7 Tdo 1571/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. 12. 2008 o dovolání
obviněného P. Š. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9.
2008, sp. zn. 8 To 79/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 5 T 1/2008 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Š. o d m í
t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2008, sp. zn. 5 T 1/2008, byl
obviněný P. Š. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1
tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák., trestným činem maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a trestným činem krádeže podle
§ 247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák., §
35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset a půl roku, pro
jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se
zvýšenou ostrahou, podle § 49 odst. 1 tr. zák. k trestu zákazu činnosti –
řízení všech motorových vozidel na čtyři roky a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr.
zák. k trestu propadnutí věci – nákladního dodávkového automobilu C. , přičemž
byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 22. 3.
2007, sp. zn. 5 T 20/2007, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem
podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
náhradě škody. Dále bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni rozhodnuto ohledně
obviněného M. J.
O odvoláních obou obviněných, která byla podána proti všem výrokům, bylo
rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, sp. zn. 8 To
79/2008. Z podnětu odvolání obviněného P. Š. byl rozsudek Krajského soudu v
Plzni ohledně tohoto obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zák.
zrušen ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto
tak, že obviněnému P. Š. byl za trestné činy, jimiž byl uznán vinným
rozsudkem Krajského soudu v Plzni, a dále za trestný čin maření výkonu úředního
rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 5 T 20/2007,
a trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. a), c) tr. zák., maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zák. a řízení motorového
vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tr. zák., jimiž byl uznán vinným
rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 1 T
116/2007, uložen podle § 219 odst. 1 tr. zák., § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný
trest odnětí svobody na deset a půl roku, pro jehož výkon byl podle § 39a odst.
2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 49 odst. 1
tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel
na čtyři roky a podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. trest propadnutí věci –
nákladního dodávkového automobilu zn. C. , přičemž podle § 35 odst. 2 tr. zák.
byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, výrok o
trestu v rozsudku Okresního soudu v Rokycanech a další obsahově navazující
rozhodnutí. Kromě toho bylo rozhodnuto také o odvolání obviněného M. J.
Obviněný P. Š. podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v rozsahu
zahrnujícím jednak to, že v rozsudku Krajského soudu v Plzni byl ponechán beze
změny výrok o vině pokusem trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., §
219 odst. 1 tr. zák., jednak výrok o trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený
v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu
tohoto ustanovení spatřoval v tom, že skutek byl posouzen jako pokus trestného
činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. Namítl, že neměl
úmysl usmrtit poškozeného a že tedy chybí subjektivní stránka pokusu vraždy.
Vyjádřil názor, že skutek měl být posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví
podle § 224 tr. zák. Mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil řadu
námitek proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich
vyvodily, pokud pak na těchto zjištěních vybudovaly závěr o jeho úmyslném
zavinění. Mimo meze dovolacího důvodu namítl nepřiměřenou přísnost uloženého
trestu odnětí svobody. Obviněný P. Š. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší
soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v
Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného P. Š. je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného
úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu je podle § 8 odst. 1 tr. zák. jednaní
pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného
činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k
dokonání trestného činu nedošlo.
Jako pokus trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr.
zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni, s nimiž
se v napadeném rozsudku ztotožnil i Vrchní soud v Praze, spočíval v tom, že
obviněný P. Š. dne 16. 3. 2007 v době před 23.00 hod. v obci B. , okr. R. ,
na neoploceném pozemku naproti domu poté, co společně s obviněným M. J.
odcizili 293 ks střešních tašek, které naložili do dodávkového vozidla zn. C.
, a co při tom byli přistiženi majitelem střešních tašek J. V. ml. a jeho
otcem J. V. st., obviněný P. Š. nastoupil do vozidla, v úmyslu odjet se
rozjel, ač věděl, že těsně před vozidlem stojí J. V. st., který se mu snažil
zabránit v odjetí úderem lopatou do čelního skla vozidla, a s vědomím, že může
J. V. st. usmrtit, pokračoval v jízdě, narazil do těla J. V. st., který
stál před přední částí automobilu mírně nakročen levou nohou proti pravé straně
rámečku registrační značky vozidla, a v jízdě pokračoval i přesto, že si byl
vědom sražení J. V. st. a levým zadním kolem ho přejel, v důsledku čehož J.
V. st. utrpěl rozlomení pánve, mnohačetné zlomeniny žeber, zlomeninu pravé
stehenní kosti, zlomeninu pravé lopatky a pravé pažní kosti a další poranění
jako pohmoždění plic, vniknutí vzduchu do obou pohrudničních dutin a drobné
trhliny v zevním zvukovodu vlevo a tato zranění ho bezprostředně ohrožovala na
životě.
Uvedený skutkový stav evidentně naplňuje znaky pokusu trestného činu vraždy
podle § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst. 1 tr. zák. i z hlediska subjektivní
stránky, kterou soudy správně posoudily jako tzv. nepřímý úmysl podle § 4 písm.
b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže
pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu
chráněného trestním zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Vědomostní složka nepřímého úmyslu vyplývá především ze zjištění týkajících se
vzájemného postavení obviněného a poškozeného v době, kdy se obviněný s
vozidlem rozjel, a ze světelných poměrů na místě činu. Pokud jde o vzájemné
postavení obviněného a poškozeného, je v uvažovaném ohledu významné zjištění,
že poškozený stál před středem přední části vozidla proti jeho čelnímu sklu.
Tím se poškozený snažil zabránit obviněnému v tom, aby z místa odjel, avšak
protože obviněný pokračoval v pohybu vozidla, poškozený lopatou udeřil do
předního skla vozidla. Z hlediska obviněného byla přítomnost poškozeného před
vozidlem zřejmá především z této okolnosti, která byla nutně provázena zvukovým
efektem projevujícím se i uvnitř vozidla. Navíc místo bylo osvětleno pouliční
lampou natolik dostatečně, že to obviněnému umožňovalo odpovídajícím způsobem
se orientovat v situaci před vozidlem včetně zaznamenání přítomnosti
poškozeného. O tom ostatně svědčí také zjištění, že obviněný se zhasnutými
světly nakonec z místa odjel směrem k silnici, po které se pak zcela vzdálil.
Provedení jízdního manévru, který směřoval k opuštění místa, se zhasnutými
světly plně odpovídá tomu, že světelné poměry na místě umožňovaly obviněnému
vidět situaci před vozidlem. Potřebná míra viditelnosti nebyla dotčena tím, že
přední sklo vozidla bylo zhruba uprostřed spíše k pravé polovině popraskané po
úderu lopatou, ani tím, že obviněný jinak trpí oční vadou (šedým zákalem oční
čočky pravého oka s tupozrakostí), která je ve stabilizovaném stavu, není
léčena a není důvodem žádného omezení obviněného, pokud jde o řízení motorových
vozidel. Zjištěné okolnosti tedy plně opodstatňují závěr soudů, že obviněný
viděl poškozeného nacházejícího se před vozidlem a věděl, že dalším pohybem
rozjíždějícího se vozidla ho srazí a přejede. Obviněnému bylo známo i to, že
poškozený se v důsledku sražení ocitl pod poměrně těžkým dodávkovým vozidlem,
které navíc bylo naloženo větším množstvím odcizených střešních tašek, což
hmotnost vozidla ještě zvětšovalo (celkem dosáhla hodnoty 3 180 kg). Z pozice
obviněného bylo velmi snadno předvídatelné, že pokud se poškozený ocitne pod
takovým vozidlem a bude jím přejet, reálně mu hrozí nejen velmi vážná zranění,
ale i smrt. Lze tudíž akceptovat také závěr, že obviněný věděl o možnosti, že
přejetím poškozeného usmrtí.
Volní složka nepřímého úmyslu, která spočívá ve srozumění obviněného s hrozícím
smrtelným následkem vyplývajícím z přejetí poškozeného, je z okolností
posuzovaného případu rovněž zřejmá, přičemž je dobře slučitelná jak s tím, že
obviněný nechtěl poškozeného usmrtit, tak s tím, že k usmrcení poškozeného
obviněný neměl podle svých námitek žádný motiv. Jednaní obviněného bylo
motivováno snahou opustit místo, kde se krátce předtím dopustil krádeže
střešních tašek. Tento cíl je z hlediska znaků trestného činu vraždy, resp.
jeho pokusu, sám o sobě nevýznamný. Obviněný se však ocitl v situaci, kdy
tohoto cíle nemohl dosáhnout jinak než jednáním, které zároveň směřovalo proti
tělesné integritě poškozeného a které bylo co do své razance reálně způsobilé
přivodit poškozenému smrt. Svůj význam má i zřetelná gradace celého incidentu.
Bezprostředně po krádeži byl obviněný nejprve slovně upozorněn na to, že
střešní tašky jsou majetkem syna poškozeného, přičemž zjevným cílem tohoto
upozornění bylo přimět obviněného a jeho společníka k vrácení střešních tašek.
Zatímco společník obviněného se z místa vzdálil, obviněný nasedl do vozidla, v
němž byly odcizené střešní tašky, vozidlo nastartoval a tím dal najevo, že
hodlá i s odcizenými věcmi odjet. Poškozený se odjetí vozidla snažil zabránit
nejprve tím, že se před něj postavil, a potom když obviněný v rozjetí
pokračoval, úderem lopatou do předního skla vozidla. V takto vyhrocené situaci
bylo zřejmé, že poškozený je pevně rozhodnut zabránit obviněnému v odjezdu a že
obviněný je zároveň nezvratně rozhodnut odjet a vynutit si odjezd v podstatě za
jakoukoli cenu. Obviněnému bylo lhostejné, že touto cenou může být i smrt
poškozeného pod koly odjíždějícího vozidla. Jde o takový typ lhostejnosti,
který je výrazem kladného vztahu obviněného k oběma variantám, které reálně
přicházely v úvahu jako následek jeho jednání, to znamená jak k variantě, že
poškozený přejetí přežije, tak k variantně, že poškozený bude při přejetí
usmrcen. Obviněný evidentně nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by
zaručovala, že poškozený nebude usmrcen. Skutečnost, že poškozený přejetí
přežil, byť s těžkými zraněními, tak byla výsledkem jen příznivé shody
nahodilých okolností. Závěr soudů, že obviněný byl s hrozícím smrtelným
následkem srozuměn, je proto akceptovatelný. S tímto závěrem ostatně
koresponduje také další jednání obviněného. I když obviněnému bylo zřejmé, že
zadním kolem přejel tělo poškozeného, bez dalšího ujel a zaparkoval až na
relativně dosti vzdáleném místě, aniž se o osud poškozeného jakkoli zajímal. (K
volní složce nepřímého úmyslu viz přiměřeně č. 3/2006 Sb. roh. tr.)
Námitky obviněného ohledně subjektivní stránky činu nemohly být podkladem pro
to, aby Nejvyšší soud cokoli měnil na napadeném rozsudku Vrchního soudu v
Praze, resp. na výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Plzni.
Jinak považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že shodně s tím, jak je
koncipován dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nijak
nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný polemizoval se skutkovými
zjištěními soudů a se způsobem jejich hodnocení důkazů. Jestliže dovolacím
důvodem podle citovaného ustanovení je „nesprávné právní posouzení skutku nebo
jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, znamená to, že právním posouzením
skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení
skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního
zákona, na skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak byl zjištěn
soudy, a nikoli jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání lze namítat,
že skutkový stav, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž
byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat p r á v n í vady v
kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudy. Dovolacím důvodem nejsou s k u
t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout
jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve
skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu,
kterou sám prosazuje. Mimo meze dovolacího důvodu jsou námitky proti skutkovým
zjištěním soudů, proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při
provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování, že nevyhověly návrhům na
provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený
k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby
skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí
instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud správností právního posouzení skutku zabývá
zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a
druhého stupně. S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva
na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí
napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to je odůvodněno
extrémním rozporem mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O
takový rozpor jde zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění
soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V
posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními
Krajského soudu v Plzni, která akceptoval i Vrchní soud v Praze, na straně
jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění
soudů mají jasnou logickou vazbu na obsah provedených důkazů. Uvedená zjištění
jsou výsledkem takového hodnocení důkazů, při kterém soudy nijak nevybočily z
mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.
Své hodnotící úvahy
soudy jasným, srozumitelným, přehledným, logickým a ověřitelným způsobem
vysvětlily v odůvodnění svých rozhodnutí. To, že obviněný nesouhlasí s tím, jak
soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich ohledně subjektivní
stránky posuzovaného činu vyvodily, není dovolacím důvodem.
Dovolacím důvodem nejsou ani námitky týkající se přiměřenosti uloženého trestu
odnětí svobody. Proto k nim Nejvyšší soud nijak nepřihlížel. Nejde-li o
situaci, kdy výrok o uložení trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o
vině, lze samotný výrok o uložení trestu z hmotně právních pozic napadat
zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu mimo
zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil.
Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. Š. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec