U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. 12. 2017 o dovolání
obviněného V. R., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017,
sp. zn. 67 To 168/2017, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 5 T 294/2016 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. R. odmítá.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. 5 T 294/2016,
byl obviněný V. R. uznán vinným pokusem zločinu znásilnění podle § 21 odst. 1
tr. zákoníku, § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže
podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 2 tr.
zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři
léta s tím, že výkon trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen, zkušební doba byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na pět
let a obviněnému bylo podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby do konce
zkušební doby uhradil náhradu škody a nemajetkové újmy. Výrokem podle § 228
odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. F.
náhradu škody a nemajetkové újmy ve výši 301 490 Kč.
O odvoláních, která podali obviněný proti všem výrokům a státní
zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto
rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 67 To 168/2017. Z
podnětu odvolání obviněného byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §
258 odst. 1 písm. b), d), e), f) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 3 tr. ř. byl
obviněný nově uznán vinným pokusem přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 185 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. d) tr. zákoníku a odsouzen podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku, § 43 odst. 1
tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky s tím, že výkon
trestu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, zkušební doba
byla podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku stanovena na tři léta a obviněnému bylo
podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo uhradit poškozené v průběhu zkušební
doby náhradu škody způsobené trestným činem, přičemž podle § 228 odst. 1 tr. ř.
bylo rozhodnuto, že obviněný je povinen zaplatit poškozené J. F. částku 1 490
Kč, a podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená se zbytkem nároku na náhradu
škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání státního zástupce bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Jako pokus přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 185
odst. 1 tr. zákoníku a přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku
posoudil Městský soud v Praze skutek, který při korekci předcházejících
zjištění Obvodního soudu pro Prahu 2 spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne
17. 1. 2016 kolem 03,00 hodin v P., Š. ul., v blízkosti křižovatky s H. ul.
oslovil poškozenou J. F. s dotazem na cestu k nádraží, a když mu poškozená
cestu vysvětlila, dotázal se jí, zda „mu ho vykouří“, na což mu poškozená
pohrozila přivoláním policie a začala z místa odcházet, při tom se otočila,
viděla, že obviněný měl ruku v rozkroku v kalhotech, pak ji vyndal, rozběhl se
k ní, doběhl ji, strčil do ní rukama, v důsledku čehož poškozená po udeření do
hlavy o zeď domu spadla na zem na záda, obviněný se v pokleku snažil roztáhnout
jí nohy, čemuž se bránila křikem a kopáním, obviněný svého jednání po chvíli
zanechal, avšak při odchodu z místa odcizil poškozené mobilní telefon, který jí
během napadení vypadl z ruky a ležel na zemi vedle ní.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti
rozsudku Městského soudu v Praze. Napadl výrok o vině a další výroky. Odkázal
na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích dovolacího
důvodu obviněný na adresu právní kvalifikace svého jednání namítl, že „ … popis
tohoto jednání nelze podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu
znásilnění“. Konkrétně uvedl, že strčení do poškozené nelze považovat za násilí
ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku a že chybí subjektivní stránka trestného
činu, tj. úmysl. Mimo meze dovolacího důvodu obviněný vytkl nesprávnost
zjištění, že je osobou totožnou s pachatelem činu, a vyjádřil názor, že soudy k
tomuto zjištění došly vadným hodnocením důkazů. Obviněný se dovoláním domáhal
toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření
poukázala na to, že skutkové námitky nejsou dovolacím důvodem, uvedla, že
skutek popsaný ve výroku o vině vykazoval zákonné znaky pokusu přečinu
znásilnění podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, § 185 odst. 1 tr. zákoníku, a
navrhla, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítnuto. Vyjádření bylo předloženo obhájci k případné
replice, ale obhájce na ně nereagoval.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírá o námitky, které lze
považovat za dovolací důvod, je zjevně neopodstatněné.
Především musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný
opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale jen z důvodů, které jsou v zákoně výslovně stanoveny v § 265b odst.
1 písm. a) až l), odst. 2 tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Konkrétní uplatněné námitky jsou dovolacím důvodem za předpokladu, že obsahově
odpovídají jeho zákonnému vymezení. Žádný z dovolacích důvodů se nevztahuje ke
skutkovým zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů,
k rozsahu dokazování apod. Z toho je zřejmé, že skutkové námitky nejsou
dovolacím důvodem. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně
taxativně stanoveny, vyplývá z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný
opravný prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných
rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého
stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak uvedenému
dovolacímu důvodu odpovídají jen takové námitky, v nichž se tvrdí, že skutkový
stav, který zjistily soudy, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný
uznán vinným. Podstatou dovolacího důvodu je porušení hmotného práva, tj.
trestního zákona, při aplikaci na skutkový stav zjištěný soudy. Předmětem
právního posouzení jako posouzení hmotně právního je skutek, tak jak ho
zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje
dovolatel. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním soudů stojí mimo rámec
dovolacího důvodu.
S ohledem na tyto zásady je třeba konstatovat, že dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídají námitky, které obviněný zaměřil
proti právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn ve výroku o vině. Tyto námitky
však jsou bez jakéhokoli opodstatnění. Skutek popsaný ve výroku o vině
evidentně vykazuje znaky pokusu přečinu znásilnění podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, § 185 odst. 1 tr. zákoníku.
Přečinu znásilnění podle § 185 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí mimo
jiné ten, kdo jiného násilím donutí k pohlavnímu styku.
Pokusem je podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku jednání, které bezprostředně
směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný
čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Rozhodně nelze přisvědčit námitkám, podle kterých jednání obviněného
nebylo „násilím“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Podstatou tohoto jednání
bylo vynaložení fyzické síly proti tělu poškozené. Obviněný do poškozené
nejprve strčil silou, která vedla k jejímu pádu na zem, a poté se jí snažil
roztáhnout nohy, přestože se tomu bránila mimo jiné kopáním. Vynaložení fyzické
síly proti tělu poškozené sice nemělo vážnější následek např. v podobě ublížení
na zdraví, ale přesto dosáhlo takové intenzity, aby bylo podřaditelné pod
zákonný znak „násilí“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Menší intenzita
vynaložení fyzické síly je okolností ovlivňující hodnocení závažnosti trestného
činu, ale nemůže být důvodem k závěru, že nešlo o násilí.
Akceptovat nelze ani námitky týkající se subjektivní stránky činu. O
tom, že jednání obviněného bylo vedeno úmyslem násilím si vynutit na poškozené
pohlavní styk, nemůže být pochyb. Jasně o tom svědčí již slovní projev, jímž
obviněný provázel navázání kontaktu s poškozenou a který spočíval ve výslovné
výzvě k orálnímu pohlavnímu styku. Jednání, které ze strany obviněného
následovalo poté, co poškozená dala najevo odmítavý postoj a pohrozila
přivoláním policie, jen potvrdilo, že obviněnému jde o pohlavní styk s
poškozenou. Obviněný se za poškozenou rozběhl s rukou zasunutou do rozkroku
svých kalhot, a když se poškozená ocitla vleže na zádech na zemi, snažil se jí
roztáhnout nohy a tím proniknout k intimním partiím jejího těla. Při těchto
zjištěních není nic nelogického ani z jiného důvodu nepřijatelného na závěru
Městského soudu v Praze, že úmysl obviněného směřoval k pohlavnímu styku s
poškozenou. Přitom „pohlavním stykem“ ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku není
jen soulož, ale jakýkoli způsob uspokojování pohlavního pudu na těle jiné osoby.
Námitky, jimiž se obviněný snažil zpochybnit zjištění soudů, že je
osobou totožnou s pachatelem činu, mají vyloženě jen skutkovou povahu a jsou
tím pádem mimo rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu zásadně nezasahuje do
skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno ústavně garantované
základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah Nejvyššího soudu má
podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy.
V otázce totožnosti obviněného s osobou pachatele činu není mezi
skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 2, z nichž v napadeném rozsudku
vycházel také Městský soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na
straně druhé žádný extrémní rozpor. Zjištění soudů mají odpovídající obsahový
podklad v tom, že poškozená jednoznačně a bez pochybností označila za pachatele
právě obviněného. Do doby, kdy se stal posuzovaný skutek, poškozená obviněného
neznala a obviněný ji oslovil jako náhodnou chodkyni. Nicméně poškozená si
obviněného zapamatovala s přesností, která umožnila podle jejích údajů
vypracovat tzv. identikit, na základě něhož byl obviněný ztotožněn. Totožnost
obviněného jako pachatele činu poškozená následně potvrdila při rekognici
provedené s použitím fotografií a posléze i při rekognici provedené za fyzické
přítomnosti obviněného mezi jinými osobami. Při rekognici nebyla porušena žádná
pravidla stanovená pro provedení tohoto úkonu. Pokud rekognici ukázáním osoby
obviněného (in natura) předcházela rekognice podle fotografie, byl mezi oběma
těmito úkony výraznější časový odstup, takže nebylo porušeno ustanovení § 104b
odst. 4 tr. ř., které stanoví, že rekognice podle fotografie nesmí rekognici
ukázáním osoby předcházet „bezprostředně“.
Zjištění soudů, že obviněný je osobou totožnou s pachatelem útoku proti
poškozené, nepředstavuje žádné porušení ústavně zaručeného základního práva
obviněného na spravedlivé řízení. To, že obviněný s tímto zjištěním nesouhlasí,
není dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu