7 Tdo 1548/2019-16800
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 1. 2020 o dovolání obviněného J. M., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 5 To 44/2018, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 49 T 2/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 10. 2016, č. j. 49 T 2/2016-11368, byl obviněný J. M. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl za to odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., na náhradě škody jednak společně a nerozdílně se spoluobviněným K. H. částku 1 161 482,83 Kč a jednak společně a nerozdílně se spoluobviněnými K. H. a M. B. částku 74 700 Kč.
Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině, trestu, zproštění obžaloby a o povinnosti k náhradě škody stran spoluobviněných K. H., M. H., M. B., K. H. a L. Z.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného zločinu jednáním popsaným bodech II., IV. a VI. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, spočívajícím v podstatě v tom, že v době od 28. 8. 2013 do 29. 4. 2014 spoluobviněný K. H. sám, případně za pomoci spoluobviněného M. B. a další neustanovené osoby, objednal prostřednictvím zákaznických linek a e-shopů nebo prostřednictvím internetových stránek mobilní telefony a služby operátora na jména a identifikační údaje smyšlených osob, přičemž obviněný za blíže nezjištěnou finanční odměnu jako kurýr společnosti In Time Spedice, s. r. o., doručující mobilní telefony a smlouvy o poskytnutí služeb, je spoluobviněnému K. H. předal, ačkoli věděl, že smlouvy byly uzavřeny s fiktivními osobami a spoluobviněný K. H. není osobou, která by mohla zásilky převzít. Následně spoluobviněný K. H. získané mobilní telefony prodal dalším osobám, případně využil sjednaných služeb. Takto bylo jednáno způsobem konkrétně popsaným v bodech II./1. až 55. a způsobena škoda poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., ve výši 867 226,83 Kč, v bodech IV./1. až 17. ve výši 294 256 Kč a v bodech VI./1. až 4. ve výši 74 700 Kč.
Uvedený rozsudek napadl obviněný J. M. odvoláním, směřujícím proti výrokům o trestu a o náhradě škody, z jehož podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 1. 2019, č. j. 5 To 44/2018-16663, rozsudek soudu prvního stupně zrušil v jeho se týkajících výrocích o trestu a o náhradě škody a znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody na 2 léta a 6 měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu 3 let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené společnosti Vodafone Czech Republic, a. s., škodu společně a nerozdílně se spoluobviněným K. H. ve výši 1 161 482,83 Kč a společně a nerozdílně se spoluobviněnými K. H. a M. B. ve výši 74 700 Kč, přičemž podle § 228 odst. 2 tr. ř. má svůj závazek splnit ve splátkách ve výši 4 000 Kč měsíčně, splatných vždy do 25. dne každého měsíce počínaje březnem 2019 až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek.
Odvolání dále podali i spoluobvinění K. H. a M. H. a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, přičemž vrchní soud týmž rozhodnutím zrušil rozsudek soudu prvního stupně stran spoluobviněných K. H., M. H. a M. B. ve výrocích o jim uložených trestech a ve výroku o zproštění spoluobviněného K. H. obžaloby. Následně znovu rozhodl o trestech, přičemž v části, v níž byl spoluobviněný K. H. rozsudkem soudu prvního stupně zproštěn obžaloby, věc tomuto soudu vrátil.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze napadl obviněný J. M. dovoláním, směřujícím výlučně proti výroku o náhradě škody, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal na povahu adhezního řízení a posouzení škody v civilním a trestním právu a konstatoval, že podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a místě činu obvykle prodává a pokud není možné tuto cenu zjistit, pak se vychází z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přitom platí, že jestliže je prodej věci jako zdanitelné plnění zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou věc obvykle kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty. V civilním právu potom platí, že škoda musí být zjištěna co nejpřesněji, k čemuž nejlépe slouží stanovení objektivní hodnoty vzniklé škody, tedy hodnota, za níž je možné vzniklou škodu napravit uvedením do předešlého stavu. S ohledem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku je pouze částka vynaložená na uvedení do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty, uhrazené plátcem na vstupu. Škoda tedy byla chybně stanovena ve výši zahrnující vedle ceny samotného vylákaného zboží a služeb i daň z přidané hodnoty, kterou si byla poškozená společnost oprávněna uplatnit v odpočtu zmíněné daně. Soudy ovšem popsané rozdílné pojetí ignorovaly, v důsledku čehož stanovily výši škody pro určení skutkové podstaty v souladu s trestním zákoníkem včetně daně z přidané hodnoty, avšak poté v adhezním řízení pro účely náhrady škody ji stanovily totožně, ač tak měly učinit bez daně z přidané hodnoty. Následně obviněný odkázal na § 125 odst. 1 tr. ř. s tím, že odůvodnění výroku o náhradě škody nebylo řádné a vyčerpávající, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva svobod.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů ve výrocích o náhradě škody, když další postup po případné kasaci se již z dovolání nepodává.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že obviněným napadené adhezní výroky se mohou stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení, neboť byly přezkoumány z podnětu odvolání obviněného v odvolacím řízení. Současně však dovodila, že stěžejní námitka obviněného týkající se rozdílného pojetí škody v soukromoprávním a v trestněprávním smyslu má původ ve výroku o vině, proti kterému tak dovolání obsahově směřuje. Formálně ovšem napaden nebyl. Adhezní výroky pak mohou být s ohledem na uplatněný dovolací důvod přezkoumány pouze v tom smyslu, zda jsou poznamenány vadou, která má základ v nesprávné aplikaci hmotněprávních předpisů občanského či obchodního práva. Obviněným vytýkaná vada však pod uvedenou charakteristiku nespadá.
Státní zástupkyně závěrem navrhla dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Toto vyjádření bylo zasláno obviněnému k případné replice, čehož však nebylo využito.
Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že zmíněný mimořádný opravný prostředek je v této trestní věci přípustný [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byl podán osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě, na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jako důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se může týkat i výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou trestným činem podle § 228 odst. 1 tr. ř., ovšem jen tehdy, jestliže dovolatel namítá porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení toho hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady škody, a to zejména v ustanoveních, která upravují vznik odpovědnosti za způsobenou škodu, rozsah náhrady škody, společnou odpovědnost za škodu apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).
Obviněný v rámci svého dovolání namítl, že škoda, k jejíž úhradě byl shledán podle § 228 odst. 1 tr. ř. povinným, byla chybně stanovena ve výši zahrnující vedle ceny samotného vylákaného zboží a služeb i daň z přidané hodnoty, kterou si byla poškozená společnost oprávněna uplatnit v odpočtu zmíněné daně (na rozdíl od stanovení výše náhrady škody pro trestně právní účely, která byla včetně daně z přidané hodnoty určena správně).
Zmíněná argumentace je pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná, přičemž k ní Nejvyšší soud uvádí následující. Podle § 137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Podle závěrů soudní praxe odvíjí-li se určení výše škody od ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě trestného činu prodává (§ 137 věta první tr. zákoníku), pak za situace, jestliže je prodej takové věci jako zdanitelné plnění ze zákona zatížen daní z přidané hodnoty a věc se obvykle prodává se zohledněním této daně, výše škody odpovídá ceně, za kterou obvykle věc kupuje konečný spotřebitel, tedy ceně včetně daně z přidané hodnoty (srov. rozhodnutí publikované pod č. 25/2004 Sb. rozh. tr.).
Podle § 2 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném do 31. 3. 2019, bylo předmětem daně z přidané hodnoty mimo jiné dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku a poskytnutí služby za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku.
Podle § 2951 odst. 1 o. z. se škoda nahrazuje uvedením do předešlého stavu. Není-li to dobře možné, anebo žádá-li to poškozený, hradí se škoda v penězích. Podle § 442 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se škoda hradila v penězích; požádal-li však o to poškozený a bylo-li to možné a účelné, hradila se škoda uvedením do předešlého stavu.
Ze soudní praxe Nejvyššího soudu vyplynulo, že je-li poškozený plátcem daně z přidané hodnoty, pak skutečnou škodou na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, je pouze částka vynaložená na uvedení věci do předešlého stavu bez daně z přidané hodnoty uhrazené plátcem na vstupu, vznikl-li mu nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1952/2006 či ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3039/2011, obdobně i v unesení ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1483/2015 či ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 5 Tdo 922/2018).
Současně bylo ale také konstatováno (viz druhé ze zmíněných rozhodnutí), že není pochyb o tom, že – v návaznosti na konkrétní okolnosti věci – při účtování ceny opravy ze strany opravitele je daň z přidané hodnoty běžnou součástí ceny díla, takže pro objednatele představuje část nákladů, které musel vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. Není proto důvodu, aby tomu odpovídající částka byla v rámci náhrady škody odečítána, resp. aby netvořila součást skutečné škody, jejíž náhrada náleží poškozenému. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je situace, kdy poškozený je sám plátcem daně z přidané hodnoty, škoda vznikla na jeho majetku, který používá při své činnosti podléhající daňové povinnosti, a vznikl mu zároveň nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vůči správci daně.
Jinak řečeno, výklad, o který obviněný opírá svoji argumentaci, se týká pouze určitého okruhu případů, splňujících stanovené podmínky. Mechanismus spáchání deliktu obviněným, zakládajícího jeho povinnost k náhradě škody, a daňové souvislosti tohoto jednání, však byly v nyní posuzovaném případě odlišné. Ve věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1952/2006, na níž obviněný poukazuje, byla posuzována výše nároku na náhradu škody v situaci, kdy (zjednodušeně řečeno) škůdce poškodil poškozenému vozidlo. Poškozený si zajistil jeho opravu a uhrazenou částku za ni požadoval v plném rozsahu po škůdci. Nejvyšší soud k tomu konstatoval, že poškozený byl obchodní korporací, plátcem daně z přidané hodnoty, škoda vznikla na jeho majetku (vozidle), používaném k podnikatelské činnosti, a tedy podléhající daňové povinnosti. Realizace opravy majetku (vozidla) třetí osobou, která byla rovněž plátcem daně z přidané hodnoty, představovalo zdanitelné plnění, tudíž uhrazená daň z přidané hodnoty na vstupu zakládala nárok poškozeného na odpočet zmíněné daně vůči správci daně při přiznání daně z přidané hodnoty na výstupu. Skutečnou škodou proto může za popsaných okolností – při zohlednění skutečnosti, že náhrada škody není zdanitelným plněním – být pouze částka vynaložená poškozeným na uvedení věci do původního stavu bez uhrazené daně z přidané hodnoty na vstupu.
Ve věci obviněného byl nicméně mechanismus průběhu celého jednání i daňové zatížení, jak již bylo řečeno, zcela odlišné. V důsledku činnosti (mimo jiné) obviněného totiž došlo k vylákání věcí (telefonů) a služeb na poškozené společnosti. Jejich prodejem, byť na základě podvodného jednání, nastalo zdanitelné plnění, ovšem na výstupu poškozené společnosti, přičemž poškozená byla (měla být) příjemcem částek za zmíněné zboží a služby, včetně daně z přidané hodnoty, k jejímuž řádnému přiznání a odvedení byla povinna. Jinak řečeno, byť poškozená je nepochybně plátce daně z přidané hodnoty a dodávka zboží a služeb podléhala daňové povinnosti (což je jistou obdobou věci vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1952/2006), ve věci nijak nevystupovala daň z přidané hodnoty zaplacená poškozenou společností na vstupu, kterou by si mohla v rámci odpočtu uplatit vůči správci daně. Naopak se celá problematika týkala daně z přidané hodnoty na výstupu, kterou byl (mimo jiné) obviněný povinen uhradit a poškozená odvést, ovšem (mimo jiné) obviněný svoji povinnost nesplnil.
Nejvyšší soud doplňuje, že akceptace názoru obviněného by značila, že zatímco konečný spotřebitel kupující zboží či služby a řádně za ně hradící cenu je povinen je zaplatit včetně daně z přidané hodnoty, pachatel protiprávního jednání, který totéž zboží či služby v pozici konečného spotřebitele podvodně vyláká, je následně povinen uhradit cenu bez zmíněné daně, a tedy zboží a služby získat zřetelně levněji, s tím, že zmíněnou daň uhradí ze svého majetku prodávající. Takovýto výklad obviněného nelze přijmout.
Výše škody, k jejíž úhradě byl obviněný shledán povinným, byla tedy stanovena správně a v souladu s hmotněprávními předpisy i soudní praxí.
Obviněnému pak lze do určité míry přisvědčit ve zbylé části jeho dovolací argumentace, podle níž se vrchní soud se shodnou námitkou uplatněnou již v odvolání vypořádal poměrně stručně konstatováním, že zde pochybení neshledal. Tento jeho závěr je správný, resp. jeho podstatou zjevně nebylo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, a navíc dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§ 265a odst. 1 tr. ř.). Ani v tomto ohledu tudíž nebylo možné dovolání obviněného akceptovat.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nad rámec uvedeného je namístě poznamenat, že rozhodnutí soudu druhého stupně je ze dne 24. 1. 2019, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu k projednání dovolání až 13. 12. 2019 a v dovolacím řízení tak nedošlo k žádným průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2020
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D. předseda senátu
Vypracoval: JUDr. Radek Doležel