7 Tdo 1405/2019-103
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. 11. 2019 o dovolání J. V., nar. XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, sp. zn. 8 To 195/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 Nt 4013/2018 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání J. V. odmítá.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 3. 2019, č. j. 0 Nt 4013/2018-58, bylo J. V. podle § 99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. Stížnost dovolatele proti tomuto rozhodnutí byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2019, č. j. 8 To 195/2019-67, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
Proti tomuto rozhodnutí podal J. V. prostřednictvím svého obhájce dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu, a odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. Namítl, že nebyly splněny podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě. Dovolateli bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 6 T 70/2013, uloženo ochranné léčení v ambulantní formě, které řádně vykonává, jak vyplývá ze zprávy ošetřující lékařky M. P. Přes svou nemoc obviněný dokázal získat zaměstnání jako grafik. Předchozí pobyt v psychiatrické léčebně byl pro něj nadmíru stresující zejména z důvodu kontaktu s ostatními pacienty, s nimiž není schopen „běžně fungovat“ a jejich společnost má na něj negativní vliv. To jistě není v souladu s požadavkem na psychosociální rehabilitaci. Ambulantní léčení podle dovolatele postačuje k tomu, aby měl svou nemoc pod kontrolou a měl na ni dostatečný náhled. K tomu má i zpětnou vazbu od rodičů a přátel. Jeho duševní porucha nedosahuje takové intenzity, aby byla nutná ústavní léčba. Uložené ochranné opatření tak nepřiměřeným způsobem zasahuje do jeho základních práv a svobod. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí obou soudů zrušil a přikázal soudu druhého, event. prvního stupně nové projednání a rozhodnutí věci.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že námitky dovolatele jsou opakováním námitek uplatněných již před soudem prvního stupně a stížnostním soudem. Odkázal na příslušné pasáže soudních rozhodnutí. K otázce přiměřenosti ochranného opatření připomněl rozhodnutí publikované pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr., a komentář k trestnímu řádu. Poukázal zejména na nebezpečí, které od dovolatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem s tím, že dovolatel v páchání činnosti jinak trestné pokračoval bez ohledu na své ambulantní léčení. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. e), h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.; pojem „obviněný“ je zde s ohledem na přípustnost podání dovolání proti usnesení o uložení ochranného opatření třeba vykládat poněkud šířeji], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
Podle § 99 odst. 1 tr. zákoníku soud uloží ochranné léčení (mimo jiné) v případě, že pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle § 99 odst. 4 věty první tr. zákoníku soud podle povahy nemoci a léčebných možností uloží ochranné léčení ústavní nebo ambulantní.
Dovolatel de facto namítl, že jeho pobyt na svobodě není nebezpečný a nebyl proto důvod k uložení ochranného léčení v ústavní formě. V daném případě je nicméně třeba dát za pravdu státnímu zástupci v tom smyslu, že dovolatel pouze opakuje námitky uplatněné v předchozím řízení, s nimiž se soudy již důkladně vypořádaly, přičemž na druhou stranu zcela opomíjí zásadní zjištění, a sice že přes vykonávané ambulantní léčení pokračoval v činnosti jinak trestné. Ta spočívala v jednání vykazujícím znaky skutkové podstaty nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V období od 2. 1. 2016 do 18. 9. 2018 dovolatel zaslal poškozené H. M. 7 347 e-mailových zpráv, tj. průměrně 7,4 zprávy denně, s obsahem fotografií nahých žen, svých fotografií, fotografií penisu, videí s pornografickou tématikou, ale také výhružných textů, jako např. „takze soudit me ted budou az te zabiju ze sem s tebou sest let zasnoubenej a jeste jsme spolu nespali a to je na spolecny problem???“. Toto jednání vzbudilo v poškozené důvodnou obavu o její život a psychické zdraví, neboť se jej dovolatel dopouští opakovaně a poškozená ví, že dovolatel trpí duševní poruchou, pročež jeho jednání vnímá jako nepředvídatelné. Ve veřejném zasedání u soudu prvního stupně bylo zjištěno, že dovolatel v popsaném jednání pokračoval. Jen od počátku roku 2019 do soudního jednání zaslal poškozené 124 e-mailů, které zasílal téměř každý den, písemně ji kontaktoval i den před konáním veřejného zasedání. Poškozená dovolateli nikdy neodpovídá. Před Vánoci 2018 se za poškozenou dokonce dostavil do práce a přinesl jí dárek, který neotevřela. E-maily obtěžoval i její kolegy.
Z posudku znalce psychiatra MUDr. Vlastimila Tichého a jeho výslechu vyplynulo, že obviněný trpí paranoidní schizofrenií s postprocesuálním defektem osobnosti, intelektu a kongnitivních funkcí, a v době činu byly jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti zcela vymizelé. Pobyt dovolatele na svobodě je z psychiatrického hlediska nebezpečný a ambulantní léčba není dostačující k úplné stabilizaci jeho psychického stavu, resp. při výslechu znalec připustil možnost léčení v ambulantní formě za podmínky, že obviněný doposud ambulantní léčení řádně vykonává a že nekontaktuje poškozenou. Jak vyplývá z výše uvedeného, soud zjistil, že druhá podmínka evidentně splněna nebyla. Za této situace bylo třeba pobyt dovolatele na svobodě hodnotit jako nebezpečný.
V souladu se zjištěným skutkovým stavem pak bylo nutno uložení psychiatrického ochranného léčení v ústavní formě považovat za přiměřené povaze a závažnosti pachatelem spáchaného činu a nebezpečí, které od pachatele v budoucnu hrozí pro zájmy chráněné trestním zákonem, jakož i osobě pachatele a jeho poměrům (§ 96 odst. 1 tr. zákoníku). Účelem ochranného opatření totiž není primárně léčba dovolatele (jak se zřejmě podle obsahu svého dovolání domnívá), ale ochrana společnosti. Dovolatel se dopouštěl závažného jednání, které bylo způsobilé u poškozené vyvolat obavy o život, zdraví a ve svém důsledku i psychické obtíže. Vzhledem k tomu, že ochranné léčení v ambulantní formě, ačkoli dovolatel formálně plnil jeho podmínky, nebylo dostačující k tomu, aby na své jednání získal náhled a byl schopen ho ovládat, nezbylo než přistoupit k ochrannému léčení v ústavní formě.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání J. V. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Josef Mazák předseda senátu