7 Tdo 1390/2012-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 20. prosince 2012 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného Ing. J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 2 To 68/2012, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 1/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl z podnětu odvolání obviněných
Ing. A. K., Ing. J. S. a státního zástupce, zrušen podle § 258 odst. 1 písm.
b), d) tr. ř. v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3.
2012, sp. zn. 45 T 1/2011. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud sám nově
rozhodl ve věci tak, že na pozměněném skutkovém základě uznal obviněného Ing.
J. S. vinným dvěma trestnými činy úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 4
písm. b) tr. zákona (skutek ad 1), a podle § 250b odst. 1 tr. zákona, spáchaným
ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zákona (skutek ad 2 spáchaný
společně s obviněným Ing. A. K.). Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. J. S.
odsouzen podle § 250b odst. 4 a § 35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 4 roků, se zařazením pro jeho výkon podle § 39a odst. 3
tr. zákona do věznice s dozorem. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona
mu byl uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce
prokuristy, statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodní
společnosti či družstva na dobu 3 let. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a
trestu spoluobviněného Ing. A. K., a podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená
Komerční banka, a.s., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení
ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. J. S. řádně a
včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutků spatřuje předně v tom, že výklad znaku
skutkové podstaty úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zákona, konkrétně
„při sjednávání úvěrové smlouvy“, je příliš široký, když soud pod něj
nepatřičně řadí i uvedení nepravdivých údajů při sjednávání zajišťovacích
instrumentů. I když zajištění souvisí s úvěrovou smlouvou, skutková podstata
úvěrového podvodu hovoří zcela striktně jen o úvěrové smlouvě a nikoli o
smlouvě jiné (zástavní, ap.) Zákaz analogie v neprospěch obviněného pak
nepřipouští jakýkoli rozšiřující výklad takto úzce vymezené skutkové podstaty,
tedy ani její vztažení na související jednání v rámci úvěrových obchodů, jako
zajišťovací prostředky, zástavy atd. Proto nelze podle jeho názoru posuzovat
dané jednání jako úvěrový podvod, ale nanejvýš jako poškozování věřitele podle
§ 256 odst. 1 písm. b) tr. zákona, pokud při zajištění úvěru předstíral
neexistující pohledávku.
Dále obviněný namítá, že samotné faktury nejsou podle obchodněprávní nauky, a
také rozhodovací praxe všech soudů v obchodních věcech, žádnou pohledávkou.
Není tedy možné zastavit samotné faktury, které nejsou žádnou pohledávkou, ani
jinou majetkovou hodnotou a nejsou tak způsobilým instrumentem zástavního
práva. Proto lze podle obviněného v daném případě hovořit nanejvýš o
nezpůsobilém pokusu zajistit úvěr neplatnými smlouvami s nezpůsobilým předmětem
zástavního práva, přičemž zdůrazňuje, že tyto smluvní dokumenty sepisovaly a
předkládaly k podpisu vždy banky, které byly iniciátorem těchto řešení.
Obviněný pak namítá také nesprávné právní posouzení jeho jednání odvolacím
soudem jako dva samostatné trestné činy, a za přiléhavější považuje původní
právní kvalifikaci soudem I. stupně jako jeden pokračující trestný čin. V
závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud ohledně něj zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a tomuto soudu přikázal, aby věc
znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že znak ustanovení § 250b odst. 1 tr. zákona „při sjednávání úvěrové
smlouvy“ nelze chápat zúženě. Za tento postup při sjednávání úvěrové smlouvy je
nutno považovat i postup při všech souvisejících jednáních, která uzavření
úvěrové smlouvy doprovázejí. Smlouvy týkající se zajišťovacích instrumentů
přitom s úvěrovou smlouvou souvisí velmi úzce a údaje týkající se zajištění
úvěru mají pro peněžní ústav zásadní význam při rozhodování o poskytování
úvěru. Obviněným zmíněna možná právní kvalifikace jeho jednání jako poškozování
věřitele podle § 256 odst. 1 písm. b) tr. zákona nepřichází podle státního
zástupce vůbec v úvahu již proto, že toto ustanovení postihuje nekalé jednání
dlužníka až v době, kdy je již pohledávka splatná. Nijak ale nepostihuje
klamavé jednání směřující k tomu, aby dlužník vylákal od věřitele plnění. Navíc
jednání dlužníka popsané v uvedeném ustanovení § 256 tr. zákona spočívá ve
zdánlivém zmenšování jeho majetku předstíráním závazku, ve kterém je dlužník
povinným. Obviněný ale uváděl nepravdivé údaje při sjednávání úvěrové smlouvy,
kdy jeho jednání směřovalo k vylákání úvěru, přičemž předstíral existenci
pohledávek, ve kterých měl figurovat jako věřitel. Obviněným uvedené rozhodnutí
(R 6/2004), že pak řeší zcela jinou problematiku typu smluv, které lze podřadit
pod pojem úvěrová smlouva a problematiky uvedení nepravdivých údajů při
sjednávání zajišťovacích instrumentů souvisejících s úvěrovou smlouvou, se
vůbec netýká. Za bezpředmětnou považuje státní zástupce argumentaci obviněného
o právním charakteru faktury, když ze skutků nepochybně vyplývá, že předmětem
zástavy byly pohledávky a nikoli snad faktura jako listina. Nic na tom nemění
skutečnost, že zastavené pohledávky byly ve smluvních dokumentech případně
specifikovány odkazem na dané faktury, když podstata jednání obviněného
nespočívala pouze v předložení fiktivních faktur, ale především v předstírání
existence pohledávek obchodní společnosti. Státní zástupce považuje za
nedůvodné i námitky obviněného, kterými se domáhá posouzení jeho jednání jako
jednoho pokračujícího trestného činu, když první útok byl spáchán v květnu
2007, a druhý v únoru 2009, takže není dána blízká časová souvislost ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 3 tr. zákona. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné.
Námitka obviněného týkající se příliš širokého výkladu znaku „při sjednávání
úvěrové smlouvy“ ustanovení o trestném činu úvěrového podvodu (§ 250b odst. 1
tr. zákona i § 211 odst. 1 tr. zákoníku), jakož i námitka týkající se
pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zákona nebo § 116 tr.
zákoníku (odvolání státního zástupce), byly již předmětem přezkumu odvolacího
soudu. Ten shledal důvodnou pouze námitku, že soud I. stupně nesprávně právně
posoudil jednání obviněného Ing. J. S. jako pokračování v trestném činu,
protože v případě obou skutků nebyly shledány podmínky pokračování ve smyslu §
89 odst. 3 tr. zákona, a to vzhledem k časovému období oddělujícímu oba případy
jeho jednání. S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil, když
pouze pro upřesnění lze uvést, že v bodě ad 1) byl jednáním obviněného trestný
čin dokonán v květnu 2007 uzavřením smluv uvedených v této části výroku o vině,
a jednáním popsaným v bodě ad 2) výroku o vině, které oba obvinění započali dne
9. 12. 2008 po předchozí dohodě, byl trestný čin dokonán dne 26. 2. 2009, kdy
obviněný Ing. J. S. uzavřel s Komerční bankou, a.s., další v tomto bodě uvedené
smlouvy. Mezi oběma útoky je tak období jednoho a půl roku. Přitom podle § 89
odst. 3 tr. zákona se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož
jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou
podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení
a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Obviněný sám v dovolání nijak
nekonkretizoval svoji námitku a omezil se pouze na konstatování, že původní
právní kvalifikace soudu I. stupně jako jeden pokračující trestný čin, byla
přiléhavější. Z výše uvedeného je ale zřejmé, že vzhledem k dlouhému časovému
období mezi jednáními v bodech ad 1) a 2) výroku o vině, není splněna podmínka
pokračování v trestném činu podle § 89 odst. 3 tr. zákona, a to blízká časová
souvislost, jak to v podstatě konstatoval i odvolací soud.
V dané věci ale není naplněna ani další podmínka pokračování v trestném činu
podle § 89 odst. 3 tr. zákona, kdy jednotlivé dílčí útoky musí být vedeny
jednotným záměrem pachatele. Tato tzv. subjektivní souvislost musí být dána již
na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, protože
jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Pachatel tak již od
počátku zamýšlí aspoň v hrubých rysech i další útoky. I když v této trestní
věci oba obvinění využili svého práva, a v průběhu celého trestního stíhání k
věci nevypovídali (reagovali pouze na provedené důkazy), je zejména z výpovědí
svědků působících v obchodní společnosti F. N. B., s. r. o., zřejmé, že
obviněný Ing. J. S. nejednal s jednotným záměrem, protože jednání v bodě ad 2)
výroku o vině se dopustil až v souvislosti se zhoršující se ekonomickou situací
ve společnosti v dané době.
Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem také ohledně námitky obviněného,
že výklad pojmu „při sjednávání úvěrové smlouvy“ v ustanovení o trestném činu
úvěrového podvodu, je příliš široký. Odvolací soud považoval tuto námitku za
nedůvodnou, přičemž pouze stručně poukázal na skutečnost, že samotná úvěrová
smlouva v ustanoveních o zajištění úvěru hovoří o Rámcové smlouvě o zástavě
pohledávek, jako zajišťovacím instrumentu a její součástí byl seznam fiktivních
faktur. Nejvyšší soud k tomu dodává, že již samotné znění dané skutkové
podstaty v části „při sjednávání“ svědčí pro závěr, že se vztahuje nikoli pouze
na samotný akt uzavření úvěrové smlouvy, ale i na jednání tomu předcházející,
které směřuje k uzavření úvěrové smlouvy právě tím, že se „sjednávají“
podmínky, za kterých bude úvěrová smlouva uzavřena. S tím pak úzce souvisí
právě uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů, nebo zamlčení
podstatných údajů, právě v procesu sjednávání úvěrové smlouvy, když takovýmto
jednáním sleduje pachatel dosažení svého cíle spočívajícího v dosažení
poskytnutí úvěru na základě sjednané úvěrové smlouvy, ač si je vědom, že při
normálním běhu věci by mu úvěr nebyl poskytnut pro nesplnění požadovaných
podmínek. Poskytovatel úvěru při svém rozhodování zda úvěr poskytne, sleduje
především svůj zájem na návratnosti úvěru, jehož předpokladem je schopnost
žadatele úvěru splácet a pro případ, že se tak nestane, jeho zajištění např.
zástavním právem. Obviněný v obou případech uzavřel k zajištění úvěrů smlouvy
o zastavení pohledávek společnosti F. N. B., s.r.o., přičemž ale žádné takové
pohledávky společnost neměla a uvedení těchto nepravdivých údajů o důležité
skutečnosti pro uzavření úvěrové smlouvy se dopustil při sjednávání úvěrové
smlouvy ve smyslu ustanovení § 250b odst. 1 tr. zákona. V této souvislosti
státní zástupce ve vyjádření k dovolání správně uvedl, že pokud by zákonodárce
zamýšlel tak úzký dopad ustanovení § 250b tr. zákona jak dovozuje dovolatel,
patrně by na místo obratu „ při sjednávání úvěrové smlouvy“ použil obratu „v
úvěrové smlouvě“. I tuto námitku proto Nejvyšší soud považuje za zjevně
neopodstatněnou, a právní kvalifikace jednání jako poškozování věřitele podle §
256 odst. 1 písm. b) tr. zákona, jak je uvedena v dovolání, nepřichází v úvahu,
když v době sjednávání úvěrové smlouvy zde nebyl ve vztahu ke konkrétnímu úvěru
věřitel a ani dlužník, jehož jednání spočívá až v následném maření uspokojení
věřitele na základě již existujícího závazkového právního vztahu, z kterého
vyplývá věřiteli vůči dlužníku právo na plnění.
Bez významu je pak námitka obviněného, že samotná faktura není žádnou
pohledávkou. Předmětem zástavy totiž nebyly jednotlivé faktury uvedené ve
výroku o vině, ale výhradně pohledávky, jejichž existenci fiktivními fakturami
obviněný pouze dokládal. To ostatně přímo vyplývá i ze samotného výroku o vině,
kde je výslovně uvedeno, že se jedná o smlouvy o zástavě pohledávek. Úvahy
obviněného o nezpůsobilém pokusu tak postrádají reálný podklad.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného Ing. J. S.
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., protože je zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2012
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš