Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 1. 3. 2017 o dovoláních, která
podali obvinění P. Ch., a M. G., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 To 111/2015, v trestní věci vedené u Krajského soudu
v Ostravě pod sp. zn. 50 T 4/2013, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. Ch. a M.
G. odmítají.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byli obvinění P. Ch. a M. G. uznáni
vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016, obviněný P. Ch.
zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný M. G.
trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákon č.
140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Obviněný P. Ch. byl
za tyto trestné činy a dále za organizátorství trestného činu podvodu podle §
10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 2. 2013, sp. zn. 5 T
17/2009, odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k
souhrnnému trestu odnětí svobody na osm roků, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73 odst. 1, 3 tr.
zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na sedm roků, přičemž
podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního
soudu v Opavě a další obsahově navazující rozhodnutí. Obviněný M. G. byl
odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému
trestu odnětí svobody na šest roků a čtyři měsíce, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, a podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti specifikované ve výroku na pět
roků. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a podle §
229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Kromě toho bylo rozsudkem
rozhodnuto i ohledně obviněných J. K. a J. Š. a také o zabrání věci ve vztahu k
zúčastněné osobě L. G.
Jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského
soudu v Ostravě spočíval v podstatě v tom, že
- obviněný P. Ch. jako jediný jednatel obchodní společnosti ROAZ cz, s.r.o.,
společně s obviněným P. G. (mezitím zemřelým) jako jediným společníkem této
společnosti v době od 20. 5. 2009 do 30. 6. 2009 v O. a jinde s cílem zkrátit
stát na spotřební dani tím, že na území České republiky dopraví z Polské
republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně
nepřiznají a nezaplatí spotřební daň, postupovali tak, že obviněný P. Ch. uzavřel za obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., s polskou obchodní společností
OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo na území České republiky ve
28 případech specifikovaných ve výroku dovezeno 806 177 litrů motorové nafty,
která byla následně prodána, aniž obviněný P. Ch. registroval obchodní
společnost ROAZ cz, s.r.o., jako plátce spotřební daně a aniž informoval celní
úřad jako správce daně o pořízení motorové nafty, jak to ukládalo ustanovení §
29 odst. 1, 2 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších
předpisů, bez toho, aby na depozitní účet správce daně složil zajištění podle §
60 odst. 13 cit. zákona, a aniž by podle § 9 odst. 1 cit. zákona daň přiznal a
zaplatil, čímž byl stát zkrácen na spotřební dani o částku 8 021 595 Kč (bod
I/1 rozsudku),
- obvinění P. Ch. a J. Š. společně s obviněným P. G. a I. M. (stíhaným v jiném
řízení) v době od 2. 7. 2009 do 2. 9. 2009 v B., O. a jinde s cílem zkrátit
stát na spotřební dani a na dani z přidané hodnoty tím, že na území České
republiky dopraví z Polské republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou
prodají a záměrně nepřiznají a nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty,
postupovali tak, že obviněný J. Š., který byl oprávněn jednat za obchodní
společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., na základě plné moci udělené jednatelem této
společnosti I. M., uzavřel za tuto společnost s polskou obchodní společností
OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě bylo na území České republiky v
60 případech specifikovaných ve výroku dovezeno 1 877 559 litrů motorové nafty,
která byla následně prodána, aniž obviněný J. Š. či I. M. registrovali obchodní
společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., jako plátce spotřební daně a aniž informovali
celní úřad jako správce daně, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona
o spotřebních daních, bez toho, aby na depozitní účet správce daně složili
zajištění podle § 60 odst. 13 zákona o spotřebních daních, a aniž přiznali a
zaplatili spotřební daň podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z
přidané hodnoty podle § 21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004
Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, čímž byl stát
zkrácen na spotřební dani o částku 18 682 030 Kč a na dani z přidané hodnoty o
částku nejméně 5 591 451,56 Kč, a obviněný P. Ch. se na tomto jednání podílel
jako prostředník pokynů obviněného P.
G., který fakticky ovládal obchodní
společnost KAR KOLEKTION, s.r.o., inkasoval finanční prostředky získané
prodejem dovezené motorové nafty, rozhodoval o jejich použití atd., přičemž
obviněný J. Š. na podkladě těchto pokynů kontaktoval řidiče polských dopravců,
určoval místa, kam mají motorovou naftu dopravit, doprovázel je na tato místa
od státní hranice, přebíral příslušné doklady, prováděl příslušné platby s
použitím finančních prostředků poskytnutých obviněným P. G., vkládal je na
území Polské republiky na bankovní účet obchodní společnosti OLEUM, Sp. z o.o.,
fakturoval dovezenou motorovou naftu po jejím prodeji a přijímal od obviněného
P. G. za tuto činnost finanční odměnu (bod I/2 rozsudku),
- obvinění P. Ch. a M. G. společně s obviněným P. G. v době od 3. 9. 2009 do 7. 9. 2009 v J., O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani a na dani z
přidané hodnoty tím, že na území České republiky dopraví z Polské republiky
minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně nepřiznají a
nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, postupovali tak, že C. M. jako
jednatel obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., uzavřel za tuto společnost s
polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na jejímž podkladě
bylo v 6 případech specifikovaných ve výroku na území České republiky dovezeno
179 029 litrů motorové nafty, která byla následně prodána, aniž byla obchodní
společnost TOKIBO, s.r.o., registrována jako plátce spotřební daně a aniž byl o
pořízení motorové nafty informován celní úřad jako správce daně, jak to
ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních, bez toho, aby
bylo na depozitní účet správce daně složeno zajištění podle § 60 odst. 13
zákona o spotřebních daních, a aniž byla přiznána a zaplacena spotřební daň
podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty podle §
21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, čímž byl
stát zkrácen na spotřební dani o částku 1 781 338,55 Kč a na dani z přidané
hodnoty o částku nejméně 544 839,35 Kč, obviněný P. Ch. se na tomto jednání
podílel jako prostředník pokynů obviněného P. G., který fakticky ovládal
obchodní společnost TOKIBO, s.r.o., zajišťoval její finanční provoz, řídil
páchání trestné činnosti, prostřednictvím obviněného P. Ch. úkoloval obviněného
M. G. a jeho prostřednictvím i C. M., inkasoval finanční prostředky získané
prodejem dovezené motorové nafty, rozhodoval o jejich dalším použití atd., a
obviněný M. G. se na uvedeném jednání podílel tím, že dal popud k tomu, aby se
C. M. stal společníkem a jednatelem obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o.,
zajišťoval převod obchodního podílu na něho, předával mu podle pokynů
obviněného P. G. finanční odměny, vezl ho k podpisu smlouvy, přivezl ho do
Polské republiky za tím účelem, aby na bankovní účet obchodní společnosti
OLEUM, Sp. z o.o., vložil prostředky za dovezenou motorovou naftu, předal mu
tyto prostředky, předával mu příslušné listiny k podpisu a razítko obchodní
společnosti TOKIBO, s.r.o., aby jimi mohl opatřit doklady o vkladu, které od
něho převzal a předal je obviněnému P.
G., vyřizoval záležitosti ohledně
stáčiště motorové nafty a zřízení sídla obchodní společnosti TOKIBO, s.r.o., a
dostával za tuto činnost od obviněného P. G. prostřednictví obviněného P. Ch. finanční odměnu (bod I/3 rozsudku),
- obvinění P. Ch., J. K. a M. G. společně s obviněným P. G. v době od 10. 9. 2009 do 20. 10. 2009 v O. a jinde s cílem zkrátit stát na spotřební dani a na
dani z přidané hodnoty tím, že na území České republiky dopraví z Polské
republiky minerální oleje - motorovou naftu, kterou prodají a záměrně
nepřiznají a nezaplatí spotřební daň a daň z přidané hodnoty, postupovali tak,
že obviněný J. K. jako jednatel obchodní společnosti FAMIO, s.r.o., uzavřel za
tuto společnost s polskou obchodní společností OLEUM, Sp. z o.o., smlouvu, na
jejímž podkladě bylo ve 32 případech specifikovaných ve výroku na území České
republiky dovezeno 945 057 litrů motorové nafty, která byla následně prodána,
aniž by obchodní společnost FAMIO, s.r.o., registroval jako plátce spotřební
daně a aniž by o pořízení motorové nafty informoval celní úřad jako správce
daně, jak to ukládalo ustanovení § 29 odst. 1, 2 zákona o spotřebních daních,
bez toho, aby na depozitní účet správce daně složil zajištění podle § 60 odst. 13 zákona o spotřebních daních, a aniž by přiznal a zaplatil spotřební daň
podle § 9 odst. 1 zákona o spotřebních daních a daň z přidané hodnoty podle §
21 odst. 1, § 108 odst. 1 písm. a) zákona o dani z přidané hodnoty, čímž byl
stát zkrácen na spotřební dani o částku 9 403 348 Kč a na dani z přidané
hodnoty o částku nejméně 2 794 474,62 Kč, obviněný P. Ch. se na tomto jednání
podílel jako prostředník pokynů obviněného P. G., který fakticky ovládal
obchodní společnost FAMIO, s.r.o., zajišťoval její finanční provoz, řídil
páchání trestné činnosti, prostřednictvím obviněného P. Ch. úkoloval obviněné
J. K. a M. G., inkasoval finanční prostředky získané prodejem dovezené motorové
nafty, rozhodoval o jejich dalším použití atd., a obviněný M. G. se na uvedeném
jednání podílel tím, že kontaktoval řidiče polských dopravců, určoval jim
místa, kam mají motorovou naftu dopravit, doprovázel je na tato místa od státní
hranice, přebíral od nich doklady související s přepravou motorové nafty a
dostával za tuto činnost od obviněného P. G. prostřednictvím obviněného P. Ch. finanční odměnu (bod I/4 rozsudku).
Podle zjištění Krajského soudu v Ostravě obchodní společnosti, které motorovou
naftu dovezly z Polské republiky, ji ihned prodaly obchodní společnosti
Segestria system, s.r.o., kterou fakticky ovládal obviněný P. G., v které byl
jednatelem M. Ch. (bratr obviněného P. Ch.) a která ji následně rozprodala
dalším odběratelům.
Jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku u obviněného
P. Ch. a jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. u
obviněného M. G. byly posouzeny útoky, které spočívaly podle zjištění Krajského
soudu v Ostravě v podstatě v tom, že tito obvinění společně s obviněným P. G. v
rámci činnosti jím fakticky ovládaných obchodních společností v letech
2008-2009 objednávali a odebírali od jiných podnikatelských subjektů různé
zboží bez uhrazení kupní ceny, přičemž již v době objednávání zboží neměli v
úmyslu kupní cenu uhradit, ve dvou případech se toto jednání týkalo věcí, které
si pronajali s úmyslem je nevrátit, a v jednom případě šlo o přijetí zálohy na
zboží, které nedodali, a způsobili tak škodu v celkové výši obviněný P. Ch.
více než 11 milionů Kč (body II/1-4 rozsudku) a obviněný M. G. více než 4
miliony Kč (body II/2-5 rozsudku).
O odvoláních, která podali obvinění P. Ch., M. G., J. K. a J. Š. proti
všem výrokům a zúčastněná osoba L. G. proti výroku o zabrání věci, bylo
rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 5 To
111/2015. Z podnětu odvolání obviněných P. Ch., M. G. a J. Š. byl rozsudek
Krajského soudu v Ostravě podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen
ve výroku o náhradě škody, který se týkal dvou poškozených, a podle § 259 odst.
3 tr. ř. bylo o náhradě škody ve vztahu k těmto dvěma poškozeným nově
rozhodnuto výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř., podle § 229 odst. 2 tr. ř. a
podle § 229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněného J. K. a zúčastněné osoby byla
podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
Obvinění P. Ch. a M. G. podali prostřednictvím obhájců v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný P. Ch. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím
zůstal nedotčen jeho se týkající výrok o vině. Odkázal na důvody dovolání
uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. Namítl, že jeho jednání
nenaplňovalo znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Vyvozoval to z okolnosti, že pokud jde o
daňovou povinnost obchodní společnosti, v které byl jednatelem, dostavil se sám
a dobrovolně na celní úřad, kde celou záležitost projednal. Vyjádřil názor, že
tím se celnímu úřadu staly známými skutečnosti významné pro vyměření daně.
Zdůraznil, že nemohl spáchat úmyslný trestný čin jen tím, že nepodal daňové
přiznání na předepsaném formuláři, a připustil, že z jeho strany mohlo jít o
nedbalost. Ve vztahu k daňové povinnosti ostatních obchodních společností, tj.
těch, v nichž nebyl jednatelem, namítl, že se nijak nepodílel na jejich
činnosti, takže nemohl spáchat trestný čin, pokud záležel ve zkrácení jejich
daňové povinnosti. Vytkl nesprávnost skutkových zjištění týkajících se jeho
součinnosti s ostatními obviněnými, což vztáhl i k výroku o vině zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Uvedl, že mezi těmito
zjištěními a důkazy je takový nesoulad, že tím bylo porušeno jeho právo na
spravedlivý proces. Obviněný P. Ch. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů, aby zrušil také další obsahově
navazující rozhodnutí a aby Krajskému soudu v Ostravě přikázal nové projednání
a rozhodnutí věci.
Obviněný M. G. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci proto, že jím
zůstal beze změny jeho se týkající výrok o vině zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Odkázal
na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl nedostatek
příčinné souvislosti mezi svým jednáním a následkem a také nedostatek zavinění.
Zpochybnil skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině uvedeným
zločinem, a vytkl jejich rozpor s důkazy v míře zakládající porušení práva na
spravedlivý proces. Uložený trest označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný M. G.
se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou
soudů v rozsahu napadené části výroku o vině a výroku o trestu, aby ho zprostil
obžaloby pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §
240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a aby mu za trestný čin podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. uložil přiměřeně mírnější trest.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření uvedl,
že skutkové námitky obviněných nejsou dovolacím důvodem, a jinak označil podaná
dovolání za zjevně neopodstatněná. Proto navrhl, aby dovolání byla podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuta. Vyjádření bylo předloženo obhájcům. Reagoval
na něj jen obhájce obviněného P. Ch., který setrval na uplatněných námitkách.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání byla zčásti podána z jiného důvodu,
než je uveden v § 265b tr. ř., a že pokud se opírají o námitky, které lze
považovat za dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněná.
V první řadě musí Nejvyšší soud připomenout, že dovolání není běžný
opravný prostředek a neplní funkci „dalšího odvolání“. Dovolání je mimořádný
opravný prostředek, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli
důvodu, ale v dané věci jen z některého z důvodů uvedených v § 265b odst. 1
písm. a) až l) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Konkrétní
uplatněné námitky mají relevanci zákonného dovolacího důvodu za předpokladu, že
mu odpovídají svým obsahem. To znamená, že nestačí jen formálně deklarovat
zákonný dovolací důvod, jestliže se s ním konkrétně uplatněné námitky obsahově
míjejí. Žádný ze zákonných dovolacích důvodů se nevztahuje ke skutkovým
zjištěním, k hodnocení důkazů, k postupu soudů při provádění důkazů, k rozsahu
dokazování apod. Uváží-li se povaha dovolacích důvodů, jak jsou v zákoně
taxativně vymezeny, plyne z toho závěr, že dovolání je jako mimořádný opravný
prostředek určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a
nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla
přezkoumávána ještě třetí instancí. Námitky zaměřené proti skutkovým zjištěním,
která se stala podkladem rozhodnutí, tudíž nejsou dovolacím důvodem.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Směřuje-li dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, pak tomuto
dovolacímu důvodu obsahově odpovídají pouze takové námitky, v nichž se tvrdí,
že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Předmětem právního
posouzení tu je skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje
či jak se jeho zjištění dožaduje dovolatel. Jestliže se dovolatel snaží
skutkovými námitkami prosadit svou vlastní verzi skutkového stavu, odlišnou od
skutkových zjištění soudů, pak se ocitá mimo rámec uvedeného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud z pozice dovolacího soudu nezasahuje do skutkových
zjištění soudů prvního a druhého stupně, ledaže by tato zjištění byla v tak
extrémním rozporu s důkazy, že by tím bylo porušeno ústavně garantované
základní právo obviněného na spravedlivý proces. V takovém případě má zásah
Nejvyššího soudu podklad v ustanoveních čl. 4, čl. 90 Ústavy a směřuje k
dodržení zásady, že předmětem právního posouzení může být jen takový skutek,
který byl zjištěn při dodržení ústavně zaručených základních práv a svobod,
zejména práva na spravedlivé řízení.
Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy
se projevuje zejména tím, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, že nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných
způsobů jejich hodnocení, že jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž
podkladě byla učiněna, apod.
Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě, z nichž v
napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a
provedenými důkazy na straně druhé rozhodně není žádný extrémní rozpor.
Skutková zjištění soudů mají v důkazech odpovídající obsahové zakotvení a jsou
výsledkem takového hodnocení důkazů, které je z hlediska ustanovení § 2 odst. 6
tr. ř. přijatelné.
Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně
hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace
důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst.
6 tr. ř., že své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a logicky
výstižně zhodnotily a že v souladu s důkazní situací přijatelně zdůvodnily
dostatečnost provedeného dokazování a nadbytečnost provádění dalších důkazů. V
zevrubném odůvodnění Krajského soudu v Ostravě je ve vztahu ke každému bodu
výroku o vině podrobně rozvedeno, k jakým zjištěním soud dospěl, z jakých
důkazů vycházel a jak je hodnotil. Za tohoto stavu nevidí Nejvyšší soud žádný
důvod k tomu, aby obsah důkazů znovu opakoval a komentoval je shodnými
hodnotícími úvahami. Námitky obviněných P. Ch. a M. G. zaměřené proti skutkovým
zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, nejsou ničím jiným než
polemikou s tím, jak soudy v rámci ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily
důkazy. Tento rámec soudy nijak nepřekročily, jejich skutková zjištění
nevykazují žádný extrémní rozpor s důkazy, takže nebylo dotčeno ústavně
zaručené základní právo obviněných na spravedlivé řízení. Nejvyšší soud proto
neměl důvod k tomu, aby do skutkových zjištění soudů jakkoli zasahoval. To, že
obvinění nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňují se
způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, příp. že nepovažují provedené dokazování
za dostatečné, není dovolacím důvodem.
Právní posouzení skutku uvedeného v bodě I výroku o vině jako zločinu
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku ve znění účinném do 30. 6. 2016 je u obviněných P. Ch. a M. G. ve
shodě se zákonem. Tohoto trestného činu se dopustil mimo jiné ten, kdo ve
větším rozsahu zkrátil daň, spáchal-li uvedený čin ve velkém rozsahu. Uvedené
znaky byly jednáním obou obviněných jako spolupachatelů evidentně naplněny.
Podle § 23 tr. zákoníku byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním
dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama
(spolupachatelé).
Zkrácením daně se rozumí každé jednání, jehož následkem je to, že daň
nebyla vyměřena vůbec nebo byla vyměřena v nižší částce, než jaká správně
odpovídala zákonu. Pachatelem může být kdokoli bez ohledu na to, zda je osobou,
která má povinnost daň přiznat a zaplatit. Jestliže byla daň zkrácena jednáním
spolupachatelů podle § 23 tr. zákoníku, odpovídá každý z nich jak za celý
rozsah společného jednání, tak za celý rozsah způsobeného následku.
Aplikují-li se uvedené zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že výrok
o vině obviněných P. Ch. a M. G. je správný.
Z celkového kontextu věci jasně vyplývá, že šlo o organizovanou,
plánovitou, promyšlenou, koordinovanou a soustředěně provedenou akci. V
relativně krátké době pěti měsíců bylo postupně čtyřmi obchodními společnostmi
dovozeno velké množství motorové nafty zakoupené vždy od téže polské obchodní
společnosti a tato motorová nafta byla vždy obratem prodána obchodní
společnosti Segestria system, s.r.o., která pak zajistila její další distribuci
na území České republiky. Společným rysem všech obchodních společností, které
dovezly motorovou naftu, a obchodní společnosti Segestria system, s.r.o., bylo
to, že je fakticky ovládal obviněný P. G. (přitom v obchodní společnosti ROAZ
cz, s.r.o., byl společníkem). Obviněný P. G. měl uložený trest zákazu činnosti,
který mu bránil v tom, aby mohl vykonávat funkci statutárního orgánu v
obchodních společnostech, a proto svou faktickou kontrolu nad všemi zmíněnými
obchodními společnostmi vykonával prostřednictvím jiných osob, které formálně
zastávaly funkce statutárních orgánů (jednatelů), ale ve skutečnosti se řídily
pokyny pocházejícími od obviněného P. G. a přijímaly za to od něho pocházející
finanční odměny. Tak bylo dosaženo toho, že obviněný P. G. měl každý případ
dovozu motorové nafty pod svým skutečným vlivem včetně okolnosti, že nebude
přiznána ani zaplacena spotřební daň a daň z přidané hodnoty.
Dominantní role obviněného P. G. ovšem nic nemění na trestní
odpovědnosti obviněných P. Ch. a M. G.
V případech, kdy motorovou naftu dovezla obchodní společnost ROAZ cz,
s.r.o., tj. v případech uvedených v bodě I/1 výroku o vině, je odpovědnost
obviněného P. Ch. podložena tím, že byl jediným jednatelem této společnosti a
byl z tohoto titulu činný při dovozu nezdaněné motorové nafty touto
společností. Obviněný P. Ch. sice nebyl jednatelem obchodních společností KAR
KOLEKTION, s.r.o., TOKIBO, s.r.o., a FAMIO, s.r.o., tj. společností, které
dovezly motorovou naftu v případech uvedených v bodech I/2-4 výroku o vině, a
neměl k nim ani jiný formální vztah, avšak jeho faktická součinnost s obviněným
P. G. jako organizátorem celé akce a s osobami formálně působícími ve funkcích
jednatelů zmíněných společností byla významným prvkem, který spolupůsobil při
dovozu nezdaněné motorové nafty i v těchto případech. Podstatou této činnosti
obviněného P. Ch. bylo to, že zprostředkovával a zajišťoval kontrolu obviněného
P. G. nad průběhem a výsledkem celé akce. Nelze tedy přisvědčit námitkám
obviněného P. Ch. v tom smyslu, že s činností obchodních společností uvedených
v bodech I/2-4 výroku o vině neměl nic společného. Neměl sice v těchto
společnostech žádné formální postavení, ale ze zjištění soudů je bez
pochybností zřejmé, že ve vztahu k osobám, které v uvedených společnostech
formálně vykonávaly funkce statutárních orgánů, bylo jeho spolupůsobení jednou
z příčin krácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty ve spojitosti s
dovozem nezdaněné motorové nafty. Doba, po kterou obviněný P. Ch. takto jednal,
spolu s rozsahem tohoto jednání svědčí o tom, že postupoval v dohodě s
obviněným P. G. a v intencích jeho organizačních pokynů a opatření. Jednání
obviněného P. Ch. tak bylo pevnou součástí uceleného systému krácení daní a
rozhodně nešlo z jeho strany jen o nějakou ojedinělou či nahodilou asistenci
bez znalosti skutečného smyslu a cíle celého postupu.
Správnost výroku o vině obviněného P. Ch. v bodě I/1 není nijak dotčena
jeho námitkami týkajícími se jednání, které měl na celním úřadě dne 1. 7. 2009,
tedy následujícího dne po posledním případě dovozu motorové nafty obchodní
společností ROAZ cz, s.r.o. Z toho, co Krajský soud v Ostravě zjistil o obsahu
namítaného jednání, vyplývá, že obviněný se v podstatě jen obecně informoval,
jak postupovat při dovozu minerálních olejů z Polské republiky. Z obsahu
jednání lze jednoznačně dovodit, že účelem, za kterým se obviněný dostavil na
celní úřad, nebylo to, aby za obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., jejímž byl
jednatelem, podal přiznání ke spotřební dani a zaplatil tuto daň, aby nechal
registrovat tuto společnost jako dovozce zboží podléhajícího spotřební dani,
aby na účet správce daně složil zajištění daně apod. Obviněný ostatně nic z
toho po jednání na celním úřadě neučinil. Příznačné je, že po jednání
obviněného na celním úřadě obchodní společnost ROAZ cz, s.r.o., již
nepokračovala v dalších dovozech motorové nafty. Obviněný se v jejím nezdaněném
dovozu nadále angažoval prostřednictvím jiných obchodních společností bez toho,
že by v rámci svého faktického vlivu na činnost těchto společností, resp. osob,
které v nich formálně zastávaly funkce statutárních orgánů, učinil cokoli pro
to, aby tyto společnosti splnily své daňové povinnosti. Obviněný naopak vůči
těmto společnostem, resp. osobám, vyvíjel v intencích pokynů hlavního
organizátora takovou činnost, která směřovala k tomu, aby dovážená motorová
nafta zůstala nezdaněna.
Pokud soudy konstatovaly, že obviněný P. Ch. ve vztahu k bodu I/1
výroku o vině nesplnil podmínky zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí
podle § 33 tr. zákoníku, je třeba s tím plně souhlasit. Obviněný na adresu
tohoto závěru soudů vytkl, že se nedomáhal účinné lítosti a že soudy
dezinterpretovaly jeho námitky týkající se jednání na celním úřadě. Z
obsahového smyslu uvedených námitek lze usuzovat, že obviněný měl na mysli
nikoli to, že trestnost jeho činu uvedeného v bodě I/1 výroku o vině zanikla,
nýbrž to, že tento čin nebyl trestným činem pro nedostatek úmyslného zavinění.
Ani takto pojaté námitky obviněného nemohou zvrátit výrok o vině v uvedeném
bodě. Úmysl obviněného zkrátit spotřební daň tu jasně vyplývá ze způsobu jeho
jednání při samotném dovozu motorové nafty a následných dispozicích s ní. To,
že se obviněný dostavil na celní úřad a informoval se o podmínkách dovozu,
nebylo postupem, který by svědčil o nedostatku jeho úmyslného zavinění, zvláště
když tento postup neměl žádný reálný výsledek v té podobě, že by obviněný
splnil povinnosti, které ve vztahu ke spotřební dani měla společnost, za kterou
jednal.
Není možné přijmout námitky obviněného P. Ch., že zločin zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku nemohl
spáchat pouhým nepodáním daňového přiznání. Tyto námitky by byly opodstatněné,
pokud by celní úřad jako správce daně disponoval údaji umožňujícími vyměření
daně. O nic takového se ale v posuzované věci nejednalo, neboť celní úřad - byť
se z jednání s obviněným dověděl o dovozu - neznal skutečnosti rozhodné pro
vyměření daně a musel si je sám opatřit vlastní vyhledávací činností, neboť
obviněný v tomto ohledu neposkytl žádnou součinnost.
Obviněný M. G. nemohl úspěšně namítat nedostatek příčinné souvislosti
mezi svým jednáním a zkrácením daní ani nedostatek úmyslného zavinění.
Ze skutkových zjištění soudů je patrno, že jednání obviněného M. G.
bylo částí celého řetězu na sebe navazujících a vzájemně souvisejících činností
směřujících k dovozu a rozprodeji nezdaněné motorové nafty.
Ve vztahu k dovozům uskutečněným obchodní společností TOKIBO, s.r.o.,
jak jsou popsány v bodě I/3 výroku o vině, spočívala účast obviněného M. G. v
tom, že vyhledal C. M. coby osobu, která se bude řídit pokyny pocházejícími od
obviněného P. G. jako organizátora dovozů nezdaněné motorové nafty, významně
působil při tom, když byl C. M. instalován do funkce jednatele uvedené
společnosti, v souladu s pokyny obviněného P. G. předával C. M. peněžní
hotovost určenou ke vkladu na bankovní účet polské obchodní společnosti a
písemnosti potřebné k provedení takového vkladu, následně je po provedení
vkladu předával zpět obviněnému P. G., doprovázel autocisterny přivážející
motorovou naftu na území České republiky, vyřizoval i další záležitosti
významné pro realizaci záměru celé akce a přijímal za svou činnost peněžní
odměnu pocházející od obviněného P. G.
Při dovozech uskutečněných obchodní společností FAMIO, s.r.o., jak jsou
popsány v bodě I/4 výroku o vině, působil obviněný M. G. tak, že podle pokynů
pocházejících od obviněného P. G. kontaktoval řidiče polských dopravců, určoval
jim místa, kam mají dováženou motorovou naftu dopravit, přebíral od nich
příslušné doklady atd. a i v těchto případech přijímal za svou činnost finanční
odměnu pocházející od obviněného P. G.
Z toho je zřejmé, že činnost obviněného M. G. byla dílčí částí celé
akce směřující k tomu, aby dovážená motorová nafta nebyla zdaněna. Jeho činnost
měla vedle jednání ostatních aktérů povahu jedné z více příčin spolupůsobících
při vzniku škodlivého následku. Zároveň to ale byla příčina dostatečně významná
z hlediska zdárného dosažení zamýšleného cíle, jímž byl dovoz motorové nafty
bez zdanění. Činnost obviněného v souhrnu vykazovala takovou míru příčinného
významu, která již nabyla trestně právní relevance. Byla tudíž splněna podmínka
trestní odpovědnosti obviněného M. G., která spočívá v příčinné souvislosti
mezi jeho jednáním a následkem.
Úmyslné zavinění obviněného M. G. očividně vyplývá z okolností, které
provázely dovoz motorové nafty obchodními společnostmi TOKIBO, s.r.o., a FAMIO,
s.r.o. Jednotlivé případy dovozu byly zcela pod faktickou kontrolou osob
stojících mimo organizační rámec uvedených společností a probíhaly bez toho, že
by na ně měly statutární orgány těchto společností jakýkoli vliv. Ostatně sám
obviněný M. G. významně působil při tom, kdy byl do funkce jednatele obchodní
společnosti TOKIBO, s.r.o., instalován C. M. jako osoba vhodná z hlediska
realizace záměru, který celá akce sledovala. Za daných okolností bylo i ze
subjektivního hlediska obviněného M. G. snadno seznatelné, že cílem popsaného
způsobu dovozu motorové nafty je vyhnout se zdanění. Způsob, jímž se obviněný
zapojil do dovozu motorové nafty, svědčí o tom, že se s uvedeným cílem
ztotožnil. Kromě toho participoval na výtěžku této činnosti, neboť přijímal
finanční odměny pocházející od organizátora celé akce. O úmyslném zavinění
obviněného M. G. tak není důvodných pochyb.
Pokud obviněný P. Ch. k výroku o vině zločinem podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku (bod II) vztahoval námitky, podle kterých
neměl nic společného s obchodními společnostmi, v rámci jejichž činnosti byly
poškozeny jiné podnikatelské subjekty, pak nebylo možné těmto námitkám
přisvědčit. Podvodné útoky byly páchány navenek prostřednictvím činnosti
obchodních společností, které fakticky ovládal obviněný P. G. Vedle trestné
činnosti spočívající v krácení daní se jednalo o oblast, v níž docházelo k
protiprávnímu obohacování ke škodě podnikatelských subjektů, kterým bylo
předstíráno, že za dodané zboží, služby či jiné výkony obdrží protihodnotu,
ačkoli tu od počátku byl úmysl žádnou protihodnotu neposkytnout. Útoky
spočívající v tomto klamavém jednání byly zčásti prováděny proti subjektům,
jejichž důvěra byla vyvolána předcházejícím bezproblémovým uskutečněním menšího
obchodu. I když obviněný P. Ch. neměl žádné formální postavení v obchodních
společnostech fakticky ovládaných obviněným P. G., např. nebyl jejich
statutárním orgánem, společníkem či zaměstnancem, zůstává skutečností, že
poskytoval obviněnému P. G. takovou součinnost, která ve skutečnosti
podporovala dosažení podvodného záměru a měla povahu úmyslného společného
jednání ve smyslu znaků spolupachatelství. Přitom vztah obviněného P. Ch. k
osobě obviněného P. G. byl velmi těsný, dlouhodobý, ustálený a kriminálně
orientovaný. Z toho nelze přesvědčivě vyvodit nic jiného, než že obviněný P.
Ch. nutně věděl o podvodné povaze činnosti uvedené v bodě II výroku o vině,
ztotožnil se s jejím podvodným charakterem a úmyslně se na ní podílel společným
jednáním, tj. jako spolupachatel.
K námitkám obviněného M. G., že trest, který mu byl uložen, je
nepřiměřený, je třeba pouze poznamenat, že tyto námitky nejsou dovolacím
důvodem (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Výrok o vině obviněných P. Ch. a M. G. nevykazuje žádné vady, které by
ho stavěly do rozporu se zákonem. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byli
obvinění uznáni vinnými, a napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jímž
byl výrok o vině obviněných ponechán nedotčen, nejsou rozhodnutími, která by
spočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Tím pádem není napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci vadný ani z
hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který v
podaném dovolání uplatnil obviněný P. Ch.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněná dovolání obviněných P. Ch. a
M. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2017
JUDr. Petr Hrachovec
předseda senátu