7 Tdo 143/2018-19
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. 3. 2018 o dovolání
obviněného J. R., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci
ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 68/2015 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě –
pobočka v Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, a rozsudek
Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 68/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jeseníku přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 2 T 68/2015,
byl obviněný J. R. uznán vinným přečiny útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku
a pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku, za které mu byl uložen úhrnný trest
odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu
dvou roků za současného vyslovení dohledu a přiměřených omezení ve zkušební
době. Dále bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě nemajetkové újmy
poškozené D. D.
Skutek spočíval podle zjištění Okresního soudu v Jeseníku v podstatě v tom, že
obviněný v době od počátku listopadu 2014 nejméně do konce ledna 2015 poté, co
jeho družka – poškozená D. D. odešla s jejich nezletilým synem XXXXX*) ze
společné domácnosti ve F.-M. do J., v rámci úředních jednání, písemných podání
a mediační činnosti, konkrétně před orgánem sociálně právní ochrany dětí, před
Okresním soudem ve Frýdku-Místku, před mediátorem „a dalšími osobami“ uváděl
různá nepravdivá tvrzení zpochybňující zdravotní stav poškozené, její
schopnosti zajistit výchovu syna i výchovné prostředí, v němž se syn nyní u
rodiny poškozené nachází, a požadoval kontroly domácnosti poškozené a
zdravotního stavu syna, ačkoli již počátkem listopadu 2014 „byl srozuměn“ s
tím, že šetřením orgánu péče o dítě nebyly zjištěny žádné jím tvrzené
nedostatky. Ve stejném období poškozené vyhrožoval, „že z ní udělá feťačku,
alkoholičku, schizofreničku“, přičemž poškozená jeho výše uvedené chování ve
styku s úřady, při společném kontaktu s nezletilým a jeho soustavné
elektronické požadavky na zasílání zpráv a fotografií o chování a stavu
nezletilého byla nucena snášet z důvodu jeho výhrůžek, že před úřady bude tak
zpochybňovat vážnost její osoby a schopnost výchovy nezletilého, až docílí
převzetí jeho výchovy, „a z toho vyplývající obavy poškozené, že je schopen za
tím účelem podat i nezletilému léky, které sama užívá“, přičemž chování
obviněného vyvolávalo u poškozené strach a stresovou reakci.
O odvolání obviněného, které směřovalo proti všem výrokům rozsudku soudu
prvního stupně, bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v
Olomouci ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 2 To 153/2017, tak, že byly zrušeny pouze
výroky o uložení přiměřených povinností ve zkušební době a o náhradě
nemajetkové újmy a v tomto rozsahu bylo nově rozhodnuto, zatímco v ostatních
výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadl obviněný
v celém rozsahu dovoláním s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítl, že v odsuzujícím rozsudku vymezený skutek nenaplnil znaky
objektivní stránky trestných činů útisku ani pomluvy a nedosahuje ani
potřebného stupně společenské škodlivosti ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Zdůraznil, že ve skutkové větě rozsudku není vyjádřeno jednání naplňující
skutkovou podstatu trestného činu útisku, absentuje jak znak nucení ke konání
či k nekonání, tak zneužití závislosti nebo tísně. Ohledně trestného činu
pomluvy ve skutkové větě není vyjádřena ani nepravdivost označených výroků ani
právem předpokládaný ohrožující následek. Obviněný se dále zabýval ve vztahu k
posuzovanému jednání a s poukazem na vybranou judikaturu Ústavního soudu
otázkou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby
sám rozhodl zprošťujícím výrokem podle § 226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného
zasedání u Nejvyššího soudu nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné (§ 265a tr. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným
prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu
dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na
skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky vztahující se
k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní
kvalifikace zjištěného a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaného skutku
je nesprávná, neboť jím nebyly naplněny znaky uvedených přečinů. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Protože Nejvyšší soud nezjistil důvody k odmítnutí dovolání podle §
265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost napadeného rozsudku v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání,
jakož i řízení napadenému rozsudku předcházející, a shledal, že dovolání je
důvodné.
Obviněný byl v rámci výroku o vině trestným činem útisku uznán vinným v
podstatě tím, že poškozené vyhrožoval, že z ní „udělá feťačku, alkoholičku,
schizofreničku“, že před úřady bude tak zpochybňovat vážnost její osoby a
schopnost výchovy nezletilého, až docílí převzetí jeho výchovy, přičemž chování
obviněného vyvolávalo u poškozené strach a stresovou reakci. Poškozená byla
nucena snášet jeho chování a jeho soustavné požadavky na zasílání zpráv a
fotografií o chování a stavu nezletilého, přičemž poněkud nejasný je dovětek o
obavách poškozené, že je obviněný schopen „za tím účelem“ podat i nezletilému
léky, které sama užívá, jenž nemá oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění
rozsudku soud prvního stupně uvedl, že neustálé telefonáty a SMS zprávy
obviněného vyvolávaly u poškozené strach a stres a dále že neustálý nátlak vedl
k tomu, že poškozená byla nucena jeho jednání snášet. Přitom si byl vědom tísně
poškozené, která se musela sama starat o syna a jeho výchovu, když s ním
zůstala bez partnera. Nalézací soud uzavřel, že poškozená trpěla pocitem
strachu o nezletilého, neboť obviněný se snažil znevěrohodnit její osobu v roli
matky, čímž chtěl docílit svěření nezletilého do své péče. Odvolací soud k tomu
dodal, že obviněný využil tísně poškozené spočívající zejména v tom, že se
musela sama starat o jejich dítě, že měla obavy, že obviněný učiní kroky k
tomu, aby dítě získal do své péče, když obviněný vyžadoval zprávy a fotografie
o stavu dítěte, a v případě, že nedostal okamžitou odpověď, obracel se i na
policii. Odvolací soud dále nad rámec rozsudku nalézacího soudu uvedl, že
obviněný zneužil i závislosti poškozené, která jej jako otce dítěte musela
respektovat.
Přečinu útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného
nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo
trpěl.
Tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k
omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé poměry se mohou týkat osobních,
rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se utiskovaná osoba ocitá v
těžkostech a nesnázích, přičemž není rozhodné, jak se poškozená osoba do tohoto
stavu dostala, a tedy ani to, zda si jej sama způsobila svým vlastním jednáním.
Zvláště tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou
potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby, která se ve
stavu tísně ocitla (č. 46/2009 Sb. rozh. tr.). Skutková zjištění soudů této
charakteristice neodpovídají. Závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru
nejasné a rozporné. Z odůvodnění obou rozsudků plyne, že soudy dovodily stav
tísně z toho, že poškozená po rozchodu sama pečovala o syna. Je však zřejmé, že
z této obecně běžné sociální situace nelze stav tísně ve smyslu § 177 odst. 1
tr. zákoníku dovozovat. K naplnění tohoto znaku se musí jednat o situaci nikoli
běžnou, nýbrž o situaci zvlášť tíživou, která v důsledku mimořádných těžkostí a
nesnází vede k podstatnému omezení volnosti v rozhodování, kterou jinak člověk
v obdobné situaci disponuje (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2.
2013, sp. zn. 7 Tdo 1427/2012). Znak tísně nelze dovodit ani z toho, že
poškozená trpěla pocitem strachu z toho, že obviněný chtěl docílit svěření
nezletilého do své péče, snažil se znevěrohodnit její osobu v roli matky a
vyžadoval zprávy a fotografie o stavu dítěte. Nehledě na to, že z tohoto
jednání soudy patrně současně dovodily znak „nucení“ ve smyslu § 177 odst. 1
tr. zákoníku (viz níže), nejde ani v tomto směru o stav tísně, jak má na mysli
uvedené ustanovení, neboť nejde o situaci zvlášť tíživou vyznačující se
naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není do značné míry v možnostech osoby,
která se ve stavu tísně ocitla, a způsobující podstatné omezení volnosti v
rozhodování, nýbrž jde o situaci při sporech o výchovu dítěte po rozchodu
rodičů vcelku běžnou.
Závislost ve smyslu citovaného ustanovení je stav, v němž se osoba nemůže
svobodě rozhodovat vzhledem k tomu, že je v určitém směru odkázána na pachatele
(např. vztah žáka a učitele, dlužníka a věřitele, osoby vychovávané a
vychovávající, vztah zaměstnavatele a jeho zaměstnance apod.). V daném případě
nešlo o vztah závislosti. Ten nemůže vyplývat pouze z dřívějšího intimního
vztahu, respektive družského poměru obviněného a poškozené, ani z faktu, že
spolu mají dítě, podobně jako nelze za stav závislosti v tomto smyslu považovat
ani manželství (srov. č. 23/1980 Sb. rozh. tr.). Navíc zmínka o údajné
závislosti se objevila až v úvaze odvolacího soudu, učiněné nad rámec
skutkových i právních závěrů soudu nalézacího.
Absence jednoznačného zjištění, které by odpovídalo znaku „tísně“ nebo
„závislosti“, vylučuje, aby tato část jednání obviněného byla posouzena jako
trestný čin útisku podle § 177 odst. 1 tr. zákoníku.
Nucení se zneužitím tísně nebo závislosti musí směřovat buď ke konání, nebo k
opominutí, kterým se rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba
vykonala, anebo trpění, jímž nejčastěji je strpění donucovaným odmítaného
jednání. Je třeba přisvědčit dovolateli, že ani tento znak není jasně vyjádřen
v tzv. skutkové větě ve výroku odsuzujícího rozsudku. Ze zjištění soudů není
zcela jasné, k čemu měl poškozenou nutit. V tomto směru není rozhodné, že
obecně cílem jeho jednání bylo dosáhnout pro něho příznivého rozhodnutí soudu
ve sporu o výchovu nezletilého. Rozhodné je, k čemu měl nutit poškozenou. Soud
prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku uvedl, že poškozená byla nucena
jednání obviněného snášet a do takto snášeného jednání zahrnul i „opakované
elektronické požadavky na zasílání zpráv, fotek o stavu a chování jejich
nezletilého syna“. Za nucení ke konkrétnímu jednání by bylo možné považovat
jedině to, co upřesnil až odvolací soud, tedy že obviněný vyžadoval zasílání
fotografií nezletilého syna. Takto však výrok o vině pojat není.
Poněkud nejasné úvahy soudů svědčí o tom, že soudy si dostatečně neujasnily
jednotlivé zákonné znaky trestného činu útisku podle § 177 odst. 1 tr.
zákoníku. Jedním z těchto znaků je nucení jiného k tomu, aby něco konal,
opominul nebo trpěl. Jde o odlišný znak od znaku tísně nebo závislosti, který
musí být naplněn také nějakou odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to,
k čemu byla poškozená jednáním obviněného nucena. Oba zmíněné odlišné znaky
trestného činu útisku nemohou být naplněny toutéž skutkovou okolností. Jde tu o
vztah cíle a prostředku k jeho dosažení. Cíl je skutkově vyjádřen konkrétním
zjištěním, k čemu pachatel nutil poškozeného. Prostředek k dosažení cíle je
vyjádřen konkrétním zjištěním, jaké situace poškozeného spočívající v tísni
nebo závislosti obviněný zneužíval a jak jí zneužíval. Vztah cíle a prostředku
nelze zredukovat na to, že pachatel poškozeného donutil k tomu, aby strpěl
vzniklou tíseň nebo závislost, protože tím by byly cíl a prostředek v podstatě
ztotožněny. Při takovém výkladu by stav tísně nebo závislosti, na němž by se
pachatel podílel, bylo možné bez dalšího pokládat za trestný čin útisku, aniž
by bylo nutné zjišťovat, k čemu konkrétně pachatel nutil poškozeného, neboť by
stačil závěr, že pachatel nutil poškozeného k tomu, aby strpěl stav tísně nebo
závislosti (k tomuto rozlišování jednotlivých znaků skutkové podstaty srovnej
obdobně ve vztahu k trestnému činu vydírání usnesení Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1382/2013). Takové nesprávné konstrukci trestného
činu útisku by nasvědčoval výrok o vině odsuzujícího rozsudku, s nímž se v
napadeném rozhodnutí ztotožnil odvolací soud. V tomto směru však rozhodnutí
soudů nemohla obstát jako nejasná a nepřezkoumatelná. Je třeba také uvážit, že
samotný dotaz není sám o sobě současně nucením k odpovědi na tento dotaz. Je
také nutno odlišovat motiv určitého jednání od konkrétní skutkové okolnosti
naplňující některý ze zákonných znaků trestného činu.
Za této situace, kdy navíc ve výroku odsuzujícího rozsudku ani ve spojení s
jeho odůvodněním nelze dost dobře rozlišit, ve kterých skutkových zjištěních
soud shledává naplnění jakých znaků kterého z obou uvedených trestných činů, je
třeba uzavřít, že jak rozsudek Okresního soudu v Jeseníku, tak napadený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci jsou rozhodnutími,
která spočívají na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Vady vytýkané dovolatelem shledal Nejvyšší soud i ve vztahu k výroku o vině
trestným činem pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku. Ve skutkové větě
výroku o vině odsuzujícího rozsudku není dostatečně vyjádřena nepravdivost
uvedených výroků a zejména ohrožující následek, respektive způsobilost značnou
měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů.
Přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném
sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u
spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy
nebo způsobit mu jinou vážnou újmu.
Aby se jednalo o údaj nepravdivý, musí mít povahu informace, jejíž pravdivost
či nepravdivost, tj. soulad či rozpor se skutečností, lze objektivně ověřit.
Tomuto hledisku neodpovídají pouhé subjektivní hodnotící soudy toho, kdo je
pronáší. V daném případě měly výroky obviněného podle skutkových zjištění soudů
přinejmenším zčásti povahu výroků nepravdivých (nikoli tedy pouze hodnotících).
I když například otázka léčení poškozené nebyla soudy objasněna, za nepravdivé
byly označeny údaje o týrání syna, o tom, že poškozená užívá drogy, že si
přivydělávala jako sexuální společnice, že žije se synem ve špíně a plísních a
další údaje o současném výchovném prostředí nezletilého, jako že otec poškozené
je vyléčený alkoholik.
Zásadní pak je, že ke spáchání přečinu pomluvy podle § 184 odst. 1 tr.
zákoníku se vyžaduje nejen to, aby sdělený údaj byl nepravdivý, ale zároveň
také to, aby byl způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost pomlouvané osoby u
spoluobčanů. Nepostačuje tedy ohrožení jakékoli, tj. i v nízké či obvyklé
intenzitě, ale musí se jednat o ohrožení zásadnějšího charakteru (viz usnesení
nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 5 Tdo 83/2003). Citované ustanovení
příkladmo uvádí dvě konkrétní formy ohrožení vážnosti, a to poškození v
zaměstnání a narušení rodinných vztahů, a nad tento rámec obecně odkazuje na
hrozbu způsobení jiné vážné újmy. Nepravdivý údaj musí být způsobilý ohrozit
vážnost pomlouvané osoby u spoluobčanů tak, aby z jeho sdělení hrozila
pomlouvané osobě vážná újma. Ohrožení vážnosti u spoluobčanů znamená, že pokud
by se nepravdivý údaj rozšířil a vešel ve známost v určitém okruhu jiných
občanů, byla by tím pověst pomlouvané osoby dotčena v takové míře, že by to
značně zhoršilo její postavení v zaměstnání či v rodině, anebo podle povahy
věci i v jiných oblastech, např. v zájmové činnosti, ve vztazích s přáteli či
známými, v přístupu do nějakých objektů či zařízení, v účasti na různých akcích
atd.
Způsobilost nepravdivého údaje ohrozit značnou měrou vážnost pomlouvané osoby u
spoluobčanů není dána jen samotnou nepravdivostí sděleného údaje, ale i tím,
komu byl takový údaj sdělen, neboť i tato okolnost spoluurčuje míru
pravděpodobnosti toho, že nepravdivý údaj se rozšíří, vejde ve známost v
nějakém okruhu ostatních občanů a tím reálně ohrozí vážnost pomlouvané osoby u
spoluobčanů. Nepravdivý údaj má potenciál ohrozit značnou měrou vážnost
pomlouvané osoby u spoluobčanů za předpokladu, že je sdělen někomu, u koho je
reálná možnost, že si tento údaj nenechá pro sebe a že ho poskytne dalším
osobám. Jedině tak může nastat stav spočívající v ohrožení vážnosti pomlouvané
osoby u spoluobčanů (viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp.
zn. 7 Tdo 936/2016).
Obviněný podle zjištění Okresního soudu v Jeseníku sděloval posuzované
údaje orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) Městského úřadu v Jeseníku a
ve Frýdku-Místku, Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, mediátorovi a „dalším
osobám“, nikde však blíže nespecifikovaným. Odvolací soud uvedl ve výčtu těchto
subjektů také „policii“, což opět nebylo specifikováno. Uvedené subjekty
vyvíjejí činnost, v jejímž rámci si samostatně ověřují předkládané údaje a
podle toho pak dále postupují a rozhodují. Při činnosti těchto subjektů nejde o
to, že by získané údaje jakkoli dále rozšiřovaly, naopak mají o získaných
informacích zachovávat mlčenlivost. Není tedy zpravidla reálné, že by
prostřednictvím údajů sdělených těmto subjektům mohla být ohrožena vážnost
poškozené u spoluobčanů.
Zmíněnou ohrožující způsobilost nepravdivých údajů je třeba hodnotit zejména s
přihlédnutím k postavení dotčené osoby, jejím charakterovým a mravním
vlastnostem, dále k povaze sdělovaného údaje, okolnostem sdělení, rozšíření
takové informace apod. Ke zmíněným zákonným příkladům možného ohrožení vážnosti
lze dodat, že za poškození v zaměstnání se považuje například možnost přeřazení
na nižší či méně odpovědnou funkci, možnost výpovědi apod., narušením rodinných
vztahů se rozumí například možnost vážných rozporů mezi manžely, jež mohou vést
až k rozvratu manželství, závažné narušení vztahů mezi rodiči a dětmi, popř.
mezi ostatními blízkými příbuznými apod., jinou vážnou újmou je taková újma,
která se významně pomluveného dotýká a za niž se považuje například ohrožení
politické kariéry, větší odliv zákazníků nebo ztráta větší zakázky při
podnikání, neuzavření důležité smlouvy apod. K ohrožení vážnosti u spoluobčanů
nemusí dojít, stačí, že nepravdivý údaj je k tomu způsobilý (viz Šámal, P. a
kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2012, s. 1827 – 1829).
Soudy blíže neodůvodnily, v čem spatřují naplnění oné způsobilosti
předmětných informací značnou měrou ohrozit vážnost poškozené u spoluobčanů.
Soud prvního stupně zmínil, že tyto informace mohly ovlivnit rozhodování
uvedených orgánů, což však nemá spojitost se znaky trestného činu pomluvy.
Soudy se nezabývaly ani otázkou, komu byly uvedené informace sděleny. Je třeba
vycházet z toho, že jen minimálnímu počtu zasvěcených pracovníků příslušných
orgánů. Konkrétně z obsahu odsuzujícího rozsudku vyplývá, že kromě soudu se
mělo jednat o pracovnice OSPOD M. a M. a mediátora S. T. Je třeba dodat, že
pokud se o zmíněných tvrzeních obviněného dozvěděli rodinní příslušníci
poškozené, jednak jim tuto informaci sdělila sama poškozená (viz například
výpověď svědka M. D.), jednak z povahy těchto informací a z obsahu svědeckých
výpovědí vyplývá, že nemohly narušit rodinné vztahy poškozené, přičemž soudy
ani nijak neargumentovaly v opačném smyslu. Ani skutečnost, že se
prostřednictvím dotazu od OSPOD o sděleních a podezřeních obviněného dozvěděla
i ošetřující lékařka nezletilého MUDr. Jaroslava Urbánková, na věci nic nemění,
neboť rovněž šlo pouze o osobu, která byla vázána povinností mlčenlivosti.
Otázku způsobilosti sdělovaných údajů značnou měrou ohrozit vážnost
poškozeného u spoluobčanů ve smyslu § 184 odst. 1 tr. zákoníku je třeba
posuzovat vždy individuálně se zřetelem ke specifikům posuzovaného případu. I
když lze připustit situace, kdy sama reakce adresáta nepravdivých údajů v
podobě například šetření příslušného orgánu může rozšířit určitou informaci ve
větším okruhu osob nebo přinejmenším vyvolat spekulace apod., případně kdy
okruh osob, jimž byla informace třeba i v rámci jejich úřední činnosti sdělena,
je velmi široký, nemusí tomu tak být v podobných situacích vždy, respektive
není to pravidlem. Je třeba mít na paměti objekt trestného činu pomluvy, jímž
je vážnost poškozeného u spoluobčanů, čest a dobrá pověst člověka a jeho
ochrana před pomluvou, která může vážným způsobem narušit jeho rodinný a
společenský život, nikoli tedy vážnost u projednávajících státních orgánů a
úředních subjektů. Jinak by bylo nutno dovozovat trestní odpovědnost za tento
trestný čin například prakticky ve všech případech, kdy účastníci soudního
řízení na sebe navzájem uvádějí (třeba i v rámci hodnotících soudů) nepravdivé
informace různého druhu ve snaze dosáhnout úspěchu ve sporu. V těchto případech
záleží opět na povaze takových nepravdivých informací (údajů) a také například
na tom, zda byly sděleny při veřejném soudním projednávání a skutečně v
přítomnosti veřejnosti.
V posuzovaném případě soudy neuvedly skutková zjištění ani argumenty, které by
vedly k závěru o naplnění uvedeného znaku trestného činu pomluvy a ani Nejvyšší
soud neshledal v dosud zjištěném skutku znaky přečinu pomluvy podle § 184 odst.
1 tr. zákoníku. Údaje sdělované obviněným o poškozené třetím subjektům byly
svým obsahem znevažující a morálně pochybené, vyjadřovaly především negativní
hodnotící vztah obviněného k osobě poškozené a členům její rodiny, avšak s
ohledem na to, komu byly adresovány, nebyly způsobilé značnou měrou ohrozit
vážnost poškozené u spoluobčanů. Jiná by ovšem byla situace, pokud by soudy
dospěly k takovým skutkovým zjištěním, jež by zákonné znaky trestného činu
pomluvy naplnila.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů z podnětu dovolání obviněného zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci i rozsudek
Okresního soudu v Jeseníku jako součást řízení předcházejícího napadenému
rozsudku, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím
ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Jeseníku, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Závěrem pokládá Nejvyšší soud za nutné vzhledem k poměrně výraznému časovému
odstupu od vyhlášení napadeného rozhodnutí (dne 27. 6. 2017) konstatovat, že
věc mu byla s dovoláním obviněného předložena dne 25. 1. 2018. V řízení před
Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. března 2018
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.