Ze shora citovaného dovolání je tedy zřejmé, že tyto námitky obviněného spočívají ve zpochybňování správnosti procesního postupu soudů při zjišťování skutkového stavu. Nejvyšší soud ani neshledal ve věci žádný, natož pak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením skutku na straně druhé, který jediný by mohl v řízení o dovolání odůvodnit zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé. Takový rozpor ostatně ani obviněný nenamítal.
Pokud jde o námitku obviněného, že poškozený nebyl stíhán pro trestný čin výtržnictví ani ublížení na zdraví, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je třeba vycházet ze základních zásad trestního řízení. Zejména pak ze zásady obžalovací zakotvené v ustanovení § 2 odst. 8 tr. ř., že trestní stíhání před soudy je možné jen na základě obžaloby nebo návrhu na potrestání, které podává státní zástupce. V tomto konkrétním případě je pak zřejmé, že proti jiným osobám než je obviněný nebyla v této věci podána obžaloba. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že tato námitka obviněného není způsobilá naplnit uplatněný důvod dovolání, protože pod něj není vůbec podřaditelná.
Naproti tomu bylo možno pod deklarovaný dovolací důvod podřadit tu část dovolání, ve které obviněný vytýkal odvolacímu soudu, že se měl zabývat otázkou, zda se v jeho případě nejedná o nutnou obranu podle § 13 tr. zák. Byť tato námitka do značné míry vychází z jiného, než soudy zjištěného skutkového stavu. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, shledal jí však zjevně neopodstatněnou.
Podle § 13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Ve stručnosti lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to jednáním, jež by jinak bylo trestným činem. Jelikož obránce odvrací útok na zájmy, které chrání trestní zákon, nejedná proti účelu tohoto zákona, ale naopak ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost. K nutné obraně je oprávněn kdokoliv, tedy nejen ten, kdo je sám bezprostředně útokem ohrožen. Podmínkou nutné obrany je odvracení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákonem. Proti útoku, který je již dokončen, není nutná obrana přípustná. Nejde tedy o případ nutné obrany, jakmile se pachatel dopustí činu v době, kdy útok vůči němu byl již skončen.
Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně předně vyplývá, že se touto otázkou podrobně zabýval a shledal, že jednání obviněného bylo překročením mezí nutné obrany. Nejvyšší soud k této námitce znovu zdůrazňuje, že je vázán skutkovými zjištěními, tak jak byly učiněny v řízení před soudem prvního, popřípadě druhého stupně. Obviněný primárně své jednání popírá a zcela přehlíží, že jako trestné nebylo hodnoceno jeho jednání, kdy se po počátečním napadení ze strany poškozeného bránil jeho útoku. Jednání, které zakládá jeho trestní odpovědnost nastalo poté, co odrazil útok poškozeného a sám jej začal aktivně nožem napadat. Po přerušení incidentu ochrankou, zaútočil na poškozeného a s nožem v ruce ho pronásledoval k východu z baru, kde poškozený upadl a obviněný ho bodl nožem do ramene a způsobil mu uvedené zranění. Ze skutkových zjištění soudů zejména vyplynulo, že útok poškozeného již skončil, neboť ho obviněný odrazil a byl přerušen ochrankou a teprve v tomto okamžiku obviněný s nožem v ruce zaútočil na poškozeného a pronásledoval ho k východu z baru. Zhodnotí-li se toto jednání z hlediska ustanovení § 13 tr. zák. pak je nelze považovat za nutnou obranu právě vzhledem ke skutečnosti, že útok musí v okamžiku jeho odvracení bezprostředně hrozit nebo trvat. V době jeho útoku vůči tělesné integritě poškozeného, již tento ustal ve fyzickém napadání obviněného, jeho útok spočívající v předchozím napadení již netrval.
Jestliže tedy byl počáteční útok poškozeného ukončen, nepřichází posouzení jednání obviněného z hlediska ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně v úvahu. Koncový moment nutné obrany je totiž tam, kde pomíjí nebezpečí pro napadené zájmy anebo tyto zájmy jsou již porušeny a nehrozí nebezpečí dalších škod. Jde tedy o překročení mezí nutné obrany, jestliže obviněný po skončení útoku sám přešel do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem. Za následek způsobený v této fázi je obviněný jako pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně (srov. č. 18/1979 Sb. rozh. tr.). Námitka obviněného v tomto směru je tedy zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud shledal, že tato námitka obviněného ohledně nutné obrany, uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zjevně neopodstatněná a ostatní námitky uplatněnému dovolacímu důvodu ani jinému dovolacímu důvodu podle § 265b tr. ř. neodpovídají. Proto dovolání obviněného N. A. M. B. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil tato rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. listopadu 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš