7 Tdo 1389/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. 12. 2004 o dovolání
obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2004,
sp. zn. 6 To 235/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod
sp. zn. 2 T 166/2003 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 2 T 166/2003,
byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., trestným činem podvodu podle
§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §
41 odst. 1 tr. zák. a dalším trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr.
zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák., § 42
odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na
sedm roků nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou podle § 39a odst. 3
tr. zák. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 5.
2004, sp. zn. 6 To 235/2004, podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Obviněný M. D. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím výroku o vině
všemi trestnými činy. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst.
1 písm. c), g) tr. ř. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
spatřoval v tom, že výrok o vině jedním z útoků trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu
podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr. zák. byl založen na výpovědích
dvou svědků, s nimiž byla policejním orgánem provedena prověrka výpovědi na
místě samém bez přítomnosti obhájce, a že na tomto podkladě bylo zjištěno místo
spáchání činu. Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl
podle obviněného v tom, že tou činností, kterou byl uznán vinným, nemohl
naplnit zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §
171 odst. 1 písm. c) tr. zák., dále v tom, že nejméně u dvou útoků trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nebyl prokázán jeho
podvodný úmysl, že u jednoho z těchto útoků nebylo dáno jeho obohacení a že
nebyly splněny podmínky pro to, aby mohl být tímto trestným činem uznán vinným
jako zvlášť nebezpečný recidivista, a konečně v tom, že jeden z útoků trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaného a dílem
nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. ani podle toho, jak je ve výroku rozsudku popsán, nenaplňuje znaky
trestného činu. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Bruntále věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Obviněný vytkl, že jeho obhájce nebyl přítomen prověrce výpovědi svědků P. Ž. a
P. L., při které byla obec Č, identifikována jako místo spáchání činu, pokud
jde o útok uvedený v době III/2 rozsudku.
Je však třeba konstatovat, že P. Ž. a P. L. neměli ve stadiu provedení
uvedeného útoku postavení svědků, nýbrž postavení osob podávajících vysvětlení
k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl
spáchán trestný čin, jak to stanoví § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. Toto
vysvětlení oba podali dne 3. 6. 2003 a policejní orgán sepsal o vysvětlení
každého z nich úřední záznam podle § 158 odst. 5 tr. ř. Následujícího dne 4. 6.
2003 policejní orgán provedl za přítomnosti P. Ž. a P. L. na místě šetření
podle § 158 odst. 1 tr. ř. a sepsal o něm úřední záznam. Přitom však již dne 3.
6. 2003 policejní orgán sepsal záznam o zahájení úkonů trestního řízení ve
smyslu § 158 odst. 3 tr. ř. a v tomto záznamu s odkazem na vysvětlení, která
podali P. Ž. a P. L., uvedl obec Č. jako místo spáchání činu. Z toho je zřejmé,
že o této identifikaci místa činu policejní orgán věděl již z podaných
vysvětlení obou jmenovaných osob a že šetření na místě nemělo z tohoto hlediska
jiný než upřesňující význam.
Trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno usnesením
policejního orgánu dne 4. 6. 2003 a téhož dne byl obviněnému ustanoven obhájce,
který pak vykonával jeho obhajobu po celé trestní stíhání.
Z uvedených souvislostí je zřejmé, že nepřítomnost obhájce při úkonu, který byl
v rámci postupu podle § 158 odst. 1 tr. ř. proveden před zahájením trestního
stíhání, neznamená, že obviněný neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Ustanovení § 158 odst. 4 tr. ř. sice stanoví, že při podání vysvětlení má každý
právo na pomoc advokáta, avšak toto ustanovení sleduje ochranu zájmů těch osob,
které podávají vysvětlení, a nikoli zájmy osoby podezřelé ze spáchání trestného
činu, pokud je tato osoba odlišná od osoby podávající vysvětlení. Ten, proti
komu se řízení vede, musí mít v případě nutné obhajoby obhájce jednak od
okamžiku vzniku důvodu nutné obhajoby a jednak za předpokladu, že se ocitl v
procesním postavení obviněného podle § 32 tr. ř. tím, že byl v usnesení o
zahájení trestního stíhání uveden jako obviněný. Lze jen dodat, že i samotné
ustanovení o nutné obhajobě (§ 36 tr. ř.) výslovně uvádí, že obhájce musí mít
„obviněný“, což nelze vykládat jinak než tak, že toto ustanovení se nevztahuje
na osobu, která je z trestného činu jen podezřelá, ale nebyla dosud obviněna
postupem podle § 160 odst. 1 tr. ř. S tím koresponduje právo obhájce zúčastnit
se vyšetřovacích úkonů (§ 41 odst. 2 tr. ř.). Ze zákonné dikce „vyšetřovací“
úkony je evidentní, že se tím rozumí úkony, které jsou obsahem vyšetřování
podle hlavy desáté, oddílu druhého trestního řádu, tj. úkony po zahájení
trestního stíhání.
Nejvyšší soud si je vědom toho, že ustanovení o nutné obhajobě nelze obcházet
tím, že policejní orgán nezahájí trestní stíhání ihned, jakmile pro to nastanou
předpoklady uvedené v § 160 odst. 1 tr. ř., a že nadále řízení vede neformálně
jen jako opatřování nezbytných vysvětlení a provádění nezbytných šetření (§ 158
odst. 1, 3 tr. ř.), aby tak účelově vyloučil přítomnost obhájce u těchto úkonů.
O takový postup se však v posuzované věci nejednalo, neboť policejní orgán
zahájil trestní stíhání prakticky ihned poté, co se stalo zřejmým, že pro to
jsou splněny podmínky stanovené v § 160 odst. 1 tr. ř. Lze jen dodat, že po
zahájení trestního stíhání policejní orgán vyslechl P. Ž. a P. L. jako svědky
podle § 97 a násl. tr. ř. a že obhájce obviněného byl výslechu obou svědků
přítomen. Oba svědci pak byli za přítomnosti obviněného a jeho obhájce
vyslechnuti také v hlavním líčení. Tím byla dostatečně garantována možnost
obhajoby provést kontrolu věrohodnosti výpovědi obou svědků cestou kladených
otázek.
Výrok o vině uvedený v bodě III/2 rozsudku tedy v žádném případě nemohl být
zvrácen námitkami týkajícími se nepřítomnosti obhájce při úkonech prováděných
před zahájením trestního stíhání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z citovaného ustanovení vyplývá, že tento dovolací důvod je dán, jestliže
skutkový stav, tak jak ho zjistil soud, nenaplňuje zákonné znaky trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák. byl posouzen skutek, který podle bodu I rozsudku spočíval v tom, že
obviněný od svého podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne
3. 9. 2002 do zadržení dne 4. 6. 2003 na území okresů a jinde podnikal na
základě plné moci jménem obchodní společnosti v oboru těžby dřeva, jeho
nákupu, zpracování a prodeje a v oboru služeb v lesnické a pěstební
činnosti, ačkoli byl odsouzen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
31. 9. 2001, sp. zn. 1 T 38/2000, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 27. 11. 2001, sp. zn. 12 To 144/01, mimo jiné k trestu zákazu činnosti
spočívajícímu v zákazu podnikání v oboru lesnická výroba, nákup a prodej
dřevní hmoty a služeb s tímto nákupem a prodejem souvisejících na dobu sedmi
let.
Trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c)
tr. zák. se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí mimo
jiné soudu tím, že vykonává činnost, která mu byla zakázána.
Obviněný v dovolání namítl, že posuzovanou činnost vykonával jako zaměstnanec,
že práci ve prospěch zaměstnavatele nelze považovat za podnikání a že tedy
nevykonával tu činnost, která mu byla v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 38/2000 zakázána.
Podnikáním se rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem
vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku (§ 2 odst. 1
obch. zák.). Podnikatelem je podle § 2 odst. 2 písm. a) obch. zák. osoba
zapsaná v obchodním rejstříku, to znamená i právnická osoba, v dané věci
obchodní společnost. Činnost, která je podle § 2 odst. 1 obch. zák. podnikáním
této obchodní společnosti, ve skutečnosti vykonával obviněný, i když formálně
nebyl jejím společníkem ani statutárním nebo jiným orgánem.
Pro posouzení činnosti obviněného je podstatné nejen zjištění, o jaký druh,
rozsah a význam souhrnu prováděných úkonů šlo, ale i zjištění, jaký právní
rámec činnost obviněného měla. Obviněný vykonával v obchodní společnosti
činnost, která svou povahou, rozsahem a významem odpovídala činnosti
podnikatele. V uvedené obchodní společnosti byla jediným společníkem a zároveň
jednatelem manželka obviněného, která tohoto postavení nabyla na podnět
obviněného, přičemž sama se o chod společnosti nijak nezajímala, nijak do něj
nezasahovala a ve skutečnosti s ním v podstatě neměla nic společného. Obviněný
formálně vystupoval jako zaměstnanec společnosti, a to na základě pracovní
smlouvy, kterou s ním jako jednatelka společnosti uzavřela jeho manželka,
přičemž jako druh práce bylo uvedeno „vedení firmy“. Na to pak navazovala plná
moc, podle které manželka obviněného jako jednatelka společnosti zmocnila
obviněného „k zastupování ve věcech obchodních (uzavírání obchodních smluv),
uzavření leasingových smluv a zároveň i vedení výroby“, přičemž platnost plné
moci byla stanovena „do odvolání“. Na tomto podkladě obviněný sám vykonával
veškerou činnost, která byla předmětem podnikání společnosti včetně uzavírání
pracovních smluv se zaměstnanci. Z toho je jasné, že postavení manželky
obviněného jako jediného společníka a jednatele obchodní společnosti bylo jen
formální a sloužilo k zastření skutečného stavu, jehož podstatou bylo to, že
podnikatelskou činnost uvedené obchodní společnosti fakticky vykonával v celém
rozsahu výlučně sám obviněný. Zároveň je zřejmé, že pokud by obviněnému nebyl
ve věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 1 T 38/2000 uložen trest
zákazu činnosti, nic by nebránilo tomu, aby společníkem a jednatelem obchodní
společnosti byl on a aby v tomto postavení vykonával podnikatelskou činnost
společnosti. Důvodem, pro který obviněný dal podnět k tomu, aby se jediným
společníkem a jednatelem společnosti stala jeho manželka, sám se dal formálně
zaměstnat na základě pracovní smlouvy a přitom si nechal udělit plnou moc k
obchodnímu, výrobnímu i jinému vedení společnosti, evidentně tak bylo to, aby
obešel uložený trest zákazu činnosti, který mu podnikání znemožňoval. Z toho
vyplývá závěr, že obviněný mařil výkon rozhodnutí soudu tím, že vykonával
činnost, která mu byla zakázána, jak to má na mysli ustanovení § 171 odst. 1
písm. c) tr. zák. o trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaný
obviněným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle § 41 odst. 1 tr. zák. byl
posouzen skutek, který podle bodu II/1 – 8 rozsudku spočíval v tom, že obviněný
od října 2002 do února 2003 v podvodném úmyslu obohatit se vylákal od různých
subjektů dodávky zboží a služeb a půjčku peněz, přestože věděl, že ve
stanovených lhůtách nemůže dostát přijatým závazkům, a žádnou z dlužných částek
neuhradil ve sjednaných lhůtách ani později, přičemž v rozsudku je
specifikováno osm případů tohoto jednání, jímž obviněný způsobil škodu v
celkové výši 660.364,- Kč, a byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 21. 9. 2001, sp. zn. 1 T 38/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v
Praze ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 12 To 144/01, uznán vinným mimo jiné
trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzen za tyto a
další trestné činy k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm roků, z jehož
výkonu byl podmíněně propuštěn dne 3. 9. 2002.
Obviněný svými námitkami v dovolání zpochybnil především subjektivní stránku
trestného činu spočívající v tom, že podvodný úmysl pachatele tu musí být již
od samého počátku. Za situace, kdy soudy zjistily, že obviněný neměl k
dispozici odpovídající zdroj prostředků, z něhož by mohl uhradit odebrané
zboží a služby, resp. přijatou půjčku, že věděl, že ve stanovených lhůtách
proto nemůže dostát přijatým závazkům, a že ve skutečnosti dlužné částky
neuhradil ani později po uplynutí lhůt splatnosti, je plně podložený právní
závěr, že obviněný již v době, kdy zboží, služby a ve formě půjčky i peníze
přijímal, měl úmysl směřující k tomu, že odebrané zboží a služby nezaplatí a
půjčené peníze nevrátí. Se zjištěními soudů proto koresponduje jejich právní
závěr ohledně podvodného úmyslu obviněného.
V bodě II/4 rozsudku byl obviněný uznán vinným tím, že v zastoupení obchodní
společnosti sjednal s jinou obchodní společností rekvalifikační kurz pro 24
pracovníků, přičemž složil pouze zálohu, avšak po skončení kurzu doplatek ve
výši 104.900,- Kč neuhradil. Námitka obviněného, že tu byl předpoklad úhrady
kurzu úřadem práce, nijak nemůže změnit závěr soudů o naplnění subjektivní
stránky trestného činu podvodu, protože vůči společnosti, se kterou
rekvalifikační kurz sjednal, byla zavázána obchodní společnost za kterou
jednal, a nikoli úřad práce. Obviněný se snažil zpochybnit závěr soudů o
subjektivní stránce trestného činu odkazem na to, že předchozí obdobný kurz byl
společností zcela uhrazen. Tato okolnost je se závěrem soudů o podvodném úmyslu
obviněného, pokud jde o posuzovaný kurz a neuhrazení podstatné části jeho
ceny, slučitelná a koresponduje s tím, že způsob spáchání činu se i při jiných
útocích vyznačoval tím, že obviněný nejprve poskytl ekvivalent určitého menšího
zboží, které odebral, tím u obchodního partnera vyvolal zdání své solidnosti a
teprve při odběru následujícího většího množství se uchýlil k tomu, že
nezaplatil (viz body II/1, 2, 3, 5 rozsudku). Neobstojí ani námitka, že nedošlo
k obohacení obviněného ve smyslu dalšího znaku trestného činu podvodu. V
tomto ohledu byla obohacena obchodní společnost, která by jinak měla kurz svých
zaměstnanců uhradit, avšak podstatnou část jeho ceny neuhradila. Vzhledem k
tomu, že jednání obviněného bylo zároveň jednáním této společnosti, že obviněný
sám činil veškerá rozhodnutí i úkony společnosti a že alternativním zákonným
znakem trestného činu podvodu je obohacení jiného, tj. subjektu odlišného od
pachatele, bylo i jednání obviněného uvedené v bodě II/4 rozsudku důvodně
zahrnuto do skutku naplňujícího zákonné znaky trestného činu podvodu.
V bodě II/8 byl obviněný uznán vinným tím, že od jiného občana převzal částku
100.000,- Kč jako půjčku na úhradu leasingových splátek na dva lesní traktory,
zavázal se dluh uhradit do konce následujícího měsíce, avšak dlužnou částku
přes upomínky nevrátil ve dvou prodloužených termínech ani později. Namítaná
okolnost, že lhůta pro vrácení půjčky byla obviněnému prodloužena samotným
půjčitelem, nijak nebrání tomu, aby i toto jednání bylo zahrnuto do skutku
naplňujícího znaky trestného činu podvodu, neboť i na toto jednání se vztahuje
zjištění soudů, že obviněný peníze přijímal s vědomím, že je nemůže vrátit.
Proti výroku, že se trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.
zák. dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, obviněný namítl, že z jeho
strany šlo o způsobení škody ve výši pod 500.000,- Kč a že uvedenému právnímu
posouzení bránil nedostatek společenské nebezpečnosti.
Námitka týkající se výše škody pod 500.000,- Kč evidentně navazovala na
námitky uplatněné proti tomu, že do rozsahu posuzovaného trestného činu bylo
zahrnuto jednání obviněného uvedené v bodech II/4, 8 rozsudku, neboť pokud by
toto jednání bylo z rozsahu trestného činu vyloučeno, byla by výše způsobené
škody skutečně nižší než 500.000,- Kč jako spodní hranice značné škody ve
smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., což by se
dotklo právní kvalifikace celého skutku i v tom směru, že by nemohl být
považován za zvlášť závažný trestný čin, jak ho vymezuje ustanovení § 42 odst.
1 tr. zák., a zvlášť nebezpečná recidiva podle § 41 odst. 1 tr. zák. by proto
nepřicházela v úvahu. Jak již bylo vyloženo v předchozích částech odůvodnění
tohoto usnesení Nejvyššího soudu, jsou námitky obviněného proti bodům II/4, 8
rozsudku zjevně neopodstatněné, takže není důvodu cokoli měnit na tom, že
obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 660.364,- Kč, což je značná škoda ve
smyslu § 89 odst. 11 tr. zák., takže tomu odpovídá právní posouzení skutku jako
trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., který spadá
mezi zvlášť závažné trestné činy, jak je má na mysli ustanovení § 41 odst. 1
tr. zák.
Podle § 41 odst. 1 tr. zák. pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný
úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný
trestný čin potrestán, považuje se za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže
tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula
od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu
pro společnost.
Materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy tedy spočívá v tom, že dřívější
potrestání pachatele pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin podstatně zvyšuje
stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, a to zejména s ohledem na
dobu, která uplynula od předcházejícího odsouzení.
Zvlášť nebezpečnou recidivu zakládalo potrestání obviněného v jeho trestní věci
vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 38/2000. V této věci
byl obviněný uznán vinným mimo jiné šesti trestnými činy podvodu podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák., z nichž jeden byl dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve
formě pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. Tyto trestné činy spočívaly v podstatě
v tom, že obviněný jako soukromý podnikatel podnikající pod firmou L. v. přestože věděl, že nemá a nebude mít možnost dostát přijatým závazkům, uzavřel
s různými podnikatelskými subjekty smlouvy na odběr dřevní hmoty a provedení
služeb, které však neuhradil, a tak prvním trestným činem spočívajícím v 53
útocích způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 8.470.287,51 Kč, druhým
trestným činem spočívajícím v 11 útocích způsobil, resp. pokusil se způsobit,
celkovou škodu ve výši nejméně 2.780.324,- Kč, třetím trestným činem
spočívajícím v 10 útocích způsobil celkovou škodu ve výši nejméně 2.212.256,50
Kč, čtvrtým trestným činem spočívajícím v 5 útocích způsobil celkovou škodu ve
výši 1.219.227,20 Kč, pátým trestným činem spočívajícím v 10 útocích způsobil
celkovou škodu ve výši 1.164.745,70 Kč a šestým trestným činem způsobil škodu
ve výši jednak 5.035.237,80 Kč, odběrem dřevní hmoty, jednak 68.431,- Kč
odběrem tří motorových pil. Z uvedeného je se zřetelem k ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (účinného od 1. 1. 2002) zřejmé, že i
nyní odpovídají pojmu zvlášť závažný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zák. všechny uvedené trestné činy, byť nyní pod právní kvalifikaci podle § 250
odst. 1, 4 tr. zák. spadá jen první a šestý z nich, zatímco u zbývajících by se
nyní jednalo o kvalifikaci podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Tato změna
je z hlediska materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy bezvýznamná. Skutečností zůstává, že k potrestání obviněného, které předcházelo nyní
posuzovanému trestnému činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.,
došlo za velmi rozsáhlou trestnou činnost, jejíž vysoká nebezpečnost spočívala
ve velké četnosti spáchaných útoků, ve výši způsobené škody a v tom, že
obviněný v každém z trestných činů pokračoval. Porovná-li se s tím nyní
posuzovaný trestný čin, je zřejmé, že jde o jednání prakticky stejné povahy a v
tomtéž oboru podnikání. Nynější trestný čin spočíval v osmi útocích
provedených v době pěti měsíců. Nešlo tedy jen o nějaké ojedinělé nebo náhodné
jednání, při kterém by obviněný využil příležitosti, jež by se mu bez jeho
přičinění naskytla, ale o soustavnější a cílevědomé jednání, ke kterému si
obviněný prostřednictvím obchodní společnosti, jejíž jedinou společnicí a
jednatelkou formálně byla jeho manželka, vytvořil podmínky mimo jiné i tím, že
obešel uložený trest zákazu činnosti, který mu jinak v podnikání bránil. Okolnost, že trestný čin spáchal v rozsahu, který z hlediska výše způsobené
škody jen nevýrazně překročil minimum toho, co je podmínkou pro právní
kvalifikaci skutku podle § 250 odst. 3 písm. b) tr.
zák., nelze ve prospěch
obviněného přeceňovat, zvlášť ne v tom směru, že by to bránilo závěru o tom, že
stupeň nebezpečnosti trestného činu je předchozím potrestáním podstatně
zvyšován. V tomto ohledu nelze pominout, že obviněný začal nynější trestný čin
páchat prakticky ihned poté, co byl podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí
svobody uloženého za dřívější zvlášť závažné úmyslné trestné činy, neboť
podmíněně propuštěn byl dne 3. 9. 2002 a nový trestný čin začal páchat již v
říjnu 2002. Skutečnost, že k jeho předchozímu odsouzení došlo rozsudkem
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 9. 2001 ve spojení s rozsudkem
Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2001, ještě posiluje závěr o tom, že tu
byla skutečně velmi krátká doba od posledního odsouzení, jak to předvídá
ustanovení § 41 odst. 1 tr. zák. To vše svědčí pro závěr, že v osobě obviněného
jde o zatvrzelého pachatele s hluboce zakořeněným sklonem k nepoctivému
způsobu podnikání založenému na podvodech, kterého od spáchání nového zvlášť
závažného úmyslného trestného činu neodradil ani běh zkušební doby stanovené
při podmíněném propuštění z výkonu předchozího trestu odnětí svobody. Pokud
tedy soudy kvalifikovaly obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle
§ 41 odst. 1 tr. zák., evidentně k tomu měly potřebný podklad i v materiální
podmínce uvedené v tomto ustanovení.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. dílem dokonaný a dílem
nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 250 odst. 1, 2 tr.
zák. byl posouzen skutek, který podle bodu III/1, 2 rozsudku spočíval mimo jiné
v tom, že obviněný od května 2003 do 3. 6. 2003 v obci Č. na několika místech
v lesích, ačkoli nebyl majitelem ani správcem lesů a neměl žádné oprávnění či
povolení k prodeji dřevní hmoty, ukazoval a nabízel P. Ž. k prodeji vytěženou
dřevní hmotu z majetku jiných subjektů s tvrzením, že má ve správě lesní
porosty od L. a je oprávněn k prodeji dřeva, a současně nabízel vytěžení další
dřevní hmoty na zakázku a její odvoz do místa odběru, přičemž požadoval
vyplacení zálohy ve výši 450.000,- Kč při podpisu smlouvy o odběru dřeva v
celkové hodnotě 2.250.000,- Kč, přičemž smlouva měla být podepsána a záloha
vyplacena dne 3. 6. 2003, k čemuž nedošlo (takže se jednalo o nedokonanou část
trestného činu).
Proti tomu obviněný namítl, že pouhý požadavek na vyplacení zálohy nemůže být
trestným činem podvodu ani jeho pokusem. Obviněný vyjádřil názor, že
rozhodující je, jak mělo být se zálohou naloženo, tj. zda ji zamýšlel užít k
nákupu dřeva pro svého zaměstnavatele nebo pro svou osobní potřebu. Zároveň
poukázal na to, že skutková část výroku o vině takovýto podstatný údaj
neobsahuje. Odkázal na svou obhajobu, že za peníze získané jako zálohu by
dřevo nakoupil a to by bylo následně prodáno se ziskem P.Ž.
Tyto námitky obviněného Nejvyšší soud nesdílí. Pro posouzení věci z hlediska
zákonných znaků trestného činu podvodu, resp. jeho pokusu, jsou rozhodné
okolnosti, za nichž obviněný zálohu požadoval, a způsob, kterým to činil. Stalo
se tak za situace, kdy podle zjištění soudů obviněný před poškozeným
předstíral, že disponuje dřevem, které mělo být předmětem obchodu. Tím u
poškozeného vyvolal zdání, že předmětem obchodu bude to dřevo, které mu
obviněný ukazoval, ačkoli to ve skutečnosti nepřicházelo v úvahu vzhledem k
tomu, že dřevo patřilo jiným subjektům. Fyzickým ukázáním dřeva obviněný
přesvědčil poškozeného o tom, že se mu dostane odpovídajícího plnění. Tím
obviněný dosáhl toho, že poškozený byl ochoten uzavřít kupní smlouvu a zaplatit
při jejím podpisu zálohu, kterou po něm obviněný požadoval. Za toho stavu, kdy
obviněný žádné dřevo na prodej ve skutečnosti neměl, zejména ne dřevo, které
poškozenému ukazoval, je zřejmé, že cílem posuzovaného jednání obviněného bylo
vylákat na poškozeném vyplacení zálohy ve výši 450.000,- Kč. Reálnost dosažení
tohoto záměru obviněný posílil tím, že předstíral zájem uzavřít obchod v
hodnotě několikanásobně převyšující výši zálohy, aby se tak záloha jevila jen
jako zlomek celkové kupní ceny a aby to působilo dojmem jeho serióznosti.
Tvrzení obviněného, že zálohu chtěl použít na nákup dřeva, které by následně
bylo prodáno poškozenému, je nevěrohodné, protože je jasné, že částka 450.000,-
Kč by nemohla být dostatečná k nákupu takového množství dřeva, které by
odpovídalo objemu celého uvažovaného obchodu. Kromě toho pokud by obviněný
skutečně hodlal nakoupit dřevo za peníze získané od poškozeného formou zálohy
na kupní cenu, postrádalo by logiku jeho jednání spočívající v tom, že fyzicky
ukazoval dřevo, o kterém vytvářel před poškozeným dojem, že mu náleží. Klamavé
jednání obviněného vedlo k tomu, že poškozený byl ochoten požadovanou zálohu
vyplatit, avšak k tomu nakonec nedošlo z toho důvodu, že poškozený byl mezitím
informován svědkem P. L. o tom, že ze strany obviněného se nejspíše jedná o
podvod.
Pokud není ve skutkové části výroku o vině výslovně uvedeno, jak obviněný chtěl
se získanou zálohou dále naložit, není tím správnost právního posouzení skutku
jako trestného činu podvodu dotčena. Zjištění soudů, že obviněný se snažil
získat částku 450.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu za současného předstírání,
že je oprávněn disponovat nabízeným dřevem, v sobě zahrnuje i to, že
poškozenému nechtěl poskytnout protiplnění v podobě dřeva jako zboží. Jednání
obviněného tedy bezprostředně směřovalo k tomu, aby podvodným způsobem získal
do své dispozice částku 450.000,- Kč, a otázka, zda si chtěl tyto peníze
ponechat pro svou osobní potřebu nebo je použít ve prospěch obchodní
společnosti, která byla formálně jeho zaměstnavatelem, již nehraje žádnou roli,
protože o trestný čin podvodu jde jak v případě, že pachatel obohatí sebe, tak
v případě, že obohatí jiného (§ 250 odst. 1 tr. zák.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec