7 Tdo 141/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 2. 2003 o dovolání obviněného
J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, sp. zn.
11 To 51/02, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 15/01 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Š. o d m í t á .
Obviněný J. Š. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 11 To 51/02, jímž bylo podle
§ 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 1 T 15/01. Dovolání podal v rozsahu odpovídajícím výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným zčásti ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., zčásti ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák., výroku o trestu a výroku o náhradě škody. Odkázal na dovolací důvod stanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze nové projednání a rozhodnutí věci.
Své dovolání obviněný opřel o námitky, které dovolacímu důvodu stanovenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají jen zčásti.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takto vymezený dovolací důvod znamená, že dovolání může směřovat proti právní kvalifikaci skutku, jak ho zjistil soud, ale nemůže směřovat proti skutkovým zjištěním, ke kterým soudy dospěly, proti způsobu hodnocení důkazů apod. To znamená, že dovoláním se nelze domáhat změny skutkových zjištění soudů. Přípustné jsou tedy jen p r á v n í námitky, ale nejsou přípustné s k u t k o v é námitky. Dovolací důvod nenaplňují námitky, které primárně směřují ke změně skutkového stavu a teprve v návaznosti na to k jinému právnímu posouzení skutku.
V posuzovaném případě jsou mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu námitky, jimiž obviněný vyjádřil „pochybnosti o způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě následně ustálily skutkový děj tak, jak je obsažen ve výrokové části rozsudku soudu I. stupně“. Tyto námitky nejsou právními námitkami ve smyslu uvažovaného dovolacího důvodu. Pokud obviněný namítl, že „přijatá právní kvalifikace jednání obviněného neodpovídá skutkovým zjištěním plynoucím ze shromážděných důkazů“, je třeba poznamenat, že v kontextu podrobněji rozvedených výhrad obviněného proti výroku o vině to znamená, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se domnívá, že soudy měly na podkladě důkazů dojít k jiným skutkovým zjištěním, a že tato jiná, tj. změněná, skutková zjištění měla být odlišně kvalifikována i po právní stránce. Nejde tedy o námitky týkající se právní kvalifikace ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy, ale ve vztahu k jinému skutkovému stavu, jehož zjištění se obviněný v podstatě domáhá.
K těmto námitkám Nejvyšší soud nijak nepřihlížel.
S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. korespondují pouze dvě námitky uvedené v dovolání obviněného. Jednak je to námitka, že celkem 32 útoků bylo možno hodnotit maximálně jako přípravu k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák., jejíž trestnost zanikla podle § 7 odst. 3 písm. a) tr. zák., jednak námitka, že
k tomu, aby obviněnému byla uložena povinnost k náhradě škody, nebyl pasivně legitimován. Obě tyto námitky však činí dovolání obviněného zjevně neopodstatněným.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný zčásti ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák., zčásti ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. soudy kvalifikovaly skutek spočívající v podstatě v tom, že obviněný v červenci a srpnu 1997 v P., J. 29, v pronajatých kancelářích předstíral činnost N. F. k. T. ve prospěch obyvatel oblastí postižených povodněmi na počátku léta 1997, zneužil zájmu podnikatelských subjektů poskytnout z humanitárních a obchodních důvodů rychle dodávky zboží, vystupoval jako ředitel N. bez oprávnění ve smyslu jejích stanov a statutu, inzeroval v tisku za N. aktivity spočívající
v nákupu zboží za účelem jeho distribuce do postižených oblastí, sám kontaktoval obchodní společnosti, kterým uváděl nepravdivé údaje o příjmech N., zdůrazňoval nutnost rychlých dodávek zboží, aby dosáhl jejich uskutečnění bez předchozí úhrady, případně padělanou kopií příkazu k úhradě předstíral zaplacení požadovaných záloh formou bankovního převodu, provozem i personálním obsazením kanceláří se snažil vzbudit dojem o serioznosti svých aktivit, sliboval úhradu vystavených faktur, ačkoli od počátku nehodlal za dodané zboží zaplatit ani zboží předat postiženým povodněmi, a takto v 59 případech specifikovaných ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze vylákal zboží v hodnotě 9.435.745,50 Kč a současně se snažil vylákat další zboží v hodnotě nejméně 14.884.860,40 Kč.
Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze (str. 62) vyplývá, že za nedokonanou část trestného činu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. byly považovány útoky, jejichž součástí již bylo doručení objednávky poškozené obchodní společnosti, pokud k dodávce objednaného zboží nedošlo, a že za nedokonanou část trestného činu ve stadiu přípravy podle § 7 odst. 1 tr. zák. byly považovány útoky, při nichž objednávka nebyla vyhotovena, resp. doručena poškozené obchodní společnosti, neboť jednání o dodávce zboží ztroskotalo již předtím.
Námitkou uplatněnou ve vztahu k výroku o vině obviněný vyjádřil především nesouhlas s tím, že soudy považovaly za nedokonanou část trestného činu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. útoky spočívající v tom, že obviněný již objednal zboží u různých podnikatelských subjektů. Obviněný v této souvislosti vyjádřil pochybnost, zda je vůbec trestné „zaslání nezávazné objednávky“.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné poznamenat především to, že písemnosti, které obviněný zasílal konkrétním podnikatelským subjektům, měly formu objednávky adresované druhé straně jako prodávajícímu a jejich obsahem byl projev zájmu o nákup určitého zboží, které bylo co do druhu i množství odpovídajícím způsobem konkretizováno, zpravidla včetně údaje o místě, kam má být dodáno. Jednalo se
o písemnosti, které formou i obsahem byly reálně způsobilé k tomu, aby u poškozených vyvolaly zdání, že jejich akceptací bude uzavřena řádná kupní smlouva, a aby vedly k dodání zboží. Vyhotovením těchto objednávek a jejich doručením obviněný učinil vše, co z jeho hlediska bylo nutné pro dosažení záměru získat zboží bez zaplacení, a případné dokonání již bylo jen otázkou
toho, jak budou reagovat poškození. V souladu s tím je právní posouzení uvažované části jednání obviněného jako pokusu trestného činu podle § 8 odst. 1 tr. zák., protože toto jednání evidentně již bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu. Lze jen dodat,
že i dokonaná část trestného činu byla založena v podstatě na stejných objednávkách, a že pokud nedokonaná část spočívala v objednání zboží obviněným, k dokonání nedošlo jen proto, že poškození nedodali objednané zboží z důvodu, že jim nebyla předem zaplacena kupní cena nebo záloha a ojediněle proto, že nabídku nepovažovali za obchodně zajímavou. Důvodem neuskutečnění dodávky objednaného zboží nikdy nebylo to, že by příslušný podnikatelský subjekt považoval objednávku za nezávaznou. Posuzované objednávky tedy v žádném případě není možné považovat za nezávazné v tom smyslu, že by jimi obviněný bezprostředně nesledoval dodání zboží těmi podnikatelskými subjekty, kterým byly adresovány.
Za situace, kdy obviněný zjevně neopodstatněně vytýkal soudům, že jeho jednání kvalifikovaly jako nedokonanou část trestného činu ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 tr. zák. a že ji měly posoudit jako přípravu k trestnému činu podle § 7 odst. 1 tr. zák., evidentně nemůže obstát ani námitka, že trestnost přípravy zanikla podle
§ 7 odst. 3 písm. a) tr. zák. Pro úplnost pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že též nezanikla trestnost pokusu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. V jednání směřujícím k dokonání trestného činu obviněný nepokračoval z toho důvodu, že poškození požadovali zaplacení kupní ceny nebo alespoň zálohy předem, ojediněle též pro jejich nezájem o obchod. Otázka, zda každý konkrétní útok dospěje do stadia dokonání trestného činu, tedy nezávisela na vůli obviněného. Obviněný v tomto ohledu sám žádnou vůli, která by sledovala, aby nedošlo k dokonání, neprojevil. Naznačená otázka závisela výhradně na tom, jak se k objednávce postaví každý z poškozených.
Proti výroku, jímž mu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody, obviněný namítal nesprávné hmotně právní posouzení s odkazem na to, že nebyl pasivně legitimován. Obviněný v této souvislosti poukazoval na ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák., podle něhož škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použily. Podle téhož ustanovení tyto osoby samy (tj. osoby použité k činnosti právnické osoby nebo fyzické osoby) za škodu takto způsobenou podle občanského zákoníku neodpovídají. Podle těchto námitek obviněného je pasivně legitimována N. F. k. T.
Ustanovení § 420 odst. 2 obč. zák. se na posuzovaný případ evidentně nevztahuje a obviněný za škodu odpovídá podle § 420 odst. 1 obč. zák. Obviněný totiž nebyl osobou, které by N. použila ke své činnosti. Škoda vznikla poškozeným nikoli
z činnosti N., ale z jednání obviněného. Toto jednání mělo podvodný charakter
a v tomto ohledu bylo jeho součástí mimo jiné i to, že obviněný předstíral, že je činností N. K tomuto zjištění přistupuje ještě to, že obviněný od počátku sledoval záměr získat zboží bez zaplacení jeho kupní ceny. Zájem uzavřít kupní smlouvu před poškozenými pouze předstíral a tím dosáhl toho, že poškození zboží dodali. Přitom jeho jednání nebylo vážně míněným projevem vůle, který by směřoval ke skutečnému vzniku právního vztahu založeného kupní smlouvou, tj. právního vztahu, jehož součástí je zaplacení kupní ceny. Částka vyjadřující hodnotu zboží, které obviněný takto získal a nezaplatil, nemůže být v žádném případě kvalifikována jako dluh z kupní smlouvy, zejména ne jako dluh N., který by měl povahu nezaplacené kupní ceny, nýbrž jde o škodu způsobenou trestným činem obviněného. Proto za škodu obviněný odpovídá a soudy mu důvodně uložily povinnost k její náhradě.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. února 2003
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec