7 Tdo 1535/2015

7 Tdo 1535/2015-330

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. června 2016, o dovoláních obviněných 1. JUDr. M. A., 2. Ing. E. S., 3. R. P., 4. Mgr. L. M., 5. Ing. R. V., 6. Bc. M. V., 7. Mgr. R. P., 8. Ing. Bc. P. K., 9. J. Š., a 10. Z. O., která podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 12/2012, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j í rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, pokud jím bylo zamítnuto odvolání obviněného Ing. Bc. P. K., a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, ohledně obviněného Ing. Bc. P. K. v odsuzující části.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby věc obviněného Ing. Bc. P. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. L. M. a Mgr. R. P. o d m í t a j í .

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných JUDr. M. A., Ing. E. S., R. P., Ing. R. V., Bc. M. V., J. Š. a Z. O. o d m í t a j í .

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2014, sp. zn. 1 T 12/2012, byli obvinění uznáni vinnými, že:

1) Ing. E. S. v přesně nezjištěném období závěru roku 1999 do 4. 9. 2000 nabídl v prostorách zastavárny v K. na ul. T. M. K., že za částku 800 000 Kč ovlivní blíže nezjištěné trestní řízení proti M. K. a R. K., v jejich prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž uvedenou částku následně obžalovaný Ing. E. S. od M. K. a R. K. převzal v B. u hotelu B. – B., S. Po uplynutí několika dalších měsíců pak k obdobnému požadavku obžalovaného Ing. E. S., vysloveného ve stejném úmyslu a týkajícího se stejného případu, M. K. a R. K. předali v prostorách před zastavárnou v K. na ulici T. požadovanou částku 400 000 Kč;

2) JUDr. M. A. v přesně nezjištěném období let 2000-2001 jako příslušník PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, nabídl na blíže nezjištěném místě v B. P. V., že za částku 300 000 Kč ovlivní v jeho prospěch trestní řízení vedené proti jeho osobě u téhož útvaru PČR pod KVJM:74/21-2000Al, v němž vystupoval jako vyšetřovatel, což P. V. akceptoval a následně obžalovanému JUDr. M. A. požadovanou částku vyplatil; 3) JUDr. M. A. a R. P. v přesně nezjištěném období let 2000-2002 v rodinném domě v blíže nezjištěné čtvrti města B., požadovali po G.

B., občanu Slovenské republiky, dlužné finanční prostředky takovým způsobem, že tomuto nejprve nadávali, poté vyhrožovali újmou na jeho životě a zdraví a následně ho obžalovaný R. P. bodl nožem do stehna pravé nohy, a obžalovaný JUDr. M. A. G. B. přiložil pistoli k hlavě a k ústům a vyhrožoval, že ho zastřelí. Následně obžalovaný R. P. využívaje atmosféry použitého násilí přikázal G. B., aby odevzdal všechny věci, které u sebe měl, přičemž po jejich prohlídce mu obžalovaní věci vrátili, vyjma mobilního telefonu, který si ponechali; 4) JUDr.

M. A. - v přesně nezjištěném období roku 2002 nabídl prostřednictvím Mgr. P. M., v kanceláři společnosti B. s., a. s., v B. na ulici V. S. P., policejní materiály, a to vztahovou analýzu týkající se prověřování společnosti L. K., spol. s. r. o., s vyznačením vazeb a kontaktů osob majících vztah k šetřenému subjektu, a další blíže nezjištěné policejní materiály, včetně přepisů telefonních hovorů zájmových osob, a za tyto materiály požadoval a následně i obdržel od S. P. částku 500 000 Kč, - v přesně nezjištěném období roku 2002 nabídl prostřednictvím Mgr.

P. M., v kanceláři společnosti B. s., a. s., v B. na ulici V., R. V., policejní materiály, a to vztahovou analýzu týkající se prověřování společnosti L. K., spol. s. r. o., s vyznačením vazeb a kontaktů osob majících vztah k šetřenému subjektu, a dále policejní lustraci R. V. a za tyto materiály požadoval a následně i obdržel od R.

V. částku 120 000 Kč;

5) Mgr. L. M. v období od srpna 2002 do srpna 2003 v B., jako vedoucí oddělení Inspekce ministra vnitra poskytl JUDr. M. A. informaci o tom, že probíhá prověřování jeho osoby tímto orgánem ve věci vedené po č. j. IN-61/05-TR-2002 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr.

zákona, a to včetně skutečnosti, že byly vydány Okresním soudem Brno-venkov příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu v souvislosti s jím používanými telefonními čísly, přičemž za toto obdržel od JUDr. M. A. částku 120 000 Kč a takovým jednáním zcela zmařil účel tohoto prověřování;

6) Ing. E. S. dne 13. 7. 2003 na ulici B. čtvrť č. ..., v bytě č. ..... v K., jakožto příslušník PČR KŘ, SKPV, OHK Brno, požadoval po M. K. finanční částku 10 000 000 Kč, jakožto podíl na údajném obchodu M. K. za 100 000 000 Kč, a to pod hrozbou trestního stíhání jeho osoby pro blíže nezjištěnou údajnou trestnou činnost, což M. K. odmítl;

7) JUDr. M. A. v přesně nezjištěném období let 2003-2004 nabídl na blíže nezjištěném místě v B. MUDr.

V. J., že za blíže nezjištěnou částku (nejméně však 220 000 Kč) ovlivní trestní řízení vedené proti jeho osobě pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona orgánem PČR MŘ, SKPV, OHK Brno pod ČTS:679/OHK-TČ-2-2002, v jeho prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž jako záruku na slíbené finanční prostředky MUDr.

V. J. vystavil dne 25. 10. 2003 směnku na 70 000 Kč a dne 21. 1. 2004 směnku na 150 000 Kč, které obžalovaný převzal;

8) Ing. E. S. v létě či na podzim roku 2004 jako příslušník PČR KŘ, SKPV, OHK Brno, nejméně ve dvou případech v restauraci S. bar na ulici P. v B., řešil s L. Š., jakým způsobem ovlivnit ve prospěch tohoto prověřování trestních oznámení věřitelů společnosti A. H., a. s., H., H. u B., vedené u orgánu PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno pod PJM-69/OHK-25-2005, a to za úplatu v blíže nezjištěné výši, když k tomuto účelu zajišťoval obžalovaný Ing. E. S. ještě v prvním pololetí roku 2005 ze spisového materiálu, na jehož tvorbě se i sám jakožto policejní komisař od 27. 1. 2005 do 27. 5. 2005 podílel, důkazní materiály;

9) JUDr. M. A. v měsíci červnu 2005 v AK JUDr. S. Ž. v B., D., nabídl JUDr. S. Ž., že za finanční částku 200 000 Kč ovlivní trestní řízení vedené proti ní a jejímu klientovi Ing. A. N. u téhož útvaru pod PJM-268/OHK-21-2005, v jejich prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž JUDr. S. Ž. v konečném důsledku nabídku stejně neakceptovala; 10) Mgr. S. D. (pozn. dovolání nepodal) dne 3. 8. 2005 od 12:30 hodin v B. na ulici K. v restauraci Ch. slíbil Mgr. T. R., policejnímu komisaři Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, PČR, Expozitura Brno, který v té době zpracovával trestní spis ČTS: FIPO-30/BR-ND-2005, jenž se týkal mimo jiné podezření Ing.

S. A. A. M. ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zákona, částku 600 000 Kč, pokud v uvedené trestní věci nepovede nadále šetření, které by směřovalo k obvinění Ing. S. A. A. M., což Mgr. T. R. odmítl; 11) JUDr. M. A. v prosinci roku 2005 v obci Ž. nabídl Mgr. P. M., že za částku 2 000 000 Kč ovlivní trestní řízení vedené Útvarem odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality SKPV, PČR, pod ČTS: FIPO-3/ND-2005, v jeho prospěch, což neměl v úmyslu, přičemž Mgr.

P. M. toto neakceptoval a následně na přelomu roku 2005-2006 na blíže nezjištěném místě v B. nabídl Mgr. P.

M., že za částku 1 000 000 Kč zajistí, aby nebyl v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 70 Nt 3760/2005 opětovně omezován na svobodě, což rovněž neměl v úmyslu, přičemž na tuto nabídku Mgr. P. M. rovněž nepřistoupil;

12) Ing. Bc. P. K. v době od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006 v B. a v U. H. opakovaně nutil I. K. v rámci prověřování jeho možné trestné činnosti vedené pod ČVS: PJM-748/OHK-21-2005, v níž vystupoval jako policejní komisař OHK, SKPV, PČR, SJMK Brno, pod pohrůžkou vazebního stíhání jeho osoby, k vyplacení 900 000 Kč, jakožto dlužné částky společnosti G. T., s. r. o. O., což I. K. následně učinil a uvedenou částku dle požadavku uhradil; 13) Bc. M. V. dne 8. 4. 2006 v B. na Brněnské přehradě, před restaurací P.

bar, nabídl S. E. T., že zaplatí-li blíže neurčeným osobám z řad policie a státního zastupitelství částku 3 000 000 Kč, nebude proti němu zahájeno trestní stíhání za údajnou trestnou činnost z února – března 2005, což S. E. T. neakceptoval, přičemž obžalovaný Bc. M. V. věděl, že není v jeho moci ovlivnit výsledek trestního řízení v jím uváděném smyslu; 14) Bc. M. V. počátkem měsíce října 2009 v B., u obchodního centra IBC na ulici P., požadoval po S. E. T. částku 500 000 Kč s tím, že pokud tuto nezaplatí policistovi pplk.

Mgr. T. R., tento na něj a na P. K. podá trestní oznámení a dále tomuto sdělil, že pokud obsah schůzky oznámí orgánům činným v trestním řízení, bude mít on i jeho rodina problémy, což S. E. T. neakceptoval; 15) J. Š. poté kdy, počínaje datem 14. 6. 2006 a následně, obdržel V. S. na svůj mobilní telefon z různých telefonních čísel anonymních karet výhrůžné SMS zprávy od nezjištěných osob, týkající se požadavku na zaplacení finančních částek od 2 do 3 milionů korun s podmínkou, že nestane-li se tak půjde jeho rodině o život či o zdraví, sdělil obžalovaný J.

Š.

V. S. v dubnu 2007, že pokud zaplatí blíže neurčeným osobám částku 2 000 000 Kč, nebudou vůči němu použity kompromitující materiály týkající se pozemků v obci L., a protože V. S. nabídku neakceptoval, došlo k odvysílání nahrávky Českou televizí a k následnému prověřování V. S. orgánem PČR a dále poté, kdy došlo v první polovině dubna 2008 k předání výhrůžného dopisu neznámou osobou synovi V. S., M. S., jehož obsahem byl požadavek na zaplacení částky 1 000 000 Kč V. S., nebo s ním spadne jeho sportovní letadlo a poté, kdy došlo dne 23. 7. 2008 neznámým pachatelem k uvolnění několika šroubů levého předního kola osobního vozidla manželky V. S., J. S., obviněný J. Š. oslovil v srpnu 2008 v restauraci U N. v B.-M.

V. S. s požadavkem zaplacení částky 1 000 000 Kč, jinak vůči němu budou použity blíže neurčenými osobami další kompromitující nahrávky, které mu „zlomí vaz“ a v důsledku celé výše popsané situace v prvním týdnu září 2008 předal V. S. obžalovanému J. Š. v restauraci U N. v B.– M. požadovanou částku 1 000 000 Kč za přítomnosti dalších dvou nezjištěných mužů, přičemž za několik dnů obžalovaný J. Š. jmenovaného opětovně kontaktoval s požadavkem na vyplacení částky 200 000 Kč a s odůvodněním, že se ve věci také angažoval, kteroužto částku V. S.

obžalovanému v místě jeho bydliště z důvodu výše popsaných rovněž předal;

16) JUDr. M. A. a Ing. R. V. po vzájemné domluvě v přesně nezjištěném období roku 2007, kdy Ing. R. V. jako příslušník PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno zpracovával pod č. j. PJM-493/OHK-23-2006 trestní spis týkající se podezření Ing. P. K. ze spáchání trestného činu zneužívání informací v obchodním styku dle § 128 odst. 2 tr. zákona, a trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zákona, oslovil obžalovaný JUDr. M. A. před budovou sídla společnosti W. I., a. s., se sídlem B., H., opakovaně Ing. P. K.

s tím, že za částku 1 000 000 Kč ovlivní toto trestní řízení v jeho prospěch, což Ing. P. K. odmítl. Následně byl na Ing. P. K. vyvíjen nátlak neznámými osobami v podobě slovních výhrůžek a najíždění vozidlem, čemuž Ing. P. K. posléze podlehl a v sídle společnosti B. s., a. s., B., na ulici V., se na konci roku 2007 setkal s oběma obžalovanými a s ujištěním JUDr. M. A., že předá-li částku 500 000 Kč, bude celá kauza odložena, prostředky v této výši JUDr. M. A. předal. Následně pak v průběhu první poloviny roku 2008 na schůzce vyžádané obžalovaným JUDr.

M. A. na témže místě, tento již nad rámec vzájemné domluvy s obžalovaným Ing. R. V. sdělil Ing. P. K., že pokud by o výše popsané události s někým hovořil, pak by se jednání vůči jeho osobě opakovalo; 17) Bc. M. V. v průběhu let 2007-2010 na různých místech v B. oslovil Ing. P. K. s tím, že za částku 2 000 000 Kč ovlivní jeho trestní stíhání vedené orgánem PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, pod PJM-143/TČ-2008-03-KM, v jeho prospěch, což neměl v úmyslu, přičemž Ing. P. K. v konečném důsledku nabídku stejně neakceptoval;

18) Mgr. R. P. a Bc. M. V. v blíže nezjištěném období léta 2009 až počátku roku 2010 v B., v kavárně P. na ulici J., požádal obžalovaný Mgr. R. P. jako komisař působící v trestní věci Mgr. P. M., vedené u PČR KŘ, PJMK, OHK Brno, pod MRBM-17-106/TČ-2008-83-RP, L. S., aby vyřídil Mgr. P. M., že za částku 250 000 Kč ovlivní kauzu v jeho prospěch, a s touto nabídkou L. S. v únoru 2010 obeznámil Mgr. P. M., který však toto neakceptoval, a následně po vzájemné domluvě obou obžalovaných oslovil obžalovaný Bc.

M. V. ve dnech 18. 4. 2011, 3. 5. 2011 a 24. 5. 2011, vždy v hotelu I. na H. ul. v B., Mgr. P. M. s nabídkou v téže trestní věci Mgr. P. M., jejímž obsahem bylo účinkování obžalovaného Bc. M. V. v celé záležitosti způsobem, který zajistí ukončení trestního stíhání Mgr. P. M., a to za částku 200 000 Kč, což Mgr. P. M. rovněž nepřijal; 19) Mgr. L. M. v období mezi 22. 9. 2010 a 24. 9. 2010, na blíže nezjištěném místě v České republice, požádal s příslibem blíže neurčené odměny L. H., aby vyhledal L G.

a tohoto zbil, k čemuž následně také došlo, když L. H. společně s dalšími dvěma nezjištěnými muži dne 24. 9. 2010 zastihl L. G. v pizzerii V. na ulici H. v D. K., okr. B.-v., a tohoto fyzicky napadl takovým způsobem, že jej udeřil opakovaně pěstmi do obličeje, v důsledku čehož L. G.

utrpěl tržnou ránu na zevním pravém koutku pravého oka, tržnou ránu o velikosti 1 cm na dolním rtu a odlomení části druhého řezáku vpravo cca 3 mm, tedy povrchní poranění, nicméně s ohledem na charakter a intenzitu útoku mohlo zcela reálně u L. G. dojít k poruše zdraví, která by, nikoli jen po krátkou dobu, znesnadňovala jeho obvyklý způsob života a k níž nedošlo pouhou shodou okolností;

20) Z. O. v období měsíce března až dubna 2011 v hotelu I. v B. požadoval po Mgr. P. M., aby nadále před orgány činnými v trestním řízení nevypovídal v neprospěch JUDr. M. A. pod pohrůžkou blíže nespecifikované újmy jemu a jeho rodině, a ovlivnění výsledku obžaloby podané Městským státním zástupcem v Brně pod sp. zn. 1ZT 143/2009 u Městského soudu v Brně v jeho neprospěch.

Uvedeným jednáním podle rozsudku krajského soudu obvinění spáchali:

JUDr. M. A. - trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 2) - trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3) - trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3) - pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 4) - trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 7) - pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 9) - pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 11) - organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16) - organizátorství trestného činu přijímání úplatku dle § 10 odst. 1 písm. a) k § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 16) - trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16)

Ing. E. S. - trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 1) - pokus trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 6) - trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 8) - trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 8)

R. P. - trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3) - trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3)

Mgr. L. M. - trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 5) - trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 5) - návod k pokusu přečinu ublížení na zdraví dle § 24 odst. 1 písm. b), § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku (v bodě 19)

Ing. R. V. - trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16) - trestný čin přijímání úplatku dle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 16)

Bc. M. V. - pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 13) - pokus trestného činu vydírání dle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 14) - pokus trestného činu podvodu dle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 17) - pomoc k zvlášť závažnému zločinu přijetí úplatku dle § 24 odst. 1 písm. c) k § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 (v bodě 18)

Mgr. R. P. zvlášť závažný zločin přijetí úplatku dle § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 (v bodě 18)

Ing. Bc. P. K. - trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 12) - trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 12)

J. Š. trestný čin vydírání dle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 15)

Mgr. S. D. trestný čin podplácení dle § 161 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 10)

Z. O. zločin vydírání dle § 175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku (v bodě 20).

Za uvedené trestné činy byli obvinění odsouzeni:

- JUDr. M. A., za výše uvedenou trestnou činnost, a za sbíhající se trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2011, č. j. 12 T 107/2011-528, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, č. j. 8 To 22/2012-590, podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 roků, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24.

10. 2011, sp. zn. 12 T 107/2011, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 8 To 22/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 1 200 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr.

zákona mu byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. - Ing. E. S. podle § 235 odst. 3 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr.

zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. - R. P., za výše uvedenou trestnou činnost, a za sbíhající se trestné činy krádeže dle § 247 odst. 1 písm. b) tr. zákona ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona, a trestný čin poškozování cizí věci dle § 257 odst. 1 tr. zákona, jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 1 T 324/2009, a sbíhající se trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr.

zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 102/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 9 To 345/2011, podle § 234 odst. 1 tr. zákona, za použití § 35 odst. 2 tr. zákona, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, za současného zrušení výroků o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Blansku ze dne 18. 12. 2009, sp. zn. 1 T 324/2009, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 1 T 102/2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4.

10. 2011, sp. zn. 9 To 345/2011, jakož i všech dalších rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. - Mgr. L. M. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr.

zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 120 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. - Ing. R. V. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr.

zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 250 000 Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. - Bc. M. V. podle § 235 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr.

zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona byl stanoven pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. - Mgr. R. P. podle § 331 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 roků.

Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, za použití § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 100 000 Kč, s náhradním trestem odnětí svobody podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku v trvání 3 měsíců. - Ing. Bc. P. K. podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 200 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. - J. Š. podle § 235 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 4 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu byl uložen také peněžitý trest ve výměře 1 200 000 Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zákona mu byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců. - Mgr. S. D. podle § 161 odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr.

zákona byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. - Z. O. podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona [pozn. správně § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku] byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněném nároku na náhrady škody, a to tak, že poškozený S. E. T. byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byli někteří obvinění dále podle § 226 písm. a), b) resp. c) tr. ř. zproštěni obžaloby Vrchního státního zástupce v Olomouci – pobočka v Ostravě ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 4VZV 8/2011, pro další skutky uvedené v obžalobě a konkrétně v rozsudku popsané.

II.

Citovaný rozsudek krajského soudu byl napaden odvoláním státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, které bylo podáno v neprospěch obžalovaných JUDr. M. A., Ing. E. S., R. P., Mgr. L. M., Ing. R. V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š., Mgr. S. D. a E. P., a to proti výrokům o vině a výrokům o trestu. Obvinění JUDr. M. A., Ing. E. S., P. R., Mgr. L. M., Ing. R. V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š., S. D. a Z. O. také podali odvolání proti výroku o vině a trestu.

Na podkladě podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadených výroků rozsudku soudu I. stupně, jakož i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a rozsudkem ze dne 5. 3. 2015, sp. zn. 1 To 73/2014, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., z podnětu odvolání obviněných JUDr. M. A. a Bc. M. V., a také státního zástupce, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ohledně obžalovaného JUDr. M. A. ve výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 7), a ve výroku o trestu, a dále ohledně obviněného Bc. M. V. ve výroku o vině pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zákona k § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 17) a ve výroku o trestu.

Podle § 259 odst. 3 tr. ř. pak vrchní soud v rozsahu zrušení nově rozhodl tak, že obviněný JUDr. M. A. je vinen, že v přesně nezjištěném období let 2003-2004 nabídl na blíže nezjištěném místě v B. MUDr. V. J., že za blíže nezjištěnou částku (nejméně však 220 000 Kč) ovlivní trestní řízení vedené proti jeho osobě pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona orgánem PČR MŘ, SKPV, OHK Brno, pod ČTS: 679/OHK-TČ-2-2002, v jeho prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž jako záruku na slíbené finanční prostředky MUDr. V. J. vystavil dne 25. 10. 2003 směnku na 70 000 Kč a dne 21. 1. 2004 směnku na 150 000 Kč, které obžalovaný převzal, čímž spáchal pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, účinného do 30. 6. 2006. Obviněného Bc. M. V. pak nově uznal vinným, že v průběhu let 2007 – 2010 na různých místech v B. oslovil Ing. P. K. s tím, že za částku 2 000 000 Kč ovlivní jeho trestní stíhání vedené orgánem PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno, pod PJM-143/TČ-2008-03-KM, v jeho prospěch, což neměl v úmyslu, přičemž Ing. P. K. v konečném důsledku nabídku stejně neakceptoval, čímž spáchal pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1 k § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku.

Nově pak vrchní soud oběma obviněným uložil trest, a to:

Obviněnému JUDr. M. A. za výše uvedený pokus trestného činu podvodu, jakož i za odvoláním nezměněný - trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 2), - trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3), - trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona účinného do 31. 8. 2006 (v bodě 3), - pokračující trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 4), - trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 7), - pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 9), - pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2006 (v bodě 11), - organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16), - organizátorství trestného činu přijímání úplatku podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 (v bodě 16), - trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona účinného do 31. 12. 2009 (v bodě 16),

podle § 158 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 roků. Podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zákona jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu uložil také peněžitý trest ve výměře 1 000 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců.

Obviněnému Bc. M. V. pak Vrchní soud v Olomouci nově uložil podle § 235 odst. 2 tr. zákona, za použití § 35 odst. 1 tr. zákona, úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 roků a 6 měsíců. Podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu uložil také peněžitý trest ve výměře 300 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců.

Podle § 257 odst. 1 písm. c) tr .ř. vrchní soud dále napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných Ing. E. S. a Mgr. S. D., jakož i odvolání státního zástupce, zrušil také ohledně těchto obviněných, a to - u obžalovaného Ing. E. S. částečně ve výroku o vině pro jednání pod bodem 1) a 8) rozsudku a ve výroku o trestu, - u obžalovaného Mgr. S. D. ve výroku o vině pro jednání pod bodem 10) rozsudku a ve výroku o trestu.

Podle § 223 odst. 1 tr. ř., z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř., pak vrchní soud zastavil z důvodu promlčení trestní stíhání obviněných:

- Ing. E. S. pro skutek spočívající v tom, že v přesně nezjištěném období závěru roku 1999 do 4. 9. 2000 nabídl v prostorách zastavárny v K., na ul. T., M. K., že za částku 800 000 Kč ovlivní blíže nezjištěné trestní řízení proti M. K. a R. K. v jejich prospěch, ač toto neměl v úmyslu, přičemž uvedenou částku následně obžalovaný Ing. E. S. od M. K. a R. K. převzal v B. u hotelu B. – B., S. Po uplynutí několika dalších měsíců pak k obdobnému požadavku obžalovaného Ing. E. S., vysloveného ve stejném úmyslu a týkajícího se stejného případu, M. K. a R. K. předali v prostorách před zastavárnou v K., na ulici T., požadovanou částku 400 000 Kč, v němž byl spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona, účinného do 30. 6. 2006; a dále pro skutek spočívající v tom, že v létě či na podzim roku 2004 jako příslušník PČR KŘ, SKPV, OHK Brno, nejméně ve dvou případech v restauraci S. bar na ulici P. v B., řešil s L. Š. jakým způsobem ovlivnit ve prospěch tohoto prověřování trestních oznámení věřitelů společnosti A. H., a. s., H., H. u B., vedené u orgánu PČR, SJMK, SKPV, OHK Brno pod PJM-69/OHK-25-2005, a to za úplatu v blíže nezjištěné výši, když k tomuto účelu zajišťoval obžalovaný Ing. E. S. ještě v prvním pololetí roku 2005 ze spisového materiálu, na jehož tvorbě se i sám jakožto policejní komisař od 27. 1. 2005 do 27. 5. 2005 podílel, důkazní materiály, v němž byl spatřován trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona účinného do 30. 6. 2008 a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, účinného do 31. 12. 2009 (bod 8).

- Ing. S. D. pro skutek spočívající v tom, že dne 3. 8. 2005 od 12:30 hodin v B. na ulici K. v restauraci Ch., slíbil Mgr. T. R., policejnímu komisaři Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality, SKPV, PČR, Expozitura Brno, který v té době zpracovával trestní spis, ČTS: FIPO-30/BR-ND-2005, jenž se týkal mimo jiné podezření Ing. S. A. A. M. ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zákona částku 600 000 Kč, pokud v uvedené trestní věci nepovede nadále šetření, které by směřovalo k obvinění Ing. S. A. A. M., což Mgr. T. R. odmítl, v němž byl spatřován trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákona, účinného do 30. 6. 2008 (bod 10).

Obviněnému Ing. E. S. pak za odvoláním nezměněný pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, účinného do 31. 8. 2006 (bod 6), uložil podle § 235 odst. 3 tr. zákona trest odnětí svobody v trvání 7 roků, a podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zákona jej pro výkon tohoto trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 53 odst. 1 tr. zákona, za použití § 54 odst. 1 tr. zákona, mu uložil také peněžitý trest ve výměře 600 000 Kč, a podle § 54 odst. 3 tr. zákona stanovil pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců.

Podle § 256 tr. ř. byla vrchním soudem odvolání obžalovaných R. P., Mgr. L. M., Ing. R. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š. a Z. O. zamítnuta jako nedůvodná. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu I. stupně nezměněn.

III.

Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podali řádně a včas dovolání obvinění JUDr. M. A., Ing. E. S., P. R., Mgr. L. M., Ing. R. V., Bc. M. V., Mgr. R. P., Ing. Bc. P. K., J. Š. a Z. O.

Obviněný JUDr. M. A. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně Mgr. Jany Glogarové, uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy nesprávně hodnotily jeho jednání, když je ve většině případů nesprávně právně kvalifikovaly. Poukázal na praxi Nejvyššího soudu, který s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces i v dovolacím řízení respektuje názor vyslovený Ústavním soudem v jeho judikatuře o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním, v případě extrémního rozporu mezi skutkovým stavem dovozovaným soudy a provedenými důkazy. Ve věci shledává flagrantní rozpory, „kdy procesně zjištěné důkazy nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování a v řadě případů jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným dokazování“. Obviněný ale následně upozornil, že neprosazuje vlastní skutkové verze odlišné od těch, z nichž vychází soud I. stupně při právní kvalifikaci, a které by nebyly důkazně podloženy, ale naopak namítá řadu relevantních rozporů mezi popisem skutku a soudy aplikovanou právní kvalifikaci.

Ohledně skutku uvedeného v bodě ad 2) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný JUDr. M. A. stručně namítá, že toto jednání odpovídá přiléhavěji skutkové podstatě trestného činu podvodu, nikoliv úplatkářství [pozn. přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona], jak dovodily soudy.

Ke skutku v bodě 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný JUDr. M. A. namítá (pozn. spáchaný společně s R. P.), že podle odvolacího soudu byla jeho vina prokázána výpovědí svědka G. B. a obviněného E. P., ale soud I. stupně zcela nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávnému závěru o jeho vině. V odvolání, že přitom poukazoval na zjevný rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, kdy výpovědi uvedených osob jsou v rozporu, protože každá z nich popisuje průběh děje odlišně. Výpověď svědka G. B., že přitom není podepřená žádným jiným důkazem, tento svědek u hlavního líčení sám uvedl, že si není jistý, zda mu obviněný A. přikládal pistoli k hlavě, a také opakovaně uvedl, že mu nebylo nic odcizeno ani sebráno. Skutečnost, že mobilní telefon nebyl G. B. odcizen, že vyplývá také z výpovědi E. P., který uvedl, že G. B. po incidentu s R. P. telefonoval „Ľ. A. “ a navíc E. P. sám vyloučil jeho (pozn. A.) přítomnost na místě samém. Proto je obviněný toho názoru, že závěr soudů o jeho vině, jednáním uvedeným v bodě ad 3) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, nevyplývá z provedeného dokazování. Tyto skutečnosti, že si navzájem odporují, a nelze bez jakýchkoliv pochybností tvrdit, že se skutek stal a spáchala ho určitá osoba. Soudům také vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy k prokázání jeho neviny, a obecně namítá, že s ohledem na provedené dokazování byl skutek zjištěný soudem nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, protože skutek nenaplňuje po stránce formální ani materiální zákonné znaky trestných činů vydírání a loupeže, jimiž byl uznán vinným.

Také ohledně jednání v bodě ad 4) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně obviněný JUDr. M. A. namítá, že s ohledem na provedené dokazování byl skutek zjištěný soudem nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, protože skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, jímž byl uznán vinným. Obecně poukázal na závěry ohledně zjišťování stupně společenské nebezpečnosti činu, princip subsidiarity trestní represe a namítá, že jeho jednání v tomto případě naplňuje skutkovou podstatu přestupku porušení povinnosti policisty podle § 101 zákona o Policii. Tomuto závěru, že nasvědčuje neuplatnění stejné právní kvalifikace jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona soudem I. stupně u obviněného Ing. E. S., jak je uvedeno na str. 136 odůvodnění rozsudku, kdy tomu bránilo, že policista může tento trestný čin spáchat pouze při plnění úkolů policisty, ale nikoliv jako policista, který sice koná nezákonně, ale mimo plnění svých úkolů (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu TR NS 1/2004-T641, 2/2004-T660 a R 43/1987-III).

Ve vztahu ke skutku v bodě ad 7) rozsudku soudu I. stupně, ohledně kterého jej odvolací soud po zrušení nově sám uznal vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, obviněný bez bližší konkretizace upozornil, že asi administrativním pochybením byl dvakrát odsouzen za stejný skutek, jednou za pokus trestného činu podvodu a jednou za dokonaný trestný čin. Namítá pak, že dané skutkové závěry nevyplývají z provedeného dokazování, protože byl uznán vinným pouze na základě výpovědi MUDr. V. J., když výpovědi svědků J. B. a I. K., kteří jej podle soudu nepřímo usvědčují, nemohou obstát ve světle přepisu odposlechů z akce P., z nichž je patrné, že tito svědci u hlavního líčení nehovořili pravdu. Všichni ostatní k věci slyšení svědci (Ing. P. B., Mgr. V. N. a A. Z.), nebo obvinění (R. S., E. P. a R. P.), že pak zcela jasně jeho vinu vyvracejí. Namítá proto extrémní nesoulad mezi závěry soudů a provedenými důkazy. K uvedené právní kvalifikaci jednání uvedeného v bodě ad 7) rozsudku soudu I. stupně (výrok ad II. rozsudku odvolacího soudu) obviněný namítá, že z popisu skutku obsaženého ve skutkové větě přesvědčivě nevyplývá podstata podvodného jednání, ani okamžik, kdy pojal podvodný úmysl a explicitně ani nevystihuje zákonný znak „obohacení sebe“.

Ohledně skutku ad 9) rozsudku soudu I. stupně, kde soudy vycházely z výpovědi JUDr. S. Ž., která je podle jejich závěrů podpořena výpověďmi svědků Ing. J. P. a Ing. A. N., uplatnil pak stejnou argumentaci jako k bodu ad 7) s tím, že skutek po stránce formální ani materiální nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona.

Ohledně skutku ad 11) obviněný JUDr. M. A. odkázal na veškerá svá tvrzení v dovolání s tím, že soudy v rozporu s provedenými důkazy uvěřily „korunnímu svědkovi“ Mgr. P. M., jehož tvrzení podporují pouze „jeho“ svědci, tedy osoby na něm určitým způsobem závislé pracovně nebo osobně, přičemž výsledky dokazování jasně svědčí v jeho prospěch, když celá řada osob potvrzuje jeho obhajobu podpořenou také listinnými důkazy. Bez bližší konkretizace pak opět obecně namítl, že tento skutek, jímž byl uznán vinným, nenaplňuje zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zákona.

Ke skutku ad 16) výroku rozsudku soudu I. stupně, právně kvalifikovanému jako organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, organizátorství trestného činu přijímání úplatku podle § 1 odst. 1 písm. a) k § 160 odst. 2, odst. 4 písm. b) tr. zákona, a trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, obviněný JUDr. M. A. k trestnému činu vydírání uvedl, že o pohrůžku jiné těžké újmy jde tehdy, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou ujmu pociťuje. Ing. P. K., že ale několikrát u hlavního líčení výslovně uvedl, že jej nevydíral. K tomu odkázal na rozhodnutí R 10/1979-I. s tím, že nejde o vydírání, pokud daný subjekt nepociťoval žádnou újmu. Nesouhlasí ani s právním posouzením jeho jednání podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zákona, když je toho názoru, že Ing. P. K. není možno v dané fázi jeho jednání označit za osobu, která již byla alespoň předvolána jako svědek, a má tedy procesní postavení svědka, ani za osobu, kterou by vydíral pro budoucí výkon její svědecké povinnosti. Ze skutkové věty ani z provedených důkazů, že pak také nevyplývá, že by někoho organizoval, tuto formu spoluúčasti na uskutečněném jednání rozhodně vylučuje, a jeho jednání v rámci tohoto skutku podle něj daleko přiléhavěji vystihuje zákonné vyjádření skutkové podstaty trestného činu podvodu. Ohledně tohoto skutku také shledává extrémní nesrovnalosti mezi právními závěry soudu a provedenými důkazy, na základě kterých vyvstává důvodná pochybnost, zda se popisovaného jednání dopustil a tyto pochybnosti svědčí v jeho prospěch.

V závěru dovolání obviněný JUDr. M. A. souhrnně uvedl, že soudy z nepřímých a procesně vadných důkazů vytvořily podmínky pro to, aby byl uznán vinným a svým postupem porušily ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Poukázal na princip presumpce neviny, nutnost prokázání viny nade vší pochybnost na základě důkazů provedených v souladu s trestním řádem, a na nutnost použití trestního práva u jednání se soukromoprávním základem jako „ultima ratio“, tedy jako krajního prostředku ochrany základních společenských hodnot. K uloženému trestu uvedl, že je jako celek nepřiměřený, a při ukládání peněžitého trestu, že nebylo respektováno ustanovení § 54 odst. 1 tr. zákona, podle kterého se tento druh trestu neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. U soudu přitom opakovaně uváděl, že je nemajetný, což vyplynulo i z provedeného finančního šetření v řízení, a téměř 4 roky byl také omezen na osobní svobodě bez možnosti výdělku.

Obviněný JUDr. M. A. proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů v napadené části, a sám rozhodl podle § 265m tr. ř. tak, že jej zprostí obžaloby, protože skutky uvedené v žalobním návrhu nejsou trestným činem.

Obviněný Ing. E. S. v dovolání, podaném prostřednictvím obhájce JUDr. P. Nováka, uplatnil důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem uvedl, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí se soud dopustil několika závažných pochybení, když neprovedl dokazování vyčerpávajícím způsobem tak, aby nade vší pochybnost byl objasněn skutkový stav, opomněl hodnotit provedené důkazy důležité pro rozhodnutí o vině, nebo je hodnotil v extrémním rozporu s jejich obsahem, a uložil mu následně peněžitý trest, který zákon nepřipouští, v čemž shledává porušení jeho práva na spravedlivý proces.

V rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný Ing. E. S. namítá ohledně skutku ad 6) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, právně posouzeného jako pokus trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 3 tr. zákona, že svědek M. K. sám nikdy nemluvil zcela jasně, že by po něm měl chtít 10 mil. Kč pod pohrůžkou zahájení trestního stíhání. Tento svědek, že své verze několikrát změnil. Hrozbě zahájení trestního stíhání, uvedené ve výroku o vině, se nejvíce blíží jedna ze svědkových verzí o požadavku peněz za údajné neprovedení domovní prohlídky, ale samotné provedení domovní prohlídky nemusí ještě nutně znamenat zahájení trestního stíhání. Proto obviněný považuje uvedení pohrůžky zahájením trestního stíhání za ničím nepodložené, přičemž z pozice svého služebního zařazení na pozici „kriminalisty operativce“ ani nemohl zajistit, zda bude zahájeno trestní stíhání nebo bude provedena domovní prohlídka. To také dobře věděl i svědek M. K., když již byl mnohokrát jako podezřelý vyslýchán policií, je tak osobou kriminálně velmi zběhlou a pohrůžka nemohla mít reálný charakter. K tomu pak z Komentáře k trestnímu zákonu (Šámal, Púry, Rizman, Komentář II. díl 6., C.H.Beck, 2004, s. 1389) citoval, že „při posuzování zda jde o jinou těžkou újmu, je nutno přihlížet k osobním poměrům napadeného, k jeho vyspělosti, zkušenostem, psychickému stavu apod.“ a z judikatury (rozhodnutí publikované pod č. 27/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že „za pohrůžku těžké újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě např. na cti, dobré pověsti, v rodinném životě za situace, kdy se újma jako těžká újma jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje“. Svědek M. K., že je ale osobou kriminálně velmi otrlou, a i pokud by se jím prezentované údajné jednání skutečné stalo, nemohlo jej to vyvést z míry, neboť byl na domovní prohlídky a jiné úkony trestního řízení zvyklý. Jednáním uvedeným ve skutku ad 6) rozsudku soudu I. stupně nemohlo pak ani dojít ke způsobení jiné těžké újmy na cti a dobré pověsti tohoto svědka, když tento žádnou čest ani dobrou pověst nemá. Podle obviněného pak dané jednání by mohlo být maximálně trestným činem vydírání podle § 235 tr. zákona, který by ale již byl promlčen.

Pokud by ke spáchání tohoto skutku (ad 6) v roce 2003 hypoteticky došlo, namítá také obviněný, že se soudy měly po 12 letech od jeho údajného spáchání zabývat mimořádným snížením trestu odnětí svobody podle § 40 odst. 1, 2 tr. zákona, když to odůvodňují poměry pachatele, účelu trestu lze dosáhnout trestem kratšího trvání, jde o pokus a použití trestní sazby je pro pachatele nepřiměřeně přísné.

V další části dovolání obviněný Ing. E. S., s poukazem na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zabývajícími se opomenutými důkazy, a extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, namítá tyto vady v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K uvedenému extrémnímu nesouladu uvedl, že je objektivně usvědčován pouze výpovědí svědka M. K., přičemž nepovažuje za pravdivé tvrzení Vrchního soudu v Olomouci, který uvedl i jiné důkazy. Podrobně rekapituluje jednotlivá vyjádření tohoto svědka (v dopise ministrovi vnitra, v úředním záznamu, v záznamu DVD, ve výpovědi jako svědka v přípravném řízení, ve svědecké výpovědi v hlavním líčení), poukazuje na rozdíly mezi jejich obsahem, obsáhle na základě toho dovozuje, že svědek spolupracoval a byl pod ochranou policejního týmu i v době vyhlášení celostátního pátrání po něm. Na základě toho pak soudům vytýká, že si vybraly svévolně tu verzi výpovědi svědka M. K., která se jim hodila, která je ale podle obviněného odrazem hodnocení důkazů v extrémním rozporu s jejich faktickým obsahem.

Druhý zásadní nesoulad spatřuje obviněný také v tom, že soudy vůbec nehodnotily skutečnost, že svědek M. K. oznámil jeho údajný požadavek na zaplacení 10 mil. Kč až po 7 letech od doby, kdy k tomu mělo dojít, nezabývaly se rozpory mezi jeho svědeckými výpověďmi a úředními záznamy z roku 2003 na Inspekci ministra vnitra (IMV), kde se o něm a 10 mil. Kč nezmiňuje, což potvrzují i tehdejší pracovníci IMV, svědci Mgr. B. N. a Mgr. J. V. Přesto soud I. stupně na str. 68 rozsudku uvedl, že svědek Mgr. J. V. vypověděl, že svědek M. K. v roce 2003 zmínil také jeho. Toto tvrzení obviněný považuje za výmysl, a za ještě „větší obludný výmysl“, považuje argumentaci soudu I. stupně na str. 70 rozsudku, kde uvedl k námitce obhajoby, že se jeho jméno v inspekčním spise nevyskytuje, že to bylo proto, aby nedošlo k úniku informací.

Jako třetí zásadní nesoulad obviněný namítá, že soudy absolutně nehodnotily osobu svědka M. K. a jeho trestní minulost, když byl m. j. odsouzen za trestný čin podvodu k trestu odnětí svobody na 8,5 roku, také za trestný čin křivé výpovědi, a trestní stíhání pro přečin pomluvy bylo vzhledem k předchozímu odsouzení odloženo jako bezvýznamné. Podstatou i další jeho trestné činnosti, že je lhaní, podvádění, vymýšlení a „toto má být sloup obžaloby“.

Zásadní rozpor pak spatřuje obviněný Ing. E. S. v tom, že si soudy některé důkazy vymýšlely, resp. měnily jejich obsah. Konkrétně poukázal na část odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci na str. 62, kde vrchní soud uvedl, že je jeho vina opřena o výpověď M. K., kterou podporují další tam uvedení svědci a také lékařská zpráva. Někteří svědci, že sice o něm hovoří, ale v souvislosti s jiným skutkem, pro který bylo jeho trestní stíhání zastaveno, a pokud jde o lékařskou zprávu, vrchní soud vůbec neuvedl, o jakou zprávu se jedná. Pokud pak soudy odmítly provést celou řadu navržených důkazů, považuje souhrnné odůvodnění tohoto postupu soudů za odporující konstantní judikatuře Ústavního soudu (např. IV. ÚS 802/02, II. ÚS 623/05), když nebylo hodnoceno z hlediska jeho nadbytečnosti odmítnutí každého důkazu zvlášť a vyčerpávajícím způsobem.

V závěru dovolání proto obviněný Ing. E. S. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Krajskému soudu v Brně uložil věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu. Navrhl také, aby podle § 265o odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání přerušil výkon uloženého trestu odnětí svobody, který nyní vykonává, přičemž není nutné jej vzít do vazby. Vyjádřil také souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný R. P. v dovolání podaném prostřednictvím obhájkyně JUDr. H. Klímové uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudem zjištěný skutek nevykazuje zákonné znaky trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zákona, a ve skutkové větě chybí skutkové okolnosti, které by odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty uvedeným ve větě právní. S poukazem na judikaturu Ústavního soudu o restriktivním výkladu uvedeného důvodu dovolání Nejvyšším soudem, pak namítl ve věci existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když hodnocení důkazů soudy je podle jeho názoru v „mnoha směrech v příkrém rozporu s provedenými důkazy a zásadami formální logiky“, což svědčí o nesprávném právním posouzení skutku. Ve věci namítá porušení ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a za odpovídající považuje právní kvalifikaci daného jednání jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Poté co obviněný odcitoval část odůvodnění rozsudku soudu I. stupně zabývající se právním posouzením daného jednání (skutek ad 3 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně), kterého se měl vůči G. B. dopustit jako spolupachatel se spoluobviněným JUDr. M. A., vyjádřil nesouhlas s názorem soudu, že se jedná o dva odlišně právně kvalifikované na sebe navazující skutky. Je toho názoru, že se jedná o „jednolitou skutkovou dějovou linku, kterou nelze rozdělit“ jak to učil soud I. stupně a potvrdil soud odvolací. Podle obviněného R. P. se tak nejedná o dva trestné činy, a to vydírání a loupež. V kontextu okolností jednání považuje za liché chápání zákonného znaku trestného činu loupeže spočívajícího v pohrůžce bezprostředního násilí, kterého se měl dopustit, když svědek G. B. nehovořil o žádných vyhrůžkách či pokračování násilí z jejich strany. Soudy si tak znak užití pohrůžky bezprostředního násilí dovodily z toho, čeho se obvinění dopustili bezprostředně před požadavkem adresovaným poškozenému, a to z bodnutí nožem a z přikládání střelné zbraně k jeho ústům, a následně pokračováním v jednání, že se měli zmocnit násilím věcí, ať již údajně finanční částky či mobilního telefonu. Obviněný proto nesouhlasí se závěrem soudů, že se zmocnil mobilního telefonu nebo užil pohrůžku bezprostředního násilí a tento si ponechal. K tomu také namítl, že soud I. stupně dospěl ke zjištění, že se zmocnil mobilního telefonu, nepřijatelně a v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ přesto, že svědek G. B. v přípravném řízení sice uvedl, že mu byl mobil vzat, ale po relativně krátkém časovém úseku od této jeho výpovědi si již u hlavního líčení touto skutečností nebyl jistý, a na dotaz státního zástupce odpověděl, že „nic mi nebylo sebrané“ a dále „nejsem si jist, je to 11 let, nevzpomínám si, zda mi byl telefon sebraný nebo ne“.

Obviněný R. P. proto v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud postupem podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil v plném rozsahu rozsudky soudů obou stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obviněný Mgr. L. M. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. P. Kubicy uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a předcházející rozsudek Krajského soud v Brně, spočívají na nesprávném právním posouzení skutků popsaných pod body 5) a 19) rozsudku soudu I. stupně. Chybná právní kvalifikace obou skutků, že byla provedena na podkladě skutkového stavu, který je v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a je toho názoru, že v případě těchto skutků se nejedná o žádný trestný čin.

Ohledně skutku v bodě ad 5) pak odcitoval část odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 64, kde soud uvedl výpovědi svědků, které považuje za podstatné z hlediska jeho viny, a na základě jakých důvodů dospěl k závěru o věrohodnosti výpovědí svědků L. H. a M. K. Namítá však, že v přehledu důkazů na str. 60 až 65 odůvodnění rozsudku není výpověď svědka M. K. uvedena, a není vyloženo, jaké skutečnosti z jeho výpovědi vzal soud za prokázané, takže odůvodnění rozsudku není v souladu s § 125 odst. 1 tr.

ř. Nelze tak ověřit správnost skutkových zjištění soudu o tom, zda tento svědek ve své výpovědi skutečně hovořil o částce „v rozmezí 100 až 120 000 Kč jako o odměně“, kterou mu měl JUDr. M. A. zaplatit za informace o odposlechu, jak zjistil soud a uvedl v popisu skutku a na str. 64 odůvodnění rozsudku. Svědek M. K., že ale ve svých výpovědích v přípravném řízení a v hlavním líčení nikdy o tom nehovořil, a soud mu tak toto sdělení „vložil do úst“ a učinil ho součástí svých skutkových zjištění, aniž by tento svědek takové skutečnosti sdělil.

Tato skutková zjištění proto nemají oporu v žádné výpovědi uvedeného svědka a jsou smyšlená. Výpověď svědka M. K. je přitom jedním ze stěžejních důkazů, kterým soud spolu s dalšími výpověďmi svědků Mgr. B. N. a Mgr. J. V., hovořících ale pouze o důkazy nepodloženém podezření, a výpovědí svědka L. H., odůvodnil na str. 64 závěr o jeho vině. S poukazem na časové vymezení skutku ad 5) obdobím od srpna 2002 do srpna 2003, s označením věci č. j. IN-61/05-TR-2002, když M. K. a R. K. podali trestní oznámení vedené na Inspekci ministra vnitra (dále jen IMV) pod č. j.

IN-249/05-TČ-2003 až po tomto období, přičemž tato věc vůbec nesouvisela s únikem informací ve věci prověřování osoby JUDr. M. A. vedené pod č. j. IN-61/05-TR-2002, pak obviněný Mgr. L. M. také uvedl, že svědek M. K. hovořil o úniku informací z IMV ve své věci č. j. IN-249/05-TČ-2003. Odvolacímu soudu pak obviněný Mgr. L. M. vytýká, že se s těmito námitkami uvedenými v odvolání žádným způsobem nevypořádal, a aniž by doplnil dokazování, pouze převzal skutková zjištění krajského soudu s tou úpravou, že zcela pominul výpověď svědka M.

K., z pohledu krajského soudu ale jednoho ze stěžejních důkazů jeho viny, výpověď tohoto svědka již neuvedl v souhrnu důkazů majících prokazovat jeho vinu, a závěr o jeho vině jednáním pod bodem 5) odůvodnil pouze výpověďmi svědků Mgr. B. N., Mgr. J. V. a L. H. Tento postup odvolacího soudu považuje obviněný za „odchýlení se od skutkových zjištění“ soudu I. stupně a namítá, že pokud odvolací soud neprovedl u veřejného zasedání žádné důkazy ke skutku ad 5), nemohl skutkový stav zjištěný soudem I.

stupně měnit.

Výpověď dalšího svědka L. H., o kterou krajský soud také opřel svá skutková zjištění o jeho vině jednáním uvedeným v bodě ad 5), pak s ohledem na výše uvedené námitky považuje obviněný Mgr. L. M. za osamocenou, přičemž oběma soudům vytýká, že nevzaly v úvahu její nelogičnost. Tu spatřuje v tom, že podle výpovědi svědka L. H. mu informaci o tom, že on měl přijmout částku 100 až 120 000 Kč od JUDr. M. A., měl sdělit jeho bratr Ing. P. M. poté, co byl obviněný zatčen. K jeho zatčení ale došlo již dne 2. 10. 2011, a až po podání obžaloby v srpnu 2012 byl upozorněn na rozšíření právní kvalifikace o trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, s doplněním skutku o část věty „přičemž za toto obdržel od JUDr. M. A. částku 120 000 Kč“. Přesto, že takovou informaci měl Ing. P. M. poskytnout svědkovi L. H. již v říjnu 2011, hodnotily soudy výpověď tohoto svědka jako věrohodnou a naopak výpověď jeho bratra pouze z důvodu příbuzenského vztahu jako nevěrohodnou. Obviněný tak uvedl, že svědek L. H. musel informaci, že on přijal částku 120 000 Kč, získat v jiné době, v jiných souvislostech a od jiné osoby.

Vzhledem k výše uvedeným námitkám tak obviněný považuje hodnocení výpovědí svědků M. K. a L. H., na podkladě kterých soudy učinily svá skutková zjištění o jeho vině, za projev libovůle, a za postrádající také logické a věcně přesvědčivé odůvodnění. Daná skutková zjištění soudů, že tak nemají oporu v těchto důkazech, a v důsledku toho jde o extrémní nesoulad s právním posouzením skutku pod bodem 5), ohledně kterého mu ani není známo, že by byla vyvozována trestní odpovědnost i vůči JUDr. M. A., což podle jeho názoru umocňuje relevantnost jeho dovolacích námitek k tomuto skutku.

Ohledně skutku pod bodem ad 19) rozsudku krajského soudu obviněný Mgr. L. M. uvedl, že podle odůvodnění tohoto soudu na str. 123 rozsudku, je jeho vina založena na výpovědi svědka L. H. K tomu ale namítá, že vedle výpovědi uvedeného svědka stojí výpovědi dalších svědků a poškozeného L. G., jak jsou uvedeny na str. 121 až 123 odůvodnění rozsudku, přičemž tyto výpovědi považuje za vzájemně logicky neprovázané. Skutková zjištění ohledně tohoto jednání, že tak soud učinil pouze na základě osamocené výpovědi svědka L. H. Přitom s ohledem na jeho výpověď rovněž v postavení svědka v jiné trestní věci obviněného P. D. (OS v Olomouci sp. zn. 6 T 38/2011), která obsahovala celou řadu negativních vyjádření k osobě Ing. P. M. a soudem byla hodnocena jako nevěrohodná, obviněný Mgr. L. M. klade otázku, jaký důvod by měl Ing. P. M. pro to, aby v říjnu 2011 informoval L. H. o v té době neexistujícím jeho trestním stíhání pro trestný čin přijímání úplatku. Poukázal pak také na to, že L. H. sám jako osoba podezřelá ze spáchání násilné trestné činnosti, se nechal sám zdržet v O. dne 31. 10. 2011 po předchozí dohodě se státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Olomouci JUDr. M. B. Obě tyto osoby, že přitom hovořily o tom, že měl přijmout úplatek, ještě předtím než byl vůbec pro takový čin stíhán. V souvislosti s „beztrestností“ L. H. pro jednání vykazující znaky několika trestných činů, popsaným samotným státním zástupcem JUDr. M. B. v obžalobě ze dne 1. 8. 2012, sp. zn. 4 VZV 8/2011, pak podle obviněného Mgr. L. M. nelze vyloučit jako možný motiv k výpovědi o přijetí úplatku v osobní prospěch tohoto svědka.

Souhrnně pak obviněný Mgr. L. M. k oběma namítaným skutkům uvedl, že soudy především výpovědi svědků L. H. a M. K. hodnotily svévolně a zasáhly tak do jeho práva na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil ohledně něj rozsudky soudů obou stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, přičemž podle § 265l odst. 4 tr. ř. bude rozhodnuto, že se nebere do vazby.

Obviněný Ing. R. V. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Slepičky uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to také podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Jeho námitky směřují proti výroku o vině ad 16) rozsudku soudu I. stupně, kde se jednání dopustil společně se spoluobviněným JUDr. M. A., a byl uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona a přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona.

Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele obviněný Ing. R. V. uvedl, že soud I. stupně spatřuje výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu předně v nerespektování ustanovení § 6 odst. 1 a § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Podle soudu měl toto ustanovení zákona porušit tím, že měl narušit majetkovou sféru práv poškozeného Ing. P. K., přičemž obviněný soudu vytýká, že nijak nespecifikoval, o jaký zásah do majetkových práv tohoto poškozeného mělo dojít, když jediným zásahem který do jeho práv učinil, bylo vedení trestního spisu, ve kterém tento poškozený figuroval jako podezřelý. To ale nelze považovat za bezdůvodnou újmu ani za nepřiměřený zásah do práv, přičemž soud nezpochybnil objektivnost příčin vedoucích k založení trestního spisu ani standardní postup prověřování. Pokud by se soudem tvrzený majetkový zásah měl týkat údajné finanční hotovosti, která měla být podle poškozeného Ing. P. K. předána obviněnému JUDr. M. A., obviněný namítá, že toto zjištění je založeno v podstatě pouze na dvou vzájemně si odporujících výpovědích a proto jej nepovažuje za spolehlivě doložené.

Dále pak obviněný Ing. R. V. uvedl, že podle soudu I. stupně výkon pravomoci způsobem odporujícím zákonu spočíval také v nerespektování ustanovení § 52 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, podle kterého je povinností policisty zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, se kterými se seznámil při plnění úkolů policie nebo v souvislosti s nimi. Konkrétně, že spatřuje soud I. stupně porušení této povinnosti v tom, že měl informovat obviněného JUDr. M. A. o obsahu jím vedeného trestního spisu a o směru, jímž se prověřování vyvíjí. K tomu obviněný namítá, že soud I. stupně přesně neodůvodnil, které jeho jednání považuje za relevantní z hlediska trestního práva. Podle obviněného samotné sdělení, že věc je „nemastná neslaná a je zralá na odložení“, nedosahuje takové intenzity, aby se jednalo o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž sdělení, že to s věcí „vypadá na odložení“, nijak nevybočuje z běžné praxe. Navíc se jednalo o sdělení bývalému kolegovi, který jej k tomu přemlouval, a toto jednání by mohlo být nanejvýš kázeňským proviněním.

Pokud soud I. stupně shledal porušení povinnosti mlčenlivosti podle § 52 uvedeného zákona také v tom, že o osudu jím vedeného spisu informoval Mgr. P. M., obviněný uvedl, že informování jmenovaného o odložení jeho trestní věci připustil, jednalo se ale o věc v té době již pravomocně odloženou, když o tom sám rozhodl dne 19. 10. 2007. Namítá proto, že se předáním usnesení o odložení věci podezřelému Mgr. P. M. nejednalo o sdělení skutečností, u kterých se vyžaduje, aby zůstaly utajeny před nepovolanými osobami. K tomu obviněný také namítá nedostatečné zjištění skutkového stavu, když nebylo dostatečně prokázáno, kdy došlo k předání usnesení o odložení věci, a nelze tak stanovit, zda k tomu došlo před pravomocným skončením věci nebo až poté. Obviněný Ing. R. V. uvedl, s odkazem na svoji výpověď v hlavním líčení, kde vypověděl, že se schůzka měla uskutečnit v listopadu 2007, přičemž o odložení věci rozhodl dne 19. 10. 2007, že by k předání usnesení o odložení věci došlo až poté. Není proto důvod proč by usnesení o odložení věci nemohlo být předloženo osobě zúčastněné na prověřování, a nelze tak hovořit o porušení povinností stanovených uvedeným zákonem, když se jedná pouze o vyrozumění prověřovaného o závěrečném úkonu v jeho věci. Podezřelého Ing. P. K., že si mohl také předvolat a předat mu dané usnesení nebo mu ho zaslat poštou. Soudu I. stupně obviněný také vytýká, že nezkoumal časovou posloupnost událostí z toho důvodu, že v případě „zobchodování“ pravomocně odložené věci se slibem, že odložení lze za úplatu zařídit, by se mohlo jednat o trestný čin podvodu.

Ohledně trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele obviněný Ing. R. V. namítá také neprokázání znaku značného prospěchu podle § 158 odst. 2 písm. a) tr. zákona s tím, že mu získání jakéhokoliv prospěchu nebylo prokázáno, když finanční hotovost inkasoval JUDr. M. A. a nebylo prokázáno, že by on o tom věděl a jednal cíleně v úmyslu zajistit JUDr. M. A. finanční prospěch. Nesouhlasí také s argumentací soudu, že je nepravděpodobné, aby ze své účasti na zobchodování trestního spisu Ing. P. K. neměl žádný prospěch, a namítá, že pravděpodobnost není kritériem, se kterým by měl soud operovat, měl by vycházet z nejvyšší možné míry jistoty, a pro dosažení tohoto stavu je třeba ještě provést rozsáhlé dokazování.

Nedostatečné prokázání skutkového stavu, v bodě ad 16) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, obviněný Ing. R. V. namítá také ve vztahu k právnímu posouzení jeho jednání jako trestný čin přijímání úplatku podle § 160 odst. 2, 4 písm. b) tr. zákona. Z daných skutkových zjištění považuje obviněný za prokázané pouze to, že skutečně byl zpracovatelem spisu č. j. PMJ- 493/ OHK-23/2006, a dne 19. 10. 2007 došlo k odložení této trestní věci, ve které vystupoval Ing. P. K. jako podezřelý. Ostatní skutečnosti považuje v nejlepším případě za sporné.

Namítá, že soud neobjasnil způsob, jakým vedl toto trestní řízení, na základě jakého podnětu bylo prověřování vůbec zahájeno, jak probíhal dozor státního zástupce, a za jakých okolnosti a z jakého důvodu bylo prověřování odloženo. Soudu proto také vytýká, že neprovedl k tomu jím navržené důkazy a ani předmětný spis nebyl předmětem dokazování. Přitom zdůraznil, že spis nebyl na Ing. P. K. veden účelově, pro započetí úkonů existovaly objektivní důvody, a nelze mu tak klást za vinu, že založil vyšetřovací spis, ve kterém figuroval Ing.

P. K. jako podezřelý. Obviněný proto považuje za nejzávažnější pochybení soudu I. stupně, že neobjasnil okolnosti, za kterých byla daná trestní věc odložena. Namítá také, že soud neprokázal dostatečně ani samotnou schůzku, jak a kým byla zorganizována, kdy se konala, kdo se jí vlastně zúčastnil a jak probíhala. K tomu podrobně cituje výpovědi zainteresovaných osob, poukazuje na rozpory ve výpovědích svědků Ing. P. K. a Ing. P. M., a nesouhlasí s hodnocením soudu, že výpovědi těchto svědků jsou věrohodnějších, než je výpověď jeho a spoluobviněného JUDr.

M. A., přičemž namítá, že k tomuto hodnocení soud neuvedl ani žádné zdůvodnění. Obviněný nepopírá, že byl v souvislosti s vedením předmětného spisu kontaktován spoluobviněným JUDr. M. A., popírá ale, že by ve shodě nebo po domluvě s ním postupoval před schůzkou konající se u Mgr. P. M. K odložení věci, že přistoupil na základě nabytí přesvědčení, že skutky připisované podezřelému Ing. P. K. nejsou trestnými činy, a nebylo prokázáno, že by trestní věc odložil na základě úplatku. Nebylo také podle něj prokázáno, že by jednal v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch ve finanční podobě resp., že by vůbec převzal nějaké finanční prostředky, a nebylo ani prokázáno za jakých okolností měl žádat úplatek od Ing.

P. K., tedy zda to bylo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu. Soud, že vycházel pouze z výpovědi Ing. P. K., že na schůzce předal 500 000 Kč, a z výpovědi JUDr. M. A., že peníze od Ing. P. K. dostal, ale ve výši 300 000 Kč až asi jeden týden po konání schůzky, a to od Mgr. P. M., přičemž se soud těmito rozpory nezabýval. V souvislosti s hodnocením důkazů a zásadou presumpce neviny pak obviněný odcitoval závěry několika rozhodnutí Ústavního soudu zabývajících se touto otázkou.

Skutkový děj zjištěný soudem I. stupně považuje obviněný Ing. R. V. celkově za nereálný, nelogický, nepravdivý, a také za nesprávně právně kvalifikovaný, když podle zásady subsidiarity trestní represe se může jednat nanejvýš o kázeňské provinění. Odvolací soud, že pak ignoroval odvolací námitky a ponechal je zcela bez komentáře. Nezákonnost spatřuje také v odůvodnění výše trestu, přičemž poukázal na mírnější trest uložený obviněnému Ing. Bc. P. K. za stejně právně hodnocenou trestnou činnost, avšak s vyšší způsobenou škodou. V závěru dovolání proto obviněný Ing. R. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, a sám rozhodl ve věci tak, že jej zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání.

Obviněný Bc. M. V. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce JUDr. P. Živěly, doplněném podáním ze dne 18. 3. 2016 (pozn. toto obsáhlé doplnění dovolání bylo ale v podstatě souhrnem námitek z dovolání a některých nových námitek, takže řada námitek se opakuje, a Nejvyšší soud je nyní uvádí souhrnně), uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na úvod obecně soudu I. stupně vytkl, že nepostupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., některé provedené důkazy nezhodnotil, resp. k nim nepřihlédl, a v rozporu se zásadami trestního řízení své rozhodnutí neopřel o fakta, ale o pouhou pravděpodobnost. V rámci dokazování podle obviněného Bc. M. V. nebylo prokázáno, že by se dané skutky staly. Stejná pochybení vytýká také odvolacímu vrchnímu soudu s tím, že se těmito námitkami, uvedenými také v odvolání, nezabýval. Konkrétně pak uvedl následující námitky k jednotlivým výrokům o jeho vině.

K bodu ad 13) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, obviněný namítá neprokázání subjektivní stránky tohoto trestného činu, tedy jeho úmyslu, aby se ke škodě cizího majetku obohatil. Toto jeho jednání, že ani zdánlivě nesměřovalo k žádnému podvodnému jednání. Uvedl, že pokud se zaměřil výlučně na pokus, nikoliv na dokonání trestného činu, je nemožné uvažovat o pokusu trestného činu a takové jednání nemůže být trestné.

Daný skutkový stav, že nemá oporu v provedených důkazech, neobsahuje ani přesné časové vymezení, zejména přesný čas, není uvedeno, kdy a za jakých okolností se měl setkat s S. E. T., v rozhodnutí tak chybí výrok a tím jej považuje za neúplný. K situaci popsané ve skutku, že vůbec nedošlo, což považuje za prokázané svojí výpovědí, že dne 8. 4. 2006, že nebyl vůbec přítomen v B., ale v domově důchodců u své matky v obci K. na severní Moravě. Doložil to jejím čestným prohlášením, a v důsledku jejího úmrtí ji nebylo již možné vyslechnout jako svědka.

Rovněž namítá a považuje za zásadní, že v době údajného spáchání skutku k datu 8. 4. 2006 nebyl P. bar v provozu, což bylo prokázáno nezávislým svědkem, provozovatelem mobilní buňky označené jako P. bar, P. K., který v hlavním líčení dne 16. 7. 2013 uvedl, že „je to letní záležitost, začínali jsme v květnu či koncem dubna, není tam topení“. Samotná restaurace P. bar, že navíc v době spáchání skutku ani neexistovala, což bylo doloženo písemným dokladem z Úřadu městské části Brno-Bystrc, stavebního odboru.

Obviněný uvedl, že v rozhodné době bylo na daném místě jen jakési mobilní zařízení, které lze označit za maringotku bez elektrické energie a topení, což doložil výpisem z katastru nemovitostí, kopii katastrální mapy a fotografií mobilního zařízení. Tyto důkazy, že ale nebyly hodnoceny, ač k nim mělo být podle jeho názoru přihlédnuto. Soud I. stupně, že v odůvodnění dotváří skutkový děj v rámci možných teoretických alternativ, nepřijal ale verzi svědčící v jeho prospěch podle zásady „in dubio pro reo“ a porušil jeho právo na spravedlivé rozhodnutí.

Ač Vrchnímu soudu v Olomouci s dostatečným předstihem zaslal návrhy důkazů k provedení ve veřejném zasedání, odvolací soud tyto důkazy neprovedl a nezabýval se jeho návrhem. Konkrétně doplnil, že navrhoval vyslechnout svoji přítelkyni J. D., a také R. R., které by potvrdily, že se 8. 4. 2006 v daném baru s S. E. T. nemohl setkat.

I pokud by teoreticky k jeho setkání s S. E. T. došlo, považuje obviněný Bc. M. V. za nepravděpodobné, že by tento měl u sebe finanční hotovost 3 000 000 Kč, když podle jeho sdělení se setkání uskutečnilo zcela náhodně, pouze na několik minut a poté již k žádnému jejich kontaktu nemělo dojít. Také samotné jeho sdělení uvedené ve skutku, že nabídl S. E. T., zaplatí- li 3 000 000 Kč, tak proti němu nebude zahájeno trestní stíhání pro údajnou trestnou činnost, nemůže podle obviněného naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu, když v samotném skutku se nehovoří o tom, že by finanční hotovost žádal po S.

E. T., a tato žádost se neobjevuje ani nikde v trestním spise, a to podle obviněného proto, že žádnou peněžní částku ani nepožadoval. Také samotné jeho sdělení uvedené ve skutku, že nabídl S. E. T., zaplatí-li 3 000 000 Kč, pak proti němu nebude zahájeno trestní stíhání pro údajnou trestnou činnost, nemůže podle obviněného Bc. M. V. naplnit znaky pokusu trestného činu podvodu, když se ve skutku nikde nehovoří o tom, že by uvedenou finanční hotovost žádal po S. E. T., tato žádost o peníze se nikde neobjevuje ani v trestním spise, a to proto, že žádnou peněžní částku pro sebe ani pro jiného nežádal.

Namítá proto, že se nemohl dopustit pokusu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, a to pro absenci objektivní i subjektivní stránky, nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že by jednal v úmyslu způsobit na cizím majetku značnou škodu a obohatit ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti.

K bodu ad 14) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl obviněný Bc. M. V. uznán vinným pokusem trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, předně namítá, že nebyla prokázána žádná spojitost mezi ním a svědkem S. E. T., s kterým ani jednou nepřišel do styku, ať již soukromě, nebo při pracovní činnosti jako advokátní asistent. Daný skutek také nepovažuje za trestný čin a namítá, že ani nebylo prokázáno, že by jej spáchal on. Považuje za neprokázané, že by se vůbec nacházel na místě údajného činu, namítá opět neuvedení přesného data a času údajného setkání, že soud vycházel pouze z pochybného prohlášení sepsaného S.

E. T. dne 2. 11. 2009, ačkoliv k údajnému setkání mělo dojít na počátku října 2009, jak se podává z obsahu zmíněného prohlášení. Pokud by se ale skutkový děj uskutečnil, S. E. T. by si podle obviněného jistě pamatoval přesné a podstatné podrobnosti o místě, dni a konkrétní hodině setkání, jakož i přesný popis osoby, doprovod dalších osob a další skutečnosti osvětlující jeho tvrzení. Považuje proto tohoto svědka za nevěrohodného, jeho tvrzení za nepravdivé a namítá, že se daný skutek nestal. Poukázal také na to, že skutek se měl stát počátkem měsíce října 2009, když svědek S.

E. T. tvrdí, že byl v této době kontaktován neznámým mužem s požadavkem na zaplacení 500 000 Kč, nebo jinak bude na něj podáno trestní oznámení, ale ze zprávy Policie ČR ze dne 9. 7. 2013 vyplývá, že trestní oznámení bylo pplk. Mgr. T. R. podáno pro křivé obvinění na S. E. T. již o osm měsíců dříve dne 12. 3. 2009, což svědčí v jeho prospěch, a tento svědek v hlavním líčení sám potvrdil, že jej nezná. Výpověď svědka S. E. T. považuje za vnitřně rozpornou, když nejdřív uváděl místo setkání s ním v budově centra IBC, později před budovou a kamerový systém centra nebyl využit.

O naplnění skutkové podstaty daného trestného činu, že by tak bylo možné teoreticky uvažovat pouze za situace, že by se s S. E. T. setkal před datem 12. 3. 2009 a následně by bylo podáno trestní oznámení. Ve skutečnosti s ním ale nikdy nejednal, a čestné prohlášení S. E. T. ze dne 2. 11. 2009 bylo předem připraveno „pro futuro“ tak, aby zapadalo do časového úseku jeho předvolání ze dne 2. 11. 2009 na policii k podání vysvětlení a toto předvolání bylo S. E. T. doručeno dne 3. 11. 2009. Obviněný Bc.

M. V. namítá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu vydírání ve stádiu pokusu, jednání bezprostředně nesměřovalo k donucení poškozeného pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal a následkem mu byla způsobená značná škoda, a chybí tak zákonný znak, a sice objektivní i subjektivní stránka jeho jednání. Považuje proto za neprokázaný jeho úmysl spáchat trestný čin, když sám žádné trestní oznámení nepodával, a protože nebyl policistou, neměl ani žádné povědomí o tom, že nějaké trestní oznámení na S.

E. T. již v té době existovalo či bylo evidováno policií. Žádnou těžkou újmu, že S. E. T. ani způsobit nemohl, neboť trestní oznámení na jeho osobu již bylo podáno dříve.

Poškozený by musel pociťovat těžkou újmu na cti, dobré pověsti, rozvratu manželství, rodinného života, nebo, jak je uvedeno v dovolání, „v důsledku hrozby počátek úkonů směřující k zahájení trestního stíhání“. Při posuzování těžké újmy, že by měl soud přihlížet i k osobě poškozeného, který ale takovou hrozbu těžké újmy nepociťoval a popis skutku ani neobsahuje konkretizaci, v čem měla spočívat.

K bodu ad 17) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (bod II./2 rozsudku odvolacího soudu), kde byl uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, obviněný Bc. M. V., jako na doklad chaosu ve vedení přípravného řízení, poukázal na nesprávné označení jeho osoby v usnesení o zahájení trestního stíhání jako vyšetřujícího policejního orgánu, ač nikdy v této pozici nepůsobil, nebyl ani policistou a neměl žádné informace z trestního spisu č. j. PMJ 143/TČ-2008-03.

Rovněž v obžalobě, že bylo uvedeno, že z tohoto spisu mu Ing. Bc. P. K. poskytl informace, což ale nebylo dokazováním potvrzeno, a uznal to nakonec také soud I. stupně, který Ing. Bc. P. K. zprostil obžaloby. Jediným existujícím listinným důkazem, že je notářský zápis sepsaný mezi Ing. M. T. a Ing. P. K. na částku 3,5 mil. Kč v notářské kanceláři JUDr. A. S. dne 28. 8. 2007, ve kterém ale jeho osoba žádným způsobem nefiguruje, nemá tak k němu žádný vztah, a obviněnému Bc. M. V. není proto zřejmé, z jakého důvodu vrchní soud opírá skutková zjištění o tento notářský zápis.

Z protokolu o výpovědi Ing. P. K., že přitom vyplývá, že tento svědek sám navrhl Ing. M. T. sepsání tohoto notářského zápisu, a pokud by tomu bylo tak, jak tento svědek tvrdí, nabídl by sám sepsáním notářského zápisu Ing. M. T. úplatek 3,5 mil. Kč. Iniciativa poskytnutí úplatku, že tak vyšla ze strany Ing. P. K. a tento svědek nebyl vydírán, když také u hlavního líčení vypověděl, že se s Ing. M. T. scházel 1 x za 14 dnů, měl zájem svoji situaci řešit, a proto sám navrhl mezi nimi sepsání notářského zápisu.

Jediným důkazem jeho viny, že je pouze výpověď svědka Ing. P. K., který je ale sám stíhán od 22. 8. 2008, a byl již také nepravomocně odsouzen pro závažnou trestnou činnost k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, z čehož se podle obviněného zřetelně nabízí motiv tohoto svědka, kterého považuje za absolutně nevěrohodného. Následně pak obviněný popisuje, jak také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v souvislosti s trestním oznámením na jinou osobu (JUDr. O. Š.) hodnotil výpověď Ing.

P. K. a dalších svědků jako nevěrohodné. Trestní stíhání JUDr. O. Š., že bylo zahájeno sdělením obvinění dne 4. 10. 2011 pro skutek uvedený v tomto bodě [pozn. ad 17) této trestní věci], kdy měl za částku 2 000 000 Kč ukončit trestní stíhání vedené pod č. j. PMJ 143/TČ-2008-03 proti Ing. P. K., ale usnesením Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 30. 11. 2011, č. j. 5 NTZ 17/2011-278, bylo toto trestní stíhání JUDr. O. Š. zrušeno (později pak byla věc Vrchním státním zastupitelstvím v Olomouci odložena podle 159a odst. 1 tr.

ř.), když vyšlo najevo, že Ing. P. K. byl pravomocně odsouzen, jeví se jako nevěrohodný svědek sledující výpovědí své vlastní zájmy a prospěch a jeho osamocená výpověď stála proti výpovědi JUDr. O. Š. Obviněný tedy poukázal na to, že jedině on byl odsouzen pro identické jednání, přičemž s Ing. P. K. vůbec nejednal, nebylo to ani prokázáno, ale JUDr. O. Š. měl s ním jednat v restauraci S.

v B., a ve věci týkající se skutku ad 17), se tak vyskytly dva diametrálně odlišné právní názory. Z uvedeného je tak podle obviněného Bc. M. V. zřejmé, že oba soudy dospěly k nesprávnému právnímu závěru, a stanovily

nesprávné hmotně právní posouzení, když neměl vědomost o trestním stíhání Ing. P. K. a neměl žádný úmysl uvést někoho v omyl. V popisu skutku, že pak není přesně uvedeno místo, čas ani počet útoků.

K bodu ad 18) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, kde byl uznán vinným pomocí k zvlášť závažnému zločinu přijetí úplatku podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku, obviněný Bc. M. V. předně namítá, že s touto právní kvalifikací nesouhlasí, protože v dané době nebyl policistou a nemůže se proto jednat o statut úřední osoby. Považuje za hrubé porušení zákona ze strany obou soudů, které jej s tímto skutkem spojují zcela nesmyslně, a krajský soud na str. 14 rozsudku nesprávně konstatuje, že tento skutek spáchal jako úřední osoba, což je podle něj absolutně vyloučeno.

Rozhovorem s Mgr. P. M. a z jeho podnětu dne 18. 4. 2011, který měl předem připravené otázky a rozhovor byl monitorován, kdy tento rozhovor měl přímý vztah k trestní věci L. šetřené od roku 2008, přičemž trestní stíhání bylo v ní zahájeno dne 24. 7. 2009, a dne 26. 10. 2009 byl podán návrh na obžalobu, že se nemohl dopustit žádného trestného činu účastenství, neboť dne 7. 4. 2011 byl Mgr. P. M. rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 161/2009, zproštěn obžaloby a obviněný o tom věděl z tiskové zprávy vydané téhož dne.

Nemohl tak zasahovat do trestního řízení, které bylo skončené. Pouhé jeho konstatování při rozhovoru s Mgr. P. M., že právní služby by advokátní kancelář JUDr. O. Š., ve které obviněný pracoval, poskytla již v minulosti proběhlé věci L. pro něj mnohem výhodněji „za dvě kila“, nemůže být posuzováno jako trestný čin spáchaný úřední osobou, a nejedná se o žádný trestný čin, když jednání bylo vedeno ve vztahu k věci, která nebyla v kompetenci policie, protože byla mnohem dříve ukončena Městským soudem v Brně.

Podle obviněného soud I. stupně zcela nesprávně pochopil skutkový a právní děj, a zcela zmatečně byl začleněn do skutku směřujícího do období léta 2009 až počátku roku 2010, ač nijak nebylo prokázáno, že by v tomto období jednal s Mgr. P. M. nebo s Mgr. R. P. Podnět k prověřování věci L., že byl také doručen policii dne 19. 4. 2011, a pokud se předmětný rozhovor uskutečnil den předtím dne 18. 4. 2011, nemohl on, ani Mgr. R. P. o tomto podnětu vědět. Namítá také, že neexistuje jediný důkaz, který by prokazoval vzájemné propojení mezi ním a Mgr.

R. P., že by se znali, scházeli se, jednali spolu, není tak prokázán vztah příčinné souvislosti, a nelze hovořit o pomoci, protože nebyly prokázány skutečnosti nasvědčující jeho úmyslu spáchat trestný čin ve formě pomoci. Dne 18. 4. 2011, že také jednal s Mgr. P. M. v restauraci „M. “ v B.-P., a ne v hotelu I. v B., jak je nesprávně uvedeno v popisu skutku, což obviněný hodnotí jako právní vadu. Odvolacímu soudu, že také navrhl k doplnění důkazy, ale tyto jeho návrhy byly odmítnuty, přičemž podle obviněného odvolacím soudem uvedené důvody neprovedení navržených důkazů svědčí o tom, že soud provedl nesprávný výklad ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr.

ř., které neobsahuje žádné pravidlo pro míru a relativní váhu určitých typů důkazů. Tím mělo dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces, protože navrženými důkazy měly být objasněny důležité okolnosti a měly zásadní význam pro posouzení celého případu.

Souhrnně a zcela obecně ke všem namítaným případům pak obviněný Bc. M. V. uvedl, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na „nesprávném právním posouzení skutku a také na nesprávném hmotně právním posouzení, ani v jednom případě nelze dovodit kauzální nexus, že by bylo jeho jednání v příčinné souvislosti s jakýmkoliv škodlivým trestněprávním následkem, takový následek nebylo možno dovodit“. Absence následku jen dokresluje, že dokazování bylo kusé, ač bylo obhajobou namítáno, že se skutek vůbec nestal, případně není žádným trestným činem. Zdůraznil, že zejména namítá zachování právní kvalifikace soudy, aniž pro to byly hodnověrné důkazy, stávající důkazy považuje za kusé, neúplné, byly hodnoceny v rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. bez zvážení všech okolností případu, nebyla vyhodnocena motivace svědků, kteří proti němu vypovídali, aby zmírnili svojí činnost nebo se z ní vyvinili, a mechanicky byly důkazy hodnoceny tak, aby se zachovala vyfabulovaná konstrukce používaná po celé trestní řízení. Obviněný vyjádřil také svůj protest proti tomu, že měl být považován za člena jakési skupiny organizovaných osob, ač tyto osoby nezná, neměl s nimi žádný kontakt, ani k nim neměl žádný vztah. Závěrem požádal, aby byl Nejvyšším soudem vyslechnut před rozhodnutím o dovolání, byl mu povolen odklad výkonu trestu a navrhl, aby byl zrušen napadený rozsudek odvolacího soudu a podle § 265l odst. 1 tr. ř. bylo tomuto soudu přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný Mgr. R. P., v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Josefa Bartončíka, uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z kterých vyplývá, že v rámci dovolání lze, při existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními vycházejícími z provedeného dokazování a právním posouzením věci, přezkoumat také, zda byl skutek skutečně prokázán. Namítá, že skutkový stav ve výroku o vině ad 18) rozsudku soudu I. stupně nemá oporu v provedeném dokazování, je zcela mimo objektivní realitu, a soudu I. stupně také vytýká, že ignoroval platnou a účinnou právní úpravu „trestního řádu“, která sama o sobě vylučuje i jen hypotetickou možnost naplnění skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku (pozn. podle § 331 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákoníku).

Konkrétně pak, s poukazem na rozdílná vyjádření svědků Mgr. P. M. (v roce 2008; na začátku r. 2010) a L. S. (pozn. koncem r. 2010), a s poukazem na svoji kontinuální výpověď, že se svědkem L. S. se setkal někdy v období léta 2010, považuje za zcela nelogický závěr soudu, že se setkal se svědkem L. S. někdy v létě 2009. Ani jeden důkaz, že tak nesvědčí pro období druhé poloviny roku 2009, a podle obviněného soud I. stupně situuje skutkový děj do tohoto období v rozporu s důkazy jen proto, že jedině v období 1.

7. 2009 až 26. 10. 2009 jako policejní komisař, a to po přidělení věci až jako třetímu policistovi v pořadí, disponoval předmětným policejním spisem (podle skutku č. j. MRBM-17-106/TČ-2008-83-RP) vedeným proti podezřelému Mgr. P. M. v tzv. kauze L. Toto časové vymezení, že je oproti usnesení o zahájení trestního stíhání a obžalobě, poprvé užito až v rozsudku soudu I. stupně, a v předchozím řízení tak neměl možnost se k takto vymezenému skutku vyjádřit. Obviněný poukázal na jeho konkrétní úkony, které po přidělení provedl v dané věci a namítá, že zahájením trestního stíhání usnesením ze dne 24.

7. 2009 zcela efektivně vyloučil ovlivnění věci z jeho strany, zejména pak postupem podle § 159a tr. ř. (pozn. odložení nebo jiné vyřízení věci), protože zahájením trestního stíhání podle § 160 odst. 1 tr. ř. veškeré rozhodování o dalším osudu trestního řízení přechází na dozorujícího státního zástupce a pouze ten je kompetentní k rozhodnutí o zastavení trestního stíhání. Jediným přímým důkazem údajného jeho korupčního jednání, že je výpověď svědka L. S., který byl celkem třikrát procesně vyslechnut a vždy uvedl, že z jeho strany nikdy nebyla formulována jakákoliv žádost o finanční plnění pro jeho osobu.

Také ohledně druhé části jednání uvedeného v bodě ad 18) výroku o vině obviněný Mgr. R. P. namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a to ohledně naplnění skutkové podstaty trestného činu přijetí úplatku. Zásadní rozpor shledává předně „v časové ose údajného trestného jednání“, kdy po vrácení věci státnímu zástupci k došetření a opětovném přidělení věci jemu ke zpracování, disponoval trestním spisem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 161/2009 v období od 19. 4. 2011 do 26.

4. 2011, kdy spis postoupil věcně i místně příslušné součásti policie, aniž ve věci učinil nějaký úkon. Pouze v tomto období, že tak měl hypotetickou možnost ovlivnit průběh řízení. Poukázal na záznamy ze sledování osob a věcí, kdy záznamy rozhovorů mezi obviněným Bc. M. V. a Mgr. P. M. byly pořízeny ve dnech 18. 4. 2011, 3. 5. 2011 a 24. 5. 2011. K tomu obviněný Mgr. R. P. namítá, že dne 18. 4. 2011 trestní spis ve věci L. ještě nebyl v gesci policie, nemohl tedy mít ani hypotetickou možnost jakéhokoliv ovlivnění věci, navíc nebyl v té době ani informován o tom, že mu spis opět bude přidělen k vyřízení, a pokud tedy obviněný Bc.

M. V. sdělil v tento den na schůzce Mgr. P. M. nějaké informace, nemohly pocházet od něj. Tuto opakovaně namítanou okolnost, že ale soud I. stupně nevzal v úvahu. Další dvě schůzky Bc. M. V. a Mgr. P. M. ve dnech 3. 5. 2011 a 24. 5. 2011, že pak proběhly až poté, co již spis postoupil příslušné součásti policie a neměl tak již ani hypotetickou možnost věc jakkoliv ovlivnit. Obviněný je proto toho názoru, že jeho uvedený služební postup jednoznačně a nevyvratitelně vylučuje jeho participaci na jednání obviněného Bc.

M. V., který na schůzkách dne 3. 5. 2011, resp. 24. 5. 2011 sdělil Mgr. P. M., že „P. bude danou věc tak dva měsíce šetřit a pak to odloží“, nebo že (pozn. Mgr. P. M.) „nepotřebuje právníka, protože bude dopředu vědět, na co bude u výslechu tázán“. Dne 24. 5. 2011, že dokonce obviněný Bc. M. V. sděluje Mgr. P. M., že včerejšího dne mluvil s P., a slibuje přinesení spisu, který již ale byl v té době téměř tři měsíce postoupen na Krajské ředitelství Policie. Obsah těchto rozhovorů tak podle obviněného potvrzuje skutečnost, že obviněný Bc.

M. V. neměl v daném období žádné relevantní informace o průběhu trestního řízení vedeného proti Mgr. P. M. ve věci L. Soud I. stupně, že ale všechny uvedené objektivní a nezměnitelné skutečnosti nijak nehodnotil, a v rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem zaujal názor, že tvrzení obviněného Bc. M. V. si bez spolupráce s obviněným Mgr. R. P. nelze představit. Odvolací Vrchní soud v Olomouci, že se pak těmito námitkami uvedenými v odvolání, vůbec nezabýval.

V další části dovolání pak obviněný uvedl, že si je vědom, že dále uvedená procesní pochybení nejsou dovolacím důvodem a ohledně nich proto již podal také podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Předně za zcela nedostatečné a odporující ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř. považuje odůvodnění usnesení o zahájení jeho trestního stíhání ze dne 12. 12. 2011, pod sp. zn. 4 VZV 8/2011, které je proto podle jeho názoru, i s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 511/02 a I. ÚS 781/04 nezákonné, nulitní, a tedy nezpůsobilé přivodit zákonné účinky zahájení trestního stíhání. Stejnými nedostatky, že pak trpí také obžaloba podaná v jeho věci. Dále pak konkrétně uvádí také své další námitky, a to k odmítnutí jeho žádosti o nahlédnutí do trestního spisu státní zástupkyní, o které před zahájením jeho výslechu jako obviněného žádal z důvodu nedostatečného odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání, ale bylo mu to umožněno až po několika měsících, dále uvedl námitky ohledně jeho výslechu provedenému dne 5. 6. 2012, ke kterému soud I. stupně nepřihlédl, v odůvodnění rozsudku jej nezhodnotil jako důkaz a obviněný tuto výpověď považuje za zásadní. Za fatální vadu pak považuje rozdíly v časovém vymezení skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, které nebyly odstraněny ani v obžalobě, a v rozsudku, kdy význam této vady umocňují také zásadní rozpory ve výpovědích svědků k časovému vymezení skutku.

V závěru dovolání obviněný Mg. R. P. vyzval předsedu senátu soudu I. stupně, aby podal u Nejvyššího soudu návrh na přerušení výkonu rozhodnutí podle § 265h odst. 3 tr. ř. (pozn. takový návrh předseda senátu nepodal) a v případě nepodání takového návrhu, aby o přerušení výkonu napadeného rozhodnutí rozhodl Nejvyšší soud sám podle § 265o odst. 1 tr. ř. Meritorně pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a sám ve věci rozhodl podle § 265l odst. 1 tr. ř.

Obviněný Ing. Bc. P. K. podal prostřednictvím obhájce JUDr. P. Hály dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho názoru spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, a také z důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., protože jeho odvolání bylo zamítnuto, ač v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně namítl, že není v souladu se zákonem právní kvalifikace skutku ad 12) výroku o vině rozsudku soudu I.

stupně, kde byl uznán vinným trestnými činy zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a) tr. zákona, a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, když znaky těchto trestných činů nebyly naplněny po stránce objektivní (absentuje právně relevantní jednání a příčinná souvislost mezi jednáním a následkem) ani subjektivní (není dán úmysl), neboť nedošlo k tomu, že by nutil I. K. k zaplacení jakékoliv částky pod hrozbou vedeného trestního řízení. Soud I.

stupně, že jej pregnantně z převážné části obžaloby zprostil viny, omylem ale v odůvodnění kladl důraz na výpověď neexistujícího svědka, kdy zaměnil advokáta JUDr. J. Šabršulu za advokáta JUDr. Z. Sochorce. Oba soudy, že ve zbývající části přehlédly nebo pominuly důkazy svědčící v jeho prospěch, nevypořádaly se s nimi, ignorovaly pro něj příznivé okolnosti, bezdůvodně nepřijaly mimořádně zásadní důkazy a takto dospěly k chybně stanovené právní kvalifikaci. Odvolací soud, že přitom jeho obsáhlou odvolací argumentaci zcela ignoroval a vůbec se k ní nevyjádřil.

Konkrétně pak namítá, že soudy opomenuly „časovou osu skutkového děje“, kdy vznik obchodního smluvního vztahu mezi I. K. (jednatelem společnosti D. E. I., s.r.o.) a P. R. (G. T., s. r. o.), jakožto okamžik uhrazení ceny za postoupenou pohledávku I. K. společnosti G. T., s. r. o., nastal na jiném místě, v jiném čase a za jiných okolností, a to dne 8. 8. 2005 v peněžním ústavu ve Z. Obviněný proto namítá, že ke sdělení obvinění pro tento údajný skutek došlo dne 12. 12. 2011, tedy v době po jeho promlčení.

Výpovědi svědků I. K. a JUDr. Z. S. proto považuje za nesmyslné, účelové a za křivé obvinění. Vzhledem k vyjádření I. K. u znalce psychiatra, pak obviněný shledává na straně tohoto svědka potřebu pomstít se mu za to, že si dovolil v rámci svého služebního postavení jej vytěžovat. V souvislosti s tím obviněný poukázal také na výpověď svědka I. K. v přípravném řízení, že se po provedení platby 900 000 Kč zhroutil a byl v psychiatrické léčebně v K. Ze zprávy této léčebny ale vyplývá, že I. K. byl hospitalizován od 20.

do 30. 6. 2005, a obviněný poukázal na rozpor v tom, že pokud byl uvedený svědek hospitalizován v uvedeném období, jak mohl spáchat trestný čin v období od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006, když samotný svědek I. K. platbu 900 000 Kč časově zařazuje před toto období a z dokladu o vkladu v hotovosti ze dne 8. 8. 2005, který byl u hlavního líčení dne 2. 10. 2013 proveden jako listinný důkaz (č. l. 240 přílohového spisu ČVS: PJM-213/OHK-21-2005) vyplývá, že k tomuto vkladu došlo před tímto datem. Tuto skutečnost považuje obviněný Ing.

Bc. P. K. za podstatnou a vylučující jakoukoliv jeho trestní odpovědnost v bodě ad 12) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Soudu I. stupně pak vytýká, že se spokojil s potvrzením údajné platby částky 900 000 Kč ze strany I. K., ke které měl být podle výroku o vině rozsudku jím opakovaně nucen jako k zaplacení dluhu v období od 7. 12. 2005 do 20. 10. 2006, ač v období od 13. 10. 2005, kdy došlo k zahájení úkonů trestního řízení ve věci podle § 158 odst. 3 tr. ř., až do meritorního rozhodnutí dne 20.

10. 2006 podle § 159a odst. 1 tr. ř. (pozn. odložení věci), k žádné takové ani jiné platbě I. K. nedošlo. Takový údaj, že se ve spise nenachází a ani nacházet nemůže. K tomu obviněný Ing. Bc. P. K. také namítá, že v předmětné věci ČVS: PJM-748/OHK-21-2005 se nikdy nejednalo o žádném dluhu společnosti zastupované I. K. (pozn. D. E. I., s. r. o.) vůči společnosti zastupované P. R. (G. T., s. r. o.), tato společnost nebyla v pozici věřitele společnosti D. E. I., s. r. o., a to podle něj vylučuje vymáhání zaplacení pohledávky či jiné byť oprávněné platby po kterémkoliv subjektu spojeném s I.

K. Obchodní společnost G. T., s. r. o., proto také nikdy neuplatňovala žádnou výši škody v trestním řízení ve věci ČVS: PJM-748/OHK-21-2005 vůči společnosti D. E. I., s. r. o., nebo za osobou I. K., neuplatňovala žádnou pohledávku ani v konkursním řízení, žádný dluh, ani jiný oprávněný nárok mající vliv na povinnost finančního plnění I. K. nebo jeho společnosti. V předmětné věci ČVS: PJM-748/OHK-21-2005 byla obchodní společnost G. T., s. r.

o., toliko jako označený subjekt, který v jiném řízení poskytl indicie státnímu zástupci k tomu, aby nařídil místně příslušnému policejnímu orgánu vše prověřit.

Obviněný Ing. Bc. P. K. proto namítá, že pokud se soud uvedenými listinnými důkazy odmítl zabývat s vyjádřením, že výpovědi svědků I. K., Z. S., F. K. a P. R. byly provedeny na základě zásady ústnosti, a znehodnocují tak listinné důkazy z policejního spisu z roku 2005-2006, nemohly být ignorovány také pravomocné a pro soud závazné závěry vyplývající z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006, a to dokonce stejného senátu, a navazujícího usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 3 To 99/2006. Závěry vyplývající z uvedených rozhodnutí soudů jsou kauzálně spojené s rozhodnutím napadeným tímto dovoláním, když se týkají jediné úhrady postoupené pohledávky svědkem I. K. ze dne 8. 8. 2006 na vrub obchodní společnosti G. T., s. r. o., co má zásadní konotace k závěrům téhož senátu při jeho odsouzení v roce 2014. Obviněný považuje za neudržitelné, aby stejný předseda senátu Krajského soudu v Brně v předchozí jiné trestní věci v rozsudku ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 1 T 1/2006, ve vztahu k náhradě škody popisoval okolnosti postoupené pohledávky ze dne 8. 8. 2005, a v současné době v odsuzujícím rozsudku napadeným tímto dovoláním dovodil jiný závěr ve spojení k osobě svědka I. K.

Soudům obou stupňů tak obviněný Ing. Bc. P. K. vytýká, že se nevypořádaly se skutečností, jak měla být platba ze dne 8. 8. 2005 ve Z. vynucena jeho údajným vydíráním při vyšetřování trestní věci vedené pod ČVS: PJM-748/OHK-21-2005, když úkony trestního řízení byly zahájeny podle § 158 odst. 3 tr. ř. až dne 17. 10. 2005 a první výslech I. K. ve věci byl až dne 7. 12. 2005. Touto významnou časovou disproporcí, že se soudy nezabývaly, datum zaplacení částky 900 000 Kč v rozsudku ani není uveden, resp. nebyl považován za významný, ač byl soudu znám již od roku 2006. Soudy tak podle obviněného v podstatě opřely své závěry o jeho vině pouze o vylhanou výpověď I. K., jím navržené důkazy ignorovaly, nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v důsledku deformace důkazů nemají skutková zjištění soudů žádnou obsahovou návaznost na provedené důkazy.

V závěru dovolání proto obviněný Ing. Bc. P. K. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil věc soudu I. stupně se závažnými pokyny k doplnění dokazování. Navrhl také přerušení výkonu trestu odnětí svobody postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. a vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Obviněný J. Š. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. P. Nádeníčka uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy zjištěné jednání [pozn. v bodě ad 15) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně], právně kvalifikované jako trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákona, není trestným činem, neboť nenaplnilo jednotlivé znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu ani jeho materiální stránku.

Nesprávné posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem, jakož i nesprávné posouzení jeho zavinění, spatřuje obviněný v tom, že soud I. stupně k jeho tíži do příčinné souvislosti k následku zařadil i jednání, které nezavinil a nevykonal, jak to také soud sám konstatoval na str. 106 a 157 in fine rozsudku. K tomu poukázal na jednotlivé pohrůžky neznámých osob uvedené v popisu skutku ad 15) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně (výhrůžné SMS zprávy, výhrůžný dopis o pádu sportovního letadla, povolení šroubů kola osobního automobilu) a namítá, že ač mezi jednotlivými vlivy působícími na poškozeného V.

S. jsou zejména z hlediska jejich závažnosti podstatné rozdíly, soud mezi nimi rozdíly nečiní. Tím podle obviněného soud rezignoval na korektiv gradace příčinné souvislosti mezi jednotlivými vlivy a jeho jednáním. To podle jeho názoru ve svém důsledku vedlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení, když k jím zaviněnému jednání soud přičetl i vlivy jím nezaviněné, což prý soud učinil zřejmě při vědomí, že bez tohoto přičtení by jen jeho jednání nenaplňovalo znaky trestného činu. Podle obviněného samotné jeho jednání by v poškozeném nevyvolalo důvodné obavy, a pokud jiné vyhrůžky nebyly způsobené jím, pak na jeho straně nemohlo být zavinění ve formě úmyslu ani nedbalosti.

Za nesprávný proto považuje závěr soudu I. stupně, kterým ohrožení (vyvolání obavy) ztotožnil s jeho jednáním a nikoli s mnohem závažnějšími verbálními útoky. V další části dovolání obviněný zdůraznil, že jeho jednání bylo ztotožněno pouze v souvislosti s pohrůžkou zveřejnění kompromitujících nahrávek, rozhodně ale ne s hrozbou vyvolávající pocit ohrožení života či zdraví poškozeného nebo jeho rodiny, ale toto jeho jednání by mohlo snad negativně ovlivnit politickou kariéru poškozeného, nikoliv však ohrozit život poškozeného nebo jeho blízkých.

Pokud přitom podle zjištění soudů pouze oslovil poškozeného jako prostředník se vzkazem na odkup blíže nespecifikovaných nahrávek, kdy neurčitá nabídka neobsahovala informaci o tom jak, do kdy a komu má být placeno, tak pokud by bylo jeho úmyslem působit na vůli poškozeného, aby zaplatil, což by ale podle obviněného platilo jen, pokud by byl na nabídce jakkoliv zainteresován, nemělo by logiku, aby současně nebyl schopen tyto elementární informace k požadované platbě sdělit. Jednalo se tak podle obviněného pouze o vyřízení vzkazu a o neurčitou informaci, která nemohla u poškozeného vyvolat žádnou vážnou obavu.

Soudy zjištěné jednání, kdy se jednalo v podstatě jen o vyřízení nabídky nějakých dalších osob, tak podle obviněného nesvědčí o naplnění objektivní stránky dané skutkové podstaty trestného činu, ani o existenci zavinění a nedosahuje svou intenzitou ani potřebného stupně společenské nebezpečnosti.

Obviněný namítá také neexistenci pohrůžky v jeho jednání. Mimo slovního kontaktu uvedeného ve skutkové větě, že ve vztahu k poškozenému nevyvíjel žádnou aktivitu, nevyhledával jej, nekontaktoval, neurgoval, zda se již rozhodl, tedy nijak jej nenutil, aby zaplatil a nepůsobil tak na jeho rozhodovací sféru. Ze skutkových zjištění tak podle obviněného nevyplývá, že by jeho jednání obsahovalo záměr působit na poškozeného, aby zaplatil, přičemž poškozený sám jej vyhledal a začal řešit otázku zaplacení s poukazem na velký tlak, který byl na něj vyvíjen, aniž by výslovně zmínil nebo nějak významně vyzdvihoval vliv nahrávek, o kterých mu říkal.

Obviněný k otázce způsobilosti zveřejněním kompromitujících nahrávek vyvolat těžkou újmu dále uvedl, že pohrůžka spočívala ve zveřejnění kompromitujících nahrávek v souvislosti s politikem, kterým poškozený v dané době byl. Nesouhlasí se závěrem soudu I. stupně (na str. 158 rozsudku), že „hrozbu použití blíže nespecifikovaných kompromitujících materiálů, zvláště vůči vysoce postavenému politikovi, je třeba chápat jako pohrůžku jinou těžkou újmou, neboť tato mohla reálně vést k újmě na cti, či dobré pověsti poškozeného a tím tak směřovala k negativním profesním, osobním či rodinným důsledkům“. Toto právní posouzení považuje za chybné, neboť hrozbu použití kompromitujícího materiálu je u politika, jako osoby veřejně známé, třeba posuzovat odlišně od ostatních osob. Veřejně známé osoby, že vstoupily do veřejného života dobrovolně, přitahují větší míru mediální pozornosti a také politik musí strpět a ustát zveřejnění záznamu svého projevu. Obviněný poukázal také na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 367/03 (věc Rejžek v. Vondráčková), podle kterého „osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané“. Zveřejňování nahrávek, že se stalo běžnou součástí domácí politické kultury, představuje realitu, v některých případech, že zveřejnění může být i společensky žádoucí a proto takovému jednání podle obviněného nelze automaticky přisuzovat ani společenskou nebezpečnost. Proto obviněný nepovažuje za uvěřitelné, že by se zkušený politik zveřejněním nahrávek cítil nějak zaskočen a zásadněji dotčen. V této věci tak podle něj nemohla být ve vztahu k poškozenému naplněna „subjektivní povaha materiální stránky“ tvrzeného trestného činu. Obviněný proto namítá, že soudy nesprávně posoudily otázku naplnění „materiální stránky jednání jako znaku objektivní stránky“ tvrzeného trestného činu, když dospěly k závěru, že by zveřejnění kompromitujících nahrávek politika bylo způsobilé vyvolat těžkou újmu.

K zjištění soudu I. stupně uvedenému ve skutku ad 15) výrok o vině rozsudku, že prověřování poškozeného V. S. nastalo až poté, co byla odvysílána v České televizi kompromitující nahrávka o pozemcích v L., obviněný uvedl, že po obecních volbách v roce 2006 provedlo nově zvolené zastupitelstvo obce L. revizi hospodaření svých předchůdců, zjistilo nedostatky mj. při nakládání s obecními pozemky a dne 23. 4. 2007 podala obec L. podnět policii ve smyslu § 158 odst. 1 tr. ř. v souvislosti s protiprávním nakládáním s pozemky ve vlastnictví obce, ke kterému mělo dojít v roce 2001, kdy L. S. byl starostou obce. Dne 3. 5. 2007 byla tato věc postoupena útvaru Policie ČR v Praze a až dne 7. 5. 2007 byla pořízená nahrávka rozhovoru mezi obviněným (J. Š.) a svědkem R. M., která pak byla dne 7. 6. 2007 předložena České televizi, kde pak byla odvysílána dne 23. 7. 2007. Na základě uvedených skutečností pak obviněný namítá, že pokud byl poškozený prověřován pro uvedené jednání na základě podnětu obce L., nelze mu toto klást za vinu a opačný názor soudů, včetně navazujícího závěru o jeho zavinění, není správný.

Obviněný nesouhlasí ani se skutkovým zjištěním soudu I. stupně, že poškozený mu měl v prvním týdnu září 2008 ve městě B. zaplatit (předat) částku 1 000 000 Kč. Namítá, že z jím nabízených důkazů bylo možné zjistit, že se poškozený V. S. v době tvrzeného předání finanční částky nenacházel v obci L. ani v B., neboť pobýval v zahraničí a měl s ním poslední kontakt v únoru 2008. Tato zjištění, která poškozený sám uvedl na tiskové konferenci dne 8. 9. 2008, že vyvracejí samotnou existenci skutku. Odvolacímu soudu tak vytýká, že neměl důvod neakceptovat jeho návrhy na doplnění dokazování, protože navržené důkazy nebyly nadbytečné, ale naopak byly způsobilé vyvrátit skutkové závěry soudu I. stupně.

V závěru dovolání proto obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudky soudů obou stupňů, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci.

Obviněný Z. O. v dovolání podaném prostřednictvím obhájce Mgr. Z. Vančury uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že ve vztahu k němu rozhodnutí soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a také důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., když má za to, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.