7 Tdo 1511/2011-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 21. prosince 2011 v Brně v neveřejném
zasedání o dovolání obviněného Š. A. proti usnesení Krajského soudu v Brně-
pobočka ve Zlíně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 6 To 267/2011, v trestní věci
vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 27/2011, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 31 T 27/2011,
byl obviněný Š. A. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a podle § 337 odst. 1 tr.
zákoníku, za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, byl
odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 200 denních sazeb ve výši 200 Kč denní
sazby, celkem tedy ve výši 40.000,- Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců pro případ, že
obviněný nezaplatí v stanovené lhůtě peněžitý trest. Podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení
motorových vozidel na dobu 2 let.
Usnesením Krajského soudu v Brně-pobočka ve Zlíně ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 6
To 267/2011, bylo odvolání obviněného proti rozhodnutí soudu I. stupně podle §
256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce
řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. Domnívá se, že skutek, kterým byl uznán vinným, není přečinem maření
výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, když se jedná o trestný čin úmyslný a
on uvedený skutek nespáchal úmyslně. Nesouhlasí s tvrzením, že věděl, že nesmí
řídit na území České republiky a zneužil řidičský průkaz Slovenské republiky.
Řidičský průkaz České republiky pozbyl z důvodu dosažení 12 bodů a řádně ho
odevzdal. Dovolatel měl za to, že tím, že vlastní také řidičský průkaz
Slovenské republiky, může nadále řídit i na území České republiky. Pokud by
skutečně věděl, že na území České republiky nesmí používat řidičský průkaz
Slovenské republiky, určitě by to neudělal. V oznámení Magistrátu města Ostravy
o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení bylo pouze uvedeno, že pozbývá řidičské
oprávnění. Nebyl poučen o tom, že na území ČR nesmí řídit na základě řidičského
oprávnění Slovenské republiky. Proto jeho jednání lze vyhodnotit jen jako
nevědomou nedbalost. Dále obviněný v dovolání uvádí, že oznámení o dosažení 12
bodů v bodovém hodnocení není rozhodnutím orgánu veřejné moci, ale pouze
oznámením o skutečnosti s poučením, že uplynutím 5 pracovního dne od jeho
doručení pozbývá řidičské oprávnění, které však vyplývá ze zákona a ne z
rozhodnutí orgánu veřejné moci. Dovolatel nesouhlasí s názorem nalézacího
soudu, že výzva je úkonem vykonávacího řízení, kterým jsou realizovány sankce z
dřívějších rozhodnutí o dopravních přestupcích, a trvá na tom, že výzva není
rozhodnutím, kterým mu bylo odňato řidičské oprávnění. Poukazuje přitom na to,
že již jednotlivými rozhodnutími o dopravných přestupcích byl potrestán, resp.
mu byla uložena sankce, a proto oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení
nemůže být rozhodnutím orgánu veřejné moci, protože by šlo o duplicitní sankci.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů
a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že dříve
sporná otázka právního posouzení jednání řidiče, který řídí motorové vozidlo
přesto, že pozbyl řidičské oprávnění v důsledku „vybodování“, byla již vyřešena
stanoviskem trestního kolegia Nejvyššího soudu schváleným na zasedáních kolegia
ve dnech 21. 10. 2010 a 27. 10. 2010 pod sp. zn. Tpjn 302/2010. Z tohoto
stanoviska jednoznačně vyplývá, že - stručně řečeno - „vybodovaný“ řidič, který
řídí motorové vozidlo přesto, že u něho proběhla procedura podle 123c odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., popř. bylo pravomocně rozhodnuto podle § 123f odst. 3,
citovaného zákona, se dopouští přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na argumentaci citovaného
stanoviska státní zástupce v celém rozsahu odkazuje a námitky obsažené v
závěrečné části dovolání považuje za bezpředmětné. Tvrzení obviněného, že měl
za to, že může na území České republiky nadále řídit motorové vozidlo na
podkladě řidičského průkazu Slovenské republiky, nalézací soud neuvěřil a
vycházel z toho, že obviněný věděl, že nesmí na území České republiky řídit a
že řidičského průkazu Slovenské republiky zneužil (str. 4 rozsudku). Námitky
dovolatele jsou tedy v tomto směru námitkami primárně skutkovými a při
striktním posouzení neodpovídají formálně deklarovanému dovolacímu důvodu. Je
nicméně skutečností, že výše uvedené skutkové tvrzení soud nijak blíže
neodůvodnil. Konstatuje proto, že, pokud by tvrzení obviněného odpovídalo
skutečnosti, šlo by z jeho strany o negativní právní omyl o protiprávnosti
činu. Dovolatel jako účastník silničního provozu na území ČR byl ale povinen
znát úpravu zákona č. 361/2000 Sb., a to včetně úpravy režimu bodového
hodnocení řidičů a „vybodování“. V ustanovení § 123c odst. 7 citovaného zákona
je při tom výslovně stanoveno, že dosáhne-li řidič, který je držitelem
řidičského průkazu členského státu, řidičského průkazu vydaného cizím státem,
mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkového počtu 12
bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po
dobu jednoho roku. Smysl úpravy § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb.,
samozřejmě nespočívá pouze ve fyzickém odnětí řidičského průkazu řidiči, ale
především v tom, aby neukázněný řidič byl na určitou dobu vyřazen ze silničního
provozu. Pokud by právní stav byl takový, že by „vybodovaný“ držitel tuzemského
a současně cizího řidičského průkazu sice musel odevzdat český řidičský průkaz,
mohl by však na území ČR i nadále neomezeně řídit motorové vozidlo na základě
řidičského průkazu cizího státu, šlo by v podstatě o absurdní situaci, která by
negovala smysl úpravy § 123a a násl. zákona č. 361/2000 Sb. Pokud by obviněný
skutečně vycházel z takovéto logiku postrádající představy o právní úpravě, šlo
by o omyl, kterého se při zákonem mu uložené znalosti jeho se týkající právní
úpravy mohl vyvarovat a který je tudíž neomluvitelný.
Námitky dovolatele
týkající subjektivní stránky souzeného přečinu tedy státní zástupce nepovažuje
za důvodné ani v případě, že by byly posouzeny jako odpovídající deklarovanému
dovolacímu důvodu. Vzhledem k výše uvedenému proto navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil v dovolání výhrady, které odpovídaly deklarovanému dovolacímu
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Námitku, kterou obviněný zpochybňuje naplnění subjektivní stránky trestného
činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1
písm. a) tr. zákoníku, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Založil jí
na tvrzení, že se domníval, že i poté co pozbyl řidičský průkaz České republiky
z důvodu dosažení 12 bodů, může nadále řídit na území České republiky, nakolik
má také řidičský průkaz Slovenské republiky, a tedy nespáchal čin úmyslně,
nýbrž v nevědomé nedbalosti.
Dovolatel jako účastník silničního provozu je povinen znát právní úpravu
týkající se této oblasti, a tedy zák. č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních
komunikacích, jak již uvedl státní zástupce. Tento zákon totiž upravuje práva a
povinnosti účastníků silničního provozu, pravidla tohoto provozu, jakož i
řidičská oprávnění, řidičské průkazy a působnost a pravomoc příslušných orgánů
ve věcech provozu na pozemních komunikacích. Na základě dosažení 12 bodů v
záznamu v registru řidičů mu bylo zasláno oznámení Magistrátu města Ostrava (č.
l. 11 spisu), ve kterém bylo uvedeno, že uplynutím 5 pracovních dnů od doručení
pozbývá řidičské oprávnění, a to na základě § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb.
Principem bodového systému je přidělování předem stanoveného počtu bodů za
porušení konkrétních ustanovení zákona o silničním provozu. Bodový systém tak
představuje vlastně určitý administrativní postup, kterým se hodnotí závažnost
spáchaných přestupků, což může vyústit k zadržení řidičského oprávnění. Nejedná
se ale o dvojitý postih za jedno jednání, protože body jsou administrativním
důsledkem spáchaní vybraných dopravných přestupků nebo trestných činů, nikoliv
trestem, čemu odpovídá i skutečnost, že záznam bodů do karty řidiče vykonávají
obecní úřady, ne policejní orgány nebo soudy. Podstata bodového systému spočívá
v postupném připočítávání bodů až na jejich celkový počet dvanáct, kdy řidič na
určitou dobu pozbývá řidičské oprávnění. Tato skutečnost nastává přímo ze
zákona uplynutím pěti pracovních dnů ode dne, kdy bylo o tom takovému řidiči
doručeno písemné oznámení.
Zavedením bodového systému zákonodárce sledoval jasný cíl, a to, předcházet
porušováni pravidel provozu na pozemních komunikacích formou hrozby ztráty
řidičského oprávnění, a také eliminovat ze silničního provozu řidiče, kteří
opakovaně porušují pravidla silničního provozu, čím ohrožují jej ostatní
účastníky. Neznamená to tedy, že získáním 12 bodů řidič pozbývá pouze řidičský
průkaz, ale hlavně ztrácí na určitou dobu řidičské oprávnění k řízení
motorových vozidel na území České republiky. Pokud by tedy v situaci, kdy tzv.
vybodovaný řidič pozbyl řidičský průkaz České republiky, a tedy řidičské
oprávnění, mohl i nadále řídit na daném území, protože má také řidičský průkaz
jiného státu, byl by tím absolutně zmařen jeden z hlavních účelů bodového
hodnocení a to eliminace řidičů ze silničního provozu, kteří se opakovaně
dopouští přestupků (recidivistů). Pro řidiče, který má také řidičský průkaz
jiné země, by pak nemělo dosažení 12 bodů žádný dopad, což je zcela nelogické,
když podstatou tzv. vybodování není odebrání řidičského průkazu, ale ztráta
řidičské oprávnění. Tímto by také docházelo k diskriminaci, a tedy porušení
lidských práv a svobod, řidičů, kteří mají pouze jeden řidičský průkaz.
Vedle povinnosti obviněného znát ustanovení zák. č. 361/2000 Sb., což u něj
vylučuje možnou absenci zavinění z důvodu právního omylu podle § 19 tr.
zákoníku, přijetí bodového systému bylo opakovaně mediálně propagováno a pro
řidiče není určitě neznámým faktem, že po nabytí 12 bodů ztrácí oprávnění řídit
motorová vozidla na území ČR. V situaci, kdy si byl obviněný zcela vědom, že mu
bylo na dobu určitou odňato řidičské oprávnění, je i při neznalosti právní
úpravy nemyslitelné, když se opakovaně dopouštěl přestupků, a tím dosáhl
hranici pro odnětí řidičského oprávnění, aby mohl i nadále řídit motorová
vozidla. Je nutno také uvést, jak také poznamenal státní zástupce, že podle §
123c odst. 7 zák. č. 361/2000 Sb., dosáhne-li řidič, který je držitelem
řidičského průkazu Evropských společenství, řidičského průkazu vydaného cizím
státem, mezinárodního řidičského průkazu vydaného cizím státem, celkového počtu
12 bodů, pozbývá právo k řízení motorového vozidla na území České republiky po
dobu jednoho roku. Proto po získání 12 bodů také řidič vlastnící řidičský
průkaz cizího státu pozbývá řidičské oprávnění na území České republiky.
Smyslem právní úpravy není samotné odevzdání řidičského průkazu, nýbrž ztráta
řidičského oprávnění jako důsledek za opakované neukázněné chování řidiče, a
výchovné působení na takové řidiče. Proto je bezpředmětné, zda řidič, kterému
bylo odňato řidičské oprávnění, má také řidičský průkaz jiné země. Tento ho
opravňuje k řízení motorových vozidel mimo území ČR.
Nelze proto přisvědčit námitce obviněného, když je zřejmé, že věděl, že mu bylo
odňato řidičské oprávnění pro řízení motorových vozidel na území České
republiky, o čem svědčí skutečnost, že převzal oznámení Magistrátu města
Ostravy a řidičský průkaz ČR řádně odevzdal, jak sám v dovolání uvedl. Nejvyšší
soud považuje výše uvedenou obhajobu obviněného za ryze účelovou, když je
zjevně nelogické, aby řidič, který na základě opakovaných přestupků získal 12
bodů, čehož důsledek je právě ztráta řidičského oprávnění, byl i poté
účastníkem silničního provozu na základě řidičského průkazu jiné země. Nejvyšší
soud proto nemá pochybnosti o naplnění subjektivní stránky trestného činu
maření úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, když dne 8. 2. 2011 obviněný řídil na území ČR osobní motorové
vozidlo, ačkoliv dne 16. 11. 2010 pozbyl řidičské oprávnění pro řízení
motorových vozidel na území České republiky podle § 123c odst. 3 zák. č.
361/2000 Sb. z důvodu dosažení 12 bodů v záznamu v registru řidičů a věděl, že
na základě této skutečnosti nemůže řídit motorová vozidla na území České
republiky.
Obviněný dále namítal, že oznámení o dosažení 12 bodů v bodovém hodnocení není
rozhodnutím orgánu veřejné moci, a to také proto, že když byl jednotlivými
rozhodnutími o dopravních přestupcích již potrestán, jednalo by se pak o
duplicitní sankci. Soudy nižších stupňů se opakovaně potýkaly s problémem, zda
je možné oznámení a výzvu podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb. považovat
za rozhodnutí ve smyslu § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na základě
odlišného posuzovaní této otázky soudy nižších stupňů bylo přijato dne 27. 10.
2010 stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn.
Tpjn 302/2010-II (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod
pořadovým číslem: 1/2011), které zejména k dané problematice uvádí, že za
„odnětí příslušného oprávnění podle jiného právního předpisu“ ve smyslu § 337
odst. 1 písm. a) trestního zákoníku je třeba považovat i pozbytí řidičského
oprávnění u řidiče, který v bodovém hodnocení dosáhl 12 bodů, a v důsledku toho
mu bylo doručeno obecním úřadem obce s rozšířenou působností oznámení a výzva
podle § 123c odst. 3 zák. č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, ve znění
pozdějších předpisů, k odevzdání řidičského průkazu a mezinárodního řidičského
průkazu, resp. v případě podání námitek proti provedenému záznamu, kterým bylo
dosaženo celkového počtu 12 bodů, bylo pravomocně rozhodnuto tímto obecním
úřadem podle § 123f odst. 3 cit. zák. č. 361/2000 Sb. o zamítnutí námitek
řidiče, neboť je neshledal odůvodněné. V důsledku toho, pokud pachatel řídí
motorové vozidlo i poté, co mu bylo takto řidičské oprávnění odňato rozhodnutím
příslušného obecního úřadu obce s rozšířenou působností, naplňuje znaky
trestného činu (přečinu) maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §
337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Ohledně námitky duplicitní sankce odkazuje Nejvyšší soud rovněž na výše uvedené
stanovisko, které v odůvodnění zmiňuje, že zavedení systému bodového hodnocení
vskutku nelze chápat jako nepřípustné ukládání dvojího trestu; jedná se o
specifické preventivní opatření, které má přispět k pozitivní motivaci řidičů k
dodržování předpisů o provozu na pozemních komunikacích a k eliminaci těch
řidičů, kteří se dlouhodobě a opakovaně porušování těchto předpisů dopouští.
Tento institut má přispět k zajištění bezpečnosti a plynulosti provozu na
pozemních komunikacích, neboť možnost pozbytí řidičského oprávnění působí na
řidiče preventivně nápravně, a to zejména hrozbou dosažení dvanácti bodů.
Ohledně povahy institutu pozbytí řidičského oprávnění v případě dosažení
dvanácti bodů, se v převážné části správně právní literatury uvádí, že body
samy o sobě nejsou sankcí za přestupek nebo trestný čin, jsou pouze
administrativním opatřením, ohodnocujícím prostřednictvím stanoveného počtu
bodů za konkrétní přestupek nebo trestný čin, vliv spáchaného přestupku nebo
trestného činu na celkovou bezpečnost silničního provozu. Až při dosažení
zákonem stanoveného limitu počtu bodů zákon stanovuje pro řidiče samostatnou
sankci. Proto i tyto námitky hodnotil Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
Vzhledem k výše uvedenému bylo dovolání obviněného odmítnuto podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš