7 Tdo 1456/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 5. 12. 2018 o dovolání
obviněného P. V., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaném proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 61 To 131/2018, v trestní
věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 35/2017 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 28. 5. 2018, sp. zn. 61 To 131/2018, a rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 26. 1. 2018, sp. zn. 2 T 35/2017.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2018, č. j. 2 T
35/2017-283, byl obviněný P. V. uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy
podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody na tři
měsíce s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců,
přičemž obviněnému bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve
zkušební době podle svých sil uhradil dlužné výživné.
Skutek spočíval podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 4 v tom, že
obviněný v době od 1. 4. 2016 do 2. 2. 2017 (den sdělení obvinění) v XY ani
jinde nepřispíval řádně a včas na výživu své dcery L. V., nar. XY, ačkoliv si
byl své vyživovací povinnosti vědom, byl způsobilý pracovat, přičemž vyživovací
povinnost mu vyplývala z občanského zákoníku a rozsudkem Obvodního soudu pro
Prahu 4 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 0 P 271/2006-204, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2014, č. j. 12 Co 99/2014-235, který
nabyl právní moci dne 30. 6. 2014, mu byla stanovena v částce 5 000 Kč měsíčně
splatné vždy do 15. dne v měsíci předem, v uvedeném období zaplatil pouze dne
1. 4. 2016 částku 2 500 Kč, dne 26. 4. 2016 částku 5 000 Kč, dne 21. 6. 2016
částku 2 000 Kč, dne 23. 6. 2016 částku 3 000 Kč a dne 27. 6. 2016 částku 5 000
Kč, takže na výživném za uvedené období zůstal dlužen 32 500 Kč.
Odvolání obviněného, podané proti výrokům o vině i trestu, bylo
usnesením Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018, č. j. 61 To 131/2018-325,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Obviněný podal proti usnesení Městského soudu v Praze dovolání. Výrok o
zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení a výrok o vině
označil za nesprávný. Zdůraznil, že za část předmětného období, přinejmenším za
duben a květen 2016, výživné hradil, a soud tudíž nesprávně zahrnul tuto dobu
do popisu skutku. Vytkl, že ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá jeho
úmyslné zavinění a soudy zde nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. Zpochybnil
samotnou existenci své vyživovací povinnosti a vyjádřil názor, že tato
povinnost mu zanikla dnem, kdy dcera vykonala maturitní zkoušku, přestala být
studentkou a nadále si již dalším studiem řádně nerozšiřovala svou kvalifikaci.
Namítl, že nebylo prokázáno, že by dcera L. V. řádně studovala a že by toto
studium bylo navazující na dosažené ukončené vzdělání. Uvedl, že soudy se
náležitě nezabývaly výší jeho vyživovací povinnosti s ohledem na to, že dcera
pracovala a dosahovala vlastního výdělku, a s ohledem na jeho schopnosti plnit
vyživovací povinnost. Dodal, že výrok o vině je v rozporu se zásadou
subsidiarity trestní represe, když proti němu byla a je vedena exekuce za
účelem vymáhání dlužného výživného. Dovoláním se domáhal toho, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k
dovolání odmítl námitku obviněného, že mu vyživovací povinnost zanikla už v
květnu 2016, kdy dcera odmaturovala a stala se schopnou se sama živit a její
další studium nebylo dostatečně soustavné. Zdůraznil, že studium na vyšší
odborné škole navazovalo na studium na střední škole zakončené maturitou a není
rozhodné, zda si oprávněná během studia přivydělávala brigádami ani, zda byla
ve svém dalším studiu ihned úspěšná. S odkazy na vybranou judikaturu se zabýval
zásadou subsidiarity trestní represe s tím, že v daném případě se nejednalo o
nijak výjimečný případ, nýbrž o běžné neplnění vyživovací povinnosti, páchané
navíc v závažnější, úmyslné formě, takže nebyl dán důvod k aplikaci § 12 odst.
2 tr. zákoníku. Navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný v obsáhlé replice k vyjádření státního zástupce podané
prostřednictvím obhájkyně zopakoval většinu námitek uvedených v dovolání.
Zdůraznil, že dceři L. V. bylo studium přerušeno od 1. 9. 2017. Setrval však na
názoru, že jeho vyživovací povinnost k ní zanikla již dnem 25. 5. 2016, kdy
odmaturovala na obchodní akademii. Studium na Vyšší odborné škole Podskalská,
obor personální řízení, nebylo podle obviněného navazující na studium na
Obchodní akademii Vinohradská, což dovozuje z charakteristiky oboru a učebního
plánu. Navíc s ním dcera studium nekonzultovala. Soudy se také podle názoru
obviněného dostatečně nezabývaly docházkou a výsledky studia jmenované, která
sama připustila, že v letním semestru neprospěla a v důsledku nemoci se jí
nepodařilo složit opravné zkoušky. Ostatně už ve třetím ročníku obchodní
akademie musela dělat dvě opravné zkoušky. Nestudovala tedy řádně, o čemž
svědčí i fotografie a údaje z jejího Instagramu i její cestování i v době
školního roku, přičemž obviněný odmítl úvahy o užitečnosti cestování pro mladé
lidi. Obviněný poukázal na povinnosti studentů s tím, že ze zprávy školy podle
něho plyne, že dcera tyto povinnosti nedodržovala již v prvním semestru vyšší
odborné školy. K tomu mělo být provedeno doplňující dokazování vyžádáním zprávy
školy o průběhu studia, zameškaných hodinách a studijních výsledků v prvním
semestru. Z hlediska subjektivní stránky vytkl, že se soudy nezabývaly otázkami
skutkového nebo právního omylu. Závěrem uvedl, že trvá na podaném dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) zjistil, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e tr. ř.).
Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud
neshledal. Přezkoumal proto podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadené usnesení i
předcházející řízení, včetně rozsudku soudu prvního stupně, a to z hlediska
relevantně vytýkaných vad, a shledal, že dovolání je částečně důvodné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Směřuje-li dovolání proti výroku o vině odsuzujícího
rozhodnutí, pak dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
odpovídají námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový stav tak, jak byl zjištěn
soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl
obviněný uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je vadná aplikace hmotného
práva na skutkový stav, který zjistily soudy. Skutkové námitky stojí mimo tento
rámec. Námitky dovolatele jsou z převážné části pod uplatněný dovolací důvod
podřaditelné a zčásti jsou důvodné.
Trestného činu zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku se
dopustí ten kdo neplní, byť i z nedbalosti, svou zákonnou povinnost vyživovat
nebo zaopatřovat jiného po dobu delší než čtyři měsíce.
Především nelze přisvědčit námitkám obviněného, že jeho vyživovací
povinnost zanikla tím, že dcera vykonala maturitní zkoušku. Ze zjištění soudů
je patrno, že dcera obviněného ukončila středoškolské studium na obchodní
akademii ve školním roce 2015-2016 tím, že dne 25. 5. 2016 složila maturitní
zkoušku. Poté ve studiu formou denního studia pokračovala v následujícím
školním roce na vyšší odborné škole ekonomických studií, na kterou byla přijata
v červnu 2016. Toto studium směřovalo ke zvýšení její kvalifikace a dosažení
titulu DiS (diplomovaný specialista) a mělo povahu přípravy na budoucí
povolání. Vyživovací povinnost obviněného tudíž trvala i po dobu tohoto studia
jeho dcery. Nejvyšší soud souhlasí i s tím, co uvedl již v občanskoprávním
řízení o návrhu obviněného na zrušení vyživovací povinnosti od 1. 6. 2016
Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 25. 10. 2017, č. j. 11 Co 242/2017-90,
totiž že vyšší odborná škola poskytuje vyšší stupeň vzdělání, přičemž jde o
studium navazující, které mělo zlepšit postavení dcery obviněného na trhu
práce. Není přitom samozřejmě rozhodné, že se studijní zaměření oboru
studovaného na střední škole nekryje s obsahem následného vyššího studia.
K přerušení studia došlo od 1. 9. 2017. Důvody a další okolnosti přerušení
studia dcery obviněného nehrají roli, protože k němu došlo výrazně po uplynutí
doby, která byla ve výroku o vině vymezena jako doba spáchání činu, tj. do 2.
2. 2017. Z výpovědi dcery obviněného před soudem dne 29. 5. 2017 vyplynulo, že
studovala prezenční (denní) formou, přičemž každý pracovní den studium
zahrnovalo několik vyučovacích hodin (3 až 8). Ve spise je založen rovněž
učební plán pro rok 2016-2017 s hodinovými dotacemi denního studia. Obhajoba
ostatně původně fakt studia nesporovala. Obviněný také sám v hlavním líčení dne
21. 7. 2017 uvedl, že dcera nyní studuje, ale namítal, že by mohla studovat
dálkově. Jestliže však oprávněná osoba (dítě povinného) naváže na středoškolské
studium dalším studiem, není povinna studovat dálkově a sama se živit.
Námitku, že dcera nestudovala na vyšší odborné škole řádně, takže její
studium nelze považovat za přípravu na budoucí povolání, uplatnil obviněný až
následně a zjevně účelově. Reálnost studia potvrzují zprávy školy, a to zpráva
ze dne 1. 9. 2016 (č. l. 59), že se dcera obviněného stala studentkou, dále
nedatovaná zpráva č. l. 145 a rovněž zpráva, že byla studentkou do 31. 8. 2017,
přičemž až na konci prvního ročníku neprospěla a studium přerušila (č. l. 316).
Fakt reálného studia nebyl ostatně dříve mezi stranami sporný. V
občanskoprávním řízení (v němž se obviněný neúspěšně domáhal zrušení vyživovací
povinnosti od 1. 6. 2016) v rozsudku ze dne 10. 4. 2017, č. j. 25 C 80/2016-57,
soud (rozumí se rovněž Obvodní soud pro Prahu 4) vzal za své shodné tvrzení
účastníků, že dcera obviněného studuje na vyšší odborné škole. Soud v tomto
řízení vycházel dále z potvrzení školy ze dne 6. 1. 2017. V tomto
občanskoprávním řízení uzavřel, že dcera obviněného studuje v prvním ročníku
zmíněné školy. Konstatoval, že k žádosti obviněného ze dne 28. 11. 2016 o
sdělení prospěchu odpověděla dcera obviněného zasláním potvrzení o studiu ze
dne 1. 9. 2016, dopis však zůstal na poště nevyzvednut.
Jestliže obviněný činí trvání vyživovací povinnosti závislým na
dosahovaných studijních výsledcích a kvalitě plnění dalších školních
povinností, jde o nesprávný názor. Lze naopak souhlasit s názorem státního
zástupce, že pro zánik vyživovací povinnosti rodiče by byl významný teprve
zjevný a konečný neúspěch ve studiu. Z žádného důkazu nevyplývá ani náznak
toho, že by již v prvním semestru školního roku 2016-2017 (tj. v době stíhaného
jednání) u dcery obviněného L. V. k takové situaci došlo. Z její výpovědi i ze
zpráv školy naopak vyplývá, že až na konci letního semestru neprospěla a v
návaznosti na to bylo na její žádost studium přerušeno, ovšem pouze na dobu od
1. 9. 2017 do 1. 2. 2018, kdy podle rozhodnutí ředitele školy měla opět do
školy nastoupit a ve studiu pokračovat. Už z toho vyplývá, že ani ze strany
školy nebylo dosavadní studium L. V. hodnoceno jako neúnosné, respektive jako
konečný neúspěch ve studiu, tím méně takový, k němuž by došlo již sedm měsíců
před přerušením studia, tj. v zimním semestru 2016-2017.
Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka obviněného, že jeho dcera si
sama vydělávala brigádami, tudíž jeho vyživovací povinnost zanikla. Opět není
třeba dlouze pojednávat o všeobecně známém faktu, že vyživovací povinnost
nezaniká tím, že si student během studia přivydělává brigádami (což je zcela
běžné). Dcera obviněného L. V. k tomu ostatně při svém výslechu před soudem dne
29. 5. 2017 uvedla, že nemá žádný pravidelný zdroj příjmů, protože navštěvuje
denní studium. K ukončení vyživovací povinnosti by mohl vést jedině výrazný
pravidelný příjem zajišťující studentce životní úroveň srovnatelnou s rodiči.
Výši vyživovací povinnosti soudy v trestním řízení stanovily shodně s
pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v občanském soudním řízení. Byly si
vědomy toho, že otázka, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán
trestný čin, je předběžnou otázkou, kterou podle § 9 odst. 1 tr. ř. posuzují
samostatně, přičemž nejsou vázány pravomocným rozhodnutím soudu vydaným v
občanském soudním řízení. Pokud soudy v trestním řízení došly stejně jako soud
v občanském soudním řízení k závěru, že odpovídající výší výživného je částka 5
000 Kč měsíčně, bylo to výsledkem samostatného posouzení předběžné otázky, a
nikoli mechanickým převzetím pravomocného rozhodnutí soudu v občanském soudním
řízení. Uvedená výše výživného není nepřiměřená a nevybočuje z rámce zákonných
hledisek, jimiž jsou odůvodněné potřeby a majetkové poměry dcery obviněného na
straně jedné a schopnosti, možnosti a majetkové poměry obviněného na straně
druhé (§ 913 odst. 1 o. z.). V tomto směru bylo možné závěry soudů akceptovat a
jejich správnost není nijak dotčena ani namítanou okolností, že dcera
obviněného měla v rozhodnou dobu svůj vlastní výdělek v určité výši. Soudy
správně poukázaly na to, že šlo o výdělek z brigádnické činnosti, který nijak
zásadně neovlivňoval celkové majetkové poměry dcery obviněného a v podstatě jen
do určité míry nahrazoval neplnění vyživovací povinnosti ze strany obviněného.
Tento výdělek tedy neměl vliv nejen na závěr o existenci vyživovací povinnosti
obviněného, ale ani na její výši. Výdělky dcery obviněného i jejím
(krátkodobým, prázdninovým) cestováním se zabýval odvolací soud na str. 4
napadeného rozhodnutí. Namítaným zdravotním stavem obviněného se soudy rovněž
zabývaly s odůvodněným závěrem, že je v podstatě neměnný a výši vyživovací
povinnosti neovlivnil. Správně uzavřely, že dokazování nebylo nutno v tomto
směru doplňovat. Ostatně ani v souběžném zmíněném občanskoprávním řízení
obviněný netvrdil ani neprokazoval, že jeho výdělkové poměry poklesly. Není tak
nutno se zde podrobněji zabývat otázkou potencionality příjmů, nabídkou volných
pracovních míst (zpráva úřadu práce ze dne 30. 11. 2016 – č. l. 72), případně
otázkou možných příjmů obviněného z pronájmu družstevního bytu, k čemuž
obviněný uvedl, že k pronájmu neobdržel souhlas družstva (č. l. 141).
Z tzv. právní věty výroku o vině vyplývá, že obviněný byl přečinem
zanedbání povinné výživy podle § 196 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným jako
úmyslným trestným činem. To je v souladu se zjištěním, že obviněný si byl vědom
své vyživovací povinnosti, že byl zdravotně způsobilý pracovat a tedy i
dosahovat výdělku potřebného pro placení výživného, že povinnost platit výživné
včetně výše výživného mu byla stanovena pravomocným rozsudkem soudu v občanském
soudním řízení a že tu nebyly žádné podstatné okolnosti, které by obviněnému
objektivně bránily v plnění takto stanovené vyživovací povinnosti. Ve světle
těchto zjištění není závěr soudů o úmyslném zavinění obviněného nijak
nepřijatelný. Nic na tom nemění námitky obviněného, že se v občanském soudním
řízení domáhal zrušení vyživovací povinnosti a očekával, že jeho vyživovací
povinnost bude zrušena. Obviněný se ovšem zrušení vyživovací povinnosti domáhal
bezvýsledně, neboť rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2017, sp.
zn. 11 Co 242/2017, byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne
10. 4. 2017, sp. zn. 25 C 80/2016, jímž byl návrh na zrušení vyživovací
povinnosti zamítnut. Z probíhajícího řízení o návrhu na zrušení vyživovací
povinnosti obviněný nemohl reálně vyvozovat očekávání, že jeho vyživovací
povinnost bude skutečně zrušena, a nebyl ani oprávněn nastolit stav spočívající
ve svévolném neplnění vyživovací povinnosti. Zcela neopodstatněná je námitka
obviněného, že žádal dceru o zaslání potvrzení o studiu, což ona učinila až
počátkem roku 2017. Kromě toho, že si obviněný mohl sám ověřit, zda dcera
studuje, vycházel zde nalézací soud důvodně z výpovědi svědkyně L. V., že mu
pokračování ve studiu ona i její matka oznámily a poté mu opakovaně posílala i
potvrzení o studiu. Zjevně neopodstatněná je tak i dodatečná námitka obviněného
domáhající se posouzení jeho jednání jako spáchaného ve skutkovém, popřípadě
právním omylu.
Nesprávně však soudy stanovily rozsah páchání trestného činu. Přihlédly
sice k tomu, že v rozhodném období obviněný svou vyživovací povinnost zčásti
splnil, neboť na výživném zaplatil celkem 17 500 Kč, a dlužné výživné určily
částkou 32 500 Kč, nevyvodily však z toho odpovídající závěry z hlediska doby a
rozsahu neplacení výživného. Do doby spáchání činu zahrnuly i měsíce duben,
květen a červen roku 2016, v jejichž průběhu obviněný zaplatil na výživném
celkově 17 500 Kč, s odůvodněním, že obviněný v těchto měsících nezaplatil
výživné včas, tj. k 15. dni příslušného měsíce.
Soudy se zde v podstatě přidržely původního vymezení rozsahu a doby
páchání činu, která však byla nesprávná. Původní přehled neplacení výživného
(č. l. 38) zjevně neodpovídal skutečnosti, stejně jako bylo nepřesné tvrzení
svědkyně L. V. před soudem dne 29. 5. 2017, že obviněný jí v období od dubna
2016 do ledna 2017 „nezaplatil na výživném ničeho“ (č. l. 132). Při výslechu v
hlavním líčení dne 19. 12. 2017 však svědkyně další platby (po předestření)
připustila (č. l. 225) a tyto jsou nyní nesporné a jsou takto uvedeny i ve
výroku rozsudku. K této úpravě výroku o vině došlo poté, co původní odsuzující
rozsudek zrušil odvolací soud usnesením ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 61 T
365/2017, právě z toho důvodu (mimo jiné), že se nalézací soud nevypořádal s
potvrzeními o platbách výživného a tedy s rozsahem jeho neplacení.
Nalézací soud na toto zrušovací rozhodnutí reagoval tak, že znovu uznal
obviněného vinným neplacením výživného i v měsících dubnu až červnu 2016,
ačkoli současně ve výroku uvedl, že za tyto měsíce obviněný na výživném
zaplatil více, než byla jeho povinnost, konkrétně 17 500 Kč. To byl postup
nesprávný. Odůvodnit takto stanovenou dobu a rozsah páchání trestného činu
pouze opožděním části plateb za tyto měsíce není akceptovatelné, neboť jde o
nepřiměřené rozšiřování trestní odpovědnosti. V měsících dubnu a květnu 2016
byla vždy polovina výživného zaplacena dokonce před termínem. K opoždění zbytku
platby došlo v dubnu 2016 o 11 dní, za květen byl zbytek doplacen později o 36,
respektive 38 dní, za červen bylo doplacení zpožděno o 12 dní. Je zřejmé, že
pokud by uvedené tři měsíce představovaly podstatnou část doby stíhaného
jednání, bez níž by celková doba nepřesahovala zákonem požadované čtyři měsíce,
nebylo by trestní stíhání ani zahajováno. V daném případě soudy posuzovaly
zpoždění plateb v kontextu s pozdějším neplacením výživného obviněným v době od
července 2016 do ledna 2017. To však nebyl dostatečný důvod k tomu, aby
obviněný byl odsouzen i za zpoždění plateb v uvedených třech měsících. Nelze
přehlédnout, že pozdější jednání (od července 2016) mělo zcela jinou motivaci a
jeho podstata je odlišná od uvedeného opoždění plateb v měsících dubnu až
červnu 2016, kdy obviněný svou vyživovací povinnost nijak nezpochybňoval a
pouze se dopustil pochybení v podobě pozdního placení výživného, které ovšem
nebylo natolik významné, aby zakládalo jeho trestní odpovědnost. Teprve poté
začalo úmyslné jednání obviněného, který neuznával a odmítal plnit svou
vyživovací povinnost od konce školního roku, v němž jeho dcera ukončila
středoškolské studium.
Námitky dovolatele týkající se absence zákonných znaků stíhaného přečinu jsou
tudíž z hlediska dosavadních skutkových zjištění soudů (ve vztahu ke sporným
třem měsícům) částečně důvodné a bude nutno znovu se zabývat otázkou rozsahu a
doby páchání stíhaného jednání. Za této situace bylo předčasné zabývat se
podrobněji námitkami týkajícími se zásady subsidiarity trestní represe.
Výrok o vině obviněného přečinem zanedbání povinné výživy podle § 196
odst. 1 tr. zákoníku je v uvedeném směru v rozporu se zákonem a rovněž napadené
usnesení, jímž Městský soud v Praze ponechal tento výrok nedotčen a jímž zamítl
odvolání obviněného, je rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení
Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 jako součást
řízení předcházejícího napadenému usnesení, zrušil také všechna další obsahově
navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Obvodnímu soudu
pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání
rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2018
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Josef Mazák