7 Tdo 1414/2013-17
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 18. prosince 2013
v Brně dovolání obviněného D. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 4 To 45/2012, v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 72/2011, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2011, sp. zn. 5 T
72/2011, uznal obviněného D. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil
obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců. Podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu
škody a podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Olympia
Teplice, s. r. o., se sídlem Praha 8, Karolinská 654/2 se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 4
To 45/2012, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu
odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně
tento rozsudek v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného uznal vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst.
2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.
Podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 205 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil
obviněného k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvacetidvou měsíců. Podle
§ 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej pro výkon trestu zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu
škody a podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou společnost Olympia
Teplice, s. r. o., se sídlem Praha 8, Karolinská 654/2 se zbytkem nároku na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Poukázal na to, že byl vyrozuměn o termínu
veřejného zasedání dne 3. 2. 2012. Uvedl, že se dopisem ze dne 20. 2. 2012
řádně omluvil z účasti na veřejném zasedání, neboť dne 22. 2. 2012, tj. v době
konání veřejného zasedání, musí být v zaměstnání, o něž nechce přijít. Současně
v tomto dopise požádal odvolací soud o odročení veřejného zasedání, neboť se ho
chce osobně zúčastnit. Namítl, že odvolací soud jeho omluvu neuznal za řádnou a
včasnou a o jeho odvolání rozhodl v jeho nepřítomnosti, ačkoliv k tomu podle
jeho názoru nebyl dán důvod.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1
tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2012, sp.
zn. 4 To 45/2012, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v
Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně
požádal o odklad výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude
věcně vyjadřovat, a souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za
podmínek § 265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností.
Ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. předpokládá, že se v rozporu
se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti
obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím byl
obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho
nepřítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům (čl. 38
odst. 2 LZPS).
Obviněný právně relevantně namítl, že odvolací soud v rozporu se
zákonem rozhodl o jeho odvolání v jeho nepřítomnosti, ačkoliv se podle jeho
názoru řádně a včas omluvil z účasti na veřejném zasedání konaném dne 22. 2.
2012 a požádal o odročení tohoto zasedání, protože se ho chtěl osobně zúčastnit.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci
práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání
věci v jeho přítomnosti. Podle § 12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou
trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení
strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti
je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu
v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto
je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže
rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení,
resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného
hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném
zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení,
které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného
pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen
výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. § 202 odst. 2 až 5 tr. ř.),
zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného
nejsou tak rigorózně vymezeny. To je zřejmé již z ustanovení § 238 odst. 1
tr. ř., podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného
zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení
tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na
přítomnost osob při veřejném zasedání. Zákonná úprava veřejného zasedání včetně
veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti
osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou
obsažena v § 232 a násl. tr. ř., zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je
rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením § 263 tr. ř. Otázku
přítomnosti osob upravuje zejména ustanovení § 234 odst. 1, 2 tr. ř., podle
kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a
zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a
obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. potom
vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu
odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže
obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003).
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.,
který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve
veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení
trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v
nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z
něhož vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného
zasedání nezbytná. Obviněný D. K. však nebyl dne 22. 2. 2012, tj. v době
konání veřejného zasedání Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve vazbě ani ve
výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci,
tudíž ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. je v daném případě nepoužitelné, a
nemohlo být proto ani porušeno.
Nejvyšší soud dále poukazuje na to, že s ohledem na ústavní právo obviněného
vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je
třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom
on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho
nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a
řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému
objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Obviněný byl k veřejnému
zasedání odvolacího soudu řádně a včas předvolán dne 7. 2. 2012 (č. l. 131
spisu). Obviněný následně zaslal soudu prostřednictvím obhájce omluvu své
neúčasti na tomto veřejném zasedání, která byla odvolacímu soudu doručena dne
22. 2. 2012 (č. l. 133 spisu). V tomto podání uvedl, že v den konání veřejného
zasedání, tj. dne 22. 2. 2012, musí být v zaměstnání, neboť o něj nechce
přijít. Dále uvedl, že má zájem se osobně zúčastnit veřejného zasedání a žádá
proto o odročení veřejného zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že takový důvod neúčasti obviněného na veřejném zasedání
odvolacího soudu nelze akceptovat, neboť mu objektivně nebránil zúčastnit se
veřejného zasedání. Objektivním důvodem neúčasti na veřejném zasedání soudu
mohou být zdravotní problémy obviněného, kvůli nimž není schopen se dostavit k
veřejnému zasedání soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003,
sp. zn. 5 Tdo 442/2003, a nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. II.
ÚS 648/05). K tomu, aby bylo omluvu obviněného ze zdravotních důvodů možné
považovat za řádnou, by navíc musela obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že
zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v
posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Onemocnění
obviněného nebo potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného samo o
sobě totiž ještě nemusí být dostatečnou omluvou jeho neúčasti u veřejného
zasedání, resp. důvodem k odročení veřejného zasedání (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 574/05). Skutečnost, že obviněný měl
být v době konání veřejného zasedání v zaměstnání, které nechtěl ztratit, není
řádnou omluvou neúčasti u veřejného zasedání, resp. dostatečným důvodem pro
odročení veřejného zasedání odvolacího soudu, neboť takový důvod obviněnému
objektivně nebránil v účasti na veřejném zasedání soudu.
Nejvyšší soud zjistil, že nebyl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř., neboť obviněný řádně neomluvil neúčast na veřejném zasedání
konaném dne 22. 2. 2012 u Krajského soudu v Ústí nad Labem. Odvolací soud
rozhodl v souladu se zákonem o odvolání obviněného v jeho nepřítomnosti.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného D. K. je zjevně neopodstatněné,
a proto je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání rozhodl v
neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
O žádosti obviněného o odklad výkonu trestu odnětí svobody Nejvyšší soud
nerozhodoval, neboť z ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na
takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního
stupně, který však takový návrh na postup Nejvyššího soudu neučinil. Nejvyšší
soud sám neshledal důvody podle § 265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Nejvyšší soud závěrem poukazuje na skutečnost, že odvolací soud v projednávané
věci rozhodl rozsudkem již dne 22. 2. 2012, dovolání obviněného však bylo
Nejvyššímu soudu předloženo k projednání až dne 12. 12. 2013.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předseda senátu
JUDr. Jindřich
Urbánek