7 Tdo 1401/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. března 2007 v neveřejném zasedání
o dovolání obviněné M. L., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.
4. 2006, sp. zn. 10 To 95/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Benešově pod sp. zn. 1 T 52/2005, t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í ohledně M. L. usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 10 To 95/2006, a rozsudek
Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 1 T 52/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Benešově přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 12. 2005, sp. zn. 1 T 52/2005,
byla obviněná M. L. uznána vinnou trestným činem úvěrového podvodu spáchaným
formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4
písm. a), b) tr. zák. a byla odsouzena podle § 250b odst. 4 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. byl obviněné výkon
trestu podmíněně odložen, podle § 60a odst. 1 tr. zák. byl nad obviněnou
vysloven dohled, podle § 60a odst. 2 tr. zák. jí byla stanovena zkušební doba v
trvání 4 roků. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. jí byl uložen peněžitý
trest ve výměře 300.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 14
měsíců.
Obviněná se trestného činu dopustila tím, že při zprostředkování prodeje
vzdělávacího programu formou systému M. marketing pro společnost S. I.,
provozovanou v ČR, prostřednictvím firmy C. promocji ČR, spol. s r. o., kdy
zájemce o koupi produktu v ceně cca 1.900 US dolarů zároveň vstupuje do systému
M. m. , přesvědčovala klienty o vstupu do společnosti i když věděla, že je
nutné složit vstupní poplatek ve výši 1.900 US dolarů, přičemž věděla, že její
klienti jsou v tíživé finanční situaci, těmto novým zájemcům, kteří
nedisponovali finančními prostředky potřebnými pro vstup do systému, pomáhala
vyřídit úvěr ve výši cca 80.000,- Kč u bankovních ústavů v ČR na nákup
zahraniční měny a to tak, že v době nejméně od počátku roku 2001 do března roku
2003 organizovala získávání falešných potvrzení zaměstnavatelů o výši
pracovního příjmu zaměstnance pro své klienty i s vyplněním falešných údajů v
těchto dokladech předkládaných Č. s. , a. s., které pak zajišťovaly žadatelům
dostatečnou výši bonity pro poskytnutí bankovního úvěru, v pobočce České
spořitelny, a. s., v B. pak byla tato falešná potvrzení zaměstnavatele o výši
příjmu zaměstnance vědomě, s úmyslem získat hotovostní úvěr předložena při
uzavírání úvěrových smluv (celkem ve 26 případech), čímž způsobila Č. s. , a.
s., škodu ve výši nejméně 778.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná odvolání proti výroku o vině i trestu.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 10 To 95/2006,
odvolání obviněné podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Obviněná podala proti tomuto rozhodnutí soudu druhého stupně prostřednictvím
obhájce řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčena, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Obviněná v odůvodnění dovolání uvedla, že v jejím případě byla
opomenuta zásada akcesority účastenství, tedy závislosti trestní odpovědnosti
účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele, ze které vyplývá, že
účastenství na trestných činech různých pachatelů nelze posoudit jako jeden
pokračující trestný čin účastenství, byť by jinak byly splněny podmínky pro
takové posouzení všech útoků uvedené v § 89 odst. 3 tr. zák. Její trestnou
činnost tedy nelze posoudit jako pokračující organizátorství, neboť hlavním
pachatelem trestného činu úvěrového podvodu je účastník úvěrové smlouvy a v
jejím případě se tedy jednalo o 26 skutků různých pachatelů. Z těchto důvodů
nelze její jednání s ohledem na zásadu akcesority účastenství posuzovat jako
pokračování v organizátorství, ale pouze samostatně u každého hlavního
pachatele, včetně možnosti sčítat škody jednotlivých skutků. Obviněná také
nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v případě jiného trestného
činu, než je trestný čin úvěrového podvodu, by jednání osoby, která se na něm
podílela způsobem, jakým se podílela obviněná, bylo kvalifikováno jako
spolupachatelství a má za to, že zásada akcesority účastenství platí bez ohledu
na povahu trestného činu pachatele, tedy absolutně.
Dalšími námitkami obviněná brojí proti posouzení jejího jednání jako člena
organizované skupiny, když nebylo označeno, které osoby měly být spolu s ní
členy organizované skupiny a tuto vadu podle ní nelze odstranit ani tím, že v
napadeném rozhodnutí v odůvodnění soud označuje další členy organizované
skupiny, když jednání těchto osob nebylo takto kvalifikováno a ze všech
stíhaných osob bylo pouze jednání obviněné kvalifikováno ve smyslu ustanovení §
250b odst. 1, 4 písm. a) tr. zák.
S ohledem na shora uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 4.
2006, sp. zn. 10 To 95/2006, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném
rozsahu projednal a znovu rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně ve vyjádření k
dovolání obviněné uvedl, že ani zásadní význam činnosti organizátora by neměl
být důvodem k prolomení zásady o nepřípustnosti pokračování v účastenství na
trestných činech více osob, pokud by činnost účastníka skutečně spočívala jen
v zosnování nebo řízení a jednání naplňujícího znaky skutkové podstaty, by se
dopouštěli jen hlavní pachatelé. V daném případě se ale obviněná sama
dopouštěla jednání naplňujícího objektivní znaky skutkové podstaty úvěrového
podvodu. Nemohla-li být pro nesplnění náležitostí tzv. speciálního subjektu
spolupachatelkou, lze podle jeho názoru připustit pokračování v účastenství na
trestných činech různých pachatelů i sčítání škod, protože jde o stejné jednání
jako u pachatele, který se dílčích útoků dopouští ve spolupachatelství s
různými osobami, kdy pokračování v trestném činu není vyloučeno. Vyloučení
aplikace § 89 odst. 3 tr. zák. o pokračování v trestném činu, by totiž v
takovýchto případech vedlo k nutnosti právní kvalifikace mnohonásobného
opakování účastenství, což by mnohdy nevystihovalo konkrétní stupeň společenské
nebezpečnosti jednání pachatele.
Státní zástupce ale za částečně důvodné považuje námitky obviněné ohledně znaku
organizované skupiny podle § 250b odst. 4 písm. a) tr. zák., když naprostá
většina útoků byla spáchána pouze za součinnosti dvou osob, jak vyplývá z tzv.
skutkových vět a spoluobviněná J. T. se podílela pouze na třech útocích. Účast
dalších nezjištěných osob, o kterých se soud prvního stupně zmiňuje na str. 13
odůvodnění rozsudku, není ve skutkových větách vůbec zmíněna a nevyplývá tak z
nich, že by se obviněná dopustila trestné činnosti jako členka organizované
skupiny. Protože však byla současně uznána správně vinnou podle písm. b) § 250b
odst. 4 tr. zák., nemělo by odpadnutí kvalifikace podle písm. a) tohoto
ustanovení dopad na její postavení, a to i s ohledem na podmíněný trest odnětí
svobody při spodní hranici trestní sazby. Státní zástupce proto navrhl, aby
bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., když je zcela
zřejmé, že jeho projednání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněné a
nejde o řešení otázky po právní stránce zásadního významu.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněné směřují proti právnímu posouzení
jejího jednání ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Dovolací soud proto přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom
z následujících skutečností:
Rozhodnutím soudu prvního stupně byla obviněná uznána vinnou trestným činem
úvěrového podvodu spáchaným formou organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a)
tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák. s tím, že jako člen
organizované skupiny úmyslně zosnovala a řídila činnost dalších osob
spočívající ve spáchání trestného činu úvěrového podvodu, kterého se dopustily
tak, že při sjednávání úvěrových smluv uváděly nepravdivé údaje a způsobila
takovým činem značnou škodu.
Trestného činu úvěrového podvodu se podle § 250b odst. 1 tr. zák. dopustí ten,
kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace
uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle
§ 250b odst. 4 písm. a), b) tr. zák. odnětím svobody na dvě léta až osm let
bude pachatel potrestán spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 jako člen
organizované skupiny nebo způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný
zvlášť závažný následek.
Pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr. zák.
spáchaného podvodným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy může být pouze
účastník takové smlouvy. Jiné osoby, které nesplňují znaky konkrétního subjektu
ve smyslu § 90 odst. 1, 2 tr. zák. mohou být jen účastníky podle § 90 odst. 3
tr. zák.
Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněné, pokud vytýká soudům obou stupňů, že
posoudily její jednání jako pokračující organizátorství. Takový postup není v
tomto případě správný. Organizátorství, návod a pomoc podle § 10 odst. 1 tr.
zák. jsou tzv. účastenstvím. Podle uvozovací věty § 10 odst. 1 tr. zák. je
účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu ten, kdo … atd. Tím je
vyslovena tzv. zásada akcesority účastenství, tedy závislosti některé z forem
účastenství a jejich trestnosti na trestném činu hlavního pachatele. Nesprávné
právní posouzení skutku kladeného za vinu obviněné M. L. spatřuje Nejvyšší
soud předně v tom, že soudy obou stupňů považovaly její jednání za jeden
pokračující trestný čin (v podobě účastenství) ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák.
a obviněné počítaly k tíži součet škody, která byla způsobena pachateli
hlavních trestných činů. V daném případě jde o samostatné skutky různých
pachatelů. Účastenství podle § 10 odst. 1 tr. zák. na trestných činech různých
pachatelů nelze posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství, byť by
jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v § 89
odst. 3 tr. zák. (srov. rozh tr. 61/1994 Sb.).
Postavení účastníka ve smyslu § 10 odst. 1 tr. zák. totiž odlišuje od
spolupachatele podle § 9 odst. 2 tr. zák. skutečnost, že se účastní
protiprávního činu nepřímo, jednáním jež samo o sobě nezakládá skutkovou
podstatu žádného trestného činu a proto je také trestní odpovědnost účastníka
(organizátora, návodce nebo pomocníka) závislá na trestnosti hlavního pachatele
(tzv. akcesorita účastenství). Spolupachatelé se naopak dopouští trestného činu
společným jednání, aniž je nutné, aby se každý z nich na trestné činnosti
podílel ve stejném či obdobném rozsahu.
Protože pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1 tr.
zák. může být pouze účastník úvěrové smlouvy, kterým obviněná nebyla, je
zřejmé, že posouzení jejího jednání jako spolupachatele tohoto trestného činu
nepřichází v úvahu. Totéž platí i o posouzení jako účastenství na tomto
trestném činu podle § 250b odst. 1, 4 písm. a), b) tr. zák., jímž byla uznána
vinnou soudem prvního stupně, když tímto trestným činem nebyl uznán vinným
žádný z účastníků předmětných úvěrových smluv jako hlavních pachatelů. Přichází
proto v úvahu pouze posouzení jednání obviněné M. L. podle odst. 3 tohoto
zákonného ustanovení, a to jako vícenásobný a ne pokračující trestný čin.
Důvodnou shledal Nejvyšší soud také druhou námitku obviněné, kterou brojila
proti posouzení jejího jednání jako člena organizované skupiny podle § 250b
odst. 4 písm. a) tr. zák., když nebylo označeno, které osoby měly spolu s ní
být členy organizované skupiny.
Za organizovanou skupinu se ve shodě s konstantní judikaturou (srov. např.
č. 53/1976-II, č. 45/1986 Sb. rozh. trest.) považuje sdružení nejméně tří
osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivými členy sdružení a
jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což
zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho
nebezpečnost pro společnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší
charakter a také se nevyžaduje výslovné přijetí za člena takové skupiny.
Postačí, že se pachatel do skupiny fakticky včlenil a aktivně se na její
činnosti podílel. V ustanovení § 250b odst. 4 písm. a) tr. zák. se pojem
„organizovaná skupina“ vyskytuje jako zákonný znak kvalifikované skutkové
podstaty.
Obviněná se měla trestného činu úvěrového podvodu spáchaného formou
organizátorství podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm.
a), b) tr. zák., dopustit tím, že jako člen organizované skupiny úmyslně
zosnovala a řídila činnost dalších osob spočívající ve spáchání trestného činu
úvěrového podvodu, kterého se dopustily tak, že při sjednávání úvěrových smluv
uváděly nepravdivé údaje a způsobila takovým činem značnou škodu. Ze skutkové
věty výroku o vině rozhodnutí soudu prvního stupně však závěr o tom, že
obviněná jednala jako člen organizované skupiny nevyplývá. Ve skutkové větě
odsuzujícího rozsudku tedy není popsán jeden ze znaků skutkové podstaty
trestného činu podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, 4 písm.
a), b) tr. zák. Chybějící skutkové okolnosti ve skutkové větě výroku rozsudku,
které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu uvedeným
ve větě právní, zakládají dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm g) tr. ř.
Zhojení vady skutkové věty cestou odůvodnění není na místě. V dané věci se
nejedná o bližší rozvedení výroku v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně,
nýbrž o konstatování něčeho, co v samotném výroku ani rámcově uvedeno není.
Vzhledem k výše uvedenému uplatnění akcesority účastenství, by ale právní
posouzení M. L. jako účastníka na trestném činu i podle odst. 4 písm. a) §
250b tr. zák. nepřicházel v úvahu ani v případě, že by zjištění naplňující znak
organizované skupiny bylo uvedeno ve skutkové větě rozsudku, protože tímto
trestným činem rovněž nebyl uznán vinným žádný z hlavních pachatelů.
Prolomit zásadu akcesority účastenství nemůže ani skutečnost, že jednání
obviněné mělo největší a nejpodstatnější význam a v případě jiného trestného
činu, než podle zvláštní konstrukce ustanovení § 250b tr. zák., by byla stíhána
jako spolupachatel, jak to v odůvodnění uvedl odvolací soud. Nemůže tento
postup odůvodnit ani nevystihnutí konkrétního stupně společenské nebezpečnosti
jednání pachatele, jak uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání. Bylo
zejména věcí orgánů policie a dozorujícího státního zástupce, aby již v
přípravném řízení zaměřili u takovýchto pachatelů pozornost na objasňování
skutečností, zda se nejedná o trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák., a to
případně spáchaný i jako nepřímým pachatelem, kde by právní kvalifikace mohla
vystihnout všechny aspekty daného jednání. V průběhu celého trestního stíhání
ale bylo toto vedeno pouze pro trestný čin podle § 250b tr. zák., na tuto
právní kvalifikaci byla zaměřena i obhajoba obviněné. V situaci, kdy státní
zástupce nepodal odvolání do viny v neprospěch obviněné, nepřichází již v
dalším řízení změna právní kvalifikace z účastenství na pachatelství v úvahu,
protože by tím došlo k zhoršení postavení obviněné a k porušení zákazu
reformace in peius (viz nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 544/05 ze dne
7. 12. 2006). Soud prvního stupně se otázkou existence podvodného úmyslu
zabýval toliko u obviněných, kteří uzavírali úvěrové smlouvy a dospěl k závěru,
že nebyl prokázán.
Vzhledem k výše uvedeným vadám v právním posouzení skutku, které obviněná
namítala v dovolání, shledal Nejvyšší soud ve věci naplnění uplatněného důvodu
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a proto rozhodl tak, jak je
uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Úkolem soudu prvního stupně bude znovu věc v rozsahu zrušení projednat a
rozhodnout, při respektování právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem v
tomto rozhodnutí. Přitom rovněž nepřehlédne, že obviněnou uznal vinným i ve
vztahu k úvěrové smlouvě uzavřené M. S. , kterou však tímž rozsudkem zprostil
obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., tj. že nebylo prokázáno, že se tento
skutek stal.
Z hlediska výše způsobené škody jednotlivými osobami uzavírajícími úvěrové
smlouvy pak v jednotlivých případech musí být uvedeno ve skutku, že úvěr vůbec
nebo řádně nesplácely a také výše škody, která byla činem způsobena a nikoli
jen výše poskytnutého úvěru. Soud prvního stupně sice k tomu v odůvodnění
uvádí, že žádná z těchto osob úvěr řádně nesplácela, resp. že vzal v úvahu jen
ty osoby, které nesplácely úvěr a způsobily spořitelně škodu. Z pouhého součtu
poskytnutých úvěrů a soudem zjištěné celkové škody způsobené M. L. ve výši
778.000,- Kč je ale zřejmé, že část úvěrů byla zaplacena. Nebyly-li některé
úvěry vůbec spláceny řádně podle podmínek úvěrové smlouvy, jak zřejmě zjistil
soud prvního stupně (viz č. l. 14 rozsudku), pak vznikla Č. s. škoda v celé
výši poskytnutého úvěru (zřejmá písařská chyba u E. Š. ), který se v důsledku
prodlení klienta stal splatný celý. V případě řádného zaplacení některých
splátek pak ve zbývajících části, které pak odpovídá výše způsobené škody.
Pozdější úhrady splátek nutno již považovat jen za splácení způsobené škody.
Požadavek aby popis skutků ohledně jednotlivých osob (hlavních pachatelů), jímž
obviněná měla organizovat spáchání trestného činu úvěrového podvodu obsahoval
nesplacení úvěru a výši způsobené škody, se týká všech případů úvěrových smluv
ve vztahu k obviněné a kladených jí za vinu, když ostatní skutečnosti vyplývají
z úvodu skutkové věty. Jde tedy jak o hlavní pachatele u kterých došlo k
podmíněnému zastavení trestního stíhání a kteří úvěr řádně spláceli (str. 983
tr. spisu), tak o pachatele kteří byli uznáni vinnými rozsudkem soudu prvního
stupně, ohledně kterých sice skutky ve výroku o vině výši škody obsahují, ale
tyto jednotlivé výroky se netýkají výroku o vině M. L. , byť s jejím jednáním
souvisí.
Požadavek úplného popisu jednání hlavních pachatelů vyplývá z akcesority
účastenství, tj. ze závislosti trestní odpovědnosti účastníka na trestní
odpovědnosti (hlavního) pachatele. Směřovalo-li účastenství k určitému
trestnému činu pachatele, musí být tento trestný čin popsán takovými skutkovými
okolnostmi, které jej naplňují ve všech znacích jeho skutkové podstaty a tento
popis musí být obsažen ve výroku o vině účastníka. Doplnění výroku o vině v
tomto smyslu přitom neznamená porušení zákazu reformace in peius, protože nejde
o nepřípustné doplnění skutku o skutečnosti týkající se jednání samotné
obviněné M. L. , ale jednání hlavních pachatelů, na kterém se podílela jako
účastník ve smyslu § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto
usnesení, přičemž v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch
obviněné (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš