7 Tdo 1433/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. prosince
2009 o dovolání obviněného V. L. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne
28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 309/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 105/2008, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. L. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 7 T
105/2008, byl obviněný V. L. uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §
238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle § 8
odst. 1 tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §
202 odst. 1 tr. zák., přičemž všechny trestné činy spáchal ve spolupachatelství
podle § 9 odst. 2 tr. zák. se spoluobviněným M. M. Za tyto trestné činy byl
odsouzen podle § 235 odst. 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání dvou roků s dohledem. Podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák.
mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 229
odst. 1 tr. zák. byla poškozená společnost Č. n. z. p. se sídlem P., odkázána s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 11. 5. 2009, sp. zn. 7
T 105/2008, podal obviněný odvolání proti výroku o vině. Krajský soud v Plzni
usnesením ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 9 To 309/2009, zamítl odvolání obviněného
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu obviněný napadl prostřednictvím své obhájkyně včas
dovoláním, které se opírá o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek
popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně jako jednání ve
spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Je přesvědčen, že nebyl
jednoznačně prokázán jeho podíl na trestné činnosti. Podle obviněného je tzv.
skutková věta rozsudku soudu prvního stupně formulována velmi obecně a
nekonkrétně, a nevyplývá z ní naplnění subjektivní stránky trestného činu ani
podíl spoluobviněných na trestné činnosti. K trestným činům vydírání podle §
235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a pokusu ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1
tr. zák. k § 221 odst. 1 tr. zák. namítl, že je nutné objasnit vztah obviněného
k jednání ostatních osob, což z provedeného dokazování podle něj nevyplývá. V
případě trestného činu porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr.
zák. pak uvedl, že vstoupil do bytu poškozené V. H. s poškozeným S. Z., který
měl klíče od bytu, navíc nebyl vyzván k opuštění bytu. Závěr soudu o jeho vině
trestným činem porušování domovní svobody je podle něj zcela nesprávný.
Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že ve skutkové větě výroku o vině použily
velmi obecné výrazy a okolnosti v ní popsané nemají vazbu na provedené
dokazování.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil
napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni s odkazem na dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že ta část
argumentace obviněného, v níž zpochybňuje proces dokazování, se zcela míjí s
uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., i s
dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Za relevantní námitku je možné
označit pouze tu námitku obviněného, podle níž bylo jednání spoluobviněných
nesprávně posouzeno jako spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., aniž by
byla upřesněna míra spoluúčasti jednotlivých spoluobviněných. Nejvyšší státní
zástupkyně konstatovala, že spoluobvinění společně nejprve fyzicky napadli
poškozeného S. Z., poté za jeho pomoci, k níž ho násilím donutili, vnikli do
bytu poškozené V. H., kde napadli poškozené R. K. a J. K. Vzhledem k podstatě
spolupachatelství s ohledem na společný úmysl spoluobviněných, který vyplývá
jak z jejich dohody o provedení celé akce, i z toho, že žádné jednání
jednotlivého spoluobviněného nenese znaky excesu ze společného záměru, není
nutné, aby byly ve skutkové větě odsuzujícího výroku o vině podrobněji
specifikovány všechny jednotlivé projevy chování každého spoluobviněného, ale
postačuje komplexnější popis společného postupu obou spoluobviněných. Z
učiněných skutkových zjištění je podle nejvyšší státní zástupkyně zřejmé, že
skutek se stal z podnětu obviněného V. L., který telefonicky požádal
spoluobviněného M. M. o pomoc. Poté spoluobvinění společně napadli poškozeného
S. Z., aby je kontaktoval s dalším poškozeným R. K., což poškozený S. Z. pod
vlivem násilí a pohrůžek učinil a zavedl je do bytu poškozené V. H. Je proto
nepochybné, že obviněný věděl, jakým způsobem byl získán přístup do bytu.
Námitka obviněného, že vstoupil do bytu za S. Z., který měl klíče, a tedy nikam
nevnikl neoprávněně, není v souladu se zjištěným skutkovým stavem. Nejvyšší
státní zástupkyně považuje argumentaci obviněného za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České
republiky dovolání obviněného V. L. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl
jako zjevně neopodstatněné. Souhlasila s tím, aby o dovolání bylo rozhodnuto v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného V. L. je zjevně neopodstatněné.
Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní.
Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem
vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., je dovolací soud vázán
skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na
zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde,
nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné
hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá
přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové
okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2
odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost
hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá
v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v tom, že skutečnosti vyjádřené v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku
soudu prvního stupně údajně nemají vazbu na provedené dokazování a poukázal na
to, že soud prvního stupně postupoval podle něj nesprávně při konstrukci tzv.
skutkové věty rozsudku. Obviněný je přesvědčen, že nespáchal trestný čin
porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2, 3 tr. zák., neboť z
provedeného dokazování je zřejmé, že do bytu poškozené V. H. vstoupil společně
s poškozeným S. Z., který měl u sebe klíče od bytu poškozené V. H. a dodal, že
ani nebyl vyzván k opuštění bytu. Obviněný takto formulovanými námitkami
nenamítl nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné právní posouzení
ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
zpochybnil samotná skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů.
Takto koncipované námitky však nelze považovat za námitky právní, nýbrž námitky
skutkové, které nenaplňují uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání
podle § 265b tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není
naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se
způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Za námitku právního charakteru, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno považovat námitku
obviněného, že soudy nižších stupňů nesprávně právně posoudily skutek popsaný v
tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením
odvolacího soudu jako jednání ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a
dodal, že ze skutkové věty není zřejmá míra účasti spoluobviněných na trestné
činnosti.
Spolupachatelství je forma trestní součinnosti, při níž se na trestném činu
podílí více pachatelů. Trestný čin je spáchán ve spolupachatelství podle § 9
odst. 2 tr. zák. tehdy, jestliže je spáchán společným jednáním dvou nebo více
osob, přičemž každý ze spolupachatelů odpovídá za své jednání, jako by trestný
čin spáchal sám. Podmínkou spáchání trestného činu ve spolupachatelství je
jednak společné jednání spolupachatelů a jednak společný úmysl směřující ke
spáchání trestného činu. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze
spolupachatelů uskuteční svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty
trestného činu nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil
jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna
souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je
aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti směřují k přímému vykonání
trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí
současně (srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr. a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Podstatné
tedy je, že k naplnění pojmu spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. není
třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou.
Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným
úmyslem jako činnosti ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně
složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání. Spolupachatelé tedy
nemusí jednat stejně a jejich činnost nemusí být stejně významná (srov. č.
66/1955 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů je zcela bez významu, zda je v tzv.
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjádřena konkrétní
míra účasti jednotlivých spolupachatelů na trestné činnosti.
Nejvyšší soud připomíná, že soudy nižších stupňů při posouzení otázky
spolupachatelství respektovaly ustálenou judikaturu, a zejména odvolací soud
přesvědčivě odůvodnil své právní závěry v odůvodnění svého rozhodnutí na č. l.
503 504 spisu. Z popisu skutku je zřejmé, že se na jednání podíleli oba
obvinění, že jednali ve vzájemné součinnosti a sledovali společný cíl
spočívající v donucení poškozeného R. K. k zaplacení údajného dluhu. Námitku
obviněného o tom, že nebyly naplněny znaky spolupachatelství podle § 9 odst. 2
tr. zák., Nejvyšší soud považuje ze zjevně neopodstatněnou.
Obviněný rovněž obecně formuloval námitku nedostatku subjektivní stránky
trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Tuto právní námitku, kterou obviněný
stručně odůvodnil tím, že popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně s
ohledem na subjektivní stránku trestných činů neodpovídá provedenému
dokazování. Tím však obviněný napadl skutková zjištění učiněná soudy nižších
stupňů, přičemž námitky proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, způsobu
hodnocení důkazů a postupu při provádění důkazů nelze podřadit pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání podle
§ 265b tr. ř. Nejvyšší soud v rámci řízení o dovolání zásadně vychází ze
skutkových zjištění tak, jak k nim dospěly soudy nižších stupňů, přičemž z tzv.
skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný
svým jednáním naplnil všechny znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným.
Obviněný V. L. uplatnil v dovolání námitky skutkové, které svým obsahem
nenaplňují důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a námitky
právní, které Nejvyšší soud shledal nedůvodným.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České
republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr.
ř. dovolání obviněného V. L. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. prosince 2009
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek