7 Tdo 1487/2015-II-51
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. 12. 2015, konaném o dovolání
obviněného D. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6.
2015, sp. zn. 6 To 12/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 80 T 7/2013, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný D. S. nebere do vazby.
Obviněný D. S. vykonává trest odnětí svobody v trvání devíti let, který mu
byl v trestní věci Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 80 T 7/2013 uložen
rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015,
za zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, § 238 tr. zákoníku a za
další trestný čin.
Tento rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl z podnětu dovolání obviněného D.
S. v části týkající se tohoto obviněného zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 9. 12. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1487/2015-I, s tím, že Vrchnímu soudu v Olomouci
bylo přikázáno nové projednání a rozhodnutí věci. Odpadl tak podklad pro další
výkon trestu a bylo nutné rozhodnout o vazbě obviněného (§ 265l odst. 4 tr. ř.).
V původním řízení před soudy obou stupňů obviněný D. S. nebyl ve vazbě.
Nejvyšší soud shledal, že žádný z důvodů vazby podle § 67 písm. a) až c) tr. ř.
u něho není dán ani v nynějším stádiu řízení, zvláště pak s ohledem na výsledek
dovolacího řízení.
Nejvyšší soud proto rozhodl, že obviněný D. S. se nebere do vazby.
Poučení: Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 7 Tdo 1487/2015
Datum rozhodnutí: 09.12.2015
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku, Škoda velkého rozsahu
Dotčené předpisy: § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
7 Tdo 1487/2015-I-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 12. 2015 dovolání
obviněného D. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6.
2015, sp. zn. 6 To 12/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě
pod sp. zn. 80 T 7/2013 a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015, ohledně obviněného D. S.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část
rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc
obviněného D. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 10. 2014, sp. zn. 80 T
7/2013, byli obvinění D. S. a M. O. uznáni vinnými zločinem neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 první
alinea tr. zákoníku, § 238 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle § 21
odst. 1 tr. zákoníku, § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzeni podle
§ 209 odst. 5 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku každý k úhrnnému trestu
odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byli oba podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazeni do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr.
ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Obviněný L. B. byl podle § 226 písm. b)
tr. ř. zproštěn obžaloby. Trestní stíhání obviněného M. O. bylo dříve, než
skončilo, pravomocně zastaveno usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
12. 2014 z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť tento
obviněný zemřel.
O odvoláních, která podali obviněný D. S. proti všem jeho se
týkajícím výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného D. S. proti
výroku o vině a v důsledku toho i proti výroku o trestu, ve prospěch obviněného
D. S. proti výroku o náhradě škody a v neprospěch obviněného L. B. proti
výroku, jímž byl tento obviněný zproštěn obžaloby, bylo rozhodnuto rozsudkem
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 6 To 12/2015. Z podnětu
odvolání státního zástupce podaného ohledně obviněného D. S. byl rozsudek
Krajského soudu v Ostravě ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm.
d), f) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný D. S. nově
uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 první alinea, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku, §
238 tr. zákoníku a pokusem zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, §
209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 234 odst. 5 tr.
zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na devět
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou, výrokem podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo
rozhodnuto o uplatněném nároku na náhradu škody a výrokem podle § 101 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku bylo vysloveno zabrání věci. Odvolání obviněného D. S.
a odvolání státního zástupce podané ohledně obviněného L. B. byla podle §
256 tr. ř. zamítnuta.
Skutek spočíval podle zjištění Vrchního soudu v Olomouci a předtím i
podle zjištění Krajského soudu v Ostravě v podstatě v tom, že obviněný D. S.
společně s obviněným M. O. v blíže nezjištěnou dobu v O. či jinde po
vzájemné dohodě se záměrem vylákat od poškozeného J. R. formou vymáhání
fiktivního dluhu z titulu jím údajně vystavené směnky vlastní na směnečnou sumu
38 672 000 Kč, splatnou dne 3. 12. 2012 a dne 14. 1. 2013, vyhotovili
fingovanou směnku, snažili se dosáhnout jejího proplacení v součinnosti s Bc.
V. H. , podnikatelem v oblasti vymáhání pohledávek, který prostřednictvím R.
D. dne 27. 3. 2013 dopisem s přiloženou kopií fiktivní směnky a s odkazem na
uplynutí doby splatnosti oslovil poškozeného a navrhl mu způsob likvidace
směnky, avšak poškozený nic neuhradil a věc oznámil policii.
Obviněný D. S. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Olomouci. Napadl výrok o vině a výrok
o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V
mezích dovolacího důvodu namítl, že směnka byla ve skutečnosti neplatná a že
vyhotovení neplatné směnky není trestným činem. Dále vytkl, že Vrchní soud v
Olomouci nesprávně aplikoval ustanovení § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Vyjádřil názor, že i přes výši směnečné sumy nebylo důvodu k tomu, aby jeho
jednání týkající se směnky bylo kvalifikováno jako jednání „ve velkém rozsahu“
ve smyslu uvedeného ustanovení. Poukázal na to, že šlo o jedinou směnku, že čin
byl proveden jednoduchým a amatérským způsobem, že směnka nebyla uplatněna v
řízení před soudem a že její provedení reálně ani nepřipouštělo, aby mohla být
úspěšně použita soudním řízení. Uvedl, že Vrchní soud v Olomouci vyvodil
naplnění znaku „ve velkém rozsahu“ jen z výše směnečné sumy, aniž přihlížel k
dalším významným hlediskům, která byla v tomto ohledu formulována judikaturou
Nejvyššího soudu a odbornou komentářovou literaturou. Zdůraznil, že ochrana
případně dotčených majetkových zájmů jednotlivců primárně není objektem
trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 tr. zákoníku, neboť tyto zájmy jsou chráněny ustanovením
§ 209 tr. zákoníku o trestném činu podvodu. Obviněný se dovoláním domáhal toho,
aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu
soudu v Olomouci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil
právní kvalifikaci skutku s použitím ustanovení § 234 odst. 5 písm. b) tr.
zákoníku za správnou a navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Vyjádření státního zástupce
neobsahovalo nic nad rámec argumentace uvedené v odůvodnění napadeného
rozsudku, takže nebylo třeba předkládat je obviněnému, resp. jeho obhájkyni k
případné replice.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. napadený
rozsudek i předcházející řízení v části týkající se obviněného D. S. a
shledal, že dovolání je důvodné, pokud je založeno na námitkách směřujících
proti právnímu posouzení skutku podle § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku.
Jinak se ale Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s názorem obviněného, že
vyhotovení neplatné směnky není trestným činem. To, že jednání obviněného bylo
trestným činem, nesouvisí s otázkou platnosti směnky, ale vyplývá z faktu, že
směnka byla padělaná. Padělaná směnka je vždy neplatná. Argument, že vyhotovení
neplatné směnky není trestným činem, ve skutečnosti směřuje ke zcela
nepřijatelnému závěru o vyloučení trestnosti padělání směnky. I když je směnka
– bez ohledu na to, že jde o padělek – neplatná také s ohledem na případný
nedostatek obsahových náležitostí, nic to nemění na trestnosti padělání směnky.
Zločinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 3 první alinea tr. zákoníku se dopustí mimo jiné
ten, kdo padělá platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý. Podle § 234
odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se čin posoudí, jestliže pachatel spáchá takový
čin ve velkém rozsahu.
Podle § 238 tr. zákoníku se ochrana stanovená v § 234 tr. zákoníku
poskytuje též cenným papírům, mezi které patří směnka.
Co se rozumí „velkým rozsahem“ ve smyslu § 234 odst. 5 písm. b) tr.
zákoníku, není v zákoně výslovně stanoveno nějakou nominální peněžní částkou.
Takovým způsobem jsou vymezeny zákonné znaky, které se vztahují ke kvantifikaci
škody, prospěchu, nákladů k odstranění poškození životního prostředí a hodnoty
věci, a to v ustanoveních § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Tato ustanovení jsou
konstruována tak, že u každého ze zákonných kvantifikačních znaků je stanovena
minimální peněžní částka, při jejímž dosažení je příslušný zákonný znak
naplněn. Citovaná ustanovení se nevztahují na případy, kdy je spáchání činu
kvantifikováno zákonným znakem, který je vymezen jako „rozsah“. Jestliže zákon
v ustanoveních § 138 odst. 1, 2 tr. zákoníku nezmiňuje „rozsah“ spáchání činu,
pak tím dává najevo, že nominální peněžní částka, o kterou v konkrétní věci
jde, nemůže sama o sobě odůvodnit naplnění tohoto zákonného znaku, že vedle
této částky jsou relevantní i další okolnosti a že teprve ze širšího souhrnu
všech významných okolností může vyplývat závěr, zda čin byl spáchán v určitém
„rozsahu“.
Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 tr. zákoníku je z hlediska systematiky trestního
zákoníku zařazen mezi trestné činy proti měně a platebním prostředkům a v
širším kontextu mezi trestné činy hospodářské (hlava VI, díl 1 zvláštní části
trestního zákoníku). Ustanovení § 234 tr. zákoníku ve spojení s ustanovením §
238 tr. zákoníku chrání zájem na bezpečnosti a spolehlivosti platebních
prostředků včetně cenných papírů jako základu funkčního peněžního styku, který
pak je jedním z nezastupitelných předpokladů fungujícího tržního hospodářství.
Platební styk se uskutečňuje nejen prostřednictvím hotových peněz, ale i s
použitím jiných prostředků, jejichž funkci plní také cenné papíry. Proto se
ochrana poskytovaná celé finanční soustavě neomezuje na samotné peníze, ale
vztahuje se i na další prostředky včetně cenných papírů, které sice nejsou
penězi, ale plní mimo jiné jejich platební funkci. Objektem trestného činu
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
tr. zákoníku tedy nejsou majetkové zájmy dotčených účastníků platebního styku.
Ochrana jejich majetku je zajišťována prostřednictvím ustanovení o trestných
činech proti majetku (hlava V zvláštní části trestního zákoníku). Jestliže
pachatel padělá platební prostředek a použije ho např. k podvodnému získání
peněz ke škodě majetku jiné osoby, pak takové jednání směřuje proti oběma
objektům, tj. jak proti zájmu na bezpečnosti a spolehlivosti platebních
prostředků jako základu funkčního peněžního styku, tak proti zájmu na
nedotknutelnosti cizího majetku. Popsané jednání je souběhem obou trestných
činů, tj. trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 tr. zákoníku a trestného činu podvodu podle §
209 tr. zákoníku (k tomu viz přiměřeně č. 23/1995 Sb. roz. tr.).
Kvalifikačním znakem je u trestného činu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 5 písm. b) tr.
zákoníku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ a u trestného činu podvodu podle §
209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku „způsobení škody velkého rozsahu“, kterou se
podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí škoda dosahující částky nejméně 5 000
000 Kč. Z toho, co bylo uvedeno o rozdílnosti pojmů „rozsah“ a „škoda“,
vyplývá, že naplnění kvalifikačního znaku uvedeného v § 234 odst. 5 písm. b)
tr. zákoníku nemůže bez dalšího mechanicky vyplývat z toho, že byl naplněn
kvalifikační znak uvedený v § 209 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Při
jednočinném souběhu obou trestných činů nelze naplnění znaku „spáchání činu ve
velkém rozsahu“ u trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku dovozovat z toho, že byl naplněn znak „způsobení škody
velkého rozsahu“ u trestného činu podvodu. Z toho, že zmíněné znaky nemají
přímou souvislost, vyplývá, že i když byla trestným činem podvodu způsobena
škoda velkého rozsahu, nemusí to nutně znamenat, že trestný čin neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku byl spáchán ve velkém
rozsahu. Apriorně ovšem není možné vyloučit naopak ani to, že trestný čin
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku bude v
závislosti na okolnostech konkrétního případu spáchán ve velkém rozsahu, i když
trestným činem podvodu nebude způsobena škoda velkého rozsahu.
Z okolností, které je třeba brát v úvahu při posuzování otázky, zda v
konkrétním případě byl čin spáchán v určitém „rozsahu“ ve smyslu zákonného
znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu neoprávněného opatření,
padělání a pozměnění platebního prostředku, má význam zejména počet padělaných
či pozměněných platebních prostředků, jejich využitelnost z hlediska
potenciálního počtu platebních operací, způsob a míra jejich skutečného
použití, frekvence posuzovaného jednání z hlediska otázky, zda bylo ojedinělé
či naopak soustavné, zda se dotklo nějakého širšího okruhu účastníků platebního
styku apod. Teprve v tomto celkovém kontextu má svůj význam také nominální
hodnota reprezentovaná padělaným či pozměněným platebním prostředkem.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ obviněného D. S. , je
zřejmé, že Vrchní soud v Olomouci dovodil naplnění znaku „spáchání činu ve
velkém rozsahu“ ve smyslu § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku ve skutečnosti
jen z toho, že ze sbíhajícího se pokusu trestného činu podvodu hrozilo
„způsobení škody velkého rozsahu“ ve smyslu § 209 odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku. Žádnými dalšími relevantními hledisky v jejich konkrétní podobě se
Vrchní soud v Olomouci nezabýval. V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud
v Olomouci uvedl, že „instruktivní, logický a přiléhavý“ je příklad, kterým
státní zástupce demonstroval stejnou škodlivost případu s deseti padělanými
směnkami s menšími směnečnými sumami a případu jedné padělané směnky se
směnečnou sumou v hodnotě zmíněných deseti směnek. Tento příklad je ovšem
přesně naopak názornou ukázkou evidentně různé škodlivosti obou případů, pokud
je posuzována z hlediska toho, co je objektem trestného činu neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku. Z hlediska zájmu na
řádném fungování platebního styku, zejména bezhotovostního platebního styku,
jako celku je mnohem škodlivější, jestliže je systém platebního styku ohrožen
nebo narušen přítomností deseti padělaných směnek v oběhu než jen jednou
padělanou směnkou, byť nominální směnečná suma je stejná. Pokud Vrchní soud v
Olomouci akceptoval uvedenou argumentaci státního zástupce a nespatřoval žádný
rozdíl mezi oběma případy, pak posuzoval škodlivost obou případů čistě jen z
hlediska výše škody hrozící z pokusu trestného činu podvodu.
Konstrukci, při které byl ztotožněn „velký rozsah“ spáchání činu ve
smyslu § 234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku se „škodou velkého rozsahu“ ve
smyslu § 250 odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, podpořil Vrchní soud v Olomouci
odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 4 Tdo 307/2012.
Tímto usnesením bylo podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto dovolání
podané ve věci, v níž byl podle § 233 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku posouzen
skutek spočívající v jednání vztahujícím se k napodobenině jedné směnky na
částku 5 650 000 Kč. Podané dovolání ovšem bylo založeno jednak na skutkových
námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, a jednak na námitkách, že odsuzující
výrok se příčí zásadě subsidiarity trestní represe. V dovolání nebyl namítán
nedostatek znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ ve smyslu § 233 odst. 4
písm. b) tr. zákoníku, takže Nejvyšší soud neměl v uplatněných námitkách žádný
podklad k tomu, aby se otázkou naplnění uvedeného znaku jakkoli zabýval.
Citované usnesení tedy sotva může být přesvědčivým argumentem na podporu
závěru, že k naplnění znaku „spáchání činu ve velkém rozsahu“ bez dalšího
postačí jednání týkající se jediné směnky, jestliže směnečná suma dosahuje
alespoň spodní hranice škody velkého rozsahu, tj. částky 5 000 000 Kč.
Vrchní soud v Olomouci nevzal jako relevantní skutečnost v úvahu to, že
šlo o jednorázovou záležitost, a nijak nehodnotil ani to, jakým způsobem byla
směnka padělána z hlediska obtížnosti odhalení, že jde o padělek, dále to, že
směnka nebyla použita např. ve spojení s návrhem na vydání směnečného
platebního rozkazu soudem, a konečně ani to, zda vůbec byly reálné vyhlídky na
úspěšné uplatnění směnky v soudním řízení z hlediska náležitostí obsahu směnky
(podle obviněného byla směnka neplatná, protože v ní bylo uvedeno neexistující
místo plnění), apod.
Za tohoto stavu nemohl výrok o vině obviněného D. S. zločinem neoprávněného
opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 první
alinea, odst. 5 písm. b) tr. zákoníku obstát. Ve vztahu ke kvalifikaci podle §
234 odst. 5 písm. b) tr. zákoníku je napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci rozhodnutím, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku toho
nemohl obstát ani výrok o trestu, který byl obviněnému uložen. Nejvyšší soud
proto zrušil napadený rozsudek ohledně obviněného D. S. (včetně výroku o
zamítnutí jeho odvolání), zrušil také všechna další obsahově navazující
rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci,
aby věc obviněného D. S. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodne o odvoláních, která proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě podali obviněný D. S. a státní zástupce ohledně
obviněného D. S.
Obviněný zahrnul do podaného dovolání také námitky zaměřené proti
skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a to s vědomím, že
tyto námitky nejsou dovolacím důvodem. Nejvyšší soud se těmito námitkami, které
stojí mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., blíže
nezabýval. Skutkové námitky může obviněný uplatnit v odvolacím řízení před
Vrchním soudem v Olomouci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu