodem ad 1). S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé,
že část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. neodpovídá. Námitky, které pro svou hmotně právní povahu bylo
možno pod uplatněný dovolací důvod podřadit, shledal pak Nejvyšší soud zjevně
neopodstatněnými.
Podstatou dovolání obviněného je námitka týkající se jeho podílu na trestné
činnosti, a to zejména ve vztahu ke kvalifikačnímu znaku skutkové podstaty
trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku,
tedy ve vztahu ke spáchání takového činu se zbraní. Obviněný v této souvislosti
namítá, že při útoku na poškozeného nebyl iniciativní, že útok vedl a aktivně
se na něm podílel obviněný R. T. Pokud jde o údery trubkou, tloukl poškozeného
přes záda opět obviněný R. T. Obviněný v tomto směru doznal, že poškozeného
trubkou uhodil pouze jednou, přičemž však namítá, že tento úder již nebyl
učiněn ve spojitosti, v příčinné souvislosti, s vlastním vydíráním, ale byl
učiněn až ve fázi, kdy se poškozený jejich požadavkům podvolil. Nejvyšší soud
se těmito námitkami zabýval, avšak shledal je zjevně neopodstatněnými.
Obvinění M. Š. a R. T. se zločinu popsaného pod bodem ad 1) dopustili tím,
že dne 24. 4. 2013, v době kolem 17:00 hodin v obci S., místní části K., okres
Ch., za budovou restaurace na Rychtě, společným jednáním, opakovanými údery
pěstmi, kopnutím a též ranami do oblasti zad a rukou přesně nezjištěnou
plastovou trubkou o přibližné délce 50 cm a přibližném průměru 2 cm, neznámé
tloušťky, nutili J. G. k tomu, aby se přiznal k odcizení malého motocyklu zn.
Jawa 20, aby jim ho vydal, či sdělil kde se nachází, nebo místo něho vydal
finanční částku 2.000,- Kč, a aby se svlékl a pro peníze došel, kdy J. G.
jejich výzvě vyhověl, na místě ponechal batoh, boty, ponožky a 2 ks mikin a bez
těchto věcí odešel do obce T., kde vše oznámil na Policii ČR.
Podle právní věty výroku o vině tedy společným jednáním jiného násilím nutili,
aby něco konal, a takový čin spáchali se zbraní. Obvinění spáchali zločin ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li trestný čin
spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich,
jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství tedy předpokládá spáchání
trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. Společné jednání
může probíhat nejen současně, ale i postupně, pokud na sebe časově navazuje a
jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností, ve kterém
předchozí činnost je bezprostřední a nutnou součástí další činnosti, takové
společné jednání směřuje k přímému vykonání trestného činu a ve svém celku
tvoří jeho skutkovou podstatu. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba,
aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným
úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně
složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. U spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku se vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující
jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Při spáchání trestného činu za
podmínek spolupachatelství je třeba odpovědnost ve vztahu k okolnostem
podmiňujícím použití vyšší trestní sazby nebo k okolnostem přitěžujícím
posoudit u každého ze spolupachatelů samostatně a individuálně v závislosti na
jeho zavinění. Sama okolnost, že úmyslný útok na zájem chráněný trestním
zákonem byl spáchán ve spolupachatelství, neodůvodňuje ještě závěr, že všichni
spolupachatelé odpovídají i za těžší následek, popř. za jinou okolnost
podmiňující použití vyšší trestní sazby. Při spolupachatelství se čin každého
ze spolupachatelů posuzuje tak, jako by ho spáchal sám. Každému spolupachateli
se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku
(celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným
jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 23. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 326
a násl.). Aplikují-li se tyto zásady na uvedený případ, je zřejmé, že nelze souhlasit s
námitkami obviněného M. Š., kterými se snaží eliminovat svou odpovědnost za
společné jednání spočívající ve spáchání trestného činu se zbraní (za pomoci
plastové trubky), jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, když
v podstatě namítá svůj minimální podíl na tomto jednání – napadání poškozeného
údery plastovou trubkou. Doznává sice, že poškozeného plastovou trubkou uhodil,
avšak jen jednou, a to ještě ve fázi, která podle jeho názoru, již neměla
souvislost s vlastním vydíráním. Ze skutkových zjištění nepochybně vyplynulo, že společným úmyslem obou
obviněných (a zejména pak obviněného M. Š., neboť svědek M. S.
potvrdil, že
motocykl Jawa půjčil právě jemu) bylo donutit poškozeného, aby se přiznal k
odcizení motocyklu Jawa, aby tento motocykl vrátil nebo ho nahradil finanční
částkou 2.000,- Kč, dále aby se svlékl a pro tuto částku také hned došel. Tohoto společného cíle pak obvinění dosáhli tím, že na poškozeného zaútočili
opakovanými údery pěstmi, kopnutím a též údery přes záda a ruce přesně
nezjištěnou plastovou trubkou, která, jak vyplývá z výpovědí obviněných a
poškozeného, vypadla poškozenému z batohu, obviněný R. T. ji uchopil a tloukl
jí poškozeného. Když trubku odložil, vzal ji obviněný M. Š. a poškozeného také
uhodil. Z výše uvedeného tedy nelze než konstatovat, že společné jednání
obviněných jako celek bylo vedeno společným jednotným úmyslem a sledovalo
společný cíl (donutit poškozeného něco konat). To vše za neakceptovatelného
užití násilí (údery pěstí a kopance) a dokonce za užití zbraně (v daném případě
není namítáno, že uvedenou plastovou trubku nelze považovat za zbraň). V tomto
případě není podstatné, jakou měrou se každý ze spolupachatelů podílel na
společném jednání, když bylo vedeno stejným úmyslem a bylo složkou děje, který
tvořil ve svém celku trestné jednání. Oba obvinění pak musí nést odpovědnost
také ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, tedy
odpovědnost za použití plastové trubky jako zbraně, když je zřejmé, že útok
trubkou byl součástí celkového jejich násilného jednání a tuto zbraň v rámci
svého jednání použili oba obvinění k dosažení svého společného cíle. Není
pravdou, že by úder trubkou obviněného M. Š. nebyl v příčinné souvislosti s
vydíráním, neboť společného cíle dosáhli obvinění až tehdy, když poškozený
podle jejich požadavku odešel pro peníze, a to se stalo až poté, co jej také on
trubkou udeřil. Úder obviněného M. Š., byť mohl být úderem z jeho strany
jediným a posledním, byl stále součástí společného jednání obou obviněných. Je
tedy nepochybné, že obviněný M. Š. spáchal svým jednáním zločin vydírání podle
§ 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku s obviněným R. T. Námitka obviněného v tomto směru je tedy
zjevně neopodstatněná. Pokud jde o ostatní námitky obviněného, Nejvyšší soud uvádí, že se jedná o
námitky skutkové, které nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se tak o výhrady, že nebyly opatřeny žádné
důkazy ke zjištění, zda modřiny, které poškozený utrpěl, byly způsobeny ranami
pěstí nebo údery plastovou trubkou. K tomu Nejvyšší soud dodává, že pro právní
posouzení věci v případě, že poškozený neutrpěl žádnou újmu na zdraví, není
toto zjištění podstatné, neboť objektem trestného činu vydírání je svoboda
rozhodování člověka. Oba obvinění svým společným jednáním tento objekt chráněný
trestním zákoníkem porušili. Pod uplatněný dovolací důvod není možné podřadit
ani námitku obviněného, že předmětná plastová trubka nebyla nikdy
zdokumentována.
Tato skutečnost rovněž není v dané věci podstatná, neboť
existence trubky a způsob použití byl potvrzen provedeným dokazováním (výpovědí
obviněných, poškozeného a svědkyně K. M.). Pokud jde o námitky obviněného
týkající se hodnocení jeho osoby (že se plně doznal a spolupracoval s orgány
činnými v trestním řízení, že mu svědčí fikce beztrestnosti), ani tyto
nespadají pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
když navíc je zřejmé, že tyto skutečnosti hodnotily soudy obou stupňů v rámci
svých úvah při ukládání trestu. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud neshledal takové okolnosti, z nichž by
vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem
Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval,
rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové
závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve
shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak
nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., a své
hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Nejvyšší soud tedy shledal, že dovolací námitky byly z části podány z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Námitky obviněného, které bylo možno
podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Proto bylo
dovolání obviněného M. Š. odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš