7 Tdo 143/2025-1036
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 3. 2025 v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Mazáka a soudců JUDr. Radka Doležela a JUDr. Romana Vicherka, Ph.D., o dovoláních, která podali obviněný A. S. F. a nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 T 9/2022, takto:
I.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 11. 2024, sp. zn. 9 To 60/2024, ve výroku, jímž byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265m odst. 1 tr. ř. se v rozsahu zrušení nově rozhoduje tak, že obviněný A. S. F. se podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou.
II. Dovolání obviněného A. S. F. se podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2024, č. j. 46 T 9/2022-943, byl obviněný uznán vinným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017. Za tento zločin mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl obviněnému uložen trest vyhoštění z České republiky na dobu 10 let.
2. Podle zjištění Městského soudu v Praze vyjádřených ve výroku o vině se obviněný dopustil uvedeného zločinu v podstatě tím, že jako občan Ruské federace přicestoval 25. února 2014 z Voroněže v Rusku do Sevastopolu na Ukrajině, kde spoluzaložil organizovanou ozbrojenou skupinu s názvem „Sevastopolská obrana“ jakožto součást již existujícího protistátního uskupení „Sebeobrana Krymu“, v rámci této skupiny založil organizovanou ozbrojenou skupinu s názvem „Severní vítr“ čítající 12 osob, tuto skupinu následně financoval a vedl, přičemž cílem obou skupin bylo pomocí diverzních akcí včetně ozbrojených útoků proti ukrajinským vládním silám, ukrajinskému obyvatelstvu a kritické infrastruktuře přispět k protiprávní anexi Autonomní republiky Krym a města Sevastopolu Ruskou federací, přičemž v rámci činnosti tzv. rozvědné skupiny „Severní vítr“ rekognoskoval terén, monitoroval elektrické a plynové vedení a pohyb osob v oblasti, shromažďoval informace o rozmístění ukrajinských vládních sil a jejich skladů zbraní a munice a veškeré tyto informace předával námořním silám Ruské federace s vědomím, že budou využity při násilném obsazení území Krymského poloostrova příslušníky ozbrojených sil Ruské federace, a takto se podílel přinejmenším na násilném zadržení skupiny 11 proukrajinsky smýšlejících osob v Černorečenské soutěsce, přičemž dne 21. 3. 2014 Ruská federace protiprávně připojila území Autonomní republiky Krym a města Sevastopol ke svému území a obviněný byl následně vyznamenán ruskou vojenskou medailí „Za navrácení Krymu“.
3. K odvolání státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného směřujícího do výroku o trestu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2024, č. j. 9 To 60/2024-992, tak, že rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že při nezměněném výroku o vině obviněného odsoudil podle § 361 odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017 k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a dále podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu vyhoštění z České republiky na dobu neurčitou. Dalším výrokem bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné odvolání obviněného.
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podali dovolání nejvyšší státní zástupce a obviněný.
5. Nejvyšší státní zástupce podal dovolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nesouhlasil s aplikací ustanovení § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku Vrchním soudem v Praze a se zařazením obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Odkázal na znění zákonného ustanovení § 56 tr. zákoníku i na přechodné ustanovení článku II. bodu 2 zákona č. 58/2017 Sb., které uvádí, že při rozhodování o způsobu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody uloženého za trestný čin spáchaný přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 56 tr. zákoníku ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, tj. ode dne 1. 10. 2017. Vzhledem k tomu, že předmětný trestný čin lze označit za zvlášť závažný zločin ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku, za který byl obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře deseti let, byly jednoznačně splněny podmínky pro zařazení obviněného do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Vrchní soud v Praze sice vyhověl odvolání státního zástupce ve zpřísnění výměry nepodmíněného trestu odnětí svobody, avšak zjevně nedopatřením neupravil výrok, jímž rozhodoval o zařazení obviněného do příslušného typu věznice, a ponechal jej ve věznici s ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V posuzovaném případě přitom nebyly shledány podmínky ani pro výjimečné zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice ve smyslu § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce uzavřel, že obviněný měl být pro výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, jelikož v daném případě nebyl žádný rozumný důvod jej zařadit do mírnějšího typu věznice.
6. Nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku o zařazení obviněného do typu věznice pro výkon trestu odnětí svobody včetně rozhodnutí obsahově navazujících a aby nově sám rozhodl tak, že se obviněný pro výkon trestu odnětí svobody v trvání deseti let zařazuje podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou.
7. Obviněný napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze dovoláním směřujícím proti všem jeho výrokům, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že pokud se hájil v hlavním líčení rozdílně oproti tomu, jak hovořil po dobu několika let předtím, pouze tím uplatňoval své právo na obhajobu, která podle jeho názoru nebyla nijak vyvrácena, a nelze to vykládat k jeho tíži. Podle obviněného obecné soudy rezignovaly na zjištění skutkového stavu. Obžaloba předložila pouze důkazy získané na internetu a materiály od ukrajinské strany. Obviněného však nelze shledat vinným pouze na základě toho, jak se prezentoval na internetu. Obviněný nesouhlasil ani s tím, jak odvolací soud hodnotil jím předložené důkazy, konkrétně listiny dokládající jeho různá lékařská vyšetření v Moskvě, ani jak se vyjádřil k okolnosti, že obviněný odmítl zpřístupnit soudnímu znalci svůj telefon. S odkazem na zásadu presumpce neviny a princip in dubio pro reo navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů.
8. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedl, že dovolací argumentace obviněného nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Obviněný ani neoznačil některou ze tří variant dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jimiž by měla být dovolací argumentace naplňována. Uvedené námitky obviněného tudíž neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu. Státní zástupce vyložil, že s námitkami obviněného týkajícími se hodnocení důkazů a skutkových zjištění se soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Jestliže obviněný naznačoval potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, ta má procesní charakter a týká se opět otázek skutkových. Sama skutečnost, že soud v situaci, kdy žádné pochybnosti nemá, přijme závěr, který obviněný nesdílí, porušení zásady in dubio pro reo nezakládá. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
9. Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil.
10. Nejvyšší soud shledal, že obě dovolání jsou přípustná, a to v případě nejvyššího státního zástupce podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. a u obviněného podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. ř. Za uprchlého obviněného podala dovolání obhájkyně jako oprávněná osoba podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř. Obě dovolání byla podána ve lhůtě a na místě podle § 265e tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že zatímco dovolání obviněného je namístě odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dovolání nejvyššího státního zástupce nelze odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř. Poté Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. jím napadený výrok rozsudku i jemu předcházející řízení a dospěl k závěru, že toto dovolání je důvodné.
K dovolání nejvyššího státního zástupce
11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
12. Námitky nejvyššího státního zástupce zaměřené proti výroku o trestu ve smyslu nesplnění zákonných předpokladů pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají. Lze je podřadit pod jeho druhou alternativu spočívající v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Dovoláním napadené rozhodnutí je vadné v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 56 odst. 2 tr. zákoníku ze strany Vrchního soudu v Praze.
14. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice s ostrahou pachatele, u kterého nejsou splněny podmínky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku soud zpravidla zařadí do věznice se zvýšenou ostrahou pachatele, kterému byl uložen výjimečný trest (§ 54), kterému byl uložen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§ 108), kterému byl za zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3) uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osm let, nebo který byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl nebo se pokusil uprchnout z vazby, z výkonu trestu nebo z výkonu zabezpečovací detence.
15. Ustanovení § 56 odst. 2 tr. zákoníku tak obsahuje základní směrnice, jimiž se soud řídí při zařazování pachatele k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice určitého typu. Jde o postup pravidelný, kterým se soud řídí, pokud nevyužije výjimečný postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Rozlišení pro zařazení pachatele do některého ze dvou typů věznice je provedeno v § 56 odst. 2 tr. zákoníku tak, že mírnější typ věznice (s ostrahou) přichází v úvahu ve všech případech, když nejsou splněny podmínky pro zařazení do přísnějšího typu věznice (se zvýšenou ostrahou). Z textu zákona plyne, že nejprve soud zkoumá, zda pachatel, jemuž je ukládán nepodmíněný trest odnětí svobody, nesplňuje podmínky pro zařazení podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou, a pokud tomu tak není, zařadí pachatele podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, neshledá-li důvod k odchylnému postupu podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku.
16. Obviněný byl odvolacím soudem odsouzen za zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2017 mimo jiné k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let podle § 361 odst. 3 tr. zákoníku. U tohoto trestného činu horní hranice trestní sazby dosahuje patnácti roků a naplňuje proto definici zvlášť závažného zločinu ve smyslu § 14 odst. 3 tr. zákoníku (tedy úmyslného trestného činu, na něhož trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let). Z výše uvedeného je zřejmé, že byly splněny obě kumulativní podmínky třetí alternativy obsažené v ustanovení § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku pro zařazení pachatele do věznice se zvýšenou ostrahou, tj. pachateli byl za zvlášť závažný zločin uložen trest odnětí svobody ve výměře nejméně osmi let.
17. Ze zjištění soudů a z učiněných závěrů o závažnosti trestného činu a o stupni a povaze narušení obviněného jednoznačně vyplývá, že nelze vůbec uvažovat o tom, že by byly dány okolnosti odůvodňující výjimečný moderační postup podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku spočívající v zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice.
18. Je tedy zřejmé, že obviněný měl být pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. V odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze jakákoli argumentace k tomuto výroku chybí, proto se lze domnívat, že k zařazení obviněného do mírnějšího typu věznice došlo zřejmě pouhou nepozorností, resp. omylem. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že se nejednalo o písařskou chybu v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, jelikož přehráním záznamu z odvolacího veřejného zasedání konaného dne 6. 11. 2024 bylo ověřeno, že znění vyhlášeného rozsudku odpovídá znění jeho písemného vyhotovení.
K dovolání obviněného
19. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Dovolatel žádnou relevantní argumentaci k tomuto důvodu dovolání neuvedl. Skutkové námitky obviněného se týkaly hodnocení důkazů, a to videí, fotografií a článků, které byly součástí protokolu o ohledání virtuálního prostoru, listin předložených ukrajinskými orgány a dále listin předložených obhajobou, které měly potvrzovat výpověď obviněného, že se v předmětném období v Krymské oblasti vůbec nenacházel. V dovolání obviněný vyjádřil nesouhlas se skutkovými zjištěními, která z hodnocení důkazů vzešla, aniž by přitom označil konkrétní zjevný rozpor, který ve věci spatřuje, popřípadě na kterém procesně nepoužitelném důkazu soudy postavily své závěry nebo které podstatné důkazy nebyly ve vztahu ke skutkovým zjištěním provedeny. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani žádný jiný dovolací důvod) však neumožňuje celkovou revizi hodnocení důkazů a skutkových zjištění, čímž se řízení o dovolání liší od řízení o odvolání. Dovolací soud není dalším (třetím) stupněm plného skutkového přezkumu. Uplatněné skutkové námitky (včetně námitky odvolávající se na zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny) obviněného proto nejsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
21. Kromě toho lze nad rámec shora uvedeného dodat, že se všemi v dovolání uvedenými výhradami se soudy v předchozím řízení již logicky a přesvědčivě vypořádaly, přičemž jejich postup nevybočil z rámce daného ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění jejich rozhodnutí nebudí v tomto směru pochybnosti. Soudy zejména dostatečně logicky odůvodnily, proč neuvěřily výpovědi obviněného učiněné u hlavního líčení konaného dne 20. 10. 2022, kterou považovaly za nevěrohodnou a účelovou. Jestliže podle soudů byla vina obviněného bez jakýchkoli pochybností prokázána zejména ohledáním virtuálního prostoru a zajištěnými videi, fotografiemi a články, výpovědí obviněného v extradičním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 405/2021 ve spojení s důkazy zajištěnými Generální prokuraturou Ukrajiny (včetně výpovědí svědků B. a Y.), nejde o závěr, který by vykazoval prvky libovůle. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Výrok o vině obviněného nepředstavuje porušení jeho ústavně garantovaného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práva základních svobod.
Závěrem
22. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud k dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, jímž byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
23. Protože Nejvyšší soud zjistil, že ohledně vadného výroku může sám ve věci rozhodnout, postupoval podle § 265m odst. 1 tr. ř. a nově rozhodl o zařazení obviněného pro výkon uloženého trestu odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou, a to podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Tímto postupem zjištěnou vadu rozhodnutí napravil.
24. Dovolání obviněného Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
25. O obou dovoláních rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. Rozsudek (jeho plné písemné vyhotovení) byl vyhlášen jeho vyvěšením na úřední desce Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 9 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 3. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu