USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 3. 2025 o dovolání obviněného P. H. podaném proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 10. 2024, sp. zn. 50 To 270/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň- město pod sp. zn. 4 T 24/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 7. 2024, č. j. 4 T 24/2023-308, byl obviněný P. H. uznán vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 10. 2024, č. j. 50 To
270/2024-343, zrušil k odvolání obviněného P. H. podaného proti napadenému rozsudku v celém jeho rozsahu podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného P. H. uznal vinným pod bodem 1) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvaceti čtyř měsíců. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
3. Uvedených přečinů se dle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že
1) v Plzni dne 26. 8. 2020 nesdělil, ačkoli tak byl povinován podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. l) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), ošetřujícímu lékaři MUDr. Ivanu Langovi, který ho téhož dne uznal práce neschopným pro výkon zaměstnání na pozici dozorce u zaměstnavatele, Vězeňské služby České republiky, Věznice XY, že je současně aktuálně zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 25. 3. 2020 u pracovní agentury EMONA KRONI, s.
r. o., na pozici operátora skladu s výkonem práce u společnosti Lidl E-Commerce Logistics, s. r. o., přičemž u svého zaměstnavatele, Vězeňské služby České republiky, následně požádal o nárok na služební příjem v nemoci, když mu předložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které obviněnému vystavil lékař MUDr. Ivan Lang, který jej v době od 26. 8. 2020 do 23. 9. 2020 uznal neschopným služby dozorce oddělení výkonu trestu, na základě sdělení obviněného, že má bolesti bederní páteře, bolesti mezi lopatkami, což vede ke snížení jeho hybnosti, přičemž v době, na kterou mu byla vystavena dočasná pracovní neschopnost, na základě Dohody o pracovní činnosti se společností EMONA KRONI, s.
r. o., u společnosti Lidl E-Commerce Logistics, s. r. o., odpracoval celkem 11 směn po 7,5 hodinách ve dnech 31. 8. 2020 a 1., 2., 3., 5., 6., 7., 8., 9., 20., a 21. 9. 2020, kdy vykonával práci operátora skladu, informace o výkonu zaměstnání v průběhu pracovní neschopnosti nesdělil ošetřujícímu lékaři ani svému zaměstnavateli, Vězeňské službě České republiky, tedy nárokoval náhradu služebního příjmu při neschopnosti ke službě, přestože si byl vědom toho, že hrubým způsobem porušuje povinnosti zaměstnance uznaného dočasně práce neschopným, když nedodržoval klidový režim, stanovené vycházky a vykonával jiné fyzicky namáhavé zaměstnání, současně si musel být vědom toho, že v případě sdělení pravdivých informací ošetřujícímu lékaři a zaměstnavateli by mu reálně hrozilo neposkytnutí služebního příjmu při neschopnosti ke službě, čímž České republice, Vězeňské službě České republiky, způsobil na neoprávněně vyplacené náhradě služebního příjmu při neschopnosti ke službě nejméně za období od 31.
8. 2020 do 23. 9. 2020 škodu ve výši nejméně 41 490 Kč,
2) dne 1. 9. 2022 v Plzni nesdělil, ačkoli tak byl povinován podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. l) zákona o nemocenském pojištění ošetřujícímu lékaři MUDr. Ivanu Langovi, který ho téhož dne uznal práce neschopným pro výkon zaměstnání na pozici dozorce u zaměstnavatele, Vězeňské služby České republiky, Věznice XY, XY XY, že je současně aktuálně zaměstnán na základě dohody o pracovní činnosti ze dne 1. 12. 2020 u pracovní agentury EMONA KRONI, s. r. o., s výkonem práce na pozici operátora skladu u společnosti Lidl E-Commerce Logistics, s.
r. o., přičemž u svého zaměstnavatele, Vězeňské služby České republiky, následně požádal o nárok na služební příjem v nemoci, když mu předložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, které mu vystavil lékař MUDr. Ivan Lang, který jej v době od 1. 9. 2022 do 16. 11. 2022 uznal neschopným služby dozorce oddělení výkonu trestu, na základě jeho sdělení, že má bolesti hlavy, závratě a občasné bolesti na hrudi, přičemž v době, na kterou mu byla vystavena dočasná pracovní neschopnost, na základě Dohody o pracovní činnosti se společností EMONA KRONI, s.
r. o., u společnosti Lidl E-Commerce Logistics, s. r. o., odpracoval celkem 42 směn po 7,5 hodinách ve dnech 3., 4., 6., 8., 10., 13., 15., 16., 17., 20., 21., 24., 27., 28. a 29. 9. 2022 a dále ve dnech 1., 2., 4., 7., 8., 10., 12., 15., 16., 18., 19., 21., 22., 23., 24., 27., 30. a 31. 10. 2022 a dále ve dnech 3., 5., 6., 7., 9., 12., 13., 14. a 16. 11. 2022, kdy vykonával práci operátora skladu, informace o výkonu zaměstnání na pozici operátora skladu nikdy v době pracovní neschopnosti nesdělil ošetřujícímu lékaři ani svému zaměstnavateli, Vězeňské službě České republiky, tedy nárokoval náhradu služebního příjmu při neschopnosti ke službě a nemocenské, přestože si byl vědom toho, že hrubým způsobem porušuje povinnosti zaměstnance uznaného dočasně práce neschopným, když nedodržoval klidový režim, stanovené vycházky a vykonával jiné fyzicky namáhavé zaměstnání, současně si musel být vědom toho, že v případě sdělení pravdivých informací ošetřujícímu lékaři a zaměstnavateli, Vězeňské službě České republiky, by mu reálně hrozilo neposkytnutí služebního příjmu při neschopnosti ke službě a nemocenského, čímž České republice, Vězeňské službě České republiky, způsobil na neoprávněně vyplaceném služebním příjmu při neschopnosti ke službě nejméně za období od 3.
9. do 30. 9. 2022 škodu ve výši nejméně 51 295 Kč, na neoprávněně vyplacené nemocenské za dobu od 1. 10. do 16. 11. 2022 škodu ve výši 49 867 Kč, celkem tedy 101 162 Kč.
4. Lze doplnit, že Okresní soud Plzeň-město již dříve ve věci obviněného rozhodl rozsudkem ze dne 5. 2. 2024, č. j. 4 T 24/2023-277, kterým byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn podané obžaloby Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 27. 4. 2023, sp. zn. 3 KZV 1/2023, pro skutek pod bodem 1), v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku a pro skutek pod bodem 2), v němž byl spatřován přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Na základě odvolání státního zástupce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 6. 5. 2024, č. j. 50 To 75/2024-288, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně výše uvedeným způsobem.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. H. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vyjádřil názor, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [ačkoliv ho ve svém dovolání nesprávně označil jako dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Obviněný především namítl, že nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor Vězeňské služby České republiky, neboť se u něj v rozhodné době objektivně projevovaly zdravotní obtíže, pro které byl uznán práce neschopným. Své zdravotní potíže tedy nepředstíral a nemohl tak nikoho uvést v omyl o svém zdravotním stavu. V tomto směru obviněný poukázal na obsah lékařských zpráv založených ve spisu a výpověď ošetřujícího lékaře MUDr. Ivana Langa. Dále upozornil na specifickou náplň služby dozorce ve věznici s tím, že v rozhodné době nemohl předmětnou službu vykonávat, neboť hrozilo, že by ve svém tehdejším zdravotním stavu v případě mimořádných událostí nedokázal dostát všem služebním povinnostem, čímž by mohl ohrozit životy a zdraví ostatních zasahujících příslušníků. Obviněný v této souvislosti vytkl nalézacímu i odvolacímu soudu, že při svém rozhodování nezohlednily výslechy jeho kolegů z Vězeňské služby České republiky, jejichž svědecké výpovědi potvrzovaly výše uvedená specifika dozorčí služby ve věznici i zdravotní obtíže obviněného. Pro specifický charakter dozorčí služby ve věznici taktéž odmítl srovnání s jiným případem, na něž odkázal odvolací soud.
6. Dle názoru obviněného nebylo podstatné, zda ošetřujícímu lékaři oznámil činnost na základě dohody o pracovní činnosti u jiného zaměstnavatele, protože tato aktivita se netýkala poškozené Vězeňské služby České republiky. Odmítl přitom označení práce vykonávané na základě dohody o pracovní činnosti během pracovní neschopnosti za fyzicky náročnou, když takový charakter zmíněné práce nebyl v řízení prokázán. Naopak trval na tom, že se jednalo o jednoduchou administrativní práci, kterou mohl okamžitě přerušit, pokud se projevily jeho zdravotní potíže, přičemž danou činnost si rozvrhoval sám a nehrozilo, že by v důsledku svého zdravotního stavu někoho ohrozil. Poukázal přitom na vyjádření ošetřujícího lékaře MUDr. Ivana Langa, dle nějž by pro fyzicky nenáročnou práci nebyl uznán práce neschopným, byť by ji lékaři nahlásil.
7. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-město a tomuto věc vrátil podle § 265l odst. 1 tr. ř. k novému projednání a rozhodnutí.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolací argumentace obviněného do značné míry představuje opakování jeho obhajoby uplatňované v dřívějších fázích trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů již vypořádaly. Dovolací argumentace obviněného, ve které usiloval o reinterpretaci některých skutečností vztahujících se k jeho zdravotnímu stavu a pracovní neschopnosti, nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Státní zástupce neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním, natož rozpor extrémní ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přičemž doplnil, že obviněný tímto směrem dovolací argumentaci ani nekonstruoval.
9. Připustil, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze některé výhrady obviněného považovat za námitky hmotněprávní povahy, leč nelze jim přiznat opodstatnění. Upozornil, že obviněný nereflektoval opuštění původní koncepce podané obžaloby, když poukazoval na existenci svých zdravotních problémů v rozhodné době. Namísto předstírání zdravotních komplikací ze strany obviněného se totiž v řízení před soudem pozornost soustředila na porušení jiných povinností vztahujících se k vystavení pracovní neschopnosti. Naopak bylo prokázáno, že obviněný během pracovní neschopnosti nedodržoval nařízený léčebný režim, když v rozhodné době pracoval u jiného zaměstnavatele, přičemž ošetřujícímu lékaři výkon tohoto druhého zaměstnání cíleně zamlčel. Existence druhého zaměstnání přitom představovala podstatný údaj pro přiznání příslušných náhrad. Státní zástupce připustil, že i nemocný člověk může vykonávat jiné zaměstnání, nicméně v tomto případě měl postup obviněného za důsledek vyloučení striktně nastaveného léčebného režimu.
10. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., [třebaže jej nesprávně označil jako důvod pod písm. g)], jenž je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
13. Nejvyšší soud musí úvodem konstatovat, že stěžejní část námitek obviněného směřovala vůči konstrukci obsažené v obžalobě, neboť obviněný především namítal, že se nemohl trestného činu dopustit, pokud své zdravotní komplikace nepředstíral. Tyto námitky se ovšem míjí s pojetím předmětných skutků, jak je uchopily soudy obou stupňů, a tedy i obsahem napadeného rozsudku. Obviněnému totiž není kladeno za vinu, že by o svém zdravotním stavu lhal či zdravotní komplikace předstíral, nýbrž soudy dospěly k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu zamlčením podstatných skutečností, konkrétně zamlčením existence dalšího zaměstnání obviněného u jiného zaměstnavatele ošetřujícímu lékaři a jeho zaměstnavateli Vězeňské službě České republiky.
14. S určitou mírou tolerance lze považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod námitku obviněného, kterou rozporuje naplnění všech znaků objektivní stránky předmětného trestného činu, konkrétně vytýká absenci znaku obohacení se a dále pak námitku týkající se nedostatku zavinění ve formě úmyslu.
15. K námitce nenaplnění znaků objektivní stránky nutno nejprve v obecné rovině předestřít, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, popř. podle odst. 3 větší škodu. Zamlčením podstatných skutečností se přitom rozumí jednání pachatele, který neuvede libovolné skutečnosti mající zásadní význam pro rozhodnutí podváděné osoby. Musí se tedy jednat o skutečnosti, jejichž sdělení podváděnému by vedlo k tomu, že by podváděný buďto neplnil vůbec, případně za podstatně méně výhodných podmínek pro druhou stranu. Obohacením se pak rozumí neoprávněné rozmnožení majetkových práv, ať již rozšířením majetku nebo ušetřením nákladů (srov. ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník II: komentář: § 140-271. 3.vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2652, 2657).
16. Obviněný, podle zjištění soudu prvního i druhého stupně, nenahlásil svému zaměstnavateli, Vězeňské službě České republiky, ani ošetřujícímu lékaři, který mu vydal potvrzení o pracovní neschopnosti, existenci a výkon druhého zaměstnání, třebaže k tomu byl podle § 64 odst. 1 písm. l) zákona o nemocenském pojištění povinen, čímž zamlčel podstatnou skutečnost. Nelze přitom souhlasit s obviněným, pokud vyjadřuje přesvědčení o nepodstatnosti oznámení existence a výkonu dalšího zaměstnání, protože právě tato informace by měla klíčový význam pro přiznání náhrady služebního platu v nemoci a nemocenských dávek, o něž se obviněný obohatil. Ve zkoumaném případě se tedy bezesporu jednalo o skutečnost podstatnou ve smyslu výše uvedené definice a rovněž tak byla dána příčinná souvislost mezi neznalostí podstatných skutečností a plněním ze strany osoby poškozené.
17. Obviněný dále vykonával zmíněné druhé zaměstnání v době, kdy se nacházel ve stavu pracovní neschopnosti a pobíral náhradu služebního příjmu při neschopnosti ke službě i nemocenské dávky, přičemž výkonem této práce porušoval povinnosti zaměstnance uznaného dočasně práce neschopným, neboť nedodržoval režim dočasně práce neschopného pojištěnce, což ostatně uznává i sám obviněný. Právě pro porušení povinnosti zaměstnance zachovávat nařízený režim dočasně práce neschopného pojištěnce podle § 64 odst. 1 písm. a) zákona o nemocenském pojištění bylo jeho obohacení se o výše popsané finanční prostředky neoprávněné. Pokud by totiž vyšla zatajovaná skutečnost najevo, hrozilo by obviněnému odnětí zmíněných náhrad a dávek podle § 125 zákona o nemocenském pojištění. Námitka obviněného, že v dané době nemohl, vinou zdravotních obtíží, vykonávat práci pro Vězeňskou službu České republiky, postrádá relevanci, protože právě z důvodu této své zdravotní indispozice pobíral předmětné náhrady a dávky. Obviněný dosáhl na finanční prostředky fakticky ze dvou titulů, odvíjejících se ze souběhu zaměstnání. Uvedené dávky nahrazovaly příjem ze zaměstnání u Vězeňské služby ČR, a proto nemohl obviněný vykonávat práci dozorce, za níž tyto dávky dostával. Obviněný i pokud by byl nemocný by sice teoreticky mohl v nastalé situaci vykonávat jinou práci, avšak musel by v tomto směru splnit svou nahlašovací povinnost podle § 64 odst. 1 písm. l) zákona o nemocenském pojištění a výkonem oné činnosti by nesměl narušovat nařízený režim dočasně práce neschopného pojištěnce. Obviněný navíc za dalším zaměstnáním cestoval a vykonal v něm množství odpracovaných směn (skutek 1: 11 směn pro 7,5 hodinách a skutek 2: 42 směn po 7,5 hodinách), a to v několika souvislých úsecích. Jestliže chtěl mít obviněný oficiálně vedeno více pojištěných činností, posuzovala by se pracovní neschopnost ve vztahu ke každé pojištěné činnosti samostatně.
18. Zbývá dodat, že právě v důsledku výše popsaného se obviněný neoprávněně obohatil o vyplacené náhrady a dávky, čímž způsobil poškozené škodu v případě prvého skutku nikoliv nepatrnou, v případě druhého dokonce škodu větší. Názor obviněného, že se popsaným způsobem nemohl neoprávněně obohatit, je tak nutno jednoznačně odmítnout.
19. K námitce absence úmyslu lze obecně uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
20. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce vymezeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. Je tak zřejmé, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (viz zejména bod 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud obviněný v dovolání namítá absenci svého úmyslu bezdůvodně se obohatit na úkor zaměstnavatele, Vězeňské služby České republiky, zcela přehlíží fakt, že ve snaze zvýšit vlastní příjmy vědomě porušoval své povinnosti, když zatajoval podstatné skutečnosti svému zaměstnavateli i ošetřujícímu lékaři, čímž chtěl docílit výplaty předmětných náhrad a dávek.
21. Obviněný rovněž v dovolání brojil proti argumentaci odvolacího soudu, která se opírala o srovnání jeho případu s kauzou řešenou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 8 Tdo 341/2017, a na něj navazujícím usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2465/17. Obviněný přitom argumentoval, že aplikovatelnost závěrů výše uvedeného rozhodnutí vylučuje odlišný charakter jeho obou zaměstnání, resp. specifická náplň služební činnosti vězeňského dozorce. Tento názor však Nejvyšší soud nesdílí, neboť odvolací soud argumentoval výše uvedenou judikaturou především ve vztahu k odůvodněnosti využití trestní represe na případy, kdy se pachatel dopustí podvodu pobíráním nemocenských dávek a současným výkonem dalšího zaměstnání. V nastíněném směru jsou pak závěry z obou rozhodnutí minimálně částečně aplikovatelné i na věc obviněného. Nutno ovšem dodat, že obviněný ve svém dovolání, na rozdíl od odvolání, vůbec nenamítal nedostatečné zohlednění zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
22. Některé námitky obviněného pak směřovaly proti zjištěnému skutkovému stavu, avšak v tomto směru lze plně souhlasit se státním zástupcem, že argumentace obviněného, v níž se pokoušel o změnu náhledu na některé skutečnosti související především s jeho zdravotním stavem, nepřesahovala meze běžné polemiky s rozsahem provedeného dokazování a způsobem jeho hodnocení ze strany soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud tak neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedeným dokazováním. Rovněž důkazy, jichž se obviněný dovolával, především svědecké výpovědi jeho kolegů P. P. a J. Č., měly sloužit opět toliko k prokázání zdravotních obtíží obviněného a specifických požadavků na výkon dozorčí služby ve věznici, avšak tato zjištění nemají v daném případě význam pro naplnění znaků trestného činu, jak již bylo popsáno výše. Uvedené námitky tedy neodpovídají žádné z kategorií dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu.
V. Závěr
23. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P. H. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 3. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu