7 Tdo 150/2011-65
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 9. 3. 2011 dovolání
obviněných M. K. , R. M. , M. G. , J. M. , J. M. , a M. V. ,
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 8 To
341/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T
122/2009 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010, a rozsudek Okresního soudu v
Břeclavi ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 3 T 122/2009, v odsuzující části.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. 3 T
122/2009, byli obvinění M. K. , R. M. , M. G. , J. M. , J. M. a M. V.
uznáni vinnými trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby,
který byl kvalifikován u obviněných R. M. a M. G. podle § 148 odst. 1, 3
písm. a), c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění
pozdějších předpisů), u obviněných J. M. a J. M. podle § 148 odst. 1, 3
písm. a) tr. zák. a u obviněných M. K. a M. V. podle § 148 odst. 1, 3 písm.
c) tr. zák. Odsouzeni byli podle § 148 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí
svobody obvinění M. K. , R. M. a M. V. každý v trvání dvou let a obvinění
M. G. , J. M. a J. M. každý v trvání jednoho roku s tím, že podle § 58
odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody všem obviněným podmíněn
odložen a podle § 59 odst. 1 tr. zák. byla stanovena zkušební doba obviněným
M. K. , R. M. a M. V. v trvání čtyř let a obviněným M. G. , J. M. a
J. M. v trvání dvou let. Obviněným M. K. , R. M. a M. V. byly podle §
53 odst. 1, 2 tr. zák. uloženy peněžité tresty, a to obviněnému M. K. ve
výměře 100 000 Kč a obviněným R. M. a M. V. každému ve výměře 250 000 Kč,
přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. byly stanoveny náhradní tresty odnětí
svobody u obviněného M. K. v trvání tří měsíců a u obviněných R. M. a M.
V. v trvání osmi měsíců. Podle § 55 odst. 1 písm. a), c) tr. zák. byly všem
obviněným uloženy také tresty propadnutí věci (věci postižené tímto trestem
byly specifikovány u každého z obviněných ve výroku rozsudku). Kromě toho byl
rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi obviněný J. M. podle § 226 písm. b) tr.
ř. zproštěn obžaloby podané pro trestný čin nedovolené výroby lihu podle § 194a
odst. 2 tr. zák.
Jako trestný čin posoudil Okresní soud v Břeclavi skutek, který podle
jeho zjištění záležel v podstatě v tom, že obvinění v době nejméně od 4. 5.
2007 do 19. 9. 2007 zkrátili spotřební daň jednáním, při němž obviněný M. K.
v obci K. , okr. F. , upravoval nezdaněný denaturovaný líh, chemickou cestou z
něj odstraňoval denaturační činidlo, po této úpravě ho dodával obviněnému R.
M. za účelem jeho převozu do obce P. , okr. B. , kam ho dopravoval obviněný
R. M. sám a zčásti prostřednictvím obviněného M. G. a kde ho obviněný R.
M. zčásti prodával obviněnému M. V. , který z něho vyráběl alkoholické
nápoje a následně je prodával, další část lihu obviněný R. M. prodával
třetím osobám a zbývající část lihu obviněný R. M. předával obviněným J. M.
a J. M. , kteří z něj vyráběli alkoholické nápoje, rozváželi je a prodávali
je na různých místech České republiky. Ve výroku o vině Okresní soud v Břeclavi
specifikoval rozsah zkrácení spotřební daně u jednotlivých obviněných tak, že
způsobili únik na této dani obviněný M. K. ve výši 2 224 410 Kč, obviněný
R. M. ve výši 1 202 040 Kč, obviněný M. G. ve výši 701 190 Kč, obvinění
J. M. a J. M. ve výši 465 737 Kč a obviněný M. V. ve výši 810 900 Kč.
Odvolání obviněných M. K. , R. M. , M. G. , J. M. , J. M. a M.
V. , podaná proti odsuzujícímu výroku o vině a proti výroku o trestech, byla
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 8 To 341/2010,
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění M. K. , R. M. , M. G. , J. M. , J. M. a M. V.
podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení
Krajského soudu v Brně.
Obviněný M. K. napadl výrok o zamítnutí svého odvolání s odkazem na
důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy měly
posoudit skutek podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 (zákon č.
40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.), což podle jeho
názoru bylo pro něho příznivější, neboť z hlediska trestního zákoníku skutek
nebyl zvlášť závažným zločinem. To mělo podle obviněného ten důsledek, že jako
usvědčující důkaz nemohl být použit odposlech a záznam telekomunikačního
provozu.
Obvinění R. M. , M. G. , J. M. , J. M. a M. V. ve společně
podaném dovolání napadli výrok o zamítnutí svých odvolání a vytkli, že
„rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení“. Dovolání tedy podali z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř, i když takto na citované ustanovení výslovně
neodkázali. Obvinění namítli, že hlavním důkazem byl odposlech a záznam
telekomunikačního provozu, že použitelnost tohoto důkazu byla vázána na
podmínku vyžadující, aby šlo o řízení o zvlášť závažném zločinu, a že tato
podmínka v době rozhodování soudů, tj. za účinnosti nového trestního zákoníku,
nebyla splněna. Vytkli také to, že soudy neměly jako důkaz akceptovat prohlídku
jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1 tr. ř., vzhledem k tomu, jak bylo
toto ustanovení dotčeno nálezem Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl.
ÚS 3/2009.
Všichni obvinění se dovoláním domáhali toho, aby Nejvyšší soud zrušil
rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření označil podaná
dovolání za zjevně neopodstatněná, pokud jde o otázku časové působnosti
trestních zákonů, a poukázal na to, že námitky ohledně použitelnosti důkazů
mají procesní povahu a nezakládají deklarovaný hmotně právní dovolací důvod.
Státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněných byla podle § 265i odst. 1 písm.
e) tr. ř. odmítnuta.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou důvodná.
V poměru mezi podanými dovoláními a napadeným usnesením je základní spornou
otázkou to, podle kterého zákona měl být skutek posouzen, a jaký okruh
okolností zahrnuje kritérium, podle něhož se rozhodne o aplikaci toho či onoho
zákona.
Jak zákon účinný v době činu (§ 16 odst. 1 tr. zák.), tak pozdější zákon účinný
v době rozhodování soudů (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku) jsou založeny na zásadě, že
trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, a
podle pozdějšího zákona jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Při posouzení skutku podle zákona účinného v době činu jde o trestný čin
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 3 písm.
a), c) tr. zák. Na tento trestný čin stanoví zákon trest odnětí svobody na
jeden rok až osm let (§ 148 odst. 3 tr. zák.).
Při posouzení skutku podle pozdějšího zákona jde o zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. a), c) tr.
zákoníku. Na tento zločin stanoví zákon trest odnětí svobody na dvě léta až osm
let (§ 240 odst. 2 tr. zákoníku).
Z porovnání trestních sazeb soudy vyvodily, že pozdější zákon není pro obviněné
příznivější, protože spodní hranice sazby je vyšší podle § 240 odst. 2 tr.
zákoníku, a proto posoudily skutek podle zákona účinného v době činu. Jiná
hlediska toho, co je pro obviněné příznivější, soudy nezahrnuly do svých úvah a
nebraly na ně zřetel. Právě v tom ovšem spočívá jejich pochybení.
Obecně vzato je možné konstatovat, že porovnání trestních sazeb je základním a
výchozím hlediskem, avšak v závislosti na konkrétních okolnostech posuzovaného
případu nemusí být hlediskem jediným či rozhodujícím. Jde o to, že pokud má být
aplikován ten či onen zákon, musí být aplikován nejen co do trestní sazby,
nýbrž jako celek s důsledky vztahujícími se na posouzení všech otázek, které se
v projednávané věci řeší. Pak ovšem nelze vyloučit, že zákon, který stanoví
přísnější sazbu, může být pro pachatele přesto příznivější z toho důvodu, že
když se podle něj posoudí jiná otázka, než je samotný trest, vyznívá to celkově
a v konečném výsledku ve prospěch pachatele. Přitom okruh dílčích kritérií
určujících, co je ve prospěch pachatele, není apriorně stanoven nějakým
uzavřeným výčtem, ale spadají do něho všechny okolnosti, které v konkrétní věci
jakkoli ovlivňují výsledné postavení pachatele. Okruh těchto dílčích kritérií
není omezen ani tím, zda jde o okolnosti relevantní pro aplikaci hmotného práva
(trestního zákona, resp. trestního zákoníku) či pro aplikaci procesního práva
(trestního řádu). Omezit úvahy o tom, zda je pro pachatele příznivější ten či
onen zákon, jen na holé porovnání trestních sazeb v sobě nese reálné riziko
závěrů, které konec konců znamenají faktické popření smyslu zásady vyjádřené v
§ 16 odst. 1 tr. zák. a v § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Takový výklad je
nepřijatelný již s ohledem na to, že uvedená zásada má také ústavní garanci v
čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod.
V posuzované věci není z hlediska otázky, který zákon je pro obviněné
příznivější, podstatné to, že pozdější zákon stanoví přísnější trestní sazbu,
nýbrž to, že nezahrnuje daný trestný čin mezi „zvlášť závažné zločiny“ (§ 14
odst. 3 tr. zákoníku). V porovnání s tím zákon účinný v době činu zahrnuje daný
trestný čin mezi „zvlášť závažné trestné činy“ (§ 41 odst. 2 tr. zák.). Podle §
14 odst. 3 tr. zákoníku zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy,
na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby
nejméně deset let. Podle § 41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažnými trestnými činy
jsou – kromě trestných činů uvedených v § 62 tr. zák. – ty úmyslné trestné
činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní
sazby nejméně osm let. Z tohoto rozdílu vyplývají závažné důsledky vyznívající
ve prospěch obviněných v míře, která evidentně převažuje nad rozdílem mezi
trestními sazbami, a to se zřetelem ke specifickým okolnostem trestního stíhání
obviněných. Nic na tom nemění procesní povaha těchto okolností ani to, že se
vztahují k dokazování.
Důkazní situace je v daném případě charakterizována tím, že obvinění popřeli
spáchání trestného činu, případně vůbec nevypovídali, a že výrok o jejich vině
byl založen především a v rozhodující míře na důkazu, jímž byl záznam
telekomunikačního provozu. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a z
odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Brně je patrno, že soudy
považovaly záznam telekomunikačního provozu (tzv. odposlechy) za stěžejní důkaz
proti obviněným.
O tom, zda je nějaký úkon způsobilý být důkazem, nerozhoduje jen jeho věcný
obsah, ale také jeho použitelnost v řízení před soudem. Hlavní líčení je
ústřední fází celého trestního procesu, do tohoto stádia spadá těžiště
dokazování a v tomto stádiu je konstituován výrok o vině či nevině osob, proti
kterým se řízení vede. Dokazování v hlavním líčení musí být provedeno tak, aby
odpovídalo zásadě zákonnosti řízení. Jde o základní zásadu trestního řízení,
která je zakotvena v § 2 odst. 1 tr. ř. a která je v ústavní rovině zaručena v
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tato zásada spočívá v tom, že
nikdo nesmí být stíhán jinak než způsobem, který stanoví zákon. Uplatnění
uvedené zásady ve stádiu dokazování v hlavním líčení znamená, že soud může jako
důkaz použít jen takový úkon, který je v souladu se zákonem, a to v době, kdy
soud rozhoduje.
Aplikuje – li se základní zásada zákonnosti řízení na posuzovaný případ, je
zřejmé, že záznam telekomunikačního provozu nebyl důkazem, který by mohl
Okresní soud v Břeclavi použít jako podklad svých skutkových zjištění. V době
rozhodování Okresního soudu v Břeclavi, tj. za účinnosti nového trestního
zákoníku, nebylo možné jako zvlášť závažný zločin podle § 14 odst. 3 tr.
zákoníku posuzovat skutek, pro který byla podána obžaloba. Tím pádem nebyla
splněna podstatná podmínka, na kterou je odposlech a záznam telekomunikačního
provozu vázán. Podle § 88 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2010)
přichází odposlech a záznam telekomunikačního provozu v úvahu jen tehdy, je –
li vedeno trestní řízení pro zvlášť závažný zločin. Jestliže se řízení od 1. 1.
2010 vedlo pro trestný čin, který nebyl zvlášť závažným zločinem, mělo to mimo
jiné ten důsledek, že v takovém řízení nebylo možné použít jako důkaz záznam
telekomunikačního provozu.
Nejvyšší soud si je vědom zásady, že v trestním řízení se zákonnost úkonů
posuzuje podle procesního předpisu (trestního řádu) účinného v době, kdy byl
úkon proveden. Z toho, jak je v § 88 tr. ř. upraven odposlech a záznam
telekomunikačního provozu, je zřejmé, že je nutné rozlišovat na jedné straně
jeho nařízení a provádění (§ 88 odst. 1, 2 tr. ř.) a na druhé straně použití
záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu (§ 88 odst. 6 tr. ř.). Tato
stadia jsou zpravidla oddělena i určitým časovým odstupem, v jehož průběhu může
dojít ke změně zákonných podmínek, při jejichž splnění přichází odposlech a
záznam telekomunikačního provozu v úvahu. V takovém případě je nutné trvat na
tom, aby tyto podmínky byly splněny v době, kdy je záznamem telekomunikačního
provozu prováděn důkaz v hlavním líčení a kdy rozhoduje soud. Důkazem tu je
přečtení protokolu o provedeném záznamu nebo samotné přehrání záznamu. Uvedený
výklad podmínek použitelnosti záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu je
sice restriktivní, avšak je plně odůvodněný tím, že jde o mimořádně závažný
zásah do soukromé sféry dotčených osob a do jejich základních práv zaručených v
čl. 7 odst. 1, čl. 13 Listiny základních práv a svobod.
Pokud soudce v přípravném řízení na návrh státního zástupce nařídil odposlech a
záznam telekomunikačního provozu za situace, kdy se řízení vedlo pro zvlášť
závažný trestný čin podle § 41 odst. 2 tr. zák., bylo to v souladu s
ustanovením § 88 odst. 1 tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2009). V době, kdy
byl odposlech a záznam proveden jako technická operace, šlo o postup v souladu
s ustanovením § 88 odst. 1 tr. ř. Jako důkaz v hlavním líčení a tím i jako
podklad skutkových zjištění Okresního soudu v Břeclavi mohl být záznam
telekomunikačního provozu použit za předpokladu, že by v době jeho rozhodování
byla splněna mimo jiné ta podmínka, která je stanovena v § 88 odst. 1 tr. ř.
(ve znění účinném od 1. 1. 2010) a která spočívá v tom, že je vedeno trestní
řízení pro zvlášť závažný zločin. Tato podmínka však v době od 1. 1. 2010
zjevně nebyla splněna, pokud by trestnost činu uvedeného v obžalobě byla
posuzována podle trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010. Posouzení
trestnosti činu, který byl uveden v obžalobě, podle trestního zákoníku účinného
od 1. 1. 2010 bylo pro obviněné příznivější právě proto, že v daných podmínkách
konkrétního trestního řízení mělo za následek vyloučení záznamu
telekomunikačního provozu z okruhu důkazů použitelných v hlavním líčení při
rozhodování Okresního soudu v Břeclavi. Toto posouzení skutku bylo pro obviněné
příznivější tím, že z něho vyplývala nemožnost použít jako důkaz záznam
telekomunikačního provozu, jehož obsah jinak směřoval k usvědčení obviněných,
zvláště když mělo jít o stěžejní usvědčující důkaz. Postup Okresního soudu v
Břeclavi a způsob jeho odůvodnění, jak je vysvětlen v rozsudku, vyvolávají
dojem, jako by Okresní soud v Břeclavi posoudil trestnost činu podle trestního
zákona účinného do 31. 12. 2009 jen proto, aby mohl k usvědčení obviněných
použít záznam telekomunikačního provozu. Okresní soud v Břeclavi odkazem na
mírnější trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009
obviněným v podstatě „vnutil“, že toto posouzení je pro ně příznivější, ačkoli
na druhé straně toto posouzení znamenalo, že jde o zvlášť závažný trestný čin,
z čehož pro obviněné nakonec vyplývaly daleko nepříznivější důsledky než ze
samotné trestní sazby. Okresní soud v Břeclavi tak svým postupem ve skutečnosti
popřel smysl zásady, že je – li to pro pachatele příznivější, posuzuje se
trestnost činu podle pozdějšího zákona.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkového základu rozhodnutí napadeného
dovoláním a nepovažuje námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů
prvního a druhého stupně za dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý
proces tak činí jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor
mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor může jít
mimo jiné za situace, kdy stěžejním usvědčujícím důkazem byl nepoužitelný úkon
a kdy ostatní důkazy vyvolávají vážnou pochybnost v tom směru, zda jsou
dostatečným podkladem výroku o vině. O takovou situaci jde v posuzované věci,
zvláště když důvodem nepoužitelnosti stěžejního usvědčujícícho důkazu byla
vadná aplikace hmotně právních ustanovení o časové působnosti trestních zákonů.
Tato otázka ostatně spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
Odsuzující výrok o vině obviněných tedy nemůže obstát. V důsledku toho nemůže
obstát ani výrok o uložených trestech. Tím pádem je vyloučeno, aby obstál
výrok, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněných zrušil jak napadené usnesení
Krajského soudu v Brně, tak předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi v
odsuzující části (v rozsudku zůstal nedotčen zprošťující výrok ohledně
obviněného J. M. ), zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí,
která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci Okresní soud v Břeclavi vezme v úvahu, že jako důkaz
nelze použít záznam telekomunikačního provozu, a zhodnotí ostatní důkazy z toho
hlediska, zda umožňují učinit spolehlivá skutková zjištění, která jsou
relevantní pro posouzení věci.
Pokud byla v dovoláních obviněných namítána důkazní nepoužitelnost úkonů, které
spočívaly v provedení prohlídek jiných prostor a pozemků podle § 83a odst. 1
tr. ř., a to v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2010, sp. zn. Pl.
ÚS 3/2009, je třeba poznamenat, že tímto nálezem byla část citovaného
ustanovení zrušena až poté, co Okresní soud v Břeclavi dne 16. 3. 2010 vyhlásil
rozsudek. Nicméně při novém projednání věci nelze jako k důkazu přihlížet k
protokolům o prohlídkách jiných prostor, jestliže prohlídky nařídil státní
zástupce nebo policejní orgán, tj. nikoli soud (k tomu viz přiměřeně nález
Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. II. ÚS 860/2010).
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2011
Předseda senátu :
JUDr. Petr Hrachovec