USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. 11. 2018 o dovolání
obviněného J. P., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2017, sp. zn. 6 To 201/2017, v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T
272/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 5 T
272/2015-577, byl obviněný J. P. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za který mu byl uložen
podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3,
5 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 400 denních sazeb s výší denní sazby 2
000 Kč, tedy celkem 800 000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven
náhradní trest odnětí svobody na osmnáct měsíců. Podle § 68 odst. 5 tr.
zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest může být zaplacen ve dvaceti
pravidelných měsíčních splátkách ve výši 40 000 Kč, přičemž výhoda splátek
peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na třicet
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k
náhradě škody, a to Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 648
898 Kč a Policii České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
odbor specializovaných činností, ve výši 540 296 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr. ř.
byl poškozený J. P. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného přečinu
dopustil v podstatě tím, že dne 9. 12. 2014 kolem 17:50 hodin v katastru obce
XY, okr. XY, na dálnici D8, řídil v levém rychlostním jízdním pruhu ve směru ze
Spolkové republiky Německo na XY osobní motorové vozidlo tov. zn. Lexus GS 450h
a v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), b), c), § 18 odst. 1 a § 12 odst. 1
zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, nepřizpůsobil
rychlost svého vozidla skutečnosti, že na daném úseku dálnice probíhalo šetření
dopravní nehody, nerespektoval znamení dávané pomocí blikající světelné šipky s
příkazovou dopravní značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“, kterou bylo
dáváno všem řidičům na vědomí, aby přejeli do pravého jízdního pruhu, a dále
pokračoval v jízdě a již nestačil zareagovat na přítomnost poškozeného J. P.,
který zde jako příslušník Policie České republiky řídil pomocí světelných
stavěcích terčů se svítícím červeným světlem silniční provoz z důvodu šetření
dopravní nehody, po postřehnutí poškozeného ve snaze zabránit střetu začal
přejíždět z levého jízdního pruhu do středového a při tomto manévru narazil
levou přední částí svého vozidla do poškozeného, který se pohyboval z pohledu
obviněného zprava doleva v prostoru mezi šipkou a vozidlem řízeným obviněným, v
důsledku čehož poškozený utrpěl ve výroku rozsudku popsaná závažná zranění
vedoucí k dlouhodobému bezvědomí s následnými poruchami duševní činnosti, v
důsledku těchto zranění byl poškozený po dobu jednoho měsíce v ohrožení života
pro selhávání základních životních funkcí, po dobu téměř tří měsíců od nehody
byl odkázán na lůžko, neschopen zvládnout i základní sebeobsluhu, přičemž
úrazem vyvolané poruchy budou ještě řadu měsíců bránit poškozenému v běžném
způsobu života.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný J. P. a poškozený J. P., a to
obviněný proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody a poškozený proti výroku,
jímž byl podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázán na občanskoprávní řízení. O těchto
odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 11. 9. 2017,
č. j. 6 To 201/2017-655, tak, že zatímco odvolání poškozeného podle § 256 tr.
ř. zamítl, k odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o
peněžitém trestu, o zaplacení peněžitého trestu ve splátkách, o náhradním
trestu odnětí svobody a o náhradě škody týkajícím se Policie České republiky,
Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, odbor specializovaných činností, a
v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle § 147 odst. 2
tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. a) a § 68 odst. 1, 2, 3, 5 tr.
zákoníku k peněžitému trestu v počtu 200 denních sazeb s výší denní sazby 2 000
Kč, tedy celkem 400 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že
peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše dvaceti pravidelných měsíčních
splátkách v minimální výši jedné splátky 20 000 Kč, přičemž výhoda splátek
peněžitého trestu odpadá, jestliže obžalovaný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na dvanáct
měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k
náhradě škody České republice – Policii České republiky, Krajskému ředitelství
policie Ústeckého kraje, ve výši 540 296 Kč (v tomto výroku došlo jen ke změně
v označení poškozeného).
Proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný dovolání, které
zaměřil proti výrokům o vině, trestu i náhradě škody a uplatnil v něm dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř.
Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítl, že
soudy učinily nesprávný závěr, že jel v levém jízdním pruhu, pro což není žádný
jednoznačný důkaz, neboť svědkům z řad policistů lze s ohledem na světelné
podmínky sotva věřit, přičemž nelze vycházet ani z jejich tvrzení o rychlosti a
způsobu jízdy vozidla, existenci světelných doplňků či světelných poměrech.
Vytkl, že soud odmítl provést důkaz vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí k
otázce, zda reagoval na poslední chvíli. Za nelogický označil závěr soudů, že
jel nepřiměřeně rychle a nepřizpůsobil rychlost jízdy skutečnosti šetření
dopravní nehody. Ke střetu totiž došlo v poměrně nízké rychlosti 37 až 38 km/h,
aniž by byly zjištěny třecí stopy dokládající náhlou změnu směru jízdy ve vyšší
rychlosti nebo prudké brzdění. Závěr soudů o viditelnosti poškozeného a
policejního vozidla podle obviněného neodpovídá provedeným důkazům. Poukázal na
tvrzení znalce, že světelná šipka „přesvěcovala“ všechna ostatní světla i
reflexní prvky policistů a jimi eventuálně použité svítící pomůcky. Za
neprokázaný označil i závěr o umístění světelné šipky ve vztahu k jízdním
pruhům, přičemž výpovědi svědků z řad policistů a pracovníků ŘSD nemohou být
relevantní. Nepodložený byl podle obviněného i závěr soudů, že poškozený měl v
rukou světelný stavěcí terč a baterku. Soudy podle obviněného postupovaly v
příkrém rozporu se zásadami logiky a se základními zásadami pro hodnocení
důkazů. Namítl dále, že policisté po nehodě přemístili vozidla a značky a
zničili všechny upotřebitelné stopy.
Za nesprávný označil závěr soudů, že ze strany policistů a pracovníků
Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) nedošlo k žádnému porušení povinností, neboť
k takovému porušení došlo jednak umístěním služebního vozidla před světelnou
šipkou, jednak chováním poškozeného a jeho kolegy, svědka L. Ř., kteří se
pohybovali v místě (před světelnou šipkou), kde neměli z hlediska pravidel
bezpečnosti silničního provozu vůbec co dělat. Také zúžení možnosti jízdy o dva
jízdní pruhy za použití pouze jedné světelné šipky bylo nesprávné. Soudy měly
podle obviněného přihlédnout i k nesprávnému označení oblečení policistů, které
postrádalo reflexní prvky na kalhotách.
Obviněný tvrdil, že nemohl porušit povinnost uloženou dopravní značkou
„Přikázaný směr objíždění vpravo“ ve spojení se světelnou šipkou, neboť svislé
dopravní značky platí až v úseku komunikace za svislou dopravní značkou, tudíž
obviněný byl povinen se jí řídit až za onou značkou a světelnou šipkou. Namítl
dále, že jednal v legitimním očekávání, že budou dodržena pravidla stanovená
předpisem TP66 pro označení překážek provozu na pozemních komunikacích, byť jde
o interní normu zavazující pracovníky ŘSD.
Základní příčinou střetu byl podle obviněného pohyb poškozeného do jízdní dráhy
jeho vozidla a soudy nesprávně vyhodnotily znalecký posudek z oboru dopravy,
který jako jedinou příčinu střetu uvádí chování poškozeného ve spojení s
nesprávným označením zúžení provozu. Obviněný poukázal na zásadu gradace
příčinné souvislosti s tím, že jeho případná jízda v levém jízdním pruhu „byla
nabídnuta jen jako jedna z ryze eventuálních a hypotetických příčin nehody“,
která by bez prokázaného jednání poškozeného neměla vůbec žádný význam.
Poněkud nejasné jsou (mimo jiné) i výhrady obviněného k výrokům o náhradě
škody, v nichž se domáhá analogické aplikace občanského soudního řádu, který v
daném případě podání dovolání umožňuje. V podstatě se ale obviněný domáhal
závěru o spoluzavinění poškozeného a dalších osob (osoby odpovídající za
dopravní značení v místě nehody, zaměstnavatele poškozeného za nevhodné
signální prvky na oblečení policistů). Rozvedl zde výše uvedené argumenty a
poukázal také na to, že na informační tabuli před místem dopravní nehody bylo
hlášení o nehodě bez potřebné specifikace alespoň přibližného místa nehody.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný jen
obecně zmínil otázku přiměřenosti trestu a obecná ustanovení trestního zákoníku
o ukládání trestních sankcí a jejich přiměřenosti. Bez bližšího zdůvodnění
uzavřel, že soudy uložily peněžitý trest ve výši, kterou lze považovat za
naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. namítl, že v
rozsudku odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výrokům o
vině a o náhradě škody. Odvolací soud podle obviněného nesplnil svou povinnost
přezkoumat z hlediska těchto výroků a výhrad obviněného proti nim rozsudek
soudu prvního stupně.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. namítl, že
odvolací soud nesplnil svou povinnost přezkoumat postup soudu prvního stupně a
nebyly splněny podmínky pro zamítnutí odvolání.
Obviněný se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského
soudu v Ústí nad Labem a přikázal mu věc znovu projednat a rozhodnout, přičemž
uvedl, že bez ohledu na rozhodnutí o dovolání ohledně viny a trestu žádá, aby
byly zrušeny nezákonné výroky o jeho povinnosti k náhradě škody v rozsudcích
okresního i krajského soudu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství po seznámení s
obsahem dovolání sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a, odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.),
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně
neopodstatněné.
K podstatě dovolání jako mimořádného opravného prostředku lze uvést, že jeho
podání není přípustné ve stejně širokém rozsahu (mimo jiné co do důvodů), jaký
je charakteristický pro opravné prostředky řádné, které nemůže nahrazovat.
Dovolání neplní funkci jakéhosi „dalšího odvolání“. Je možné jej podat jen z
některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Z jejich povahy je
zřejmé, že dovolání je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Žádný ze zákonných dovolacích
důvodů se nevztahuje k otázkám skutkových zjištění, hodnocení důkazů, rozsahu
dokazování ani postupu soudu při provádění důkazů, které jsou svou povahou
procesní. Platí také, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Spočívá tudíž ve vadné aplikaci hmotného práva na skutkový
stav, který zjistily soudy. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině
odsuzujícího rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. odpovídají takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav, který
zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným.
Obviněný založil dovolání do značné míry na námitkách proti způsobu hodnocení
důkazů soudy a jejich skutkovým zjištěním, které nejsou pod uplatněný (ani
žádný jiný) dovolací důvod podřaditelné. Takové jsou svou podstatou například
námitky proti zjištěním, že před nehodou jel v levém jízdním pruhu a vysokou
rychlostí, aniž by předjížděl nějaké vozidlo, proti zjištěním ohledně
viditelnosti poškozeného a policejního vozidla, umístění světelné šipky ve
vztahu k jízdním pruhům a skutečnosti, že poškozený měl v rukou světelný
stavěcí terč a baterku, a vůbec námitky zpochybňující věrohodnost svědeckých
výpovědí zasahujících policistů a pracovníků ŘSD a zpochybňující dokonce i to,
že bylo osvětleno služební vozidlo poškozeného a jeho kolegy (na vozidle mimo
jiné svítil výstražný „maják“). Dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky
týkající se rozsahu provedeného dokazování, především že nebyl proveden důkaz
vyšetřovacím pokusem nebo rekonstrukcí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů
činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit
tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových případech je zásah
Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně zaručenému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90 Ústavy). V
posuzovaném případě Nejvyšší soud důvody pro takový zásah neshledal, neboť
skutková zjištění soudů mají spolehlivý podklad v obsahu provedených důkazů.
Soudy svá rozhodnutí i v tomto směru řádně odůvodnily. Důvodné a řádně
odůvodněné bylo i zamítnutí návrhů na doplnění dokazování. Dostatečně byly
vysvětleny změny v postavení signalizačních prostředků a vozidel po nehodě a
jejich důvod. Není přitom smyslem řízení o dovolání, aby Nejvyšší soud znovu
reprodukoval a přehodnocoval provedené důkazy, případně činil vlastní skutková
zjištění.
Dovolání založil obviněný také na námitkách, které navazovaly na jeho obhajobu
z původního řízení a které mají základ v podstatě na tvrzení, že nehodu
nezavinil, naopak zavinily ji osoby, které nesprávně označily místo dopravní
nehody, nezajistily správné označení oděvu poškozeného reflexními prvky na
kalhotách a v upozornění na dopravní nehodu neupřesnily její lokalizaci, a dále
poškozený, který se na místě nehody nesprávně pohyboval. Tyto námitky spojil s
poukazem na princip gradace příčinné souvislosti, z níž v podstatě dovozoval,
že jeho jednání za daných okolností není ve vztahu ke zjištěnému následku na
zdraví poškozeného v trestním právem předpokládané příčinné souvislosti, tudíž
nemůže založit jeho trestní odpovědnost za trestný čin těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Tato námitka je pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
podřaditelná, avšak je zjevně neopodstatněná. Přesvědčivě se s ní (na str.
21-22 napadeného rozsudku) vypořádal odvolací soud a rovněž soud prvního
stupně. Lze jen ve stručnosti připomenout, že v příčinném vztahu je třeba
především izolovat jednání v trestněprávním smyslu, trestněprávní příčinu a
trestněprávní následek (zásada umělé izolace jevů). Z této zásady vyplývá, že v
trestním právu hmotném je významný jen příčinný vztah mezi konkrétním jednáním
pachatele a následkem (těžším následkem, účinkem, škodlivým následkem atd.)
významným z hlediska trestního práva. Tzv. zásada gradace příčinné souvislosti
pak v podstatě znamená, že jednotlivé příčiny a podmínky nemají pro způsobení
následku stejný význam. Tato zásada je důležitá pro posuzování příčinného
vztahu. Podstatné je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku
příčinou dostatečně významnou.
Pro trestní odpovědnost musí být dán především příčinný vztah, a teprve po jeho
zjištění je možno zkoumat otázku zavinění, které musí zahrnout i podstatné rysy
příčinného vztahu. S otázkou zavinění souvisí i tzv. teorie přerušení
(přetržení) příčinné souvislosti, podle níž se příčinná souvislost přeruší
(nedospěje až k účinku), pokud do příčinného průběhu vstoupí další výlučná a
samostatná příčina, která způsobila účinek bez ohledu na jednání pachatele.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se však nepřerušuje,
jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při
vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž
by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tehdy,
pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která
způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz rozhodnutí č. 37/1975
Sb. rozh. tr.).
Uvedenými zásadami se soudy při posuzování věci řídily. Vycházely především ze
zjištění, že místo šetření dopravní nehody bylo díky svému označení viditelné
na vzdálenost nejméně několika set metrů až více než kilometru a bylo na něj
navíc upozorněno už několik kilometrů předem na světelné tabuli před vjezdem do
dálničních tunelů. Obviněný neměl přijíždět k místu uvedeným způsobem v levém
jízdním pruhu vysokou rychlostí a začít intenzivně brzdit (jak sám vypověděl)
teprve v poslední fázi, kdy již se jen těsně vyhnul svítícími majáky označenému
policejnímu vozidlu a srazil policistu oblečeného v předepsaném služebním
stejnokroji, který zde usměrňoval dopravu pomocí svítícího terče a baterky.
Uvedené počínání obviněného bylo rozhodující příčinou dopravní nehody (sražení
poškozeného). Nikoli soudy, ale naopak obviněný v tomto směru zkresleně
interpretoval závěry znaleckého posudku z oboru dopravy.
Soudy nepřehlédly, že došlo k určitému pochybení v označení dopravní nehody,
když nejprve stálo (v levém jízdním pruhu) policejní vozidlo a teprve za ním
(byť větší částí ve středním jízdním pruhu) světelná šipka, přičemž nebyla ani
dodržena bezpečná vzdálenost mezi vozidlem a šipkou, a dále že mohla být do
určité míry snížena viditelnost policistů pohybujících se před světelnou šipkou
(to bylo na místě ověřováno a ve spise se k tomu nachází fotodokumentace). Tyto
okolnosti však správně hodnotily pro vznik dopravní nehody jako marginální
(okrajové, nevýznamné) a uzavřely, že primární příčinou dopravní nehody byl
způsob jízdy obviněného a jeho chování během jízdy.
Vytknout nic nelze ani závěru soudů, že obviněný porušil ustanovení § 4 písm.
a), b), c), § 12 odst. 1 a § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, přičemž se v daném případě jednalo o porušení
důležitých povinností. Mezi porušením těchto povinností a následkem na zdraví
poškozeného je přímá příčinná souvislost, která nebyla přetržena chováním
poškozeného ani dalšími okolnostmi, jakými byly výrazné osvícení místa
světelnou signalizační šipkou a ne zcela správné označení místa dopravní nehody.
Nejvyšší soud připomíná, že důležitou povinnost ve smyslu uvedeného ustanovení
zákon blíže nedefinuje a ponechává její odlišení od porušení jiné povinnosti na
výkladu soudů. Za porušení důležité povinnosti se obecně považuje porušení
některé z mnoha možných důležitých povinností, které mají vztah k ochraně
zdraví lidí. Pro porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku
platí, že postačuje porušení jen jedné ze zákonem stanovených povinností, avšak
rozhodné je, aby taková povinnost měla povahu důležité povinnosti. Za porušení
důležité povinnosti ve výše uvedeném smyslu není možno mechanicky považovat
porušení jakéhokoli předpisu, ale jen takové v něm zakotvené povinnosti, jejíž
porušení má zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví,
jestliže jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (viz rozhodnutí
č. 11/1964 Sb. rozh. tr.). Porušení důležité povinnosti při provozu na
silnicích je zejména takové porušení povinnosti řidiče motorového vozidla,
které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost motorových vozidel může mít za
následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový
následek skutečně často mívá (viz rozhodnutí č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Výpočet
všech „důležitých povinností“ řidiče motorového vozidla není možný, poněvadž
význam porušení kterékoli řidičské povinnosti je přímo závislý na konkrétní
dopravní situaci. Je proto ponecháno na soudu, aby v každém jednotlivém případě
po zhodnocení všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel porušil
svým trestním jednáním, je porušením důležité povinnosti, s tím, že za porušení
takové povinnosti nelze považovat každé porušení, ale jen takové, které
odpovídá výše uvedeným kritériím (viz také například rozhodnutí č. 38/1975 Sb.
rozh. tr.). Z uvedeného je zřejmé, že rozhodujícím hlediskem při posuzování,
zda jde o důležitou povinnost, je zvážení toho, jaký následek z porušení
konkrétní povinnosti plyne. Vždy je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem
případu, zejména ke konkrétní dopravní a celkové situaci. To soudy respektovaly
a důvodně shledaly v porušení výše uvedených povinností obviněného jako řidiče
motorového vozidla porušení důležitých povinností ve smyslu § 147 odst. 2 tr.
zákoníku.
Nelogická je námitka obviněného, že nemohl porušit povinnost uloženou dopravní
značkou „Přikázaný směr objíždění vpravo“ ve spojení se světelnou šipkou, neboť
byl povinen se jí řídit až za onou značkou a světelnou šipkou. Při takovém
výkladu by obviněný měl až v prostoru za těmito značkami (po jejich objetí či
projetí) povinnost řadit se do přikázaného směru (jízdního pruhu) a
přizpůsobovat tomu rychlost a způsob jízdy. Ve skutečnosti je smyslem takto na
dálku viditelného značení právě to, aby již s dostatečným časovým předstihem
řidiči patřičně reagovali. A z dokazování vyplynulo, že všichni ostatní řidiči
(a byly jich stovky) tak v dané konkrétní situaci včas a bez problémů učinili.
Nejvyšší soud se ztotožnil i se závěrem soudů, že příčinný vztah mezi jednáním
obviněného a následkem je pokryt zaviněním obviněného ve formě vědomé
nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný jako zkušený
řidič bezpochyby věděl, že může popsaným způsobem porušit zájem chráněný
trestním zákonem, konkrétně zájem na ochraně života a zdraví lidí, ale bez
přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nezpůsobí.
Soud prvního stupně v této souvislosti mimo jiné výstižně uvedl, že u majáky
označeného služebního vozidla Policie České republiky lze předpokládat pohyb
policistů a dalších osob a stejně tak lze předpokládat pohyb dalších osob v
okolí šetření dopravní nehody, včetně osob, které byly účastníky dopravní
nehody, jejichž pohyb navíc může být zmatený a neobvyklý, případně na vozovce
mohou i ležet. Taková situace proto zavazuje řidiče k velmi opatrné jízdě.
Dopravní nehodu zavinil obviněný a soudy důvodně uzavřely, že poškozenému
zavinění přičítat nelze. Ani pokud by pohyb poškozeného bezprostředně před
střetem, kdy se k němu blížilo intenzivně brzdící a směr měnící vozidlo
obviněného, nebyl zcela logický a (zpětně posuzováno) optimální, nemá to z
hlediska spoluzavinění význam, neboť v dané chvíli byli poškozený i jeho kolega
svědek L. Ř. osobami bezprostředně ohroženými jednáním obviněného a jednajícími
pudově, jak sám svědek uvedl. Soudy také uzavřely, že spoluzavinění nezjištěné
osoby, která určila a provedla nikoli zcela správné rozmístění prvků označení
dopravní nehody, bylo pouze marginální. Irelevantní je námitka obviněného, že
jednal v legitimním očekávání, že budou dodržena pravidla stanovená předpisem
TP66 pro označení překážek provozu na pozemních komunikacích. I pokud by
obviněný snad skutečně znal takovou interní normu zavazující pracovníky ŘSD,
nemělo by to žádný význam z toho hlediska, zda mohl v podobném „legitimním
očekávání“ porušit výše uvedené důležité povinnosti řidiče.
Jestliže obviněný obdobné námitky týkající se údajného spoluzavinění dalších
osob vznesl v dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě škody, lze tu odkázat na
výše uvedené s tím, že tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné. Liché jsou
konečně i ty výhrady obviněného k výrokům o náhradě škody, v nichž se domáhá
analogické aplikace občanského soudního řádu. V trestním řízení, a to i v
řízení adhezním, tj. týkajícím se náhrady škody či nemajetkové újmy nebo vydání
bezdůvodného obohacení, lze postupovat z procesního hlediska jen podle
trestního řádu, i když se zde aplikují normy hmotného práva občanského,
popřípadě jiných právních odvětví.
Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy
dovolání obviněného zčásti postaveno na námitkách, které nejsou pod tento
dovolací důvod podřaditelné, a ve zbývající části je zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ani žádnému z dalších
zákonných dovolacích důvodů neodpovídá námitka obviněného proti výroku o jemu
uloženém trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu jsou pod tento
dovolací důvod podřaditelné, ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kriterií uvedených v § 37 až § 39 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Trest uložený obviněnému
nepředstavuje ani porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a
zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do
jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod. Nejde tu o krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a
výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval
ústavně právní roviny, jež by odůvodňovala případný zásah dovolacího soudu. Při
stanovení druhu a výměry trestu měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená
pro ukládání trestů, odvolací soud peněžitý trest zmírnil a výrok o trestu
náležitě odůvodnil.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán v případech, kdy v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněný namítl, že v rozsudku
odvolacího soudu chybí výrok o zamítnutí jeho odvolání proti výrokům o vině a o
náhradě škody. Tato námitka je zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud
rozhoduje o odvolání obviněného jako celku, přičemž může tento řádný opravný
prostředek buď zamítnout, anebo mu zcela nebo zčásti vyhovět. Jestliže vyhoví
odvolání pouze částečně, ve zbytku ho již nezamítá. Podle § 256 odvolací soud
postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu (viz Šámal,
P. a kol. : Trestní řád I, II, III., 7. vydání. Praha: Nakladatelství C. H.
Beck, 2013, s. 3049. ISBN 978-80-7400-465-0.). V daném případě odvolací soud
částečně vyhověl odvolání obviněného, což vyjádřil ve výroku podle § 258 odst.
1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. ř., jímž napadený rozsudek soudu prvního stupně
částečně zrušil. V části, v níž odvolání nebylo vyhověno, a napadené výroky
zůstaly nezrušeny, nebylo třeba a nebylo ani možné odvolání zamítnout, takže v
tomto směru, tedy co do zamítnutí nedůvodné části odvolání, nemůže jít o
chybějící nebo neúplný výrok. Nic to samozřejmě nemění na tom, že i tyto výroky
a řízení jim předcházející odvolací soud přezkoumal.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dovolání
obviněného zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil zjevně v
návaznosti na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., tj.
v alternativě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku
proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí dán
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jestliže je však
dovolání ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
zjevně neopodstatněné a ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. bylo podáno z jiného než zákonného důvodu, plyne z logiky věci,
že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř.
Závěrem k podanému dovolání
Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněného J. P. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Vzhledem k výraznému časovému odstupu od vyhlášení napadeného rozsudku (dne 11.
9. 2017) pokládá Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že věc mu byla s dovoláním
obviněného předložena dne 31. 10. 2018. V řízení před Nejvyšším soudem tedy
nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák