7 Tdo 1486/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2008 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci
ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, který rozhodoval jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 1/2004, t a k
t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004,
byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1,
odst. 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a byl odsouzen za tento
trestný čin a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst.
4 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne
22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35
odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti
měsíců. Podle § 39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem činnosti nákup, prodej a
skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a provozování čerpacích stanic s
palivy a mazivy, a dále v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních
společnostech na dobu osmi let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 35 T 2/2003, jenž nabyl
právní moci dne 22. 4. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Obviněný spáchal trestný čin tím, že (zkráceně) jako jednatel K. N., spol. s r.
o., se sídlem O., D., a současně jednatel a společník N. N., spol. s r. o., se
sídlem O., D., v souvislosti s dovozy pohonných hmot ze zahraničí, které
realizoval v rámci podnikání K. N., ve snaze dosáhnout propuštění zboží do
volného oběhu v tuzemsku, aniž by přitom musel dovozce uhradit celní dluh,
inicioval bezdůvodně a bez jakéhokoliv protiplnění poskytnutí ručení ze strany
společnosti N. N. a v této souvislosti nechal předložit Celnímu úřadu v Novém
Jičíně za společnost N. N., v řízení o jejím uznání jako ručitele pro zajištění
celního dluhu ve smyslu ustanovení § 260 celního zákona č. 13/1993 Sb., v tehdy
platném znění, dne 21. 12. 1999 druhým jednatelem této obchodní společnosti J.
K. podepsanou žádost o uznání osoby ručitele ze dne 20. 12. 1999 spolu s
„Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 16. 12. 1999 a
dne 27. 6. 2000 pak opět druhým jednatelem této obchodní společnosti J. K.
podepsanou další žádost o uznání osoby ručitele ze dne 23. 6. 2000 spolu s
„Přehledem o majetku, závazcích a jmění“ této společnosti ke dni 23. 6. 2000,
ač věděl, že se jedná o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci
společnosti N. N., která byla nesolventní a hospodařila z půjček, poskytnutých
nejprve fyzickou osobou K. T. E. a později společnosti K. N., které nebyla
schopna uhradit, čímž dosáhl toho, že Celním úřadem v Novém Jičíně bylo vydáno
dne 31. 1. 2000 pod j. č. 5111/99 rozhodnutí o povolení pro N. N. vystavovat
záruční listiny a poskytovat individuální zajištění celního dluhu v působnosti
Celního úřadu Nový Jičín do výše 10.000.000,- Kč pro režim tranzitu a do výše
15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, s dobou platnosti do 31.
7. 2000 a poté dne 3. 7. 2000 pod j. č. 2672/00 další rozhodnutí o povolení pro
N. N. vystavovat záruční listy a poskytovat individuální zajištění celního
dluhu v působností Celního úřadu Nový Jičín do výše 5.000.000,- Kč pro režim
tranzitu a 15.000.000,- Kč pro jiné operace než režim tranzitu, a následně v
období od 13. 6. 2000 do 6. 9. 2000 podal za dovážející K. N. prostřednictvím
celních deklarantů celní prohlášení na dovoz zboží ze zahraničí s návrhem na
jeho propuštění do volného oběhu v tuzemsku v rozsahu 36 dovozů, které se
týkaly rozhodnutí v celním řízení popsaných ve výroku o vině tohoto rozsudku, u
nichž jako ručitel celního dluhu vystupovala N. N. a příslušné záruční listiny
ke každému z těchto dovozů byly vydány dle jeho požadavků a byly akceptovány
Celním úřadem v Novém Jičíně, a takto jednal s vědomím, že dovozce spol. K. N.
není schopna platit celní dluhy řádným způsobem ve stanovených ani
prodloužených lhůtách splatnosti a rovněž plnit objektivně nebyla schopna
společnost N. N., po níž byla úhrada celního dluhu bezúspěšně požadována, čímž
vznikla českému státu, zastoupenému Celním úřadem v Novém Jičíně, škoda ve výši
17.119.668,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání proti výroku o vině i trestu.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007,
odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., neboť se domnívá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný
především namítal, že subjektivní stránka trestného činu podvodu nebyla v
řízení před soudy obou stupňů prokázána. Navíc podle něj jednání popsané ve
výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ani neobsahuje skutečnost, že by
jednal v úmyslu ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatit tím, že
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti. Poukázal na to, že
podvodný úmysl byl údajně pojat podáním první žádosti o uznání osoby ručitele.
Obviněný však namítal, že v hlavním líčení bylo prokázáno, že by žádost
adresovanou Celnímu úřadu v Novém Jičíně psal, podepsal, doručil nebo nechal
doručit. Ani u druhé žádosti nebylo prokázáno, že by ji psal, podepsal, doručil
nebo nechal doručit. Podotkl, že závazky týkající se celních dluhů vyplývající
z povolení č. j. 5111/99 byly společností K. N. ve lhůtách zaplaceny. Tato
skutečnost se podává i z druhé žádosti o uznání osoby ručitele, která byla
Celním úřadem akceptována. Předložením důkazů bylo dále v dovolacím řízení
prokázáno, že společnost N. N. poskytovala kromě společnosti K. N. individuální
zajištění celního dluhu i jiným subjektům. Soudy obou stupňů podle obviněného
nevzaly v úvahu, že K. N. v rámci svého předmětu podnikání obchodovala
pohonnými hmotami, které dovážela do ČR, a to ještě předtím, než závazek ručení
za celní dluhy převzala N. N. I v této době K. N. své závazky vyplývající z
jednotlivých JCD platila. Obviněný uvedl, že soudu předložil důkazy, že od 21.
3. do 4. 7. 2000 (tedy i v době uvedené ve výroku o vině rozhodnutí soudu
prvního stupně) K. N. uskutečnila 84 dovozů pohonných hmot, kdy byl celní dluh
rovněž zajištěn N. N. a celní dluhy z jednotlivých JCD byly uhrazeny. Obdobně i
po době ve výroku o vině uvedené (6. 9. 2000) v období od 8. 9. do 27. 9. 2000
bylo uskutečněno 12 dovozů bez ručení N. N., kdy celní dluh byl společností K.
N. v plné výši zaplacen. Tyto skutečnosti však soudy obou stupňů nevzaly v
úvahu. Navíc bylo podle obviněného prokázáno, že dlužník K. N. na dlužná celní
rozhodnutí alespoň částečně plnil a tím celní dluhy částečně plnil. Obviněný
namítal, že až po vydání druhého povolení vznikly na straně K. N. překážky,
které bránily dlužníkovi splnit závazek vyplývající z jednotlivých celních
rozhodnutí. Tyto okolnosti nemohl obviněný předvídat. Podle obviněného není
pravdivé tvrzení soudů, že svědek JUDr. P. potvrdil výpověď svědka K. V tomto
směru soudy výpověď svědka P. zkreslily. Podle názoru obviněného tedy nebyl
naplněn zákonný znak subjektivní stránky trestného činu podvodu, který
vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již na samém počátku jednání, v daném
případě tedy v době podání první žádosti o uznání osoby ručitele, tedy dne 20.
12. 1999, jednal v podvodném úmyslu celní dluhy neplatit. V závěru dovolání
obviněný popsal předchozí průběh trestního stíhání.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 1 To 31/2007, ve spojení
s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 50 T 1/2004,
a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že námitky obviněného, podle kterých se na předložení žádostí uvedených
v tzv. skutkové větě celnímu úřadu nijak nepodílel, jsou výlučně skutkového
charakteru a deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Pod deklarovaný dovolací důvod lze podle státního
zástupce podřadit námitky týkající se subjektivní stránky trestného činu, i
když obviněný i v této souvislosti uvádí, že mu některé skutečnosti „nebyly
prokázány“, a fakticky polemizuje s některými skutkovými zjištěními uvedenými v
tzv. skutkové větě. Státní zástupce je přesvědčen, že tzv. skutková věta
obsahuje okolnosti odpovídající všem zákonným znakům trestného činu podvodu
podle § 250 tr. zák. včetně jeho subjektivní stránky. Není zde sice výslovně
vyjádřen úmysl směřující k obohacení určitého subjektu, z obsahu skutkové věty
však nepochybně vyplývá, že úmysl obviněného směřoval k obohacení K. N. spol. s
r.o., které byl umožněn dovoz pohonných hmot bez zaplacení cla. V této
souvislosti státní zástupce dodal, že obohacením ve smyslu § 250 tr. zák. se
rozumí nejenom rozšíření majetku pachatele nebo jiné osoby, ale též ušetření
nákladů, které by jinak byly z tohoto majetku vynaloženy. Tvrzení obviněného o
tom, že v období „mezi“ (má patrně na mysli období mezi podáním obou žádostí)
byly celní dluhy řádně hrazeny, nemá podle státního zástupce plnou oporu v
obsahu soudních rozhodnutí. Nalézací soud na str. 16 svého rozhodnutí
konstatuje, že i v období před podáním druhé žádosti ze dne 23. 6. 2000 byly
některé celní dluhy placeny se značným prodlením po lhůtě splatnosti, přičemž
ve dvou případech nebylo uhrazení dluhu celním úřadem „dohledáno“ vůbec. Bez
ohledu na tuto okolnost není uvedené tvrzení obviněného způsobilé zpochybnit
závěr o existenci subjektivní stránky trestného činu na straně obviněného. U
některých typů podvodného jednání je dosti časté, že pachatel zpočátku plní
svoje závazky vůči poškozenému subjektu, aby tak získal důvěru poškozeného. V
této souvislosti státní zástupce konstatoval, že je poněkud zarážející, že s
ohledem na zmíněné závady při hrazení celních dluhů v období po vydání prvního
povolení bylo druhé povolení ze dne 31. 7. 2000 vůbec vydáno. Pokud by ovšem
již před tímto datem nebyly celní dluhy hrazeny vůbec, obviněný by s vydáním
povolení zřejmě počítat nemohl. Otázka částečné úhrady celních dluhů uvedených
v tzv. skutkové větě je z hlediska existence subjektivní stránky trestného činu
irelevantní. Šlo pouze o celkem zanedbatelnou část z dlužné částky (741.902,-
Kč), přičemž ve 22 případech nebylo uhrazeno nic nebo jen symbolické částky ve
výši několika desítek korun, v dalších případech pak většinou částky
odpovídající cca jedné desetině celního dluhu. Podle zjištění nalézacího soudu
při tom i tyto částky byly uhrazeny až po urgencích celního úřadu. Dodatečnou
úhradu částky 741.902,- Kč tedy lze posuzovat toliko jako částečnou náhradu
škody, která vznikla již momentem propuštění zboží do volného oběhu bez
uhrazení celního dluhu nebo jeho řádného zajištění.
Skutečnost, že v některých
stadiích trestního stíhání byl žalovaný skutek právně kvalifikován jako trestný
čin zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2, 4 tr. zák., je
podle státního zástupce sama o sobě z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. irelevantní. Námitky týkající se nepředvídatelného
zhoršení ekonomické situace společnosti K. N., ke kterému mělo dojít až po 3. 7. 2000, jsou výlučně skutkového charakteru a nelze k nim při rozhodování o
dovolání přihlížet. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolací námitky
obviněného P. K. zčásti neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu,
zčásti jde o námitky zjevně nedůvodné.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného spočívá z velké části na
námitkách skutkové povahy, když namítal, že jednání popsané ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně nebylo prokázáno. Těmito námitkami se dovolací
soud s ohledem na shora citované nezabýval, neboť nenaplňují dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle § 265b tr.
ř. Za takovéto námitky je třeba považovat tvrzení obviněného, že v hlavním
líčení nebylo prokázáno, že by žádosti adresované Celnímu úřadu v Novém Jičíně
psal, podepsal, doručil nebo nechal doručit. Je zřejmé, že těmito námitkami
obviněný popírá skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně, přičemž je nutné podotknout, že podpis obou žádostí není
obviněnému kladen za vinu, když v obou případech žádosti podepsal J. K. a
obviněný je nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně. Pod uplatněný
dovolací důvod nespadají ani námitky, že v období mezi uvedenými žádostmi byly
závazky stran celních dluhů placeny, o čemž údajně svědčí také skutečnost, že
byla celním úřadem akceptována také druhá žádost o uznání společnosti N. N.
jako ručitele pro zajištění celního dluhu. V této souvislosti obviněný zcela
pomíjí skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, že společnost K. N. ani
společnost N. N. nebyly schopny platit celní dluh řádně ani v prodloužené lhůtě
splatnosti, když navíc je zřejmé, že neuhrazením celního dluhu v celkem 36
případech popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vznikla
českému státu škoda ve výši 17.119.668,- Kč. Namítaná částečná úhrada celních
dluhů uvedených v tzv. skutkové větě, byla jak vyplývá z provedeného dokazování
provedena až po urgencích celního úřadu, a to v pouze zanedbatelné částce
741.902,- Kč, kterou lze považovat toliko za částečnou náhradu již vzniklé
škody. Pokud jde o námitku, že další obviněným zmiňované dovozy uskutečněné bez
ručení společnosti N. N., byly v plné výši placeny, je tato v dovolacím řízení
zcela bez významu. Stejně jako námitka obviněného, že soudy údajně zkreslily
výpověď svědka JUDr. P. Námitkou skutkového charakteru je námitka, že až po 3.
7. 2000 mělo dojít ke zhoršení ekonomické situace společnosti K. N., což
obviněný nemohl předpokládat. Nejvyšší soud se nezabýval ani tou částí
dovolání, ve které obviněný popisuje průběh celého trestního řízení.
Je zřejmé, že těmito námitkami obviněný nenapadá správnost hmotně právního
posouzení skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů, ale správnost
postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a tedy
i úplnost provedeného dokazování, správnost hodnocení důkazů a v důsledku toho
i správnost a úplnost skutkového stavu. Obviněný těmito námitkami namítá
porušení procesně právních zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6
tr. ř. a domáhá se zjištění jiných, pro něj příznivějších, skutkových
okolností, resp. změny skutkových zjištění učiněných soudy, nabízí k posouzení
svoji verzi průběhu skutkového děje, přičemž teprve sekundárně v závislosti na
takto dosažené změně skutkových zjištění by pak mělo podle něj dojít i ke změně
právního posouzení skutku. Takovými námitkami však obviněný deklarovaný důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod podle § 265b tr. ř. zjevně
nenaplnil. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku
vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním
líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s rozhodnutími Ústavního soudu a svou konstantní
judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí instancí, určenou
ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí. Dovolací soud je na podkladě
zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z důvodů
taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný přezkum
skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně, nefiguruje.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud
mezi nimi neshledal extrémní rozpor, který by jediný mohl odůvodnit zásah do
skutkového děje v řízení o dovolání. Konečně existenci takového rozporu ani
obviněný nenamítá.
Za právně relevantní bylo z dovolání možno považovat tu část, kde obviněný
uvádí, že nebyl naplněn zákonný znak subjektivní stránky trestného činu
podvodu, který vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již na samém počátku
jednání, v daném případě tedy v době podání první žádosti o uznání osoby
ručitele, tedy dne 20. 12. 1999, jednal v podvodném úmyslu celní dluhy
neplatit. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval, ačkoli značná část argumentů
podporujících tuto námitku spočívá v polemice se skutkovými zjištěními soudů
obou stupňů, ale shledal tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
Podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. se trestného činu podvodu dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím
majetku škodu velkého rozsahu. Jde o trestný čin úmyslný.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel buďto chtěl porušit nebo
ohrozit zájem chráněný trestním zákonem /úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr.
zák./, nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, s tím byl srozuměn /úmysl nepřímý podle
§ 4 písm. b) tr. zák./.
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je
závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí
zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného
dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen
nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného
myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů
chráněných trestním zákonem.
Se závěrem soudů o zavinění ve formě úmyslu přímého podle § 4 písm. a) tr. zák.
se Nejvyšší soud ztotožnil. Tento právní závěr vyplývá již ze samotné skutkové
věty rozsudku soudu prvního stupně, že obviněný jako jednatel společnosti K. N.
a jednatel a společník společnosti N. N. s dostatečným přehledem o ekonomické
situaci obou společností a s vědomostí o postupu celního řízení i s podmínkami
pro propuštění dováženého zboží do oběhu, využil svého postavení ve společnosti
N. N., inicioval a nechal předložit Celnímu úřadu v Novém Jičíně žádosti a
uvedl zaměstnance celního úřadu v omyl úmyslným sdělováním nepravdivých údajů o
majetkové situaci společnosti N. N. v žádostech o jejím uznání za ručitele
(ačkoli věděl, že se jedná o zcela nepravdivé informace o ekonomické situaci
společnosti N. N., která byla nesolventní a hospodařila z půjček). V důsledku
tohoto jednání bylo propuštěno zboží do volného oběhu, aniž došlo k řádnému
zajištění celního dluhu, přičemž obviněný takto jednal v úmyslu směřujícím ke
způsobení škody spočívající v neuhrazení celního dluhu, neboť takto jednal s
vědomím, že dovozce společnost K. N. není schopna platit celní dluhy řádným
způsobem ve stanovených ani prodloužených lhůtách splatnosti a rovněž plnit
objektivně nebyla schopna společnost N. N. Nejvyšší soud tedy konstatuje, že
skutek tak, jak je popsán ve shora citované skutkové větě výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, naplňuje obviněným namítanou subjektivní stránku
skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Z obsahu skutkové
věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jednoznačně vyplynul závěr, že
obviněný byl od počátku veden úmyslem celní dluhy neplatit, a tak ke škodě
cizího majetku společnost K. N. obohatit tím, že jiného uvede v omyl, čímž
způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Námitka obviněného ohledně
absence subjektivní stránky trestného činu je tedy zjevně neopodstatněná.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti
Nejvyšší soud shledal, že soudy dospěly ke správnému závěru o naplnění
subjektivní stránky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. Nejvyšší soud
proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné, když námitku obviněného ohledně zavinění shledal
neopodstatněnou a další námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. neodpovídaly.
Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš