7 Tdo 1389/2016-66
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání dne 14. 12. 2016 dovolání
obviněného Mgr. J. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5. 2016, sp. zn. 13 To 106/2016, v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 4 T 174/2015 a rozhodl takto:
Podle § 265j tr. ř. se dovolání obviněného Mgr. J. K. zamítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 4 T
174/2015, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzen podle § 143 odst. 2
tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí
svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel
na sedm let. Výroky podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.
bylo rozhodnuto o náhradě škody a nemajetkové újmy.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Pardubicích v podstatě
v tom, že obviněný dne 4. 7. 2015 kolem 13,05 hodin na pozemní komunikaci mezi
obcemi R. a K., okr. P., unaven a v ne zcela dobrém zdravotním stavu, kterého
si byl vědom, řídil motorové vozidlo zn. Mercedes-Benz Vito, nevěnoval se plně
řízení, zřejmě usnul, ztratil kontrolu nad vedením vozidla v přímém směru,
přejel plynule do protisměru, kde se u levého okraje komunikace střetl nejprve
levým předním rohem vozidla s cyklistou „X. X.“ *), který byl nárazem odhozen
vlevo do příkopu, a následně čelně s cyklistkou Ing. M. C., (matkou „X. X.“
*)), která upadla na kapotu a čelní sklo, poté před přední část vozidla a
nakonec byla vozidlem přejeta. Podle dalších zjištění uvedených ve výroku o
vině utrpěli oba poškození těžká zranění, přičemž poškozená Ing. M. C. na místě
zemřela. Z výroku o vině vyplývá, že Okresní soud v Pardubicích spatřoval v
jednání obviněného porušení ustanovení § 4 písm. a), b), § 5 odst. 1 písm. b),
odst. 2 písm. c), § 11 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění
pozdějších předpisů.
O odvolání, které podal obviněný proti všem výrokům, bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 3. 5.
2016, sp. zn. 13 To 106/2016. Podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř.
byl rozsudek Okresního soudu v Pardubicích zrušen ve výroku o trestu a ve
výroku, jímž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených „X. X.“ *), M. C., M. T.,
Ing. I. A., Bc. J. A. a Ing. J. A., Ph.D., a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
nově rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku,
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva
roky a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku zařazen do věznice s dohledem, a podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k
trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení všech motorových vozidel
na sedm let a podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit
poškozenému „X. X.“ *) nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč, přičemž tento
poškozený byl se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy podle § 229 odst. 2
tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, a ostatní poškození byli
podle § 229 odst. 1 tr. ř. s nároky na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na
řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích. Tento
rozsudek napadl především proto, že jím zůstal nedotčen výrok o vině. V
návaznosti na to napadl i výrok o trestu a výrok o náhradě nemajetkové újmy ve
vztahu k poškozenému „X. X.“ *). Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek zavinění, který vyvozoval z toho, že
kontrolu nad řízením vozidla ztratil při výpadku vědomí, který nemohl
předpokládat ani ovlivnit. Uložený trest, zejména nepodmíněný trest odnětí
svobody, označil za nepřiměřeně přísný. Uvedl, že výrokem o náhradě nemajetkové
újmy poškozenému „X. X.“ *) byl z hlediska výše přiznané náhrady překročen
rámec judikatorně vytýčený rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp.
zn. 4 Tdo 1402/2015. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, případně aby po zrušení obou
rozsudků sám ve věci meritorně rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném
vyjádření ze dne 10. 8. 2016 uvedla, že námitky obviněného nejsou dovolacím
důvodem, a navrhla, aby dovolání bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítnuto. Státní zástupkyně přítomná při veřejném zasedání však označila
dovolání za důvodné v části směřující proti výroku o náhradě nemajetkové újmy
přiznané poškozenému „X. X.“ *) a s odkazem na podobnost s věcí, v které
Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015,
navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek v tomto výroku a aby sám
rozhodl tak, že obviněný je povinen zaplatit poškozenému „X. X.“ *) na náhradě
nemajetkové újmy částku 500 000 Kč až 600 000 Kč.
Zmocněnkyně poškozeného „X. X.“ *) označila dovolání v části směřující
proti výroku o náhradě nemajetkové újmy tomuto poškozenému za nepodložené a
navrhla, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze považovat za
dovolací důvod, není důvodné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný
opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní
námitky, které jsou uvedeny v dovolání, mají relevanci uplatněného dovolacího
důvodu za předpokladu, že mu odpovídají svým obsahem. Žádný z dovolacích důvodů
se nevztahuje ke skutkovým zjištěním soudů, k hodnocení důkazů, k postupu soudů
při provádění důkazů, k rozsahu dokazování apod. Uváží-li se povaha dovolacích
důvodů, jak jsou v zákoně taxativně vymezeny, je zřejmé, že dovolání je jako
mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad
pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a
druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Vytýká-li se v dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí „nesprávné právní
posouzení skutku“, odpovídají tomuto dovolacímu důvodu jen takové námitky, v
nichž se tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého
stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným.
Významné ovšem je, že předmětem právního posouzení tu je skutek, tak jak ho
zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel.
Obviněný s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkl
nesprávnost právního posouzení skutku pro nedostatek zavinění, avšak v rozporu
s ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyvozoval nedostatek zavinění
nikoli ze skutkového stavu zjištěného soudy, nýbrž z jiné skutkové verze,
kterou se snažil prosadit v návaznosti na svou obhajobu z původního řízení a
která se liší od skutkového stavu, jak ho zjistily soudy. Nedostatek zavinění
obviněný spojoval se svým tvrzením, že byl stižen náhlou ztrátou vědomí, kterou
nemohl předpokládat ani ovlivnit. Stav krátkodobého bezvědomí způsobený
nedokrevností mozku při zpomalení nebo zástavě srdeční činnosti se v medicíně
označuje jako synkopa. Soudy ale zjistily, že u obviněného o nic takového nešlo
a že přejel do protisměrné části pozemní komunikace proto, že byl „unaven a v
ne zcela dobrém zdravotním stavu, kterého si byl vědom“. Snaha obviněného
prosadit jinou verzi skutkových okolností rozhodných pro posouzení jeho
zavinění se v podaném dovolání projevila tím, že dovolání je v části zaměřené
proti výroku o vině založeno na skutkových námitkách, které stojí mimo rámec
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice formálně
deklaroval tento zákonný dovolací důvod, ale jinak uplatnil proti výroku o vině
námitky, které mu co do obsahu neodpovídají a nejsou pod něj podřaditelné.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak
extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo dotčeno ústavně garantované základní
právo obviněného na spravedlivý proces. Zásah Nejvyššího soudu pak má podklad v
ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. O takový případ se ale v posuzované věci
nejedná.
O tom, že obviněný při nehodě neprodělal synkopu, jasně svědčí
především jeho chování na místě samém po nehodě jednak za přítomnosti svědkyně
M. K., která kolem místa nehody jela v jiném vozidle, zastavila a vzhledem k
tomu, že je absolventkou střední zdravotnické školy, se snažila pomoci
poškozené, a jednak za přítomnosti tří pracovníků zdravotnické záchranné
služby. Obviněný na místě chodil, telefonoval, komunikoval, dotazoval se na
stav poškozené v tom smyslu „jak to s ní vypadá“, a ačkoli se sám ocitl v péči
zdravotnické záchranné služby, která přikročila ke kontrole jeho zdravotního
stavu, na nic si nestěžoval, žádné obtíže neuváděl, nejevil známky nějaké
akutní poruchy zdraví a při měření tělesných funkcí vykazoval obvyklé hodnoty.
Pokud by obviněný prodělal namítanou náhlou nečekanou a tak vážnou poruchu
zdravotního stavu, bylo by logické, aby se o tom zmínil, zvláště když byl v
péči odborného zdravotnického personálu a byl na svůj zdravotní stav výslovně
dotazován a když šlo o okolnost, jejíž uvedení by ho jako evidentního původce
nehody ihned stavělo do méně nepříznivého světla. V době, která následovala po
nehodě, obviněný navštívil geriatrické centrum, kde věc prezentoval tak, že při
řízení motorového vozidla „zkolaboval z vedra“. Následně se podrobil také
internímu vyšetření, jehož předmětem byla otázka, zda při nehodě utrpěl
synkopu, a to se závěrem „synkopa 4. 7. 2015, kardiální etio. nepotvrzena“ (viz
zpráva interní kliniky Pardubické nemocnice ze dne 16. 9. 2015). Pokud pak byla
synkopa zmíněna v diagnostickém závěru zprávy interní kliniky Pardubické
nemocnice ze dne 16. 10. 2015, vycházel tento závěr jen ze subjektivního
sdělení obviněného, a nikoli z nějakých objektivních výsledků vyšetření.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví neurologie, neurochirurgie a
neurotraumatologie, jímž byl proveden důkaz v odvolacím řízení, vyloučil, že by
obviněný ztratil kontrolu nad řízením vozidla vlivem zdravotních komplikací
spojených s poruchami spánku, a stav popisovaný obviněným odkázal do sféry
interního lékařství, neboť ho dával do souvislosti s poruchou krevního oběhu a
dýchání. V tomto ohledu však interní vyšetření obviněného, provedené již
předtím, prokázalo jen takové zdravotní obtíže, které měly chronickou povahu a
souvisely s jeho pokročilým věkem 71 let (srdeční arytmie, cukrovka, silná
obezita). Byly to ovšem obtíže, kvůli kterým se obviněný dlouhodobě léčil a
které mu byly známy.
Za tohoto stavu není nic nepřijatelného na zjištění soudů, že pokud
situace, kdy obviněný neměl kontrolu nad vozidlem, nevěnoval se řízení a vjel
do protisměru, souvisela s jeho zdravotním stavem, šlo o zdravotní obtíže, o
kterých obviněný věděl a jejichž vliv mohl předvídat, zvláště pak ve spojení s
dalšími nepříznivými okolnostmi, jakými byly venkovní teplota vzduchu blížící
se ke 40° C, jízda neklimatizovaným vozidlem, fyzicky náročná činnost před
jízdou (stěhování lednice, manipulace s vodním čerpadlem ve studni) či dechová
nedostatečnost před jízdou řešená aplikací zvláštního spraye.
Předvídatelnost ztráty kontroly nad řízením vozidla byla za popsaných
okolností zvýrazněna také předcházejícími zkušenostmi obviněného s jeho
zdravotním selháním při řízení. Sám obviněný ve své výpovědi ve veřejném
zasedání odvolacího soudu popsal takový případ, a i když k němu podle
obviněného došlo ve vzdálenější minulosti (před pěti až sedmi lety), nelze
pominout zjištění vyplývající ze správního spisu ve věci, kdy obviněný dne 5.
3. 2014 způsobil dopravní nehodu, při které vjel do protisměru, kde došlo k
drobnějšímu střetu s protijedoucím vozidlem. Ze správního spisu vyplývá, že
obviněný se na místě nehody dožadoval toho, aby nebyla volána policie, a
vysvětloval nehodu tím, že asi omdlel a vůbec neovládal vozidlo. Kromě toho je
ze správního spisu patrno, že jako další verzi nehody obviněný uváděl, že za
jízdy usnul a naboural jiné auto.
Skutková zjištění, z nichž soudy vyvodily nedbalostní zavinění
obviněného, jsou přijatelná, neboť logicky navazují na důkazy, a rozhodně
nejsou v žádném extrémním rozporu s důkazy. Tím pádem nebylo nijak porušeno
základní právo obviněného na spravedlivé řízení. Snaha obviněného zpochybnit
zjištění soudů uplatněnými námitkami staví dovolání v části směřující proti
výroku o vině mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitky proti výroku o trestu z hlediska jeho přiměřenosti nejsou
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani v té jeho
variantě, která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“,
míněno jiné, než je právní posouzení skutku. Nic na tom nemění to, že
přiměřenost trestu jinak je otázkou aplikace hmotného práva, zejména ustanovení
§ 37 až § 39 tr. zákoníku. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát
v důsledku zrušení výroku o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat
kvůli porušení hmotného práva zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu
trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento
dovolací důvod obviněný neuplatnil a evidentně to ani nepřicházelo v úvahu,
protože jak trest odnětí svobody, tak trest zákazu činnosti mu byly uloženy
jako přípustné druhy trestu každý ve výměře spadající do rámce příslušné
zákonné trestní sazby. V takovém případě je vyloučeno namítat v dovolání
nepřiměřenost trestu (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Dovolání jako mimořádný
opravný prostředek není určeno ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich
přiměřenosti, ale jen k nápravě těch nejzávažnějších pochybení, jimiž jsou
právě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo zákonnou
trestní sazbu. Vyplývá to také ze vzájemného vztahu obou hmotně právních
dovolacích důvodů, kdy ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezuje
obecný hmotně právní dovolací důvod a ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
vymezuje zvláštní hmotně právní dovolací důvod stanovený jen ve vztahu k výroku
o uložení trestu. Má-li být dovoláním napaden samotný výrok o uložení trestu
pro porušení hmotného práva, může se tak stát zásadně jen prostřednictvím
zvláštního hmotně právního dovolacího důvodu. Výklad, který by připouštěl
nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
by byl nelogický, neboť by činil ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
bezpředmětným, nefunkčním a nadbytečným. Při naznačeném výkladu by uložení
nepřípustného druhu trestu i uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní
sazbu bylo vždy „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., takže ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by
nedávalo žádný smysl.
Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově
odpovídají námitky proti výroku, jímž byla obviněnému uložena povinnost
nahradit poškozenému „X. X.“ *) nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč.
Obviněný vytkl „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu uvedeného
dovolacího důvodu. Jeho námitky však nejsou důvodné.
Podle § 2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, při usmrcení nebo
zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu,
rodiči, dítěti nebo jiné blízké osobě peněžitou náhradou vyvažující plně jejich
utrpení, přičemž nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad
slušnosti.
Citované ani jiné ustanovení občanského zákoníku a ani žádný
prováděcí předpis nestanoví konkrétní částky, které náleží z titulu duševních
útrap osob, jež jsou blízké osobě usmrcené nebo osobě postižené zvlášť závažným
ublížením na zdraví. Za tohoto stavu je na soudu, aby konkrétní částku stanovil
s ohledem na povahu a okolnosti každého individuálního posuzovaného případu.
Napadený rozsudek i dovolání obviněného argumentačně odkazují na
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Přitom
obviněný vyjádřil názor, že Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v
Pardubicích se tímto rozsudkem ve skutečnosti neřídil.
V rozsudku ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, Nejvyšší soud
posuzoval případ dopravní nehody, při které obviněný jako řidič osobního
motorového vozidla porušil zákaz předjíždění, vjel do levé poloviny vozovky a
při předjíždění vozidla jedoucího bezprostředně před ním se ve vysoké rychlosti
střetl s dalším vozidlem, které jelo před ním ve stejném směru, avšak
odbočovalo vlevo, a v kterém byla na místě usmrcena poškozená žena – matka
dítěte ve věku 7 a půl roku. Soudy obou stupňů shodně přiznaly dítěti jako
náhradu nemajetkové újmy za ztrátu matky částku 4 500 000 Kč, avšak Nejvyšší
soud tento výrok zrušil a sám přiznal náhradu v částce 700 000 Kč. V odůvodnění
rozsudku Nejvyšší soud podrobně vyložil hlediska rozhodná pro posouzení
uplatněného nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením blízké
osoby, zdůraznil, která hlediska je třeba brát v úvahu na straně poškozeného a
která na straně škůdce, a zároveň vytýčil princip proporcionality, jehož účelem
je mimo jiné eliminovat bezbřehé uplatňování neopodstatněných nároků v
nadsazené výši. Takto rozvedené úvahy spolu s porovnáním toho, jak se podobné
případy posuzují v některých jiných evropských státech, vedly Nejvyšší soud ke
stanovení základního orientačního rámce v rozpětí od 240 000 Kč do 500 000 Kč.
Zároveň ale Nejvyšší soud připustil, že v závislosti na konkrétních okolnostech
případu může být horní hranice uvedeného rozpětí překročena, a ve věci, v které
rozhodl, tak sám učinil.
Posuzovaná věc obviněného Mgr. J. K. a věc, v níž Nejvyšší soud rozhodl
rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015, vykazují stejné či
podobné okolnosti zejména v tom, že v obou případech šlo o posouzení nároku
dítěte téměř shodného věku, které ztratilo matku při dopravní nehodě, jejíž
původce tím spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Z toho ovšem nelze bez dalšího dovozovat, že náhrada nemajetkové újmy
za usmrcení blízké osoby musí být stanovena ve stejné výši.
Částku náhrady nemajetkové újmy, původně přiznanou poškozenému „X. X.“
*) rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve výši 5 000 000 Kč, snížil Krajský
soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích na částku 1 000 000 Kč, čímž dal
průchod zásadě proporcionality a rozhodl v souladu s požadavkem, aby bylo
eliminováno neúměrné uplatňování nároků na náhradu nemajetkové újmy ve výši,
která je očividně mimo základní orientační rámec vymezený rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Pokud Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích usoudil, že v projednávané kauze jsou důvody
pro přiznání náhrady přesahující částku 500 000 Kč, lze s tím plně souhlasit, a
pokud náhradu přiznal ve výši 1 000 000 Kč, tj. ve výši dvojnásobku horní
hranice základního orientačního rozpětí, lze tuto míru zvýšení přiznané náhrady
považovat za ještě přijatelnou.
Do popředí posuzovaného případu vystupuje především skutečnost, že
poškozený „X. X.“ *) ve věku 7 a půl roku přišel o matku jako osobu, která mu
byla nejbližší, se kterou měl nejsilnější citový vztah a která o něho pečovala
sama bez jeho otce. Poškozený se nacházel ve věku, kdy jeho citový vztah k
matce již byl plně rozvinut a ustálen. Zároveň vztah k matce představoval pro
poškozeného nezpochybnitelný a rovnocenným způsobem nenahraditelný základ jeho
dalšího osobního rozvoje, výchovy a dlouhodobé životní perspektivy ústící v
jeho budoucí dospělost. Ztráta matky zasáhla do života poškozeného mimořádně
závažným způsobem. Poškozený se musel vyrovnat nejen se samotným faktem úmrtí
matky. Tento traumatizující prožitek byl u něho značně zesílen ještě okolností,
že mu byl osobně fyzicky také sám přítomen, že k němu došlo během vyjížďky na
kolech, která měla být naopak příjemným společně stráveným časem, a že musel
celou věc – alespoň v prvním období bezprostředně po nehodě – vnímat za
situace, kdy sám byl těžce zraněn, byl hospitalizován v nemocnici a neměl tudíž
oporu ve stálé přítomnosti jiné blízké osoby. Také následující vývoj událostí
zesiloval intenzitu důsledků úmrtí matky. Poškozený se ocitl v péči otce, který
jako druhý z rodičů je rovněž velmi blízkou osobou, ale s touto změnou bylo
spojeno to, že poškozený musel totálně změnit prostředí, ve kterém až dosud
vyrůstal. Musel se z dosavadního bydliště přestěhovat do bydliště otce v jiném
regionu, musel se sžít s cizím prostředím nové rodiny svého otce, musel opustit
školu, do které až dosud chodil, a začít chodit do jiné školy, musel přerušit
vztahy s dosavadními spolužáky a kamarády a včlenit se do jiného kolektivu
apod. Komplex těchto okolností jasně svědčí o tom, že míra duševních útrap
poškozeného výrazně převyšovala obvyklý rámec. Bez významu není ani to, že od
obviněného se poškozenému nedostalo prakticky žádné spontánní satisfakce. Pokud
obviněný poslal poškozenému do nemocnice drobný dárek v podobě hračky,
souviselo toto gesto spíše s tím, že poškozený se v nemocnici léčil na následky
zranění, které sám při nehodě utrpěl, a nikoli s tím, že při nehodě přišel o
matku. Formální vyjádření lítosti slovy pronesenými v hlavním líčení, jemuž
poškozený ani nebyl přítomen, lze sotva považovat za nějakou formu satisfakce
již proto, že poškozený tento projev obviněného osobně nevnímal, nehledě na to,
že za situace, kdy obviněný popíral zavinění nehody, nemohla vyjádřená lítost
vyznít přesvědčivě.
Na straně obviněného je třeba zdůraznit především to, že smrtelný
následek fyzicky způsobil porušením jedné ze základních zásad bezpečného
provozu na pozemních komunikacích, neboť nejel v pravé části vozovky, vyjel z
ní a pohyboval se z hlediska směru své jízdy v levé polovině vozovky, až
nakonec při jejím okraji srazil oba poškozené. Zavinění obviněného ve zvýšené
míře vyplývá z toho, že se ujal řízení motorového vozidla při souběhu krajně
nepříznivých okolností daných jednak jeho zdravotním stavem, který mu byl znám,
a jednak objektivními okolnostmi, které souvisely s extrémně vysokou teplotou
vzduchu umocněnou podmínkami řízení neklimatizovaného vozidla a které byly i z
jeho subjektivního hlediska snadno seznatelné. Obviněný při tom ignoroval své
předchozí zkušenosti, kdy v souvislosti se svým zdravotním selháním rovněž vjel
do protisměru, avšak shodou okolností způsobil jen drobný střet s protijedoucím
vozidlem, při kterém nebyl nikdo zraněn. Nyní posuzovaný případ se tak jeví
jako určitá gradace nedostatku sebekritického vztahu obviněného ke své vlastní
způsobilosti řídit motorové vozidlo za ztížených podmínek. Srážka obviněného s
poškozenými nebyla důsledkem nějakého jeho ojedinělého nebezpečného jízdního
manévru (např. předjíždění v nepřehledné situaci), ale byla nebezpečná již sama
o sobě vzhledem ke stavu, v němž se obviněný nacházel, a k vnějším okolnostem
jeho jízdy. Míru zavinění tudíž není možné hodnotit nijak výrazněji ve prospěch
obviněného. Úvahy o míře zavinění obviněného je třeba doplnit konstatováním, že
u poškozeného a jeho usmrcené matky není ani v nejmenším dáno jakékoli
spoluzavinění. Majetkové poměry obviněného nevykazují nic, co by mohlo úvahy o
výši náhrady podstatněji ovlivnit. Obviněný je důchodcem, pobírá důchod v
měsíční výši asi ..... Kč, a jak zjistil Nejvyšší soud, je z jedné poloviny
spoluvlastníkem pozemků o výměře 311 m2 a 65 m2, přičemž podle výpisu z
katastru nemovitostí se z hlediska druhu pozemků jedná o „ostatní plochy“ a z
hlediska způsobu využití o „jiné plochy“ (pozemky se nacházejí v obci S. v
katastrálním území P. n. L.). Významnou skutečností, kterou Nejvyšší soud
zjistil z vyjádření poškozeného, je to, že náhradu nemajetkové újmy ve výši,
která byla poškozenému „X. X.“ *) přiznána napadeným rozsudkem, za obviněného
poskytla pojišťovna z titulu jeho zákonného pojištění odpovědnosti za škodu
způsobenou provozem motorového vozidla. Výše přiznané náhrady tedy nemůže
představovat žádný reálný zásah do majetkových poměrů obviněného, zejména
nemůže mít namítanou likvidační povahu, zvláště když tu není žádná okolnost,
která by opodstatňovala právo pojistitele proti obviněnému jako pojištěnému na
náhradu toho, co za něho plnil (§ 10 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých
souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve
znění pozdějších předpisů. Ostatně smyslem pojištění je garantovat uspokojení i
takových nároků, jejichž výše přesahuje finanční možnosti škůdce.
Za popsaného stavu není rozumného důvodu k tomu, aby Nejvyšší soud do
výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané poškozenému „X. X.“ *) zasahoval jen
proto, aby poškozenému byla přiznána částka, která je nominálně shodná s
částkou přiznanou jiným rozhodnutím Nejvyššího soudu v podobné věci, tj.
rozsudkem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Krajský soud v Hradci
Králové – pobočka v Pardubicích přiznal poškozenému náhradu ve výši přesahující
základní orientační rámec vymezený tímto rozsudkem, avšak v míře, kterou lze
ještě tolerovat a která nevyžaduje korekci na podkladě mimořádného opravného
prostředku. Stabilita pravomocného soudního rozhodnutí je v dané věci hodnotou,
která převažuje nad zájmem na tom, aby – obecně vzato – byly v obdobných
případech přiznávány náhrady v nominálně stejné výši. Pokud by Nejvyšší soud
dal v projednávané věci přednost tomuto hledisku, nebylo by snížení přiznané
částky tak podstatné, aby mohlo přijatelně odůvodnit další nepříznivý zásah do
sféry duševních útrap poškozeného vyvolaný případným zkrácením pravomocně
přiznané a již uhrazené částky.
Nejvyšší soud proto nedůvodné dovolání obviněného podle § 265j tr. ř.
zamítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. prosince 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb.