7 Tdo 1454/2015-II-47
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2016, konaném o dovolání
obviněného J. E.proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015,
sp. zn. 1 To 65/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 46 T 9/2014, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. E. bere do vazby z důvodu uvedeného
v § 67 písm. c) tr. ř.
Obviněný J. E. vykonává trest odnětí svobody v trvání třinácti roků, který mu
byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 46 T
9/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015,
sp. zn. 1 To 65/2015, za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. (zákon
č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů), spáchaný v roce
2009 v B. ze sexuálního motivu na poškozené H. K. v domě, kde provozovala
prostituci. Trestní stíhání obviněného pro tento trestný čin bylo zahájeno dne
5. 9. 2013.
Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1454/2015-I, byla
citovaná rozhodnutí obou soudů z podnětu dovolání obviněného zrušena s tím, že
Krajskému soudu v Brně bylo přikázáno věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout. Odpadl tak podklad pro další výkon trestu odnětí svobody a bylo
nutné rozhodnout o vazbě obviněného (§ 265l odst. 4 tr. ř.).
K otázce vazby se obviněný vyjádřil již v závěru podaného dovolání, v němž
navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho „propuštění ... z vazby“. Obsahově šlo
o návrh, aby bylo podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodnuto, že obviněný se nebere
do vazby.
V řízení před oběma soudy byl obviněný ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm.
c) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že tento důvod trvá i v nynějším stádiu řízení.
Je nepochybné, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno a nadále se nyní
vede trestní stíhání, a že tento skutek má znaky trestného činu vraždy podle §
219 odst. 1 tr. zák. Vzhledem k výsledku dovolacího řízení je nejasné, zda
pachatelem tohoto trestného činu skutečně je obviněný. Odstranění této
nejasnosti je účelem dalšího postupu trestního stíhání.
I když důkazy provedené v původním řízení zatím nepostačují pro konečný závěr o
vině obviněného, vyplývají z nich zřejmé důvody k podezření, že trestný čin
spáchal právě obviněný. Jedná se zejména o pachové stopy nalezené na místě
činu, výpověď utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. a
diagnostikovanou poruchu osobnosti, která obviněného predisponuje k násilnému
trestnému činu se sexuálním motivem.
Pokud trvá důvodné podezření, že obviněný je pachatelem činu, pak je důvodná
také obava, že při pobytu na svobodě bude opakovat trestnou činnost, pro níž je
stíhán. Obviněný se již v minulosti (sedmi útoky v době od 30. 11. 2004 do 3.
2. 2005) dopustil trestného jednání, které mělo násilnou povahu a bylo sexuálně
motivováno. Nyní posuzovaný čin se vyznačuje velmi výraznou gradací použitého
násilí jak z hlediska jeho povahy, tak z hlediska jeho intenzity. U obviněného
byla diagnostikována porucha osobnosti spočívající v poruše sexuální preference
s patologicky agresivním až sadistickým obsahem. Od spáchání posuzovaného činu
a od spáchání předcházejícího násilného jednání se sexuálním motivem sice
uplynula delší doba, která jinak obecně snižuje opodstatněnost vazby, avšak v
dané věci nelze pominout, že diagnostikovaná porucha osobnosti obviněného se
vyznačuje mimo jiné tím, že mezi jednotlivými akty sexuální agrese může být i
značný časový odstup. Obava z opakování trestné činnosti tedy není nikterak
nereálná. S ohledem na osobu obviněného, jak je charakterizována zmíněnou
osobnostní poruchou, i na povahu a závažnost posuzovaného činu je namístě
závěr, že vazbu nelze nahradit jiným opatřením, zejména ne žádným z předběžných
opatření podle § 88b až § 88l tr. ř.
Nejvyšší soud proto podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl vzít obviněného do
vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 7 Tdo 1454/2015
Datum rozhodnutí: 06.01.2016
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Vražda
Dotčené předpisy: § 219 odst. 1 tr. zák.
Kategorie rozhodnutí: C
7 Tdo 1454/2015-I-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 6. 1. 2016 dovolání
obviněného J. E.proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015,
sp. zn. 1 To 65/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 46 T 9/2014 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 To 65/2015, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
3. 4. 2015, sp. zn. 46 T 9/2014.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2015, sp. zn. 46 T
9/2014, byl obviněný J. E. uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst.
1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů)
a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na třináct
roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku
(zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů) bylo
obviněnému uloženo sexuologické ústavní ochranné léčení. Výrokem podle § 228
odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. posoudil Krajský
soud v Brně skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že
obviněný v době od 20,50 hodin dne 21. 10. 2009 do 06,45 hodin dne 22. 10. 2009
v B., H., v rodinném domě usmrtil poškozenou H. K., opakovaným násilím velké
intenzity směřujícím na její hlavu, a to nejméně dvakrát za užití tupého
nástroje nebo údery hlavou o podložku a jednou za užití sečného nástroje, a
následně ji škrtil šňůrou ze psího vodítka, přičemž poškozená na místě zemřela
na následky zhmoždění a otoku mozku při mnohočetných zlomeninách klenby a
spodiny lební a krvácení do mozkových obalů a komor. Podle zjištění Krajského
soudu v Brně obviněný takto jednal v důsledku poruchy sexuální preference s
patologicky sexuálně agresivním až sadistickým obsahem a popsaným způsobem
usmrtil poškozenou poté, co jí svázal horní a dolní končetiny svazujícím
předmětem, který vedl i přes její ústa. Z dalších zjištění Krajského soudu v
Brně vyplývá, že poškozená v domě provozovala prostituci.
Odvolání obviněného, podané proti všem výrokům, bylo usnesením Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 1 To 65/2015, podle § 256 tr. ř.
zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
usnesení Vrchního soudu v Olomouci. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem
na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V návaznosti na
svou obhajobu, v níž popřel spáchání činu, dovoláním projevil nesouhlas se
závěrem soudů, že je osobou totožnou s pachatelem činu. Namítl, že toto
zjištění je v extrémním rozporu s důkazy. Poukázal na to, že o jeho
pachatelství není žádný přímý důkaz. Uvedl, že soudy založily uvedené zjištění
na nepřímých důkazech, které jsou svým obsahem nedostatečné a svou povahou
pochybné. Podrobně rozvedené námitky zaměřil proti výsledku pachové
identifikace, proti výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. a
proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
sexuologie, se specializací na klinickou psychologii, který zpracovaly znalkyně
MUDr. Petra Sejbalová a PhDr. Marcela Langová-Šindelářová. Obviněný se
dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby
přikázal Krajskému soudu v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl,
že námitky obviněného mají skutkovou povahu, neboť se týkají pouze hodnocení
důkazů a skutkových zjištění, a že nejsou dovolacím důvodem. Státní zástupce
navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
jako dovolání podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadené
usnesení i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože
byl v řízení takovému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v
písmenech a) až k).
Je-li dovolání podáno proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedeným
dovolacím důvodům odpovídají zásadně jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že
skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nenaplňuje znaky
trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Námitky, které jsou zaměřeny
proti skutkovým zjištěním soudů a proti způsobu hodnocení důkazů soudy, nejsou
dovolacím důvodem a Nejvyšší soud k nim zásadně nepřihlíží. Pokud je dovolacím
důvodem „nesprávné právní posouzení skutku“, jedná se o jeho hmotně právní
posouzení, přičemž podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva
(trestního zákona) na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem právního
posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje
či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované
základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má
podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy. Jde o to, že aby nějaký skutek
mohl být vůbec předmětem právního posouzení, musí být zjištěn způsobem, při
kterém byly dodrženy principy spravedlivého procesu. Mezi nimi má stěžejní
význam kontradiktornost řízení, která se projevuje mimo jiné součinností
procesních stran při dokazování a při formování skutkových zjištění jako
podkladu rozhodnutí. Uplatnění práv obhajoby je v rámci kontradiktornosti
řízení významným prvkem kontroly věrohodnosti důkazů, na nichž se zakládají
skutková zjištění soudů.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
může mít různé důvody. Jedním z nich je to, že právně relevantní skutkové
zjištění soudů je zcela nebo v rozhodující míře založeno na úkonu, který je
zatížen tak podstatnou vadou, že je jako důkaz o vině obviněného nepoužitelný,
a ostatní důkazy nejsou pro dané zjištění dostatečné.
Z hlediska vztahu napadeného rozhodnutí a podaného dovolání je spornou
otázkou to, zda obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu. Pokud jde o
celkový vývoj případu, policii se nedařilo vypátrat pachatele, věc byla pro
nedostatek zjištění umožňujících identifikovat pachatele původně dokonce
odložena a trestní stíhání obviněného bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno
teprve usnesením policejního orgánu ze dne 5. 9. 2013.
Zjištění, že obviněný je pachatelem, soudy založily na shodě otisku pachových
stop nalezených na místě činu s pachovým vzorkem osoby obviněného, na výpovědi
utajeného svědka, před nímž se měl obviněný k činu doznat, na znaleckém posudku
z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, se specializací na
klinickou psychologii, z něhož vyplývá taková porucha osobnosti obviněného,
která ho predisponovala k spáchání posuzovaného činu, a na tom, že obviněný se
v minulosti dopustil násilného trestného činu se sexuálním motivem. Soudy braly
v úvahu i to, že obviněný znal poškozenou, byl v minulosti jejím klientem a
nepravdivě vypovídal ohledně rozsahu svých předchozích kontaktů s poškozenou.
Jinak nebyl o vině obviněného žádný věcný či jiný důkaz. Na místě činu, v
bydlišti obviněného ani jinde nebyly nalezeny žádné další stopy, které by
obviněného spojovaly s posuzovaným činem.
Důkazem, který zakládá nejsilnější podezření proti obviněnému, je sedm
pachových stop nalezených na místě činu, neboť otisk těchto pachových stop byl
ztotožněn s pachovým vzorkem osoby obviněného. Přitom se jednalo o pachové
stopy nalezené nejen na různých místech zařízení místnosti, kde došlo k činu,
ale v jednom případě na těle poškozené a v jednom případě na vodítku použitém
ke škrcení poškozené. Otisk všech sedmi pachových stop byl porovnáván s
pachovým vzorkem osoby, který byl obviněnému odebrán dne 2. 7. 2013 ve věci
podezření z vloupání do rodinných domů v obci M. a který byl evidován pod
č. ...... Ve věci vraždy poškozené byl pachový vzorek osoby odebrán obviněnému
dne 6. 9. 2013 a evidován pod č. ...., avšak nebyl použit k porovnání s otiskem
pachových stop nalezených na místě činu. K porovnání pachového vzorku osoby,
který byl obviněnému odebrán dne 2. 7. 2013, s otiskem první pachové stopy
došlo ještě před tím, než byl pachový vzorek osoby odebrán obviněnému znovu dne
6. 9. 2013, a proto Nejvyšší soud nespatřuje žádnou nesrovnalost v tom, že i
otisk dalších pachových stop byl porovnáván s pachovým vzorkem osoby odebraným
dne 2. 7. 2013. Tím bylo dosaženo toho, že otisk všech pachových stop byl
porovnáván s týmž pachovým vzorkem osoby. Technické a taktické zásady metody
pachové identifikace objasnil doc. JUDr. Martin Kloubek, Ph.D., znalec z oboru
kriminalistiky, odvětví kriminalistické odorologie. Tento znalec mimo jiné
potvrdil, že pro posouzení výsledku není podstatné, s kterým pachovým vzorkem
osoby byl porovnáván otisk pachových stop. Dále znalec vysvětlil, že pokud se v
interních předpisech policie vylučuje opakované porovnávání, souvisí to s
vyvětráváním pachové konzervy, v níž je uchováván otisk pachové stopy, při
jejím použití k předcházejícímu porovnání, což může vést k opačnému výsledku
opakovaného porovnání a k neopodstatněné interpretaci výsledku předchozího
porovnání jako nesprávného.
Odebrání pachového vzorku osoby dne 2. 7. 2013 bylo řádně zachyceno v
protokole, který podepsal mimo jiné i obviněný. Ve všech odborných vyjádřeních
ohledně porovnání otisku pachové stopy s pachovým vzorkem osoby je popsán nejen
průběh a kladný výsledek porovnání, ale je v nich jasně uvedeno i to, otisk
které pachové stopy byl předmětem porovnání a že byl porovnáván s pachovým
vzorkem osoby evidovaným pod č. ..., tj. s pachovým vzorkem osoby odebraným
obviněnému dne 2. 7. 2013. Není žádný reálný důvod k tomu, aby výsledek použité
metody pachové identifikace nebyl akceptován jako důkaz. Další otázkou pak je
hodnocení tohoto důkazu.
Metoda pachové identifikace je důkazním prostředkem, jehož podstatou je
chování psa. Jedná se o postup, jehož průběh nemůže být z hlediska správnosti
přezkoumán či ověřen smyslovým vnímáním člověka. Takto získaný výsledek se
objektivně vymyká možnostem orgánů činných v trestním řízení přesvědčit se o
tom, že je správný. Vzhledem k tomu vyvstává požadavek na velmi obezřetné
hodnocení metody pachové identifikace jako důkazu v trestním řízení. Zásadně
nepřichází v úvahu, aby výsledek získaný metodou pachové identifikace byl
jediným a osamoceným usvědčujícím důkazem. Relevanci usvědčujícího důkazu může
tudíž mít jen v kontextu s dalšími důkazy. Přitom je třeba mít na paměti, že
jde v poměru k ostatním důkazům o důkaz subsidiární a ve vztahu k dokazované
skutečnosti o důkaz nepřímý, svědčící jen o tom, že dotyčná osoba se nacházela
na místě či se dotýkala určitého předmětu, a nikoli přímo o tom, jak jednala.
(K tomu, že odsuzující výrok o vině zásadně nemůže být založen na jediném
důkazu, jímž je pachová stopa, viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3.
1998, sp. zn. I. ÚS 394/97, a ze dne 3. 8. 2000, sp. zn. II. ÚS 418/99.)
Toho si byl Krajský soud v Brně evidentně vědom, neboť v odůvodnění
rozsudku v souvislosti s metodou pachové identifikace obecně připustil, že
„obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů“, a zdůraznil význam ostatních
důkazů. Hodnotící úvahy Krajského soudu v Brně tudíž vyznívají tak, že pokud by
tu byl pouze výsledek pachové identifikace, nestačilo by to k závěru, že
obviněný je pachatelem činu. Ostatní důkazy jsou ovšem z hlediska otázky, zda
obviněný je pachatelem, rovněž nepřímé, přičemž jejich vztah k této otázce je –
s výjimkou výpovědi utajeného svědka – značně vzdálený.
Z okruhu dalších nepřímých důkazů, které měly podpořit výsledek
vyplývající z metody pachové identifikace, soudy přikládaly největší význam
výpovědi utajeného svědka vystupujícího pod jménem J. N. Podle výpovědi tohoto
svědka se obviněný před ním vyjádřil tak, že „na nějakém erotickém privátu
uškrtil nějakou paní obojkem“, že za ní na tento erotický privát jezdil a že to
byla žena ve věku kolem 45 let. Uvedený svědek byl vyslechnut v hlavním líčení
konaném ve dnech 14. 1. – 15. 1. 2015, aniž by bylo zřejmé, jak byl tento důkaz
opatřen, co bylo podnětem k jeho provedení, zda byl navržen některou z
procesních stran apod. (v obžalobě nebyl tento důkaz navrhován). Ze souvislostí
vyplývajících z obsahu výpovědi uvedeného svědka je patrno, že jde o osobu,
která byla společně s obviněným ve vazbě.
Podle § 55 odst. 2 tr. ř. nasvědčují-li zjištěné okolnosti tomu, že
svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí
újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a
nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem, orgán činný v
trestním řízení učiní opatření k utajení totožnosti i podoby svědka, přičemž
jméno a příjmení svědka a jeho další osobní údaje se do protokolu nezapisují,
ale vedou se odděleně od trestního spisu a mohou se s nimi seznamovat jen
orgány činné v trestním řízení v dané věci.
Z odůvodnění rozsudku ani z obsahu spisu nejsou patrny žádné konkrétní
okolnosti, které by opodstatňovaly závěr, že v posuzovaném případě byly splněny
podmínky citovaného ustanovení. Nejvyšší soud neměl v rozhodnutích soudů ani v
obsahu spisu žádný podklad umožňující ověřit splnění těchto podmínek. Zůstalo
tak nejasné, jaká újma nebo nebezpečí by mohly hrozit svědku nebo některé osobě
jemu blízké a proč by nebylo možné ochranu svědka zajistit jinak. Postup
Krajského soudu v Brně působí dojmem, že splnění podmínek ustanovení § 55 odst.
2 tr. ř. bylo bez dalšího vyvozováno jen z holé skutečnosti, že obviněný je
stíhán pro trestný čin vraždy. S takovou logikou by pak prakticky každý
usvědčující svědek v každé věci trestného činu vraždy mohl být utajen a trestní
řízení by se tak totálně odchýlilo od základních zásad, na kterých je jeho
úprava založena. Obviněný je stíhán pro násilný trestný čin spáchaný ze
sexuálního motivu, a pokud se v minulosti dopustil násilného trestného činu,
měl rovněž sexuální motiv. V jiných směrech se obviněný nejeví jako osoba se
sklonem k násilnému jednání, takže není zřejmé, z čeho by měla vyplývat nějaká
hrozba svědku, který reprodukuje údajné sdělení obviněného. Postup Krajského
soudu v Brně je obtížně přijatelný i z hlediska subsidiarity utajení totožnosti
svědka. Jestliže obviněný i svědek byli ve vazbě, očividně se jako dostatečný
způsob ochrany svědka nabízelo např. jeho umístění do jiné věznice, než v které
vazbu vykonával obviněný. Na podkladě dosud zjištěných okolností musel Nejvyšší
soud dojít k závěru, že nebyly splněny podmínky utajení totožnosti svědka, jak
jsou stanoveny v § 55 odst. 2 tr. ř.
Utajení totožnosti svědka je opatřením, které významně omezuje možnosti
uplatnění práv obhajoby. Považují-li se práva obhajoby ve vztahu k výpovědi
svědka za prostředek kontroly její věrohodnosti, pak utajením totožnosti svědka
jsou tato práva citelně dotčena. Zejména se tím zužuje prostor pro otázky,
které obviněný nebo obhájce jinak mohou usvědčujícímu svědku klást podle čl. 6
odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zmenšuje
se možnost navrhnout další konkrétní důkazy směřující k ověření pravdivosti
usvědčujících tvrzení svědka včetně důkazů objasňujících jeho osobu co do
vlastností zaručujících pravdivost jeho výpovědi. Vylučuje se provedení
některých důkazů, např. konfrontace mezi obviněným a svědkem. Zásady
spravedlivého procesu vyžadují, aby toto znevýhodnění obhajoby bylo
kompenzováno, např. širším okruhem dalších důkazů, z nichž lze ve spojení s
výpovědí utajeného svědka vyvodit závěr, že rozhodná skutečnost byla prokázána.
Z hlediska těchto zásad nemůže obstát skutkový závěr, který byl učiněn jen na
podkladě výpovědi utajeného svědka. (K tomu, že odsuzující výrok o vině nemůže
být založen výlučně a ani v převážné míře na výpovědi utajeného svědka, viz
např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. III. ÚS 499/04.)
Omezení, které pro možnost uplatnění obhajoby vyplývá z utajení
totožnosti svědka, bylo v dané věci zvýrazněno tím, že svědek odmítl odpovědět
na otázku obhájce týkající se toho, kdy byl svědek ohledně své výpovědi
kontaktován policií, státním zastupitelstvím či soudem. Tento postoj svědka
znesnadnil náležité hodnocení věrohodnosti jeho výpovědi.
Základním problémem posuzované věci je to, že samotné pachové stopy z
místa činu nepostačují k usvědčení obviněného a že výpověď utajeného svědka,
která měla překlenout osamocenost tohoto důkazu, sama trpí výrazným deficitem
záruk spravedlivého procesu. Není tu tedy žádný důkaz, který by svým obsahem
obviněného jednoznačně usvědčoval a zároveň se nedal zpochybnit z hlediska
zásad spravedlivého procesu. Absenci takového důkazu nelze nahradit kumulací
důkazů, z nichž žádný nesplňuje obě uvedené podmínky.
Zbývající důkazy mají k otázce, zda obviněný je pachatelem činu, tak
vzdálený vztah, že nejsou způsobilé kompenzovat nedostatečnost vyplývající z
toho, že obviněný je usvědčován jen pachovými stopami a výpovědí utajeného
svědka.
Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a
sexuologie, se specializací na klinickou psychologii, na jehož podkladě byla u
obviněného zjištěna porucha osobnosti, vyznívá tak, že obecně tato porucha
představuje určitou predispozici k spáchání takového činu, který je obviněnému
kladen za vinu. Jinak ovšem ze znaleckého posudku nevyplývá nic, co by
obviněného nějak blíže či konkrétně stavělo do souvislosti s posuzovaným činem.
Závěry znaleckého posudku jsou ostatně formulovány v tom smyslu, že pokud bude
prokázáno, že obviněný je pachatelem činu, odpovídá to povaze poruchy jeho
osobnosti. Znalecký posudek tak lze sotva považovat za důkaz, který by měl
usvědčující povahu v míře potřebné pro kompenzaci deficitů spojených s metodou
pachové identifikace a s výpovědí utajeného svědka.
Jinak Nejvyšší soud nemohl přisvědčit námitkám obviněného ohledně
podjatosti znalkyně MUDr. Petry Sejbalové z důvodu, že byla zpracovatelkou
znaleckého posudku v jeho předcházející trestní věci. Z namítané okolnosti
nelze vyvodit žádnou reálně opodstatněnou pochybnost o nepodjatosti znalkyně.
Znalkyně nemá k obviněnému ani k projednávané věci žádný osobní či jiný než
profesionální vztah, který by ji podle § 11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o
znalcích a tlumočnících, ve znění pozdějších předpisů, vylučoval z možnosti
podat znalecký posudek.
Pokud se obviněný v minulosti jako mladistvý dopustil sexuálně
motivovaného násilného činu, spočíval v tom, že v době od 30. 11. 2004 do 3. 2.
2005 v sedmi případech na ulici vždy napadl náhodně vybranou ženu, ke které
neočekávaně zezadu přistoupil, sevřel a tiskl ji, snažil se ji osahávat a při
tom se dožadoval pohlavního styku. Obviněný se dobrovolně podrobil ambulantní
sexuologické léčbě, která byla ukončena poslední návštěvou obviněného u
příslušného terapeuta dne 6. 5. 2009 se závěrem, že obviněný je bez potíží.
Tento závěr je nutno hodnotit pod zorným úhlem toho, že jeho podkladem byla
sdělení samotného obviněného a jeho rodičů. Předchozí spáchání sexuálně
motivovaného násilného činu jistě představuje jeden z aspektů celkového
hodnocení osoby obviněného, avšak nejde o okolnost, která by mohla být
považována za dostatečně přesvědčivý – byť jen podpůrný – důkaz toho, že
obviněný je pachatelem vraždy v nyní posuzované trestní věci. Nelze pominout
zjištění vyplývající ze svědeckých výpovědí sexuálních partnerek obviněného,
které popsaly, jak se k nim obviněný choval, aniž zmínily jakýkoli projev
agresivity. K tomu přistupuje také očividný rozdíl v povaze a intenzitě násilí
použitého při činu obviněného v minulosti oproti činu, jehož pachatelství je
předmětem dokazování v nyní projednávané věci. Nejvyšší soud si je vědom toho,
že u obviněného byla diagnostikována porucha, která se obecně vzato demonstruje
projevy sexuální agrese, mezi nimiž může být i značný časový odstup, avšak
zároveň musí trvat na tom, že ani v tomto kontextu není předchozí spáchání
sexuálně motivovaného násilného činu tak pádným argumentem, aby překlenul
nedostatečnost metody pachové identifikace a výpovědi utajeného svědka.
Skutečnost, že obviněný znal poškozenou, byl jejím klientem a
navštěvoval ji jako prostitutku v jejím obydlí, není bez významu, ale těžko z
ní lze dovozovat cokoli bližšího, co by obviněného konkrétně spojovalo s její
vraždou. K poslednímu prokazatelnému kontaktu obviněného s poškozenou došlo v
červenci 2009. To, že obviněný se ve své výpovědi snažil – v rozporu s
objektivními zjištěními ohledně volání na telefon užívaný poškozenou –
prezentovat své kontakty s poškozenou v mnohem menším rozsahu, je sice
podezřelé, ale nemá to takovou důkazní sílu, která by byla způsobilá eliminovat
nedostatky spojené s použitím metody pachové identifikace a výpovědi utajeného
svědka.
Za situace, kdy pachové stopy z místa činu již ze své povahy nemohou
být jediným usvědčujícím důkazem, kdy neopodstatněné utajení totožnosti svědka
vypovídajícího proti obviněnému podstatně zkracuje práva obhajoby a vážně
koliduje se zásadami spravedlivého řízení a kdy ostatní důkazy nemají ohledně
pachatelství obviněného dostatečnou relevanci, nemohl Nejvyšší soud učinit jiný
závěr, než že zjištění soudů, podle něhož je obviněný osobou totožnou s
pachatelem činu, stojí v extrémním rozporu s důkazy a nepřípustně zasahuje do
ústavně garantovaného základního práva obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil jak napadené
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, tak rozsudek Krajského soudu v Brně jako
součást řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal
Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ukáže-li se, že nejsou žádné další důkazy, jimiž by bylo možné objasnit
otázku, zda obviněný je osobou totožnou s pachatelem činu, a že nejsou žádné
skutečné důvody pro utajení svědka vystupujícího pod jménem J. N., Krajský soud
v Brně znovu rozhodne o podané obžalobě poté, co odstraní vady dosavadního
řízení tím, že postupem podle obecných ustanovení vyslechne svědka, jehož
totožnost byla v původním řízení utajena, případně provede i další důkazy
potřebné k ověření jeho věrohodnosti, a umožní při tom plné uplatnění práv
obhajoby, zejména těch práv, jimiž se zaručuje kontradiktornost dokazování.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec předseda senátu