7 Tdo 1560/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 21. 12. 2005 dovolání
obviněného Ing. J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9.
2005, sp. zn. 1 To 22/2005, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod
sp. zn. 46 T 6/2004 a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného Ing. J. K. z r u š u j í
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1 To 22/2005, a
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části
obou rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc
obviněného Ing. J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005, sp. zn. 46 T 6/2004, byl
obviněný Ing. J. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 4
tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák., § 40 odst. 1 tr. zák. k
trestu odnětí svobody v trvání tří let podmíněně se zkušební dobou na pět let
za současného vyslovení dohledu. Kromě toho bylo rozhodnuto také o vině a
trestu ohledně obviněného JUDr. P. D.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podali odvolání obvinění Ing. J. K. a
JUDr. P. D. a státní zástupce v neprospěch obviněného Ing. J. K.. O odvoláních
bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. 1
To 22/2005. Podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského
soudu v Praze ohledně obou obviněných v celém rozsahu zrušen a podle § 259
odst. 3 tr. ř. bylo ve věci obou obviněných znovu meritorně rozhodnuto.
Obviněný Ing. J. K. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst.
1, 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí
svobody na dvě léta podmíněně se zkušební dobou na pět let a podle § 53 odst. 1
tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 1.500.000,- Kč s náhradním trestem
odnětí svobody na jeden rok.
Jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. posoudil
Vrchní soud v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobné
odchylky i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v tom, že obviněný
Ing. J. K. ve snaze zabránit P. f. uplatnit jeho práva jako účastníka řízení o
povolení vkladu vlastnických práv do katastru nemovitostí dne 7. 6. 1999 u K.
ú. P.-z. se sídlem v P., Z., podal bez vědomí P. f. návrhy na vklad
vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve smlouvách o převodu pozemků ze
dne 3. 4. 1998, uzavřených mezi P. f. jako převádějícím a obviněným Ing. J. K.
jako nabyvatelem, přičemž předložené návrhy byly ověřenými kopiemi původních
společných návrhů obou účastníků řízení o povolení vkladu již z roku 1998,
obviněný podané návrhy vydával za společné návrhy přesto, že věděl, že původní
návrhy byly pravomocnými rozhodnutími K. ú. P.-z. zamítnuty, a svým jednáním
dosáhl toho, že vklad vlastnických práv byl bez vědomí a proti vůli P. f.
rozhodnutími z 24. 8. 1999, 25. 8. 1999 a 9. 9. 1999 s účinností ke dni 7. 6.
1999 K. ú. P.-z. povolen, takže způsobil státu škodu ve výši 12.306.786,- Kč.
Důvodem, pro který Vrchní soud v Praze změnil právní kvalifikaci skutku, byl
jeho závěr, že pro kvalifikaci podle § 250 odst. 4 tr. zák. nebyla splněna
materiální podmínka stanovená v § 88 odst. 1 tr. zák.
Obviněný Ing. J. K. podal prostřednictvím svých obhájců v zákonné lhůtě
dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl všechny výroky, které se
ho týkají, a to s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Namítl, že zjištěný skutek nenaplňuje znaky trestného činu, kterým byl
uznán vinným. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 5/2002
Sb. rozh. tr., podle něhož naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu
předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby a jí
učiněnou majetkovou dispozicí. Uvedl, že P. f. v řízení před K. ú. neprovádí
žádné majetkové dispozice, nýbrž vykonává jen procesní práva, a že majetkovou
dispozicí je projev vůle ve smlouvě. Podle obviněného podstatou procesních práv
účastníka řízení o návrhu na povolení vkladu je jeho právo vyjádřit se k
návrhu, avšak toto vyjádření není pro K. ú. nikterak závazné, takže ani
případný nesouhlas P. f. s vkladem by nemohl změnit názor K. ú. na to, zda
smlouvy jsou způsobilé k vkladu. Obviněný připomněl, že K. ú. zkoumá návrh na
vklad pouze z hledisek uvedených v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. bez
ohledu na ostatní okolnosti, a to z úřední povinnosti. Z toho všeho podle
obviněného vyplývá, že mezi tím, že P. f. nevěděl o probíhajícím řízení, a
rozhodnutím K. ú. není příčinná souvislost. Dále obviněný namítl, že z výroku
o vině ani z odůvodnění napadeného rozsudku není patrno, koho omylu měl využít.
Jinak dodal, že K. ú. věděl, že jde o věc již jednou projednávanou a
rozhodnutou a že jde o ověřené kopie původních návrhů. K rozhodnutí K. ú.
poznamenal, že stejně jako výkon procesních práv účastníka řízení není
majetkovou dispozicí s nemovitostmi ani toto rozhodnutí. Obviněný zpochybnil
také to, že by způsobil škodu, a v této souvislosti odkázal na to, že hodnota
nemovitostí, které získal, se přesně rovnala výši jeho restituční pohledávky
vůči státu. Obviněný Ing. J. K. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud
ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal Městskému soudu v Praze
věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. ř. ohledně obviněného
Ing. J. K. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání
obviněného je důvodné.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten,
kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v
omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné okolnosti, a způsobí tak na
cizím majetku značnou škodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině, jak je obsahem napadeného rozsudku, vyplývá,
že Vrchní soud v Praze považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné ve
variantě, podle které obviněný „ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že
využil něčího omylu a zamlčel podstatné okolnosti, a způsobil tak na cizím
majetku značnou škodu“.
Naplnění znaku, že obviněný „využil něčího omylu“, spojoval Vrchní soud v
Praze podle odůvodnění napadeného rozsudku se zjištěním, že P. f. , resp. jeho
pracovníci nevěděli o tom, že obviněný znovu předložil K. ú. společné návrhy na
povolení vkladu. Podle této úvahy lze usuzovat, že pokud Vrchní soud v Praze
dospěl k závěru, že obviněný „využil něčího omylu“, jednalo se o omyl P. f. ,
resp. jeho pracovníků.
Naplnění znaku, že obviněný „zamlčel podstatné okolnosti“, spatřoval Vrchní
soud v Praze podle odůvodnění napadeného rozsudku ve zjištění, že obviněný
předstíral, že návrhy na povolení vkladu opětovně podali oba účastníci smluv o
převodu pozemků, tj. jak on, tak P. f. , ačkoli ve skutečnosti se tak stalo bez
vědomí P. f. jako jednoho z nich. Podle odůvodnění napadeného rozsudku
obviněný předstíral, že opětovně podané návrhy na povolení vkladu jsou úkonem
obou účastníků smluv, ačkoli ve skutečnosti šlo pouze o „jednostranný úkon“
obviněného. Tato úvaha ukazuje na to, že pokud Vrchní soud v Praze dospěl k
závěru, že obviněný „zamlčel podstatné okolnosti“, učinil tak ve vztahu ke K.
ú.. Lze jen poznamenat, že úvaha o „jednostranném úkonu“ obviněného evokuje
úsudek, že Vrchní soud v Praze uvažoval v kategoriích „jednostranný právní
úkon“ a „dvoustranný právní úkon“, což je nepřesné, pokud jde o charakteristiku
návrhů na zahájení řízení o povolení vkladu do katastru nemovitostí. Správně
lze uvažovat o „společném“ návrhu obou účastníků smluv a o „samostatném“ návrhu
každého z účastníků smluv. Ze souvislostí posuzovaného případu je zřejmé, že
Vrchní soud v Praze měl na mysli závěr, že obviněný předstíral, že opětovně
podané návrhy na povolení vkladu jsou společné návrhy obou smluvních stran,
ačkoli ve skutečnosti šlo jen o jeho samostatný návrh.
S těmito úvahami Vrchního soudu v Praze lze souhlasit potud, že jednání
obviněného z hlediska toho, jakým způsobem podal opětovné návrhy na povolení
vkladu, bylo evidentně nekorektní a mělo jasné podvodné rysy jak ve vztahu k P.
f. , tak ve vztahu ke K. ú. Nejvyšší soud se tedy neztotožnil s tou částí
dovolacích námitek obviněného, které se týkaly otázky, koho omylu měl využít.
Podstatou trestného činu podvodu ovšem není jen to, že pachatel uvede jinou
osobu v omyl, využije omylu jiné osoby nebo zamlčí před jinou osobou podstatné
okolnosti. Předpokladem odpovědnosti za trestný čin podvodu je také to, že tato
osoba v důsledku omylu nebo nedostatku znalosti podstatných okolností provede
určitou majetkovou dispozici, dále to, že touto dispozicí vznikne škoda na
cizím majetku, a konečně to, že zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí
(k tomu viz č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
Podmínkou odpovědnosti za trestný čin podvodu tedy je příčinná souvislost mezi
omylem nějaké osoby nebo tím, že nějaká osoba nezná podstatné okolnosti, na
jedné straně a tím, že tato osoba provede určitou majetkovou dispozici, tj. že
určitým způsobem naloží s majetkem, na druhé straně. V tomto ohledu musel
Nejvyšší soud přisvědčit dovolacím námitkám obviněného, který poukazoval na to,
že taková příčinná souvislost není v posuzovaném případě dána.
Podle výroku o vině, jak byl koncipován v napadeném rozsudku, obviněný „dosáhl
toho, že vklad vlastnických práv byl bez vědomí a proti vůli P. f. … K. ú.
P.-z. povolen“. V odůvodnění napadeného rozsudku Vrchní soud v Praze
vysvětlil, že obviněný předstíráním společných návrhů na povolení vkladu
vytvořil podmínky pro to, aby mohlo být rozhodnuto v řízení o povolení vkladu,
aniž by byl druhý účastník tohoto řízení, tj. P. f. , o jeho zahájení uvědoměn
K. ú., a tím zabránil účasti P. f. v řízení o povolení vkladu i tomu, aby P.
f. mohl v tomto řízení uplatnit svá práva účastníka řízení. Podle Vrchního
soudu v Praze obviněný takto jednal proto, že věděl, že P. f. by – stejně jako
v původním řízení – projevil nesouhlas s převodem vlastnického práva k pozemkům
a učinil případně i jiná opatření, aby tomu zabránil. Vrchní soud v Praze
dovedl tyto úvahy k závěru, že pracovníci P. f. v důsledku svého omylu zůstali
nečinní, v řízení o povolení vkladu nemohli uplatnit vůli P. f. a učinit
odpovídající úkony, takže jim bylo znemožněno povolení vkladu vlastnických práv
obviněného k pozemkům případně zabránit. V návaznosti na to Vrchní soud v
Praze konstatoval příčinnou souvislost mezi nečinností pracovníků P. f., která
byla důsledkem jejich omylu (neznalosti), a vznikem škody.
Základním problémem těchto úvah a závěrů Vrchního soudu v Praze je to, že
podstatou věci podle nich je jen procesní stránka řízení o povolení vkladu.
Smlouvy o převodu pozemků obsahovaly v čl. VI ujednání stran, že návrhy na
vklad vlastnického práva obviněného do katastru nemovitostí podá převádějící,
tj. P. f. . Podle § 4 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. řízení o povolení vkladu
je zahájeno dnem doručení písemného návrhu účastníků řízení nebo některého z
nich K. ú.. Přitom podle § 4 odst. 1 cit. zákona účastníky řízení o povolení
vkladu jsou účastníci toho právního úkonu, na jehož podkladě má být zapsáno
právo do katastru. Z toho vyplývá, že podle zákona č. 265/1992 Sb. návrh může
podat kterákoli ze smluvních stran a nepotřebuje k tomu žádnou součinnost druhé
strany. Zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k
nemovitostem, je zákonem spadajícím do sféry tzv. veřejného práva, takže jeho
ustanovení nemůže být vyloučeno ujednáním smluvních stran. Ustanovení čl. VI
smluv o převodu pozemků, jak byly uzavřeny mezi P. f. a obviněným, tedy nemělo
ten účinek, že by obviněného činilo neoprávněným podat návrh na povolení
vkladu, resp. že by mu bránilo podat takový návrh. Uvedené ujednání mělo význam
jen z hlediska techniky dalšího postupu po uzavření smluv o převodu pozemků,
aniž by se jakkoli dotýkalo práv účastníků. Ostatně i přes ujednání, že návrhy
na vklad podá P. f., byly původní návrhy v roce 1998 podány jako společné
návrhy obou účastníků.
Z hlediska toho, jak K. ú. o návrhu na povolení vkladu rozhodne a jakými
hledisky se při tom řídí, je bezvýznamné, který z účastníků smlouvy návrh podá.
Zákonná kritéria pro rozhodnutí K. ú. jsou stejná pro řízení zahájené společným
návrhem účastníků i pro řízení zahájené samostatným návrhem kteréhokoli z nich.
Tato kritéria jsou stanovena v § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., aniž by bylo
jakkoli významné, kdo z účastníků návrh podal.
Z toho je zřejmé, že ani v posuzovaném případě nelze přeceňovat význam
okolnosti, že obviněný předložil K. ú. opětovně původní společný návrh na
povolení vkladu, ačkoli podání návrhu na povolení vkladu tu nebylo vůlí P. f.
a obviněný podal tento návrh o své vůli. Obviněný mohl rozhodnutí K. ú. o
povolení vkladu dosáhnout stejně i tím, že by opakovaný návrh podal výslovně
jako svůj samostatný návrh.
Důsledkem jednání obviněného bylo to, že P. f. jako účastník řízení o povolení
vkladu neměl možnost vykonávat práva účastníka řízení. Podle § 3 odst. 2 zákona
č. 265/1992 Sb. se na řízení o povolení vkladu vztahuje zákon o správním
řízení, pokud tento zákona (tj. zákon č. 265/1992 Sb.) nestanoví jinak. P. f.
tedy neměl možnost vykonávat práva, která mu byla garantována zákonem č.
71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů. Jde
o procesní práva, jejichž podstatou nejsou žádné majetkové dispozice.
Majetkovou dispozici P. f. představovalo uzavření smluv o převodu pozemků na
obviněného. V řízení o povolení vkladu by se P. f. mohl k věci vyjádřit a
navrhnout zamítnutí návrhu, pokud by chtěl povolení vkladu zabránit.
Konstatování Vrchního soudu v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku, že P. f.
mohl „projevit nesouhlas s převodem vlastnického práva k předmětným
pozemkům“ (str. 17), je nepřiléhavé, protože otázka souhlasu s převodem
vlastnického práva je primárně otázkou samotných smluv o převodu pozemků a P.
f. se mohl vyjádřit jen k otázce povolení vkladu vlastnického práva obviněného
do katastru nemovitostí. Také konstatování Vrchního soudu v Praze (rovněž na
str. 17 odůvodnění napadeného rozsudku), že „P. f. by … učinil případně i jiná
potřebná opatření, aby tomu zabránil“, tj. aby zabránil povolení vkladu, resp.
že „bylo pracovníkům P. f. znemožněno povolení vkladu vlastnických práv k
pozemkům ve prospěch obviněného případně zabránit“, jsou nepřesvědčivá. Vrchní
soud v Praze ani náznakem tato opatření nespecifikoval a navíc možnosti jejich
uplatnění sám určitým způsobem zpochybnil použitím dikce „případně“. Nevzal
dostatečně v úvahu, že důvodem pro zamítnutí návrhů na povolení vkladu by
nemohl být jakýkoli nesouhlas P. f. s povolením vkladu, nýbrž jen takový
nesouhlas, který by se zakládal na tom, že povolení vkladu brání některý z
důvodů korespondujících s ustanovením § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění účinném v době posuzovaného činu. K tomu je ovšem třeba
dodat, že K. ú. v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá
kritéria stanovená v § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. z úřední
povinnosti, tj. bez ohledu na vyjádření či návrhy účastníků řízení. Žádné z
těchto kritérií není takové povahy, že by k němu K. ú. přihlížel jen na návrh
účastníků nebo některého z nich. Zcela v rozporu se zákonem č. 265/1992 Sb. pak
je závěr Městského soudu v Praze vyjádřený na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku,
že P. f. nemohl proti rozhodnutím podat opravné prostředky (míněna jsou
rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu vlastnického práva obviněného do katastru
nemovitostí).
P. f. proti rozhodnutím o povolení vkladu nemohl podat opravný prostředek
nikoli proto, že byl zkrácen ve svých právech účastníka řízení, nýbrž proto, že
podle § 5 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. tu žádný opravný prostředek není
přípustný (opravný prostředek je podle § 5 odst. 4 cit. zákona přípustný jen
proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na povolení vkladu).
Z povahy řízení o povolení vkladu je zřejmé, že příčinou rozhodnutí K. ú.,
který na podkladě opětovně podaných návrhů vklad vlastnického práva obviněného
k pozemkům povolil, nebylo to, že obviněný podal tyto návrhy nekorektním
způsobem, nýbrž to, že K. ú. k těmto návrhům zaujal z hlediska ustanovení § 5
odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve znění účinném v době činu jiné
stanovisko než v době, kdy rozhodoval o původně podaných návrzích v roce 1998.
Z odůvodnění rozhodnutí, jimiž původně podané návrhy zamítl, lze zjistit, že K.
ú. došel k závěru, že účastníci řízení nebyli oprávněni nakládat s předmětem
právního úkonu, což koresponduje s ustanovením § 5 odst. 1 písm. e) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění účinném v době rozhodnutí. Protože podle § 5 odst. 3 cit.
zákona lze rozhodnutí, kterým se vklad povoluje, provést zápisem ve spise, a v
takovém případě se rozhodnutí nevyhotovuje a nedoručuje účastníkům, není možné
autenticky zjistit, z jakého důvodu K. ú. změnil svůj původní právní názor.
Přitom rozhodoval za situace, kdy již z obsahu samotných návrhů, podaných
opětovně, bylo evidentní, že jde o opakovaně podávané návrhy, o kterých již se
dříve vedlo řízení a bylo rozhodnuto. K. ú. tedy evidentně rozhodoval s vědomím
toho, jak bylo o původně podaných návrzích rozhodnuto a s vědomím toho, že P.
f. v původním řízení nesouhlasil s povolením vkladu a čím svůj nesouhlas
odůvodnil. Pokud případně byla rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu věcně
nesprávná, je třeba příčinu tohoto stavu spatřovat v tom, jak postupoval K. ú.
při rozhodování, a nikoli v tom, jakým způsobem obviněný podal návrhy na
povolení vkladu. Nelze ostatně přehlédnout ani to, že z výroku o vině a z
odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by rozhodnutí, jimiž K. ú. povolil
vklad a jejichž vydání obviněný dosáhl, byla věcně nesprávná a která z
okolností uvedených v § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č. 265/1992 Sb. ve
znění účinném v době rozhodnutí bránila povolení vkladu.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku na str. 20 uzavřel, že
„šlo o podvodný převod vlastnického práva k pozemkům, který je převodem
neoprávněným“. Tato úvaha nemůže obstát, protože k převodu vlastnického práva
došlo smlouvami mezi P. f. a obviněným, a nikoli rozhodnutími K. ú. Podle § 2
odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. práva uvedená v § 1 odst. 1 zákona, mezi nimi i
vlastnické právo, vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru,
pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak. Podle § 2 odst. 3 cit.
zákona právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho
povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen K. ú. Titulem převodu
vlastnického práva jsou smlouvy, přičemž zákon č. 265/1992 Sb. upravuje pouze
to, jak a kdy vznikají, mění se či zanikají vlastnická práva převáděná
smlouvami. Úsudek o případném „podvodném převodu vlastnického práva“ by proto
musel být vyvozován z uzavřených smluv o převodu pozemků, resp. z okolností
provázejících uzavření těchto smluv, a nikoli až z průběhu řízení o návrzích na
povolení vkladu.
Obviněný sice podal návrhy na vklad nekorektním způsobem, který vedl k tomu, že
byla dotčena procesní práva P. f. v řízení o povolení vkladu, avšak další
průběh a zejména pak meritorní výsledek tohoto řízení byl v celém rozsahu věcí
K. ú., přičemž ze zjištění soudů nevyplývá, že by obviněný výsledek řízení
nějak dále ovlivnil, tj. jinak než podáním návrhů na vklad. Přitom z ničeho
není patrno, že pokud by obviněný podal návrhy na vklad korektním způsobem,
meritorní výsledek řízení o povolení vkladu by byl jiný oproti tomu, jak K. ú.
rozhodl. Za tohoto stavu nelze uvažovat o tom, že mezi nekorektním podáním
návrhů obviněného na vklad a rozhodnutími K. ú. je příčinná souvislost, která
by byla relevantní z hlediska trestního práva.
Za škodu na straně státu považoval Vrchní soud v Praze skutečnost, že K. ú.
povolil vklad vlastnického práva obviněného k pozemkům do katastru nemovitostí.
Souvisí to s tím, že právní mocí rozhodnutí o povolení vkladu zaniklo
vlastnické právo státu a vzniklo vlastnické právo obviněného, a to ke dni 7. 6.
1999, kdy byly návrhy na povolení vkladu podány (§ 2 odst. 2, 3 zákona č.
265/1992 Sb.). Tento úsudek by bylo možné akceptovat pouze za předpokladu, že
by rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu byla věcně nesprávná. Takový závěr však
žádný z obou soudů neučinil. Oba soudy se omezily pouze na to, že konstatovaly
porušení procesních práv P. f. v řízení o povolení vkladu, a nijak
nevysvětlily, v čem jsou rozhodnutí K. ú. o povolení vkladu nesprávná
meritorně, tj. z hlediska ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) až g) zákona č.
265/1992 Sb. ve znění účinném v době rozhodnutí.
To přiměřeně platí i ohledně úsudku Vrchního sodu v Praze o obohacení
obviněného. V tomto směru lze navíc dodat, že o obohacení ve smyslu znaku
trestného činu podvodu by šlo za předpokladu, že by převod pozemků do
vlastnictví obviněného byl v rozporu s hmotným právem, tj. že by obviněný neměl
na pozemky hmotně právně nárok. Obohacení obviněného jako znak trestného činu
podvodu v žádném případě není možné vyvozovat jen z průběhu řízení o návrzích
na povolení vkladu a z toho, že v tomto řízení byla porušena procesní práva P.
f. jako účastníka řízení.
Obviněný dosáhl rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva k pozemkům.
Meritorně bylo toto rozhodnutí výlučně záležitostí K. ú. a obviněný ho podle
zjištění soudů po této stránce nijak neovlivňoval. P. f. pokládal věc převodu
pozemků na obviněného za „vyřízenou“ rozhodnutími K. ú. o zamítnutí původně
podaných návrhů na vklad v roce 1998. P. f. považoval smlouvy o převodu
pozemků na obviněného za neplatné, avšak zamítnutím návrhů na povolení vkladu
nebyla nijak řešena otázka platnosti smluv a P. f. v tomto ohledu nic dalšího
nepodnikl, zejména nepodal proti obviněnému žalobu na určení neplatnosti smluv.
Celkově lze proto posuzovaný případ charakterizovat tak, že ve srovnání s
odpovědností K. ú. za meritorní správnost rozhodnutí o povolení vkladu a s
odpovědností P. f. za řádné uzavírání smluv o převodu pozemků k uspokojení
restitučních nároků je nekorektní způsob podání návrhů obviněného na vklad jen
málo závažnou okolností, která nemůže nabýt charakteru trestného činu jen
proto, že obě instituce reprezentující stát své odpovědnosti případně
nedostály. Skutek v té podobě, jak ho zjistily soudy, byl kriminalizován v
rozporu se zásadou, že v demokratickém právním státě má trestní represe
subsidiární povahu a nelze ji uplatňovat tam, kde jsou k ochraně majetkových
zájmů k dispozici dostatečné prostředky jiných právních odvětví, zejména
občanského práva (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn.
II. ÚS 372/03, publikovaný pod č. 196 v 35. svaku Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005). V evidentní
souvislosti s tím je nápadná nevyváženost rozsudku Vrchního soudu v Praze,
který na jedné straně uznal obviněného vinným jednáním se škodou přes 12
milionů Kč, což více než dvojnásobně převyšuje spodní hranici škody velkého
rozsahu podle § 250 odst. 4 tr. zák., avšak na druhé straně kvalifikoval toto
jednání jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož
znakem je značná škoda, tj. škoda se spodní hranicí 500.000,- Kč, která byla
překročena více než čtyřiadvacetinásobně, a přitom obviněnému uložil trest
odnětí svobody na samé spodní hranici sazby, navíc s podmíněným odkladem jeho
výkonu. Toto rozhodnutí Vrchního soudu v Praze má rysy tzv. kompromisního
rozsudku, v němž je nepřesvědčivost v otázce viny kompenzována uložením mírného
trestu.
Podstatné je, že skutek, tak jak ho zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného
činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný Ing.
J. K. uznán vinným napadeným rozsudkem. Napadený rozsudek je tudíž rozhodnutím,
které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku vadného výroku o vině
obviněného Ing. J. K. nemůže obstát ani výrok o trestu, který mu byl uložen.
Nejvyšší soud proto zrušil ohledně obviněného Ing. J. K. napadený rozsudek
Vrchního soudu v Praze a jako součást předcházejícího řízení zrušil ohledně
tohoto obviněného i rozsudek Městského soudu v Praze. Nejvyšší soud zrušil také
všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad.
Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc obviněného
Ing. J. K. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec