7 Tdo 1539/2012-42
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 23. ledna 2013 v neveřejném
zasedání, o dovolání obviněného N. V. K ., proti usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 7. 8. 2012, sp. zn. 12 To 43/2012, v trestní věci vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 1/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2012, sp. zn. 3 T 1/2012, byli
obvinění N. V. K. a P. G. R. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem
neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234
odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve
stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a zločinem podvodu podle § 209 odst.
1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle
§ 21 odst. 1 tr. zákoníku, dílem samostatně, dílem ve spolupachatelství podle §
23 tr. zákoníku. Za to byli odsouzeni podle § 234 odst. 4 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let, přičemž
pro výkon tohoto trestu byli podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazeni
do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1 odst. 2 tr. zákoníku byli dále
odsouzeni k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a §
229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Podle § 226 písm. c) tr. ř.
byl zproštěn obžaloby obviněný S. P.
Obvinění se zločinů dopustili tím (zkráceně), že v přesně nezjištěné době od
13. 12. 2010 si po vzájemné dohodě ještě s dalšími zatím neztotožněnými
osobami, v úmyslu získat finanční prostředky z bankovních účtů třetích osob,
dosud nezjištěným způsobem opatřili nejméně dvě skimmovací zařízení, sloužící k
nelegálnímu kopírování identifikačních a přístupových dat k účtům cizích osob z
paměťové části platebních karet, včetně zjištění PIN kódů a jejich archivace, a
následně v době obviněný N. V. K. nejméně od 13. 12. 2010 do 5. 2. 2011 a
obviněný P. G. R. nejméně od 30. 12. 2010 do 5. 2. 2011 na území České
republiky v P., P. a P., v úmyslu získat data z paměťových částí platebních
karet a tyto následně použít ke zhotovení padělků platebních karet, N. V. K. a
P. G. R. dílem společně, dílem každý sám, nainstalovali uvedená technická
zařízení na bankomaty, provozované Českou spořitelnou, a. s., Komerční bankou,
a. s., a ČSOB, a. s., přičemž takto získaná data zasílali blíže nezjištěným
způsobem dalším dosud blíže neztotožněným osobám pravděpodobně do zahraničí, na
napadených bankomatech používali jako tzv. testovací karty platební karty
č. ....., která byla vydána dne 7. 10. 2010 na jméno C. V. P., .......... a
.......... na jméno obžalovaného N. V. K., a .......... na jméno P. G. R.,
vydané First Investment Bank, Dragan Tzankov 37, 1797 Sofia, Bulharsko, kdy při
transakcích těmito testovacími platebními kartami požadovali vyplacení částky
0,- Kč, a následně skimmovali údaje z pravých platebních karet, získali tak
údaje z nejméně 1.500 kusů pravých platebních karet s tím, že věděli, že na
základě takto získaných údajů budou na neznámém místě, pravděpodobně v
zahraničí, zhotoveny padělky platebních karet, které následně dosud
neztotožněné osoby využijí k neoprávněným výběrům finančních prostředků, k
čemuž skutečně došlo, přičemž v době od 14. 1. 2011 do 23. 1. 2011 na území USA
a Keni tyto padělky platebních karet užily dosud nezjištěné osoby celkem v 560
případech u karet České spořitelny, a. s., a to ve 181 případech k výběru
finančních hotovostí v celkové hodnotě nejméně 1.064.188,92 Kč a ve 379
případech k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě cca
1.942.142,- Kč (celkem 3.006.330,92 Kč), dále byly užity celkem v 10 případech
u karet Komerční banky, a. s., k výběru finančních hotovostí v celkové hodnotě
71.677,78 Kč a k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové hodnotě
213.373,02 Kč (celkem 285.050,80 Kč), ve 3 případech u karet Raiffeisenbank, a. s., k výběru finanční hotovosti ve výši 24.725,84 Kč a k pokusu o výběry
finančních hotovostí v celkové hodnotě 28.529,16 Kč (celkem 53.255,- Kč) a v 1
případě u platební karty UniCredit Bank, a.
s., k výběru finančních hotovostí v
celkové hodnotě 11.227,40 Kč a k pokusu o výběry finančních hotovostí v celkové
hodnotě 31.793,81 Kč (celkem 43.021,21 Kč), tedy celkem v 574 případech
neoprávněných transakcí ve výši 3.387.657,93 Kč, byla tato částka jednak
neoprávněně odčerpána z účtů třetích osob ve výši 1.171.819,94 Kč a dále došlo
k pokusům o neoprávněné výběry finančních hotovostí ve výši 2.215.837,99 Kč, a
to celkem ve 22 případech uvedených ve skutkové větě výroku o vině rozhodnutí
soudu I. stupně tímto jednáním nainstalováním skimmovacího zařízení a
nelegálním kopírováním identifikačních a přístupových dat k účtům cizích osob z
paměťové části platebních karet, včetně zjištění PIN kódů a jejich archivace, a
následným zneužitím platebních karet, způsobili České spořitelně, a. s., škodu
ve výši 1.064.188,92 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 1.942.142,-
Kč, Komerční bance, a. s., škodu ve výši 71.677,78 Kč, a dále se pokusili
způsobit škodu ve výši 213.373,02 Kč, Raiffeisenbank, a. s., škodu ve výši
24.725,84 Kč, a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 2.361,- USD (dle kurzu
platného ke dni 4. 1. 2011 škodu ve výši 18.275,- Kč) a 10.254,16 Kč, celkem
28.529,16 Kč, UniCredit Bank Czech Republic, a. s., škodu ve výši 11.227,40 Kč,
a dále se pokusili způsobit škodu ve výši 31.793,81 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání oba obvinění a státní zástupce v
neprospěch obviněných. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 8. 2012, sp. zn.
12 To 43/2012, všechna odvolání podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný N. V. K. dovolání opírající se
o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. a § 265b odst. 2
tr. ř. V úvodu uvedl, že nebylo podle jeho názoru bez pochyb prokázáno, že ve
všech jednotlivých případech byl osobou, která spáchala uvedené trestné činy,
skutečně a výlučně on a stejně tak jednáním popsaným ve skutkové větě nenaplnil
všechny zákonné znaky zločinů podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b)
tr. zákoníku, § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný konkrétně
namítal, že nebylo prokázáno, že došlo k zajištění skimmovacích zařízení, že
byla tato zařízení ke kopírování karet na konkrétních bankomatech skutečně
použita, že byla data u skutků pod body 20 – 22 jakkoli zkopírována. Jediné co
podle obviněného bylo možno zjistit, kolik karet a bankovních operací bylo vždy
na jednom bankomatu použito, jestli však došlo ke zkopírování všech karet či
jen některých není vůbec jisté. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku ve
skutkovém návětí je v přímém rozporu s jednotlivými skutky, jakož i není jasné,
jak soud dospěl k závěru o množství skimmovaných bankovních karet v počtu min. 1.500 ks. Nelze podle obviněného uzavřít, čím byl naplněn znak „ve větším
rozsahu“ podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a proč je větším rozsahem
(pozn. správně „značným rozsahem“) již počet 1.500 ks bankovních karet. Dále
namítá, že skutečnost, že došlo ke zkopírování nějakých údajů je pouze zpětná
domněnka nalézacího soudu, která nemá jakoukoli oporu v provedeném dokazování. Znalecký posudek tuto skutečnost podle obviněného nepotvrzuje, neboť znalec
údajně nebyl sto uvést, že jde o skimmovací zařízení sloužící ke kopírování
dat. Provedené důkazy podle obviněného směřují toliko k domněnkám, nikoli ke
skutkovým zjištěním, že byla v konkrétních dnech na konkrétních bankomatech
nasazena skimmovací zařízení. Obviněný dále nesouhlasí se závěrem, že používal
testovací kartu, když prováděl nezpochybněné bankovní operace, výpisy bank
považuje za neúplné a namítá, že jeho návrh na doplnění dokazování byl soudem
odmítnut. Je přesvědčen, že banky byly mylně označeny za poškozené, ačkoli těmi
byli pouze klienti bank jako majitelé finančních prostředků na účtech. Výslechy
těchto poškozených nebyly provedeny. Obviněný se hájí tím, že prováděl pouze
platné bankovní operace, které podle něj nelze zpochybnit, a soudy jen na
základě nich odvodily jednotlivé skutky. Dále se domnívá, že ke ztotožnění jeho
osoby došlo na základě nezákonných důkazů, jako byl monitoring osob
provádějících bankovní operace, prohlídka jiných prostor a domovní prohlídka. Nebylo také podle něj prokázáno, že by sebe nebo jiného obohatil, že by uvedl
někoho v omyl, že by způsobil škodu na cizím majetku, na tom nemění nic ani
skutečnost, že došlo k nějakým cizozemským výběrům. Nebylo prokázáno ani
spojení s dalšími osobami a nebyla naplněna podstata organizované skupiny. Na
závěr obviněný vyjádřil přesvědčení, že mu byl zcela v rozporu s ustanoveními §
37 tr. zákoníku a 38 odst. 1, 2 tr.
zákoníku uložen trest odnětí svobody v
trvání 8 let a k tomu v podstatě doživotní trest (pozn. vyhoštění) spočívající
v nemožnosti třeba jen transferu přes Českou republiku. Uložené tresty jsou
podle něj nepřiměřené a kruté a trest vyhoštění na dobu neurčitou považuje per
analogiam za trest doživotní ve smyslu § 265b odst. 2 tr. ř., když tento mu byl
uložen aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky. Obviněný shrnul, že nebyl
řádně ztotožněn pachatel trestného činu, nebyla prokázána objektivní stránka
trestného činu, tedy že bylo v konkrétních případech nasazeno na bankomaty
nějaké zařízení, není možné dojít k závěru, že by někoho uváděl v omyl s
úmyslem se obohatit a způsobit škodu. Obviněný se domnívá, že se nejedná o
skutková zjištění, ale o nepodložená a neprokázaná tvrzení obžaloby. Soudy
navíc na většinu jeho námitek údajně nereagovaly a oprávněné námitky přešly.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí
odvolacího soudu a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že obviněný převážně jen opakuje důvody, jejichž podstatu již dříve
uvedl ve svém odvolání. Poukázal, že ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku
není uvedeno, že by se obviněný nějakým způsobem obohatil sám. Výběry z
bankomatů provedly nezjištěné osoby na území USA a Keni. Obviněnému bylo
kladeno za vinu jen to, že spolu s dalšími osobami opatřoval pro tyto výběry
data z platebních karet. Na obviněného podle státního zástupce nedopadá ta část
právních vět, ve kterých obohatil „sebe“. Ve zbytku (obohatil „jiného“) jsou
však právní věty v souladu s popisem skutku a odpovídá jim i správná právní
kvalifikace, neboť obohacení „jiného“ je pro citovanou kvalifikaci plně
postačující. Státní zástupce považuje tyto vady právních vět za pouhou
nesprávnost v citaci znění zákona, která nemá podle něj žádný vliv na soulad
skutkové věty a právního posouzení, a proto nemůže být důvodem pro zrušení
rozhodnutí v řízení o dovolání. Pokud jde o námitku obviněného, zda 1 500
kopírovaných karet naplňuje znak podle § 234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku „ve
značném rozsahu“, státní zástupce uvedl, že soud dovodil znak „ve značném
rozsahu“ z počtů zhotovených karet falešných a nikoliv z počtů skimmovaných
karet pravých (viz na str. 29 odůvodnění rozsudku). Státní zástupce částečně
dává obviněnému za pravdu v tom, že počet skimmovaných karet v počtu min. 1.500
ks podle něj nemá dostatečnou oporu ve skutkové větě a jistě nevyplývá ani z
odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, nicméně tyto skutečnosti jsou podle něj
otázkou skutkového stavu, který nemůže být napaden cestou dovolání. Pokud
považuje obviněný za důvod dovolání podle § 265b odst. 2 tr. ř. uložení trestu
vyhoštění na dobu neurčitou s tím, že se jedná per analogiam o uložení trestu
odnětí svobody na doživotí, je taková analogie podle státního zástupce zcela
nepřiléhavá. Dovolání podle citovaného ustanovení je možné jen u doživotních
trestů odnětí svobody a tedy nikoliv u jiných trestů. Podle státního zástupce
všechny ostatní uvedené argumenty obviněného jsou pouze projevením jeho
nesouhlasu s prováděním důkazů a se skutkovými zjištěními učiněnými nalézacím
soudem a potvrzenými soudem odvolacím. Státní zástupce ani neshledal nic, co by
mohlo nasvědčovat extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. Pokud obviněný hovoří o slabé ochraně magnetických karet,
jedná se podle státního zástupce o pouhé obecné stesky, nepodstatné pro znaky
skutkové podstaty předmětných trestných činů. Ohledně uloženého trestu, který
je podle obviněného krutý a nepřiměřený, je zřejmé, že důvodem dovolání podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být toliko uložení druhu trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trestu ve výměře mimo trestní sazbu. Nic z toho však obviněný
nenamítá.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání obviněného je založeno na v
podstatě totožných námitkách, které jsou součástí jeho odvolání (č. l. 1799 tr.
spisu) a soud II. stupně se jimi zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.
Obdobné námitky byly součástí také celé obhajoby obviněného. Obviněný v
dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se
domnívá, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dále uplatnil také dovolací
důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením
způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na
zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného z velké
části nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť
jde výlučně o námitky skutkové, kterými obviněný opakovaně zpochybňuje
dosavadní skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž namítá nesprávnost
hodnocení důkazů a úplnost dokazování. Za skutkové námitky je nutno považovat
výhrady obviněného, že nebylo prokázáno, že osobou, která spáchala uvedené
trestné činy byl skutečně on, neboť on prováděl jen platné bankovní operace,
jakož ani nebylo prokázáno, že by na bankomaty byla instalována skimmovací
zařízení a že by byla kopírována jakákoli data z karet. Provedené důkazy vedou
podle obviněného toliko k domněnkám a nikoli ke skutkovým zjištěním. Zároveň
obviněný brojil proti znaleckému posudku, který údajně také nepotvrdil, že
došlo ke zkopírování jakýchkoli údajů. Mezi námitky skutkové je nutno zahrnout
rovněž výhrady obviněného, že soudy na jeho oprávněné námitky nereagovaly a
jeho návrhy na doplnění dokazování odmítly.
Pokud jde o námitku stran údajně nesprávného určení poškozených v trestním
řízení, kdy se obviněný domnívá, že poškozenými nebyly banky, ale klienti bank,
jako majitelé finančních prostředků na účtech, Nejvyšší soud uvádí, že také
touto námitkou se soudy pečlivě zabývaly. Nejvyšší soud na tomto místě nad
rámec dovolání pouze potvrzuje správný závěr soudů. Při řešení otázky, komu v
daném případě vznikla škoda, bylo nutné vycházet z toho, že peněžní ústav
zřizuje účet pro majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu. Vklady na
těchto účtech přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně nakládat a
využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou vzniká závazkový právní
vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku, která je součástí
jeho majetku (viz rozhodnutí č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). Uzavřením smlouvy mezi
peněžním ústavem a majitelem účtu vzniklý dvoustranný závazkový vztah je mimo
jiné charakterizován tím, že peněžní ústav je povinen přijímat na účet peněžité
vklady nebo platby uskutečněné ve prospěch majitele účtu a nakládat s nimi
podle pokynů majitele účtu. Při provádění výplat z účtu se peněžní ústav řídí
pokyny majitele účtu. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem na
základě smlouvy o běžném účtu tak nejsou v majetku majitele účtu, v jehož
prospěch byl tento zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Neoprávněným
odčerpáním finančních prostředků z účtů byla tedy způsobena škoda uvedeným
bankám, které byly v takovém případě i v procesním postavení poškozených.
Nejvyšší soud nesouhlasí ani s námitkou obviněného, že ke ztotožnění jeho osoby
došlo na základě nezákonných důkazů, jakými byl monitoring osob kamerami
bankovních ústavů a dané prohlídky. Odhlédneme-li od skutečnosti, že také tyto
námitky spadají pod tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolací soud zásadně
nemůže zabývat vzhledem k zákonnému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je zřejmé, že totožnou námitkou obviněného o údajné
nezákonnosti důkazů se řádně zabývaly soudy obou stupňů a náležitě se s ní
vypořádaly (viz především rozhodnutí soudu I. stupně na str. 26 a 27;
rozhodnutí odvolacího soudu na str. 22). Správně posoudily, že uvedené důkazy
byly získány i provedeny v souladu se zákonem a zároveň jimi nebylo zasaženo do
garantovaných práv a svobod obviněných. Pokud jde o záznamy z kamer umístěných
bankami u svých zařízení - bankomatů, soudy správně poukázaly na ustanovení §
89 odst. 2, odst. 3 tr. ř. podle kterého za důkaz může sloužit vše, co může
přispět k objasnění věci, zejména výpovědi obviněného a svědků, znalecké
posudky, věci a listiny důležité pro trestní řízení a ohledání. Vyjma důkazu
získaného nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení, který nesmí být
použit v řízení (s výjimkou případu, kdy se použije jako důkaz proti osobě,
která takového donucení nebo hrozby donucení použila). Je zřejmé, že důkazy
získané ze zařízení, které má sloužit výhradně k ochraně oprávněných zájmů
klientů bank, a které žádným způsobem nezasáhly do ústavně garantovaných práv a
svobod obviněného, jsou důkazy získané zákonným a ústavně konformním způsobem a
mohou být použity pro potřeby trestního řízení. Stejně tak domovní prohlídka,
která byla provedena na základě příkazu (viz. č. l. 174, sv. 2. tr. spisu) plně
vyhovujícího zákonným požadavkům. Průběh domovní prohlídky (o čemž svědčí
protokol o provedení domovní prohlídky na č. l. 177 a násl. tr. spisu) je v
souladu s ústavním pořádkem a je procesně použitelným důkazem v trestním
řízení. Namítá-li přitom obviněný, že se domovní prohlídky zúčastnil příslušník
městské policie, který jen odložil stejnokroj, je tato námitka bez významu,
pokud to nebyl příslušník Policie ČR, či pracovník soudu nebo státního
zastupitelství. Další námitka o nepřítomnosti „nestranné“ osoby při prohlídce
jiných prostor je v rozporu s protokolem o této prohlídce (sv. č. 2, č. l. 247
tr. spisu), a obviněný sám ani jeho obhájkyně se přitom této prohlídky
nezúčastnili.
Pokud jde o námitku obviněného, že nebylo prokázáno spojení s dalšími osobami a
nebyla ani naplněna podstata organizované skupiny, Nejvyšší soud pouze
podotýká, že obviněný ani nebyl uznán vinným spácháním uvedeného zločinu jako
člen organizované skupiny. Námitka je tedy nedůvodná.
Z výše uvedeného je zřejmé, že obviněný těmito námitkami nesouhlasí se
skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s
provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím obviněný
zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů.
Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných přečinů tedy obviněný dovozuje
nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených
ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro
obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka
vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné
dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za
další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují
jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání
ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze
úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a
druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací
soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst.
6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl
přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech
tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění,
resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající
nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už
jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy.
Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá
možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval
tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v
dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů
zpochybňovaných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy
odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů také vyplývá logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na
straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž Nejvyšší soud
mezi nimi neshledal žádný, natož pak extrémní rozpor, který by jediný mohl
odůvodnit zásah do skutkového děje v řízení o dovolání. Existenci takového
rozporu ostatně ani obviněný nenamítal.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami obviněného, které uplatněný dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplňují, avšak shledal je zjevně
neopodstatněnými. Obviněný se především domnívá, že svým jednáním nemohl
naplnit všechny zákonné znaky zločinů podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4
písm. b) tr. zákoníku a § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, neboť
nelze podle něj uzavřít, čím má být naplněn znak „ve větším rozsahu“ podle §
234 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Obviněný se také domnívá, že mu nebylo
prokázáno, že by obohatil sebe.
Trestný čin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
podle § 234 odst. 3 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo
padělá nebo pozmění platební prostředek v úmyslu použít jej jako pravý nebo
platný a spáchá takový čin ve značném rozsahu. Zda je trestný čin podle tohoto
ustanovení spáchán ve značném rozsahu, je třeba vždy posoudit na základě
konkrétních okolností případu, zejména na základě počtu opatřených anebo
padělaných či pozměněných platebních prostředků a jejich využitelnosti v
posuzovaném případě, pokud již byly použity, i rozsahu v jakém se tak stalo.
Důležité je rovněž zda pachatel (spolupachatelé) jednal ojediněle, anebo zda
šlo o soustavnou nebo déle trvající činnost. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I.
stupně je pak zřejmé, že se těmito hledisky řídil a správně shledal za
naplněnou i tuto okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby. Především je
nutné uvést (jak ostatně poukazuje i státní zástupce), že soud nedovodil znak
„ve značném rozsahu“ z přibližného počtu naskimmovaných pravých karet (ve
skutkové větě výroku o vině rozhodnutí soudu I. stupně uvedený počet min. 1500
ks), jak se domnívá obviněný, ale právě ze souhrnu různých hledisek, jakými
byla výše způsobené škody (částka, která byla pomocí padělaných platebních
karet neoprávněně odčerpána z účtu peněžních ústavů) přesahující jeden milion
korun, skutečnost, že se obvinění dopustili celkem 22 dílčích útoků proti
bankomatům poškozených peněžních ústavů, přičemž skimmovací zařízení
instalovali na bankomaty opakovaně, zejména na frekventovaná místa a obvinění
tím získali velké množství dat k výrobě padělků platebních karet. Nejvyšší soud
souhlasí se způsobem hodnocení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní
sazby a souhlasí s názorem soudu I. stupně vyjádřeným v rozhodnutí na str. 29 a
30, že také tento znak skutkové podstaty uvedeného zločinu byl jednáním
obviněných naplněn. Námitka obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněná.
Pokud jde o námitku obviněného, že mu nebylo prokázáno, že by sebe obohatil,
lze mu přisvědčit v tom, že v právní větě výroku o vině rozhodnutí soudu I.
stupně se skutečně nachází formulace, že obvinění ke škodě cizího majetku sebe
a jiného obohatili tím, že někoho uvedli v omyl a způsobili takovým činem
značnou škodu. Podle skutkové věty a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů
je pak zřejmé, že obviněnému bylo kladeno za vinu, že sám nebo společně s
druhým obviněným instalací skimmovacího zařízení opatřoval pro další nezjištěné
osoby data z platných a pravých platebních karet. Výběry z bankomatů na základě
padělaných karet již provedly jiné osoby na území USA a Keni. V příčinné
souvislosti s jednáním obviněného (obviněných) došlo ke škodě na majetku bank a
k obohacení jiného. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku
pachatele nebo někoho jiného. Z dikce ustanovení § 209 odst. 1 tr. zákoníku
(„kdo sebe nebo jiného“) přitom vyplývá, že se jedná o dva alternativní znaky,
a pro naplnění dané skutkové podstaty plně postačí, obohatí-li pachatel buď
pouze sebe, nebo pouze jiného. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i
obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Soudu I. stupně tak lze
vytknout nepřesnost v tom, že ač z podstaty zjištěného jednání vyplývá, že
jednáním obviněných došlo k obohacení na straně osob blíže neurčených, tedy
osob, které na podkladě dat získaných obviněnými neoprávněně prováděli v
zahraničí výběry pomocí padělaných bankovních karet, v právní větě uvedl, že
obvinění obohatili nejen jiného ale také sebe. Tato nepřesnost však nemá žádný
vliv na správnost právního posouzení skutku, a tím ani na správnost rozhodnutí
soudu I. stupně, když z popisu skutku vyplývá zcela bez pochybností správný
subjekt obohacení, tato skutečnost je zaznamenána i v právní větě a vyplývá
také z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Tuto námitku obviněného shledal
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v dovolání dále uplatnil námitky proti výroku o trestu, s tím, že
soudy mu v rozporu s ustanoveními § 37 tr. zákoníku a § 38 odst. 1, 2 tr.
zákoníku uložily trest odnětí svobody v trvání 8 let a trest vyhoštění na dobu
neurčitou. Tento trest považuje obviněný za krutý a nepřiměřený. Takové
námitky však uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani
jiný důvod dovolání podle § 265b tr. ř. rovněž nenaplňují. Obviněný touto
námitkou v podstatě vyjadřuje, že soudy nesprávně hodnotily všechny okolnosti
případu a trest považuje za nepřiměřeně přísný. Uvedená námitka nespadá pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pod tu jeho část,
v níž je důvod dovolání vymezen jako jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
tj. jiné než právní posouzení skutku.
Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného
druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento
dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v
úvahu, neboť mu byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce
zákonné trestní sazby.
Pokud jde o výrok o trestu, obviněný v dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod
podle § 265b odst. 2 tr. ř., podle něhož lze dovolání podat též tehdy, byl-li
uložen trest odnětí svobody na doživotí. Obviněný má tento důvod za naplněný,
neboť mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou, který znamená prakticky
doživotní zákaz byť jen transferu přes Českou republiku. Per analogiam ho tak
považuje za trest odnětí svobody na doživotí. Nejvyšší soud však shledal, že
tato námitka nenaplňuje uplatněný dovolací důvod, neboť analogie jaké se domáhá
obviněný, není v trestním právu možná. Pro trestní právo je navíc ústavně zcela
zakázána (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Takové ústavní řešení
trestněprávní analogie je výslovným zakotvením všeobecných právních zásad
nullum crimen sine lege (žádný trestný čin bez zákona) a nulla poena sine lege
(žádný trest bez zákona). Uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 2 tr. ř.
se tedy týká pouze rozhodnutí, kterým byl uložen trest odnětí svobody na
doživotí podle § 29 odst. 1, 3 tr. zákoníku a nelze ho uplatnit u jiného
trestu. Obviněný svou výhradou proti uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou
vyjadřuje toliko svou nespokojenost s tímto trestem, který rovněž považuje za
krutý a nepřiměřený. Taková námitka však nenaplňuje uplatněný dovolací důvod
ani jiný dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že námitky obviněného uplatněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z velké části nenaplnily a hmotně právní námitky
shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnými. Pokud v řízení nebyl dán
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nebyl naplněn ani dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 2
tr. ř. také nebyl námitkami obviněného naplněn. Nejvyšší soud České republiky
proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. ledna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš