7 Tdo 1472/2015-II-64
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 1. 2016, konaném v řízení o
dovoláních obviněných J. G.a J. N.proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 21/2014, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. G. bere do vazby z důvodu uvedeného
v § 67 písm. c) tr. ř.
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. N. nebere do vazby.
V trestní věci Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně sp. zn. 69 T 21/2014
vykonávají obvinění J. G. a J. N. každý z nich trest odnětí svobody v trvání
deseti let uložený rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 6. 2015, sp.
zn. 2 To 18/2015, za zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr.
zákoníku. Tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl z podnětu dovolání
obviněných zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo
1472/2015-I, s tím, že Vrchnímu soudu v Olomouci bylo přikázáno nové projednání
a rozhodnutí věci. Odpadl tedy podklad pro další výkon trestu odnětí svobody a
bylo nutné rozhodnout o vazbě obviněných (§ 265l odst. 4 tr. ř.).
Po zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci je trestní stíhání obviněných ve
stádiu, kdy byli rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně uznáni
vinnými zločinem loupeže, který byl posouzen u obviněného J. G. podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a u obviněného J. N. podle § 173 odst. 1, 2 písm. b) tr.
zákoníku a který spočíval jednak v přepadení pobočky České spořitelny, a.s., v
Ch., okr. K., provedeném dne 30. 10. 2013, při kterém byla odcizena hotovost ve
výši 43 000 Kč, a jednak v přepadení poškozené A. H., pracovnice směnárny,
útokem provedeným dne 3. 2. 2014 v obci M. n. H., okr. P., s cílem vynutit si
na ní vydání kabelky s penězi, což se nezdařilo, přičemž poškozená utrpěla v
důsledku jednání obviněného J. N. těžkou újmu na zdraví. Krajský soud v Brně –
pobočka ve Zlíně uložil obviněnému J. G. trest odnětí svobody na osm let se
zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou a obviněnému J. N. trest odnětí
svobody na devět let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. O tom, že
obvinění se dopustili obou útoků a že se jedná o zločin loupeže minimálně podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného J. G. a podle § 173 odst. 1, 2 písm. b)
tr. zákoníku u obviněného J. N., není s ohledem na výsledek dovolacího řízení
pochyb. Předmětem řízení před Vrchním soudem v Olomouci jsou odvolání
obviněných a odvolání státního zástupce ohledně obviněného J. G. v jeho
neprospěch proti výroku o vině a trestu a ohledně obviněného J. N. v jeho
neprospěch proti výroku o vině a v jeho prospěch proti výroku o trestu s
návrhem, aby každý z útoků byl posouzen jako samostatný trestný čin, aby
obviněnému J. G. byl uložen přísnější trest a aby obviněnému J. N. byl uložen
mírnější trest.
Obviněný J. G. byl iniciátorem obou útoků, jimiž byl spáchán posuzovaný trestný
čin. Přitom obou útoků se dopustil poté, co byl dne 28. 8. 2012 podmíněně
propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků, který mu byl
uložen za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3 tr. zák. (zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) ve věci Krajského
soudu v Ostravě sp. zn. 35 T 9/2005. Oba útoky spáchal ve zkušební době, která
mu byla stanovena na pět roků. Tyto okolnosti svědčí o hlouběji zakořeněném
sklonu obviněného J. G. k násilnému a zištně motivovanému jednání. Zároveň z
uvedených okolností vyplývá reálná obava, že při pobytu na svobodě bude takovou
trestnou činnost opakovat, jak to předvídá ustanovení § 67 písm. c) tr. ř.
Osobní vlastnosti obviněného J. G. a vysoký stupeň závažnosti trestné činnosti,
pro kterou je stíhán, neumožňují nahradit vazbu jiným opatřením, zejména ne
žádným z předběžných opatření podle § 88b až § 88l tr. ř.
Nejvyšší soud proto rozhodl vzít obviněného J. G. do vazby z důvodu uvedeného v
§ 67 písm. c) tr. ř
Obviněný J. G. nebyl v řízení před oběma soudy ve vazbě. Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že ani v nynějším stádiu řízení u něho není dán žádný z důvodů vazby
podle § 67 písm. a) až c) tr. ř., a proto rozhodl, že obviněný J. G. se nebere
do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 7 Tdo 1472/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Loupež
Dotčené předpisy: § 173 odst. 1 tr. zákoník
Kategorie rozhodnutí: C
Podána ústavní stížnost.
Výsledek US: -
Datum rozhodnutí US: -
7 Tdo 1472/2015-I-59
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. 1. 2016 dovolání, která
podali obviněný J. G.a obviněný J. N.proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015, v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 69 T 21/2014, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 16. 6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušený
rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 11. 3. 2015, sp. zn.
69 T 21/2014, byli uznáni vinnými obviněný J. G. zločinem loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku a obviněný J. N. zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2
písm. b) tr. zákoníku. Odsouzeni byli obviněný J. G. podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody na osm let a obviněný J. N. podle § 173 odst.
2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na devět let s tím, že oba obvinění byli
podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se zvýšenou
ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 2 tr. ř. bylo
rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného
L. H.
O odvoláních, která podali obviněný J. G. proti výroku o trestu,
obviněný J. N. proti všem jeho se týkajícím výrokům a státní zástupce ohledně
obviněného J. G. proti výroku o vině a trestu v jeho neprospěch a ohledně
obviněného J. N. proti výroku o vině v jeho neprospěch a proti výroku o trestu
v jeho prospěch, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16.
6. 2015, sp. zn. 2 To 18/2015. Z podnětu odvolání státního zástupce byl
rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podle § 258 odst. 1 písm.
b), d), e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně obviněných J. G. a J. N. a podle
§ 259 odst. 3, 4 tr. ř. byli obvinění J. G. a J. N. uznáni vinnými zločinem
loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku a odsouzeni podle §
173 odst. 2 tr. zákoníku každý k trestu odnětí svobody na deset let, přičemž
oba byli podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazeni do věznice se
zvýšenou ostrahou, a v návaznosti na nový výrok o vině bylo nově rozhodnuto
také o náhradě škody výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1
tr. ř. Odvolání obviněných J. G. a J. N. byla podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákoníku posoudil
Vrchní soud v Olomouci dva útoky spočívající podle jeho zjištění a předtím i
podle zjištění Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně v podstatě v tom, že
- obvinění J. G. a J. N. společně s obviněným L. H. po předchozí vzájemné
dohodě na přepadení pobočky České spořitelny, a.s., v Ch., okr. K., přijeli dne
30. 3. 2013 v dopoledních hodinách automobilem řízeným obviněným J. G. do Ch.,
kde nejprve obvinění J. G. a J. N. šli obhlédnout situaci v pobočce a jejím
okolí, obviněný J. G. poté odešel pro auto a přijel s ním na náměstí, kde se
nachází pobočka, do auta se posadil obviněný J. N. a na znamení obviněného J.
G. vstoupil do pobočky České spořitelny, a.s., maskovaný kuklou, přistoupil ke
stolu, kde seděla pracovnice banky A. Z., na kterou mířil krátkou střelnou
zbraní, vyzval ji k vydání peněz, podal jí igelitový sáček k uložení peněz,
přistoupil k další pracovnici banky T. N., na kterou rovněž namířil stejnou
zbraň s výzvou k vydání peněz, obě pracovnice banky mu z obavy z použití zbraně
vydaly hotovost v celkové částce 43 000 Kč, načež obviněný J. N. z banky
odešel, nasedl do auta, v němž již byl za volantem obviněný L. H., který
mezitím hlídal na ulici, z místa všichni tři obvinění odjeli a ještě v autě si
uvedenou hotovost ve stejném poměru rozdělili (bod 1 výroku o vině),
- obvinění J. G. a J. N. společně po vzájemné dohodě dne 3. 2. 2014 kolem 18,35
hodin v úmyslu zmocnit se hotovosti, kterou u sebe měla poškozená A. H. jako
pracovnice směnárny, přivezl obviněný J. G. automobilem obviněného J. N. do
obce M. n. H., okr. P., seznámil ho se situací na místě, s místem bydliště
poškozené a označil mu poškozenou, která poblíž svého bydliště vystoupila z
jiného automobilu, načež ji obviněný J. N. sledoval a v prostoru před domem
čp. ..., kde si ho poškozená všimla a dotázala se ho, co chce, ji pod pohrůžkou
zabití vyzval k vydání kabelky, což poškozená odmítla, obviněný J. N. ji
natlačil na vchod do domu, poodstoupil, namířil na ni pistoli, znovu ji vyzval
k vydání kabelky a pohrozil, že jinak ji zastřelí, opět ji natlačil na vrata,
během vzájemné šarvátky došlo k samovolnému výstřelu z plynové pistole bez
zranění poškozené, poté obviněný J. N. odtáhl poškozenou na komunikaci před
domem, kde ji strhl na zem, kopal do ní, udeřil ji pistolí do oblasti temene,
pod pohrůžkou zabití se opětovně dožadoval vydání kabelky, avšak byl vyrušen
osobami ze sousedství, proto z místa utekl do auta, v němž na něj čekal
obviněný J. G., a oba odjeli, přičemž obviněný J. N. svým jednáním způsobil
poškozené tržnou ránu o délce 5 cm ve vlasové části temene hlavy s nutností
chirurgického ošetření, oděrky a zhmožděniny na dolních i horních končetinách a
poškozená v důsledku jednání obviněného J. N. utrpěla posttraumatickou
stresovou poruchu přetrvávající do současnosti (bod 2 výroku o vině).
Obvinění J. G. a J. N. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný J. G. napadl všechny výroky rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci, které se ho týkaly. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek byl nesprávně kvalifikován podle § 173 odst.
2 písm. a), b) tr. zákoníku. Namítl, že v bodě 1 výroku o vině nešlo o jednání
organizované skupiny a že v bodě 2 výroku o vině vnikla těžká újma na zdraví
poškozené bez jeho zavinění a byla výlučně důsledkem jednání obviněného J. N.
Vyjádřil názor, že oba útoky měly být u něho posouzeny jako pokračující trestný
čin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný J. G. se dovoláním
domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby
přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a
rozhodnout.
Obviněný J. N. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v celém jeho
se týkajícím rozsahu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g), h), k), l) tr. ř. Jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatnil námitky proti posouzení skutku podle § 172 odst. 2 písm. a), b) tr.
zákoníku. Namítl, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině byl vadně posouzen
podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť součinnost obviněných nebyla
takové povahy, aby šlo o organizovanou skupinu. Poukázal také na to, že v daném
ohledu neměl Vrchní soud v Olomouci ke změně právní kvalifikace skutku podklad
v odvolání státního zástupce. Dále namítl, že útok uvedený v bodě 2 výroku o
vině byl vadně posouzen podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť u
poškozené se nejednalo o těžkou újmu na zdraví, ale jen o ublížení na zdraví.
Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zahrnul námitky proti
výměře trestu a uvedl, že pro její zvýšení oproti rozsudku Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně neměl Vrchní soud v Olomouci podklad v odvolání
státního zástupce. S oběma dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
tr. ř. spojil námitky proti tomu, že mu soudy odňaly status spolupracujícího
obviněného, který měl podle obžaloby, a že mu trest nebyl uložen s použitím
ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku ve výměře pod dolní hranicí sazby.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. spatřoval v tom, že v
napadeném rozsudku chybí výrok o tom, zda se mu trest ukládá jako souhrnný,
úhrnný nebo společný. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
zaměřil proti výroku, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, a vyvozoval ho z
předcházejících dovolacích důvodů. Obviněný J. N. se dovoláním domáhal toho,
aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ve vyjádření
ztotožnil s napadeným rozsudkem, označil podaná dovolání za zjevně
neopodstatněná a navrhl, aby byla podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuta. Argumentace obsažená ve vyjádření státního zástupce neobsahovala nic
nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku. Nebylo tedy nutné předkládat ho
obviněným, resp. obhájcům k případné replice.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený
rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání jsou důvodná, byť u
obviněného J. N. ne v celém rozsahu.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Správnost právního posouzení skutku je v případě odsuzujícího
rozhodnutí primárně závislá na tom, zda skutkový stav, který zjistil soud,
naplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Jestliže však je
soud při právním posouzení skutku vázán nějakými limity, např. zákazem
reformace in peius, pak nesprávnost právního posouzení skutku může záležet
právě v tom, že soud tyto limity nerespektoval. Tak tomu je v posuzované věci,
pokud jde o obviněného J. N.
To, v jakém rozsahu mohl Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací
zasáhnout do rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, je závislé
mimo jiné na tom, jak byl rozsah přezkumu odvolacího soudu vymezen podanými
odvoláními, zvláště pak odvoláním státního zástupce.
Státní zástupce podal odvolání ohledně obviněného J. G. proti výroku o
vině a trestu v neprospěch obviněného a ohledně obviněného J. N. proti výroku o
vině v neprospěch obviněného a proti výroku o trestu ve prospěch obviněného.
Námitky státního zástupce proti výroku o vině obou obviněných směřovaly proti
tomu, že oba útoky uvedené v bodech 1, 2 výroku o vině byly posouzeny jako
jeden pokračující trestný čin. Státní zástupce namítal, že nebyly splněny
všechny podmínky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, a
domáhal se toho, aby byly posouzeny jako dva samostatné trestné činy, tj. v
bodě 1 jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2 jako
zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku u obviněného J. G. a podle §
173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku u obviněného J. N. Pokud jde o trest,
státní zástupce se domáhal u obviněného J. G. zpřísnění trestu s použitím
ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve věci Krajského soudu v Ostravě
sp. zn. 35 T 9/2005 byl odsouzen pro trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1, 3
tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) k
trestu odnětí svobody na jedenáct let, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn
dne 28. 8. 2012 při současném stanovení zkušební doby na pět let. U obviněného
J. N. se státní zástupce domáhal naopak zmírnění trestu s ohledem na to, jak
přispěl k objasnění věci.
Z podnětu odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci změnil
rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, a to v neprospěch obou
obviněných jak ve výroku o vině, tak ve výroku o trestu, přičemž ale
nepřisvědčil námitkám státního zástupce zaměřeným proti závěru, že oba útoky
byly pokračováním v trestném činu. Takto mohl Vrchní soud v Olomouci rozhodnout
jen v případě obviněného J. G., nikoli však v případě obviněného J. N.
Podle § 254 odst. 1 tr. ř. odvolací soud přezkoumá zákonnost a
odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno
odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska
vytýkaných vad, přičemž k vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud
přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno
odvolání. Podle § 254 odst. 2 tr. ř. mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném
výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i
správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje,
jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozsah přezkumu rozsudku odvolacím
soudem je zásadně vymezen okruhem napadených výroků a vytýkaných vad. Odvolací
soud však může za určitých podmínek tento rámec překročit ve dvojím směru:
jednak přezkoumáním nenapadeného výroku a jednak zohledněním nevytýkaných vad.
Přezkum nenapadeného výroku je přípustný, jestliže vada vytýkaná na adresu
napadeného výroku má původ ve výroku nenapadeném (§ 254 odst. 2 tr. ř.).
Zohlednění nevytýkaných vad je přípustné, jestliže nevytýkaná vada má vliv na
správnost napadeného výroku (§ 254 odst. 1 tr. ř.). Uvedené podmínky byly
splněny v případě obviněného J. G., nikoli však v případě obviněného J. N.
Pokud Vrchní soud v Olomouci dospěl k závěru, že obvinění se útoku
uvedeného v bodě 1 výroku o vině dopustili jako členové organizované skupiny,
mohl to vyjádřit v právním posouzení skutku podle § 173 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku jen v případě obviněného J. G. Státní zástupce totiž v neprospěch
tohoto obviněného podal odvolání i proti výroku o trestu s námitkami, že mu byl
uložen nepřiměřeně mírný trest, a s návrhem na zpřísnění trestu. Pokud Vrchní
soud v Olomouci považoval trest uložený obviněnému J. G. za nepřiměřeně mírný,
vyplývala tato vada výroku o trestu i z toho, že Krajský soud v Brně – pobočka
ve Zlíně nepovažoval útok uvedený v bodě 1 za čin spáchaný členy organizované
skupiny. K této vadě, kterou státní zástupce nevytýkal, ačkoli kvalifikaci
podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uplatnil v obžalobě, mohl Vrchní soud
v Olomouci přihlížet, protože šlo o vadu, která měla vliv na výrok o trestu,
který státní zástupce napadl v neprospěch obviněného J. G.
Jinak tomu ovšem je v případě obviněného J. N. Ani v jeho případě
státní zástupce nevytýkal vadu spočívající v tom, že útoku uvedeného v bodě 1
se dopustil jako člen organizované skupiny. Výrok o trestu státní zástupce
napadl ve prospěch obviněného J. N. s námitkami, že uložený trest je
nepřiměřeně přísný, a s návrhem na zmírnění trestu. Na výrok o trestu, který
státní zástupce napadl z důvodu nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, však
evidentně nemohla mít vliv vada výroku o vině spočívající v tom, že útok
uvedený v bodě 1 nebyl u obviněného J. N. posouzen jako čin spáchaný členem
organizované skupiny. K této vadě výroku o vině nemohl Vrchní soud v Olomouci u
obviněného J. N. přihlížet, protože uvedená vada nemohla ovlivnit uložený trest
jako trest nepřiměřeně přísný.
Pochybení Vrchního soudu v Olomouci, který ve vztahu k útoku uvedenému
v bodě 1 nesprávně použil kvalifikaci podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
u obviněného J. N., vyplynulo z toho, že Vrchní soud v Olomouci si náležitě
neujasnil význam odvolání podaného státním zástupcem diferencovaně v neprospěch
tohoto obviněného proti výroku o vině a zároveň v jeho prospěch proti výroku o
trestu.
Státní zástupce může odvolání podat jak v neprospěch obviněného (§ 247 odst. 1
tr. ř.), tak ve prospěch obviněného (§ 247 odst. 2 tr. ř.), přičemž v odvolání
vždy musí výslovně uvést, zda je podává, byť zčásti, ve prospěch nebo v
neprospěch obviněného (§ 249 odst. 2 tr. ř.). Tím pak je odvolací soud vázán,
jak pokud jde o rozsah přezkumné pravomoci (§ 254 odst. 1, 2 tr. ř.), tak pokud
jde o možnost změny rozsudku (§ 259 odst. 4 tr. ř.). Jestliže státní zástupce
podal ve prospěch obviněného odvolání proti výroku o trestu a namítl, že
uložený trest je nepřiměřeně přísný, pak odvolací soud nemůže z tohoto podnětu
přikročit ke zpřísnění právní kvalifikace činu z důvodu vady výroku o vině,
kterou státní zástupce nevytkl, byť odvolání proti výroku o vině jinak podal v
neprospěch obviněného.
I kdyby byl věcně opodstatněný závěr, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině
byl spáchán členy organizované skupiny, mohl Vrchní soud v Olomouci dát tomuto
závěru průchod v právní kvalifikaci činu podle § 173 odst. 2 písm. a) tr.
zákoníku jen v případě obviněného J. G.
Vrchní soud v Olomouci v obecné rovině výstižně charakterizoval
organizovanou skupinu jako sdružení nejméně tří osob s určitou dělbou úkolů
mezi jednotlivé členy, což dodává činnosti takového sdružení vyšší stupeň
plánovitosti a koordinovanosti a zároveň podstatně zvyšuje pravděpodobnost
úspěšného provedení činu. Problémem napadeného rozsudku je, že Vrchní soud v
Olomouci meritorně rozhodl na podkladě skutkových zjištění Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně, která v celém rozsahu přejal do nového výroku o vině.
Tato zjištění ale byla ohledně součinnosti obviněných koncipována tak, že z
nich nevyplývalo nic nad rámec běžného spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku. V těchto zjištěních byl zachycen jen vlastní průběh samotného
přepadení pobočky banky, avšak bez toho, že by v nich byla vyjádřena nějaká
vyšší forma součinnosti, která by zahrnovala širší kontext okolností
charakterizujících organizovanou skupinu, tj. vznik záměru přepadnout pobočku
banky, přípravná jednání zahrnující volbu způsobu provedení činu, opatření
prostředků k provedení činu, domluvu na tom, jak se bude každý z obviněných
podílet na provedení činu, případně další skutkové okolnosti odpovídající
znakům organizované skupiny. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně nezahrnul
do svých skutkových zjištění ta skutková tvrzení obžaloby, která měla
vyjadřovat, že v poměru mezi obviněnými šlo o organizovanou skupinu. Skutková
zjištění uvedená v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně nemohl
Vrchní soud v Olomouci měnit, protože si k tomu nevytvořil podmínky uvedené v §
263 odst. 7 tr. ř. V této spojitosti lze poznamenat, že státní zástupce v
podaném odvolání výslovně vyjádřil souhlas se skutkovými zjištěními Krajského
soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a s tím, že útok uvedený v bodě 1 výroku o vině
nebyl posouzen podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Za této situace tu je nesoulad mezi skutkovými zjištěními uvedenými v
novém výroku o vině a právní kvalifikací útoku uvedeného v bodě 1 s použitím
ustanovení § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť zjištění uvedená ve
skutkové části výroku nevyjadřují zákonný znak, podle něhož byl čin spáchán
členy organizované skupiny. Obvinění J. G. a J. N. tedy důvodně namítli
nesprávnost právního posouzení skutku podle § 173 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
Útok uvedený v bodě 2 výroku o vině posoudil Vrchní soud v Olomouci u
obviněných J. G. a J. N. i podle § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, a to
vzhledem ke zjištění, že poškozená A. H. utrpěla závažnou delší dobu trvající
poruchu duševního zdraví.
Podle zjištění soudů se jednalo o posttraumatickou stresovou poruchu, která
podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie významně
zasahuje do obvyklého způsobu života poškozené, neboť se demonstruje zejména
emočním ochromením, zvýšenou hladinou úzkosti a ostražitosti na ohrožující
podněty, poruchami spánku, výkyvy krevního tlaku, zrychlením srdeční akce,
psychogenní dechovou nedostatečností, nepotlačitelným nutkáním k vyhýbavému a
zabezpečovacímu chování, omezením volného pohybu na veřejnosti a celkovým
snížením osobní výkonnosti. Souhrn těchto omezení představuje velmi podstatný
zásah do obvyklého způsobu života poškozené, zvláště když u ní jde podle
znaleckého posudku o definitivní a nezvratné psychotrauma. Za tohoto stavu je
plně odůvodněný závěr, že poškozená utrpěla těžkou újmu na zdraví podle § 122
odst. 2 písm. i) tr. zákoníku. Námitkám obviněného J. N., že újma na zdraví
poškozené byla jen ublížením na zdraví podle § 122 odst. 1 tr. zákoníku, není
možné přisvědčit. Právní posouzení útoku uvedeného v bodě 2 výroku o vině s
použitím ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku evidentně je u
obviněného J. N. správné. Námitky obviněného J. N. proti tomuto posouzení jsou
zjevně neopodstatněné.
Vrchní soud v Olomouci posoudil útok uvedený v bodě 2 výroku o vině s
použitím ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku i u obviněného J. G.,
ačkoli tato právní kvalifikace nebyla u tohoto obviněného uplatněna v obžalobě,
v rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ani v odvolání státního
zástupce, které jinak bylo podáno v neprospěch obviněného J. G. proti výroku o
vině a trestu. Z hlediska přezkumné pravomoci odvolacího soudu nebyl zmíněný
postup Vrchního soudu v Olomouci z podnětu odvolání státního zástupce vyloučen,
ale jinak k němu nebyly splněny podmínky z hlediska věcné opodstatněnosti v
podobě souladu skutkových zjištění a právní kvalifikace.
Vrchní soud v Olomouci uznal obviněného J. G. v bodě 2 vinným i podle §
173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku na podkladě skutkových zjištění, která
převzal z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Tato zjištění
jsou ovšem konstruována tak, že společné jednání obviněných J. G. a J. N. se
týká znaků zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a že těžká újma na
zdraví poškozené A. H. jako znak uvedený v § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
je v příčinné souvislosti jen s jednáním obviněného J. N. Uvedená konstrukce
našla svůj výraz ve zjištění, které i Vrchní soud v Olomouci výslovně uvedl ve
skutkové části výroku o vině v bodě 2 a které spočívá v tom, že „v důsledku
jednání obviněného J. N. utrpěla poškozená posttraumatickou stresovou poruchu“.
Vznik posttraumatické stresové poruchy u poškozené tedy není podle uvedeného
zjištění v příčinné souvislosti se společným jednáním obou obviněných, ale jen
s jednáním samotného obviněného J. N. Při uvedeném skutkovém zjištění nemohl
Vrchní soud v Olomouci přičítat obviněnému J. G. těžkou újmu na zdraví
poškozené a kvalifikovat útok uvedený v bodě 2 u tohoto obviněného s použitím
ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Aby obviněný J. G. mohl být
uznán vinným podle tohoto ustanovení, muselo by být zjištěno, že těžká újma na
zdraví poškozené vznikla v příčinné souvislosti se společným jednáním obou
obviněných jako spolupachatelů. Takové zjištění však žádný ze soudů neučinil.
Teprve pokud by bylo zjištěno, že těžká újma na zdraví poškozené je v příčinné
souvislosti se společným jednáním obou obviněných, byly by namístě úvahy o
zavinění obviněného J. G. ve vztahu k tomuto následku. Zavinění obviněného J.
G. nelze dovozovat ve vztahu k následku, u něhož nebyla zjištěna příčinná
souvislost s jeho jednáním. Právní posouzení útoku uvedeného v bodě 2 s
použitím ustanovení § 173 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je tudíž u obviněného
J. G. nesprávné.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nemají žádný význam námitky obviněného J. N. proti tomu, že soudy mu nepřiznaly
status spolupracujícího obviněného. Tato otázka se nijak nevztahuje k právnímu
posouzení skutku, týká se pouze trestu co do jeho přiměřenosti a tím pádem
nespadá ani pod tu variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., která je vymezena jako „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (k tomu viz
č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl
uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na
trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud je dovolacím důvodem uložení trestu ve výměře mimo zákonnou
trestní sazbu, je třeba tím rozumět výměru uloženého trestu nejen mimo rozpětí
stanovené v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku, ale též
mimo modifikované rozpětí, které je důsledkem aplikace jiného ustanovení, např.
ustanovení o zákazu reformace in peius.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nemůže obstát v části, v
níž byl obviněnému J. N. uložen trest odnětí svobody na deset let, neboť je to
v rozporu se zákazem reformace in peius, jak je stanoven v § 259 odst. 4 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit
rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v
neprospěch obviněného. Pokud je odvolání státního zástupce podáno v neprospěch
i ve prospěch obviněného, pak je z hlediska změny výroku o trestu podstatné,
jak bylo odvolání státním zástupcem označeno ve vztahu k výroku o trestu.
Jestliže státní zástupce odvolání proti výroku o trestu označil za odvolání
podané ve prospěch obviněného, nemůže odvolací soud na jeho podkladě zpřísnit
uložený trest. To platí i v případě, že odvolání proti výroku o vině státní
zástupce podal v neprospěch obviněného.
V posuzované věci Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně uložil
obviněnému J. N. trest odnětí svobody na devět let a Vrchní soud v Olomouci z
podnětu odvolání státního zástupce, které bylo proti výroku o trestu podáno ve
prospěch obviněného, zpřísnil uložený trest tak, že obviněnému uložil trest
odnětí svobody na deset let. Zpřísnění trestu ovšem bylo z hlediska ustanovení
§ 259 odst. 4 tr. ř. vyloučeno. I kdyby tu jinak byly důvody ke zrušení výroku
o trestu, který uložil Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, mohl Vrchní soud
v Olomouci s ohledem na ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř. nově uložit trest
odnětí svobody opět jen ve výměře nejvýše devíti let. Překročení této horní
hranice rozpětí, do kterého mohla spadat výměra nově uloženého trestu, bylo
citovaným ustanovením vyloučeno.
Dovolání obviněného J. N. zaměřené proti výroku o trestu, který mu
uložil Vrchní soud v Olomouci, je z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. h)
tr. ř. důvodné kvůli rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř.
Námitky obviněného J. N. proti tomu, že mu soudy – na rozdíl od
státního zástupce v podané obžalobě – nepřiznaly postavení spolupracujícího
obviněného a že mu neuložily trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby s
použitím ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jsou zjevně neopodstatněné. Svůj
postup v otázce postavení obviněného soudy přijatelně vysvětlily v odůvodnění
obou rozsudků. K tomu lze jen dodat, že mezi hledisky kumulativně stanovenými v
§ 178a odst. 1 tr. ř. jsou také osoba obviněného a okolnosti případu, zejména
zda a jakým způsobem se obviněný podílel na spáchání trestného činu, k jehož
objasnění se zavázal, a jaké následky svým jednáním způsobil. Osoba obviněného
je výrazně charakterizována jeho mnohonásobnou recidivou, přičemž naposledy byl
odsouzen ve věci Okresního soudu v Přerově sp. zn. 5 T 161/2009 pro trestný čin
loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve
znění pozdějších předpisů) k trestu odnětí svobody na čtyři roky, který vykonal
dnem 11. 6. 2013. Posuzovanou trestnou činnost tedy spáchal krátce po
propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Z okolností případu
vystupuje do popředí zejména to, že i když obviněný nebyl iniciátorem ani
organizátorem činu uvedeného v bodě 1 výroku o vině, významně se podílel na
jeho spáchání jako jeho přímý vykonavatel jednáním spočívajícím ve vniknutí do
pobočky banky, v napadení dvou jejích pracovnic a v odnětí peněžní hotovosti z
jejich dispozice, přičemž následně participoval rovným dílem s ostatními
spoluobviněnými na výtěžku z tohoto činu. Zákonná hlediska vymezená v
ustanovení § 178a odst. 1 tr. ř. jako „osoba obviněného“ a „okolnosti případu“
tedy neumožňují považovat obviněného J. N. za spolupracujícího obviněného. Tím
pádem je u něho vyloučena aplikace ustanovení § 58 odst. 4 tr. zákoníku o
mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici sazby.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže v
rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
O chybějící nebo neúplný výrok se jedná tehdy, když soud v rozhodnutí
nevyčerpal v celém rozsahu to, co bylo předmětem jeho rozhodnutí. K ničemu
takovému v posuzované věci nedošlo.
Obviněný J. N. spatřoval vadu napadeného rozsudku v tom, že „v
rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok o tom, zda se ukládá souhrnný trest
nebo úhrnný trest nebo společný trest za pokračující trestnou činnost“.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci je koncipován tak, že
obviněný J. N. byl uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, 2 písm.
a), b) tr. zákoníku, tedy jedním trestným činem. Nepřicházelo vůbec v úvahu,
aby v takovém případě byl ukládán úhrnný trest podle § 43 odst. 1 tr. zákoníku
nebo souhrnný trest podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku, protože ty se ukládají za
více trestných činů, tj. za souběh, a nikoli za jeden trestný čin. To platí i v
případě, kdy se trestný čin skládá z více dílčích útoků a kdy se jedná o
pokračování v trestném činu (§ 116 tr. zákoníku). V úvahu nepřicházelo ani to,
aby obviněnému byl uložen společný trest podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku.
Společný trest se sice ukládá za pokračující trestný čin, avšak za situace, kdy
o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu již bylo pravomocně
rozhodnuto. Tato podmínka společného trestu evidentně nebyla splněna.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je
dovolání obviněného J. N. zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
V posuzované věci byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. uplatnitelný ve variantě, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému
rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Prostřednictvím citovaného ustanovení obviněný J. N. napadl výrok, jímž
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání.
Zmíněná varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
je vázána na některý z dalších dovolacích důvodů, které se vztahují k rozsudku
Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako součásti řízení předcházejícího
napadenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. V tomto ohledu šlo o dovolací
důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Z vázanosti dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. na jiný dovolací důvod vyplývá, že pokud
je dovolání obviněného J. N. v části zaměřené proti rozsudku Krajského soudu v
Brně – pobočka ve Zlíně zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., pak je zjevně neopodstatněné i z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Závěrem k podaným dovoláním
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto
usnesení, Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, zrušil také všechna další
obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodne o odvoláních podaných proti
rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně. Při tom se bude řídit mimo
jiné ustanoveními o zákazu reformace in peius (§ 259 odst. 4 tr. ř., § 265s
odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu