7 Tdo 1577/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 17. ledna 2007
dovolání obviněného F. B., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze
dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 40/2005, a
rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se z r u š u j í usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, a rozsudek Okresního
soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Semilech p ř i k a z u j e ,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005,
byl obviněný F. B. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §
209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že dne 24. 3. 2004 na
obvodním oddělení Policie České republiky v J. po řádném poučení uvedl do
úředního záznamu o podaném vysvětlení o dohodě s uznáním dluhu ve výši 12.390,-
Kč jeho osoby vůči společnosti S. m. O., spol. s r. o., že jeho podpis na této
dohodě není jeho podpisem a že byl zfalšován, ač ze znaleckého posudku z oboru
grafologie vypracovaného znalkyní A. G., jenž byl na obvodní oddělení Policie
České republiky v J. doručen dne 21. 1. 2005, jednoznačně vyplynulo, že podpis
na předmětné dohodě je vlastnoručním podpisem F. B., přičemž Policie České
republiky musela po dobu deseti měsíců vyvíjet úsilí k objasnění tohoto
nepravdivého oznámení. Za tento trestný čin byl obviněný podle § 209 odst. 1
písm. a) tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu tří měsíců, jehož
výkon mu byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně
odložen na zkušební dobu patnácti měsíců.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4
T 40/2005, podal obviněný F. B. odvolání proti všem výrokům. Krajský soud v
Hradci Králové usnesením ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, odvolání
obviněného zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 8. 2006, sp. zn. 4 To
143/2006, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že jednání
popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje veškeré zákonné
znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle § 209
odst. 1 písm. a) tr. zák., ale nanejvýše přestupku křivého vysvětlení podle §
47a zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. Podle
něj nebyl naplněn znak „uvedení někoho v omyl“, protože orgán policie nemůže
být oznamovatelem trestné činnosti uveden v omyl. Podotkl, že povinností
policie je prověřovat podané oznámení, z čehož podle něj vyplývá, že
skutečnosti uváděné oznamovatelem nemá považovat za pravdivé. Soudům také
vytkl, že tento znak není ani výslovně uveden v popisu skutku. Z těchto důvodů
podle obviněného není smyslem ustanovení § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
chránit orgány veřejné moci, když k ochraně jejich práv jsou určena jiná
ustanovení. Výklad ustanovení § 209 tr. ř. učiněný soudy je podle něj příliš
extenzivní a tedy v trestním právu nepřípustný, přičemž odkázal na rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Obviněný proto navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To
257/2006, a zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu, případně, aby věc
vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení“.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný
své námitky uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím
řízení, přičemž soudy obou stupňů se s nimi podle jejího názoru dostatečně a
správně vypořádaly, a proto na závěry obou soudů odkázala s tím, že se s nimi
plně ztotožňuje. Nadto podotkla, že názor obviněného na nemožnost uvést policii
v omyl nepravdivým trestním oznámením je neudržitelný. Uvedla, že orgány
policie se musí při objasňování oznámení občanů o spáchání trestných činů
zabývat oznámeními z úřední povinnosti. Připomněla, že v této věci obviněný
vědomě nepravdivým trestním oznámením zavinil, že se policejní orgány musely
zabývat objasňováním fiktivní trestné činnosti, k jejímuž spáchání objektivně
nedošlo, na což zcela zbytečně vynakládaly práci svých příslušníku i hmotné
prostředky, čímž došlo k bezdůvodnému ztížení jejich činnosti.
Nejvyšší státní zástupkyně jako nedůvodnou odmítla i výtku obviněného, že ve
skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně není popsáno, že došlo k uvedení
policejního orgánu v omyl. Uvedla, že znaky skutkové podstaty trestného činu
nemusí být expressis verbis vyjádřeny v popisu skutku, ale musí v něm být
zachyceny ty skutkové okolnosti, z nichž jsou znaky skutkové podstaty
příslušného trestného činu nepochybně zřejmé. Podle jejího názoru z okolností
uvedených v popisu skutku vyplývá, že policejní orgány činily další úkony ve
věci v omylu, do něhož je obviněný uvedl svým nepravdivým trestním oznámením. Z
těchto důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání
odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které
se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve
věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového
zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje
hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit.
Soud prvního stupně uvedl, že obviněný F. B. naplnil veškeré zákonné znaky
trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
svým jednáním, jehož podstata spočívala v tom, že po řádném poučení uvedl na
obvodním oddělení Policie České republiky v J. do úředního záznamu o podaném
vysvětlení nepravdivou informaci, přičemž Policie České republiky musela po
dobu deseti měsíců vyvíjet úsilí k objasnění tohoto nepravdivého oznámení.
Soudy obou stupňů tedy dospěly v této věci k závěru, že osobou, které měla být
způsobena vážná újma na právech tím, že byla uvedena v omyl, je Policie České
republiky.
Následně je ovšem nutno vyřešit otázku, zda Policii České republiky může být
způsobena vážná újma na právech tím, že je uvedena v omyl. Zcela shodnou
otázkou se již zabýval velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky v usnesení ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že objektem ustanovení § 209 tr. zák.
jsou jiná než majetková práva jednotlivce, ale i právnických osob, kolektivních
orgánů, případně i práva státu. Primárním předpokladem porušení práva je ovšem
jeho existence. Ta, s výjimkou práv přirozených, musí být založena nějakým
právním aktem, ať již v podobě právní normy (zákon, úmluva) či v podobě
individuálního právního aktu (např. soudního rozhodnutí, smlouvy atp.). Podle
Nejvyššího soudu však právo na to, aby nikdo svým jednáním (v tomto případě
podáním nepravdivého vysvětlení) nebránil Policii České republiky v plnění
jejich povinností, resp. právo na to, aby osoby podávající trestní oznámení
uváděly pravdu, nemá oporu v žádném právním předpise ani jinde.
Zákon č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění předpisů pozdějších,
stanoví v § 2 zákona její úkoly, mezi nimi také odhalování trestných činů a
zjišťování jejich pachatele (§ 2 odst. 1 písm. d) cit. zák.). Pro plnění těchto
úkolů stanoví zákon policistům v § 6 až § 11 cit. zák. povinnosti, jakož i
oprávnění (§ 12 až § 25). Mezi těmito oprávněními je uvedeno například
oprávnění požadovat potřebná vysvětlení od osoby, která může přispět k
objasnění skutečností důležitých pro odhalení přestupku a jeho pachatele (§ 12
odst. 1). Tomu obdobně odpovídá povinnost policejního orgánu podle § 158 odst.
2 tr. ř. přijímat oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán
trestný čin, včetně povinnosti poučit oznamovatele o odpovědnosti za vědomě
nepravdivé údaje. Podle § 158 odst. 3 tr. ř. je policejní orgán za účelem
objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán
trestný čin, nadán celou řadou oprávnění, mimo jiné i oprávněním vyžadovat
vysvětlení od fyzických a právnických osob (§ 158 odst. 3 písm. a) tr. ř.). Z
těchto citovaných předpisů však nelze dovozovat právo Policie České republiky
na pravdivé informace.
Podávání lživých informací policii sice může za splnění dalších podmínek
zakládat trestní postih pachatele takového jednání například pro trestné činy
křivého obvinění podle § 174 tr. zák., křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého
posudku podle § 175 tr. zák., ve speciálních případech pak rovněž trestných
činů křivého tlumočení podle § 175a tr. zák., případně padělání a vystavování
nepravdivých lékařských zpráv, posudků a nálezů podle § 175b tr. zák., avšak ze
samotné sankcionovatelnosti tohoto jednání nelze mechanicky dovozovat právo
Policie České republiky na to, aby jí byly poskytovány výhradně pravdivé
informace, když právě prověřování pravdivosti poskytnutých informací patří mezi
náplň její činnosti.
To přitom neznamená, že jednání spočívající v podání nepravdivého trestního
oznámení, které nenaplňuje znaky žádného ze shora uvedených trestných činů,
nebude mít pro toho, kdo se jej dopustil, žádné následky. Jde o jednání, které
může být postiženo jako přestupek podle § 47a odst. 1 zák. č. 200/1990 Sb., o
přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“)
pokutou až do výše 50 000 Kč. Toto ustanovení bylo do zákona o přestupcích
doplněno novelou účinnou od 1. 1. 2002, navazující na tehdejší rozsáhlou novelu
trestního řádu, upravující nově i institut tzv. vysvětlení. Z toho lze
dovozovat, že zákonodárce považoval samotné nepravdivé vysvětlení, které
nenaplňuje znaky shora uvedených trestných činů podle § 174, § 175, § 175a a §
175b tr. zák., za méně typově nebezpečné.
Nelze dále pomíjet ani skutečnost, že má-li nepravdivé trestní oznámení za
následek způsobení materiální škody, kterou lze vyčíslit, bude možno domáhat se
její úhrady na odpovědné osobě prostřednictvím občanskoprávní žaloby. Aplikace
prostředků trestního práva na uvedené případy by podle názoru Nejvyššího soudu
neodpovídala subsidiární a fragmentární povaze trestního práva.
Nejvyšší soud připomíná, že rozhodnutím velkého senátu trestního kolegia
Nejvyššího soudu České republiky je vázán každý senát trestního kolegia
Nejvyššího soudu, a proto senát 7 Tdo tento právní názor obsažený v citovaném
rozhodnutí na nyní posuzovaný případ bezezbytku aplikoval.
Vzhledem k tomuto právnímu názoru je zřejmé, že skutek, kterým byl obviněný
uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4
T 40/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.
8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, nevykazuje znaky trestného činu poškozování
cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud v této
souvislosti upozorňuje, že jednání obviněného F. B. by eventuálně mohlo
vykazovat znaky shora již zmíněného přestupku křivého vysvětlení podle § 47a
zákona o přestupcích.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je z
výše vyložených důvodů naplněn, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
hmotně právním posouzení skutku.
Nejvyšší soud proto podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 12 To 257/2006, a rozsudek
Okresního soudu v Semilech ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 4 T 40/2005. Současně
podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu. Protože po zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů je nutno učinit ve
věci nové rozhodnutí, přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v
Semilech, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Protože jednání obviněného nelze posoudit jako trestný čin poškozování cizích
práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., zváží Okresní soud, zda nejsou
naplněny znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, eventuálně zváží, zda
nepřichází v úvahu postup podle § 222 odst. 2 tr. ř.
Okresní soud je při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem,
který v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.).
Protože napadené rozhodnutí i rozhodnutí mu předcházející byla zrušena jen v
důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít
ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek