7 Tdo 1500/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 18. února 2004 v neveřejném zasedání
v Brně o dovolání obviněných K. P. a M. V., které podali proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2003, sp. zn. 8 To 103/03, v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 60/2002, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. P. a M. V. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 49 T
60/2002, byli obvinění K. P. a M. V. uznáni vinnými trestným činem vraždy podle
§ 219 odst. 1 tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185
odst. 1 tr. zák. s tím, že za tyto trestné činy byl podle § 219 odst. 1 tr.
zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. obviněný K. P. odsouzen k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 13 (třinácti) let a obviněný M. V. k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání 12 (dvanácti) let a 6 (šesti) měsíců; oba obvinění byli
pro výkon jim uložených trestů odnětí svobody podle § 39a odst. 2 písm. d) tr.
zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem byl dále podle § 55
odst. 1 písm. a) tr. zák. obviněným uložen trest propadnutí v rozsudku
specifikovaných věcí, podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti
obviněného K. P. k náhradě škody vůči poškozenému V. P. a podle § 229 odst. 1
tr. ř. byli poškození P. B. a D. B. odkázáni se svým nárokem na náhradu škody
na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2003, sp.
zn. 49 T 60/2002, byl napaden odvoláními obou obviněných a v jejich neprospěch
i odvoláním státní zástupkyně. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9.
2003, sp. zn. 8 To 103/03, byl napadený rozsudek ohledně obou obviněných podle
§ 258 odst. 1 písm. d), f) odst. 2 tr. ř. částečně zrušen ve výrocích o vině
trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a ve výrocích o trestu a o
náhradě škody s tím, že podle § 259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl
tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Za
tento trestný čin a za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1
tr. zák., ohledně něhož zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně
nedotčen, byl rozsudkem odvolacího soudu podle § 219 odst. 2 tr. zák. za
použití § 29 odst. 1, 2 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen obviněnému K.
P. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) let a
obviněnému M. V. úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání 17 (sedmnácti)
let; pro výkon uložených výjimečných trestů odnětí svobody byli oba obvinění
podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou.
Rozsudkem odvolacího soudu byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněným uložena
solidární povinnost k náhradě škody vůči poškozenému V. P. a podle § 73 odst.
1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věcí, jež měly být dle rozsudku
soudu prvního stupně postiženy výkonem trestu propadnutí věcí podle § 55 odst.
1 písm. a) tr. zák., a to samonabíjecí pistole zn. CZ vz. 83 ráže 7,65 mm
Browning bez výrobního čísla a předepsaných zkušebních značek, označené v
trestním stíhání písmenem „M“, a samonabíjecí pistole zn. CZ vz. 83 ráže 7,65
mm Browning bez výrobního čísla a předepsaných zkušebních značek, označené v
trestním stíhání písmenem „Z“. Odvolání obviněných K. P. a M. V. byla rozsudkem
odvolacího soudu zamítnuta podle § 256 tr. ř.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali řádně a včas dovolání obvinění K. P. a
M. V.
Obviněný K. P. své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., k němuž uvedl, že nesouhlasí s kvalifikací předmětného jednání
jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný nesouhlasí
se závěrem odvolacího soudu, že nešlo o samostatné jednání každého z nich, ale
o jednání znepřátelených skupin osob, tedy o jednání společné shodně motivované
proti skupině osob, neboť z učiněných skutkových zjištění nelze dovodit, že by
mezi nimi existovala dohoda o konkrétním jednání a tedy ani srozumění toho, že
bude spáchán stejný trestný čin druhou osobou. Obviněný jednal pouze sám za
sebe, jeho střelba byla okamžitým řešením situace; obvinění již odjížděli, a
nebýt agrese poškozeného, ke konfliktu by nedošlo. Jednání poškozeného obvinění
nemohli předpokládat a také jej nepředpokládali, což vylučuje možnost jednání
ve spolupachatelství. Obviněný proto odmítá hodnocení odvolacího soudu, dle
něhož každý z nich věděl, co druhý činí, tedy že každý současně střílí po jiném
členu skupiny poškozených. V závěru svého dovolání obviněný K. P. navrhl, aby
Nejvyšší soud rozsudek soudu druhého stupně zrušil a aby mu věc přikázal k
novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. V. své dovolání podal taktéž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. Obviněný nesouhlasí se závěry Vrchního soudu v Praze, že
předmětem jeho útoku a útoku spoluobviněného K. P. nebyli „samotní poškození
jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození
náleželi“ a že „šlo o zcela spontánní společné jednání obou obžalovaných
motivované u obou shodně nepřátelstvím vůči skupině, k níž poškození náleželi,
a rozhodně není nutné, aby takovému jednání předcházela nějaká jejich výslovná
domluva“. Dle obviněného by za vraha obou poškozených mohl být považován pouze
v případě, že by oba poškození byli zavražděni společným jednáním obou
obviněných s úmyslem k tomu směřujícím, tj. pokud by byla prokázána dohoda o
naplnění všech znaků příslušného trestného činu nebo společné vědomí a
srozumění s tím, že trestný čin bude spáchán. Obviněný dále uvedl, že dle jeho
názoru je závěr odvolacího soudu o spolupachatelství a o naplnění znaků
trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2 tr. zák. v rozporu se skutkovým
zjištěním uvedeným na str. 7 rozsudku soudu druhého stupně, že jeho jednání a
jednání spoluobviněného K. P. bylo spontánní, a že výrok o vině rozsudku
odvolacího soudu neobsahuje všechny zákonné znaky spolupachatelství předmětného
trestného činu. Na základě v mimořádném opravném prostředku uvedených
skutečností obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud v Brně rozsudek soudu
druhého stupně zrušil a aby mu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 2. 12. 2003 obviněný M. V. ve smyslu
ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. doplnil rozsah svého dovolání tak, že rozsudek
soudu druhého stupně spočívá rovněž na nesprávném právním posouzení stupně
nebezpečnosti jeho jednání a možnosti jeho nápravy. Pokud jde o možnost jeho
nápravy, obviněný uvedl, že se dosud násilné trestné činnosti nedopustil, vždy
se jednalo o majetkovou trestnou činnost s trestní sazbou do dvou let, vyjma
posledního odsouzení, kdy se jednalo o trestný čin maření úředního rozhodnutí a
křivého obvinění, že se předmětného jednání nedopustil plánovitě s vědomím, že
je ve zkušební době, nýbrž ve stresující situaci, a že tvrzení týkající se jeho
osobnosti nejsou, vyjma asociální poruchy, podloženy důkazy.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se ve svém podání
ze dne 17. 12. 2003 vyjádřila k dovolání obviněných K. P. a M. V. tak, že je
třeba plně souhlasit se závěry druhoinstančního soudu, neboť z provedených
důkazů vyplynulo, že nešlo o roztržku obviněného K. P. s poškozeným V. P. a
obviněného M. V. s poškozeným D. B., ale o střetnutí dvou znepřátelených
skupin, a že se tedy nejednalo o dva izolované útoky, ale zcela spontánní
společné jednání obou obviněných motivované shodně nepřátelstvím vůči skupině,
k níž poškození náleželi, a rozhodně nebylo nutné, aby takovému jednání
předcházela nějaká výslovná domluva. Odvolací soud tedy správně dospěl k
závěru, že se u obou obviněných jednalo o spolupachatelství ve smyslu
ustanovení § 9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1, 2
písm. a) tr. zák. V závěru svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud ČR dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl jako zjevně neopodstatněná, a to v neveřejném zasedání /§ 265r odst. 1
písm. a) tr. ř./.
Jak již bylo shora uvedeno, oba dovolatelé ve svém mimořádném opravném
prostředku uplatnili toliko dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, spočívá-li napadené
rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke
zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní; lze
tedy namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než
kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů.
Proto se dovolací soud nezabýval shora uvedenými námitkami obviněného M. V.
uplatněnými v podání doručeném soudu prvního stupně dne 2. 12. 2003, které se
týkají jím tvrzeného nesprávného právního posouzení stupně nebezpečnosti jeho
jednání pro společnost a možnosti jeho nápravy. Dle názoru dovolacího soudu
tyto námitky směřují do výroku o trestu, když stupeň nebezpečnosti trestného
činu pro společnost a možnosti nápravy pachatele jsou obecnými hledisky při
rozhodování soudu o výměře trestu podle § 31 odst. 1 a § 29 odst. 2 tr. zák. a
obviněný je v této souvislosti uvádí. Námitku ohledně společenské
nebezpečnosti obviněný navíc staví na nesprávnosti skutkového zjištění o
chladnokrevné popravě a na již uplatněné hmotně právní námitce o nenaplnění
zákonného znaku „na dvou osobách“. Vyjma posledně uvedené proto tyto námitky
nejsou způsobilé naplnit ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je k nápravě
vad výroku o trestu určen a v dovolání nebyl uplatněn.
Dovolací soud se zabýval námitkou obviněných K. P. a M. V., že jejich jednání
bylo odvolacím soudem nesprávně právně kvalifikováno jako trestný čin vraždy
podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §
9 odst. 2 tr. zák., a to s ohledem na odlišný předmět útoku a nedostatek
subjektivního propojení jejich jednání, neboť je způsobilá dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplnit, a na základě skutkových
zjištění učiněných soudem prvního stupně, od nichž se soud stupně druhého
neodchýlil, dospěl k závěru, že tato námitka je zjevně neopodstatněná.
Podle § 9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou
nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé). Mezi spolupachateli, resp. jejich jednáním, musí být hlubší
objektivní a subjektivní propojení; objektivní propojení je dáno společným
jednáním spolupachatelů, subjektivní propojení jejich společným úmyslem.
Pokud jde o společné jednání obviněných K. P. a M. V., resp. souběžné naplnění
obligatorních i fakultativních znaků objektivní stránky trestného činu vraždy
podle § 219 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. u obou obviněných, obvinění ve svých
mimořádných opravných prostředcích vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího
soudu, že předmětem jejich útoku nebyli „samotní poškození jako jednotlivé
osoby, ale jako znepřátelená skupina osob, k níž poškození náleželi“, tj. se
závěrem, že obvinění souběžně útočili proti témuž předmětu útoku a že tedy mezi
jejich jednáním existovalo objektivní propojení nezbytné pro jeho kvalifikaci
podle § 9 odst. 2 tr. zák.
V této souvislosti je nutné konstatovat, že na základě provedeného dokazování
již soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že obvinění K. P. a M.
V. se jednání, jež je předmětem tohoto trestního řízení, dopustili po krátké
verbální potyčce mezi obviněnými a svědky J. D. a Š. Š. na jedné straně a
poškozenými D. B. a V. P. a svědkem J. B. pracujícími pro bezpečnostní agenturu
P. pana P. K. na straně druhé (str. 3 a 4 rozsudku). Soud prvního stupně se
dále ztotožnil s tvrzením obviněných, „že jejich vztahy s lidmi okolo
bezpečnostní agentury P. majitele P. K. nebyly dobré“, připustil, „že agentura
P. spolupracovala také s jistým M. a M.“ a že „obžalovaní měli v minulosti s
lidmi okolo M. a M. určité konflikty“, že těmito lidmi „bylo obžalovanému P.
vyhrožováno fyzickou újmou v souvislosti s provozováním restaurace v S.“ a že
obviněný V. „byl v zimě roku 2002 napaden a zbit právě těmito lidmi“ s tím, že
„zákulisí vztahů mezi obžalovanými a poškozenými“ poměrně kvalitně objasňuje
výpověď svědka B. (str. 15 rozsudku). Dle soudu prvního stupně „je dostatečně
odůvodněno, že nedobrá vztahová otázka mezi všemi aktéry střelby před
diskotékou C. v L. – J. spěla k určitému konci … který je předmětem
projednávané trestní věci“ (str. 16 rozsudku). Nalézací soud vzal dále za
prokázané, že obviněný K. P. nemohl použít střelnou zbraň z obavy, že poškozený
V. P. proti němu použije svoji pistoli, kterou mu dle jeho tvrzení přiložil k
hlavě před odjezdem od klubu L. v M., neboť svědci zbraň v rukou poškozeného V.
P. buď neviděli, nebo dokonce vyloučili, že by ten den u sebe střelnou zbraň
měl.
Ze shora uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyšel i
soud stupně druhého, jednoznačně vyplývá, že odvolací soud nepochybil, když na
rozdíl od soudu nalézacího dospěl k právnímu závěru, že předmětem útoku
obviněných nebyli „poškození jako jednotlivé osoby, ale jako znepřátelená
skupina osob, k níž poškození náleželi a proti níž útok obžalovaných
směřoval“ (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). Dle názoru dovolacího soudu
bylo již v řízení před nalézacím soudem prokázáno, že důvod útoku na
poškozeného V. P. uváděný obviněným K. P. je smyšlený a že skutečným důvodem
útoku obviněných byl obecně jejich negativní vztah vůči lidem okolo M. a M., že
obvinění souběžně útočili na znepřátelenou skupinu osob a že tedy objektivní
stránka spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. (společné jednání) byla i
v podmínce týkající se téhož předmětu útoku v posuzovaném případě naplněna.
Tvrzení obviněných K. P., že „počal střílet na nohy toho muže, který předtím na
něho mířil skrze okénko tou pistolí“, neboť měl v úmyslu mu pistoli odebrat
(str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), a obviněného M. V., že po kopnutí do
vozidla vystoupil a „ihned šel k muži, o kterém se domníval, že nakopl
vozidlo“ (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), je zjevnou snahou o
racionalizaci jejich jednání.
U spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. vyžadovaný společný úmysl musí
zahrnovat společné jednání spolupachatelů a sledování společného cíle.
Oba obvinění si opatřili střelné zbraně za účelem vlastní ochrany, neboť jim
bylo lidmi okolo M. a M. vyhrožováno fyzickou újmou (obviněný V. byl těmito
lidmi dokonce fyzicky napaden), tj. za účelem jejich případného použití právě
proti těmto lidem, a oba si před zahájením útoku na poškozené byli vědomi toho,
že oba mají své střelné zbraně k dispozici, když v rámci své výpovědi uvedl
nejprve obviněný M. V., že před barem L. „vytáhli pistole“, a že se domnívá,
„že pistoli vytáhl také D. a P. (str. 5 rozsudku soudu prvního stupně), a poté
svědek J. D., že před diskotékou C. za účelem zastrašení druhé strany, on a
obžalovaný P. vytáhli pistole“ (str. 7 téhož rozhodnutí). V souvislosti s
těmito objektivními skutečnostmi, již se shora uvedeným zjištěním, že šlo o
střetnutí dvou znepřátelených skupin, tj. „jakési vyřizování účtů mezi
obžalovanými a znepřátelenou skupinou osob“ (str. 7 rozsudku soudu druhého
stupně), a ostatními skutečnostmi naplňujícími znaky objektivní stránky
předmětného trestného činu (současné zahájení střelby na základě pouhého
kopnutí do zpětného zrcátka ze strany poškozeného V. P., shodná razantnost
útoku a způsob jednání atd.) potom odvolací soud hodnotil i výpověď svědka J.
B., který z vozidla odjíždějícího od diskotéky C. zaslechl prohlášení obecně
adresované skupině osob, k níž náleželi i poškození, tj. lidem okolo M. a M., a
to „že všichni jsou mrtvoly … a že je stejně všechny postřílejí“ (str. 7
rozsudku soudu druhého stupně) a dospěl k právnímu závěru, s nímž se dovolací
soud ztotožňuje, že podmínka spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.
týkající se společného úmyslu obviněných zahrnujícího jejich společné jednání
byla naplněna.
Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat i sledování společného cíle ve
smyslu porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem. Ze způsobu,
jakým obvinění jednali, vyplývá, že tak činili s přímým úmyslem oba poškozené
usmrtit s tím, že toto je zřejmé především z toho, z jaké vzdálenosti a do
které části těla poškozeného mířili své výstřely (str. 7 rozsudku soudu druhého
stupně). Na základě skutkových zjištění tedy odvolací soud dovodil správný
závěr o společném úmyslu obviněných, neboť tito chtěli způsobem v trestním
zákoně uvedeným společně porušit zájem tímto zákonem chráněný /§ 4 písm. a) tr.
zák./, a to zájem na ochraně lidského života jakožto zájem ze všech
nejvýznamnější.
Skutečnost, že obvinění svým společným jednáním usmrtili dvě osoby, je
okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby, neboť je zahrnuta jejich
úmyslným zaviněním /§ 6 písm. a) tr. zák./, a to ve formě tzv. nepřímého
úmyslu, neboť za situace, kdy jeden o druhém věděli, co ten druhý činí, museli
být se způsobeným následkem srozuměni (str. 7 rozsudku soudu druhého stupně), a
pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti předmětného trestného
činu pro společnost (§ 88 odst. 1 tr. zák.).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud České republiky dovolání
obviněných K. P. a M. V. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněná, když neopodstatněnost jejich námitek je zjevná z
podrobného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jehož
odkazy na rozhodné skutkové okolnosti a z toho učiněné právní závěry,
jednoznačně potvrzují správnost jeho rozhodnutí. Je proto zřejmé, že obvinění
podali dovolání v podstatě jen formálně, ve snaze dosáhnout pro ně
příznivějšího rozhodnutí.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš