7 Tdo 1479/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince
2008 o dovolání obviněného L. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze
dne 3. 7. 2008, sp. zn. 6 To 232/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu
v Karviné pod sp. zn. 3 T 130/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 16. 4. 2008, pod sp. zn. 3 T
130/2007, byl obviněný L. P. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem
návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 201
odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle § 58 odst.
1, § 59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební
dobu jednoho roku a tří měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu
byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na dobu dvou let.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání proti výroku
o vině a trestu. Toto odvolání bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne
3. 7. 2008, sp. zn. 6 To 232/2008, zamítnuto podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný L. P. řádně a včas podaným dovoláním.
Obviněný L. P. dovolání směřuje do výroku o vině a trestu a uplatňuje důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dle jeho názoru oba soudy chybně
interpretovaly ust. § 201 odst. 1 tr. zák., konkrétně tu část objektivní
stránky skutkové podstaty tr. činu, která hovoří o stavu vylučujícím
způsobilost. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 874/2007.
Cituje tu část odůvodnění rozhodnutí, podle které údaj o hodnotě alkoholu v
krvi řidiče je spolehlivým údajem tehdy, pokud bylo množství alkoholu v krvi
řidiče zjištěno lékařským vyšetřením krve, a to jak Widmarkovou metodou, tak
metodou plynové chromatografie. Poukazuje na to, že v jeho případě nebyla
krevní zkouška provedena vůbec a soud měl k dispozici pouze výsledky orientační
dechové zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 z produkce společnosti D. Je
všeobecně známo, že tento přístroj neměří hladinu alkoholu v krvi, nýbrž pouze
detekuje těkavé redukující látky obsažené v dechu vyšetřovaného. Současná věda
nezná žádnou exaktní metodu, kterou by bylo možné z výsledků orientační dechové
zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 zjistit hladinu alkoholu v krvi
vyšetřovaného. Obviněný poukazuje i na vyjádření znalců a na znalecké posudky z
jiné trestní věci, kterými tento závěr doložil a uvádí, že odvolací soud
neakceptoval jeho návrh na provedení důkazu novým znaleckým posudkem, který by
byl vypracován Ústavem soudního lékařství a toxikologie v Brně. V trestním
řízení opatřený znalecký posudek RNDr. S. je údajně zcela v rozporu s doposud
uznávanou toxikologickou praxí a dlouhodobě akceptovanými právními stanovisky.
Tímto postupem, dle názoru obviněného, soudy obou stupňů porušily ustanovení §
2 odst. 5 tr. ř., kdy je nutno interpretovat dikci skutkové podstaty trestného
činu ohrožení pod vlivem návykové látky týkající se textu „ve stavu vylučujícím
způsobilost“, pokud jde o ovlivnění alkoholem tak, že se musí jednat minimálně
o 0,8 promile alkoholu v krvi řidiče, kterážto hodnota je zjištěna lékařským
vyšetřením krve, a to výlučně metodou Wirdmarkovou a metodou plynové
chromatografie v souladu s metodickým pokynem MZ ČR (viz Věstník MZ ČR č.
7/2006). Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil, jakož i
rozsudek soudu I. stupně, a vrátil věc Okresnímu soudu v Karviné k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že dovolání je formálně opřené o ust. § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Uvádí, že z obsahového hlediska lze pod deklarovaný dovolací důvod
podřadit pouze námitky obsažené v závěru dovolání, kde podatel provádí vlastní
výklad objektivního znaku skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1
tr. zák. „ve stavu vylučujícím způsobilost“. Tyto námitky však v žádném případě
nelze považovat za důvodné, neboť součástí znaků skutkové podstaty trestného
činu dle § 201 odst. 1 tr. zák. není nějaká konkrétní hladina alkoholu v krvi
pachatele a samozřejmě ani stanovení způsobu, jakým by měla být tato hladina
zjišťována. Těžiště uplatněných námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění,
když dle názoru obviněného nebylo možno závěr o jeho vině určit na podkladě
výsledků dechové zkoušky, kterou bylo v jeho dechu zjištěno 1,94 promile
alkoholu, a znaleckého posudku RNDr. M. S., Ph.D., podle kterého se hladina
alkoholu v krvi obviněného pohybovala kolem hodnoty zjištěné dechovou zkouškou. Zásah dovolacího soudu do skutkových zjištění by byl možný jen v případě tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými zjištěními a právním posouzením věci,
přičemž by bylo navíc nutné, aby tento rozpor obviněný učinil součástí svých
dovolacích námitek. Je nutno uvést, že závěr o vině trestným činem ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. není v případě řidiče
motorového vozidla vyloučen ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně
(tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče
v době jízdy. Závěr o tom, že se pachatel nacházel ve stavu vylučujícím jeho
způsobilost k řízení vozidla, lze v takovém případě učinit na podkladě jiných
důkazů. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských zpráv či znaleckého posudku, může
být jedním ze souhrnu důkazů, též i výsledek dechové zkoušky, zejména pokud
byla tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství
požitého alkoholu (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 5 Tz
202/99). Výsledky dechové zkoušky a jejich interpretace ve znaleckém posudku
nebyly důkazem jediným, když soud měl k dispozici též protokol o lékařském
vyšetření, podle kterého obviněný v kritické době jevil poruchy
psychosenzomotorických funkcí (např. nejistota při chůzi). Za této situace
nelze hovořit o takové nedostatečnosti důkazního řízení, aby bylo možno dovodit
existenci extrémního rozporu vykonaných skutkových zjištění a právního
posouzení věci. Odvolatel ostatně existenci takového extrémního rozporu ani
výslovně nenamítl, když jeho argumentace vychází z předpokladu, že je
kategoricky vyloučeno učinit závěr o vině pachatele trestným činem ohrožení pod
vlivem návykové látky podle § 201 odst. 1 tr. zák. v případě, že hladina
alkoholu v krvi pachatele nebyla stanovena Widmarkovou metodou nebo metodou
plynové chromatografie. Takové tvrzení však odporuje zásadě, podle které za
důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci (§ 89 odst. 2 tr.
zák.), přičemž zákon nestanoví, že by určitá skutečnost mohla být prokázána
pouze určitým druhem důkazního prostředku. Na základě zhodnocení obsahu
dovolání dospěl státní zástupce k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné
a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky o něm podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. rozhodl tak, že se odmítá a současně navrhl, aby takto bylo podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání souhlasil i pro případ jiného nežli výše navrhovaného
rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z důvodu § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., ale některé jeho konkrétní námitky neodpovídají zcela tomuto
důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího
soudu.
Uplatněné dovolací námitky směřují zčásti do oblasti skutkových závěrů.
Obviněný totiž soudům vytýká neúplné důkazní řízení (že nebyly provedeny
důkazy, a to zejména nový znalecký posudek, který by byl vypracován Ústavem
soudního lékařství a toxikologie v Brně) a nesprávné hodnocení důkazů
(především orientační dechové zkoušky provedené přístrojem Alcotest 7410 a
znaleckého posudku z odvětví toxikologie).
Jeho stěžejní námitka spočívá na tom, že nebylo opatřenými důkazy dostatečně
prokázáno naplnění zákonného znaku trestného činu, a to stavu vylučujícího
způsobilost. Tato námitka sama o sobě založila přezkumnou povinnost dovolacího
soudu, i když ji ovšem obviněný spojil s odůvodněním, že k závěru o naplnění
zákonných znaků trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky dle § 201
odst. 1 tr. zák. je možné dospět pouze na základě lékařského vyšetření krve, a
to výlučně metodou Widmarkovou nebo metodou plynové chromatografie jako
jediného spolehlivého způsobu zjištění alkoholu v krvi.
Podle poznatků lékařské vědy není žádný, tedy ani nadprůměrně disponovaný řidič
motorového vozidla, schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina
alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg (1 promile). Ovlivnění alkoholem snižuje
způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič pak není schopen
správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v
dopravním provozu. Pro trestní odpovědnost je důležité, k jak výraznému snížení
těchto schopností došlo vlivem požitého alkoholu (nebo jiné návykové látky).
Uvedené Nejvyšší soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn.
5 Tdo 874/2007, na které obviněný také poukazuje v dovolání. V tomto usnesení
se ale uvádí, že „Widmarkovou, resp. metodou plynové chromatografie, bylo
spolehlivě zjištěno, že v krvi má 0,81 promile alkoholu“. Toto konstatování
Nejvyššího soudu o spolehlivém údaji o hodnotě alkoholu v krvi ale pouze
znamená, že v případě řešeném uvedeným usnesením byl tento údaj zjištěn
spolehlivě již toliko uvedenou metodou, když pachatel neodmítl podrobit se
odběru krve k vyšetření. V žádném případě z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu
nevyplývá, že pouze Widmarkova metoda nebo metoda plynové chromatografie, jako
spolehlivě určující hladinu alkoholu v krvi, můžou být jediným důkazem, na
jehož základě lze posuzovat způsobilost k výkonu činností uvedených v § 201
odst. 1 tr. zák., jak se toho obviněný domáhá dovoláním. Takovýto výklad by
nejen zcela popřel základní zásady dokazování v trestním řízení, ale ve své
podstatě by pouhým odmítnutím odběru krve umožnil osobám, které řídí motorová
vozidla pod vlivem alkoholu (nebo vykonávají zaměstnání nebo činnost ve smyslu
§ 201 odst. 1 tr. zák.), vyhnout se trestní odpovědnosti.
Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval, trestní stíhání obviněného řidiče
motorového vozidla pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §
201 tr. zák. není vyloučeno ani v případě, jestliže se nepodařilo objektivně
(tj. odběrem a vyšetřením krve) zjistit přesné množství alkoholu v krvi řidiče
v době jízdy. Citované ustanovení totiž podmiňuje trestní odpovědnost nikoli
určitou hladinou alkoholu v krvi, ale stavem, který vylučuje způsobilost k
výkonu zaměstnání nebo k jiné činnosti, při nichž by mohl pachatel ohrozit
život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku. Na takový stav
lze sice usuzovat především z množství (hladiny) alkoholu v krvi řidiče, ale
není-li tento údaj k dispozici, je možné a nutné stav vylučující způsobilost
vyvodit ze souhrnu ostatních okolností, za nichž byla jízda řidiče motorového
vozidla uskutečněna, např. z druhu a množství alkoholických nápojů požitých
před jízdou řidičem, z doby kdy k požití došlo, ze způsobu jízdy, z celkového
chování řidiče před nehodou i po ní apod. Vedle svědeckých výpovědí, lékařských
zpráv či znaleckého posudku může být jedním ze souhrnu důkazů (byť nikoli
jediným), jimiž lze prokázat stav vylučující způsobilost pachatele k výkonu
činnosti podle § 201 tr. zák., též výsledek dechové zkoušky, zejména pokud byla
tato zkouška provedena přístrojem, který umožňuje kvantifikovat množství
požitého alkoholu. Výsledek dechové zkoušky není možné bez dalšího odmítnout
jen z důvodu, že přístroj, kterým byla zkouška provedena, je zatížen určitou
nepřesností, pokud výsledek odpovídá ostatním důkazům.
Obdobné závěry jsou ostatně obsaženy i ve výše uvedeném usnesení Nejvyššího
soudu sp. zn. 5 Tdo 874/2007, na které obviněný sice odkazuje, ale tyto závěry
pomíjí. Nejvyšší soud zde totiž uvedl, že důkazem o míře ovlivnění obviněného
alkoholem a snížení jeho řidičských schopností mohou být např. svědecké
výpovědi spolujezdců, zasahujících policistů a lékařů, kteří prováděli klinické
vyšetření, jakož i svědecké výpovědi o chování obviněného, eventuelně o jeho
způsobu jízdy. Tyto závěry Nejvyššího soudu vychází ze skutečnosti, že zákon
nestanoví jakými důkazními prostředky má být stupeň ovlivnění pachatele
alkoholem zjištěn, když podle § 89 odst. 2 tr. ř. za důkaz může sloužit vše, co
může přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké
posudky, věci a listiny … V praxi je stupeň ovlivnění pachatele obvykle
zjišťován dechovou zkouškou, krevní zkouškou nebo zkouškou moči. Tyto metody
umožňují zjištění stupně ovlivnění alkoholem, ale jejich použití je podmíněno
součinností pachatele.
Obviněný L. P. se podrobil dechové zkoušce a bezprostředně po činu byla tímto
způsobem u něj naměřena orientační hodnota 1,94 g/kg alkoholu v krvi. Odběr
krve již obviněný odmítl. Při dodání obviněného k lékařskému vyšetření byla u
něj naměřena asi 2 hodiny po činu stejnou dechovou zkouškou hodnota 1,48 g/kg.
Z protokolu o lékařském vyšetření, kde podle záznamu obviněný „dle rady
právníka“ odmítl odběr krve, ale vyplývá, že byl nejistý při chůzi i při chůzi
po čáře a jeho dech páchl alkoholem. Svědek nstržm. Š. K., který byl členem
hlídky Policie ČR provádějící dne 21. 7. 2007 dopravní kontrolu a zadržení
obviněného, si u hlavního líčení již na okolnosti případu nevzpomínal pro
odstup času a množství obdobných případů. Proto se odvolal na obsah jím
zpracovaného úředního záznamu o události. Z tohoto záznamu vyplývá, že k
dechové zkoušce došlo pro důvodné podezření z požití alkoholického nápoje před
jízdou, a to vzhledem k zápachu z dechu a setřelé řeči.
Vzhledem k odmítnutí odběru krve obviněným bylo opatřeno odborné vyjádření
RNDr. P. K., CSc. (Ústav soudního lékařství – toxikologická laboratoř Ostrava –
Poruba), podle kterého se hladina alkoholu v krvi L. P. mohla pohybovat v
oblasti středního stupně opilosti (1,5 – 2,00 g/kg), projevující se m. j.
výrazným zpomalením tělesných výkonů na mozkové podněty. Postižení motorických
funkcí podmiňuje nejistou až vrávoravou chůzí, tj. příznaky středního stupně
opilosti, které byly u obviněného zjištěny při lékařském vyšetření. Přesto soud
I. stupně rozhodl ještě o přibrání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví
toxikologie, RNDr. M. S., která dospěla v podstatě ke stejným závěrům. Na
základě těchto skutečností dospěly proto soudy ke správnému závěru, že obviněný
řídil motorové vozidlo „ve stavu vylučujícím způsobilost“ a tento v dovolání
namítaný znak skutkové podstaty trestného činu podle § 201 odst. 1 tr. zák. byl
naplněn. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení
skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Proto Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš