7 Tdo 1444/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 28. prosince 2004 v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného P. Z., které podal proti usnesení Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 29 T 7/2003, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. 3. 2004,
sp. zn. 29 T 7/2003, byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy
podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 27.
3. 2003 kolem 23:00 hod. v H., v domě své babičky J. Z., kde v té době bydlel,
v kuchyni domu, po předchozím požití velkého množství alkoholických nápojů, ve
stavu těžké prosté opilosti, fyzicky napadl svého strýce J. Z., kterého strhl
na zem a zde jej dvakrát, záměrně, bodl kuchyňským nožem o délce čepele více
než 12 cm do levé poloviny zad, čímž způsobil dvě bodnořezné rány hrudníku
vlevo, z nichž jedna (délky 4 cm) byla lokalizována pod levou lopatkou v
průběhu střední čáry lopatkové a druhá (délky 2 cm) rovněž pod levou lopatkou v
průběhu zadní čáry podpažní, které pronikly skrze stěnu hrudní do levé
pohrudniční dutiny, při čemž došlo k zasažení dolního laloku levé plíce, k
průniku vzduchu do prostoru levé pohrudniční dutiny a ke vzniku pneumothoraxu,
krvácení ze zasažené plíce pak vedlo k zakrvácení levé pohrudniční dutiny a ke
vzniku tzv. haemothoraxu s následným stlačením levé plíce a došlo též k
průniku vzduchu do měkkých tkání hrudníku a k rozvoji emfyzému, tzn. k
zavzdušnění kůže a podkoží hrudníku a J. Z., mimo jmenovaných zranění, jedním z
úderů vedených nožem, způsobil i zlomeninu desátého žebra vlevo, přičemž
zranění, které J. Z. přežil v důsledků poskytnutí včasné kvalifikované lékařské
pomoci a další zdravotnické péče na současné úrovni lékařské vědy, s použitím
všech dostupných prostředků, si vyžádalo jeho hospitalizaci do 4. 4. 2003 a
pracovní neschopnost, která trvala do 30. 6. 2003; přitom útokem, který vedl,
J. Z. mohl způsobit též další závažné zranění, např. protětí hlavní tepny levé
plíce, případně srdce, či hrudní srdečnice, což by nepochybně vedlo k
profúznímu rychlému zakrvácení levé pohrudniční dutiny a k jeho neodvratné
smrti, s čímž, s ohledem na způsob provedení útoku, charakter použité zbraně,
místo těla poškozeného, které bylo zasaženo, opakování útoku a velkou sílu
nejméně jednoho z úderů nejméně musel být srozuměn.
Za to byl podle § 219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v
trvání 11 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.
zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 72 odst. 2 písm. b),
odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo také ochranné protialkoholní
ambulantní léčení, a podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto
o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 4 To 54/2004,
bylo odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně zamítnuto podle § 256
tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání z důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s názorem
soudů obou stupňů, že jednal minimálně v nepřímém úmyslu a zdůrazňuje, že
poškozeného usmrtit neměl v úmyslu. Je toho názoru, že již délka útoku
nesvědčí o takovémto úmyslu. Pokud by měl v úmyslu poškozeného usmrtit, klade
pak otázku, proč v průběhu několika minut od počátku střetu s poškozeným, až
do příchodu svědka P., svůj čin nedokonal, když k tomu měl příležitost i
dostatek času. Poukazuje rovněž na to, že se podílel na poskytování první
pomoci poškozenému. V dovolání pak obviněný uvádí námitky ohledně důkazní
situace, že podkladem rozhodnutí byly pouze nepřímé důkazy, ve výpovědích
poškozeného i svědků jsou výrazné rozpory, na které podrobně poukazuje, a
nesouhlasí rovněž se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví ? odvětví
soudní lékařství, které považuje přinejmenším za nepřesné. Navrhl proto, aby
bylo napadené usnesení podle § 265k tr. ř. zrušeno a věc podle § 265l tr. ř.
přikázána vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněným uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku. Z
toho vyplývá, že předmětem dovolacího přezkumu může být pouze okolnost, zda
skutek zjištěný soudem naplňuje v dovolání namítané znaky skutkové podstaty
daného trestného činu. Nelze proto úspěšně v dovolání namítat, že skutek nebyl
zjištěn správně, že provedené důkazy jsou nedostatečné, ve výpovědích svědků
jsou rozpory, atp. Takovéto námitky totiž nesměřují proti právnímu posouzení
skutku, ale proti správnosti skutkových zjištění samotných a důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňují. Takovéto povahy jsou námitky
obviněného ohledně důkazní situace a proto se jimi dovolací soud nezabýval.
Jedinou námitkou obviněného proti právnímu posouzení skutku je jeho tvrzení, že
neměl úmysl poškozeného usmrtit a jeho jednání naplňuje toliko znaky trestného
činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Touto námitkou
obviněný zpochybňuje právní závěr soudů, že se jednání dopustil v nepřímém
úmyslu, když byl srozuměn s případným smrtelným následkem.
Podle § 4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl
způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem, b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Trestný čin vraždy podle § 219 tr. zák. může pachatel spáchat buď v úmyslu
přímém /§ 4 písm. a) tr. zák./, nebo v úmyslu nepřímém /§ 4 písm. b) tr. zák./.
Při zkoumání zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného,
nepostačuje pouhé zjištění, že bodl poškozeného větším nožem do zad, a proto
věděl, že tím může způsobit smrt. Je nutné vycházet z okolností, za nichž k
útoku došlo, jakým motivem byl případně veden, co útoku předcházelo, jak byl
útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti
takové části těla, kde jsou životně důležité orgány, které jsou snadno
zasažitelné, apod.
Odvolací soud v tomto směru správně uvedl, že v případě obviněného, který
subjektivní stránku svého jednání nedoznal, je nutno tuto zkoumat z jeho
vnějších projevů při jednání a z okolností objektivní povahy. Ztotožnil se pak
se závěrem soudu I. stupně o jednání obviněného v nepřímém úmyslu podle § 4
písm. b) tr. zák., když dospěl rovněž k závěru, že zejména s ohledem na
charakter, intenzitu a způsob opakovaných útoků vůči tělesné integritě
poškozeného kuchyňským nožem, jenž byl způsobilý vyvolat smrtelné následky, kdy
obviněný záměrně útočil proti části těla, kde jsou orgány důležité pro život,
musel vědět, že svým jednáním může usmrtit poškozeného a pro případ, že takový
následek způsobí, byl s tím srozuměn.
Nejvyšší soud se vzhledem k dovolací námitce obviněného ohledně nenaplnění
znaku \"s r o z u m ě n\", jako podmínky existence zavinění podle § 4 písm. b)
tr. zák., rovněž touto otázkou zabýval a plně se ztotožnil s právním názorem
soudů nižších stupňů. Závěr o srozumění obviněného s možným následkem
jednoznačně vyplývá ze skutkových zjištění soudu I. stupně, který správně
vycházel z toho, že obviněný užil k útoku masivní kuchyňský nůž, jímž zaútočil
na záda poškozeného, kde se i z hlediska laické veřejnosti nacházejí orgány,
jejichž porušení může vést k usmrcení. Jednalo se přitom o dva útoky, z nichž
alespoň jeden byl mimořádné intenzity a navíc v poloze, která neumožňovala
poškozenému aby se bránil. Zejména tyto skutečnosti pak svědčí pro závěr, že
obviněný nemohl počítat se žádnou okolností, která by mohla následku zabránit a
při svém jednání si takový (smrtelný) následek musel představit jako možný.
Na tom nic nemění ani námitky obviněného v podstatě v tom smyslu, že kdyby měl
úmysl poškozeného usmrtit, tak by to udělal. Protože se tak ale nestalo,
dovozuje rovněž z toho neexistenci srozumění s následkem. Tyto námitky
obviněného v podstatě vychází z jeho jednání po činu a mohly by zpochybňovat
spíš závěr o jeho jednání v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. K
takovémuto závěru ale soudy nedospěly, ač by tomu mohly nasvědčovat výroky
obviněného na počátku jeho jednání, kdy podle poškozeného i svědka J. P. měl
křičet na poškozeného \"zapíchnu tě jako prase\".
Soudy obou stupňů tak dospěly k právnímu závěru o existenci srozumění
obviněného s možným následkem a tedy existenci nepřímého úmyslu podle § 4 písm.
b) tr. zák., a Nejvyšší soud považuje toto jejich rozhodnutí za správné.
Především soud I. stupně přitom podrobně v odůvodnění svého rozsudku uvedl
všechny rozhodné skutečnosti a úvahy na základě kterých k tomuto právnímu
závěru dospěl a z nich je také zjevná neopodstatněnost námitek obviněného
uvedených v dovolání. Proto bylo dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. prosince 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš