7 Tdo 1461/2004

7 Tdo 1461/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. 12. 2004 dovolání

obviněného Ing. J.K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 4.

2004, sp. zn. 4 To 319/2003, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém

Jičíně pod sp. zn. 5 T 118/2002 a rozhodl t a k t o :

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Krajského soudu v

Ostravě ze dne 2. 4. 2004, sp. zn. 4 To 319/2003, a rozsudek Okresního soudu v

Novém Jičíně ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 5 T 118/2002.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená

rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,

pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikazuje, aby

věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 5 T

118/2002, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem porušování

povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a

odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta,

jehož výkon byl podle § 60a odst. 1, 2 tr. zák., § 58 odst. 1 tr. zák.

podmíněně odložen na zkušební dobu tří let při současném vyslovení dohledu nad

obviněným. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uloženo, aby poškozeným

uhradil způsobenou škodu a aby Probační a mediační službě prokazoval, že tuto

škodu hradí. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody výrokem podle § 228 odst.

1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř.

Jako uvedený trestný čin byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního

soudu v Novém Jičíně spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako jednatel

obchodní společnosti si přivlastnil finanční prostředky této obchodní

společnosti tak, že dne 27. 12. 2000 převedl z bankovního účtu společnosti

částku 200.000,- Kč a dne 22. 1. 2001 převedl z téhož bankovního účtu

společnosti částku 289.000,- Kč na svůj osobní účet, a způsobil tak obchodní

společnosti škodu 489.000,- Kč, a dále že jako jednatel obchodní společnosti

dne 22. 1. 2001 převedl z bankovního účtu společnosti, částku 30.000,- Kč na

svůj osobní účet, a dne 7. 2. 2001 převedl z bankovního účtu společnosti částku

43.233 GBP, tj. 2.353.647,75 Kč, na svůj bankovní účet, a způsobil tak obchodní

společnosti, škodu 2.383.647,75 Kč.

O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 2. 4. 2004, sp. zn. 4 To 319/2003, tak, že rozsudek Okresního soudu v Novém

Jičíně byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o

trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu znovu rozhodnuto. Obviněnému

byl podle § 255 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody na jeden rok,

jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu

stanovenou podle § 59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok, a podle § 59 odst. 2 tr.

zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou

způsobil trestným činem.

Obviněný Ing. J. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání

proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, a to v rozsahu odpovídajícím výroku

o vině a v důsledku toho i v rozsahu odpovídajícím výroku o trestu a výroku o

náhradě škody. Dovolání podal s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b

odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že zjištěný skutkový stav nebylo možné posoudit

jako žádný trestný čin. Namítl, že prostředky, které převedl na své bankovní

účty, nadále považoval za prostředky ve vlastnictví obou obchodních

společností, a uvedl, že soudy zaměnily otázku, kdo je majitelem bankovního

účtu, za otázku, kdo je vlastníkem peněz uložených na tomto účtu. Zdůraznil, že

z jeho strany bylo smyslem jeho jednání to, aby znemožnil Ing. M. R. jako

druhému společníku a jednateli obou společností disponovat s těmito jejich

prostředky, přičemž šlo o reakci na podezřelé kroky druhého společníka a

jednatele při nakládání s prostředky obou společností. V návaznosti na to

obviněný uvedl, že jeho jednání nesměřovalo k tomu, aby na majetku obchodních

společností způsobil škodu, ale naopak k tomu, aby jejich majetek chránil, což

označil za své právo i povinnost. V návaznosti na to obviněný poukázal na to,

že prostředky obchodní společnosti zůstaly od převodu na jeho účtu beze změny,

a že pokud prováděl určité další dispozice s prostředky obchodní společnosti

po jejich převedení na svůj účet, souviselo to s tím, že tato společnost měla

vůči němu závazky z titulu jeho pracovněprávního vztahu, čehož si byl druhý

společník a jednatel Ing. M. R. vědom, neboť obviněného dopisem informoval o

tom, že převedené finanční prostředky budou zaúčtovány na mzdové nároky

obviněného. Obviněný uvedl, že soudy se nesprávně odmítly zabývat důvodností

těchto jeho nároků. Dále se obviněný ohradil proti závěru soudů, že porušil

ustanovení § 66 odst. 2, 3 obch. zák., a vyjádřil názor, že tato ustanovení se

na posuzovaný případ nevztahují. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby

Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Novém

Jičíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i

předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255

odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí značnou škodu

tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost

opatrovat nebo spravovat cizí majetek.

Pod uvedenou skutkovou podstatu spadají takové případy způsobení škody, kdy

škoda je následkem porušení povinnosti pachatele spravovat cizí majetek a kdy

škoda zároveň nemá odpovídající protipól ve zjištění, že se pachatel obohatil,

případně že obohatil jiného. Jde tedy o případy, kdy na jedné straně je jasné,

že vznikla škoda, avšak na druhé straně není jasné, co konkrétně se stalo s

prostředky odpovídajícími výši škody v tom smyslu, že by si je pachatel

přisvojil nebo se o ně jinou formou obohatil, případně že by obohatil jinou

osobu. Jestliže v konkrétním případě je se zjištěním, že vznikla škoda,

spojeno zjištění, že pachatel sebe nebo jiného obohatil o prostředky

představující škodu, nepřichází v úvahu kvalifikovat takový skutek jako

trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 tr.

zák., ale podle okolností je namístě kvalifikovat skutek jako některý z

trestných činů, jejichž zákonným znakem je přisvojení svěřených prostředků,

resp. obohacení, zejména jako trestný čin zpronevěry podle § 248 tr. zák. nebo

trestný čin podvodu podle § 250 tr. zák.

Výrok o vině obviněného jednáním ve vztahu k finančním prostředkům obchodní

společnosti je založen na tom, že obviněný si tyto prostředky p ř i v l a s t

n i l. Pokud by tomu tak skutečně bylo a pokud by zároveň byl správný závěr, že

na straně uvedené společnosti vznikla škoda, musely by soudy nutně dojít k

tomu, že obviněný spáchal jiný trestný čin, nejspíše trestný čin zpronevěry

podle § 248 tr. zák. Jestliže soudy tuto část skutku takto nekvalifikovaly,

svědčí to v podstatě o tom, že samy patrně měly pochybnost o tom, zda na straně

obchodní společnosti vznikla škoda.

Výrok o vině obviněného jednáním, které spočívalo v tom, že dne 27. 12. 2000

převedl z bankovního účtu obchodní společnosti částku 200.000,- Kč, není přesný

již v tom, že obviněný by uvedenou částku „převedl z bankovního účtu“. Tato

dikce vzbuzuje dojem, jako by šlo o bezhotovostní převod prostředků z účtu

společnosti na jiný účet. Přitom však z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v

Novém Jičíně výslovně vyplývá, že sám tento soud zjistil, že obviněný z účtu

společnosti uvedenou částku v y b r a l a že k tomu měl zálohový doklad od

účetní Z. H.. Šlo tedy o situaci, kdy obviněný jako jednatel obchodní

společnosti vybral z jejího účtu uvedenou částku v hotovosti. Ze zjištění

Okresního soudu v Novém Jičíně, že obviněný v této souvislosti disponoval

zálohovým dokladem od účetní Z. H., a dále ze zjištění téhož soudu, že podle

příjmového pokladního dokladu byl proveden výběr hotovosti do pokladny

společnosti a že zároveň byl obviněným podepsán i odpovídající výdajový

pokladní doklad, je zjevné, že šlo o situaci, jejíž podstatou z účetního

hlediska bylo to, že obviněný přijal z pokladní hotovosti obchodní společnosti

částku 200.000,- Kč jako zálohu. Existence uvedených dokladů svědčí o tom, že v

účetnictví obchodní společnosti bylo vydání zálohy v částce 200.000,- Kč

obviněnému v hotovosti evidováno. Z ničeho nevyplývá, že by obviněný jako

jeden ze dvou jednatelů obchodní společnosti, z nichž každý jednal jménem

společnosti samostatně, nebyl oprávněn uvedenou zálohu přijmout.

Naproti tomu výrok o vině obviněného jednáním, které spočívalo v tom, že dne

22. 1. 2001 převedl z bankovního účtu obchodní společnosti částku 289.000,- Kč

na svůj bankovní účet, odpovídá tomu, co zjistil Okresní soud v Novém Jičíně. I

v této spojitosti lze poznamenat, že obviněný jako jeden ze dvou jednatelů

obchodní společnosti, oprávněný jednat za společnost samostatně, byl oprávněn

nakládat s prostředky společnosti uloženými na bankovním účtu.

Pro posouzení věci je podstatné, co bylo účelem obou uvedených forem jednání

obviněného s prostředky obchodní společnosti Okresní soud v Novém Jičíně

zaznamenal obhajobu obviněného, že šlo o jeho reakci na nejasné či dokonce

podezřelé operace, které s majetkem obou společností prováděl druhý společník

a jednatel Ing. M. R., a sám tento soud připustil, že obviněný subjektivně mohl

mít pocit či obavu, že Ing. M. R. podniká v obou společnostech zcela mimo jeho

kontrolu. Okresní soud v Novém Jičíně učinil ohledně jednání obviněného ve

vztahu k prostředkům obchodní společnosti závěr, že obviněný si tyto prostředky

přivlastnil, a odůvodnil to v podstatě zjištěním, že obviněný nepoužil tyto

prostředky k tomu, aby např. uhradil dluhy společnosti nebo její jiné provozní

či obchodní náklady, část peněz použil pro osobní potřebu, byť je později, a to

v době probíhajícího trestního řízení, zpět na svůj účet doplatil, a že tedy

nezabezpečoval zájmy společnosti, ale „v prvé řadě chtěl zabezpečit své osobní

zájmy z titulu nevypořádaných nároků vůči oběma společnostem, případně z obavy

z jednání Ing. M. R. a svědkyně Z. H.“. Lze jen dodat, že když byly

prostředky na účtu obviněného zajištěny postupem podle § 79a odst. 1 tr. ř.,

jednalo se podle zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně o částku 519.000,-

Kč, která kromě posuzované částku 489.000,- Kč zahrnovala i další částku

30.000,- Kč převedenou z účtu obchodní společnosti v rámci dalšího jednání

obviněného.

Zjištění Okresního soudu v Novém Jičíně, že obviněný chtěl zabezpečit své

osobní zájmy z titulu nevypořádaných nároků vůči oběma společnostem, navazuje

na obhajobu obviněného, že účetní Z. H. předkládal k vyúčtování doklady na

částku 519.000,- Kč za nevyplacené mzdy, odstupné, dovolenou a cestovné, a na

zjištění, že Ing. M. R. obviněného vyzval, aby provedl vyúčtování vybraných

částek ve vztahu k oběma společnostem s tím, že pokud nebudou ke

stanovenému datu vyúčtovány, bude považovat vybrané částky z obchodní

společnosti za jím vybrané zálohy na plat. V těchto souvislostech vznikají

pochybnosti o tom, proč soudy považovaly „zabezpečení osobních zájmů obviněného

z titulu nevypořádaných nároků vůči oběma společnostem“ za neoprávněné, zvláště

když se nezabývaly otázkou, zda samotné nároky obviněného byly oprávněné, a

když v tomto ohledu neučinily žádný závěr. Okresní soud v Novém Jičíně odkázal

na porušení ustanovení § 66 odst. 2, 3 obch. zák. Ustanovení § 66 odst. 2 obch. zák. k posuzované otázce nemá v podstatě žádný přímý vztah, neboť upravuje jen

povahu vztahu mezi obchodní společností a osobou, která je statutárním orgánem

nebo členem statutárního orgánu či jiného orgánu společnosti anebo společníkem

při zařizování záležitostí společnosti, a to tak, že tento vztah se zásadně

řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě, pokud ze smlouvy o výkonu

funkce, byla-li uzavřena, nebo ze zákona nevyplývá jiné určení práv a

povinností, s tím, že závazek k výkonu funkce je závazkem osobní povahy a že

smlouva o výkonu funkce musí mít písemnou formu a musí být schválena valnou

hromadou. Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. stanoví, že jakékoli plnění

společnosti ve prospěch osoby, jež je orgánem společnosti nebo jeho členem, na

které neplyne právo z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu, lze

poskytnout pouze se souhlasem valné hromady, anebo je-li přiznáno ve smlouvě o

výkonu funkce. Podle tohoto ustanovení společnost plnění neposkytne, jestliže

výkon funkce zřejmě přispěl k nepříznivým hospodářským výsledkům společnosti,

anebo při zaviněném porušení právní povinnosti v souvislosti s výkonem funkce. Ustanovení § 66 odst. 3 obch. zák. se výslovně vztahuje na případy, kdy právo

osoby, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu

společnosti, nevyplývá z právního předpisu nebo z vnitřního předpisu

společnosti a nebylo přiznáno ve smlouvě o výkonu funkce. To à contrario

znamená, že jde-li o nároky vyplývající z právního předpisu nebo z vnitřního

předpisu společnosti nebo o nároky přiznané ve smlouvě o výkonu funkce,

citované ustanovení se neužije a souhlasu valné hromady s takovým plněním není

třeba. Soudy nevysvětlily, proč mají za to, že nároky obviněného jako

jednatele, tj. statutárního orgánu společnosti, nevyplývaly z právního předpisu

nebo z vnitřního předpisu společnosti nebo nebyly přiznány ve smlouvě o výkonu

funkce, byla-li uzavřena, neboť pouze za tohoto předpokladu by byl nutný

souhlas valné hromady společnosti s plněním.

Tuto otázku soudy neřešily a

povahou nároků obviněného z toho hlediska, zda vyplývají nebo nevyplývají z

právního předpisu či z vnitřního předpisu nebo zda byly přiznány ve smlouvě o

výkonu funkce, se nezabývaly. Krajský soud v Ostravě v odůvodnění svého

rozsudku dodal k rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně jen to, že „pokud se

někdo cítí poškozen tím, že nebyly uspokojeny jeho nároky, nemůže si svévolně

od toho, kdo jeho tvrzené nároky neuspokojil, příslušné částky bez dalšího

vzít, a to ať jde o údajně povinnou osobu fyzickou nebo právnickou“. Tímto

paušálním konstatováním Krajský soud v Ostravě nevysvětlil, jakou konkrétní

povinnost, uloženou mu podle zákona nebo smluvně převzatou, obviněný porušil. Krajský soud v Ostravě v této souvislosti neuvedl žádné zákonné ustanovení ani

žádné smluvní ujednání, které by obviněný porušil, ačkoli to je zákonným znakem

trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Krajský soud v Ostravě nevzal v

úvahu, že v daném případě jde o posouzení vztahu mezi obchodní společností na

straně jedné a obviněným, který jako jednatel byl statutárním orgánem této

společnosti, na straně druhé. Z tohoto postavení obviněného vyplývalo oprávnění

samostatně jednat jménem společnosti, to znamená i oprávnění poskytnout z

majetku společnosti plnění k uspokojení nároků jiných subjektů. Pokud tímto

jiným subjektem je sám statutární orgán (jednatel) společnosti, nelze

neoprávněnost poskytnutého plnění spatřovat v samotné okolnosti, že v podstatě

poskytl plnění „sám sobě“, ale jen ve věcné neoprávněnosti posuzovaného plnění

v tom smyslu, že na něj nevzniklo právo. Valná hromada jako nejvyšší orgán

společnosti by k takovému plnění musela dát souhlas pouze tehdy, že by šlo o

případ uvedený v § 66 odst. 3 obch. zák., avšak soudy se nevypořádaly s

otázkou, zda o takový případ skutečně šlo, byť Okresní soud v Novém Jičíně na

citované ustanovení odkázal, vycházeje patrně z (nesprávného) názoru, že valná

hromad musí dát souhlas ke každému plnění společnosti ve prospěch osoby, která

je statutárním orgánem společnosti nebo jeho členem.

Z toho všeho je zřejmé, že pokud Okresní soud v Novém Jičíně dospěl k závěru,

že obviněný chtěl „zabezpečit své osobní zájmy z titulu nevypořádaných nároků

vůči oběma společnostem, případně z obavy z jednání Ing. M. R. a svědkyně Z.

H.“, a pokud neučinil žádné závěry o věcné oprávněnosti nároků obviněného,

nemohl dojít ani k přesvědčivému úsudku o tom, že na straně obchodní

společnosti vznikla z jednání obviněného škoda. Takový úsudek byl podmíněn

nikoli tím, že obviněný poskytl plnění z prostředků obchodní společnosti „sám

sobě“, ale posouzením, zda a případně v jakém rozsahu plnění, které obviněný

„sám sobě“ poskytl, převyšovalo jeho opodstatněné nároky.

Výrok o vině obviněného jednáním ve vztahu k prostředkům obchodní společnosti

není založen na závěru, že by si obviněný tyto prostředky přivlastnil (na

rozdíl od výroku o vině jednáním ve vztahu k prostředkům obchodní společnosti.

To patrně souvisí s tím, že Okresní soud v Novém Jičíně nezjistil, že by

obviněný s těmito prostředky, které převedl na svůj účet, nějak dále nakládal v

tom smyslu, že by je použil k nějakým platbám ve svůj prospěch. Okresní soud v

Novém Jičíně akceptoval obhajobu obviněného tím, že připustil, že obviněný

jednal „z obavy z jednání Ing. M. R. a svědkyně Z. H.“ a že jeho jednání bylo

reakcí „na přesun částky 5.000.000,- Kč svědkyní Z. H. a Ing. M. R., kdy

intenzivně pociťoval, že může dojít k ohrožení hospodaření obou firem“. Sám

tento soud zjistil, že obviněný adresoval Ing. M. R. sdělení, že provedl

zajištění částky 43.233,- Kč GBP, neboť přes četné opakované výzvy mu nebylo

umožněno seznámit se se způsobem vedení účetnictví a jeho obsahem, a rovněž

proto, že vedení hospodářské a účetní agendy i administrativních prací svědkyní

Z. H. není zárukou vedení účetnictví objektivního pro oba společníky, nýbrž jen

službou pro Ing. M. R.. Uvedený soud také zjistil, že tyto prostředky byly na

účtu obviněného zajištěny postupem podle § 79a odst. 1 tr. ř. v odpovídající

částce. Za tohoto stavu nevyznívá přesvědčivě úsudek, že obviněný porušil

ustanovení obchodního zákoníku, podle nichž měl postupovat s péčí řádného

hospodáře (§ 79a, § 135 odst. 2, § 194 odst. 5 obch. zák.), resp. s odbornou

péčí (§ 567 odst. 1 obch zák.), a ustanovení společenské smlouvy. Jestliže soud

na jedné straně akceptoval, že pohnutkou posuzovaného jednání obviněného bylo

to, že „intenzivně pociťoval, že může dojít k ohrožení hospodaření obou firem“

v důsledku postupu druhého jednatele a společníka, pak na druhé straně tomu

neodpovídá závěr, že toto jednání směřovalo ke způsobení škody. Jednání

obviněného sice bylo svévolné, ale nevedlo ke ztrátě prostředků obchodní

společnosti ve smyslu škody na jejím majetku, nýbrž k takovému jejich

umístění, které vyloučilo druhého jednatele a společníka z možnosti disponovat

s těmito prostředky a o kterém byl tento druhý jednatel a společník

informován. Obviněný k nápravě stavu, který ho motivoval k posuzovanému

jednání, nevyužil právních instrumentů upravených obchodním zákoníkem, jak na

to správně poukázal Okresní soud v Novém Jičíně, ovšem jednal s pohnutkou,

která byla z hlediska zájmů obchodní společnosti akceptovatelná, a způsobem,

jehož podstatou materiálně nebylo žádné skutečné použití prostředků obchodní

společnosti v jeho osobní prospěch. Uložení prostředků společnosti na osobní

účet obviněného tedy za daných konkrétních podmínek nemělo povahu způsobení

škody na majetku společnosti.

Z těchto důvodů spočívá napadený rozsudek na nesprávném právním posouzení

skutku ve smyslu důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nejvyšší soud proto zrušil napadený rozsudek, tj. rozsudek Krajského soudu v

Ostravě, a jako součást předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu v

Novém Jičíně. Zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která

tím pozbyla podkladu. Okresnímu soudu v Novém Jičíně přikázal, aby věc v

potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením § 265r

odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. prosince 2004

Předseda senátu:

JUDr. Petr Hrachovec