7 Tdo 1420/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání dne 18. prosince
2008 dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
4. 2008, sp. zn. 2 To 27/2008, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 16/2007, a rozhodl
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 49 T
16/2007, byl obviněný M. H. uznán vinným pod body 1) a 2) trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. zák., pod bodem 3)
trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 4) pokusem
trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 tr. zák. Za
tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 1 tr. zák. za použití
§ 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků.
Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice
se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným V. T. T., částku 1.000 Euro, V. M.
H., částku 55.530 Kč, a Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Krajské
pobočce v Ústí nad Labem, územní pracoviště v Teplicích, částku 3.253,40 Kč.
Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České
republiky, Krajská pobočka v Ústí nad Labem, územní pracoviště v Teplicích,
odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Obviněný byl dále podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěn
obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin loupeže podle § 234 odst.
1, 2 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutek spáchal obviněný.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený L. D. Q. odkázán s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný M. H. proti všem jeho výrokům
mimo zprošťující výrok rozsudku, dále sestra obviněného V. H., jeho rodiče M. a
L. H. a prarodiče M. a L. M. – všichni v jeho prospěch proti výrokům o vině i
trestu, a státní zástupce v neprospěch obviněného proti zprošťujícímu výroku
rozsudku. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 2 To
27/2008, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), odst. 2 tr. ř. výrok o
vině pod body 1), 2) rozsudku soudu prvního stupně, výrok o trestu a výrok o
náhradě škody poškozenému T. V. T. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uznal
obviněného M. H. vinným pod bodem 1) trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1
písm. d), e), odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zák. a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §
8 odst. 1 tr. zák., § 222 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal napadený
rozsudek pod body 3) a 4) nedotčen, obviněného odsoudil podle § 234 odst. 1 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
pěti let, pro jehož výkon obviněného podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák.
zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 226 písm. c) tr. ř. obviněného zprostil
obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem
ze dne 10. 12. 2007, sp. zn. 2 KZV 101/2007, pro skutek, kterým měl obviněný
spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák.,
neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obviněný M. H. stíhán.
Podle § 229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozeného V. T. T. s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal
napadený rozsudek nedotčen. Podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání státního
zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého
obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný
namítl, že se nedopustil trestných činů, jimiž byl uznán vinným pod body 2),
3), 4) rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 49
T 16/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008,
sp. zn. 2 To 27/2008. Podle obviněného soudy obou stupňů vyvodily právní závěry
z neúplných skutkových zjištění, a nezabývaly se možnou právní kvalifikací
skutků jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Obviněný ke skutku pod
bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně argumentoval tím, že v tomto případě šlo
o pomstu poškozeného M. V. H., a trvá na tom, že se trestného činu nedopustil.
Poukázal na neucelené dokazování, zejména na rozpor ve výpovědích svědků L. T.
H. a M. V. H., jakož i na skutečnost, že trestnou činnost ohlásili až půl roku
po té, co došlo k údajné trestné činnosti. O rozpor mezi jeho výpovědí a
výpovědí poškozeného T. V. T. jde i v případě skutku ze dne 19. 5. 2007.
Obviněný tvrdí, že se aktivně bránil útoku poškozeného a dodal, že za situace,
kdy prokazatelně upustil od svého záměru přisvojit si cizí věc, nelze jednání
poškozeného posuzovat jako obranu jeho majetku. Rovněž namítl nesprávné
vyhodnocení důkazů, neboť krevní stopy nalezené na železné části kladiva údajně
patřily obviněnému, stejně nevěrohodným je podle něj tvrzení poškozeného, že
okno automobilu bylo rozbito topůrkem kladiva. K bodu 3) rozsudku soudu prvního
stupně uvedl, že jeho jednáním nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného
činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák., neboť mu nebyl prokázán úmysl
opatřit si násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí cizí věc a soud se
podle něj měl řídit zásadou in dubio pro reo. V případě skutku pod bodem 4)
rozsudku soudu prvního stupně namítl, že nebyl veden úmyslem způsobit těžkou
újmu na zdraví ve smyslu § 89 odst. 1 písm. ch) tr. zák. poškozenému T. V. T.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný
uplatnil převážně námitky, které směřovaly proti rozsahu dokazování, způsobu,
jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění,
která učinil Krajský soud v Ústí nad Labem a s nimiž se ztotožnil i Vrchní soud
v Praze. Obviněný tím v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky však uplatnil námitky skutkové, jejichž
prostřednictvím se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Nejvyšší
státní zástupkyně konstatovala, že námitky týkající se subjektivní stránky, či
nutné obrany jsou právními námitkami relevantními z hlediska uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak obviněný dovozuje
nesprávné právní posouzení skutku výlučně z odlišných skutkových okolností, od
těch, k nimž došly soudy obou stupňů. Skutková věta výroku o vině pokusem
trestného činu ublížení na zdraví a loupeže v rozsudku krajského soudu
neobsahuje popis jednání, kterým by obviněný odvracel přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Z těchto důvodů považuje
právní námitky obviněného, že šlo o nutnou obranu podle § 13 tr. zák., za
neopodstatněné. K právní námitce, že nešlo o těžkou újmu na zdraví ve smyslu
ustanovení § 89 odst. 7 tr. zák., nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že jednání
obviněného bylo posouzeno jako pokus trestného činu, tedy jednání bezprostředně
směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví jinému, v úmyslu trestný čin
spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Rovněž podle ní nemůže
obstát námitka, že popis skutku postrádá vyjádření subjektivní stránky ve
vztahu k možnému těžkému následku, protože z popisu skutku je zcela zřejmé, že
se obviněný rozjel proti poškozenému T. V. T. a vozidlem ho srazil v úmyslu
způsobit mu těžkou újmu na zdraví.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky (dále jen: „Nejvyšší soud“) podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
dovolání obviněného M. H. odmítl. Současně navrhla, aby takto rozhodl v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. H. je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný uplatnil dovolací námitky směřující z
převážné části do oblasti skutkových zjištění. Tím, že namítl nesprávné
hodnocení provedených důkazů, nedostatečný rozsah dokazování, jakož i
nevěrohodnost výpovědi poškozeného T. V. T., napadl skutková zjištění učiněná
soudy nižších stupňů, jimiž je dovolací soud vázán. Obviněný se domáhá změny
právní kvalifikace tím, že nabízí odlišnou verzi hodnocení důkazů. Jako právní
námitku relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. lze považovat námitku obviněného, že jeho jednání nemělo být
posouzeno jako trestné vzhledem k tomu, že jednal v nutné obraně podle § 13 tr.
zák. V případě nutné obrany podle § 13 tr. zák. se jedná o čin jinak trestný,
kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný
trestním zákonem. Jako nutnou obranu nelze považovat jednání, které je zjevně
nepřiměřené způsobu útoku. Nutná obrana patří mezi tzv. okolnosti vylučující
protiprávnost. Útok musí bezprostředně hrozit nebo trvat, nesmí být však
ukončen ani přerušen. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán skutkovými
zjištěními soudů nižších stupňů, přičemž ze skutkové věty rozsudku soudu
prvního stupně pod body 3) a 4) ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu
nevyplývá, že by jednání tak, jak je v ní popsáno, naplňovalo podmínky nutné
obrany podle § 13 tr. zák. Stejně tak ani skutková věta výroku o vině trestným
činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. zák. rozsudku
Vrchního soudu v Praze neobsahuje popis jednání, které by bylo možno
kvalifikovat jako nutnou obranu podle § 13 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumává správnost právního posouzení skutku ve vztahu k tomu
skutku, který zjistily soudy nižších stupňů. Obviněný M. H. v dovolání uvedl,
že nehodlá polemizovat s provedeným dokazováním, avšak nemůže opomenout zmínění
základních skutečností, které podle něj svědčí pro to, že jednal v nutné obraně
podle § 13 tr. zák.
Z popisu skutku pod bodem I. výroku o vině odvolacího soudu /obviněný skutek
označuje nesprávně bodem 2) rozsudku Vrchního soudu v Praze/ nelze v žádném
případě dovodit jednání obviněného za podmínek nutné obrany podle § 13 tr. zák.
Obviněný dále namítl, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. v bodu 3) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu s tím, že údajně nebylo
prokázáno, zda násilím začal hrozit on nebo poškozený, kdo z nich měl v ruce
kladivo, proč krevní stopy na kladivu patřily obviněnému, z jakého důvodu měl
obviněný četná zranění na hlavě na rozdíl od poškozeného T. V. T. a že je
rozporná výpověď svědkyně D. T. H., která je neteří poškozeného T. V. T. Z
výčtu těchto námitek je zcela nepochybné, že se jedná o námitky skutkové, jimiž
se Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zabývat, a proto uvedené námitky
nepřezkoumával. Nejvyšší soud přesto musí poukázat na to, že soudy obou stupňů
se s obdobnými námitkami obviněného vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí,
když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v
otázce viny a trestu (srov. č. l. 178 až 182, 273 až 274 spisu). Obviněný též
namítl, že nebyl prokázán úmysl u trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. Tato námitka neobstojí. Již ze samotného popisu skutku pod bodem 3)
rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu je
zřejmé, že obviněný „dne 19. 5. 2007 v době od 21.15 do 21.30 hodin v D. …. v
úmyslu získat finanční hotovost, napadl nejprve chycením kolem krku a poté více
údery pěstí a kladiva do hlavy poškozeného T. V. T., přičemž mluvil o penězích“
… vyplývá, že obviněnému byla prokázána subjektivní stránka trestného činu
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud proto této námitce
obviněného nepřisvědčil.
Soudy obou stupňů zjistily, že obviněný spáchal dne 19. 5. 2007 další trestný
čin, a to pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 tr. zák., §
222 odst. 1 tr. zák. poté, co se neúspěšně pokusil na poškozeném T. V. T.,
zmocnit finanční hotovosti - bod 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně ve
spojení s rozsudkem odvolacího soudu. I ohledně tohoto skutku obviněný namítal,
že šlo z jeho strany o přiměřenou nutnou obranu podle § 13 tr. zák., a že újma
způsobená poškozenému T. V. T. neměla charakter těžké újmy na zdraví podle § 89
odst. 7 tr. zák. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky jsou zjevně
neopodstatněné. Tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s
rozsudkem odvolacího soudu neobsahuje žádný popis jednání, kterým by obviněný
M. H. odvracel přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním
zákonem, aby obviněný mohl z tohoto důvodu namítat, že skutek není trestným
činem vzhledem k naplnění podmínek jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák.
Obviněný na základě vlastní verze skutkových okolností, které však v řízení
před soudy obou stupňů nebyly prokázány, dovozuje, že jednal v nutné obraně.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku správně poukázal na to, že pro
posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. není
rozhodující, že se obviněný nezmocnil žádných věcí, protože se poškozený
obviněnému bránil, přičemž oba utrpěli při potyčce vážná zranění. Příčinou
fyzického střetu byla snaha obviněného, aby se zmocnil peněz, popř. dalších
věcí poškozeného, a to i za cenu násilí. K osobě obviněného uvedl, že má k
takovému jednání sklony, což je patrno i z jeho předcházejícího odsouzení pro
trestný čin loupeže, který obviněný spáchal obdobným způsobem. Nejvyšší soud
pro úplnost dodává, že k dokonání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1
tr. zák. postačí užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v loupežném
úmyslu.
Vzhledem ke skutkovým zjištěním, které učinily soudy obou stupňů neobstojí ani
námitka obviněného, že popis skutku pod bodem 4) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně neobsahuje vyjádření
subjektivní stránky ve vztahu ke způsobení těžké újmy na zdraví. Vrchní soud v
Praze v odůvodnění svého rozsudku vyslovil názor, že obviněný musel být
srozuměn s tím, že tímto způsobem může poškozenému způsobit vážná zranění, když
najížděl s autem na poškozeného, přičemž tato vážná zranění specifikoval MUDr.
J. F., CSc., znalec z odvětví soudního lékařství, ve svém znaleckém posudku.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání
obviněného M. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek