7 Tdo 1535/2015-330
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. června 2016, o
dovoláních obviněných 1. JUDr. M. A., 2. Ing. E. S., 3. R. P., 4. Mgr.
L. M., 5. Ing. R. V., 6. Bc. M. V., 7. Mgr. R. P., 8. Ing. Bc. P. K.,
9. J. Š., a 10. Z. O., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2012, takto:
I.
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, pokud jím bylo
zamítnuto odvolání obviněného Ing. Bc. P. K., a rozsudek Krajského soudu v
Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, ohledně obviněného Ing. Bc. P.
K. v odsuzující části.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené
části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j
e , aby věc obviněného Ing. Bc. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl.
II.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr.
L. M. a Mgr. R. P. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr.
M. A., Ing. E. S., R. P., Ing. R. V., Bc. M. V., J. Š. a Z. O. o d
m í t a j í .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T
12/2012, byli obvinění uznáni vinnými, že:
1) Ing. E. S. v přesně nezjištěném období závěru roku 1999 do 4. 9. 2000
nabídl v prostorách zastavárny v K. na ul. T. M. K., že za částku 800 000
Kč ovlivní blíže nezjištěné trestní řízení proti M. K. a R. K., v jejich
prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž uvedenou částku následně obžalovaný
Ing. E. S. od M. K. a R. K. převzal v B. u hotelu B. – B., S. Po
uplynutí několika dalších měsíců pak k obdobnému požadavku obžalovaného Ing. E. S., vysloveného ve stejném úmyslu a týkajícího se stejného případu, M. K. a R. K. předali v prostorách před zastavárnou v K. na ulici T. požadovanou
částku 400 000 Kč;
2) JUDr. M. A. v přesně nezjištěném období let 2000-2001 jako příslušník
PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, nabídl na blíže nezjištěném místě v B. P. V., že
za částku 300 000 Kč ovlivní v jeho prospěch trestní řízení vedené proti jeho
osobě u téhož útvaru PČR pod KVJM:74/21-2000Al, v němž vystupoval jako
vyšetřovatel, což P. V. akceptoval a následně obžalovanému JUDr. M. A. požadovanou částku vyplatil;
3) JUDr. M. A. a R. P. v přesně nezjištěném období let 2000-2002 v
rodinném domě v blíže nezjištěné čtvrti města B., požadovali po G. B., občanu
Slovenské republiky, dlužné finanční prostředky takovým způsobem, že tomuto
nejprve nadávali, poté vyhrožovali újmou na jeho životě a zdraví a následně ho
obžalovaný R. P. bodl nožem do stehna pravé nohy, a obžalovaný JUDr. M. A. G. B. přiložil pistoli k hlavě a k ústům a vyhrožoval, že ho zastřelí. Následně obžalovaný R. P. využívaje atmosféry použitého násilí přikázal G. B., aby odevzdal všechny věci, které u sebe měl, přičemž po jejich prohlídce mu
obžalovaní věci vrátili, vyjma mobilního telefonu, který si ponechali;
4) JUDr. M. A. - v přesně nezjištěném období roku 2002 nabídl prostřednictvím Mgr. P. M., v
kanceláři společnosti B. s., a. s., v B. na ulici V. S. P., policejní
materiály, a to vztahovou analýzu týkající se prověřování společnosti L. K.,
spol. s. r. o., s vyznačením vazeb a kontaktů osob majících vztah k šetřenému
subjektu, a další blíže nezjištěné policejní materiály, včetně přepisů
telefonních hovorů zájmových osob, a za tyto materiály požadoval a následně i
obdržel od S. P. částku 500 000 Kč,
- v přesně nezjištěném období roku 2002 nabídl prostřednictvím Mgr. P. M., v
kanceláři společnosti B. s., a. s., v B. na ulici V., R. V., policejní
materiály, a to vztahovou analýzu týkající se prověřování společnosti L. K.,
spol. s. r. o., s vyznačením vazeb a kontaktů osob majících vztah k šetřenému
subjektu, a dále policejní lustraci R. V. a za tyto materiály požadoval a
následně i obdržel od R. V. částku 120 000 Kč;
5) Mgr. L. M. v období od srpna 2002 do srpna 2003 v B., jako vedoucí
oddělení Inspekce ministra vnitra poskytl JUDr. M. A. informaci o tom, že
probíhá prověřování jeho osoby tímto orgánem ve věci vedené po č. j. IN-61/05-TR-2002 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250
odst. 1, 4 tr.
zákona, a to včetně skutečnosti, že byly vydány Okresním soudem
Brno-venkov příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v
souvislosti s jím používanými telefonními čísly, přičemž za toto obdržel od
JUDr. M. A. částku 120 000 Kč a takovým jednáním zcela zmařil účel tohoto
prověřování;
6) Ing. E. S. dne 13. 7. 2003 na ulici B. čtvrť č. ..., v bytě č. ..... v
K., jakožto příslušník PČR KŘ, SKPV, OHK Brno, požadoval po M. K. finanční
částku 10 000 000 Kč, jakožto podíl na údajném obchodu M. K. za 100 000 000
Kč, a to pod hrozbou trestního stíhání jeho osoby pro blíže nezjištěnou údajnou
trestnou činnost, což M. K. odmítl;
7) JUDr. M. A. v přesně nezjištěném období let 2003-2004 nabídl na blíže
nezjištěném místě v B. MUDr. V. J., že za blíže nezjištěnou částku (nejméně
však 220 000 Kč) ovlivní trestní řízení vedené proti jeho osobě pro trestný čin
podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona orgánem PČR MŘ, SKPV, OHK Brno
pod ČTS:679/OHK-TČ-2-2002, v jeho prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž
jako záruku na slíbené finanční prostředky MUDr. V. J. vystavil dne 25. 10. 2003 směnku na 70 000 Kč a dne 21. 1. 2004 směnku na 150 000 Kč, které
obžalovaný převzal;
8) Ing. E. S. v létě či na podzim roku 2004 jako příslušník PČR KŘ, SKPV,
OHK Brno, nejméně ve dvou případech v restauraci S. bar na ulici P. v B.,
řešil s L. Š., jakým způsobem ovlivnit ve prospěch tohoto prověřování
trestních oznámení věřitelů společnosti A. H., a. s., H., H. u B., vedené u
orgánu PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno pod PJM-69/OHK-25-2005, a to za úplatu v blíže
nezjištěné výši, když k tomuto účelu zajišťoval obžalovaný Ing. E. S. ještě
v prvním pololetí roku 2005 ze spisového materiálu, na jehož tvorbě se i sám
jakožto policejní komisař od 27. 1. 2005 do 27. 5. 2005 podílel, důkazní
materiály;
9) JUDr. M. A. v měsíci červnu 2005 v AK JUDr. S. Ž. v B., D., nabídl
JUDr. S. Ž., že za finanční částku 200 000 Kč ovlivní trestní řízení vedené
proti ní a jejímu klientovi Ing. A. N. u téhož útvaru pod
PJM-268/OHK-21-2005, v jejich prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž JUDr. S. Ž. v konečném důsledku nabídku stejně neakceptovala;
10) Mgr. S. D. (pozn. dovolání nepodal) dne 3. 8. 2005 od 12:30 hodin v B. na ulici K. v restauraci Ch. slíbil Mgr. T. R., policejnímu komisaři Útvaru
odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, PČR, Expozitura Brno,
který v té době zpracovával trestní spis ČTS: FIPO-30/BR-ND-2005, jenž se týkal
mimo jiné podezření Ing. S. A. A. M. ze spáchání trestného činu zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona,
částku 600 000 Kč, pokud v uvedené trestní věci nepovede nadále šetření, které
by směřovalo k obvinění Ing. S. A. A. M., což Mgr. T. R. odmítl;
11) JUDr. M. A. v prosinci roku 2005 v obci Ž. nabídl Mgr. P. M., že za
částku 2 000 000 Kč ovlivní trestní řízení vedené Útvarem odhalování
nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, PČR, pod ČTS: FIPO-3/ND-2005, v
jeho prospěch, což neměl v úmyslu, přičemž Mgr. P. M. toto neakceptoval a
následně na přelomu roku 2005-2006 na blíže nezjištěném místě v B. nabídl Mgr. P.
M., že za částku 1 000 000 Kč zajistí, aby nebyl v trestní věci vedené u
Městského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3760/2005 opětovně omezován na
svobodě, což rovněž neměl v úmyslu, přičemž na tuto nabídku Mgr. P. M. rovněž
nepřistoupil;
12) Ing. Bc. P. K. v době od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006 v B. a v U. H. opakovaně nutil I. K. v rámci prověřování jeho možné trestné činnosti vedené
pod ČVS: PJM-748/OHK-21-2005, v níž vystupoval jako policejní komisař OHK,
SKPV, PČR, SJMK Brno, pod pohrůžkou vazebního stíhání jeho osoby, k vyplacení
900 000 Kč, jakožto dlužné částky společnosti G. T., s. r. o. O., což I. K. následně učinil a uvedenou částku dle požadavku uhradil;
13) Bc. M. V. dne 8. 4. 2006 v B. na Brněnské přehradě, před restaurací P. bar, nabídl S. E. T., že zaplatí-li blíže neurčeným osobám z řad policie a
státního zastupitelství částku 3 000 000 Kč, nebude proti němu zahájeno trestní
stíhání za údajnou trestnou činnost z února – března 2005, což S. E. T. neakceptoval, přičemž obžalovaný Bc. M. V. věděl, že není v jeho moci
ovlivnit výsledek trestního řízení v jím uváděném smyslu;
14) Bc. M. V. počátkem měsíce října 2009 v B., u obchodního centra IBC na
ulici P., požadoval po S. E. T. částku 500 000 Kč s tím, že pokud tuto
nezaplatí policistovi pplk. Mgr. T. R., tento na něj a na P. K. podá
trestní oznámení a dále tomuto sdělil, že pokud obsah schůzky oznámí orgánům
činným v trestním řízení, bude mít on i jeho rodina problémy, což S. E. T. neakceptoval;
15) J. Š. poté kdy, počínaje datem 14. 6. 2006 a následně, obdržel V. S. na svůj mobilní telefon z různých telefonních čísel anonymních karet výhrůžné
SMS zprávy od nezjištěných osob, týkající se požadavku na zaplacení finančních
částek od 2 do 3 milionů korun s podmínkou, že nestane-li se tak půjde jeho
rodině o život či o zdraví, sdělil obžalovaný J. Š. V. S. v dubnu 2007, že
pokud zaplatí blíže neurčeným osobám částku 2 000 000 Kč, nebudou vůči němu
použity kompromitující materiály týkající se pozemků v obci L., a protože V. S. nabídku neakceptoval, došlo k odvysílání nahrávky Českou televizí a k
následnému prověřování V. S. orgánem PČR a dále poté, kdy došlo v první
polovině dubna 2008 k předání výhrůžného dopisu neznámou osobou synovi V. S.,
M. S., jehož obsahem byl požadavek na zaplacení částky 1 000 000 Kč V. S.,
nebo s ním spadne jeho sportovní letadlo a poté, kdy došlo dne 23. 7. 2008
neznámým pachatelem k uvolnění několika šroubů levého předního kola osobního
vozidla manželky V. S., J. S., obviněný J. Š. oslovil v srpnu 2008 v
restauraci U N. v B.-M. V. S. s požadavkem zaplacení částky 1 000 000 Kč,
jinak vůči němu budou použity blíže neurčenými osobami další kompromitující
nahrávky, které mu „zlomí vaz“ a v důsledku celé výše popsané situace v prvním
týdnu září 2008 předal V. S. obžalovanému J. Š. v restauraci U N. v B.–
M. požadovanou částku 1 000 000 Kč za přítomnosti dalších dvou nezjištěných
mužů, přičemž za několik dnů obžalovaný J. Š. jmenovaného opětovně
kontaktoval s požadavkem na vyplacení částky 200 000 Kč a s odůvodněním, že se
ve věci také angažoval, kteroužto částku V. S.
obžalovanému v místě jeho
bydliště z důvodu výše popsaných rovněž předal;
16) JUDr. M. A. a Ing. R. V. po vzájemné domluvě v přesně nezjištěném
období roku 2007, kdy Ing. R. V. jako příslušník PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno
zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis týkající se podezření
Ing. P. K. ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku
dle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obžalovaný JUDr. M. A. před budovou sídla společnosti W. I., a. s., se sídlem B., H., opakovaně Ing. P. K. s tím, že za částku 1 000
000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. P. K. odmítl. Následně byl na Ing. P. K. vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě
slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. P. K. posléze podlehl a v
sídle společnosti B. s., a. s., B., na ulici V., se na konci roku 2007 setkal s
oběma obžalovanými a s ujištěním JUDr. M. A., že předá-li částku 500 000 Kč,
bude celá kauza odložena, prostředky v této výši JUDr. M. A. předal. Následně pak v průběhu první poloviny roku 2008 na schůzce vyžádané obžalovaným
JUDr. M. A. na témže místě, tento již nad rámec vzájemné domluvy s
obžalovaným Ing. R. V. sdělil Ing. P. K., že pokud by o výše popsané
události s někým hovořil, pak by se jednání vůči jeho osobě opakovalo;
17) Bc. M. V. v průběhu let 2007-2010 na různých místech v B. oslovil Ing. P. K. s tím, že za částku 2 000 000 Kč ovlivní jeho trestní stíhání vedené
orgánem PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, pod PJM-143/TČ-2008-03-KM, v jeho prospěch,
což neměl v úmyslu, přičemž Ing. P. K. v konečném důsledku nabídku stejně
neakceptoval;
18) Mgr. R. P. a Bc. M. V. v blíže nezjištěném období léta 2009 až počátku
roku 2010 v B., v kavárně P. na ulici J., požádal obžalovaný Mgr. R. P. jako komisař působící v trestní věci Mgr. P. M., vedené u PČR KŘ, PJMK, OHK
Brno, pod MRBM-17-106/TČ-2008-83-RP, L. S., aby vyřídil Mgr. P. M., že za
částku 250 000 Kč ovlivní kauzu v jeho prospěch, a s touto nabídkou L. S. v
únoru 2010 obeznámil Mgr. P. M., který však toto neakceptoval, a následně po
vzájemné domluvě obou obžalovaných oslovil obžalovaný Bc. M. V. ve dnech 18. 4. 2011, 3. 5. 2011 a 24. 5. 2011, vždy v hotelu I. na H. ul. v B., Mgr. P. M. s nabídkou v téže trestní věci Mgr. P. M., jejímž obsahem bylo účinkování
obžalovaného Bc. M. V. v celé záležitosti způsobem, který zajistí ukončení
trestního stíhání Mgr. P. M., a to za částku 200 000 Kč, což Mgr. P. M. rovněž nepřijal;
19) Mgr. L. M. v období mezi 22. 9. 2010 a 24. 9. 2010, na blíže nezjištěném
místě v České republice, požádal s příslibem blíže neurčené odměny L. H., aby
vyhledal L G. a tohoto zbil, k čemuž následně také došlo, když L. H. společně s dalšími dvěma nezjištěnými muži dne 24. 9. 2010 zastihl L. G. v
pizzerii V. na ulici H. v D. K., okr. B.-v., a tohoto fyzicky napadl takovým
způsobem, že jej udeřil opakovaně pěstmi do obličeje, v důsledku čehož L. G.
utrpěl tržnou ránu na zevním pravém koutku pravého oka, tržnou ránu o velikosti
1 cm na dolním rtu a odlomení části druhého řezáku vpravo cca 3 mm, tedy
povrchní poranění, nicméně s ohledem na charakter a intenzitu útoku mohlo zcela
reálně u L. G. dojít k poruše zdraví, která by, nikoli jen po krátkou dobu,
znesnadňovala jeho obvyklý způsob života a k níž nedošlo pouhou shodou
okolností;
20) Z. O. v období měsíce března až dubna 2011 v hotelu I. v B. požadoval
po Mgr. P. M., aby nadále před orgány činnými v trestním řízení nevypovídal v
neprospěch JUDr. M. A. pod pohrůžkou blíže nespecifikované újmy jemu a jeho
rodině, a ovlivnění výsledku obžaloby podané Městským státním zástupcem v Brně
pod sp. zn. 1ZT 143/2009 u Městského soudu v Brně v jeho neprospěch.
Uvedeným jednáním podle rozsudku krajského soudu obvinění spáchali:
JUDr. M. A.
- trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona
účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 2)
- trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona účinného
do 31. 8. 2006 (v bodě 3)
- trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8.
2006 (v bodě 3)
- pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §
158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v
bodě 4)
- trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 30. 6.
2006 (v bodě 7)
- pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr.
zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 9)
- pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 11)
- organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
dle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona
účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16)
- organizátorství trestného činu přijímání úplatku dle § 10 odst. 1
písm. a) k § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě
16)
- trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona účinného
do 31. 12. 2009 (v bodě 16)
Ing. E. S.
- trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného
do 30. 6. 2006 (v bodě 1)
- pokus trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr.
zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 6)
- trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona
účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 8)
- trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1
písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 8)
R. P.
- trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona účinného
do 31. 8. 2006 (v bodě 3)
- trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8.
2006 (v bodě 3)
Mgr. L. M.
- trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 5)
- trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona
účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 5)
- návod k pokusu přečinu ublížení na zdraví dle § 24 odst. 1 písm. b), §
21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 19)
Ing. R. V.
- trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16)
- trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona
účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 16)
Bc. M. V.
- pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 13)
- pokus trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm.
d) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 14)
- pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 17)
- pomoc k zvlášť závažnému zločinu přijetí úplatku dle § 24 odst. 1
písm. c) k § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 (v
bodě 18)
Mgr. R. P.
zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr.
zákoníku účinného do 30. 11. 2011 (v bodě 18)
Ing. Bc. P. K.
- trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1
písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 12)
- trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona účinného
do 31. 12. 2009 (v bodě 12)
J. Š.
trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona účinného do 31.
12. 2009 (v bodě 15)
Mgr. S. D.
trestný čin podplácení dle § 161 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona účinného do
30. 6. 2008 (v bodě 10)
Z. O.
zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (v bodě 20).
Za uvedené trestné činy byli obvinění odsouzeni:
- JUDr. M. A., za výše uvedenou trestnou činnost, a za sbíhající se
trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným
rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 T 107/2011-528,
ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 To
22/2012-590, podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, za současného
zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2011,
sp. zn. 12 T 107/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 8 To 22/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok
obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého
trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý
trest ve výměře 1 200 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl stanoven
pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní
trest odnětí svobody v trvání 1 roku. - Ing. E. S. podle § 235 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35
odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a podle §
39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice
se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1
tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč, přičemž
podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl
peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1
roku. - R. P., za výše uvedenou trestnou činnost, a za sbíhající se
trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu dle
§ 8 odst. 1 tr. zákona, a trestný čin poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1
tr. zákona, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Blansku
ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 1 T 324/2009, a sbíhající se trestný čin podvodu
dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 102/2010, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To
345/2011, podle § 234 odst. 1 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k
souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, za současného zrušení výroků
o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 1 T 324/2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2011,
sp. zn. 1 T 102/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 345/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto
výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto
trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. - Mgr. L. M. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35
odst. 1 tr.
zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu
byl uložen také peněžitý trest ve výměře 120 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl
stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. - Ing. R. V. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35
odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle §
39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody
zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54
odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč,
přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě
nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6
měsíců. - Bc. M. V. podle § 235 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu
byl uložen také peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. - Mgr. R. P. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 5 roků. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon
tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1
tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, mu byl uložen také
peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle §
69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3 měsíců. - Ing. Bc. P. K. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35
odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6
měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu
odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za
použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře
200 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené
lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v
trvání 5 měsíců. - J. Š. podle § 235 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v
trvání 4 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého
trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest
ve výměře 1 200 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by
ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. - Mgr. S. D. podle § 161 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí
svobody v trvání 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.
zákona byl pro výkon
uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. - Z. O. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody
v trvání 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona [pozn. správně § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody
zařazen do věznice s ostrahou.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku na
náhrady škody, a to tak, že poškozený S. E. T. byl odkázán s nárokem na
náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byli někteří obvinění dále
podle § 226 písm. a), b) resp. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního
zástupce v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 4VZV 8/2011,
pro další skutky uvedené v obžalobě a konkrétně v rozsudku popsané.
II.
Citovaný rozsudek krajského soudu byl napaden odvoláním státního
zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které bylo podáno v
neprospěch obžalovaných JUDr. M. A., Ing. E. S., R. P., Mgr. L. M., Ing.
R. V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š., Mgr. S. D. a E.
P., a to proti výrokům o vině a výrokům o trestu. Obvinění JUDr. M. A., Ing.
E. S., P. R., Mgr. L. M., Ing. R. V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P.
K., J. Š., S. D. a Z. O. také podali odvolání proti výroku o vině a
trestu.
Na podkladě podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci přezkoumal
zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku soudu I. stupně, jakož i
správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a rozsudkem ze dne 5. 3. 2015,
sp. zn. 1 To 73/2014, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr.
ř., z podnětu odvolání obviněných JUDr. M. A. a Bc. M. V., a také státního
zástupce, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obžalovaného JUDr.
M. A. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 7), a ve výroku o trestu, a dále
ohledně obviněného Bc. M. V. ve výroku o vině pokusem trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona,
účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 17) a ve výroku o trestu.
Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud v rozsahu zrušení nově
rozhodl tak, že obviněný JUDr. M. A. je vinen, že v přesně nezjištěném
období let 2003-2004 nabídl na blíže nezjištěném místě v B. MUDr. V. J., že
za blíže nezjištěnou částku (nejméně však 220 000 Kč) ovlivní trestní řízení
vedené proti jeho osobě pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3
písm. b) tr. zákona orgánem PČR MŘ, SKPV, OHK Brno, pod ČTS: 679/OHK-TČ-2-2002,
v jeho prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž jako záruku na slíbené
finanční prostředky MUDr. V. J. vystavil dne 25. 10. 2003 směnku na 70 000
Kč a dne 21. 1. 2004 směnku na 150 000 Kč, které obžalovaný převzal, čímž
spáchal pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 2
tr. zákona, účinného do 30. 6. 2006. Obviněného Bc. M. V. pak nově uznal
vinným, že v průběhu let 2007 – 2010 na různých místech v B. oslovil Ing. P.
K. s tím, že za částku 2 000 000 Kč ovlivní jeho trestní stíhání vedené
orgánem PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, pod PJM-143/TČ-2008-03-KM, v jeho prospěch,
což neměl v úmyslu, přičemž Ing. P. K. v konečném důsledku nabídku stejně
neakceptoval, čímž spáchal pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209
odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.
Nově pak vrchní soud oběma obviněným uložil trest, a to:
Obviněnému JUDr. M. A. za výše uvedený pokus trestného činu
podvodu, jakož i za odvoláním nezměněný
- trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b)
tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 2),
- trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona
účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3),
- trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8.
2006 (v bodě 3),
- pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle
§ 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v
bodě 4),
- trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného
do 30. 6. 2006 (v bodě 7),
- pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr.
zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 9),
- pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 11),
- organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného
činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a)
tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16),
- organizátorství trestného činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1
písm. a) k § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008
(v bodě 16),
- trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona
účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16),
podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 9 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona
jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu
uložil také peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr.
zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.
Obviněnému Bc. M. V. pak Vrchní soud v Olomouci nově uložil
podle § 235 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, úhrnný
trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c)
tr. zákona jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s
ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu
uložil také peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr.
zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.
Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr .ř. vrchní soud dále napadený
rozsudek z podnětu odvolání obviněných Ing. E. S. a Mgr. S. D., jakož i
odvolání státního zástupce, zrušil také ohledně těchto obviněných, a to
- u obžalovaného Ing. E. S. částečně ve výroku o vině pro jednání
pod bodem 1) a 8) rozsudku a ve výroku o trestu,
- u obžalovaného Mgr. S. D. ve výroku o vině pro jednání pod bodem
10) rozsudku a ve výroku o trestu.
Podle § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm.
b) tr. ř., pak vrchní soud zastavil z důvodu promlčení trestní stíhání
obviněných:
- Ing. E. S. pro skutek spočívající v tom, že v přesně
nezjištěném období závěru roku 1999 do 4. 9. 2000 nabídl v prostorách
zastavárny v K., na ul. T., M. K., že za částku 800 000 Kč ovlivní blíže
nezjištěné trestní řízení proti M. K. a R. K. v jejich prospěch, ač toto
neměl v úmyslu, přičemž uvedenou částku následně obžalovaný Ing. E. S. od M.
K. a R. K. převzal v B. u hotelu B. – B., S. Po uplynutí několika dalších
měsíců pak k obdobnému požadavku obžalovaného Ing. E. S., vysloveného ve
stejném úmyslu a týkajícího se stejného případu, M. K. a R. K. předali v
prostorách před zastavárnou v K., na ulici T., požadovanou částku 400 000 Kč, v
němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zákona, účinného do 30. 6. 2006;
a dále pro skutek spočívající v tom, že v létě či na podzim roku
2004 jako příslušník PČR KŘ, SKPV, OHK Brno, nejméně ve dvou případech v
restauraci S. bar na ulici P. v B., řešil s L. Š. jakým způsobem ovlivnit
ve prospěch tohoto prověřování trestních oznámení věřitelů společnosti A. H.,
a. s., H., H. u B., vedené u orgánu PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno pod
PJM-69/OHK-25-2005, a to za úplatu v blíže nezjištěné výši, když k tomuto účelu
zajišťoval obžalovaný Ing. E. S. ještě v prvním pololetí roku 2005 ze
spisového materiálu, na jehož tvorbě se i sám jakožto policejní komisař od 27.
1. 2005 do 27. 5. 2005 podílel, důkazní materiály, v němž byl spatřován trestný
čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného
do 30. 6. 2008 a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §
158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (bod 8).
- Ing. S. D. pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 8. 2005 od
12:30 hodin v B. na ulici K. v restauraci Ch., slíbil Mgr. T. R.,
policejnímu komisaři Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality,
SKPV, PČR, Expozitura Brno, který v té době zpracovával trestní spis, ČTS:
FIPO-30/BR-ND-2005, jenž se týkal mimo jiné podezření Ing. S. A. A. M. ze
spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle §
148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona částku 600 000 Kč, pokud v uvedené trestní věci
nepovede nadále šetření, které by směřovalo k obvinění Ing. S. A. A. M., což
Mgr. T. R. odmítl, v němž byl spatřován trestný čin podplácení podle § 161
odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, účinného do 30. 6. 2008 (bod
10).
Obviněnému Ing. E. S. pak za odvoláním nezměněný pokus trestného
činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, účinného
do 31. 8. 2006 (bod 6), uložil podle § 235 odst. 3 tr. zákona trest odnětí
svobody v trvání 7 roků, a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro
výkon tohoto trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53
odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu uložil také peněžitý
trest ve výměře 600 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona stanovil pro
případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest
odnětí svobody v trvání 4 měsíců.
Podle § 256 tr. ř. byla vrchním soudem odvolání obžalovaných R.
P., Mgr. L. M., Ing. R. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š. a Z. O.
zamítnuta jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu I. stupně
nezměněn.
III.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali řádně a
včas dovolání obvinění JUDr. M. A., Ing. E. S., P. R., Mgr. L. M., Ing. R.
V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š. a Z. O.
Obviněný JUDr. M. A. v dovolání podaném prostřednictvím
obhájkyně Mgr. Jany Glogarové, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. s tím, že soudy nesprávně hodnotily jeho jednání, když je ve
většině případů nesprávně právně kvalifikovaly. Poukázal na praxi Nejvyššího
soudu, který s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces i v dovolacím
řízení respektuje názor vyslovený Ústavním soudem v jeho judikatuře o relevanci
námitek proti skutkovým zjištěním, v případě extrémního rozporu mezi skutkovým
stavem dovozovaným soudy a provedenými důkazy. Ve věci shledává flagrantní
rozpory, „kdy procesně zjištěné důkazy nemají žádnou vazbu na soudem
deklarovaný obsah provedeného dokazování a v řadě případů jsou dokonce
zřetelným opakem toho, co bylo skutečným dokazování“. Obviněný ale následně
upozornil, že neprosazuje vlastní skutkové verze odlišné od těch, z nichž
vychází soud I. stupně při právní kvalifikaci, a které by nebyly důkazně
podloženy, ale naopak namítá řadu relevantních rozporů mezi popisem skutku a
soudy aplikovanou právní kvalifikaci.
Ohledně skutku uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině rozsudku soudu
I. stupně obviněný JUDr. M. A. stručně namítá, že toto jednání odpovídá
přiléhavěji skutkové podstatě trestného činu podvodu, nikoliv úplatkářství
[pozn. přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona], jak
dovodily soudy.
Ke skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný
JUDr. M. A. namítá (pozn. spáchaný společně s R. P.), že podle odvolacího
soudu byla jeho vina prokázána výpovědí svědka G. B. a obviněného E. P., ale
soud I. stupně zcela nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k
nesprávnému závěru o jeho vině. V odvolání, že přitom poukazoval na zjevný
rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, kdy výpovědi
uvedených osob jsou v rozporu, protože každá z nich popisuje průběh děje
odlišně. Výpověď svědka G. B., že přitom není podepřená žádným jiným důkazem,
tento svědek u hlavního líčení sám uvedl, že si není jistý, zda mu obviněný
A. přikládal pistoli k hlavě, a také opakovaně uvedl, že mu nebylo nic
odcizeno ani sebráno. Skutečnost, že mobilní telefon nebyl G. B. odcizen, že
vyplývá také z výpovědi E. P., který uvedl, že G. B. po incidentu s R. P.
telefonoval „Ľ. A. “ a navíc E. P. sám vyloučil jeho (pozn. A.) přítomnost
na místě samém. Proto je obviněný toho názoru, že závěr soudů o jeho vině,
jednáním uvedeným v bodě ad 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně,
nevyplývá z provedeného dokazování. Tyto skutečnosti, že si navzájem odporují,
a nelze bez jakýchkoliv pochybností tvrdit, že se skutek stal a spáchala ho
určitá osoba. Soudům také vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy k prokázání
jeho neviny, a obecně namítá, že s ohledem na provedené dokazování byl skutek
zjištěný soudem nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, protože skutek nenaplňuje po stránce formální ani materiální
zákonné znaky trestných činů vydírání a loupeže, jimiž byl uznán vinným.
Také ohledně jednání v bodě ad 4) výroku o vině rozsudku soudu I.
stupně obviněný JUDr. M. A. namítá, že s ohledem na provedené dokazování byl
skutek zjištěný soudem nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv
o trestný čin nejde, protože skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2
písm. a) tr. zákona, jímž byl uznán vinným. Obecně poukázal na závěry ohledně
zjišťování stupně společenské nebezpečnosti činu, princip subsidiarity trestní
represe a namítá, že jeho jednání v tomto případě naplňuje skutkovou podstatu
přestupku porušení povinnosti policisty podle § 101 zákona o Policii. Tomuto
závěru, že nasvědčuje neuplatnění stejné právní kvalifikace jako trestný čin
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2
písm. a) tr. zákona soudem I. stupně u obviněného Ing. E. S., jak je uvedeno na
str. 136 odůvodnění rozsudku, kdy tomu bránilo, že policista může tento trestný
čin spáchat pouze při plnění úkolů policisty, ale nikoliv jako policista, který
sice koná nezákonně, ale mimo plnění svých úkolů (k tomu odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu TR NS 1/2004-T641, 2/2004-T660 a R 43/1987-III).
Ve vztahu ke skutku v bodě ad 7) rozsudku soudu I. stupně, ohledně
kterého jej odvolací soud po zrušení nově sám uznal vinným pokusem trestného
činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, obviněný bez
bližší konkretizace upozornil, že asi administrativním pochybením byl dvakrát
odsouzen za stejný skutek, jednou za pokus trestného činu podvodu a jednou za
dokonaný trestný čin. Namítá pak, že dané skutkové závěry nevyplývají z
provedeného dokazování, protože byl uznán vinným pouze na základě výpovědi
MUDr. V. J., když výpovědi svědků J. B. a I. K., kteří jej podle soudu nepřímo
usvědčují, nemohou obstát ve světle přepisu odposlechů z akce P., z nichž je
patrné, že tito svědci u hlavního líčení nehovořili pravdu. Všichni ostatní k
věci slyšení svědci (Ing. P. B., Mgr. V. N. a A. Z.), nebo obvinění (R. S., E.
P. a R. P.), že pak zcela jasně jeho vinu vyvracejí. Namítá proto extrémní
nesoulad mezi závěry soudů a provedenými důkazy. K uvedené právní kvalifikaci
jednání uvedeného v bodě ad 7) rozsudku soudu I. stupně (výrok ad II. rozsudku
odvolacího soudu) obviněný namítá, že z popisu skutku obsaženého ve skutkové
větě přesvědčivě nevyplývá podstata podvodného jednání, ani okamžik, kdy pojal
podvodný úmysl a explicitně ani nevystihuje zákonný znak „obohacení sebe“.
Ohledně skutku ad 9) rozsudku soudu I. stupně, kde soudy vycházely
z výpovědi JUDr. S. Ž., která je podle jejich závěrů podpořena výpověďmi svědků
Ing. J. P. a Ing. A. N., uplatnil pak stejnou argumentaci jako k bodu ad 7) s
tím, že skutek po stránce formální ani materiální nenaplňuje zákonné znaky
pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona.
Ohledně skutku ad 11) obviněný JUDr. M. A. odkázal na veškerá svá
tvrzení v dovolání s tím, že soudy v rozporu s provedenými důkazy uvěřily
„korunnímu svědkovi“ Mgr. P. M., jehož tvrzení podporují pouze „jeho“ svědci,
tedy osoby na něm určitým způsobem závislé pracovně nebo osobně, přičemž
výsledky dokazování jasně svědčí v jeho prospěch, když celá řada osob potvrzuje
jeho obhajobu podpořenou také listinnými důkazy. Bez bližší konkretizace pak
opět obecně namítl, že tento skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné
znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr.
zákona.
Ke skutku ad 16) výroku rozsudku soudu I. stupně, právně
kvalifikovanému jako organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2
písm. a) tr. zákona, organizátorství trestného činu přijímání úplatku podle § 1
odst. 1 písm. a) k § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, a trestný čin
vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, obviněný JUDr. M.
A. k trestnému činu vydírání uvedl, že o pohrůžku jiné těžké újmy jde tehdy,
kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou ujmu
pociťuje. Ing. P. K., že ale několikrát u hlavního líčení výslovně uvedl, že
jej nevydíral. K tomu odkázal na rozhodnutí R 10/1979-I. s tím, že nejde o
vydírání, pokud daný subjekt nepociťoval žádnou újmu. Nesouhlasí ani s právním
posouzením jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu
vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, když je toho názoru,
že Ing. P. K. není možno v dané fázi jeho jednání označit za osobu, která již
byla alespoň předvolána jako svědek, a má tedy procesní postavení svědka, ani
za osobu, kterou by vydíral pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Ze
skutkové věty ani z provedených důkazů, že pak také nevyplývá, že by někoho
organizoval, tuto formu spoluúčasti na uskutečněném jednání rozhodně vylučuje,
a jeho jednání v rámci tohoto skutku podle něj daleko přiléhavěji vystihuje
zákonné vyjádření skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ohledně tohoto
skutku také shledává extrémní nesrovnalosti mezi právními závěry soudu a
provedenými důkazy, na základě kterých vyvstává důvodná pochybnost, zda se
popisovaného jednání dopustil a tyto pochybnosti svědčí v jeho prospěch.
V závěru dovolání obviněný JUDr. M. A. souhrnně uvedl, že soudy z
nepřímých a procesně vadných důkazů vytvořily podmínky pro to, aby byl uznán
vinným a svým postupem porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Poukázal na
princip presumpce neviny, nutnost prokázání viny nade vší pochybnost na základě
důkazů provedených v souladu s trestním řádem, a na nutnost použití trestního
práva u jednání se soukromoprávním základem jako „ultima ratio“, tedy jako
krajního prostředku ochrany základních společenských hodnot. K uloženému trestu
uvedl, že je jako celek nepřiměřený, a při ukládání peněžitého trestu, že
nebylo respektováno ustanovení § 54 odst. 1 tr. zákona, podle kterého se tento
druh trestu neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. U soudu přitom
opakovaně uváděl, že je nemajetný, což vyplynulo i z provedeného finančního
šetření v řízení, a téměř 4 roky byl také omezen na osobní svobodě bez možnosti
výdělku.
Obviněný JUDr. M. A. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené části, a sám
rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby, protože skutky
uvedené v žalobním návrhu nejsou trestným činem.
Obviněný Ing. E. S. v dovolání, podaném prostřednictvím obhájce
JUDr. P. Nováka, uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h)
tr. ř. Úvodem uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí se soud
dopustil několika závažných pochybení, když neprovedl dokazování vyčerpávajícím
způsobem tak, aby nade vší pochybnost byl objasněn skutkový stav, opomněl
hodnotit provedené důkazy důležité pro rozhodnutí o vině, nebo je hodnotil v
extrémním rozporu s jejich obsahem, a uložil mu následně peněžitý trest, který
zákon nepřipouští, v čemž shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněný Ing. E. S. namítá ohledně skutku ad 6) výroku o vině rozsudku soudu
I. stupně, právně posouzeného jako pokus trestného činu vydírání podle § 8
odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zákona, že svědek M. K. sám nikdy nemluvil
zcela jasně, že by po něm měl chtít 10 mil. Kč pod pohrůžkou zahájení trestního
stíhání. Tento svědek, že své verze několikrát změnil. Hrozbě zahájení
trestního stíhání, uvedené ve výroku o vině, se nejvíce blíží jedna ze
svědkových verzí o požadavku peněz za údajné neprovedení domovní prohlídky, ale
samotné provedení domovní prohlídky nemusí ještě nutně znamenat zahájení
trestního stíhání. Proto obviněný považuje uvedení pohrůžky zahájením trestního
stíhání za ničím nepodložené, přičemž z pozice svého služebního zařazení na
pozici „kriminalisty operativce“ ani nemohl zajistit, zda bude zahájeno trestní
stíhání nebo bude provedena domovní prohlídka. To také dobře věděl i svědek M.
K., když již byl mnohokrát jako podezřelý vyslýchán policií, je tak osobou
kriminálně velmi zběhlou a pohrůžka nemohla mít reálný charakter. K tomu pak z
Komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, Púry, Rizman, Komentář II. díl 6.,
C.H.Beck, 2004, s. 1389) citoval, že „při posuzování zda jde o jinou těžkou
újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti,
zkušenostem, psychickému stavu apod.“ a z judikatury (rozhodnutí publikované
pod č. 27/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že „za pohrůžku těžké
újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na
cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká újma
jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje“. Svědek M.
K., že je ale osobou kriminálně velmi otrlou, a i pokud by se jím prezentované
údajné jednání skutečné stalo, nemohlo jej to vyvést z míry, neboť byl na
domovní prohlídky a jiné úkony trestního řízení zvyklý. Jednáním uvedeným ve
skutku ad 6) rozsudku soudu I. stupně nemohlo pak ani dojít ke způsobení jiné
těžké újmy na cti a dobré pověsti tohoto svědka, když tento žádnou čest ani
dobrou pověst nemá. Podle obviněného pak dané jednání by mohlo být maximálně
trestným činem vydírání podle § 235 tr. zákona, který by ale již byl promlčen.
Pokud by ke spáchání tohoto skutku (ad 6) v roce 2003 hypoteticky
došlo, namítá také obviněný, že se soudy měly po 12 letech od jeho údajného
spáchání zabývat mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1,
2 tr. zákona, když to odůvodňují poměry pachatele, účelu trestu lze dosáhnout
trestem kratšího trvání, jde o pokus a použití trestní sazby je pro pachatele
nepřiměřeně přísné.
V další části dovolání obviněný Ing. E. S., s poukazem na
rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zabývajícími se opomenutými
důkazy, a extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními
soudů, namítá tyto vady v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. K uvedenému extrémnímu nesouladu uvedl, že je objektivně usvědčován
pouze výpovědí svědka M. K., přičemž nepovažuje za pravdivé tvrzení Vrchního
soudu v Olomouci, který uvedl i jiné důkazy. Podrobně rekapituluje jednotlivá
vyjádření tohoto svědka (v dopise ministrovi vnitra, v úředním záznamu, v
záznamu DVD, ve výpovědi jako svědka v přípravném řízení, ve svědecké výpovědi
v hlavním líčení), poukazuje na rozdíly mezi jejich obsahem, obsáhle na základě
toho dovozuje, že svědek spolupracoval a byl pod ochranou policejního týmu i v
době vyhlášení celostátního pátrání po něm. Na základě toho pak soudům vytýká,
že si vybraly svévolně tu verzi výpovědi svědka M. K., která se jim hodila,
která je ale podle obviněného odrazem hodnocení důkazů v extrémním rozporu s
jejich faktickým obsahem.
Druhý zásadní nesoulad spatřuje obviněný také v tom, že soudy
vůbec nehodnotily skutečnost, že svědek M. K. oznámil jeho údajný požadavek
na zaplacení 10 mil. Kč až po 7 letech od doby, kdy k tomu mělo dojít,
nezabývaly se rozpory mezi jeho svědeckými výpověďmi a úředními záznamy z roku
2003 na Inspekci ministra vnitra (IMV), kde se o něm a 10 mil. Kč nezmiňuje,
což potvrzují i tehdejší pracovníci IMV, svědci Mgr. B. N. a Mgr. J. V.
Přesto soud I. stupně na str. 68 rozsudku uvedl, že svědek Mgr. J. V.
vypověděl, že svědek M. K. v roce 2003 zmínil také jeho. Toto tvrzení obviněný
považuje za výmysl, a za ještě „větší obludný výmysl“, považuje argumentaci
soudu I. stupně na str. 70 rozsudku, kde uvedl k námitce obhajoby, že se jeho
jméno v inspekčním spise nevyskytuje, že to bylo proto, aby nedošlo k úniku
informací.
Jako třetí zásadní nesoulad obviněný namítá, že soudy absolutně
nehodnotily osobu svědka M. K. a jeho trestní minulost, když byl m. j.
odsouzen za trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, také za
trestný čin křivé výpovědi, a trestní stíhání pro přečin pomluvy bylo vzhledem
k předchozímu odsouzení odloženo jako bezvýznamné. Podstatou i další jeho
trestné činnosti, že je lhaní, podvádění, vymýšlení a „toto má být sloup
obžaloby“.
Zásadní rozpor pak spatřuje obviněný Ing. E. S. v tom, že si
soudy některé důkazy vymýšlely, resp. měnily jejich obsah. Konkrétně poukázal
na část odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci na str. 62, kde vrchní
soud uvedl, že je jeho vina opřena o výpověď M. K., kterou podporují další tam
uvedení svědci a také lékařská zpráva. Někteří svědci, že sice o něm hovoří,
ale v souvislosti s jiným skutkem, pro který bylo jeho trestní stíhání
zastaveno, a pokud jde o lékařskou zprávu, vrchní soud vůbec neuvedl, o jakou
zprávu se jedná. Pokud pak soudy odmítly provést celou řadu navržených důkazů,
považuje souhrnné odůvodnění tohoto postupu soudů za odporující konstantní
judikatuře Ústavního soudu (např. IV. ÚS 802/02, II. ÚS 623/05), když nebylo
hodnoceno z hlediska jeho nadbytečnosti odmítnutí každého důkazu zvlášť a
vyčerpávajícím způsobem.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. E. S. navrhl, aby Nejvyšší
soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Krajskému soudu v Brně uložil věc
znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Navrhl také, aby podle §
265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon
uloženého trestu odnětí svobody, který nyní vykonává, přičemž není nutné jej
vzít do vazby. Vyjádřil také souhlas s projednáním dovolání v neveřejném
zasedání.
Obviněný R. P. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně
JUDr. H. Klímové uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
tím, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže
podle § 234 odst. 1 tr. zákona, a ve skutkové větě chybí skutkové okolnosti,
které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty uvedeným ve větě
právní. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu o restriktivním výkladu
uvedeného důvodu dovolání Nejvyšším soudem, pak namítl ve věci existenci
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy,
když hodnocení důkazů soudy je podle jeho názoru v „mnoha směrech v příkrém
rozporu s provedenými důkazy a zásadami formální logiky“, což svědčí o
nesprávném právním posouzení skutku. Ve věci namítá porušení ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř. a za odpovídající považuje právní kvalifikaci daného jednání
jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Poté co
obviněný odcitoval část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zabývající se
právním posouzením daného jednání (skutek ad 3 výroku o vině rozsudku soudu I.
stupně), kterého se měl vůči G. B. dopustit jako spolupachatel se
spoluobviněným JUDr. M. A., vyjádřil nesouhlas s názorem soudu, že se jedná o
dva odlišně právně kvalifikované na sebe navazující skutky. Je toho názoru, že
se jedná o „jednolitou skutkovou dějovou linku, kterou nelze rozdělit“ jak to
učil soud I. stupně a potvrdil soud odvolací. Podle obviněného R. P. se tak
nejedná o dva trestné činy, a to vydírání a loupež. V kontextu okolností
jednání považuje za liché chápání zákonného znaku trestného činu loupeže
spočívajícího v pohrůžce bezprostředního násilí, kterého se měl dopustit, když
svědek G. B. nehovořil o žádných vyhrůžkách či pokračování násilí z jejich
strany. Soudy si tak znak užití pohrůžky bezprostředního násilí dovodily z
toho, čeho se obvinění dopustili bezprostředně před požadavkem adresovaným
poškozenému, a to z bodnutí nožem a z přikládání střelné zbraně k jeho ústům, a
následně pokračováním v jednání, že se měli zmocnit násilím věcí, ať již údajně
finanční částky či mobilního telefonu. Obviněný proto nesouhlasí se závěrem
soudů, že se zmocnil mobilního telefonu nebo užil pohrůžku bezprostředního
násilí a tento si ponechal. K tomu také namítl, že soud I. stupně dospěl ke
zjištění, že se zmocnil mobilního telefonu, nepřijatelně a v rozporu se zásadou
„in dubio pro reo“ přesto, že svědek G. B. v přípravném řízení sice uvedl, že
mu byl mobil vzat, ale po relativně krátkém časovém úseku od této jeho výpovědi
si již u hlavního líčení touto skutečností nebyl jistý, a na dotaz státního
zástupce odpověděl, že „nic mi nebylo sebrané“ a dále „nejsem si jist, je to 11
let, nevzpomínám si, zda mi byl telefon sebraný nebo ne“.
Obviněný R. P. proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu rozsudky soudů obou
stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Mgr. L. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. P. Kubicy uplatnil důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci, a předcházející rozsudek Krajského soud v Brně,
spočívají na nesprávném právním posouzení skutků popsaných pod body 5) a 19)
rozsudku soudu I. stupně. Chybná právní kvalifikace obou skutků, že byla
provedena na podkladě skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy a je toho názoru, že v případě těchto skutků se nejedná o
žádný trestný čin.
Ohledně skutku v bodě ad 5) pak odcitoval část odůvodnění rozsudku
krajského soudu na str. 64, kde soud uvedl výpovědi svědků, které považuje za
podstatné z hlediska jeho viny, a na základě jakých důvodů dospěl k závěru o
věrohodnosti výpovědí svědků L. H. a M. K. Namítá však, že v přehledu důkazů
na str. 60 až 65 odůvodnění rozsudku není výpověď svědka M. K. uvedena, a
není vyloženo, jaké skutečnosti z jeho výpovědi vzal soud za prokázané, takže
odůvodnění rozsudku není v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Nelze tak ověřit
správnost skutkových zjištění soudu o tom, zda tento svědek ve své výpovědi
skutečně hovořil o částce „v rozmezí 100 až 120 000 Kč jako o odměně“, kterou
mu měl JUDr. M. A. zaplatit za informace o odposlechu, jak zjistil soud a
uvedl v popisu skutku a na str. 64 odůvodnění rozsudku. Svědek M. K., že ale ve
svých výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení nikdy o tom nehovořil,
a soud mu tak toto sdělení „vložil do úst“ a učinil ho součástí svých
skutkových zjištění, aniž by tento svědek takové skutečnosti sdělil. Tato
skutková zjištění proto nemají oporu v žádné výpovědi uvedeného svědka a jsou
smyšlená. Výpověď svědka M. K. je přitom jedním ze stěžejních důkazů, kterým
soud spolu s dalšími výpověďmi svědků Mgr. B. N. a Mgr. J. V., hovořících ale
pouze o důkazy nepodloženém podezření, a výpovědí svědka L. H., odůvodnil na
str. 64 závěr o jeho vině. S poukazem na časové vymezení skutku ad 5) obdobím
od srpna 2002 do srpna 2003, s označením věci č. j. IN-61/05-TR-2002, když M.
K. a R. K. podali trestní oznámení vedené na Inspekci ministra vnitra (dále
jen IMV) pod č. j. IN-249/05-TČ-2003 až po tomto období, přičemž tato věc vůbec
nesouvisela s únikem informací ve věci prověřování osoby JUDr. M. A. vedené
pod č. j. IN-61/05-TR-2002, pak obviněný Mgr. L. M. také uvedl, že svědek M.
K. hovořil o úniku informací z IMV ve své věci č. j. IN-249/05-TČ-2003.
Odvolacímu soudu pak obviněný Mgr. L. M. vytýká, že se s těmito námitkami
uvedenými v odvolání žádným způsobem nevypořádal, a aniž by doplnil dokazování,
pouze převzal skutková zjištění krajského soudu s tou úpravou, že zcela pominul
výpověď svědka M. K., z pohledu krajského soudu ale jednoho ze stěžejních
důkazů jeho viny, výpověď tohoto svědka již neuvedl v souhrnu důkazů majících
prokazovat jeho vinu, a závěr o jeho vině jednáním pod bodem 5) odůvodnil pouze
výpověďmi svědků Mgr. B. N., Mgr. J. V. a L. H. Tento postup odvolacího
soudu považuje obviněný za „odchýlení se od skutkových zjištění“ soudu I.
stupně a namítá, že pokud odvolací soud neprovedl u veřejného zasedání žádné
důkazy ke skutku ad 5), nemohl skutkový stav zjištěný soudem I. stupně měnit.
Výpověď dalšího svědka L. H., o kterou krajský soud také opřel svá
skutková zjištění o jeho vině jednáním uvedeným v bodě ad 5), pak s ohledem na
výše uvedené námitky považuje obviněný Mgr. L. M. za osamocenou, přičemž
oběma soudům vytýká, že nevzaly v úvahu její nelogičnost. Tu spatřuje v tom, že
podle výpovědi svědka L. H. mu informaci o tom, že on měl přijmout částku 100
až 120 000 Kč od JUDr. M. A., měl sdělit jeho bratr Ing. P. M. poté, co byl
obviněný zatčen. K jeho zatčení ale došlo již dne 2. 10. 2011, a až po podání
obžaloby v srpnu 2012 byl upozorněn na rozšíření právní kvalifikace o trestný
čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, s doplněním
skutku o část věty „přičemž za toto obdržel od JUDr. M. A. částku 120 000
Kč“. Přesto, že takovou informaci měl Ing. P. M. poskytnout svědkovi L. H.
již v říjnu 2011, hodnotily soudy výpověď tohoto svědka jako věrohodnou a
naopak výpověď jeho bratra pouze z důvodu příbuzenského vztahu jako
nevěrohodnou. Obviněný tak uvedl, že svědek L. H. musel informaci, že on
přijal částku 120 000 Kč, získat v jiné době, v jiných souvislostech a od jiné
osoby.
Vzhledem k výše uvedeným námitkám tak obviněný považuje hodnocení
výpovědí svědků M. K. a L. H., na podkladě kterých soudy učinily svá skutková
zjištění o jeho vině, za projev libovůle, a za postrádající také logické a
věcně přesvědčivé odůvodnění. Daná skutková zjištění soudů, že tak nemají oporu
v těchto důkazech, a v důsledku toho jde o extrémní nesoulad s právním
posouzením skutku pod bodem 5), ohledně kterého mu ani není známo, že by byla
vyvozována trestní odpovědnost i vůči JUDr. M. A., což podle jeho názoru
umocňuje relevantnost jeho dovolacích námitek k tomuto skutku.
Ohledně skutku pod bodem ad 19) rozsudku krajského soudu obviněný
Mgr. L. M. uvedl, že podle odůvodnění tohoto soudu na str. 123 rozsudku, je
jeho vina založena na výpovědi svědka L. H. K tomu ale namítá, že vedle
výpovědi uvedeného svědka stojí výpovědi dalších svědků a poškozeného L. G.,
jak jsou uvedeny na str. 121 až 123 odůvodnění rozsudku, přičemž tyto výpovědi
považuje za vzájemně logicky neprovázané. Skutková zjištění ohledně tohoto
jednání, že tak soud učinil pouze na základě osamocené výpovědi svědka L. H.
Přitom s ohledem na jeho výpověď rovněž v postavení svědka v jiné trestní věci
obviněného P. D. (OS v Olomouci sp. zn. 6 T 38/2011), která obsahovala celou
řadu negativních vyjádření k osobě Ing. P. M. a soudem byla hodnocena jako
nevěrohodná, obviněný Mgr. L. M. klade otázku, jaký důvod by měl Ing. P. M.
pro to, aby v říjnu 2011 informoval L. H. o v té době neexistujícím jeho
trestním stíhání pro trestný čin přijímání úplatku. Poukázal pak také na to, že
L. H. sám jako osoba podezřelá ze spáchání násilné trestné činnosti, se
nechal sám zdržet v O. dne 31. 10. 2011 po předchozí dohodě se státním
zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci JUDr. M. B. Obě tyto
osoby, že přitom hovořily o tom, že měl přijmout úplatek, ještě předtím než byl
vůbec pro takový čin stíhán. V souvislosti s „beztrestností“ L. H. pro
jednání vykazující znaky několika trestných činů, popsaným samotným státním
zástupcem JUDr. M. B. v obžalobě ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 4 VZV 8/2011, pak
podle obviněného Mgr. L. M. nelze vyloučit jako možný motiv k výpovědi o
přijetí úplatku v osobní prospěch tohoto svědka.
Souhrnně pak obviněný Mgr. L. M. k oběma namítaným skutkům uvedl,
že soudy především výpovědi svědků L. H. a M. K. hodnotily svévolně a
zasáhly tak do jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně něj rozsudky soudů obou
stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle § 265l odst. 4 tr.
ř. bude rozhodnuto, že se nebere do vazby.
Obviněný Ing. R. V. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr.
Petra Slepičky uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v
návaznosti na to také podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho námitky směřují
proti výroku o vině ad 16) rozsudku soudu I. stupně, kde se jednání dopustil
společně se spoluobviněným JUDr. M. A., a byl uznán vinným trestnými činy
zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2
písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr.
zákona.
Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
obviněný Ing. R. V. uvedl, že soud I. stupně spatřuje výkon pravomoci způsobem
odporujícím zákonu předně v nerespektování ustanovení § 6 odst. 1 a § 52 zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Podle soudu měl toto ustanovení
zákona porušit tím, že měl narušit majetkovou sféru práv poškozeného Ing. P.
K., přičemž obviněný soudu vytýká, že nijak nespecifikoval, o jaký zásah do
majetkových práv tohoto poškozeného mělo dojít, když jediným zásahem který do
jeho práv učinil, bylo vedení trestního spisu, ve kterém tento poškozený
figuroval jako podezřelý. To ale nelze považovat za bezdůvodnou újmu ani za
nepřiměřený zásah do práv, přičemž soud nezpochybnil objektivnost příčin
vedoucích k založení trestního spisu ani standardní postup prověřování. Pokud
by se soudem tvrzený majetkový zásah měl týkat údajné finanční hotovosti, která
měla být podle poškozeného Ing. P. K. předána obviněnému JUDr. M. A.,
obviněný namítá, že toto zjištění je založeno v podstatě pouze na dvou vzájemně
si odporujících výpovědích a proto jej nepovažuje za spolehlivě doložené.
Dále pak obviněný Ing. R. V. uvedl, že podle soudu I. stupně
výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočíval také v nerespektování
ustanovení § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, podle
kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se
kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi.
Konkrétně, že spatřuje soud I. stupně porušení této povinnosti v tom, že měl
informovat obviněného JUDr. M. A. o obsahu jím vedeného trestního spisu a o
směru, jímž se prověřování vyvíjí. K tomu obviněný namítá, že soud I. stupně
přesně neodůvodnil, které jeho jednání považuje za relevantní z hlediska
trestního práva. Podle obviněného samotné sdělení, že věc je „nemastná neslaná
a je zralá na odložení“, nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o naplnění
skutkové podstaty trestného činu, přičemž sdělení, že to s věcí „vypadá na
odložení“, nijak nevybočuje z běžné praxe. Navíc se jednalo o sdělení bývalému
kolegovi, který jej k tomu přemlouval, a toto jednání by mohlo být nanejvýš
kázeňským proviněním.
Pokud soud I. stupně shledal porušení povinnosti mlčenlivosti podle
§ 52 uvedeného zákona také v tom, že o osudu jím vedeného spisu informoval Mgr.
P. M., obviněný uvedl, že informování jmenovaného o odložení jeho trestní věci
připustil, jednalo se ale o věc v té době již pravomocně odloženou, když o tom
sám rozhodl dne 19. 10. 2007. Namítá proto, že se předáním usnesení o odložení
věci podezřelému Mgr. P. M. nejednalo o sdělení skutečností, u kterých se
vyžaduje, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. K tomu obviněný také
namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, když nebylo dostatečně
prokázáno, kdy došlo k předání usnesení o odložení věci, a nelze tak stanovit,
zda k tomu došlo před pravomocným skončením věci nebo až poté. Obviněný Ing. R.
V. uvedl, s odkazem na svoji výpověď v hlavním líčení, kde vypověděl, že se
schůzka měla uskutečnit v listopadu 2007, přičemž o odložení věci rozhodl dne
19. 10. 2007, že by k předání usnesení o odložení věci došlo až poté. Není
proto důvod proč by usnesení o odložení věci nemohlo být předloženo osobě
zúčastněné na prověřování, a nelze tak hovořit o porušení povinností
stanovených uvedeným zákonem, když se jedná pouze o vyrozumění prověřovaného o
závěrečném úkonu v jeho věci. Podezřelého Ing. P. K., že si mohl také předvolat
a předat mu dané usnesení nebo mu ho zaslat poštou. Soudu I. stupně obviněný
také vytýká, že nezkoumal časovou posloupnost událostí z toho důvodu, že v
případě „zobchodování“ pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za
úplatu zařídit, by se mohlo jednat o trestný čin podvodu.
Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele
obviněný Ing. R. V. namítá také neprokázání znaku značného prospěchu podle §
158 odst. 2 písm. a) tr. zákona s tím, že mu získání jakéhokoliv prospěchu
nebylo prokázáno, když finanční hotovost inkasoval JUDr. M. A. a nebylo
prokázáno, že by on o tom věděl a jednal cíleně v úmyslu zajistit JUDr. M. A.
finanční prospěch. Nesouhlasí také s argumentací soudu, že je nepravděpodobné,
aby ze své účasti na zobchodování trestního spisu Ing. P. K. neměl žádný
prospěch, a namítá, že pravděpodobnost není kritériem, se kterým by měl soud
operovat, měl by vycházet z nejvyšší možné míry jistoty, a pro dosažení tohoto
stavu je třeba ještě provést rozsáhlé dokazování.
Nedostatečné prokázání skutkového stavu, v bodě ad 16) výroku o
vině rozsudku soudu I. stupně, obviněný Ing. R. V. namítá také ve vztahu k
právnímu posouzení jeho jednání jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160
odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona. Z daných skutkových zjištění považuje obviněný
za prokázané pouze to, že skutečně byl zpracovatelem spisu č. j. PMJ- 493/
OHK-23/2006, a dne 19. 10. 2007 došlo k odložení této trestní věci, ve které
vystupoval Ing. P. K. jako podezřelý. Ostatní skutečnosti považuje v
nejlepším případě za sporné. Namítá, že soud neobjasnil způsob, jakým vedl toto
trestní řízení, na základě jakého podnětu bylo prověřování vůbec zahájeno, jak
probíhal dozor státního zástupce, a za jakých okolnosti a z jakého důvodu bylo
prověřování odloženo. Soudu proto také vytýká, že neprovedl k tomu jím navržené
důkazy a ani předmětný spis nebyl předmětem dokazování. Přitom zdůraznil, že
spis nebyl na Ing. P. K. veden účelově, pro započetí úkonů existovaly
objektivní důvody, a nelze mu tak klást za vinu, že založil vyšetřovací spis,
ve kterém figuroval Ing. P. K. jako podezřelý. Obviněný proto považuje za
nejzávažnější pochybení soudu I. stupně, že neobjasnil okolnosti, za kterých
byla daná trestní věc odložena. Namítá také, že soud neprokázal dostatečně ani
samotnou schůzku, jak a kým byla zorganizována, kdy se konala, kdo se jí
vlastně zúčastnil a jak probíhala. K tomu podrobně cituje výpovědi
zainteresovaných osob, poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků Ing. P. K. a
Ing. P. M., a nesouhlasí s hodnocením soudu, že výpovědi těchto svědků jsou
věrohodnějších, než je výpověď jeho a spoluobviněného JUDr. M. A., přičemž
namítá, že k tomuto hodnocení soud neuvedl ani žádné zdůvodnění. Obviněný
nepopírá, že byl v souvislosti s vedením předmětného spisu kontaktován
spoluobviněným JUDr. M. A., popírá ale, že by ve shodě nebo po domluvě s ním
postupoval před schůzkou konající se u Mgr. P. M. K odložení věci, že
přistoupil na základě nabytí přesvědčení, že skutky připisované podezřelému
Ing. P. K. nejsou trestnými činy, a nebylo prokázáno, že by trestní věc
odložil na základě úplatku. Nebylo také podle něj prokázáno, že by jednal v
úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch ve finanční podobě resp.,
že by vůbec převzal nějaké finanční prostředky, a nebylo ani prokázáno za
jakých okolností měl žádat úplatek od Ing. P. K., tedy zda to bylo v
souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Soud, že vycházel pouze z
výpovědi Ing. P. K., že na schůzce předal 500 000 Kč, a z výpovědi JUDr. M. A.,
že peníze od Ing. P. K. dostal, ale ve výši 300 000 Kč až asi jeden týden po
konání schůzky, a to od Mgr. P. M., přičemž se soud těmito rozpory nezabýval. V
souvislosti s hodnocením důkazů a zásadou presumpce neviny pak obviněný
odcitoval závěry několika rozhodnutí Ústavního soudu zabývajících se touto
otázkou.
Skutkový děj zjištěný soudem I. stupně považuje obviněný Ing. R.
V. celkově za nereálný, nelogický, nepravdivý, a také za nesprávně právně
kvalifikovaný, když podle zásady subsidiarity trestní represe se může jednat
nanejvýš o kázeňské provinění. Odvolací soud, že pak ignoroval odvolací námitky
a ponechal je zcela bez komentáře. Nezákonnost spatřuje také v odůvodnění výše
trestu, přičemž poukázal na mírnější trest uložený obviněnému Ing. Bc. P. K.
za stejně právně hodnocenou trestnou činnost, avšak s vyšší způsobenou škodou.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. R. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil
napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a sám rozhodl ve věci tak, že jej
zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému
projednání.
Obviněný Bc. M. V. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce
JUDr. P. Živěly, doplněném podáním ze dne 18. 3. 2016 (pozn. toto obsáhlé
doplnění dovolání bylo ale v podstatě souhrnem námitek z dovolání a některých
nových námitek, takže řada námitek se opakuje, a Nejvyšší soud je nyní uvádí
souhrnně), uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod
obecně soudu I. stupně vytkl, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst.
5, 6 tr. ř., některé provedené důkazy nezhodnotil, resp. k nim nepřihlédl, a v
rozporu se zásadami trestního řízení své rozhodnutí neopřel o fakta, ale o
pouhou pravděpodobnost. V rámci dokazování podle obviněného Bc. M. V. nebylo
prokázáno, že by se dané skutky staly. Stejná pochybení vytýká také odvolacímu
vrchnímu soudu s tím, že se těmito námitkami, uvedenými také v odvolání,
nezabýval. Konkrétně pak uvedl následující námitky k jednotlivým výrokům o jeho
vině.
K bodu ad 13) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán
vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3
písm. b) tr. zákona, obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky tohoto
trestného činu, tedy jeho úmyslu, aby se ke škodě cizího majetku obohatil. Toto
jeho jednání, že ani zdánlivě nesměřovalo k žádnému podvodnému jednání. Uvedl,
že pokud se zaměřil výlučně na pokus, nikoliv na dokonání trestného činu, je
nemožné uvažovat o pokusu trestného činu a takové jednání nemůže být trestné.
Daný skutkový stav, že nemá oporu v provedených důkazech, neobsahuje ani přesné
časové vymezení, zejména přesný čas, není uvedeno, kdy a za jakých okolností se
měl setkat s S. E. T., v rozhodnutí tak chybí výrok a tím jej považuje za
neúplný. K situaci popsané ve skutku, že vůbec nedošlo, což považuje za
prokázané svojí výpovědí, že dne 8. 4. 2006, že nebyl vůbec přítomen v B., ale
v domově důchodců u své matky v obci K. na severní Moravě. Doložil to jejím
čestným prohlášením, a v důsledku jejího úmrtí ji nebylo již možné vyslechnout
jako svědka. Rovněž namítá a považuje za zásadní, že v době údajného spáchání
skutku k datu 8. 4. 2006 nebyl P. bar v provozu, což bylo prokázáno nezávislým
svědkem, provozovatelem mobilní buňky označené jako P. bar, P. K., který v
hlavním líčení dne 16. 7. 2013 uvedl, že „je to letní záležitost, začínali jsme
v květnu či koncem dubna, není tam topení“. Samotná restaurace P. bar, že
navíc v době spáchání skutku ani neexistovala, což bylo doloženo písemným
dokladem z Úřadu městské části Brno-Bystrc, stavebního odboru. Obviněný uvedl,
že v rozhodné době bylo na daném místě jen jakési mobilní zařízení, které lze
označit za maringotku bez elektrické energie a topení, což doložil výpisem z
katastru nemovitostí, kopii katastrální mapy a fotografií mobilního zařízení.
Tyto důkazy, že ale nebyly hodnoceny, ač k nim mělo být podle jeho názoru
přihlédnuto. Soud I. stupně, že v odůvodnění dotváří skutkový děj v rámci
možných teoretických alternativ, nepřijal ale verzi svědčící v jeho prospěch
podle zásady „in dubio pro reo“ a porušil jeho právo na spravedlivé rozhodnutí.
Ač Vrchnímu soudu v Olomouci s dostatečným předstihem zaslal návrhy důkazů k
provedení ve veřejném zasedání, odvolací soud tyto důkazy neprovedl a nezabýval
se jeho návrhem. Konkrétně doplnil, že navrhoval vyslechnout svoji přítelkyni
J. D., a také R. R., které by potvrdily, že se 8. 4. 2006 v daném baru s S. E.
T. nemohl setkat.
I pokud by teoreticky k jeho setkání s S. E. T. došlo, považuje
obviněný Bc. M. V. za nepravděpodobné, že by tento měl u sebe finanční
hotovost 3 000 000 Kč, když podle jeho sdělení se setkání uskutečnilo zcela
náhodně, pouze na několik minut a poté již k žádnému jejich kontaktu nemělo
dojít. Také samotné jeho sdělení uvedené ve skutku, že nabídl S. E. T., zaplatí-
li 3 000 000 Kč, tak proti němu nebude zahájeno trestní stíhání pro údajnou
trestnou činnost, nemůže podle obviněného naplnit znaky pokusu trestného činu
podvodu, když v samotném skutku se nehovoří o tom, že by finanční hotovost
žádal po S. E. T., a tato žádost se neobjevuje ani nikde v trestním spise, a to
podle obviněného proto, že žádnou peněžní částku ani nepožadoval. Také samotné
jeho sdělení uvedené ve skutku, že nabídl S. E. T., zaplatí-li 3 000 000 Kč,
pak proti němu nebude zahájeno trestní stíhání pro údajnou trestnou činnost,
nemůže podle obviněného Bc. M. V. naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu,
když se ve skutku nikde nehovoří o tom, že by uvedenou finanční hotovost žádal
po S. E. T., tato žádost o peníze se nikde neobjevuje ani v trestním spise, a
to proto, že žádnou peněžní částku pro sebe ani pro jiného nežádal. Namítá
proto, že se nemohl dopustit pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1,
3 písm. b) tr. zákona, a to pro absenci objektivní i subjektivní stránky,
nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit na cizím
majetku značnou škodu a obohatit ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného tím,
že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.
K bodu ad 14) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl
obviněný Bc. M. V. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8
odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, předně namítá, že nebyla
prokázána žádná spojitost mezi ním a svědkem S. E. T., s kterým ani jednou
nepřišel do styku, ať již soukromě, nebo při pracovní činnosti jako advokátní
asistent. Daný skutek také nepovažuje za trestný čin a namítá, že ani nebylo
prokázáno, že by jej spáchal on. Považuje za neprokázané, že by se vůbec
nacházel na místě údajného činu, namítá opět neuvedení přesného data a času
údajného setkání, že soud vycházel pouze z pochybného prohlášení sepsaného S. E. T. dne 2. 11. 2009, ačkoliv k údajnému setkání mělo dojít na počátku října
2009, jak se podává z obsahu zmíněného prohlášení. Pokud by se ale skutkový děj
uskutečnil, S. E. T. by si podle obviněného jistě pamatoval přesné a podstatné
podrobnosti o místě, dni a konkrétní hodině setkání, jakož i přesný popis
osoby, doprovod dalších osob a další skutečnosti osvětlující jeho tvrzení. Považuje proto tohoto svědka za nevěrohodného, jeho tvrzení za nepravdivé a
namítá, že se daný skutek nestal. Poukázal také na to, že skutek se měl stát
počátkem měsíce října 2009, když svědek S. E. T. tvrdí, že byl v této době
kontaktován neznámým mužem s požadavkem na zaplacení 500 000 Kč, nebo jinak
bude na něj podáno trestní oznámení, ale ze zprávy Policie ČR ze dne 9. 7. 2013
vyplývá, že trestní oznámení bylo pplk. Mgr. T. R. podáno pro křivé obvinění
na S. E. T. již o osm měsíců dříve dne 12. 3. 2009, což svědčí v jeho
prospěch, a tento svědek v hlavním líčení sám potvrdil, že jej nezná. Výpověď
svědka S. E. T. považuje za vnitřně rozpornou, když nejdřív uváděl místo
setkání s ním v budově centra IBC, později před budovou a kamerový systém
centra nebyl využit. O naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, že by
tak bylo možné teoreticky uvažovat pouze za situace, že by se s S. E. T. setkal před datem 12. 3. 2009 a následně by bylo podáno trestní oznámení. Ve
skutečnosti s ním ale nikdy nejednal, a čestné prohlášení S. E. T. ze dne 2. 11. 2009 bylo předem připraveno „pro futuro“ tak, aby zapadalo do časového
úseku jeho předvolání ze dne 2. 11. 2009 na policii k podání vysvětlení a toto
předvolání bylo S. E. T. doručeno dne 3. 11. 2009. Obviněný Bc. M. V. namítá,
že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání ve stádiu pokusu,
jednání bezprostředně nesměřovalo k donucení poškozeného pohrůžkou jiné těžké
újmy, aby něco konal a následkem mu byla způsobená značná škoda, a chybí tak
zákonný znak, a sice objektivní i subjektivní stránka jeho jednání. Považuje
proto za neprokázaný jeho úmysl spáchat trestný čin, když sám žádné trestní
oznámení nepodával, a protože nebyl policistou, neměl ani žádné povědomí o tom,
že nějaké trestní oznámení na S. E. T. již v té době existovalo či bylo
evidováno policií. Žádnou těžkou újmu, že S. E. T. ani způsobit nemohl, neboť
trestní oznámení na jeho osobu již bylo podáno dříve.
Poškozený by musel
pociťovat těžkou újmu na cti, dobré pověsti, rozvratu manželství, rodinného
života, nebo, jak je uvedeno v dovolání, „v důsledku hrozby počátek úkonů
směřující k zahájení trestního stíhání“. Při posuzování těžké újmy, že by měl
soud přihlížet i k osobě poškozeného, který ale takovou hrozbu těžké újmy
nepociťoval a popis skutku ani neobsahuje konkretizaci, v čem měla spočívat.
K bodu ad 17) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (bod II./2
rozsudku odvolacího soudu), kde byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu
podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, obviněný Bc. M. V.,
jako na doklad chaosu ve vedení přípravného řízení, poukázal na nesprávné
označení jeho osoby v usnesení o zahájení trestního stíhání jako vyšetřujícího
policejního orgánu, ač nikdy v této pozici nepůsobil, nebyl ani policistou a
neměl žádné informace z trestního spisu č. j. PMJ 143/TČ-2008-03. Rovněž v
obžalobě, že bylo uvedeno, že z tohoto spisu mu Ing. Bc. P. K. poskytl
informace, což ale nebylo dokazováním potvrzeno, a uznal to nakonec také soud
I. stupně, který Ing. Bc. P. K. zprostil obžaloby. Jediným existujícím
listinným důkazem, že je notářský zápis sepsaný mezi Ing. M. T. a Ing. P. K. na částku 3,5 mil. Kč v notářské kanceláři JUDr. A. S. dne 28. 8. 2007, ve
kterém ale jeho osoba žádným způsobem nefiguruje, nemá tak k němu žádný vztah,
a obviněnému Bc. M. V. není proto zřejmé, z jakého důvodu vrchní soud opírá
skutková zjištění o tento notářský zápis. Z protokolu o výpovědi Ing. P. K., že
přitom vyplývá, že tento svědek sám navrhl Ing. M. T. sepsání tohoto
notářského zápisu, a pokud by tomu bylo tak, jak tento svědek tvrdí, nabídl by
sám sepsáním notářského zápisu Ing. M. T. úplatek 3,5 mil. Kč. Iniciativa
poskytnutí úplatku, že tak vyšla ze strany Ing. P. K. a tento svědek nebyl
vydírán, když také u hlavního líčení vypověděl, že se s Ing. M. T. scházel 1
x za 14 dnů, měl zájem svoji situaci řešit, a proto sám navrhl mezi nimi
sepsání notářského zápisu. Jediným důkazem jeho viny, že je pouze výpověď
svědka Ing. P. K., který je ale sám stíhán od 22. 8. 2008, a byl již také
nepravomocně odsouzen pro závažnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody v trvání 8 let, z čehož se podle obviněného zřetelně nabízí
motiv tohoto svědka, kterého považuje za absolutně nevěrohodného. Následně pak
obviněný popisuje, jak také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
v souvislosti s trestním oznámením na jinou osobu (JUDr. O. Š.) hodnotil
výpověď Ing. P. K. a dalších svědků jako nevěrohodné. Trestní stíhání JUDr. O. Š., že bylo zahájeno sdělením obvinění dne 4. 10. 2011 pro skutek uvedený v
tomto bodě [pozn. ad 17) této trestní věci], kdy měl za částku 2 000 000 Kč
ukončit trestní stíhání vedené pod č. j. PMJ 143/TČ-2008-03 proti Ing. P. K.,
ale usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 11. 2011, č. j. 5
NTZ 17/2011-278, bylo toto trestní stíhání JUDr. O. Š. zrušeno (později pak
byla věc Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci odložena podle 159a odst. 1
tr. ř.), když vyšlo najevo, že Ing. P. K. byl pravomocně odsouzen, jeví se
jako nevěrohodný svědek sledující výpovědí své vlastní zájmy a prospěch a jeho
osamocená výpověď stála proti výpovědi JUDr. O. Š. Obviněný tedy poukázal na
to, že jedině on byl odsouzen pro identické jednání, přičemž s Ing. P. K. vůbec nejednal, nebylo to ani prokázáno, ale JUDr. O. Š. měl s ním jednat v
restauraci S.
v B., a ve věci týkající se skutku ad 17), se tak vyskytly dva
diametrálně odlišné právní názory. Z uvedeného je tak podle obviněného Bc. M. V. zřejmé, že oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, a stanovily
nesprávné hmotně právní posouzení, když neměl vědomost o trestním stíhání Ing.
P. K. a neměl žádný úmysl uvést někoho v omyl. V popisu skutku, že pak není
přesně uvedeno místo, čas ani počet útoků.
K bodu ad 18) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán
vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1
písm. c) k § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, obviněný Bc. M. V. předně
namítá, že s touto právní kvalifikací nesouhlasí, protože v dané době nebyl
policistou a nemůže se proto jednat o statut úřední osoby. Považuje za hrubé
porušení zákona ze strany obou soudů, které jej s tímto skutkem spojují zcela
nesmyslně, a krajský soud na str. 14 rozsudku nesprávně konstatuje, že tento
skutek spáchal jako úřední osoba, což je podle něj absolutně vyloučeno. Rozhovorem s Mgr. P. M. a z jeho podnětu dne 18. 4. 2011, který měl předem
připravené otázky a rozhovor byl monitorován, kdy tento rozhovor měl přímý
vztah k trestní věci L. šetřené od roku 2008, přičemž trestní stíhání bylo v
ní zahájeno dne 24. 7. 2009, a dne 26. 10. 2009 byl podán návrh na obžalobu, že
se nemohl dopustit žádného trestného činu účastenství, neboť dne 7. 4. 2011 byl
Mgr. P. M. rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 161/2009, zproštěn
obžaloby a obviněný o tom věděl z tiskové zprávy vydané téhož dne. Nemohl tak
zasahovat do trestního řízení, které bylo skončené. Pouhé jeho konstatování při
rozhovoru s Mgr. P. M., že právní služby by advokátní kancelář JUDr. O. Š., ve
které obviněný pracoval, poskytla již v minulosti proběhlé věci L. pro něj
mnohem výhodněji „za dvě kila“, nemůže být posuzováno jako trestný čin spáchaný
úřední osobou, a nejedná se o žádný trestný čin, když jednání bylo vedeno ve
vztahu k věci, která nebyla v kompetenci policie, protože byla mnohem dříve
ukončena Městským soudem v Brně. Podle obviněného soud I. stupně zcela
nesprávně pochopil skutkový a právní děj, a zcela zmatečně byl začleněn do
skutku směřujícího do období léta 2009 až počátku roku 2010, ač nijak nebylo
prokázáno, že by v tomto období jednal s Mgr. P. M. nebo s Mgr. R. P. Podnět
k prověřování věci L., že byl také doručen policii dne 19. 4. 2011, a pokud se
předmětný rozhovor uskutečnil den předtím dne 18. 4. 2011, nemohl on, ani Mgr. R. P. o tomto podnětu vědět. Namítá také, že neexistuje jediný důkaz, který by
prokazoval vzájemné propojení mezi ním a Mgr. R. P., že by se znali, scházeli
se, jednali spolu, není tak prokázán vztah příčinné souvislosti, a nelze
hovořit o pomoci, protože nebyly prokázány skutečnosti nasvědčující jeho úmyslu
spáchat trestný čin ve formě pomoci. Dne 18. 4. 2011, že také jednal s Mgr. P. M. v restauraci „M. “ v B.-P., a ne v hotelu I. v B., jak je nesprávně
uvedeno v popisu skutku, což obviněný hodnotí jako právní vadu. Odvolacímu
soudu, že také navrhl k doplnění důkazy, ale tyto jeho návrhy byly odmítnuty,
přičemž podle obviněného odvolacím soudem uvedené důvody neprovedení navržených
důkazů svědčí o tom, že soud provedl nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 5, 6
tr. ř., které neobsahuje žádné pravidlo pro míru a relativní váhu určitých typů
důkazů. Tím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces,
protože navrženými důkazy měly být objasněny důležité okolnosti a měly zásadní
význam pro posouzení celého případu.
Souhrnně a zcela obecně ke všem namítaným případům pak obviněný Bc.
M. V. uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na „nesprávném právním
posouzení skutku a také na nesprávném hmotně právním posouzení, ani v jednom
případě nelze dovodit kauzální nexus, že by bylo jeho jednání v příčinné
souvislosti s jakýmkoliv škodlivým trestněprávním následkem, takový následek
nebylo možno dovodit“. Absence následku jen dokresluje, že dokazování bylo
kusé, ač bylo obhajobou namítáno, že se skutek vůbec nestal, případně není
žádným trestným činem. Zdůraznil, že zejména namítá zachování právní
kvalifikace soudy, aniž pro to byly hodnověrné důkazy, stávající důkazy
považuje za kusé, neúplné, byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6
tr. ř. bez zvážení všech okolností případu, nebyla vyhodnocena motivace svědků,
kteří proti němu vypovídali, aby zmírnili svojí činnost nebo se z ní vyvinili,
a mechanicky byly důkazy hodnoceny tak, aby se zachovala vyfabulovaná
konstrukce používaná po celé trestní řízení. Obviněný vyjádřil také svůj
protest proti tomu, že měl být považován za člena jakési skupiny organizovaných
osob, ač tyto osoby nezná, neměl s nimi žádný kontakt, ani k nim neměl žádný
vztah. Závěrem požádal, aby byl Nejvyšším soudem vyslechnut před rozhodnutím o
dovolání, byl mu povolen odklad výkonu trestu a navrhl, aby byl zrušen napadený
rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo tomuto soudu
přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Mgr. R. P., v dovolání podaném prostřednictvím obhájce
Mgr. Josefa Bartončíka, uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., přičemž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z
kterých vyplývá, že v rámci dovolání lze, při existenci extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními vycházejícími z provedeného dokazování a právním
posouzením věci, přezkoumat také, zda byl skutek skutečně prokázán. Namítá, že
skutkový stav ve výroku o vině ad 18) rozsudku soudu I. stupně nemá oporu v
provedeném dokazování, je zcela mimo objektivní realitu, a soudu I. stupně také
vytýká, že ignoroval platnou a účinnou právní úpravu „trestního řádu“, která
sama o sobě vylučuje i jen hypotetickou možnost naplnění skutkové podstaty
trestného činu přijetí úplatku (pozn. podle § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr.
zákoníku).
Konkrétně pak, s poukazem na rozdílná vyjádření svědků Mgr. P. M.
(v roce 2008; na začátku r. 2010) a L. S. (pozn. koncem r. 2010), a s poukazem
na svoji kontinuální výpověď, že se svědkem L. S. se setkal někdy v období
léta 2010, považuje za zcela nelogický závěr soudu, že se setkal se svědkem L.
S. někdy v létě 2009. Ani jeden důkaz, že tak nesvědčí pro období druhé
poloviny roku 2009, a podle obviněného soud I. stupně situuje skutkový děj do
tohoto období v rozporu s důkazy jen proto, že jedině v období 1. 7. 2009 až
26. 10. 2009 jako policejní komisař, a to po přidělení věci až jako třetímu
policistovi v pořadí, disponoval předmětným policejním spisem (podle skutku č.
j. MRBM-17-106/TČ-2008-83-RP) vedeným proti podezřelému Mgr. P. M. v tzv.
kauze L. Toto časové vymezení, že je oproti usnesení o zahájení trestního
stíhání a obžalobě, poprvé užito až v rozsudku soudu I. stupně, a v předchozím
řízení tak neměl možnost se k takto vymezenému skutku vyjádřit. Obviněný
poukázal na jeho konkrétní úkony, které po přidělení provedl v dané věci a
namítá, že zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 24. 7. 2009 zcela
efektivně vyloučil ovlivnění věci z jeho strany, zejména pak postupem podle §
159a tr. ř. (pozn. odložení nebo jiné vyřízení věci), protože zahájením
trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. veškeré rozhodování o dalším osudu
trestního řízení přechází na dozorujícího státního zástupce a pouze ten je
kompetentní k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Jediným přímým důkazem
údajného jeho korupčního jednání, že je výpověď svědka L. S., který byl celkem
třikrát procesně vyslechnut a vždy uvedl, že z jeho strany nikdy nebyla
formulována jakákoliv žádost o finanční plnění pro jeho osobu.
Také ohledně druhé části jednání uvedeného v bodě ad 18) výroku o
vině obviněný Mgr. R. P. namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a
právními závěry, a to ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu přijetí
úplatku. Zásadní rozpor shledává předně „v časové ose údajného trestného
jednání“, kdy po vrácení věci státnímu zástupci k došetření a opětovném
přidělení věci jemu ke zpracování, disponoval trestním spisem Městského soudu v
Brně sp. zn. 2 T 161/2009 v období od 19. 4. 2011 do 26. 4. 2011, kdy spis
postoupil věcně i místně příslušné součásti policie, aniž ve věci učinil nějaký
úkon. Pouze v tomto období, že tak měl hypotetickou možnost ovlivnit průběh
řízení. Poukázal na záznamy ze sledování osob a věcí, kdy záznamy rozhovorů
mezi obviněným Bc. M. V. a Mgr. P. M. byly pořízeny ve dnech 18. 4. 2011, 3.
5. 2011 a 24. 5. 2011. K tomu obviněný Mgr. R. P. namítá, že dne 18. 4. 2011
trestní spis ve věci L. ještě nebyl v gesci policie, nemohl tedy mít ani
hypotetickou možnost jakéhokoliv ovlivnění věci, navíc nebyl v té době ani
informován o tom, že mu spis opět bude přidělen k vyřízení, a pokud tedy
obviněný Bc. M. V. sdělil v tento den na schůzce Mgr. P. M. nějaké informace,
nemohly pocházet od něj. Tuto opakovaně namítanou okolnost, že ale soud I.
stupně nevzal v úvahu. Další dvě schůzky Bc. M. V. a Mgr. P. M. ve dnech 3.
5. 2011 a 24. 5. 2011, že pak proběhly až poté, co již spis postoupil příslušné
součásti policie a neměl tak již ani hypotetickou možnost věc jakkoliv
ovlivnit. Obviněný je proto toho názoru, že jeho uvedený služební postup
jednoznačně a nevyvratitelně vylučuje jeho participaci na jednání obviněného
Bc. M. V., který na schůzkách dne 3. 5. 2011, resp. 24. 5. 2011 sdělil Mgr. P.
M., že „P. bude danou věc tak dva měsíce šetřit a pak to odloží“, nebo že
(pozn. Mgr. P. M.) „nepotřebuje právníka, protože bude dopředu vědět, na co
bude u výslechu tázán“. Dne 24. 5. 2011, že dokonce obviněný Bc. M. V. sděluje
Mgr. P. M., že včerejšího dne mluvil s P., a slibuje přinesení spisu, který již
ale byl v té době téměř tři měsíce postoupen na Krajské ředitelství Policie.
Obsah těchto rozhovorů tak podle obviněného potvrzuje skutečnost, že obviněný
Bc. M. V. neměl v daném období žádné relevantní informace o průběhu trestního
řízení vedeného proti Mgr. P. M. ve věci L. Soud I. stupně, že ale všechny
uvedené objektivní a nezměnitelné skutečnosti nijak nehodnotil, a v rozporu s
objektivně zjištěným skutkovým stavem zaujal názor, že tvrzení obviněného Bc.
M. V. si bez spolupráce s obviněným Mgr. R. P. nelze představit. Odvolací
Vrchní soud v Olomouci, že se pak těmito námitkami uvedenými v odvolání, vůbec
nezabýval.
V další části dovolání pak obviněný uvedl, že si je vědom, že dále
uvedená procesní pochybení nejsou dovolacím důvodem a ohledně nich proto již
podal také podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Předně za zcela
nedostatečné a odporující ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. považuje odůvodnění
usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 12. 12. 2011, pod sp. zn. 4
VZV 8/2011, které je proto podle jeho názoru, i s odkazem na nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 a I. ÚS 781/04 nezákonné, nulitní, a tedy
nezpůsobilé přivodit zákonné účinky zahájení trestního stíhání. Stejnými
nedostatky, že pak trpí také obžaloba podaná v jeho věci. Dále pak konkrétně
uvádí také své další námitky, a to k odmítnutí jeho žádosti o nahlédnutí do
trestního spisu státní zástupkyní, o které před zahájením jeho výslechu jako
obviněného žádal z důvodu nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení
trestního stíhání, ale bylo mu to umožněno až po několika měsících, dále uvedl
námitky ohledně jeho výslechu provedenému dne 5. 6. 2012, ke kterému soud I.
stupně nepřihlédl, v odůvodnění rozsudku jej nezhodnotil jako důkaz a obviněný
tuto výpověď považuje za zásadní. Za fatální vadu pak považuje rozdíly v
časovém vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, které nebyly
odstraněny ani v obžalobě, a v rozsudku, kdy význam této vady umocňují také
zásadní rozpory ve výpovědích svědků k časovému vymezení skutku.
V závěru dovolání obviněný Mg. R. P. vyzval předsedu senátu soudu
I. stupně, aby podal u Nejvyššího soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí
podle § 265h odst. 3 tr. ř. (pozn. takový návrh předseda senátu nepodal) a v
případě nepodání takového návrhu, aby o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí
rozhodl Nejvyšší soud sám podle § 265o odst. 1 tr. ř. Meritorně pak navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a
sám ve věci rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř.
Obviněný Ing. Bc. P. K. podal prostřednictvím obhájce JUDr. P.
Hály dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
když podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním
posouzení skutku, a také z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
l) tr. ř., protože jeho odvolání bylo zamítnuto, ač v předcházejícím řízení byl
dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně namítl, že není
v souladu se zákonem právní kvalifikace skutku ad 12) výroku o vině rozsudku
soudu I. stupně, kde byl uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci
veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, a
vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, když znaky těchto
trestných činů nebyly naplněny po stránce objektivní (absentuje právně
relevantní jednání a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem) ani
subjektivní (není dán úmysl), neboť nedošlo k tomu, že by nutil I. K. k
zaplacení jakékoliv částky pod hrozbou vedeného trestního řízení. Soud I.
stupně, že jej pregnantně z převážné části obžaloby zprostil viny, omylem ale v
odůvodnění kladl důraz na výpověď neexistujícího svědka, kdy zaměnil advokáta
JUDr. J. Šabršulu za advokáta JUDr. Z. Sochorce. Oba soudy, že ve zbývající
části přehlédly nebo pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, nevypořádaly se
s nimi, ignorovaly pro něj příznivé okolnosti, bezdůvodně nepřijaly mimořádně
zásadní důkazy a takto dospěly k chybně stanovené právní kvalifikaci. Odvolací
soud, že přitom jeho obsáhlou odvolací argumentaci zcela ignoroval a vůbec se k
ní nevyjádřil.
Konkrétně pak namítá, že soudy opomenuly „časovou osu skutkového
děje“, kdy vznik obchodního smluvního vztahu mezi I. K. (jednatelem
společnosti D. E. I., s.r.o.) a P. R. (G. T., s. r. o.), jakožto okamžik
uhrazení ceny za postoupenou pohledávku I. K. společnosti G. T., s. r. o.,
nastal na jiném místě, v jiném čase a za jiných okolností, a to dne 8. 8. 2005
v peněžním ústavu ve Z. Obviněný proto namítá, že ke sdělení obvinění pro
tento údajný skutek došlo dne 12. 12. 2011, tedy v době po jeho promlčení. Výpovědi svědků I. K. a JUDr. Z. S. proto považuje za nesmyslné, účelové a za
křivé obvinění. Vzhledem k vyjádření I. K. u znalce psychiatra, pak obviněný
shledává na straně tohoto svědka potřebu pomstít se mu za to, že si dovolil v
rámci svého služebního postavení jej vytěžovat. V souvislosti s tím obviněný
poukázal také na výpověď svědka I. K. v přípravném řízení, že se po provedení
platby 900 000 Kč zhroutil a byl v psychiatrické léčebně v K. Ze zprávy této
léčebny ale vyplývá, že I. K. byl hospitalizován od 20. do 30. 6. 2005, a
obviněný poukázal na rozpor v tom, že pokud byl uvedený svědek hospitalizován v
uvedeném období, jak mohl spáchat trestný čin v období od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006, když samotný svědek I. K. platbu 900 000 Kč časově zařazuje před
toto období a z dokladu o vkladu v hotovosti ze dne 8. 8. 2005, který byl u
hlavního líčení dne 2. 10. 2013 proveden jako listinný důkaz (č. l. 240
přílohového spisu ČVS: PJM-213/OHK-21-2005) vyplývá, že k tomuto vkladu došlo
před tímto datem. Tuto skutečnost považuje obviněný Ing. Bc. P. K. za
podstatnou a vylučující jakoukoliv jeho trestní odpovědnost v bodě ad 12)
výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Soudu I. stupně pak vytýká, že se
spokojil s potvrzením údajné platby částky 900 000 Kč ze strany I. K., ke které
měl být podle výroku o vině rozsudku jím opakovaně nucen jako k zaplacení dluhu
v období od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006, ač v období od 13. 10. 2005, kdy došlo
k zahájení úkonů trestního řízení ve věci podle § 158 odst. 3 tr. ř., až do
meritorního rozhodnutí dne 20. 10. 2006 podle § 159a odst. 1 tr. ř. (pozn. odložení věci), k žádné takové ani jiné platbě I. K. nedošlo. Takový údaj, že
se ve spise nenachází a ani nacházet nemůže. K tomu obviněný Ing. Bc. P. K. také namítá, že v předmětné věci ČVS: PJM-748/OHK-21-2005 se nikdy nejednalo o
žádném dluhu společnosti zastupované I. K. (pozn. D. E. I., s. r. o.) vůči
společnosti zastupované P. R. (G. T., s. r. o.), tato společnost nebyla v
pozici věřitele společnosti D. E. I., s. r. o., a to podle něj vylučuje
vymáhání zaplacení pohledávky či jiné byť oprávněné platby po kterémkoliv
subjektu spojeném s I. K. Obchodní společnost G. T., s. r. o., proto také
nikdy neuplatňovala žádnou výši škody v trestním řízení ve věci ČVS:
PJM-748/OHK-21-2005 vůči společnosti D. E. I., s. r. o., nebo za osobou I. K., neuplatňovala žádnou pohledávku ani v konkursním řízení, žádný dluh, ani
jiný oprávněný nárok mající vliv na povinnost finančního plnění I. K. nebo
jeho společnosti. V předmětné věci ČVS: PJM-748/OHK-21-2005 byla obchodní
společnost G. T., s. r.
o., toliko jako označený subjekt, který v jiném řízení
poskytl indicie státnímu zástupci k tomu, aby nařídil místně příslušnému
policejnímu orgánu vše prověřit.
Obviněný Ing. Bc. P. K. proto namítá, že pokud se soud uvedenými
listinnými důkazy odmítl zabývat s vyjádřením, že výpovědi svědků I. K., Z. S.,
F. K. a P. R. byly provedeny na základě zásady ústnosti, a znehodnocují tak
listinné důkazy z policejního spisu z roku 2005-2006, nemohly být ignorovány
také pravomocné a pro soud závazné závěry vyplývající z rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006, a to dokonce stejného
senátu, a navazujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2006,
sp. zn. 3 To 99/2006. Závěry vyplývající z uvedených rozhodnutí soudů jsou
kauzálně spojené s rozhodnutím napadeným tímto dovoláním, když se týkají jediné
úhrady postoupené pohledávky svědkem I. K. ze dne 8. 8. 2006 na vrub obchodní
společnosti G. T., s. r. o., co má zásadní konotace k závěrům téhož senátu při
jeho odsouzení v roce 2014. Obviněný považuje za neudržitelné, aby stejný
předseda senátu Krajského soudu v Brně v předchozí jiné trestní věci v rozsudku
ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006, ve vztahu k náhradě škody popisoval
okolnosti postoupené pohledávky ze dne 8. 8. 2005, a v současné době v
odsuzujícím rozsudku napadeným tímto dovoláním dovodil jiný závěr ve spojení k
osobě svědka I. K.
Soudům obou stupňů tak obviněný Ing. Bc. P. K. vytýká, že se
nevypořádaly se skutečností, jak měla být platba ze dne 8. 8. 2005 ve Z.
vynucena jeho údajným vydíráním při vyšetřování trestní věci vedené pod ČVS:
PJM-748/OHK-21-2005, když úkony trestního řízení byly zahájeny podle § 158
odst. 3 tr. ř. až dne 17. 10. 2005 a první výslech I. K. ve věci byl až dne 7.
12. 2005. Touto významnou časovou disproporcí, že se soudy nezabývaly, datum
zaplacení částky 900 000 Kč v rozsudku ani není uveden, resp. nebyl považován
za významný, ač byl soudu znám již od roku 2006. Soudy tak podle obviněného v
podstatě opřely své závěry o jeho vině pouze o vylhanou výpověď I. K., jím
navržené důkazy ignorovaly, nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5,
6 tr. ř. a v důsledku deformace důkazů nemají skutková zjištění soudů žádnou
obsahovou návaznost na provedené důkazy.
V závěru dovolání proto obviněný Ing. Bc. P. K. navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek
Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v
Brně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu I. stupně se závažnými
pokyny k doplnění dokazování. Navrhl také přerušení výkonu trestu odnětí
svobody postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. a vyslovil souhlas s projednáním
dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. Š. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr.
P. Nádeníčka uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s
tím, že soudy zjištěné jednání [pozn. v bodě ad 15) výroku o vině rozsudku
soudu I. stupně], právně kvalifikované jako trestný čin vydírání podle § 235
odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, není trestným činem, neboť nenaplnilo
jednotlivé znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu ani jeho materiální
stránku.
Nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem,
jakož i nesprávné posouzení jeho zavinění, spatřuje obviněný v tom, že soud I.
stupně k jeho tíži do příčinné souvislosti k následku zařadil i jednání, které
nezavinil a nevykonal, jak to také soud sám konstatoval na str. 106 a 157 in
fine rozsudku. K tomu poukázal na jednotlivé pohrůžky neznámých osob uvedené v
popisu skutku ad 15) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (výhrůžné SMS
zprávy, výhrůžný dopis o pádu sportovního letadla, povolení šroubů kola
osobního automobilu) a namítá, že ač mezi jednotlivými vlivy působícími na
poškozeného V. S. jsou zejména z hlediska jejich závažnosti podstatné
rozdíly, soud mezi nimi rozdíly nečiní. Tím podle obviněného soud rezignoval na
korektiv gradace příčinné souvislosti mezi jednotlivými vlivy a jeho jednáním.
To podle jeho názoru ve svém důsledku vedlo k nesprávnému hmotně právnímu
posouzení, když k jím zaviněnému jednání soud přičetl i vlivy jím nezaviněné,
což prý soud učinil zřejmě při vědomí, že bez tohoto přičtení by jen jeho
jednání nenaplňovalo znaky trestného činu. Podle obviněného samotné jeho
jednání by v poškozeném nevyvolalo důvodné obavy, a pokud jiné vyhrůžky nebyly
způsobené jím, pak na jeho straně nemohlo být zavinění ve formě úmyslu ani
nedbalosti. Za nesprávný proto považuje závěr soudu I. stupně, kterým ohrožení
(vyvolání obavy) ztotožnil s jeho jednáním a nikoli s mnohem závažnějšími
verbálními útoky. V další části dovolání obviněný zdůraznil, že jeho jednání
bylo ztotožněno pouze v souvislosti s pohrůžkou zveřejnění kompromitujících
nahrávek, rozhodně ale ne s hrozbou vyvolávající pocit ohrožení života či
zdraví poškozeného nebo jeho rodiny, ale toto jeho jednání by mohlo snad
negativně ovlivnit politickou kariéru poškozeného, nikoliv však ohrozit život
poškozeného nebo jeho blízkých. Pokud přitom podle zjištění soudů pouze oslovil
poškozeného jako prostředník se vzkazem na odkup blíže nespecifikovaných
nahrávek, kdy neurčitá nabídka neobsahovala informaci o tom jak, do kdy a komu
má být placeno, tak pokud by bylo jeho úmyslem působit na vůli poškozeného, aby
zaplatil, což by ale podle obviněného platilo jen, pokud by byl na nabídce
jakkoliv zainteresován, nemělo by logiku, aby současně nebyl schopen tyto
elementární informace k požadované platbě sdělit. Jednalo se tak podle
obviněného pouze o vyřízení vzkazu a o neurčitou informaci, která nemohla u
poškozeného vyvolat žádnou vážnou obavu. Soudy zjištěné jednání, kdy se jednalo
v podstatě jen o vyřízení nabídky nějakých dalších osob, tak podle obviněného
nesvědčí o naplnění objektivní stránky dané skutkové podstaty trestného činu,
ani o existenci zavinění a nedosahuje svou intenzitou ani potřebného stupně
společenské nebezpečnosti.
Obviněný namítá také neexistenci pohrůžky v jeho jednání. Mimo
slovního kontaktu uvedeného ve skutkové větě, že ve vztahu k poškozenému
nevyvíjel žádnou aktivitu, nevyhledával jej, nekontaktoval, neurgoval, zda se
již rozhodl, tedy nijak jej nenutil, aby zaplatil a nepůsobil tak na jeho
rozhodovací sféru. Ze skutkových zjištění tak podle obviněného nevyplývá, že by
jeho jednání obsahovalo záměr působit na poškozeného, aby zaplatil, přičemž
poškozený sám jej vyhledal a začal řešit otázku zaplacení s poukazem na velký
tlak, který byl na něj vyvíjen, aniž by výslovně zmínil nebo nějak významně
vyzdvihoval vliv nahrávek, o kterých mu říkal.
Obviněný k otázce způsobilosti zveřejněním kompromitujících
nahrávek vyvolat těžkou újmu dále uvedl, že pohrůžka spočívala ve zveřejnění
kompromitujících nahrávek v souvislosti s politikem, kterým poškozený v dané
době byl. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně (na str. 158 rozsudku), že
„hrozbu použití blíže nespecifikovaných kompromitujících materiálů, zvláště
vůči vysoce postavenému politikovi, je třeba chápat jako pohrůžku jinou těžkou
újmou, neboť tato mohla reálně vést k újmě na cti, či dobré pověsti poškozeného
a tím tak směřovala k negativním profesním, osobním či rodinným důsledkům“.
Toto právní posouzení považuje za chybné, neboť hrozbu použití kompromitujícího
materiálu je u politika, jako osoby veřejně známé, třeba posuzovat odlišně od
ostatních osob. Veřejně známé osoby, že vstoupily do veřejného života
dobrovolně, přitahují větší míru mediální pozornosti a také politik musí strpět
a ustát zveřejnění záznamu svého projevu. Obviněný poukázal také na nález
Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (věc Rejžek v.
Vondráčková), podle kterého „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní
činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než
jiní občané“. Zveřejňování nahrávek, že se stalo běžnou součástí domácí
politické kultury, představuje realitu, v některých případech, že zveřejnění
může být i společensky žádoucí a proto takovému jednání podle obviněného nelze
automaticky přisuzovat ani společenskou nebezpečnost. Proto obviněný nepovažuje
za uvěřitelné, že by se zkušený politik zveřejněním nahrávek cítil nějak
zaskočen a zásadněji dotčen. V této věci tak podle něj nemohla být ve vztahu k
poškozenému naplněna „subjektivní povaha materiální stránky“ tvrzeného
trestného činu. Obviněný proto namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku
naplnění „materiální stránky jednání jako znaku objektivní stránky“ tvrzeného
trestného činu, když dospěly k závěru, že by zveřejnění kompromitujících
nahrávek politika bylo způsobilé vyvolat těžkou újmu.
K zjištění soudu I. stupně uvedenému ve skutku ad 15) výrok o vině
rozsudku, že prověřování poškozeného V. S. nastalo až poté, co byla odvysílána
v České televizi kompromitující nahrávka o pozemcích v L., obviněný uvedl, že
po obecních volbách v roce 2006 provedlo nově zvolené zastupitelstvo obce L.
revizi hospodaření svých předchůdců, zjistilo nedostatky mj. při nakládání s
obecními pozemky a dne 23. 4. 2007 podala obec L. podnět policii ve smyslu §
158 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s protiprávním nakládáním s pozemky ve
vlastnictví obce, ke kterému mělo dojít v roce 2001, kdy L. S. byl starostou
obce. Dne 3. 5. 2007 byla tato věc postoupena útvaru Policie ČR v Praze a až
dne 7. 5. 2007 byla pořízená nahrávka rozhovoru mezi obviněným (J. Š.) a
svědkem R. M., která pak byla dne 7. 6. 2007 předložena České televizi, kde pak
byla odvysílána dne 23. 7. 2007. Na základě uvedených skutečností pak obviněný
namítá, že pokud byl poškozený prověřován pro uvedené jednání na základě
podnětu obce L., nelze mu toto klást za vinu a opačný názor soudů, včetně
navazujícího závěru o jeho zavinění, není správný.
Obviněný nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, že
poškozený mu měl v prvním týdnu září 2008 ve městě B. zaplatit (předat) částku
1 000 000 Kč. Namítá, že z jím nabízených důkazů bylo možné zjistit, že se
poškozený V. S. v době tvrzeného předání finanční částky nenacházel v obci
L. ani v B., neboť pobýval v zahraničí a měl s ním poslední kontakt v únoru
2008. Tato zjištění, která poškozený sám uvedl na tiskové konferenci dne 8. 9.
2008, že vyvracejí samotnou existenci skutku. Odvolacímu soudu tak vytýká, že
neměl důvod neakceptovat jeho návrhy na doplnění dokazování, protože navržené
důkazy nebyly nadbytečné, ale naopak byly způsobilé vyvrátit skutkové závěry
soudu I. stupně.
V závěru dovolání proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a podle § 265l
odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí
věci.
Obviněný Z. O. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr.
Z. Vančury uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím,
že ve vztahu k němu rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a také důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když má za to, že mu byl uložen takový
druh trestu, který zákon nepřipouští.