7 Tdo 1575/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. prosince
2008 o dovolání obviněného V. V. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne
26. 3. 2008, sp. zn. 8 To 81/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Sokolově pod sp. zn. 19 T 77/2007 t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2007, sp. zn. 19 T 77/2007,
byl obviněný V. V. (spolu s obviněným A. F.) uznán vinným trestným činem
krádeže podle § 247 odst. 1, 3 písm. a) tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle §
247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a pro výkon
tohoto trestu byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému (solidárně s ostatními
obviněnými) uložena povinnost uhradit poškozenému R. K. škodu ve výši 50.000,-
Kč. Tímto rozsudkem byl za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
odsouzen i další spoluobviněný L. N.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali obvinění odvolání proti výroku
o vině a trestu. Krajský soud v Plzni, jakožto soud odvolací, vydal dne 26. 3.
2008, sp. zn. 8 To 81/2008, rozsudek, kterým podle § 258 odst. 1 písm. b), d)
tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 20. 12. 2007, sp. zn.
19 T 77/2007, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že V. V. (spolu s
obviněným A. F.) spáchal trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d),
odst. 2 tr. zák. Obviněný byl odsouzen podle § 247 odst. 2 tr. zák. k trestu
odnětí svobody v trvání dva a půl roku a pro jeho výkon byl zařazen podle § 39a
odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněnému (solidárně s ostatními obviněnými) uložena povinnost uhradit
poškozenému R. K. škodu ve výši 49.030,- Kč. Obviněný L. N. byl uznán vinným a
odsouzen opět za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 tr. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný V. V. řádně a včas podaným dovoláním,
které směřuje do výroku o vině, trestu i náhradě škody a uplatňuje důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Považuje právní posouzení jeho
jednání ze dne 7. 3. 2007 za obecně nesprávné, neboť podle jeho názoru nemá se
skutkem popsaným ve výroku napadeného rozsudku od počátku nic společného. Ze
skutkových zjištění vyplývá jen to, že byl toho dne ve společnosti odsouzených
N., F. a svědkyně Š. také v L., ze kterého odjel do K. V. sám, nikoli s
ostatními. S ostatními skutkovými zjištěními nesouhlasí a má za to, že nemají
oporu v provedeném dokazování. Není mu známo proč N. neustále tvrdí, že jednal
jako vykonavatel po vlivem podřízenosti a závislosti na něm a že se řídil pouze
jeho instrukcemi. Znal ho teprve krátce. Pokud chtěl N. provést nějakou krádež,
např. ve zlatnictví N. v L., tak to byla pouze jeho vlastní iniciativa,
případně iniciativa jeho přítelkyně Š. Obviněný tvrdí, že pro ně nic
nezjišťoval, žádné instrukce nikomu nedával a ani N. nic nesliboval. V
napadeném rozsudku není, podle jeho názoru, vysvětleno, proč soudy v části
výpovědi uvěřili N. (účast obviněného na jednání) a v jiné části (popření
fyzického napadení v prodejně) již nikoli. Obviněný se domnívá, že výpovědi N.
a Š. je nutno hodnotit jako účelové, ve snaze snížit jejich míru účasti na
popsaném skutku. Své stíhání považuje za neopodstatněné a nedůvodné. Soudy obou
stupňů vycházejí z výpovědi a tvrzení osob, které jsou samy trestně stíhány. Má
za to, že ostatní dosud provedené důkazy nekorespondují s jejich tvrzením,
naopak jsou s nimi v příkrém rozporu. Obviněný se rovněž domnívá, že Krajský
soud v Plzni vydáním napadeného rozsudku mohl jednat rovněž v rozporu s čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č.
209/1992 Sb. V tomto článku je deklarováno právo na spravedlivý proces. Domnívá
se, že mohlo nastat porušení tohoto práva zamítnutím všech jím navrhovaných
důkazů, které by napomohly řádnému vyšetření případu. Odkazuje na rozhodnutí
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dulaurans proti Francii. Obviněný
nesouhlasí s výrokem o vině a s uloženým trestem, který považuje za nepřiměřeně
přísný, nespravedlivý. Trvá na tom, že se žádné trestné činnosti nedopustil a
není ani dán důvod, aby poškozenému něco platil. Navrhuje proto, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v
Plzni ve všech výrocích z důvodu nesprávného právního posouzení skutku podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému
soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že bylo sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje výlučně proti
hodnocení důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění. Skutkovými
zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy
dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální
logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na
nesprávném právním posouzením skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Přezkoumáním neshledal ani žádné extrémní rozpory mezi skutkovými
zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry soudů. Údajně nesprávná skutková
zjištění důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle
žádného jiného dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., být nemohou. Z uvedených
důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení
§ 265b tr. ř.
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle
tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního,
event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu
jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný
skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též \"jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem
namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost
soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních.
Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo
jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§ 265r odst. 7
tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené
důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat
dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného
soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně
právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud však shledal, že obviněný podal dovolání z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jeho konkrétní námitky
neodpovídají uplatněnému důvodu dovolání a nejsou tak způsobilé založit
přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Z obsahu dovolání obviněného V. V. je zřejmé, že jeho námitky nesměřují proti
právnímu posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině rozsudku, ale jsou
zaměřeny výlučně proti způsobu, jakým byly hodnoceny ve věci provedené důkazy.
Ani námitky ohledně neúplnosti provedeného dokazování pod zmíněný dovolací
důvod zařadit nelze. Povahy skutkové jsou i výhrady, jejichž prostřednictvím
obviněný odlišně od soudů hodnotí výpovědi již zmiňovaného svědka a
odsouzených. Obviněný v zásadě v dovolání tvrdí, že se trestného činu, který je
mu kladen za vinu, nedopustil.
Pokud jde o namítané porušení práva na spravedlivý proces s tím, že nebyly
provedeny všechny jím navrhované důkazy, je třeba zdůraznit, že v posuzované
trestní věci není možné hovořit o kategorii opomenutých důkazů. Při rozhodování
v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z důkazů k prokázání
určité skutečnosti provede, což se týká i důkazů navržených stranami. Tento
závěr vyplývá z principu nezávislosti soudů. Jestliže však soud odmítne provést
navržený důkaz, musí toto rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnit. Tak se stalo právě
v posuzované trestní věci, kdy navrhované výpovědi dalších svědků nebyly nutné,
neboť soud měl zcela za prokázanou vinu V. V. Tvrzení, k jehož ověření byly
takové důkazy navrhovány, bylo již v řízení bez důvodných pochybností
vyvráceno, přičemž soudy obou stupňů velmi podrobně tento svůj postup
odůvodnily. Proto dovolací soud považuje tuto námitka za irelevantní.
Výše uvedenými námitkami tak deklarovaný důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. zjevně není naplněn (shodně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp.
zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 289,
Sb. rozh. tr.). Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení
skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v
hlavním líčení a nikoli z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje
obviněný.
Nejvyšší soud ve shodě s citovanými rozhodnutími Ústavního soudu a svou
konstantní judikaturou opakuje, že jako soud dovolací není obecnou třetí
instancí, určenou ke komplexnímu přezkumu napadených rozhodnutí, ale je na
podkladě zákonného zmocnění oprávněn přezkoumávat napadená rozhodnutí jen z
důvodů taxativně vymezených v ustanovení § 265b tr. ř., mezi kterými samotný
přezkum skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. druhého stupně,
nefiguruje.
Pokud jde o námitku obviněného týkající se přiměřenosti trestu, lze obecně
konstatovat, že námitky směřující proti výroku o trestu lze v rámci dovolacího
řízení uvádět především prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod záleží ve stavu, kdy byl obviněnému uložen
takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Pochybení soudů, spočívající v nesprávném vyhodnocení kritérií
uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně
přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, však v dovolání
prostřednictvím citovaného dovolacího důvodu namítat nelze, a nelze tak činit
ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 tr. ř.
(srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Obviněný tedy ve svém dovolání uvádí námitku,
kterou formálně podřazuje pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., avšak fakticky tato námitka nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud se proto touto námitkou nemohl dále
věcně zabývat.
Ani námitka proti rozhodnutí o náhradě škody není schopna založit přezkumnou
povinnost soudu. Obviněnému bylo možno uložit náhradu škody, protože soud
rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se
skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán
vinným. Škoda, která byla trestným činem způsobena, má charakter majetkové
škody, o jejíž náhradě lze v adhezním řízení rozhodovat, uplatněný nárok má
podklad v příslušných hmotně právních předpisech a odpovědnost obviněného za
škodu byla v trestním řízení dostatečně prokázána a nebyla shledána jiná
zákonná překážka, která by bránila uplatnění nároku na náhradu škody. Obviněný
tedy ve svém dovolání uvádí námitku, kterou formálně podřazuje pod dovolací
důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak fakticky ani tato námitka
nenaplňuje žádný zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší
soud se proto touto námitkou nemohl dále věcně zabývat.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obviněného V. V. odmítl podle
§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v
ustanovení § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš